Yukon River Quest 2024

Tak tedy proběhnul letošní ročník Yukon River Quest. No a nebo tak částečně vlastně. Ale po pořádku…

O příletu a tréningu před startem jsem už napsal zde.

Čím delší závod, tím důležitější je příprava. A podle mě na takové cestě nejde jíst jenom nějaké energetické tyčinky a podobně. To chce nějaký solidní přísun polysacharidů a zase něco, co se ve závodní lodi a uzobává lépe, než pizza. Takže jsme šli s mou zlatou závodní podporou Monikou do obchodu nakoupit den před závodem pytel těstovin a konzervu kuřecího ve vlastní šťávě. Akorát u nás běžná konzerva tady neexistuje, takže jsme museli přeměnit plán na čerstvé kuřecí a v kempu na ohni pěkně uvařit alespoň to bylo víc domácí. No a během toho vaření jsem si chystal a kontroloval všechno povinné vybavení, které mi už jednou zkontrolovali při registraci, ale mezitím jsem toho většinu znova používal, tak to dobře sbalit a naopak vytřídit věci, co jsem s sebou při závodě v lodi nepotřeboval mít a mohly jet v doprovodném vozidle. Plán byl jít spát co nejdřív, to se úplně nepovedlo, ale s mírným dopingem trošky rumu a nějakého spánkového hormonu jsem ulehnul před závodem naposledy.

Ráno jsme měli budíček na pátou , začali balit tábořiště v Robert Service campground. Krom sbalení zbývajících věcí bylo potřeba například přežrat se ovesnou kaší. I to vyšlo. V 6:30 ráno nás vyzvednul kamarád, který taky závod jel a jeli jsme na parkoviště u startu. Kdo měl vlastní loď, tak mohl postupně, jak to jedni z mnoha dobrovolníků organizátorů pouštěli přijet na pláž a složit si svoji loď a věci. Já si pro loď doběhl do nedaleké půjčovny. Lodě byly seřazené zase podle pokynů dobrovolníků organizátorů podle čísel podél břehu na štěrkové mělčině. Vybavení jsme nesměli dávat hned do lodi, ale probíhaly ještě namátkové kontroly. Tady ten předepsaný seznam povinného vybavení na cestu má vlastně stejný smysl jako měli kdysi zlatokopové od kanadské vlády seznam, co musím mít na tuto cestu sebou, aby nenastal v oblasti hladomor, nebo nějaké konflikty z nedostatku. Taky bylo potřeba pořádně se namazat, podpaží krémem proti opruzeninám a odkryté části těla krémem proti opálení.  Postupně se všichni závodníci přesunuli do místního parku k asi 300 m vzdálenému startu. Tady proběhly různé proslovy činitelů. No a potom už se blížil start a nastala taková ta situace, že jak jsme tam byli seřazení, tak startující začal vysvětlovat „až takhle zatroubím na trumpetku, tak vystartujete. Stop! Kam to utíkáte? Teď ještě ne! Stop! No tak si teda běžte… „

Po 300 m běhu jsme doběhli k lodím a postupně všichni nasedli a vyrazili. Tady nejde úplně o vteřiny, spíš se musí dávat pozor na kolize, jak se startuje ze břehu. Mě nešla chvíli schovat do lodi karimatka, kterou jsem měl podloženou loď proti poškrábání o kamenitou pláž. Tak jsem vyrazil spíš mezi posledními, ale aspoň bylo komu koukat na záda a občas někoho předjet. Přímo ve městě a kousek pod ním řeka teče pěkně rychle. Ale potom se proud zpomalí. Tady nemá cenu přepálit start, jenom si musí člověk hlídat tempo, aby stihnul kontroly. První úsek po ústí řeky Takhini už jsem znal z tréninku před pár dny. Je to taková širší řeka ne moc rychlá, žádné peřeje, ale uprostřed lesů a místy vysoké břehy teras náplavů. Startovní pole se postupně protřídilo a roztáhlo. Na první kontrolu Policeman’s point jsem přijel s půlhodinovou rezervou před limitem. Potom dál už je jezero Laberge. To má na délku asi 45 km podle pravidel se musí jet blízko pravému břehu. Mezitím se oteplilo na solidní pařák. Na začátku jezera byl lehký protivítr, který se postupně zesílil na silný vítr, proti kterému se obtížně jelo.

