padlovani.cz

Do Drážďan
S Pavlem jsem se potkal v Solenicích, když jsme táhli kajaky k vodě, před sebou 45 kilometrů pádlování přes Kamýk a Slapy v rámci akce „Pádluj o 106“.
Zrovna mne braly pochyby, jak to letos dám, když tu Pavel začal vyprávět, že chytá splutí
Praha – Drážďany a zda by mne to nelákalo. To zahrál na moji tajnou strunu touhy.
Čtu knížky a dychtivě poslouchám Zdeňka Lyčku ( on je pro mne Hanzelkou, Zikmundem v jedné osobě), jak postupně splul Odru, Dunaj, Rhonu až do moře, ale hlavně splul Labe až do Hamburku.
A Drážďany, to by mohl být upádlovatelný cíl.

„A jak se to jede?“, ptám se.
„Po etapách, hele – nemusíš se bát.“
„Kolik to je vlastně kilometrů?“
„Asi 210 kiláčků. Ale počkej, nejsou to tak dlouhý štreky. První den 60, druhý 60 třetí 60
a na náplavku v Altstadt Dresden jen 30.“
„Tak to nedám. To je pro jiné borce, než jsem já, tolik sil nemám.“
„Ty to nebudeš celý pádlovat.“
„Jak to?“
„Přece tě ponese proud. Vltava teče rychlostí 5 kilometrů za hodinu. Když vypluješ ráno v sedm a celý den se budeš jen koukat, kudy jedeš, tak budeš hodinu před limitem, dokonce o 10 kiláků za cílem etapy.“ Pokračovat ve čtení „Maraton Praha – Drážďany (Slavia Water tour 2019)“

Přistálo mi na oný sociální síti zvadlo na přednášku, která navazuje na výstavu a vlastně ohromný (rozsahem i provedením) projekt Vltava – proměny historické krajiny.   Tento projekt mapuje stav krajiny okolo Vltavy před vznikem Vltavské kaskády a její změny.  Projekt je to neobyčejně rozsáhlý a propracovaný.

Přednáška byla skvělá, témata jsou patrná ze zvadla, sumarizovat ve stručnosti to snad ani nelze. V informačním centru v Chotilsku bylo narváno a kdo přišel, určitě neprohloupil. Pokračovat ve čtení „Stará Vltava“

Jako každý rok, i letos byly naplánovány a svolány Zimní Slapy, tedy akce převážně seakajakářů.  Na patřičných místech bylo pořadatelem ze slavného oddílu u ledáren v Bráníku vše dohodnuto a do cíle dovezená kadibudka.
V pátek večer jsme se poveselili tradičně v hospodě U Taterů. Ráno jsme proškrábli voko a vyrazili na třebenickou náplavku.
První co jsem po příjezdu k vodě viděl byl Zdeněk, jak si probíjí skrz led cestu k volné vodě. Zdeněk mi ve středu volal, jestli nebude přehrada zamrzlá. To jsem ho ujistil, že zkušenosti i veteráni akce se shodují, že po takových krátkých mrazech to zamrzlé být nemůže.

Mezitím na břehu probíhalo obvyklé chystací mrcasení.  Tam, kde kanoista položí do lodě loďák, banjo a nějaké ty kytary, nasedne a jede, kajakář dělá z toho samého dosti komplikovanou záležitost. Pokračovat ve čtení „Zimní Slapy 2023“

Zastavil jsem na kousku volné plochy u sjezdu ze skorodálnice a začal sundavat loď za střechy auta. Než jsem toto dokonal, zastavilo u mně jedno policejní auto a další dvě projely. Netečně, bez reakce, mají zde dost práce hlídat jestli v tom přehledném úseku nejede někdo o pár kilometrů ze hodinu víc.
Kousek chůze s lodí na ramenou po cestě a už jsem u vody. Břehy jsou strmé a hlinité a klasická směs tlejícího všeho možného a smetiště, ale nakonec se povedlo nastoupit bez nehody. Naproti ústí výpusť z čističky. Vizuálně je ta voda z čističky čistší, ale ani celek není úplně zoufalý takhle v zimě.

Na březích je řada mrtvých stromů, které z dálky vypadají jako smutná torza, ale zblízka poskytují útočiště řadě forem života včetně nutríí, které mají v patě tohoto pahýlu doupě.
Spousta stromů je popadaných do vody a projet se mezi nimi dá někdy jen obtížně, ale jde to.  Z jednoho stromu co ležel napříč od jednoho břehu k druhému jsem vytáhnul zaseknutou rybářskou třpytku. Tady v té změti třpytkovat musí být solidní peklo…  Pokračovat ve čtení „Krňák, aneb z pralesa pod zámek“

Už 18 let má tradici  zlatokopecká akce nazývaná Přituhlo podle reportáže z prvního ročníku, kdy byla fakt fest kosa.  Zakusili jsme co to je, když člověku zmrznou vejce na šutr, nebo i chleba se musí řezat pilou.
Akce je putovní, každý rok na jiném místě. Postupně začaly přibývat místa pořádání, která nebyla někde v rokli u potůčku, ale u větší vody. A potom pádlování znalí účastníci na tato většinou pěšky špatně přístupná místa jezdili lodí a používali je i pohybu po lokalitě.

