Vítejte na stránkách převážně věnovaných pádlování neklidných jezdců na klidné vodě.
Pro možnost komentářů je potřeba rozkliknout příslušný článek.

Nová kanoe Tandem Trip

Tak jsem právě dodělal novou kánoe podle designu Tandem Trip od Ashes Still water boats.
Délka je 17 stop, šířka 33 palců, maximální nosnost 290 kilo. Je dvojmístná, já jsem při testech klečel uprostřed, aby bylo pěkně těžiště. Podobně se klečí při krasopádlení. Tentokrát jsme fotili v Praze pod Smetanovým nábřežím, protože jsou tu zajímavý panoramata a taky jsme točili závěr videa o výrobě kánoe. To video je pro jednu nejmenovanou firmu a až bude prezentované, dám vědět i tady.
Kanoe jede jako sen,  čilá, točí kdy chci a kam chci, prostě jedna elegance.
Je na prodej, infocena 50.000Kč. Dá se domluvit na prohlídce, nebo zkušební plavbě.
Fotky i video jsou od Ládi Bláhy, kterémuž tímto zde velmi děkuji.

Chobotnice

Východočeský vodácký maraton a Sázavský Samba maraton

Východočeský vodácký maraton

5. září proběhl 51. ročník Výhodočeskýho vodáckýho maratonu.
Vyjímečně jsem nikoho nevezl, ba naopak. Vyzvednul mně doma Karel  a cesta na východ uběhla v družný debatě natotata. Karel má rád důkladnou přípravu a že VVM ještě nikdy nejel, cestou jsme se stavili v Hradci kouknout na trasu přeběhu. Sice už bylo tma, ale nějak to omrknout šlo. Pak už jsme dorazili do loděnice v Pardubicích na Chrudimce, kde je cíl závodu. V pohodě jsme se zaregistrovali, navázali naše lodě na vlek  a připojili k pohodovýmu večírku. Hejno kytar a basu jsem doplnil svym vrzánim na banjo a byla to solidní sestava a příjemný hraní. Večírek se protáhnul do prvních hodin soboty.
No ráno mi přišlo, že jsem nespal moc dlouho, ale skvělej logistickej servis pořadatelů je vykoupenej brzkym vstávánim na odjezd autobusu v 7 hodin. No nějak jsme to všichni zvládli a v různý míře ranní pomuchlanosti se shromáždili v autobusu směr Týniště nad Orlicí. Tam nás čekalo poučení o trati, trocha zevlování A pak už start. V První vlně startujou všechny dvojmístný kánoe, o minutu pozdějc pak všechny zbylý plavidla. Průtok jsme měli tentokrát pěknej, asi 12 kubíků na Orlici. Vystartováno a startovní pole se začlo rozprostírat podle různejch rychlostí. Zprvu mi to pro mně připadalo nadějný, že se mi povede dodržet strategii první čtvrtku jet na pohodu a pak na volejích do toho šlápnout. Zklamání přišlo hned v prvních meandrech. Jel jsem na papírový kánoi Dobrodružství, která je všechno možný, jenom ne točivá. Takže loď měla tendenci přejet meandry napříč, hnát někam do vrbiček s proudem a vůbec se chovat nemravně..  Výsledkem čehož jsem už u Blešna byl vorvanej jak borůvka z toho všeho šílenýho kormidlování a hlavně docela bez elánu. Takže na mně přišla krize a ta se držela přes přeběh a daleko za Opaťák. Teda podepsalo se na tom i to, že mi nějak blblo rádio, co jsem si vybral že mi bude hrát do sluchátek po cestě. Pak asi deset kilometrů před cílem jsem se nějak sebral, přehodil muziku na vlastní zásoby v telefonu a zbytek dojel už v solidnim tempu. Zajímavý byly poslední dva kiláky proti proudu Chrudimky, která měla v úterý před závodem průtok 30 kubíků a do soboty to ještě uplně nekleslo. Takže tam, kde jindy voda sotva teče byla teď fuška vyjet ten kus od soutoku k loděnici. To se nakonec podařilo. V cíli bylo pro závodníky přichystaný solidní občerstvení a taky buchty ze soutěže o nejlepší buchtu (pečenou, k jídlu). Vyhlášení výsledků přerušil lokální mrak, ale i to jsme nakonec přečkali. Pak nastoupila na pódium skupina Apalucha s parádnim bluegrassem. Akorát skupinka nás, rebelů muzikantů jsme se domluvili a šli si hrát do klubovny loděnice svoje písničky.
Ráno už jsme jen posnídali výborný smažený vajíčka od kamarádů do zajišťovali skvělej catering po celej víkend a rozprchli se do svejch domovů.
Nezbejvá, než poděkovat pořadatelum, který zorganizovali jako vždycky parádní závod se skvělou atmosférou a vstřícnym přístupem k závodnikum. A to i v nelehký době covídový, kdy je těžký rozhodnutí včas rozlouknout, zda do pořádání akce jít, nebo ji stornovat.
Výsledky závodu najdete TADY.
No a tady je nějaký moje Relive vídeo z trati.

Sázavský Samba maraton

Dva tedny po VVM, teda 19. září se jel kvůli covidu z jara odloženej Samba maraton. Na jaře nikdo nemoh tušit, že v záři budou čísla nakaženejch desetkrát horší, ale akce zakázaný nebudou. Tož dobře to dopadlo. V Pátek pozdě večer jsem dojel do kempu Kormorán ve Zlenicích a vyhledal největší voheň v domění, že tam budou se tužit v přípravě závodníci. Leč později se ukázalo, že to byli obyčejný vodáci, nicméně moc milý mladý lidi, který hráli spousty písniček co jsem buď neznal, nebo je nikdy nehrál. Tak jsem nechal banjo většinou odpočívat, ale i tak si večírek užil.
Ráno začala registrace na trávníku u vody.

Všichni dostali kartičku na potvrzování kontrol a nafasovali loď, případně další proprietky.  Mnozí si potunili loď podle potřeby, něčim měkkym na sedačky, nebo nalepenim jídla poslední záchrany. Já si dal na sedačku den předem ušitej podesdák s tkanicema na přivázání a k výztuze na dně lodi přidělal držák na telefon, kde mám GPS ke sledování trati a rychlosti a nějakou tu motivační muziku do sluchátek.


Na devátou hodinu jsme se zhromáždili před startovní čárou  –  kabelem visícím napříč nad vodou. Pak zazněl startovní zvuk a jelo se . Na startu tady bejvá tlačenice o průjezd jízkem ze šutrů, ale obešlo se to bez nehod. Na následujícim voleji se hned startovní pole roztahlo a bylo už tušit rozložení sil posádek. Vpředu hodně jely lodě barvy jiný, než oranžový. V těch jely posádky, který už někdy braly medaili na Samba maratonu. Kvalitní volej začal prověřovat prověřovat naše kondice…
První jez ve čtyřkolech jde sešoupnout přes korunu a pod jezem to dokonce nějakou dobu trochu teče. Jez v Čerčanech je potřeba přehodit šlajsnou. Tady jsem dokonce viděl nějakou dočista koupající se posádku…  Po čtyřech kilákách voleje je další jez Poříčí. Tady je vlevo pěkná nová retardérka. V ní mi GPSka naměřila asi top speed závodu, 12,8km/h. 🙂 Co se mi pak pokoušela nakukat, že nejrychlejc jsem jel v klidnym úseku mezi Žampachem a Třebsínem, to byla chybička ve výpočtu. První hodinu jsem jel tak jako na udržovačku a ladil výkon a styl pohonný soustavy na pro mně zcela nezvyklou loď.