Ten trval asi tři hodiny. Potom se zase udělalo bezvětří, až mírný vánek proti. Nicméně ty tři hodiny proti větru stály velkou spoustu sil všechny závodníky. Na jezeře se mi povedlo zase předjet několik lodí, akorát v těch rozměrech a čase člověk nesmí chtít někoho předjet za 5 minut, tady ten proces trvá klidně desítky minut. Mimo jiné jsem tam potkal jedinou ženskou kolegyni na Solo kanoe. Na kontrolní bod na spodním konci jezera jsem dojel s velikou rezervou o dvě hodiny 10 minut proti limitu. Akorát tady bylo na břehu vytažených a spousta lodí a organizátoři, kteří zajišťovali provoz této kontroly mi vysvětlili že tady máme všichni neplánovanou, ale povinnou dvouhodinovou pauzu kvůli požáru, který se rozjel pod námi na řece. Tak jsem využil čas přirovnat si věci v lodi, připravit si nové pití a na chvíli se natáhnout. Když jsem chtěl vyrazit, tak prý že pauza byla protažená ještě o půl hodiny. Tak jsem se ještě natáhnul na chvíli na karimatku. Na trasu jsem znova vyjel v 21:20. 

Na kontrolním stanovišti zůstávalo ještě řada pomalejších lodí a taky několik těch, co nestihli časový limit. Pod jezerem řeka docela příjemně teče a občas nevytváří překvapivé víry a občas nějakou menší peřejku. Tady na severu v tuto roční dobu je pořád světlo. Jenom od půlnoci do 4:00 ráno jsme měli povinnost nasadit si a rozsvítit čelovku, kvůli legislativě. Ale na řeku bylo vidět i tak dobře. Akorát nějaká peřej asi překvapila posádku deblkánoe, kteří měli rozdělaný velký oheň na břehu a sušili se u něj. Tady je povinnost pomáhat posádkám v nouzi a případný čas potřebný pro pomoc se odečítá od času závodu. Neposkytnutí pomoci znamená doživotní diskvalifikaci pro posádku. Tak jsem k nim zajel a zeptal se, jestli něco nepotřebují a jestli jsou v pořádku. Že prý ok.

Po čase jel proti jednoduchý rybářský člun s motorem a posádka na mě volala, že je několik kilometrů po proudu kouř. Nakonec to bylo asi za hodinu plavby a jak kouř postupně houstnul, tak najednou začalo být vidět na obou březích řeky úplně čerstvé spáleniště s ještě dohořívajícími stromy. A nebo vedle normální les, ve kterém sem tam hořel malý oheň jako kdyby táborák. Tady ten les neshoří, že by zůstala holá rovina, ale vlastně shoří suchá tráva a ze stromů takové ty jemné suché větvičky, co si při táboření lámeme na zátop a jehličí. Zbydou černé kmeny stromů s hlavními větvemi. A už to vše tady teď defilovalo po březích v přítmí, jaké tady panuje někdy okolo jedné druhé v noci. Není to moc světla, ale pořád se dá dostatečně číst voda a navigovat. Spáleniště bylo dlouhé několik kilometrů a za ním se opět pročistil vzduch.