Podobně to bylo i letos. Účastníci dostali kód k mapě, na které byla vyznačená složitá cesta k lokalitě.  Dojeli jsme první se Chuchvalcem a po vyložení bagáže začali shánět trochu toho chrastí na oheň.

Když jsme měli ohýnek, přišla na řadu příprava večeře.  Mezitím se sjížděli další účastníci akce.   Teplota nebyla moc nízká, ale vším cloumal vichr, který rozběhnutý údolím tady narážel na břeh a opíral se do svahu. Pokračovat ve čtení „Když konečně přituhlo 2023“

„To vzdávám,“ říkám rovnou, když vidím bílé čepice vln na Ohridském jezeře.„Určitě nechci zkoušet, jak budeme vylejvat naložený člun, až se cvakneme někde v půlce té dvacetikilometrové štreky“.Fouká to zčerstva z levoboku, přesně ze směru, kterým bychom měli plout do Strugy.Tak mávneme na taxi a řidič nás vyklopí u brány campu.Uvítací rakia domácí provenience vzor Maršál Malinovsky.„Jdu si dát dvacet …“, natahuje se Jarda na karimatku

„Spaní po obědě jsem nacvičil, když byla Aneta malá. Nechtěla spát a vztekala se. „Ale po „o“ se spí a basta. O tom se nediskutuje.“ leda tedy, možná, kdyby to vzal někdo za tebe, šel spát místo tebe, tak to by šlo. „A ty bys to, táto, pro mne udělal?“  „Jo, ale nesmí mne nikdo vzbudit, to bys pak musela jít spát ty“.
Tak si Jarda dal šlofíka a Aneta chodila kolem s prstem na rtech … „Pšššt, potichu. Táta spí“.

Řeku Černý Drin, která vytéká z jezera, blokují tři jezy. Budeme nasedat pod tím druhým.
Třetí prohlížíme z blbě přístupných břehů a zdá se, že se budeme muset trefit do nevelkého okna při levém břehu. Ale to až zítra.
Dnes je dnes.
„Zamysli se, co tady blbneme“, povídá Jarda, „neměli bychom s dalšíma důchodcema sedět v parku a koukat po babkách?“
„Kolik že ti je let?“
„A za jak dlouho to potřebuješ vědět?“
Sedíme na náplavce pijeme červené víno z lahve a hledíme na krásné jezero a dvoutisícovou horu Magaro s bílou čepicí bachratého mraku.

 

