Trojí pláč za Fischamend

aneb

vídeňské etudy o ztracených lidech, mizejícím Dunaji a zapomenutých básních

(pro padlovani.cz)

Na začátku spletitého příběhu, který mi odhalil zapomenutou podstatu Tomanovy básně Fischamend, stál údiv. Týkal se recenze Milana Blahynky ‚Díky Dunaji‘. Říkám-li však, že je příběh spletitý, představte si nejdřív, jak složitě se zaplétají vlákna, žíly a prameny třeba u konopného lana. Stejně tak bych totiž mohl začít větou: „Na začátku mého příběhu básně Fischamend stála fascinace Dunajem.“ I to by byla pravda, navíc o půl roku starší. Ale upletete silné lano jen ze dvou pramenů? Sotva. Proto musím ještě dodat, že na začátku příběhu Fischamend stála také potřeba suchozemcova zůstávat s řekami i na souši. Abych se jim neodcizil ani ve všední dny, toulám se aspoň literaturou „psanou řekami“. A odtud, z této třetí, tak usilovně vyhledávané, a tak těžce nalézané literární žíly vyvěrá rok od roku citelnější trýzeň. Jak málo znají lidé pera povahu řek a jak málo, díky tomu, soudím nesměle, lid prostý o řeky dbá.

První pláč, vězte nejprve, padl na dávné osudy nejčastěji mladých žen a mužů, jež v ledových vodách Dunaje hledali během uplynulých desetiletí rozřešení svých těžkých, k nežití nesnesitelných situací, jakož i těch, které do vln veletoku vehnala nešťastná náhoda, nuzné povolání nebo i snaha o pomoc druhým, zkrátka osud. Ti všichni utopení spočinuli ve hrobech prostých, hned na břehu Dunaje, na samém okraji metropole valčíku. A to díky pokorné péči nepočetné hrstky křesťanů. Jejich starobylou víru v jedinečnost každého z nás, nejenže zapomínáme a ztrácíme, ale my ji v době masivní anonymizace díky digitálním technologiím nepochopitelně lehce odhazujeme. Ta víra je mimo jiné vyjádřena zastaralým přesvědčením, že Kristus nás při svém druhém příchodu bude volat jménem, to jest oním na hrobě vytesaným. Tím se první pláč stává po výtce symbolickým. Padá totiž i na osud unikátního hřbitova, který se jako jediný na světě jmenuje paradoxně: Hřbitov bezejmenných. Mizí z tohoto světa pod tíhou bezohledné komerce a prvoplánové užitečnosti. Protože nám zůstaly jen profánní cíle, pozbyli jsme nejen posvátných řek, ale ztrácíme úctu i vůči zesnulým našeho vlastního druhu, vůči našim bližním. Pokračovat ve čtení „Trojí pláč za Fischamend“

Těmito slovy zahájil ředitel závodu informační meeting. Ke spojení s jeho slovy se dostaneme později.

No nic, je pátek 4.9.2026 a já tlustej, udejchanej sedám do auta a jedem směr Holandsko. Jedeme tam po páté, takže nepředpokládám, že by nás mělo něco překvapit. Já sem v tomhle trochu profesorskej. Mám připraveno kam jedem, kde budem bivakovat, připravovat věci, co kdo má na starost prostě vyladěno. Hodinu do cíle se z FB dozvídám, že kvůli silnému větru přesouvají start o 88km jinam. COOO??? Žádné bližší info. Celé odpoledne kdy jsme měli chystat věci čekáme na meeting, kde nám oznamují, že by nás nepustili na otevřené vodní plochy a posunutím startu se na ně dostaneme až v neděli při rozbřesku, kdy už vítr nebude. Do startovního města to máme další hodinu cesty. Místo je nám to velmi dobře známe. Je to místo, kde normílně nasazujeme světla a vjíždíme do tmy. Tentokrát tu budeme startovat. Je 20:00 a my teprve začínáme vybalovat. Snaží se o mě první neklid ale s panem Millerem sme v Zenu. Cca ve 23:00 vše hotovo a jde se ležet.

Slibovaný vítr na sebe nenechal dlouho čekat a stan přivázaný ke kolům auta s sebou zmítá jako prvnička. Budík na 6:00.

