Minulý roky jsem na stošestku nějak neměl napádlováno, nebo se na ni necejtil, případně do účasti na krátký verzi kde už jsem byl přihlášenej vlezla práce…
Letos jsem pro samou výrobu lodí neměl napádlováno skoro nic, ale prve jsem se přihlásil za můj domovskej klub Jezdci Apokalypsy na dlouhou trasu Budějovice – Praha, protože krátkou už jsem měl nějak okoukanou. 🙂  Začal jsem trochu trénovat. A ve čtvrtek před startem závodu Pádluj o 106 mi připadalo, že mi to docela jede. Tak jsem se v euforii přihlásil. Sehnal jsem odvoz na start, kam mně vzal dlouholetý kolega a kamarád Standa (vše pod podmínkou, že ho v závodě nepředjedu). Manželka mi napekla buchtu, do košíčku, kterej pořád někde vyvolává mně nepochopitelnej rozruch jsem krom toho přihodil pár energy gelů, sluchátka a powerbanku. Takovej košík…  Sáhnu doň a mám co chci, přitom se nikde nekutálej flašky, krabice s buchtou pro doplňování sacharidů po celou trasu je po ruce…

Já nemívám problém vyjet na vodu v sedum ráno, ale v šest už mi to přijde trochu kruťárna a nedělá mi to dobře na pajšl. Ale zas pravda je to akorát spočitaný, abychom my pomalejší stihli za světla dojet do cíle.
Tak jsem svěsil ze stromů hamaku, ostatní sbalili stany a podobně, každý se snažil nějak snídat.  Pokračovat ve čtení „Pádluj o 106“

Před delší dobou jsem na facebooku založil skupinu pro tvůrce dřevěných lodí. Sice tam bývá mnoho hodnotných prezentací a odborných diskuzí, ale pořád to je jen virtuálno. Navíc ne každý je na FB. Fyzicky jsme se jako dřevní loďaři potkávali jen náhodně na různých závodech, vodáckých společenských a podobně. A tak vznikla někdy v lednu a jak jinak než při nějaké stavbě lodě s kolegou myšlenka uspořádat akci pod názvem Dřevolodní sympozium. Akce byla neprodleně vyhlášena a zpropagována mezi zainteresovanými. Postupně někteří zájemci o účast podléhali skepsi ohledně covidové situace, ale jak prorokoval kolega Karel „Tou dobou budem už všichni promořený, nebo mrtvý.“.   A na to tak nějak taky došlo a sešli jsme se tedy podle původního plánu poslední květnový víkend na ostrově v Brandýse nad Labem.  Tedy asi jen metr nad Labem.

Rozprava nad rozeschlou žebrovou Orlicí

Když jsem dorazil na místo, někteří účastníci už tu byli a rokovali nad loděmi kolegy Libora. Nejdřív nad krásnou cedrovkou deblovkou s motivem šípu vykládaným tmavším dřevem na dně lodi a potom nad Orlicí, ve které závodil jeho tatínek, ale která je dnes děravá jak ústa staré ženy. Rozebírali jsme možnosti alespoň zastavení rozpadu památky. Libor z lodi důmyslným mechanickým způsobem sejmul žebrorys a aktuálně vyrábí její tvarovou kopii z cedrových štráfků. Pokračovat ve čtení „I. Dřevolodní sympozium“

Ahoj,
Tak dnes konečně vyšlo na Youtube vídeo, které jsme natáčeli loni na podzim pro Hornbach.

A jako bonus nějaké foto z natáčení od Ládi Bláhy:
Pokračovat ve čtení „Hornbach machr stories – o cedrové kánoi…“

Dunaj
z Dubu nad Moravou do Černého moře
na plachetnicokánoi

Jurij Orlov
a
Káťa

Léto 2014

Proč jsme stavěli plachetnicokánoi

Představím se: nejsem kutil, ve skutečnosti mě uráží, když mě tak někdo nazve, ale mám zvláštní potřebu jednou za čas postavit něco, na čem mi bude záviset život (teď jsem zvýšil nároky a už svými produkty ohrožuji i jiné lidi). Proto jsem postavil tuto plachetnicokánoi. Už jsem jednu postavil, jenže ta se potopila, z čehož jsem došel k závěru, že jsem lepší dobrodruh než stavitel lodí a proto jsem si předsevzal, že už žádnou loď stavět nebudu.
Jenže osud (nebo to čemu čtenář věří) to tak nechtěl. S mou krásnou a skvělou přítelkyní Káťou jsme chtěli splout Dunaj, takže jsme koupili na aukru za 8500 nádhernou téměř hotovou plachetnicokánoi, jenže o kánoi jsme přišli, poněvadž jsem šel s kámošem v noci sjíždět lehce rozvodněné meandry Odry a stala se nehoda, Pokračovat ve čtení „Dunaj“