PONDĚLÍ

Nabušili jsme věci do loďáků. Zprvu se zdá, že se to nemůže vejít, ale hrubým násilím to tam jde vždycky našlapat, jako jsem šlapal zelí kdysi u babičky.
Srdce nebije ani tak odhodláním ke sportovnímu výkonu jako spíše megadávkou silné kávy. Ale odhodlání je také třeba. Nahodit 27 kilový bágl Jardovi a o něco lehčí mně a odnést je ty dva kilometry k místu nalodění.
Jarda ještě kontroluje, zda by šla zvětšit průrva v trámech, která odměřuje vodu z jezera do řeky. Včera jsme za ně lomcovali, ale moc to nepomohlo.
Tak ještě Skopsko pivo a trocha kořalky pro Neptuna a vyplouváme.
Moje obava, že budeme drhnout o dno, se naštěstí nepotvrdila.
„Zakloň hlavu a pádlo podélně“ velí Jarda a proplováme tím oknem třetího jezu.
Je to ve skutečnosti veliká zarezlá konstrukce tak 1,5 metru nad námi. Při jarních vodách je to česlo na ryby. Dnes výlov nehrozí.
Ještě trochu civilizačního odpadkování – stádo platových lahví a bordelu vysypaného do řeky.
„Hele, támhle je vykuchaná lednička. Nepřesedneme? Má vyšší borty než náš člun, to by se do peřejí hodilo.“
Řeka si vždycky pomůže. Má převelikou samočistící schopnost. Veze nás dvoukilometrovou rychlostí. Je hluboká a průzračná. Tím, že vytéká přepadem od vyhřáté hladiny je příjemně teplá.
Vzdutí přehrady přichází asi o 4 kilometry dříve, než jsme si je natrasovali podle mapy. A levostranný přítok si mapa také vyfantazírovala. Místo toho tu proud pohání plechové kolo, které žene vodu do zavlažovacího kanálu.
Kopce se semkly do užšího údolí, sem tam stavení na kopci a jen jedna vesnice se štíhlou siluetou minaretu a jinak nikde nic, zapomenutý kraj, pustina Balkánu.
Po třech jablkách k svačině a šesti hodinách pádlování se blížíme k přehradě. Snímek
z Googlu zatajil hrůznou nadstavbu na koruně hráze – vysokou betonovou zeď, na kterou
nelze vylézt natož tam vystrkat kajak. A sama hráz, to jsou jen šutry fixované cementem
a blbě šlápnout a skutálet se dolů by bylo na dílem okamžiku. Bohužel neumím šplhat jako kamzík, a tak mám půlky stažené strachem.
Myšlenku vystoupit na pravém břehu pohodlně na silnici nám hned hrázný jasnými povely zakazuje. Ale ani nemusí. Je nadstav vody a přes „jámu do pekel“ betonový kulatý odtok ve tvaru obrovského trychtýře teče voda až nadobyčej svižně. A přiblížit se na gumáčku by odmítlo šest z pěti vodníků. Vypadá to doopravdy hrozivě. Šlo by se s opatrností protáhnout při hrázi, ale nejsme blázni, abychom podstoupili takové riziko. Na snad, že by bylo bez rizika štrachat se po nakloněných šutrech v ruce pádla. Na tři pevné horolezecké body můžeš zrovna zapomenout.
Jarda koňadrou táhne člun k zarostlému břehu, vyrve ho na první terasu. Po soklu šíře tak 70 centimetrů opatrně kráčím a – můj milý deníčku – fakt se bojím a pevně svírám madlo, aby se člun nevysmekl a nesletěl dolů sám nebo i se mnou.
Povedlo se. Stojíme u silnice a očima přitahujeme každé auto, které by mohlo být dodávkou, kam by se vešel nafouknutý člun.
„No nic,“ povídám, „dáme tomu ještě pět minut a pak to sfoukneme“.
S bágly na hromadě budeme moct mávat i na osobáky.
Ve třetí minutě božské laskavosti zastavuje servisák – odtahovka s plošinou. Člun na ni jen smyčkou přiheftneme.
Z okének hledíme na pravobřežní přepad. Řítí se tady šílenou rychlostí voda, kterou nepobrala ta kulatá výpusť a je jí opravdu hodně. Do údolí jen tak tak dohlédneme, možná by tam šlo slézt, ale určitě by se tam dalo skvěle utopit.
V místě, kde jsme původně chtěli naloďovat, tam i suchozemec servisák pochopil, že by to bylo o držku, tak staví o pár kilometrů dál. Oheň krásně hřeje, záda mrznou … a hvězdné nebe nade mnou a mravní řád ve mně.

20 km, průměr 4,7 km/hod., spluto 150 výškových metrů

Pokračovat ve čtení „Na kajaku Albánií“

18. února se v pražském podniku Božská lahvice konalo uvedení nové knížky Zdeňka Lyčky s jednoduchým názvem – „Na kajaku z Alp do Středozemního a Severního moře“.  Tedy o splutí řek Rhôny a Rýnu.

V zaplněném sálku nám Zdeněk u fotek povyprávěl prve o zážitcích z Rhôny, navazoval film odtud a po přestávce následovalo povídání a film z Rýnu.  Nová knížka byla na místě k zakoupení a Zdeněk zájemcům zdobil čerstvé výtisky svým věnováním. Věřím, že tato knížka bude dobrá, jako ty předchozí tři o plavbách do po Labi do Severního moře, po Odře do Baltu a po Dunaji do Černého moře.

Chobotnice

Po třech letech jsme vyjeli zase na uplnej vršek upuštěný přehrady.  Počasí na leden luxus, teplo, většinou slunko, vítr zaďák…
Hladina Přehrady cca 338,2mnm. Průtok cca 40kb. Škoda, o dvě hodiny později se zvedl na 60.

Pod Kořenskem  proud svižně teče, občas i zašumí o kameny, nebo hrázky. Někdy může překvapit i „jedinej balvan uprostřed řeky“.

Pokračovat ve čtení „Tekoucí Vltava pod Kořenskem“

Vyjeli jsme si s dětma na Orlík, vyrazili jsme jeden rok a vrátili se až příští rok. To se tak někdy přihodí. Krom toho že to byla pohoda k tomu nemám nějakou zvláštní story, takže je to spíš fotogalerie. Mimochodem voda byla na zimní poměry hodně špinavá, po vánoční oblevě v ní bylo hodně kalu, ale i plovoucích odpadků z Otavy i Vltavy.



Pokračovat ve čtení „Jeden rok tam, druhý zpátky.“