S Márou se od večera už jen tak míjíme, každý ve své bublině a Tomáš s Martinem (parťáci na břehu) nám dávají prostor, protože už nás znají. Dáváme jim poslední instrukce co kde nachystat a připravit. Já mám ještě rozhovor s panem Millerem a je 8:45 a my máme 15min do startu. Startuje se ve dvouch vlnách dle předpokládaného času dojezdu. Štafety a 3 borci startují v druhé vlně. Mě to nechává klidným, já sem tu do počtu. Hovno, zazněl startovní výstřel a někde vzadu v hlavě se to probralo a od startu se jede kudla. Marek vylítl a jedeme 10km po větru.

Přirovnám ho k 6ti litrovému dieselu. Dlouhý silový záběry a já za ním jak přeturbovanej litrovej benzíňák jedu o třetinu větší frekvencí a poloviční délku záběru. Držím si ho tak na 20metrů a využívám každého poryvu a možnosti se svést a zatím to vychází. Rychle sme si udělali poměrně slušný náskok, až přišel 11. kilometr a za ním dalších 14 čistě proti větru. Marek nehnul brvou a strojovými záběry to hrnul proti větru že snad ani nespomalil (neuvěřitelná síla) za to můj jednoválec pochopil kde je jeho místo z dosavadních 7:30min/km to nemůzu stlačit pod 9:00min/km a když se to na 25. kilometru konečně stočí do závětří zjišťuju že sem to sice ustál, ale stálo mě to většinu sil. Mára mi nadělil asi 15min a s ledovým klidem to hrne dál.

Postupně to ukrajujeme. Normalně tenhle úsek jezdíme v noci, takže je to pro nás něco neobvyklého. První point na 43km rychlé doplnění vody a jídla a jede se. Nic zajímavého, po 8 hodinách začne bolet asi úplně všechno, ale je to jen prvotní informace od těla (co jako děláš??? rok nic a teď to chceš strhat???) ale jako obvykle, když to tak 2 hodiny ignorujete tak to tělu dojde, že jeho signály neřešíte a bolest ustoupí.

Pokračovat ve čtení „SUP11-CityTour 2026“

V roce 1910 objednal Josef Rössler Ořovský až z Kanady šest kánoí, které se staly vzorem pro české výrobce a zahájily tak dodnes trvající éru vodáctví na našich řekách. Co si kamarádi a kamarádky budeme povídat – ovlivnil tím život většiny z nás, neboť na kánoi více či méně plul asi každý a pro mnohé z nás se vodní vandry staly rovnocennými vandrům toulavým.

Výše uvedená stručná informace o prvních kánoích se už roky opakuje ve většině článků věnovaným Rösslerovi Ořovskému, nebo historii vodáctví. Stručná z toho důvodu, že o těchto událostech nebylo moc dochovaných informací. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem vloni na jaře v rámci našeho projektu digitalizace kronik v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy, při prohlížení zápisků a kreseb Rösslera Ořovského ve staniční knize Štěchovice, kterou zde spolu s jinými staničními knihami založil a dlouhé roky vedl, nalezl několik stran zápisků a fotografií zachycujících ty neúplnější počátky kanoistiky u nás!

Samozřejmě, že rekreační plavba po našich řekách má delší historii, než od roku 1910. Pokračovat ve čtení „Romantika PRVNÍCH KÁNOÍ na českých řekách (1910)“