Z Ostravy do moře
(ve skutečnosti jsem ztroskotal v jezeru Dabie pár km od skutečného moře poté, co jsem předělal kánoi na oplachtěný trimarán)
na kánoi vyřezané
motorovou pilou
z jednoho kusu modřínu.
2013

Knihu s takovým nadpisem snad ani nemá cenu podepisovat.
„Kdo chce plout proti proudu, musí být rychlý!“ ale pod to se podepíšu. Jurij Orlov
„Je dobré mít dobré pádlo.“

Vyřezávání kánoe

Našel jsem v lese spadlý modřín o průměru 42cm bez kůry, což je šířka dostatečná pro mě a pro štíhlou ženu (kterou jsem bral v potaz i při počítání výtlaku). Proto jsem se rozhodl pro kánoi dlouhou 6m. Stačilo by 5,5m, ale hned první den jsem špatně řízl, takže jsem musel udělat ještě užší špičky a proto i delší loď. Tato chyba mě stála odhadem týden práce navíc – takhle už to v týhle branži chodí.
Technika byla prostá: motorovkou jsem strom nařezal příčně co 10-20cm a poté jsem sekerou odsekával kusy dřeva. Ke konci jsem se naučil s motorovkou pracovat na půl centimetru přesně. Detaily jsem dokončil dlátem.
Samotným vyřezáváním jsem strávil měsíc. Tak hodně proto, že jsem nebyl schopný koupit si nový řetěz na pilu, místo toho jsem amatérsky brousil ten starý, a taky proto, že jaro ne a ne přijít a někdy bylo i -20°C a sněhu po kolena. Pokračovat ve čtení „Z Ostravy do moře na kánoi vyřezané z jednoho kusu modřínu.“

Jak letos radši ani nic neplánuju, tak i plánování víkendů přichází na poslední chvíli. 🙂 V pátek večer mi hází lano Láďa, jestli prý bych nechtěl jet s nějakou další skupinou na moji milou dolní Otavu. 
A tak jsme se sešli v sobotu dopoledne na plánované vysedačce u jezu v Jistci. Tam jsme různě přeskupili lidi, auta, lodě a zavazadla a dojeli do Písku, kousek pod dolní písecký jez. Vystartovali jsme se šesti loděmi, při průtoku cca 9kb  a hladině v Orlíku cca 342,8mnm.

Dolním koncem města to relativně teče a pak následuje za občerstvením U Sulana bývalá přírodní slalomová dráha. Tedy kousek svižnějšího proudu se zbytky pevných překážek. Pár vracáků na cvičení s větší lodí by se tam pořád našlo. Pak už brzo začíná volej jezu Heringův mlýn, prvního ze tří těsně po sobě následujících jezů u obce Vrcovice.

Jez Heringův mlýn je trvale nesjízdný, tak jsme ho přenesli přes korunu v levé části.

Pak následuje jez U Cajsů, z kterého moc už nezbylo a dá se bez problémů projet jazykem v provalené části.

Okolo průjezdu jsou vidět pozůstatky původní dřevěné konstrukce jezu.

Poslední ze série je jez Sulan. Řeklo by se skoro nesjízdný, část výpravy s víc nóbl loděmi ho přenesla. Protože voda se tu dělí do několika míst, kudy teče křez jez nahrnutý z balvanů a za našeho průtoku tam vody kdovíkolik není. Rideři na obyč plastovkách to s nějakým drncáním sjeli a tady musím, ač krajně nerad nahlásit jednu krysu výpravy, ale docela macatou. Sice nedošlo na plavání, ale každá krysa když je na břehu sníh se cení. Prý tam byl v cestě nějaký nepatřičný kámen, nebo co a ten narušil jinak pevnou a pečlivě plánovanou a řízenou trajektorii plavidla. Tak prosím, jestli jste tam někdo pohodil takový ošklivý darebný šutr, tak si ho zase odneste. Jez Sulan býval už zatopený vzdutím Orlické přehrady, ale od povodní v roce 2002 bývá stálá hladina v Orlíku níže, jez je za obvyklých vodních stavů nad vodou a je zarostlý bujným vrbovím.