Vedoucí posádka u Zbořeňáku

Postupně jsem jel už jen s několika málo posádkama, s kterejma jsme si  poměřovali síly.  Takhle jsme dojeli ke Zbořenýmu Kostelci. kde bylo takový potkávací kolečko. Což obnášelo minout občerstvovačku, dojet asi půl kiláku za ni, vystoupit z lodi na břeh, nechat si dát razítko a kontrolní kartičku a pak vypádlovat zpátky na občerstvovačku. Tady mohl člověk zprvu potkat posádky rychlejší než on, posléze ty pomalejší.  Výběh pro další kontrolní razítko nahoru na hrad je extra kruťárna. No, příště budu víc trénovat i běh… Po seběhnutí z hradu jsem něco málo zobnul a vypil a hajdy zpátky do lodě. Protože celou dobu od startu mi dejchal na záda jeden kolega v kategorii a náskok jsem neměl kdovíjakej.
Od občerstvovačky asi po první jez v Týnci jsem měl krizi, asi mně dostalo to běhání (narozdíl od pádlování nepřirozenej druh pohybu pro člověka). Tady je na šlajsně klapka co si člověk sklopí sám vlastní lodí. No dobrý. V Týnci jsem se uhnul pár čudlobijcum a už tu byl jez u kempu a pod nim první šutroviště. Nebylo dost vody na loď a občas bylo mezi odráženim se o kameny potřeby vystoupit z lodi a tahnout ji. Naštěstí jen asi sto metrů.  Za jezem Podělusy s pěknou retardérkou se voda konečně trochu rozjela, což ale při nízkym stavu vody (asi 6,5 kubíku nám teklo) znamená, že tý vody je malá vrstva. Ale s hledánim stopy to nějak šlo vykličkovat. Teda až k Lesnímu jezu. Pod nim až do Kameňáku to byla šutrovačka že se to nedalo nazvat jízdou. Po kulatejch oslizlejch kamenech se blbě běží, tak jsme všichni různě kombinovali tahnutí lodě a jízdu, když to zase trochu šlo. Pod jezem v Kameňáku to bylo až po ústí přepadu z nový elektrárny na levym břehu jen o trochu lepší. Dál obligátní úsek přes Žampach do Pikovic byl trochu o pádlování a dost o hledání proudnice, nebo dostatku vody pro loď a pádlo.
Do Pikovic jsem dojel zhruba hodinu po první posádce. Na to, že to byla kratší trasa než VVM a většinu cesty jsem si připadal celej bujarej, tak skrze nejdřív voleje a pak ty šutrovačky jsem měl průměrnou rychlost o 0,9km/h nižší, než na VVM, kterej byl pro mně veliká krize.


V cíli čekalo na závodníky spousta občerstvení včetně buřtů k opejkání. Tak jsme tam odpočívali, debužírovali, klábosili  a pozorovali další dojíždějící posádky.
Po uzavření závodu a zároveň dojetí skoro všech posádek nastalo vyhlášení.

Kategorie C2 dopadla celkem klasicky. první místo Honza Pazourek a Roman Mornštern, na druhym Otakar Venta a Standa Hamák a na třetim Honza Šámal a Martin Kadlec.
V mojí kategorii C1 se mi povedlo doplazit se do cíle prvnímu s časem 5:04, ale rozhodně to nebylo samozřejmý, protože Marek Kovařík byl za mnou asi jen o 7 minut, takže stačilo nějaký zaváhání, nebo krysa a mohlo bejt všechno jinak. Na třetim místě se umístil Markův syn Kuba, kterej po desíti ročníkách ježdění s tátou ho vyzval k zápolení v kategorii C1. Celkem se nás sešlo šest singlů, C1, což už je docela důstojná konkurence a snad nám to ještě poroste…  Kategorie „nejdrsnější z nejdrsnějších“, jak zaznělo při vyhlašování.  No mně teda přijde drsnější kategorie „Dítě a šílenec“, jak to nazývaj na Berounka maratonu, tedy většinou rodič s dítětem.  Nicméně jsem zvědavej na další ročníky, s těmahle klukama bude to závodění zajímavý.
Poznámka ke kánoi Samba – podle mýho nejlepší co se kdy u nás z plastovejch deblovek urodilo, konečně trochu odpíchnutí od toho hraní na Vydry. A dá se to docela dobře jet i v singlu, za předpokladu že dotyčnej rider trochu vyladí styl a dělá s tou lodí a s pádlem co je potřeba.
Tady můžete kouknout na video ze sázavský trati.

I tady bych chtěl poděkovat organizátorum ze Samby za jejich práci a přípravu krásnýho závodu v době nelehký pro pořadatele. A doufám, že se sejdeme v hojnym počtu na další ročník zase v obvyklym jarnim termínu.
Výsledky zbylejch kategorií najdete časem na webu pořadatele.

Chobotnice

Ceník lodí z roku 19??

Poštěstilo se mi splašit ceník lodí a dalšího vodáckýho vybavení z dob před laminátem. Třeba takový vodácký tepláky…   Celej dokument v lepšim rozlišení je ke stažení TADYK   v PDF. Rok vydání odhaduju na nějaký ranný šedesátý leta.  Vhledem k tehejší průměrný mzdě cca 1400Kčs představovaly i tehdy lodě docela slušněj majeteček.

Chobotnice

Samba maraton 2020

Samba maraton singl

Ahoj, blíží se nám termín z jara přeloženého Samba maratonu. Hydrologická situace zatím vypadá příznivě a navíc pro letošek tu máme oficiálně vyhlášenou kategorii C1. Takže šupky dupky trochu potrénovat rychlý záběr a tradá. Startuje se na plastových lodích, může být jednomístná, nebo i vícemístná. Royalex, PE a podobně. Trasa je po Sázavě, včetně obávaných sázavských peřejí pod Týncem, startuje se 19. září u hotelu Kormorán a cíl je v Pikovicích. Součástí akce by letos mělo být i posezení po závodě u ohně se zpěvem a kytarami. Protože letos je to už desátý ročník.   Více informací je na www.sambamaraton.cz

Labe – Elbe z Děčína za Míšeň


Jelikož se nám Minule líbil úsek údolí z Děčína  do Hřenska,, začali jsme s Lenkou další týden naproti Děčínskému zámku  a s tím údolím si dali repete.  Labe mělo pořád slušný průtok, asi 150 kubíků.

Německé společnosti s menšími parníky místo nadávání na neexistenci jezů prostě jezdí. Ikdyž bylo vidět, jak se parník sune proti proudu jen pomalu.

Zato nám to do Hřenska pěkně odsýpalo. Tady není problém jet vycházkou 10km/h. Trochu i díky nové dálnici D8 je provoz aut na březích celkem malý a vlaky tady moc neruší. Krásné údolí.

Tohle je zajímavé místo. Na levém břehu tu je hranice s Německem. Na pravém nřehu asi až o tři kilometry dál. Hranice odtud vede prostředkem řeky. Takže tu lze jet trochu ve stylu Dobytí severního pólu. „Pluju v Německu – a v Čechách. A v Německu – a v Čechách…“ Nebo mít konce lodi v různých státech. A hlavně tu začínají německé kilometrovníky, které nás budou provázet dál. Česká kilometráž, která je v souladu s mezinárodními standardy je počítaná od moře nahoru a končí pod Hřenskem na pravém břehu kilometrem 726,6. Německá je počítaná od údolí Klopotského potoka/Gelobtbach. Tady u mlýna napájeného kdysi tímto potokem začíná Německo. A dál jsou kilometrovníky počítané sestupně odtud.

Ještěže nás nebrzdí ani hranice, ani karanténa a můžeme plout dál Hned za první zatáčkou pod Hřenskem jsou jedny z nejhezčích skal na březích.

Pak se po nějaké době vyloupne na obzoru taková trochu „Marlboro“ silueta kopce Lillienstein. Ta nás bude provázet celkem dlouho. Akorát přímo pod kopcem, když se připlouvá ke Königsteinu, tak není z toho podhledu znát.

Příhradová konstrukce výtahu  z roku 1905 je pěknou dominantou údolí na začátku městečka Bad Schandau. Dá se jím vyvézt nahoru na procházku po skalách. Využijí zejména suchozemci, nebo milovníci fakultativních výletů.

Bad Schandau – Krásné domy v lesnatém údolí, spousta lodí a přívozů zůzných velikostí. A taky dva supermarkety těsně u vody, kdyby bylo potřeba něco dokoupit.
Dál voda pořád pěkně rychle teče ke Königsteinu. O pár kilometrů dál jsou na levém břehu dva kempy, ale na můj vkus trochu moc plné a rušné. Nicméně kdo je na takové zvyklý bude spokojen.

Königstein mně fascinuje vždycky, když okolo něj pluju. Hradby pevnosti jsou nástavbou kolmých skal, které se tyčí přímo nad Labem. Kdybych se někdy nechal ukecat na výlet od vody pryč, tak asi tady. Akorát to bude na dlouho aby to stálo za to.

Kus pod Königsteinem na pravém břehu jsou dva kempy přírodnéjšího typu, takováta vodácká tábořiště. Nicméně my si našli svoje místo ještě o fous dál, jsme zvyklí přespávat o samotě. Záměrně nepíšu tábořit, ono to vytahnutí spacáku z loďáku a složení hlavy do brzkého rány žádné táboření není. Samozřejmě usadit se na místě pro spaní až se soumrakem je předpoklad nenápadnosti. Ráno bylo všechno fest mokré od rosy.  Ale to jsou ta krásná srpnová rána.