Tady jsem jel úplně sám a když začalo přibývat světla, tak jsem dostal první několikahodinovou spánkovou krizi. Z ní mě trošku vytrhnul kolega kajakář, který mne dohnal a s kterými jsme se potom několik hodin střídavě podle úspěchu taktiky a síly střídali o vedení vždy třeba o pár set metrů. Jednou za čtvrt hodiny, nebo jak jsem si vzpomněl jsem si dal lžíci těstovin s kuřecím, co jsem měl v ešusu na dně lodi mezi koleny. A občas jako prémii nějakou sladkost. Podle časového rozpočtu po čtyřech hodinách energetický nápoj. Samozřejmě mezitím dostatečné množství iontového nápoje z picího vaku. Někdy definitivně ráno nebo dopoledne mě přepadla druhá spánková krize a měl jsem problém, že jsem třeba vůbec nestíhal pozorovat cestu, kudy jedu a najíždět si dobrou stopu v proudnici. Síla by byla pořád, s únavou nebyl problém, ale chtělo se spát a hlava a oči nestíhaly. Naštěstí tady pokud se člověk udrží uprostřed řeky a udrží rovnováhu, tak nehrozí moc nebezpečí. Nicméně v nejhorších chvílích už mi napadalo, co by se stalo, kdybych usnul a rovnováhu ztratil. Tady čas a rozměry plyne hodně jinak a když už má člověk jenom 100 km do cíle, tak si říká, že už to má blízko. Když už jsem to měl do cíle jenom asi 30 km, tak mě předjela jedna kánoe C8 – Voyager, kterou jsem přejel pracně někde na jezeře. Těm je hej, stačí, když je vzhůru kapitán a ostatní můžou jet a pádlovat na autopilota. To mě trochu dožralo a probudilo ze spánku. Navíc jsem ze zpráv ze satelitního telefonu věděl, že kolegyně na singlkanoi není daleko za mnou. Ostatní kolegové z kategorie byly daleko přede mnou nebo nestihli časové limity. To jsem doteď netušil, že budu někdy dostávat přes satelitní komunikátor a zprávy o vývoji a situaci v závodu. No tak jsem ještě napnul všechny síly, pomyslně podepřel víčka očí a se zaťatými zuby přejel všechny ty poslední táhle a pomalé meandry před cílem etapy v Carmacs. Pro dojezd do cíle pořadatele radili použít pravé, vedlejší rameno řeky okolo ostrova. Že prý je to potom snadnější stihnout do pádlovat k molu v cíli. No nebyl jsem s tou volbou šťastný, to rameno bylo skutečně pomalé. Nicméně potom už se opravdu za zatáčkou vyloupnul cíl a tam každého závodníka vítali pořadatelé, časomíra, trumpeta, fanouškové a kolegové. Přirazil jsem k molu a pomalu se vysoukal z lodě. Jako skládací metr. Teď se ukázalo že mám do krve ošoupané od klečení jedno koleno a velmi ošklivou krvavou podlitinu na levém kotníku, asi jak mi vlezl uzel na gumičce od šprajdy pod nohu a já na ní mnoho hodin klečel. Coal mine campground je takový malý kemp, částečně ve smrkovém lesíku na břehu řeky proti proudu od vesnice. Tady jsou pořadateli předem určené a vytyčené a v předzávodním briefingu vysvětlené různé zóny, jako klidová zóna pro spánek závodníků, zóna pro vaření, zóna pro parkování… A v zóně pro uložení lodí jich bylo opravdu spousta a další přibývaly, jak v docela velkých, ale pravidelných rozestupech přijížděly další posádky. Dobrovolníci tady pomáhají vyndat závodníkům lodě z vody a uložit. Po zabezpečení lodě jsem se chystal najíst a jít odpočívat, když mi najednou Monika opatrně špitla, že závod byl zrušený. Úplně jsem tomu nechtěl věřit, ale okamžitý pohled na web a  Facebook závodu mi to potvrdil. Okolo silnice, která vede do Dawson City probíhal rozsáhlý lesní požár a vedení závodu po dlouhých poradách mezi sebou a s oficiálními místy samosprávy, hasičů a podobně se rozhodli upřednostnit bezpečnost doprovodných týmů a neriskovat, že se nepovede, aby dojeli podle plánu do cíle, nebo aby se dostali do nějakých obtíží na cestě. Závod byl po 315km v místě cíle etapy, respektive povinné desetihodinové pauzy v Carmacs skončen a zde dosažené časy uznány jako výsledek. Pro všechny závodníky to bylo obrovské zklamání, protože si šetřili síly na dalších 400 km po spánku a teď najednou ta druhá etapa nebyla. Nicméně všichni chápali, že organizátoři měli velmi nelehké rozhodnutí a že je potřeba brát bezpečnost na prvním místě. Takže stejně postupně všichni odcházeli spát po probděné noci na řece a akorát si nemuseli nařizovat budíčka, aby se najedli a sedli znova do lodě. Další den proběhlo improvizované vyhlášení výsledků a předávání účastnických odznaků, poděkování dobrovolníkům organizátorům a všem zúčastněným. Mnoho cen nemohlo bych předáno, byly vyráběny lokálně přímo v cíli závodu, Dawson City.

Později organizátoři kontaktovali jednotlivé závodníky a podle možností jim předali ceny individuálně. No tady teď na místě kdo měl pronajaté lodě, tak je vrátil půjčovnám, všichni si postupně balili věci a odjížděli do svých domovů, nebo jako my Monikou za dalším dobrodružstvím.

Výsledky najdete na webu závodu  https://www.yukonriverquest.com/ a postupně tady asi budou i nějaké fotky. Zatím jsou nějaké na facebookové stránce závodu.

Chtěl bych ještě poděkovat všem, kdo mě v přípravě na závod podporovali. Všem, kdo mi drželi palce a třeba sledovali na monitorech a displejích mapu s online přenosem závodu. Byli jste tady se mnou, kamarádi. A dík mojí rodině, která vydrží tyhle moje výlety do dálky a podporuje mě v nich. A velký dík Monice, která mi byla během příprav a závodu skvělou a profesionální podporou.

Sepsáno postupně na různých místech Yukon territory.

Chobotnice