Yukon River Quest 2024

Tak tedy proběhnul letošní ročník Yukon River Quest. No a nebo tak částečně vlastně. Ale po pořádku…

O příletu a tréningu před startem jsem už napsal zde.

Čím delší závod, tím důležitější je příprava. A podle mě na takové cestě nejde jíst jenom nějaké energetické tyčinky a podobně. To chce nějaký solidní přísun polysacharidů a zase něco, co se ve závodní lodi a uzobává lépe, než pizza. Takže jsme šli s mou zlatou závodní podporou Monikou do obchodu nakoupit den před závodem pytel těstovin a konzervu kuřecího ve vlastní šťávě. Akorát u nás běžná konzerva tady neexistuje, takže jsme museli přeměnit plán na čerstvé kuřecí a v kempu na ohni pěkně uvařit alespoň to bylo víc domácí. No a během toho vaření jsem si chystal a kontroloval všechno povinné vybavení, které mi už jednou zkontrolovali při registraci, ale mezitím jsem toho většinu znova používal, tak to dobře sbalit a naopak vytřídit věci, co jsem s sebou při závodě v lodi nepotřeboval mít a mohly jet v doprovodném vozidle. Plán byl jít spát co nejdřív, to se úplně nepovedlo, ale s mírným dopingem trošky rumu a nějakého spánkového hormonu jsem ulehnul před závodem naposledy.

Ráno jsme měli budíček na pátou , začali balit tábořiště v Robert Service campground. Krom sbalení zbývajících věcí bylo potřeba například přežrat se ovesnou kaší. I to vyšlo. V 6:30 ráno nás vyzvednul kamarád, který taky závod jel a jeli jsme na parkoviště u startu. Kdo měl vlastní loď, tak mohl postupně, jak to jedni z mnoha dobrovolníků organizátorů pouštěli přijet na pláž a složit si svoji loď a věci. Já si pro loď doběhl do nedaleké půjčovny. Lodě byly seřazené zase podle pokynů dobrovolníků organizátorů podle čísel podél břehu na štěrkové mělčině. Vybavení jsme nesměli dávat hned do lodi, ale probíhaly ještě namátkové kontroly. Tady ten předepsaný seznam povinného vybavení na cestu má vlastně stejný smysl jako měli kdysi zlatokopové od kanadské vlády seznam, co musím mít na tuto cestu sebou, aby nenastal v oblasti hladomor, nebo nějaké konflikty z nedostatku. Taky bylo potřeba pořádně se namazat, podpaží krémem proti opruzeninám a odkryté části těla krémem proti opálení.  Postupně se všichni závodníci přesunuli do místního parku k asi 300 m vzdálenému startu. Tady proběhly různé proslovy činitelů. No a potom už se blížil start a nastala taková ta situace, že jak jsme tam byli seřazení, tak startující začal vysvětlovat „až takhle zatroubím na trumpetku, tak vystartujete. Stop! Kam to utíkáte? Teď ještě ne! Stop! No tak si teda běžte… „

Po 300 m běhu jsme doběhli k lodím a postupně všichni nasedli a vyrazili. Tady nejde úplně o vteřiny, spíš se musí dávat pozor na kolize, jak se startuje ze břehu. Mě nešla chvíli schovat do lodi karimatka, kterou jsem měl podloženou loď proti poškrábání o kamenitou pláž. Tak jsem vyrazil spíš mezi posledními, ale aspoň bylo komu koukat na záda a občas někoho předjet. Přímo ve městě a kousek pod ním řeka teče pěkně rychle. Ale potom se proud zpomalí. Tady nemá cenu přepálit start, jenom si musí člověk hlídat tempo, aby stihnul kontroly. První úsek po ústí řeky Takhini už jsem znal z tréninku před pár dny. Je to taková širší řeka ne moc rychlá, žádné peřeje, ale uprostřed lesů a místy vysoké břehy teras náplavů. Startovní pole se postupně protřídilo a roztáhlo. Na první kontrolu Policeman’s point jsem přijel s půlhodinovou rezervou před limitem. Potom dál už je jezero Laberge. To má na délku asi 45 km podle pravidel se musí jet blízko pravému břehu. Mezitím se oteplilo na solidní pařák. Na začátku jezera byl lehký protivítr, který se postupně zesílil na silný vítr, proti kterému se obtížně jelo.