Na všech řekách se vyplatí občas ohlédnout a podívat se na panoramata z druhé strany. Ale na Labi obvzlášť. některé skály jsou vidět jen z určitých úhlů. Nebo tady opět Lillienstein v pohledu od Kurort-Rathen. Nedaleko ve skalách je přírodní amfiteátr, kde přes léto hrají hry zejména na Motivy Karla Maye, který za svého působení v okolo čerpal inspiraci pro popisy „americké“ divočiny.

Tady na fotce je Obervogelgesang, neboli „Zpěv horního ptáka“, restaurace a kemp, kde nás loni při multiday maratonu neměli rádi pro rušení nočního klidu čistým, leč hlasitým zpěvem a hrou v hudební nástroje. Nu vzpomenul jsem na nebohého Jurgena, jak nás přišel v pyžamu prosit, abychom už nezpívali… 🙂

Tohle si Lenka původně chtěla vyfotit velký hrad na břehu řeky, ale ona je to jen továrna…  🙂

Kdo si myslí, že soulodit, nebo jen tak driftovat jen na Vltavě pod Vyšákem, je na omylu. My na to driftování věříme, krajina opravdu ubíhá, Frištenský a kilometry se jen sypou.  Jen to chce držet hlídku, abychom se nepromísili se břehy, nebo nějakou větší lodí.

V Německu je mnohem větší provoz malých lodí než u nás. V Stadt Wehlen operuje slušně veliká půjčovna a i níž je docela provoz. Ale řeka je tu tak veliká, že se všichni v pohodě vejdou. Hodně se tu jezdí v dederónských skládacích debl-kajakách, často natěžko s chcrlem přebývající bagáže na zadní palubě.

Na začátku Drážďan jsem dali oběd v Pizzerii, která je hned na břehu, pár metrů nad řekou. Provozují ji Italové, tak jsem měl dilema, jestli se domlouvat anglicky, nebo mojí parodií na němčinu, případně mojí parodií na italštinu… 🙂 Pak následovala siesta na oblázkové pláži s výhledem na parníky a údolí, než jsem se posunuli zas kus po proudu propláchnout krky lokálním radlerem.

Trochu mně pozitivně fascinují ty německé složeniny slov. Ano, na Augustově mostě se opravdu pracuje.

Drážďany… Nedají se moc vtěsnat do objektivu, zejména při pohledu z lodě. Ale zážitek je to krásný. Nicméně v Drážďanech řeka ani proud nekončí. Labe si valí pořád dál. Ono to tak nevypadá, na první pohled z lodi působí jako volej… Ale ledva je potřeba přistát, vodák pozná rychlost proudu, který ho snáší a jak musí nasměrovat  příď hodně proti proudu, aby se dostal tam, kam chtěl.

I při pohledu ze břehu voda pořád rychle teče. Poznat je to hodně i jak valí přes bóje. Místo na spaní jsme našli v místě kde byl na břehu liduprázdný prales s opravdu špatným přístupem ze břehu. Celkem ideální místo. Dali jsme večeři, se soumrakem pověsili hamaky a šli spát.  Ten den jsme s různými zastávkami, driftováním a lenošením ujeli 52 kilometrů.

Na této cestě jsem pro urychlení i bezpečnost upustil od obvyklého vaření na ohýnku, ale vzali jsme plynový vařič. Snídaní jsem vařil zase brzo ráno, abychom vypadli z místa přespání, pochopitelně beze stop.

Takže celkem brzy dopoledně už jsme proplouvali Míšní. Ta se z vody fotí o dost lépe, než Drážďany. Jen to chce načasovat s mosty, voda tu teče pěkně rychle.

V Míšni hned u vody je veliké parkoviště se spoustou karavanů i obydlených dodávek.

Často se mně lidi ptají, jak to vypadá na Labi dál. Tak pod Míšní to kousek vypadá skoro jak na Vltavě v Praze – Podbabě. Nepříliš vysoké skály, nějaká niva dole… Nahoře na těch skalách jsou vesnice se zvláštními jmény Zadel, Kleinzadel, Diera…

Ze Zadele jsme se úspěšně dokopali ke strohému zámku na ostrohu nad řekou – Neuhirschstein…  Pak Lenku napadlo připomenout, že vzhledem k nastávajícímu konci zájezdu bych měl kouknout jak mi jede vlak ze zvolené konečné destinace  – Nünchritz. No vycházelo to na tři kilometry po vodě  plus přesun přes město třičtvrtě hodiny. Jak jsem tak sprintoval tou dlouhou rovinou, vzpomínal jsem, jak před dvěma lety jsem se tu probíjel o každý metr proti větru. Letos oba zájezdy jsme měli štěstí a foukalo nám krom vyjímek do zad.

Do cíle jsem dojel zplavený jak kůň, trochu si ocáknul obličej vodou z řeky a vydal se na orientační běh městem. Vyšlo to akorát, doběhl jsem na perón zároveň s vlakem. Další by jel za dvě hodiny.  Ledva jsem nastoupil, byl u mne člověk s papíry a psací podložkou a že prý se mnou může udělat survey – průzkum pro dráhy. Různé dotazy, jak dlouho jsem pobyl, jakou mám jízdenku, co se mi líbilo atd. Ke konci dotazníku se ovšem objevila mezera v metodologii pro našince nezvykle precizních Deutsche bahn. U kolonky „jak jste se dostal do místa nástupu na vlak“ totiž nebyla možnost že jsem tam připlul na kánoi. Tak snad to do příště doplní.  S přestupem v Drážďanech jsem dojel do Děčína pro auto a pak autem zas dolů pro lodě. Navigace nás sice hnala oklikou po dálnici, ale vydali jsem se domů přes Dieru a Míšeň, abychom ještě koukli na řeku.  Plavbu jsme skončili na německém kilometru 102, podle výpočtu nám do moře zbývá 628 kilometrů. To už nějak na etapy dojedeme.

Chobotnice

Labe 2020 – 2. díl

Labe 2020 – 2. díl


 5.6.2020 pátek

Trasa: Drahelice – Proboštský rybník
Ujeto: 30,5 km
Jezy: Kostomlátky, Hradištko, Lysá nad Labem, Čelákovice, Brandýs nad Labem
Počasí: déšť, protivítr, k večeru sluníčko
K ránu déšť ustal, a to mě probouzí, Pohledem na radar vidím, že na sbalení mám asi půl hodiny, pak zas přijedou s vodou. A tak se hrabu z teplíčka a šup šup pod přístřeškem vše rychle balím. Volám do Kostomlátek a poprvé slyším ženský hlas. Že hráz obhospodařuje žena je vidět i podle květinových truhlíků.
Na dalším jezu jsou taky truhlíky, ale jeznou zastupuje jezný – velký sympaťák. Povídá si se mnou o mé cestě o dokonce si mě chce vyfotit – prý ještě neviděl samotnou ženskou na kajaku putovat labskými vodami. Říká, že má chalupu na Benecku a že Krkonoše miluje – tak ho zvu na Silvestra na Žalý. Dokonce mi volá do Kerska, jestli mají otevřený bufet – ale nikdo mu to nebere. Já si nějak poradím, ale od něj to byla milá pozornost.
V Kersku mě déšť zažene do roští pod malou lávku a pod deštník. Je to odbočka do Ostré, kde budou mít soustředění malí seakajakáři z Kotvy. Chobotničák a Gaston mě zvali na večírek. Podle původního plánu by mi to hezky vyšlo, jenže řeka mě posouvá k cíli nějak rychleji. Tak jim tu v dešti alespoň věnuji hezkou vzpomínku a přeji jim, ať se to dnes dopoledne vyprší a oni mohou s drobotinou na řeku.
Jezy jdou dnes celkem rychle po sobě a tak mi cesta pěkně ubývá. Musím se pořád vyhýbat rybářům. Kolikrát mají vlasce přes celou řeku a nevidí mě vůbec rádi. Řeka je jimi obsypaná. Někteří, nejspíš chataři, si staví u břehu svoje kazatelny – dřevěné domečky se sedačkou. Na jednom místě bylo celé sídliště takových budek. Měly rozměry klasických kadibudek a bylo jich na jednom místě snad deset. Někteří mají složitou soustavu deštníků s plachtami. Někteří mají dodávky – nejlépe khaki barvy, se kterými zacouvají až k řece a sedí v kufru. Někteří mají pohodlná lehátka či polohovací křesla. Mají praky na zakrmování, někteří mají i jakési dálkové ovladače. Většina z rybářů mají pořádný pupek a dýchavičně dřímají v ruce prut a k tomu upíjí pivo. Ale najdou se i sportovní rybáři ve značkovém ohozu. Mohla bych o nich napsat vědeckou studii – po cestě jich potkávám nepřeberné množství.
Na jedny mám dnes ovšem štěstí – dva sympaťáci u odbočky do Probošstkého rybníka mě včas směřují pod své pruty, abych je nemusela objíždět hluboko do řeky. A radí mi, na kterém ostrůvku se nejlépe kempuje. Dobře mi poradili. Jsem skrytá mezi duby na ostrůvku uprostřed rybníka a mojí přítomnost netuší ani rybáři pár metrů na břehu proti mně, kteří přijeli večer na víkend. Navečer se rozsvítilo sluníčko a tak si jdu do písečného rybníka zaplavat a udělat ze sebe krasavici.