Kousek za Vrcovicemi jsme zastavili, abychom vyždímali šatstvo, kdo potřeboval, ohřáli nohy a dali si něco na způsob oběda.

Přiznávám, že servírovat rakvičky se šlehačkou a věnečky u vody na čistém porcelánu je takový trochu laciný wow efekt, když mně to ale nedá…

Doba je všelijaká, tak po rakvičkách se jen zaprášilo. Věnečky je brzo následovaly. Samozřejmě podložené kvalitními uzeninami z lokálního řeznictví.

Po chvíli plavby následuje jez Smetiprach. Svědectví praví, že zbytky konstrukce šlajsny natrhly za poslední dobu už nejednomu vodákovi tohleto, žejo, loď, no…


Rideři naší výpravy volili stopu v pravé části průjezdu a nikomu se nic nestalo.

Pod Smetiprachem řeka plyne mírným proudem a občas je za menšího průtoku potřeba vyhnout se mělčině.

Jez Jistec má zachovalou původní šlajsnu, která je navíc okořeněná asi půlmetrovým balvanem, který dělá zajímavou vlnu. Protože tady jsme už končili, tak někteří účastníci si ze šlajsny udělali kolotoč a dali ji i vícekráte. 
Tady ještě máte hejblací obrázky z jezů od našeho mistra kameramana.

Předpokládám, že o mnoho dále za Jistec už za této hladiny v přehradě proud nepůjde. Loni, kdy byl proud až na soutok s Lomnicí, tak byl Orlík ještě o pět metrů níže. Tuto zimu by měla být hladina snížená do konce března. A uvidíme, jak to bude dál, jsou avizovaná další snížení hladiny kvůli výstavbě bezpečnostních přelivů na hrázi, která by teoreticky měla začít už v dubnu. Někdy bude kvůli této stavbě snížená hladina i v létě. Kdy a o kolik zatím není oficiálně známo. Tato stavba by měla být hotová do konce rou 2025, takže do té doby se vyplatí být na pozoru a sledovat výšku hladiny, jestli nenastal čas k plavbě v původním korytě řeky na tekoucí vodě. Podle vyhlídek by měla někdy hladina klesnout až na 339mnm, což je jen o trochu víc, než při minnimu minulou zimu.

Chobotnice
Foto: Chobotnice a Láďa

Konečně mi trochu odlehlo  od práce a narychlo jsem se rozhodnul zajet odpočinout nervum na… no na jednu nejmenovanou přehradu na Vltavě. Že jsem vyjížděl od baráku až nějakou dobu po obědě, dorazil jsem do bodu A sice za světla, ale moc času už nezbejvalo. Bod A je jednim z mála, kde se dá v klidu hodit loď na vodu a zaparkovat. Když má kanoista zabaleno, neni moc co rozmejšlet, dá na vodu loď, do lodi loďák a jede. 
S ubývajícím světlem jsem dojel na krásný místo na táboření, vlastně o sto metrů vedle místa, kde jsme minule tábořili s Honzíkem.

Pověsil jsem hamaku, nasbíral pár klacíků na uvaření večeře a po večeři a troše domácího cideru šel spat, bo jsem byl po delším pracovním záběru orvanej jak borůvka.

S východem slunce jsem si ukuchtil ranní polívku a hemenex.  Neměl jsem sebou ani nůž, ani firesteel a podobný survivalový vychytávky. Důležitější než nůž bejvá lžíce. Teda nůž bych si možná i nějakej vzal, ale zrovna při balení jsem nemohl najít žádnej z mejch švýcaráků. Ale ono to jde v pohodě i bez něj. Na zatápění používám obyčejnej zapalovač a odřezky z výroby poslední kánoe.

Vodu na vaření jsem bral normálně z přehrady, teď je v pohodě průhledná do metru a subjektivně čistá, po delším varu to s běžnym jedincem nemůže nic udělat.  Sice jsem sebou měl filtr Sawyer, ale nechtělo se mi ho máčet. 🙂 Ten pocit, že jsem to udělal echt survivalově – s použitím filtru, ten mi nějak nechyběl.