Zbaviv se práce, bylo nutno vyrazit někam na první jarní vodu. Gde co bylo zamrzlý, ale přes zvědy sem zjistil, že Jizera z Malý Skály volně teče. I jdidž, jako čečetka jsem vyrazil se svým historickým vozem Škoda na Malou Skálu. Parkování u Boučkova statku bylo prakticky plný. A přectafte si – nějaký nerozvážný jedinci tam dokonce vytahovali z auta běžky! Nafffouk sem vernej paddleboard Starboard posvěcenej vodama Yukónu a dal na vodu hned naproti výtoku vody z elektrárny.  Tady je pár vlnek a nebyly tam vidět ňáky extra ledový jevy. Prkno suchý, postoj v holinkách pevnej a po pádlovacim absťáku sem vejskal samů radosťů.  A pak přišlo znejistění. V první pravý zatáčce za lávkou pro pěší byla řeka zamrzlá vod břehu ke břehu. Něco kousek sem prolámal, ale pak už to nešlo a vylez sem přes paddleboard na led a musel přetáhnout asi dvacet metrů. Dávat na vodu s tim, že se člověk musí sklouznout do celkem rychle tekoucí vody z klouzavý a křupající ledový kry, to je teda podnik na nervy…  A tady vocaď dál začaly víc ty oný ledový jevy. Krom klasickejch ker a tříště na hladině hlavně Dnovej led. Trochu je to vysvětlený tadyk v článku.  Zkrátka gde voda proudila víc a v tenčí vrrrstvě, tak vylo dno potažený víc či míň světlym ledem, vytvarovanym do abstraktních tvarů, trochu jako sníh na horách vod větru.  Prostě plujete a najednou pod váma na voblázkovym dně balvan vobrostlej ledem. Nebo plujete přes štěrkovej práh a celý dno je led. Přitom nepromrzlo durch vod břehu. To se ve vodě co má cca nula stupňů zachytávaj krystalky ledy na šutrech a v místech s věčí turbulencí.  Jince byl práh z ze dna vyrostlýho ledu a dělalo to přes něj vlny tam, gde noumáně nejsou. Viděl sem i lakušník (Zdravim hydrobiology) s velkou koulí vatovitýho ledu nabalenýho na konci trsu. Asik tehle led uplně moc neklouže, ale bylo to zvláštní jet peřejkou, gde čtvrt metru pod váma je fšude led.  Myslel sem, že dopluju třeba k Zrcadlový koze, ale souvislej led, přes celou šířku řeky mně zastavil vo flák vejš. Přes kořeny volše sem vylez z řeky do prašanu na louce, kouk do telefónu jak to mám daleko do Dolánek na nádraží a vycházelo to, že 1,6km musim ujít pod dvacet minut, abych stih vlak. Indijánckej běh v holinkách s paddleboardem přes rameno (Starboard má takovej šikovnej šrák přes rameno na nošení), po zasněžený cestě, to je vám věc. Semse z toho až vorosil. Na peróně sem votevřel špunt na paddleboardě a leh si na něj, abych ho vyfouk. Soutva se to trochu povedlo a voklepal sem z nejhoršího sníh a led, už tu byl vlak. Šup do vlaku a v Malý Skále vod vlaku šup zas k autu nafffukovat na druhý kolo. Páč mezitim vylezlo slunko a bylo by škoda nedat druhou rundu. Přetahnout zas led pod M.S. a šup dál. Teď místama plavalo na hladině mnohem víc ledu, věčinou měkýho, ale něgdy i pevnýho. Jednou sem přejel prknem kru, vypadalo to ok, dokáď nanarazila na ploutef. Paxem hodil pěknýho tygra dopředu na prkno. Pod železničnim mostem plavalo na hladině tolik utrženýho dnovýho ledu, že semse tam s paddleboardem sotva vešel a furt do do mně vodněkaď sťouchalo. Zas na stejnym místě sem vylez z řeky a utikal na vlak. Jizera mezitim byla zablokovaná tak vo padesát metrů vejš, jak se tam štosoval další a další připlouvající led.

Pozn. red: Nezkoušejte to, pokud nemáte fakt dobrý vybavení jako sucháč a tak a ňáký zkušenostě se zimní plavbou.

Pokračovat ve čtení „Když Jizera zamrzala…“

Prve bych chtěl poděkovat všem, kdo mi pomáhali s plněním tohoto snu v Čechách i v Kanadě. Ať už fandili, nebo přiložili ruku k dílu. Díky
.
Technická: Když je uprostřed obrázku ikonka  , je to video, co si můžete pustit. Videa jsou delší, ale vy byste se jinak vyptávali furt na podrobnosti co a jak.
.
Po loňském částečném úspěchu, kdy jsem si za nemalý peníze půjčil na Yukonu překvapivě pomalou loď a na ní dojel na třetim místě v kategorii, jsem nenechal nic náhodě a hned začal stavět vlastní závodní kanoe.
Použil jsem plány mojí dosavadní turisticko/závodní lodi Cedrofka. Akorát jsem na tom prve delší dobu makal v počítači a loď zúžil, snížil a ještě trochu upravil geometrii podélného prohnutí v bortech na menší. Vše hotové z počítače jsem poslal kolegům do firmy, kde mi vyjeli na CNC fréze šablony z překližky.