6.6.2020 sobota

Proboštský rybník – Mělník
Ujeto: 30 km
Jezy: Kostelec nad Labem, Lobkovice, Obříství
Počasí: ráno déšť, k večeru sluníčko, dvojitá duha
Vyjíždím na vodu a začínají se stahovat mračna, už na Probošťáku začíná pršet. Volám jeznému do Kostelce. Říká, že už o mně od včerejška ví, a že je na mě připraven. Taky už z dálky vidím zelený semafor.
Jez v Lobkovicích dle květin obsluhuje žena – a taky ano, příjemná blondýna. Lobkovický zámek na mě dýchne vznešeností. O to větší pak nastane kontrast, když míjím Spolanu Neratovice. Stará továrna je zarostlá křovím, zdi se pozvolna rozpadají. Prý je v jejím prostoru ukryto spoustu nebezpečných chemikálií.
Hned vedle pracuje bílá nová Spolana – ohromný komplex. Kouří a nepříjemně smrdí. Pádluju, ať tomu industrialismu uniknu.
Když už jsem zase mezi duby a olšemi, volám do Mělníka Mirku Šimkovi – orientační běžec, který s rodinou bydlí přímo u řeky u mostu. Malinko jsem je zaskočila prosbou, zda u nich můžu postavit stan na zahradě – jejich zahrádka je tak malá, že by se tam žádný stan nevešel. Ale slibují gauč v kuchyni a společnou návštěvu místní hospody.
Kousek nad Mělníkem zajedu do přístaviště na pravém břehu. Hřbitov nákladových lodí – tak to na mne působí. Nostalgie je všudypřítomná.
Už jsem ovšem na soutoku Vltavy a Labe. Neodolám pokušení a zkouším dojet na soutok jak po Labi, tak po Vltavě. Rybáři, kteří tu mají asi nějakou soutěž, na mne udiveně koukají, jaké manévry na řece předvádím.
Jedu po Labi
Jedu po Vltavě
K Mirkovi na dvoreček dotáhnu loď z pod mostu na kolečkách. Dostávám buřtguláš, kafe, čaj. Nechávají mne vysprchovat a Markéta mi hodí moje vodácké hadry do pračky. Ukazují mi obrázky dvojité duhy, která dnes ovládla nebe snad v celých Čechách. Vyrážím sama na vyhlídku ke kostelu Petra a Pavla v Mělníce. Je krásné pozdní odpoledne. Zvoní zvony a já hledím na soutok a na zdymadlo v Hoříně.
Volá mi Kačenka – Lída dnes odešla. Stojím vedle stánku, kde Jiří Lobkovitz prodává své značkové víno: Ludmilu. Ano, v Mělníce se přeci narodila svatá Ludmila. Kupuji tedy červené a bílé a vím, že zítra dojedu do Litoměřic, kde se narodila naše Lída. Mám pocit, že mi tuhle cestu naplánovala – bylo to jejím zvykem, řídit naše životy. Zůstalo tu po ní velké ticho.

7.6.2020 neděle

Trasa: Mělník – Litoměřice
Ujeto: 44,5 km
Jezy: Dolní Beřkovice, Štětí, Roudnice nad Labem, České Kopisty
Počasí: ráno déšť, který přes den ustává, protivítr
Po včerejším bujarém večírku se probouzím na gauči v kuchyni. Domácí mají ještě půlnoc a tak se balím. K brance mě přijde vyprovodit dcera Anežka, bezvadná holčička, kterou všechno zajímá. Sedám do kajaku, začíná pršet, zvony zase zvoní a já vyrážím na docela dlouhou cestu.
Jezný v Dolních Beřkovicích se diví, že v takovém počasí jedu po vodě v kajaku. Tak mu vysvětluju, že začalo pršet, až když jsem se nalodila a teď, že už jsem relativně v suchu. „Ženská do nepohody“, sklání mi jezný poklonu.
Podle množství veslařů v barevných dresech odhaduji, že jsem v Račicích. Musím dávat pozor, abych se s nimi nesrazila, moc terén za svými zády nekontrolují a jedou jako šíp.
Pod jezem ve Štětí kotví Falco. Od lodníka vím, že na téhle lodi žije další šífař. No – ale zrovna je někde pryč, tak ho ani nepozdravím.
Blížím se k Roudnici nad Labem. Měla jsem v plánu navštívit tady kolegyni, ale zase jsem se předběhla s mým plánem a tak si jen voláme. Alespoň budu mít víc času dojet v pohodě do cíle. Na kanále v Roudnici jsou nějaké závody – tak tedy nepojedu divokou vodu. To je vtip – to napadlo jen Kristýnku, že by se to dalo na seakajaku jet. Zdymadlo je až daleko za jezem, vede k němu po levé straně celkem dlouhý kanál.
A pod jezem se Labe mění v moře. Řeka se rozlévá do velkého jezera a protivítr vytváří celkem velké vlny. Od lodníka vím, že i pro nákladové lodě je to až do Kopist dlouhá štreka. A taky že ano. Asi ve čtyři odpoledne jsem už ale v komoře a volám Janě, že do půl hodiny jsem na vesláku. Než holky přijedou, seznamuji se tu s příjemným veslařem, který je velmi ochotný a pomáhá mi s kajakem na břeh. Znáte to – podáš prst a já chytnu celou ruku. A tak mi nechává loď schovanou u nich v loděnici s tím, že nejpozději v 6 ráno tu musím být. Tak dobrá, v 6:15, abyste se mohla pořádně vyspat.
Jdeme s děvčaty na večeři, spojuje nás smutek za Lídou. Spím U Kačky, Franta nás hostí svým rumem. Smažíme sírovec, který jsem dnes utrhla na jedné z olší u břehu. Výborná pochoutka.

8.6.2020 neděle

Trasa: Litoměřice – Děčín
Ujeto: 52,5 km
Jezy: Lovosice, Střekov
Počasí: slunečno, protivítr
V loděnici jsme opravdu v 6:15. Veslař mi loď už vytáhnul na břeh. Loučím se s Kačkou, která se ještě dvakrát vrací – jednou se zapomenutým pádlem a podruhé se zapomenutou bundou. Takže na vodě jsem až kolem deváté. Nevadí, nikam nespěchám. Měla jsem slíbený večírek na lodi Beatrix v Ústí nad Labem, ale jsem ve velkém předstihu oproti plánu a majitel lodi je ještě někde na cestách. Takže kam dojedu, tam dojedu, o večírku si mohu nechat jen zdát. Žádného lodníka nepoznám – komu já to Karlínské nábřeží zazpívám?
Podél řeky je to nyní samá továrna. Lovosice. Industriální krajina. Komíny chemiček lícují krajinné obrazy s kostelní věží.
Míjím Velké Žernoseky a vítá mě Porta Bohemica. Polabská nížina se zvedá a řeka vtéká do posledního majestátního kaňonu na území Čech.
Dnes neprší, ale protivítr pořád útočí. K poslednímu zdymadlu ve Střekově si musím zavolat, už si mě jezní nepředávají, je to sem z Lovosic celkem daleko.
Říkám, že mám těžký kajak, jestli mě pustí dolů, Zdymadlář je velmi ochotný a říká, že samozřejmě, že už to jde chystat. Z jeho otázky:“Jak to máte dlouhý?“, jsem pochopila, že slovo kajak přeslechl. Můj pětimetrový kajak se v ohromné komoře opravdu ztrácí. Při výjezdu z ní mám téměř stísněný pocit a s velkou úctou si prohlížím ohromné Masarykovo zdymadlo. Obdivuji ryby, které se dokážou dostat přes 3x směrově zalomený rybí přechod.
Pod zdymadlem se řeka rozeběhne. Proud mě vesele proveze Ústím nad Labem, bezdomovci pod mostem mě jen tak tak stačí pozdravit. Jarda Hušek, který mi posílá cestou odkazy a kontakty na písničkáře, mě upomíná, ať se nezapomenu zastavit u Erdely v Děčíně. Chtěla jsem dnes dojet až do Hřenska, ale silný protivítr mi asi posílá Bůh písničkářů a napovídá mi, že když jsem u Daga Daggarta začínala, u Erdely bych měla skončit. Nově otevřela kavárnu naproti děčínskému Zámku na nábřeží. Kafe na mapě se ta kavárna jmenuje. Má na stěně namalovanou trasu Labe.
A tak přistávám a u kávy a báječného zmrzlinového poháru čekám na Járu, který pro mne k večeru dorazí. Loď je zaparkovaná na kolejdách před velkým skleněným oknem kavárny a dobře ladí atmosféru. S Erdelou se domlouváme na zítřejší večírek v Hrobu – a ten opravdu proběhnul. To už je ale jiná pohádka.