Ten trval asi tři hodiny. Potom se zase udělalo bezvětří, až mírný vánek proti. Nicméně ty tři hodiny proti větru stály velkou spoustu sil všechny závodníky. Na jezeře se mi povedlo zase předjet několik lodí, akorát v těch rozměrech a čase člověk nesmí chtít někoho předjet za 5 minut, tady ten proces trvá klidně desítky minut. Mimo jiné jsem tam potkal jedinou ženskou kolegyni na Solo kanoe. Na kontrolní bod na spodním konci jezera jsem dojel s velikou rezervou o dvě hodiny 10 minut proti limitu. Akorát tady bylo na břehu vytažených a spousta lodí a organizátoři, kteří zajišťovali provoz této kontroly mi vysvětlili že tady máme všichni neplánovanou, ale povinnou dvouhodinovou pauzu kvůli požáru, který se rozjel pod námi na řece. Tak jsem využil čas přirovnat si věci v lodi, připravit si nové pití a na chvíli se natáhnout. Když jsem chtěl vyrazit, tak prý že pauza byla protažená ještě o půl hodiny. Tak jsem se ještě natáhnul na chvíli na karimatku. Na trasu jsem znova vyjel v 21:20. 

Na kontrolním stanovišti zůstávalo ještě řada pomalejších lodí a taky několik těch, co nestihli časový limit. Pod jezerem řeka docela příjemně teče a občas nevytváří překvapivé víry a občas nějakou menší peřejku. Tady na severu v tuto roční dobu je pořád světlo. Jenom od půlnoci do 4:00 ráno jsme měli povinnost nasadit si a rozsvítit čelovku, kvůli legislativě. Ale na řeku bylo vidět i tak dobře. Akorát nějaká peřej asi překvapila posádku deblkánoe, kteří měli rozdělaný velký oheň na břehu a sušili se u něj. Tady je povinnost pomáhat posádkám v nouzi a případný čas potřebný pro pomoc se odečítá od času závodu. Neposkytnutí pomoci znamená doživotní diskvalifikaci pro posádku. Tak jsem k nim zajel a zeptal se, jestli něco nepotřebují a jestli jsou v pořádku. Že prý ok.

Po čase jel proti jednoduchý rybářský člun s motorem a posádka na mě volala, že je několik kilometrů po proudu kouř. Nakonec to bylo asi za hodinu plavby a jak kouř postupně houstnul, tak najednou začalo být vidět na obou březích řeky úplně čerstvé spáleniště s ještě dohořívajícími stromy. A nebo vedle normální les, ve kterém sem tam hořel malý oheň jako kdyby táborák. Tady ten les neshoří, že by zůstala holá rovina, ale vlastně shoří suchá tráva a ze stromů takové ty jemné suché větvičky, co si při táboření lámeme na zátop a jehličí. Zbydou černé kmeny stromů s hlavními větvemi. A už to vše tady teď defilovalo po březích v přítmí, jaké tady panuje někdy okolo jedné druhé v noci. Není to moc světla, ale pořád se dá dostatečně číst voda a navigovat. Spáleniště bylo dlouhé několik kilometrů a za ním se opět pročistil vzduch.