Žádnou tečku v mapě kde zatábořit jsem neměl, tady prostě jsou úseky, kde takový tečky v mapě by tvořily souvislou čáru. Prakticky kde neni skála kolmo do vody a kde neni rekreantský peklo typu Radava. 
Zejména s hamakou je to bez problémů, vhodnejch stromů s výhledem na panoramata je tu jeden vedle druhýho.

Tahle kánoe je speciální rychlej singl. Design na takovou dřevěnou loď původně na světovym trhu nebyl. Nicméně takovou loď jsem chtěl a tak jsem přednesl svoje požadavky při vhodný příležitosti oblíbenýmu kanadskýmu designérovi lodí Trevorovi.  Že chci kánoe, do který se dá sbalit na tejden natěžko, případně i s kytárou, ale která přitom pojede co nejrychlejc.

Nebo aby se s tou lodí dal jet maraton, to znamená v našich podmínách třeba 60 kilometrů voleje za den.  Nejvíc doma je na voleji, ale dá i divočejší vodu do WW2. The Solo Quick. A tak se stalo, že má kanadskej designér (nejen u tohodle modelu) na svym webu fotky z českejch přehrad.

Sbalit kemp po hamakování je na malou chvilku, takže po snídani jsem mohl vyrazit. 
Akorát jsem hned po chvíli potkal pařez, jak vyděšeně utíká od vody…

Ráno to vypadalo slibně, že by mohlo bejt pěkně, ale nakonec to z ranního sluníčka dopadlo na postupný zatahování.

Tady u tý skalní věže co je většinu roku pod vodou už bylo vyloženě pošmourno. Aspoň že zatim foukal mírnej zaďák. Mezitim jsem se rozhodnul, že si natáhnu víkend až do pondělí. S takovou mi vycházelo, že musim v neděli ve dvě odpoledne otočit loď zpátky, abych stihnul vyzvednout druhej den děti ze školy. Na a jak řekli, tak i učinili.

Občas fotim různý zrcadlení skal ve vodě, tady jsou na to zrovna docela dobrý skály, ale nebyly dobrý světelný podmínky.
Se setměnim jsem zase přistál a utábořil se, tentokrát na druhej pokus, ten první se mi nelíbil, vstup do lesa byl zarostlej šípkama a hned za nima byla podle stop frekventovaná stezka zvěře a nechtěl jsem se dohadovat s chudinkama zviřátkama kdo tam bude trávit noc.

Ten druhej flek byl hodně v pohodě. Stromy na hamaku, mrak suchýho dříví na vohýnek. Vohýnek pochopitelně v bezpečný vzdálenosti od lesa, což při upuštěný přehradě je docela snadno proveditelná věc.

K snídani zase polívka na rozehřátí, kafe a hemenex.  Žádný epický vyváření. Všechno vařim v jedný pánvi, starožitný německý. Prve vodu, pak případně jídlo. Na ohni to jde rychle a přijde mi to univerzálnější jak ešus.
Po ranních červánkách nastaly zase obvyklý hrátky, jako jestli bude ten den zataženo, nebo sluníčko.

A nakonec to pro tenhle den vyhrálo sluníčko. No jasný, masňáci voteklý museli do Kolbenky a do Myšelinky, venku skoro nikdo, tak se toho sluníčko nebálo.

Tady u toho baráku už jsem dávno jel jen v mikině, protože při ostrym tempu pádlování mi byl hic.

A to už jsem se blížil zpátky k bodu A a k zaparkovanýmu autu. Celkově to dalo z bodu A do bodu A se všema zjížďkama 58 kiláků, ani ne za 48 hodin. Jako žádný závody, spíš relax. No a bylo po výletě, naložil jsem loď na auto a hajdy domu, stihnul jsem to akorát.
Tohle ježdění z bodu A do bodu A má řadu výhod oproti běžnému „Splouvání“ řek po proudu. Na voleji se dá jezdit bezpečně i v zimě s minimálnním rizikem zvrhnutí (Přesto je dobré nezanedbat bezpečnost a opatrnost). Přehrady a podobné plochy jsou sjízdné i v době sucha. Odpadá logistika zájezdu s přesouváním nebo pendlováím aut z bodu A do bodu B (C,D).  Výlet nemusí probíhat přímačaře, ale dá se vracet, nebo různě zajíždět, objevovat zátoky… Samozřejmě to chce vhodnou loď a techniku pádlování. Nemusí to být rovnou seakajak, může to být i solidně rychlá kánoe, třeba deblovka ode mně, ale i jiná. V pomalé lodi to jde taky, ale je to víc trápení, kvůli kterému vodáci nenávidí voleje.
BTW, taková loď může být i vaše… 