Celkem ujeto 313 km

Text a foto Jana Erbenová

 

Z Prahy do Hřenska

Nějak se nám naskytlo trochu času a že teda pojedeme na vodu… Výběr byl mezi Berounkou a Vltavou a Labem z Prahe.Labe kanoe seakajak
Vyhrála Vltava. Pěkná řeka, málo lidí a dostatek kvalitních restaurací a břehu, což to poslední se o Berounce zejména na horním toku říct nedá. Tedy vypluli jsme z Prahe Troje za prémiovýho průtoku 180kbps.

Na zdymadle v Roztokách nás komorník odmítnul, v Dolanech jsme byli těsně po zavíračce. Ale bylo tam dosti různého hmyzu.

Při přetahování jezu u Veltrus už bylo znát ubývající světlo.

Nakonec jsme zakempili nedaleko, u mostu který nese trubky na etylen.

O kousek dál jsem si odbočil do Bakovskýho potoka. Vrbičky, kopřivy, pavouci, potokářův ideál…

Přetáhli jsme jez ve Vraňanech, bo tam to ani jinak nejde. A tam vodáka čeká krásná odměna, řeka která svobodně teče, občas peřejka, proud za našeho průtoku až 7km/h. A nikde nikdo, ani vodáci, ani čudlobijci. Jen pohodová líná nálada dolního toku řeky.

Na Mělníku je povinný foto.  Dál  už jsme pluli po Labi. V obcích na levym břehu pod Mělníkem jsou slušný restaurace, dali jsme přednost tý otevřený v Dolních Beřkovicích.

Na Labi nám bylo přáno a propluli jsme všechny zdymadla až po Střekov. Tady na fotce je první pod Mělníkem, v Dolních Beřkovicích. Tady nás chytil déšť, před kterym jsme se chvíli schovali na fotbaláku v Horních Počaplech. Ale teda občerstvení tragédie a eště přitom muset koukat na malý fotbalisty, no byli jsme rádi, kdy se vyrazili dál.


Komora ve Štětí. Už se blížil večer. Ještěže na Labi v letě proplavují až do osmi do večera.

Počasí pořád hrozilo deštěm, tak jsme roztahli celty.  Ráno bylo jak malovaný s výhledem na Říp v dálce.

Ve zdymadlech s kamennejma zdma byly škebličky který jak klesala hladina se zavíraly. Akorát každá si přitom „učůrla“ obloučkem vody. Takže to bylo trochu jak pod sprchou.

„Leží tam v komoře, nožky má nahoře“ – komora České Kopisty.
Pod Roudnicí jsme se museli schovat před deštěm u stánku s občerstvením. Místo a spaní se našli a kraji Litoměřic, a konci řady čudlobijců. A v tak stě obydle krajině si jeden nemůže dvakrát vybírat.

Ráno u Velkých Žernosek…

Jez Střekov v Ústí je poslední  tech nesmyslnejch staveb, co brzděj vodu a dělaj z ní volej.

Taky byla tahle komora ze všech nejhlubší.

Od Střekova to konečně normálně a pořád pryč teče. Až 7km/h. Tady jsme se byli protáhnout u Valtířova. Za řekou je Kozí vrch.

Jak nad Ústím bylo čudlobijců jeden vedle druhýho a skoro i dvouma vrstvama, tak od něj dolu nebyly žádný, ba ani žádný jejich plácky, který bysme mohli vysquattovat. Tak jsme spali a jednom z mála kousků posekanýho břehu. A byla teda rosa jak sviňa.  Celkově a trase to moc nebylo a ohníčky, tak jsme byli rádi, že vyjímečně jsme tahli sebou plynovej vařič.

Zlatej hřebík trasy je údolí pod Hřenskem. Tady mám typ na klidnej oběd – restaurace u Suchý Kamenice. Maj i vlastní molo.

Protože Hřensko je strašnej cirkus. tam jsem jen využil služeb konkurence a přeplavil se přívozem k nádraží do Schöny na německym břehu. Pak už jen vlakem pro auto a odvézt lodě i sebe.
Dohromady to za tři dny a dva půldny dalo 165km.
Ale někdy vyrazíme dál.

Chobotnice

kajak papírák vzor 1961

Podařilo se mi splašit dobový časopis Zápisník 61, což byla taková nalejvárna pro vojáčky. Abyste se nemuseli prodírat články a tom, jak vojín XY zadržel u hranic cizince zevlujícího u roty v Tatře 603 – autě vyhrazeném komunistickým papalášům,  Naskenoval jsem vám jen stručný návod na stavbu kajaku papíráku, který se vyskytuje na konci čísel 5 a 6 ročníku 1961.
Určitě to neni návod jak si dnes postavit kvalitní loď, ale spíš taková historická sonda z dob kdy se stavělo z toho, co bylo k mání.

Kajak papírák  Zde si můžete stahnout ve větším rozlišení Výkresy v PDF

Po knížce Kajak papírák stále pasu a nebojte jednou ji dostanu a zkusim se podělit.

Chobotnice

Labe 2020 – 1. díl

Labe 2020 – 1.díl – Jana Erbenová

Červnová voda se pro mne stala tradicí. Předchozích pět let jsem měla tu čest brázdit na kajaku laponské řeky. Jenže coronavirus řekl: STOP, nikam! A jasně mi dal najevo, že budu doma. A tak jsem se zadívala na mapu Čech. Vzhledem k tomu, že žiji na samém vrchu Labe, ve Vrchlabí, rozhodla jsem se, že si loď doma donesu k řece a po několika dnech pádlování mě v Hřensku vyzvedne kamarád z Krušných hor.
Labe Jana Erbenová seakajak

Do mých plánů však zasáhlo srdečné pozvání Daga Daggarda na společné hraní v Běstovicích.

Dag Daggard mi během programu pořídil několik hezkých obrázků a pak je pověsil na fb s tímto shrnujícím krásným komentářem, za který děkuji, Dagu a Vladi.

„NA KAJAKU z BĚSTOVIC do HŘENSKA !!….J.R.Erbenová je BLÁZEN v tom dobrým samozřejmě! – včera si z Vrchlabí zajela do Prahy koupit kajak, pak se nechala kámoškou odvézt do Běstovic u Chocně, tady si půjčila kytaru a „odehrála si svoje“, mezitím si postavila stan, kde pak přechrupla do rána – pak sbalit a pěšky s kajakem na kolečkách a s celým svým uzlíčkem věcí k řece – a pak už jen: LOĎ AHOJ a v 10:06 hod. nám mávla a zmizela v meandru Tiché Orlice….moc díky Jani a šťastnou plavbu v celém Tvém životě přejí Vladi+Dag. PS: velké poděkování Běstovským hasičům, pořadatelům, Kokymu a všem zúčastněným za pěknou, uvolněnou atmosféru….s úctou Dag.“

„Vy jste ta paní, co zítra odpluje do Děčína?“ ptá se mě místní fotograf, když sedím na hřišti v lodi a nastavuji si kormidlo. Pořizuje mi skvostný snímek.

Začíná mi krásná cesta po Tiché Orlici, Orlici a Labi. Pojedu sama – budu sama na řece, sama ve stanu. Budu mít čas na své myšlenky. Budu muset sama přetahovat loď. Budu se sama dívat do západu slunce, ale i sama moknout. Sama v polabské nížině.

Báseň od Šedého Vlka:
„Arci, že bych chtěl vidět labskou zem,
Tu zem pokrytou rovinou.
A každou hodinou
se blížit k cíli …“

31.5.2020 neděle

Trasa: Tichá Orlice, Orlice z Běstovic – kousek pod Týniště nad Orlicí, Petrovice

Ujeto: 29 km

Počasí: Přes den oblačno, sem tam zaprší, celkem chladno, večer sluníčko

pěšky k řece

Ráno balím zmoklý stan na fotbalovém hřišti pod střechou. Seznamuji se s mým novým kajakem, vymýšlím kam co uložit. Jídla nemám moc – plánuji dietu. Kajak je docela úzký (55 cm), zapasuji se do něj, ale také z něj budu muset někdy vystoupit. Takže místo nudlí, kyselého zelí, sušenek a anglické slaniny si balím MANU v prášku – kompletní výživa, co moc místa nezabere. Oproti švédským výpravám, kde vodu pijeme rovnou z řeky, do kajaku přidávám pár litrů pitné vody. Také musím počítat s místem na kolejda. Zatím je mám pod lodí – musím si ji naloženou a sbalenou dotáhnout jeden a půl kilometru k řece.