Tady jsem jel úplně sám a když začalo přibývat světla, tak jsem dostal první několikahodinovou spánkovou krizi. Z ní mě trošku vytrhnul kolega kajakář, který mne dohnal a s kterými jsme se potom několik hodin střídavě podle úspěchu taktiky a síly střídali o vedení vždy třeba o pár set metrů. Jednou za čtvrt hodiny, nebo jak jsem si vzpomněl jsem si dal lžíci těstovin s kuřecím, co jsem měl v ešusu na dně lodi mezi koleny. A občas jako prémii nějakou sladkost. Podle časového rozpočtu po čtyřech hodinách energetický nápoj. Samozřejmě mezitím dostatečné množství iontového nápoje z picího vaku. Někdy definitivně ráno nebo dopoledne mě přepadla druhá spánková krize a měl jsem problém, že jsem třeba vůbec nestíhal pozorovat cestu, kudy jedu a najíždět si dobrou stopu v proudnici. Síla by byla pořád, s únavou nebyl problém, ale chtělo se spát a hlava a oči nestíhaly. Naštěstí tady pokud se člověk udrží uprostřed řeky a udrží rovnováhu, tak nehrozí moc nebezpečí. Nicméně v nejhorších chvílích už mi napadalo, co by se stalo, kdybych usnul a rovnováhu ztratil. Tady čas a rozměry plyne hodně jinak a když už má člověk jenom 100 km do cíle, tak si říká, že už to má blízko. Když už jsem to měl do cíle jenom asi 30 km, tak mě předjela jedna kánoe C8 – Voyager, kterou jsem přejel pracně někde na jezeře. Těm je hej, stačí, když je vzhůru kapitán a ostatní můžou jet a pádlovat na autopilota. To mě trochu dožralo a probudilo ze spánku. Navíc jsem ze zpráv ze satelitního telefonu věděl, že kolegyně na singlkanoi není daleko za mnou. Ostatní kolegové z kategorie byly daleko přede mnou nebo nestihli časové limity. To jsem doteď netušil, že budu někdy dostávat přes satelitní komunikátor a zprávy o vývoji a situaci v závodu. No tak jsem ještě napnul všechny síly, pomyslně podepřel víčka očí a se zaťatými zuby přejel všechny ty poslední táhle a pomalé meandry před cílem etapy v Carmacs. Pro dojezd do cíle pořadatele radili použít pravé, vedlejší rameno řeky okolo ostrova. Že prý je to potom snadnější stihnout do pádlovat k molu v cíli. No nebyl jsem s tou volbou šťastný, to rameno bylo skutečně pomalé. Nicméně potom už se opravdu za zatáčkou vyloupnul cíl a tam každého závodníka vítali pořadatelé, časomíra, trumpeta, fanouškové a kolegové. Přirazil jsem k molu a pomalu se vysoukal z lodě. Jako skládací metr. Teď se ukázalo že mám do krve ošoupané od klečení jedno koleno a velmi ošklivou krvavou pod litinu na levém kotníku, asi jak mi vlezl uzel na gumičce od šprajdy pod nohu a já na ní mnoho hodin klečel. Coal mine campground je takový malý kemp, částečně ve smrkovém lesíku na břehu řeky proti proudu od vesnice. Tady jsou pořadateli předem určené a vytyčené a v předzávodním briefingu vysvětlené různé zóny, jako klidová zóna pro spánek závodníků, zóna pro vaření, zóna pro parkování… A v zóně pro uložení lodí jich bylo opravdu spousta a další přibývaly, jak v docela velkých, ale pravidelných rozestupech přijížděly další posádky. Dobrovolníci tady pomáhají vyndat závodníkům lodě z vody a uložit. Po zabezpečení lodě jsem se chystal najíst a jít odpočívat, když mi najednou Monika opatrně špitla, že závod byl zrušený. Úplně jsem tomu nechtěl věřit, ale okamžitý pohled na web a  Facebook závodu mi to potvrdil. Okolo silnice, která vede do Dawson City probíhal rozsáhlý lesní požár a vedení závodu po dlouhých poradách mezi sebou a s oficiálními místy samosprávy, hasičů a podobně se rozhodli upřednostnit bezpečnost doprovodných týmů a neriskovat, že se nepovede, aby dojeli podle plánu do cíle, nebo aby se dostali do nějakých obtíží na cestě. Závod byl po 315km v místě cíle etapy, respektive povinné desetihodinové pauzy v Carmacs skončen a zde dosažené časy uznány jako výsledek. Pro všechny závodníky to bylo obrovské zklamání, protože si šetřili síly na dalších 400 km po spánku a teď najednou ta druhá etapa nebyla. Nicméně všichni chápali, že organizátoři měli velmi lehké rozhodnutí a že je potřeba brát bezpečnost na prvním místě. Takže stejně postupně všichni odcházeli spát po probděné noci na řece a akorát si nemuseli nařizovat budíčka, aby se najedli a sedli znova do lodě. Další den proběhlo improvizované vyhlášení výsledků a předávání účastnických odznaků, poděkování dobrovolníkům organizátorům a všem zúčastněným. Mnoho cen nemohlo bych předáno, byly vyráběny lokálně přímo v cíli závodu, Dawson City.

Později organizátoři kontaktovali jednotlivé závodníky a podle možností jim předali ceny individuálně. No tady teď na místě kdo měl pronajaté lodě, tak je vrátil půjčovnám, všichni si postupně balili věci a odjížděli do svých domovů, nebo jako my Monikou za dalším dobrodružstvím.

Výsledky najdete na webu závodu  https://www.yukonriverquest.com/ a postupně tady asi budou i nějaké fotky. Zatím jsou nějaké na facebookové stránce závodu.

Chtěl bych ještě poděkovat všem, kdo mě v přípravě na závod podporovali. Všem, kdo mi drželi palce a třeba sledovali na monitorech a displejích mapu s online přenosem závodu. Byli jste tady se mnou, kamarádi. A dík mojí rodině, která vydrží tyhle moje výlety do dálky a podporuje mě v nich. A velký dík Monice, která mi byla během příprav a závodu skvělou a profesionální podporou.

Sepsáno postupně na různých místech Yukon territory.