Chobotnice

Jednou, někdy, v nějakém čase, kdy někteří měli přijít a nepřišli, mnozí měli odejít a neodešli, blíže neurčeného data jsme s mým skvělým kámošem – synkem Honzíkem vyrazili na Orlík.
Světla už ubývalo když jsme dorazili. Orlík a Slapy se liší v tom, že na Slapech je relativně dost míst, kde dát na vodu, ale málo míst kde tábořit, aniž by člověk ležel přímo pod nějakým hausbotem, nebo zablešenou boudou. Na Orlíku je vzhledem k ploše poměr naopak. Orlík je oblast lesních cest se závorama. Asi to musí být, při náporu lidstva, co se tam žene. No místo u zátoky, kde jsem myslel, že dáme loď na vodu nevyšlo, tak jsme zaparkovali kousek z druhé strany, vzali věci a šli těch asi 600 metrů k vodě. Žádný kolejda, žádný nošení lodě na dvou pádlech, prostě to jen máme vhodně zařízený. 
Na vodě jsem už i já musel uznat, že nastává opravdový šero. Tak jsme hned po vyplutí začali hledat místo na přespání. 
Jsouce zkušení zálesáci, místo s dostatkem dřeva, flekem na oheň a stromy na hamaky jsme našli celkem snadno a svítíce si očima nasbírali něco na oheň a navázali hamaky. 
Rozdělal jsem oheň s pomocí pár cedrových třísek. Ne nelekejte se, nezačali jsme porcovat loď, vezl jsem si s sebou pár tenkých odřezků z výroby lodě. Ušetří to spoustu starostí. Dali jsme obligátní fazole a šli spát. 
Honzík je borec…  Uložil jsem ho do spacáku a ještě do deky, kopie vlněný Hudson bay company bobří přikrývky, aby mu nebyla ziminka. Ze spacáku se odkopal, spal jen v dece a že prej v pohodě. Při teplotě těsně nad nulou…
Ráno byla mlha pochopitelně ještě o něco hustší, než večer. Ale vstávalo se hezky. 
Zálesácká instantní polífka. A dva hrnky, oba z rukou jednoho mistra prodavače, větší ještě dávno v Lucky horse, menší v General store. 
Jak pláž končila mlhou, vypadalo to trochu že táboříme na okraji Zeměplochy, kde dál jsou už jen oblaka. 
Po snídani a precizním úklidu místa jsme vyrazili na projížďku.
Plavba byla pestrá. Bloudíme v mlze, prohlídka petrohradské Ermitáže atd. 
Když jsme se dost vynaprojížděli, na jeden zátah jsme zase odnesli všechny věci k autu a jeli domů.

