V roce 1910 objednal Josef Rössler Ořovský až z Kanady šest kánoí, které se staly vzorem pro české výrobce a zahájily tak dodnes trvající éru vodáctví na našich řekách. Co si kamarádi a kamarádky budeme povídat – ovlivnil tím život většiny z nás, neboť na kánoi více či méně plul asi každý a pro mnohé z nás se vodní vandry staly rovnocennými vandrům toulavým.

Výše uvedená stručná informace o prvních kánoích se už roky opakuje ve většině článků věnovaným Rösslerovi Ořovskému, nebo historii vodáctví. Stručná z toho důvodu, že o těchto událostech nebylo moc dochovaných informací. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem vloni na jaře v rámci našeho projektu digitalizace kronik v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy, při prohlížení zápisků a kreseb Rösslera Ořovského ve staniční knize Štěchovice, kterou zde spolu s jinými staničními knihami založil a dlouhé roky vedl, nalezl několik stran zápisků a fotografií zachycujících ty neúplnější počátky kanoistiky u nás!

Samozřejmě, že rekreační plavba po našich řekách má delší historii, než od roku 1910. Pokračovat ve čtení „Romantika PRVNÍCH KÁNOÍ na českých řekách (1910)“

Zbaviv se práce, bylo nutno vyrazit někam na první jarní vodu. Gde co bylo zamrzlý, ale přes zvědy sem zjistil, že Jizera z Malý Skály volně teče. I jdidž, jako čečetka jsem vyrazil se svým historickým vozem Škoda na Malou Skálu. Parkování u Boučkova statku bylo prakticky plný. A přectafte si – nějaký nerozvážný jedinci tam dokonce vytahovali z auta běžky! Nafffouk sem vernej paddleboard Starboard posvěcenej vodama Yukónu a dal na vodu hned naproti výtoku vody z elektrárny.  Tady je pár vlnek a nebyly tam vidět ňáky extra ledový jevy. Prkno suchý, postoj v holinkách pevnej a po pádlovacim absťáku sem vejskal samů radosťů.  A pak přišlo znejistění. V první pravý zatáčce za lávkou pro pěší byla řeka zamrzlá vod břehu ke břehu. Něco kousek sem prolámal, ale pak už to nešlo a vylez sem přes paddleboard na led a musel přetáhnout asi dvacet metrů. Dávat na vodu s tim, že se člověk musí sklouznout do celkem rychle tekoucí vody z klouzavý a křupající ledový kry, to je teda podnik na nervy…  A tady vocaď dál začaly víc ty oný ledový jevy. Krom klasickejch ker a tříště na hladině hlavně Dnovej led. Trochu je to vysvětlený tadyk v článku.  Zkrátka gde voda proudila víc a v tenčí vrrrstvě, tak vylo dno potažený víc či míň světlym ledem, vytvarovanym do abstraktních tvarů, trochu jako sníh na horách vod větru.  Prostě plujete a najednou pod váma na voblázkovym dně balvan vobrostlej ledem. Nebo plujete přes štěrkovej práh a celý dno je led. Přitom nepromrzlo durch vod břehu. To se ve vodě co má cca nula stupňů zachytávaj krystalky ledy na šutrech a v místech s věčí turbulencí.  Jince byl práh z ze dna vyrostlýho ledu a dělalo to přes něj vlny tam, gde noumáně nejsou. Viděl sem i lakušník (Zdravim hydrobiology) s velkou koulí vatovitýho ledu nabalenýho na konci trsu. Asik tehle led uplně moc neklouže, ale bylo to zvláštní jet peřejkou, gde čtvrt metru pod váma je fšude led.  Myslel sem, že dopluju třeba k Zrcadlový koze, ale souvislej led, přes celou šířku řeky mně zastavil vo flák vejš. Přes kořeny volše sem vylez z řeky do prašanu na louce, kouk do telefónu jak to mám daleko do Dolánek na nádraží a vycházelo to, že 1,6km musim ujít pod dvacet minut, abych stih vlak. Indijánckej běh v holinkách s paddleboardem přes rameno (Starboard má takovej šikovnej šrák přes rameno na nošení), po zasněžený cestě, to je vám věc. Semse z toho až vorosil. Na peróně sem votevřel špunt na paddleboardě a leh si na něj, abych ho vyfouk. Soutva se to trochu povedlo a voklepal sem z nejhoršího sníh a led, už tu byl vlak. Šup do vlaku a v Malý Skále vod vlaku šup zas k autu nafffukovat na druhý kolo. Páč mezitim vylezlo slunko a bylo by škoda nedat druhou rundu. Přetahnout zas led pod M.S. a šup dál. Teď místama plavalo na hladině mnohem víc ledu, věčinou měkýho, ale něgdy i pevnýho. Jednou sem přejel prknem kru, vypadalo to ok, dokáď nanarazila na ploutef. Paxem hodil pěknýho tygra dopředu na prkno. Pod železničnim mostem plavalo na hladině tolik utrženýho dnovýho ledu, že semse tam s paddleboardem sotva vešel a furt do do mně vodněkaď sťouchalo. Zas na stejnym místě sem vylez z řeky a utikal na vlak. Jizera mezitim byla zablokovaná tak vo padesát metrů vejš, jak se tam štosoval další a další připlouvající led.