Zatím nejsem sama, zatím jsou tu se mnou přátelé – Dag s Vladěnkou. Vyprovází mě a u řeky mi Dag vyšlapává cestu kopřivami a dokonce mi těžkou loď dotáhne až k vodě pod most. Na špičce kajaku mám uvázanou darovanou květinu lučního kvítí a odrážím od břehu.

Naposledy zamávám kamarádům. Sama na vodě jsem asi 30 vteřin. Pak se za zatáčkou objevují 3 kánoe. Mladí vodáci, kteří mi pomáhají přetáhnout dost velký kus kolem následujícího jezu. Nevím, jaký Bůh obývá břehy Tiché Orlice, ale určitě za to mohl on, že mi tyhle bezva lidi poslal do začátku mého putování.

Tichá Orlice je krasavice. Česká Amazonka. Stromový porost tvoří nad řekou tunel, podél kmenů se táhnou břečťany, z větví visí liánovité šlahouny. Z vody trčí větve spadaných stromů. Řeka meandruje. Do jedné zatáčky musím svým pětimetrovým kajakem zacouvat, abych ji mohla projet.

Uprostřed řeky v jednu chvíli uvidím ohromný kámen – ne, není to kámen, je to obrovská nutrie, obr mezi nutriemi. Sedí na špalku a něco kouše. Sedí úplně v klidu a má možná legraci z mého úleku. Za zatáčkou sedí rybář, který mi potvrdí, že tenhle obr tu opravdu žije.

V jednom místě se řeka rozděluje na dvě ramena – vybírám kilometráží doporučené to pravé. Jinde na chvíli opouštím říční koryto a pokračuji tříkilometrovým náhonem, který končí na rybníce před mlýnem. U jiného jezu jen vytáhnu loď a přehoupnu ji do rybníka, po kterém se dá přejet místo dlouhého nepohodlného přetahování. Od konce malebného rybníka s ostrůvkem se vrátím opět k řece.

Ani se nenaději a jsem na soutoku. Dál pokračuji po Orlici. Na Rampě v Týništi vystupuji u dřevěných schodů. Sedí zde krapet přičmoudlý kluk v montérkách a velmi bezprostředně mi nabízí, že mi loď pohlídá, než si dám polívku a pivečko. Jsem dost důvěřivá, ale pádlo si raději beru s sebou. Teplá polívka, studený pivo a půllitr teplého čaje, to byla zasloužená odměna. Kajak pod dohledem kluka zůstal na svém místě a tak s plným žaludkem pádluji posledních 5 km k písečné pláži poblíž Petrovic. Řeka tu vytvořila svými meandry malebný poloostrov, voda svižně proudí, ale vytváří zde i hluboké tůně, které svádějí ke koupeli. Sluníčko zahnalo déšť a já rozbíjím svůj tábor. Dva delší klacky a pádlo svazuji do trojnožky a vyrábím si tak provizorní sušák.

Poprvé po mnoha, mnoha letech, jsem sama. U řeky, na písečné pláži, obklopena stromovím. Poprvé roztápím svou tepelnou elektrárnu – vařič bio lite*.

*vařič bio lite – dřívkáč, který rozfoukává ohýnek ventilátorkem poháněným elektřinou, která vzniká díky zabudované power bance. Banka je dobíjena díky termočlánku, který během vyření vyrábí elektrický proud. Jak prosté. Vaří se v něm báječně, docela rychle. Ale je třeba se mu pořád věnovat. Pořád mít nachystané klacíky, přikládat, rozfoukávat dlouhým brčkem… no prostě lepší než televize. Já během vaření vyřizovala telefony a odepisovala na zprávy. A pak jsem přikládala a přikládala a vyráběla elektřinu. Můj telefon je totiž nadstandardně zatížený, protože neustále přijímá ze senzoru mou glykemii, aplikace v telefonu vyhodnocuje její hodnoty a posílá zprávy inzulínové pumpě. A tak je pro mě dobití telefonu dost důležité – dalo by se říci životně důležité. Ale samotný vařič by to nedal, měla jsem na cestu několik power bank. Měla jsem i solární dobíječku…jenže, tu můžu použít až ve večerním kempu a to už zase nesvítí dost slunce.

1.6.2020 pondělí

Trasa: Petrovice – jez Opatovice
Ujeto: 33 km
Počasí: sluníčko, teplo na tričko

Ze stanu mě ráno tahá sluníčko. Povzbuzená příjemnou koupelí v řece balím věci, které rychle dosouším na prosluněné pláži.

Nezdržuji se vařením čaje a snídaně – mám manu a banán. Dnes mě čeká krásná cesta Orlicí a dva kamenné záhozy. Znám je z Východočeského vodáckého maratonu – první bude určitě jednoduchý, je celkem dost vody. Ale druhý ve mne vzbuzuje respekt, mám dlouhou, naloženou loď, nemám helmu a jedu sama. Taky mám lehké pádlo, kterým bych se nerada mezi ty ostré velké šutry zaklínila. Nemá mě kdo ohlídat, kdyby se něco stalo. Uvidíme.
Orlice se ukazuje ve své kráse – nesčetně kouzelných písečných pláží, suté břehy, voda příjemně proudí. Kus nad prvním záhozem je nečekaná překážka – ohromný dub s podemletými kořeny zcela přehradil řeku. No to si dám, než to přetáhnu. Ale není zde proud a nakonec se mi podařilo kajak pod kmenem podstrkat. Já musela z vody vysednout a přelézt kmen a několik obrovských větví.

První zához byl dle očekávání snadný, ani jsem si ho nešla prohlídnout.

Blížím se k druhému, vyššímu záhozu. Z dálky slyším zoufalé bečení: bééé, bééé. Asi 20 metrů nad jezem pod levým břehem je do hlíny přitisknuté jehňátko. Nemůže ani dopředu ani dozadu, je v kapse pod břehem, kopýtka se mu smekají po hlíně. Je v pasti. Zkouším k němu přijet, ale špička kajaku se nemůže prodrat křovím. A tak zaparkuji vedle jehňátka, aby nesklouzlo do vody a zvažuji, co dál.

Z kajaku do hluboké vody nevylezu. Na dohled nikdo není a ani nás pod břehem není vidět. A tak vytahuji telefon a volám 112. Jsem překvapená, že okamžitě znají mou přesnou polohu. Stručně jsem jim popsala situaci, odhadla výšku břehu, váhu jehněte. Za deset minut jsou tu čtyři mladí sympatičtí hasiči. Mám nad břeh zvednuté pádlo, aby nás snadno našli. Jeden hasič se jde převléknout do sucháče, ale mezitím se druhému podaří jehně vytáhnout za krk.

„Pánové, když už jste tu v plné polní, to mi ještě můžete dát záchranu na jezu, že ano?“ okamžitě mě napadá, že to nebyla náhoda. Potřebovala jsem přesně takový dohled při překonání těch velkých šutrů. Skoro to vypadá, že jsem si do řeky jehňátko shodila, aby mě měl kdo jistit. Kluci jsou velmi milí a já kodrcám přes kamenný zához celkem na pohodu i s těžkým plně naloženým mořským kajakem.

Nejen Bůh Tiché Orlice, ale i Bůh Orlice hlídá moje kroky (tedy plavbu) na řece. Od holešovického lodníka mám slíbený dozor labských Bohů, tihle se k nim přidali nějak sami od sebe. Do toho mi ještě přes zprávy z facebooku posílá křesťanské požehnání Jirka. Tak si do toho pytle dobrých Bohů přihodím i Krista a vím, že je vše na světě na svém místě a v pořádku. Děkuji, i tobě, Perune.
V Hradci u jezu na mě čeká Kačka. Přinesla mi zásoby – banány, broskve, pytlíkové polívky a čerstvou vodu. A taky mi přinesla hodně radosti, zlatíčko moje.

Pomáhá mi naložit loď na kolečka a oznamuje mi, že přechod není hned u mostu, musím od něj kus doleva a pak až zpátky. Na maratonu nám u mostu zastavuje dopravu policie. Ale kolečka pěkně jedou a není to žádný problém.

Musím doplnit ionty a tak si doběhnu pro pivo v kelímku do Jiráskových sadů. Pac a pusu, milá Kačenko, jedu dál.
Končím pod Opatovickým jezem. Do jezu se opírá sluníčko a já na hrázi chytám bronz. Dokonce chvíli i dobíjím energii solárními panely. Stan stavím na břehu vedle žlutých kosatců. Do usínání mi hraje drncající železný most.