Chobotnice

Už dlouho jsem se chtěl dostat znova na Dunaj pod Vídní. Nejlépe to spojit s nějakou pracovní cestou. A jako na potvoru, zrovna žádná práce tím směrem nebyla. Tak teď v době covídový jsem usoudil, že vystrčím hlavu  ze samoty dílny a pojedu mrknout na ten Danubius. Krátký průzkum možností cestování a nábor na Facebooku dal vzniknout sestavě popsané už v názvu článku. Notoricktí splouvači Salzy a dalších rakouských kvaků byli ze hry, protože do Rakouska nesměli Pražáci.  Tak vznikla sestava já, Láďa a Dáda. Kanoe a dva seakajaky. Plán byl pomocí pendlu čistě rakouským vlakem dát za víkend dvakrát Dunaj z Vídně k Wolfsthal, což je poslední vesnice na pravém břehu před Bratislavou (poněvadž na Slovač nesměli Čehúni všech druhů).
Po řadě peripetií a výměně aut jsme s Láďou dojeli ve čtyři ráno do Vídně a dospali chvilku u Výzkumného ústavu pro stavbu lodí. Takže prakticky u kolegů. Ráno dorazil i Dáda a zahájili jsme směs činností snídacích, oblékacích a na vodu chystacích. Tedy hlavně kajaková sekce, my kanoisti se moc nechystáme, prostě skočíme do lodě a jedem. Taky to bylo celý víkend kanoistické sekci (závistivě?) předhazováno.
Když bylo chystání dosti, jali jsme se nasedat na rychle tekoucí hladinu kanálu Donaukanal, který teče centrem Vídně. Tak se dá projet celé město za celkem chvíli. Jen je potřeba dávat v úzkém korytě pozor na velké a někdy i rychlé lodě. 
Aby zas někteří neřekli, že jsem krajinkář, který dává jen veliké celky záběrů, kde nejsou detaily, tak tady jsem si dovolil udělat výřez, kde je vidět láďova osobitá technika nastupování do grónského plátnem potaženého kajaku s tradičně malým límcem a tradiční navlékací  ochranou – seasock. To je takový pytel na zašmodrchání a znehybnění nohou pádlera v lodi, třeba o tom budeme jednou publikovat více podrobností.
Cesta přes Vídeň rychle ubíhá. Ne, že by ji z lodě viděl člověk celou, ale rozhodně je to zajímavá perspektiva. V centru Vídně míjíme i soutok se zdejší obdobou Botiče, Vídeňkou, neboli Vienner Fluss.  Ta začíná nad městem, ale pozoruhodná je spíš pro urban paddling se vším, co k tomu patří. Stupně v navigaci a především tunel, akorát podstatně delší i širší než ten na Botiči. Ale za vyšší vody se i Vídeňka jezdí.

Na spodním konci Vídně jde dunajský kanál více parky nebo mezi průmyslovými areály. Na březích stojí množství tradičních rybářských chat s obrovskými čeřeny zavěšenými přes dvojnožku na navijáku.

Těsně pod Vídní jsme se setkali s Jurajem, který sem se svou vlastnoručně vyrobenou krásnou žebrovkou Emily přijel z Bratislavy. 
Tak se na pláži dunajského ostrova ocitly tři dřevěné lodě a přitom každá vyrobená zcela jinou technikou. Jurajova žebrovka (o stavbě zde), Kajak Skin on frame  – dřevěná laťová kostra potažená z nedostatku tuleních kůží plátnem  – dlouhodobě zapůjčený Láďovi (o technice přímo z místa zrodu lodě zde) a konečně moje Cedrofka, vyrobená poměrně moderní technologií ze sendviče dřevo/epoxidový laminát.  Tu zelenou plastovou věc moc mezi lodě nepočítám, není a ní ani kousek dřeva.
Když jsme si dostatečně vzájemně vyzkoušeli lodě, vydali jsme se po proudu. Fotky nepostihnou jak obrovská je to pro našince řeka. Traverz z jednoho břehu na druhý vezme docela ´čas. A proud tu sice nevytváří krom míst u výhonů – hrázek vlny, ale je hodně rychlý. To je vidět i když se člověk blíží k některé z bójí vymezujících plavební dráhu. Bóje se zmítá v proudu a přes její baňaté tělo se valí hlasitá vlna. Na bóle a lodě, některé velmi rychlé je potřeba dávat pozor.
Oběd jsme měli načasovaný do podniku Hummer´s uferhaus v Orth an der Donau. Zkrátka do krásné výletní rybí restaurace na samém břehu Dunaje. Výběr není až kdovíjak široký, kdo jsme šli do restaurace, tak jsme si dali Karp auf serbische art, neboli kapra po srbsku. Byl výtečný. V restauraci jsme museli vyplnit prezenční listinu kvůli případnému trasování Covidu. Ale duši nám to neukradlo a vyplňoval to tu bez remcání každý. Obsluha tu byla i v těchto časech milá, našli nám místo kam jsme se vešli i bez rezervace a kajakářům poskytli rezervní ubrusy přes židle, aby jim je nezamáčeli.
Juraj se svou neteří na háčku mezitím vyrazili k Bratislavě, aby stihli doplout před předpovídanou bouřkou.
Skoro celá délka řeky mezi Vídní a Bratislavou včetně lužních lesů na obou březích je národním parkem, kde se nesmí krom jednoho místa tábořit a kde i přistávat a vstupovat na pláže se smí jen někde. Krom hrází, které nahání vodu do plavební dráhy je koryto řeky přírodní, bez navigace. 
Rameny se smí také proplouvat jen některá, ale toto nad Hainburgem například ano. Může to působit jako mnoho omezení, ale taková má každý národní park. Akorát tady je hlavní dopravní tepna skrz park řeka. 
Když jsme se přiblížili k Hainburgu, nad našimi hlavami se začala stahovat mračna. Tuhle fotku sám portrétovaný rider Láďa nazval „Frodo odplouvá do Mordoru“. 
Kousek pod Hainburgem na protější straně ústí řeka Morava. Prý tam bývají velké víry a tak, ale to nemohu posoudit, zatím jsem tu jel vždy při pravém břehu. Nad soutokem na skále je zřícenina hradu Devín. Pod hradem je stavba o jejímž účelu nebo názvu jsme vedli dlouhé debaty.
U Wolfsthal na pravém břehu jsme po asi 65km zakončili plavbu, nechali Láďu hlídat lodě a s Dádou se vydali dva kilometry na nádraží lijákem, který přišel přesně podle předpovědi. Museli jsme i popoběhnout, abychom stihli příměstský vlak, který nás dovezl na nádraží nedaleko našich aut ve Vídni. Pak jsme sjeli auty dolů k lodím a zahájili večeři a zároveň debatu co s dalším dnem. Plán na druhé kolo Dunaje byl z různých důvodů zavrhnut a zvítězilo moje náhradní řešení dát si Relativně přírodní úsek Moravy mezi Rakouskem a Slovenskem. Podle dostupnosti autem z rakouské strany jsme vybrali úsek 18km mezi Jedenspeigen a Angen an der March.