Na těch jsem pak vystavěl loď dnes už známou metodou z dřevěných štráfků.
Akorát kvůli hmotnosti jsem použil na boky balsu a na dno paulovnii (dnes napodruhý bych to vysmahnul komplet z paulovnie). Stavba byla bez okras a parádiček, protože na laminování povrchu jsem pak použil kevlarovou tkaninu, která je žlutá a černou pryskyřici plněnou karbonovými nanovlákny.  To vše v honbě za co nejnižší hmotností. Docela napínavou fází bylo rozplánovat přepážky pro dělení lodi a pak skoro hotovou loď rozřezat na třetiny.  Nicméně povedlo se to a výsledkem je 15 kilo lehká, rychlá loď, která se rozmontovaná vejde dovnitř do Oktávky.

Pokračovat ve čtení „Yukon River Quest 2025“

Můj první Singl maraton:
Nečekaný úspěch začátečníka

Letos jsem se poprvé zúčastnil amatérského závodu zvaného Singl maraton. Jedná se o závod na přibližně 30 km, který startuje na Malé Skále a cíl má nad jezem Hněvousice kousek od Mnichova Hradiště.

Celý závod vznikl jako iniciativa kamaráda Chobotnice , který se léta zúčastňuje vodáckých maratonů. Vždycky ho trápilo, že v jeho kategorii singlkánoí je málo účastníků. Leckdy se lze dostat na bednu i pouhou účastí – když se sejde šest singlistů, je to velká událost! Proto si vymyslel speciální závod jen pro singly, který bude mít pro všechny stejné podmínky. Pokračovat ve čtení „Singl maraton 2025“

Při zvažování, kam jet pádlovat v předvánočním čase, padla volba na Smědou. Na dolním českém toku má vodu poměrně často. Nachystali jsme věci na kombinovanou výpravu s různými plavidly a vyrazili.U mostu v místní části Višňové – Předlánce jsem dal Cedrofku na vodu, zamával Monice a vyplul. Monika odjela autem s paddleboardem na přehradu Witka, která leží níž po proudu v Polsku.
Pokračovat ve čtení „Po Smědé do Polska“

Cíle našeho putování po yukonských řekách a jezerech se postupně vynořovaly tak nějak samy od sebe. Kamarád Mike měl shodou okolností cestu k Atlin Lake a nabídl nám k němu odvoz. Monika jásá, protože právě tohle jezero obhlížela na mapách dávno před naší společnou cestou. Po splutí krásné Takhini River nás Mike naložil ve Whitehorse, hlavním městě yukonského teritoria, a zhruba po sto třiceti kilometrech jízdy nás vykládá i s tou neodmyslitelnou hromadou našich ranců na severním konci jezera. Je to prakticky na hranici Britské Kolumbie a provincie Yukon. Ještě nám přidává pár rad, jakože se nemáme pokoušet plout napříč přes jezero. Ani místní to na kanoi nedělají, počasí se tu může bleskově zhoršit a způsobit nám vážné problémy. Naposledy, alespoň pro tuto sezonu, si máváme a Mike se svým pickupem odjíždí. Zůstáváme sami na plácku u jezera, podle stop je asi občas využívaný rybáři.

Jezero Atlin je 137 kilometrů dlouhé a skoro 300 metrů hluboké. Leží ve výšce 669 metrů a hory okolo jsou i přes 2000 metrů vysoké. Je to největší přírodní jezero v Britské Kolumbii. V kombinaci s polohou na severu je to už docela drsné místo. Z jezera vytéká stejnojmenná řeka do jezera Tagish. Díky tomu je jezero Atlin považováno hydrologicky za zdroj Yukonu.
Pokračovat ve čtení „Atlin Lake“