Pozn. red: Nezkoušejte to, pokud nemáte fakt dobrý vybavení jako sucháč a tak a ňáký zkušenostě se zimní plavbou.

Pokračovat ve čtení „Když Jizera zamrzala…“

Prve bych chtěl poděkovat všem, kdo mi pomáhali s plněním tohoto snu v Čechách i v Kanadě. Ať už fandili, nebo přiložili ruku k dílu. Díky
.
Technická: Když je uprostřed obrázku ikonka  , je to video, co si můžete pustit. Videa jsou delší, ale vy byste se jinak vyptávali furt na podrobnosti co a jak.
.
Po loňském částečném úspěchu, kdy jsem si za nemalý peníze půjčil na Yukonu překvapivě pomalou loď a na ní dojel na třetim místě v kategorii, jsem nenechal nic náhodě a hned začal stavět vlastní závodní kanoe.
Použil jsem plány mojí dosavadní turisticko/závodní lodi Cedrofka. Akorát jsem na tom prve delší dobu makal v počítači a loď zúžil, snížil a ještě trochu upravil geometrii podélného prohnutí v bortech na menší. Vše hotové z počítače jsem poslal kolegům do firmy, kde mi vyjeli na CNC fréze šablony z překližky.

Na těch jsem pak vystavěl loď dnes už známou metodou z dřevěných štráfků.
Akorát kvůli hmotnosti jsem použil na boky balsu a na dno paulovnii (dnes napodruhý bych to vysmahnul komplet z paulovnie). Stavba byla bez okras a parádiček, protože na laminování povrchu jsem pak použil kevlarovou tkaninu, která je žlutá a černou pryskyřici plněnou karbonovými nanovlákny.  To vše v honbě za co nejnižší hmotností. Docela napínavou fází bylo rozplánovat přepážky pro dělení lodi a pak skoro hotovou loď rozřezat na třetiny.  Nicméně povedlo se to a výsledkem je 15 kilo lehká, rychlá loď, která se rozmontovaná vejde dovnitř do Oktávky.

Pokračovat ve čtení „Yukon River Quest 2025“

Můj první Singl maraton:
Nečekaný úspěch začátečníka

Letos jsem se poprvé zúčastnil amatérského závodu zvaného Singl maraton. Jedná se o závod na přibližně 30 km, který startuje na Malé Skále a cíl má nad jezem Hněvousice kousek od Mnichova Hradiště.

Celý závod vznikl jako iniciativa kamaráda Chobotnice , který se léta zúčastňuje vodáckých maratonů. Vždycky ho trápilo, že v jeho kategorii singlkánoí je málo účastníků. Leckdy se lze dostat na bednu i pouhou účastí – když se sejde šest singlistů, je to velká událost! Proto si vymyslel speciální závod jen pro singly, který bude mít pro všechny stejné podmínky. Pokračovat ve čtení „Singl maraton 2025“

Při zvažování, kam jet pádlovat v předvánočním čase, padla volba na Smědou. Na dolním českém toku má vodu poměrně často. Nachystali jsme věci na kombinovanou výpravu s různými plavidly a vyrazili.U mostu v místní části Višňové – Předlánce jsem dal Cedrofku na vodu, zamával Monice a vyplul. Monika odjela autem s paddleboardem na přehradu Witka, která leží níž po proudu v Polsku.
Pokračovat ve čtení „Po Smědé do Polska“