2.6.2020 úterý

Trasa: jez Opatovice – Pardubice, loděnice na Chrudimce
Ujeto: 22,5 km
Počasí: sluníčko se honí mezi mraky, k večeru déšť

Vstávám v 8 hodin, dnes mě čeká klidná plavba po Labi a Chrudimce. Kluci z Pardubic mi slíbili možnost přenocování v loděnici. Balení je snadné, stan mám blizounko od vody. Ani řeka dnes nechystá žádné velké překvapení. Snad jen jediné: měla jsem na maratonu pocit, že z Hradce do Pardubic je to kousek, a najednou vidím, že když člověk nepádluje jak o život, že je to celkem kus. Přesto doplouvám do loděnice poměrně brzy odpoledne. Než odbočím proti proudu Chrudimky, obhlížím jez, který na mne ráno bude čekat a raději volám hnedka jeznému, jestli mne ráno pustí přes zdymadlo. Je ochotný a vybízí mě, ať jim ráno ještě jednou s předstihem zavolám. Telefonní kontakty na celou Labskou vodní cestu jsou ZDE.
V loděnici narazím na Romana Mornšteina, který přivolává Jirku Rolečka a dává mi letáčky na Východočeský vodácký maraton – že prý mohu cestou dělat nábor mezi vodáky.

Jirka mě pouští do loděnice, za což jsem mu velmi vděčná, protože večer přijde pěkná průtrž. Zatím nechávám kajak za bránou a Jirka mě odváží do města shánět železářství (potřebuji koupit 2 šroubky a tenký imbusák*), doplnit vodu a ovoce. Z obchoďáku mě chtějí vyvést, protože nemám roušku – já na vodě úplně na tuhle blbost zapomněla. Ne, že jsem zapomněla roušku v lodi, ale úplně mi z hlavy vypadlo, že se lidi bojí nějakých virů, o kterých se sice mluví, ale nikdo nezná nikoho, kdo by díky nim onemocněl. Hledám železářství – zjišťuji, že je v Pardubicích jen jediné. Za to výborně vybavené. Mám šroubky, banány, vodu… tedy těžký batoh, jsem unavená a hladová. Bůh perníků mi do cesty posílá stanoviště nextbiku – tak se registruji a půjčuji si kolo, se kterým jedu pozdravit na Zámek pávy a pak se přibližuji k loděnici- k plaveckému stadionu.

Odtud už to mám kousek ke Chrudimce a do Staré rybárny, kde svou manovou stravu zpestřím pořádným stejkem a spláchnu ho chlazeným pivem. JOJO..oslavná píseň na točené pivo se sem , myslím, hodí. Noc na posteli mi krášlí zvuk deště hrajícího na parapet otevřeného okna.

  • Tenký imbusák potřebuji, abych mohla dotáhnout šroubky na mém novém kajaku. Kajman, jmenuje se Kája Kajman. Původně jsem se na tuto cestu chtěla vydat na mé expediční creekovce. Jenže jsem potřebovala skladná a dobrá kolejda, přeci jenom bude kajak naložený téměř na 14 dní, budu sama, nikdo mi při přetahování nepomůže. A něco mě pro ně zaválo k Henrymu do Holešovic (prodejna pro vodáky) . A tam mě čekal příběh. Ne přímo u Henryho, příběh na mě čekal v přístavišti. Podobně, jako se na Velký Pátek otevírá skála, tak se mi otevřel život starých šífařů, zavoněla Vltava, zachechtali se rackové. A nákup koleček se stal trochu součástí toho příběhu. A tak se není co divit, že když jsem se milé prodavačky zeptala, jestli náhodou na ta kolejda nemají ještě i bazarový seakajak, tak mě zavedla do skladu a on tam byl. Žlutozelený, pětimetrový, štíhlý a těžký kajak značky Winner, typ Otium – poctivá Čína.

V sobotu jsme ho s Yvettou naložily na střechu auta a dojely ho ukázat Lídě. A Dag mi pro něj pomohl vymyslet krásné jméno – já chtěla Karla a on přidal dobrodružství – Kája Kajman. Pěkný kompromis.

3.6.2020 středa

Trasa: loděnice na Chrudimce – Veletovská laguna
Ujeto: 41,5 km
Jezy: Pardubice, Srnojedy, Přelouč, Týnec nad Vltavou, Veletov
Počasí: slunečno

Balení mi dnes trvalo jen chviličku a tak jsem krátce po 7 hod u vody. Překvapilo mě vyzvánění telefonu – volali mi z jezu, kdy mě mají očekávat. Výborná zpráva, opravdu mě pustí zdymadlem. První zdymadlář v Pardubicíchc (nebo jezný nebo komorník nebo nevím, jak se jim správně říká) byl velký sympaťák.

Na všechno se mě vyptal (odkud, kam, na jak dlouho, proč sama) a nechal pozdravovat ve Hřensku. Kam jedu dál se mě pak ptali všichni, protože oni si volají a na dalším jezu už o mně vždycky věděli. Do zdymadla mě nepustili jen v Přelouči a v Poděbradech. V několika posledních zdymadlech už jsem s jeznými mluvila jen telefonem, protože ty jejich kukaně byly tak vysoko od komory, že už bychom se neslyšeli. Jinde se mnou ale vždy prohodili pár milých slov – byl to můj jediný společenský život během mé cesty. A tam, kde měli na zábradlí truhlík s begóniemi či muškáty, tam vždy zdymadlo obsluhovaly ženy.
Pod Srnojedským jezem z pravého břehu přitékal potok s úplně tmavočervenou vodou! Fialovej les a žlutá voda – to mi okamžitě vytanulo na mysli. Ale bednu hašiše jsem neměla a tak jsem se informovala na Obecním úřade v Pardubicích, jak je to možné. Na životním prostředí mi sdělili, že mám být klidná – že je to voda z čističky, že má sice divnou barvu, ale jinak, že je to docela normální voda. Normální voda? Řeka změnila barvu až někam do Poděbrad – úplně ztmavla a bála jsem se do ní potopit ruku. Srnojedy – že se těm jedům divím.

Jez v Přelouči je rarita – mají tady sice zdymadlo, ale to za svou existenci spustilo jen jednou jednu loď – stavební vanu.
Pod Přeloučí jsou totiž poslední peřeje na Labi – Hrčáky. (Video z Hrčáků na kanoi zde)

Krásná vodnatá docela dlouhá peřej. Vidíte, jak terén padá a voda skáče přes šutry – musí tedy být dost vody, což poslední dobou moc není. Jezní se báli, jestli vůbec projedu – ale oni mají jiné měřítko. Jezný v Přelouči mi sice vzal telefon – zkoušela jsem ho přemluvit, ať mě pustí zkratkou přes svou zahrádku, ale nepustil.

Zrovna brousil a natíral plot – nicméně sundal si brýle, sluchátka a roušku, aby mi mávnutím ruky ukázal cestu k řece.

Pod jezem na vysoké navigaci kvetly máky a sluníčko se opíralo do kamenné zdi. Sedím na schodech a svačím kedlubnu, když v tom vidím mladou kunu, jak vyběhla z kanálu a zkoumá okolí. Pohotově vytahuji foťák – a natáčím ji, jak míří směrem ke mně. Když už byla jen 2metry daleko, dostala jsem strach, jestli mi nesebere kedlubnu a tak se trochu zavrtím. Koukla na mě – a šla si po svých. Safari na řece, lovy beze zbraní.

Ve Chvaleticích začíná úsek Labe splavný pro velké lodě, v minulosti byl využíván pro dopravu uhlí. K jeho vykládce sloužil přístav Chvaletice. Východně od Chvaletic se nachází uhelná elektrárna Chvaletice, v jejímž středu stojí nejvyšší komín České republiky – 305 metrů vysoký.
Pro mne je to místo duchů. Pusto, prázdno. Uprostřed přístaviště se nánosy vytvořil ostrov s křovinami a stromy. Nikde ani živáčka, jen všude jsou přístavní mola a zrezivělé konstrukce. Voda je zarostlá stulíky. V kilometráži slibují občerstvení, ale po tom tu není ani památka. Takhle nějak si představuji Černobyl.
Pokračuji přes další dva jezy v Týnci nad Labem a Veletov. Asi kilometr pod jezem zajíždím do pravobřežní laguny. Nejdřív se tváří nepřívětivě, všude je stín, vysoká tráva, ale po chvíli se otevírá do překrásného jezera, na jehož konci je pidi ostrůvek, který je zalitý sluncem.

Na písečném dnu jsou vidět rozevřené škeble, tmavou hladinu krášlí stulíky a snad i lekníny.