Ráno jsme dodojeli auty k řece do Jedenspeigen, vyložili tu lodě a dojeli nechat jedno auto v předpokládaném cíli plavby. Řeka Morava/March je tu po obou březích lemovaná krom lesů i rybářskými chatami s obřími čeřeny. Vypadá to, že zde tráví čas odpočinkem, nebo večírkováním s občasným vytažením sítě. 
Celý úsek asi 60km od soutoku Dyje s Moravou až po ústí do Dunaje je bez jezů a ač je spousta meandrů napřímených, tak řeka působí hodně přírodně a krom chat na jejích březích není mnoho civilizace. Hned od startu nám připadalo že je nějak vysoká hladina a rybáři nám potvrdili, že je asi o 120cm vyšší hladina, než obvykle. Průtok byl asi 90 kubíků. Bylo vidět, že před nedávnem šla voda asi o metr a půl výš při 250ti kubících za sekundu. To jsme netušili, že zakrátko zaprší a půjde tudy 700 kubíků. To už musel být docela cvrkot. 
Rybářské chaty mají zvláštnost na realitním trhu – k jejich koupi je povinnost prokázat se platným rybářským lístkem. Teoretizovali jsme nad možností pronájmu takové chaty jako základny na přespání při vícedenním vodáckém pobytu zde, ale vypadá to, že taková možnost není. 
U Dürnkrut jsme minuli pískovnu, kde těží písek z Moravy pomocí korečka, které je tažené na ocelovém laně mezi pískovnou a pontonem u druhého břehu. 
Celý víkend jsem poslouchal hlášky o „Zapráskanejch kanoistech“, kteří si protáhnou nohy kdy chějí, snadno se jim vystupuje a nastupuje do lodi, nemusejí se zašprajdovávat, necákají si na hlavu…  Třeba i tady v mrtvém rameni řeky. 
Plavba díky vysoké hladině vody a absenci jezů rychle  uběhla. Za celou cestu jsme nepotkali ani jednu loď. Jen pár červených kanoí půjčovny v cíli naší plavby. A zde také mezinárodní přívoz.
U přívozu je budova bývalé celnice na vysokých nohách, aby odolala vysoké vodě. Tady jsme si dali pozdní lehký oběd a opět okrášlili místní prezenční listinnu svými jmény. Navázali jsme lodě na auta a vyrazili zpátky ke svým domovům.
Celkově jsme víkend v Rakousku, který jsme stihli ještě dokud to před podzimní vlnou Covidu šlo hodnotili vysoce kladně a začali předběžně plánovat návrat na podobnou další kombinaci.  Možná Dunaj pod Vídní, Morava pod Břeclaví, plus maďarská ramena Dunaje pod Bratislavou. Ideální kombo na květnové svátky, kdy ještě nejsou komáři.

Chobotnice
Foto Chobotnice & Láďa