Cíle našeho putování po yukonských řekách a jezerech se postupně vynořovaly tak nějak samy od sebe. Kamarád Mike měl shodou okolností cestu k Atlin Lake a nabídl nám k němu odvoz. Monika jásá, protože právě tohle jezero obhlížela na mapách dávno před naší společnou cestou. Po splutí krásné Takhini River nás Mike naložil ve Whitehorse, hlavním městě yukonského teritoria, a zhruba po sto třiceti kilometrech jízdy nás vykládá i s tou neodmyslitelnou hromadou našich ranců na severním konci jezera. Je to prakticky na hranici Britské Kolumbie a provincie Yukon. Ještě nám přidává pár rad, jakože se nemáme pokoušet plout napříč přes jezero. Ani místní to na kanoi nedělají, počasí se tu může bleskově zhoršit a způsobit nám vážné problémy. Naposledy, alespoň pro tuto sezonu, si máváme a Mike se svým pickupem odjíždí. Zůstáváme sami na plácku u jezera, podle stop je asi občas využívaný rybáři.

Jezero Atlin je 137 kilometrů dlouhé a skoro 300 metrů hluboké. Leží ve výšce 669 metrů a hory okolo jsou i přes 2000 metrů vysoké. Je to největší přírodní jezero v Britské Kolumbii. V kombinaci s polohou na severu je to už docela drsné místo. Z jezera vytéká stejnojmenná řeka do jezera Tagish. Díky tomu je jezero Atlin považováno hydrologicky za zdroj Yukonu.
Pokračovat ve čtení „Atlin Lake“

Ráno po návratu ze Stewart River sedáme do auta k našemu kamarádovi Mikovi. Využíváme jeho nabídky, má v plánu cestu na jih směremem k Atlin Lake. Pár dnů se zdrží ve Whitehorse, což nám dává šanci splout poblíž nějakou kratší řeku. V Pelly Crossing jsme v obchůdku na benzince dokoupili nějaké potraviny a za pár hodin už stojíme s obrovskou hromadou zavazadel na křižovatce Klondike Highway a Alaska Highway kousek před Whitehorse. Tady potřebujeme odbočit po Alaska Highway na západ. Hned po svačině začínáme stopovat. Chvíli nic, potom se jeden starý pickup, který nás před chvílí minul, najednou vrací. Vyskakuje z něj dobrosrdečná paní kolem šedesátky, zajímá ji, kam jedeme.. Na naši odpověď, že potřebujeme odvézt na začátek Kusawa Road, kus od hlavní, se tváří v pohodě. Jede tím směrem a máme si prý naházet bágly na korbu.

Cestu před námi pozorujeme předním oknem skrze popraskané sklo, podobně to má většina aut místních usedlíků. Pickup je omlácený a na silnici trochu plave, ale to tu taky nikdo neřeší. Šoférka nám vypráví, že chová psy Husky, líčí kolem toho různé historky. Její manžel se zabývá vědou o lesích. Padesát kilometrů je na místní poměry kousek, takže nám cesta při klábosení rychle utíká. Paní zatáčí na prašnou Kusawa Road, vysazuje nás na místě zvaném Mendenhall Landing. Loučíme se a děkujeme za svezení. Že prý za málo a zajížďka nestojí za řeč.

Vybalujeme plováky a nafukujeme je na okraji borového lesíku mezi prašnou cestou ke Kusawa Lake a řekou. Na kus řeči přichází postupně několik důchodců, co tu zastavili obytnými auty u vyhlídky. Ptají se na obvyklá témata, jako odkud jsme, kde a jak dlouho budeme cestovat.

Mendenhall Landing, tedy přístaviště, vzniklo jako součást zkratky ke kdysi objeveným zlatým nalezištím v horách Kluane. Cesta parníkem po Takhini River ušetřila 80 kilometrů, to je asi třetina nelehké cesty z Whitehorse. Tady se setkávali lidé, přebírali z parníků poštu nebo zásoby. Později, už i bez parníků, se tu konala setkání místních s houslemi a tancem nebo míčovými hrami. Proti proudu řeky jsou vidět hory, které mají okolo dvou tisíc metrů, leží na nich ještě zbytky sněhu. Jsme sbalení a vyplouváme, voda pod námi má namodralý nádech.

Pokračovat ve čtení „Takhini River“