Přistávám na ostrůvku, na který se vejdu s lodí a stanem tak akorát. Stavím stan a najednou vidím kolem mého Kajmana pohyb – myš! A krade mi banány! Ondatra a vůbec se mě nebojí. Má tady i další kamarádky, ale ty tolik zvědavé nejsou.

Dokud svítí sluníčko, jdu se vykoupat do krásně čisté vody. Na břehu laguny rostou topoly, jejich kmeny jsou obalené břečťany. Jdu na obhlídku po břehu. Přijdu si tady v tom minisvětě jak v divočině, jak v mém milovaném Laponsku. Taky tu mají uprostřed lesa kadibudky, jen oproti Švédsku, kde jsou všechny volně přístupné, tady visí cedulka „soukromý pozemek“.

4.6.2020 čtvrtek

Trasa: Veletovská laguna – Drahelice
Ujeto: 34,5 km
Jezy: Kolín, Kalvary, Velký Osek, Poděbrady, Nymburk
Počasí: ráno slunečno, bouřka, vytrvalý déšť k večeru

Vyjíždím dřív, než začne pršet. Bůh deště mi zatím vždycky počkal. Kousek po proudu do Labe ústí Klejnárka – tak jedu asi 2 km proti proudu a dávám si závazek, že si po ni a Černé strouze jednou zkusím projet Starý Kolín. Teď se ale vracím a volám na kolínský jez, jestli mě pustí. „No, to z vás mám teda radost, paní. S malou lodí, zrovna tu máme nějakou práci“, říká mi vůbec ne mile jezný. „Fakt jsem vám udělala takovou radost po ránu – to jsem opravdu ráda“, odpovídám co nejmilejším a nejnaivnějším hlasem, jakého jsem schopna (beru si vzor z divadelní hry Harold a Maud – doporučuji ke zhlédnutí ve Vinohradském divadle). Zabralo to. Zdymadlo mám připravené a dokonce si jezní (jsou dva) našli čas na příjemný rozhovor. Říkají, že začíná být sucho a že na poradě dostali doporučení malé lodě vůbec nepouštět a malé sportovní jen když jich bude víc. Jenže teď na řece nikdo není. Zatím jsem potkala jen jeden menší motorák, co jel z Přelouče do Pardubic. „My vám to, paní, domluvíme v Kalvarech, ať vás taky pustí, když máte ten těžký kajak, jo? A šťastnou cestu přejeme.“
Na břehu řeky, na schodech, sedí dva malí studenti. Opodál mají opřená kola a proti nim stojí muž a něco jim vykládá. Koukají do papírů. Asi výuka v době koronaviru. Tak bych chtěla chodit do školy.

V Oseku je zdymadlo už nachystané. Těším se do Osečka k přívozu. Pamatuji si tam výborné občerstvení u přívozu s pívečkem a klobásami – a taky kytaru tam měli pověšenou. Oseček je můj vysněný cíl – jestli to tam bude takové, tak už dál nepojedu a bude večírek. Jenže mají zavřeno.

Po maně a babánu mi už celkem vyhládlo a tak pádluji ostošest dál, na soutok s Cidlinou. Velký řízek a zelenina mě odměňuje za mou dřinu, Točené pivo. Život je nádherný.

Volám na poděbradský jez. Dostala jsem varování od rybářů, že je tam protivný dědek, a že je včera nechtěl pustit s motorovými čluny. Podle hlasu jezný není protivný, ale asi má protivného šéfa. A tak mi nejdřív navrhuje, ať si počkám až šéf odejde, pak ještě pustí Jiříka za Poděbrad anebo nejlíp, ať si ten kajak přetáhnu, že je to u nich jen pár metrů do kanálu, který jde až nad jez. Je to opravdu jen kousíček, jak zjišťuji a tak tedy kajak přetáhnu dvacet metrů po trávě a spustím do kanálu. Na pěší lávce stojí mladá paní s holčičkou a volá na mě: „Labutě tam mají labuťátka, to si je budete moct pěkně prohlédnout! To máte dobrý!“ A sakra, labutě, labuťátka… to teda nemám dobrý. Mají hnízdo na břehu kanálu a já se jim nemám jak vyhnout. V hnízdě dvě šedivá labuťátka a tatínek s maminkou roztahují křídla a hrozivě na mě syčí.

Honem se nenápadně sunu podél druhého břehu a dělám, že tam vůbec nejsem. Uháním co nejrychleji od nich. Jenže už slyším, jak labuťák startuje. Ohlídnu se a vidím, jak s napřaženým krkem plnou rychlostí nalétává na mou hlavu. Připravím si pádlo a sleduju dráhu jeho letu a doufám, že na poslední chvíli dokážu pádlem jeho zobák odklonit ode mne. Labuťák nakonec na poslední chvíli uhýbá a sedá na vodu necelé dva metry ode mne. Nálety zopakoval ještě dvakrát. Volám jeznému a docela nemile mu říkám, že je to padouch, když mě na nebezpečí neupozornil. „Z toho si paní nic nedělejte, on takhle nalítává i na velké lodi až do komory“, zlehčuje jezný situaci. Asi nemá cenu mu vysvětlovat, že já nejsem velká loď, a že nemám ani helmu ani vestu. Navíc obloha začíná černat a je jasné, že musím zapomenout na labutě a hledat si úkryt před průtrží mračen. Ta mne zastihla za pár minut pod mostem. K zemi padají proudy vody, hřmí, ochlazuje se. Skrz stěnu vody ani není vidět. Oblékám si bundu, pro jistotu se pod mostem kryju před deštěm ještě mým deštníkem. Který Bůh mi sem ten most postavil?

Uháním rychle k Nymburku. Nad jezem trénují rychlostí kajakáři a kanoisti. Tatínek vzal na vodu malinkou dceru – drží v ruce pádlo jako prase kost, zabere jen občas… ale stejně je rychlejší než já, která se s nimi snažím držet tempo. Kánoisti jsou oblečení do přiléhavých dresů a je radost pozorovat, jak se vkleče natahují pro další záběr. Létají po hladině jak vážky. Proti mně přijíždí vousatý kajakář s rameny širokými přes celá záda, postava Pepka námořníka, který právě spořádal svou dávku špenátu. Snažím se od něj okoukat jeho mohutný záběr – tak takhle na to musí.
V Nymburce jsem měla domluvený sraz s Aničkou a jejími dětmi, ale díky zdržení s přetahováním a díky bouřce to nestíhám. Tak alespoň zastihnu na přívozu Čerta, prý tam brázdí vody Labe na Blanici. Na jezu mi potvrzují, že Blanici nemohu přehlédnout. Opravdu, malý parníček, který nahrazuje zbouranou lávku pod mostem v Nymburce. Za kormidlem starý námořník a s ním Čert – plavčík, co uvazuje loď k molu a zase ji od něj odráží… a tak pořád dokola.

Asi za hodinu jsem s nimi přejela řeku snad desetkrát. Čert mi uvaří kávu, dobije trochu telefon a zavzpomínáme na společnou roli při historické bitvě na Pecce. Jo jo, to bývaly časy. Mám pocit, že jsem tam byla jeho chotí a on byl sám velký Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. V kormidelnické kabině hraje Karlínské nábřeží. Ale musím dál. Potřebuji už najít místo k zastanování – dnes bude určitě v noci pršet. To nacházím asi 3 kilometry níže po proudu. Kousek od Komarovského mlýna mezi stromy na břehu. Vařič roztápím pod mým improvizovaným přístřeškem, protože opravdu začalo hned pršet a prší celou noc.

Pokračování v dalším článku…

Jana Erbenová

Kačenka a sushi

Prve to měla být jen krátká vyjížďka, ale nakonec to bylo zajímavé.


Láďa zkoušel Kačenku. Tady vidíte, jak zapnul přídavný tryskový pohon a zkoušel dostat loď do skluzu.

To se povedlo jen částečně. Cestou z Troje proti proudu jsme řešili jak u Kačenky vylepšit zádové opěrky a šoupnout jezdce dopředu kvůli vyvážení lodi.

Někde v Holešovicích jsme udělali „Výměnu mečů“.  Při tom na nás ze břehu dohlížel zlatý bažant a ohromná nůtrie.

Zkoušel jsem i nové skládací pádlo Nekton od TNP a jede věru pěkně.


Kačenka poslouchá kormidlo ovládané pedály rychle.

Cestou zpátky jsme byli pozváni na družbu s posádkou „Prezidentského“ člunu. Víno jsme museli coby šoféři a vůdci malých plavidel odmítnout, ale různé druhy znamenitého sushi jsme neodmítli.  Ze zdvořilostní zastávky se vyklubala lehká večeře.

Chobotnice