Chobotnice

Yukon River Quest – tréning, start

Tak se vám hlásím živě ze země zaslíbené a vytoužené – z Yukonu. Přicestovali jsme před pár dny, mám od půjčovny převzatou loď a za sebou několik tréninků na řece Yukon a na přehradě Schvatka Lake, která je tady nad městem Whitehorse.

Na závod Yukon River Quest mám půjčenou tuhle karbonovou kánoe s textilní šprajdou. Je to model Slingshot od firmy H2O. V lodi se dá nakonec i rozumně klečet, i když má sedačku pro sezení s nohama před sebou. Kormidlo nepoužívám.

V Miles canyon, nad přehradou Schvatka
Lávka pro pěšáky v Miles canyon

Každý závodník musí mít sebou podobně jako zlatokopové z bezpečnostních důvodů předepsané minimum vybavení na táboření, jako stan, spacák, dvoje rezervní teplé oblečení, jídlo, pití, lékárničku, lopatku na hovno… Vybavení prochází kontrolou při registraci na místě.

Na přehradě Schvatka

Závod bude odstartován 26. června v 9 ráno místního času. To by mělo být 5 hodin odpoledne středoevropského. Vývoj závodu včetně postupu všech jednotlivých plavidel a detailů o časech můžete sledovat v reálném čase na mapě v tomto odkazu.  Tady se lze i probírat výsledky průběžnými i konečnými a to na úrovni různě podrobného rozlišení kategorií.

Yukon pod Whitehorse

Prvních asi 36 kilometrů tratě je mírně tekoucí řeka, která se zastaví na vzdutí známého jezera Laberge. Zhruba vpravo od tohoto kopce.

Tady na místě zvaném Policemans point je potřeba projet kontrolou do 4 hodin od startu. Což je na 36 km nějak tekoucí řeky celkem benevolentní limit. Ale taky se třeba nemusejí podařit procedury při startu.
Zato další kontrola na konci jezera Laberge, na 88. kilometru, má limit na průjezd 13 hodin. Tam už se bude oddělovat zrno od plev a kdo to nestihne (málokdo), nebude moct pokračovat v závodu.
Kontrol je povícero, většinou jen průjezdné, kde musí závodník jen zavolat na rozhodčí startovní číslo. Jen v osadě Carmacs, asi 300 km od startu, je povinná pauza 10 hodin pro každou posádku a do kempu je potřeba dorazit nejpozději 34 hodin od startu.

Na přehradě Schvatka

První dva ročníky závodu začínaly u moře a posádky musely přeběhnout přes legendární Chilcootský průsmyk. V roce 1998 už závod absolvovali naši borci. O tom a o závodě je tady v tom filmu od šesté minuty, nicméně celý film stojí za to zkouknout.
Od roku 1999 se startuje ve Whitehorse, nicméně celý závod stále zůstává jako cesta po stopách zlatokopů. Cíl je tedy logicky v Mecce zlatokopů – Dawson City. Těch asi 715 km je potřeba po odečtení pauzy v Carmacs potřeba uplout nejdéle za 81 hodin. Zlatokopové po rozmrznutí řeky taky spěchali, šlo o závod o zábor zlatých polí (tou dobou z nejlepšího už rozebraných).

Chobotnice

Maker fair 2024

Před časem mně oslovil pořadatel kutilského festivalu Maker Fair, jestli bych nechtěl vystavovat dřevěné lodě.  No, sám bych se do toho nehnal, ale oslovil jsem kamarády a ve finále z toho vznikla expozice přezdívaná „Stánek facebookové skupiny Dřevěné kanoe a kajaky a pádla„. A vlastně ano, šlo o stánek party lidí, kteří se poznali díky moderním, informačním technologiím, ať už na Facebooku, nebo jinak.  A krom sdílení rad na stavbu plavidel vznikla i komunita reálná, jejích vzorek se po akci Dřevolodní mrcasení, kde jsme účast na Maker fair domlouvali a ladili sešel i zde.

Naše expozice
V průběhu akce jsme lepili štráfky na novou kanoe

Pokračovat ve čtení „Maker fair 2024“

Vody mezi Brnem a mořem

Výlet na vodu

V sobotu 2. března jsme vyjeli na vodu, protože na horách nezbývalo moc sněhu, takže toto byl lepší program na jarňáky.

Svratka v Židlochovicích

Při cestě na Slovensko jsme se zastavili sjet jižní část řeky Svratky. Když jsme vyjeli z Židlochovic, viděli jsme víc odpadků, než čehokoliv jiného.

Břehy plné odpadků na Svratce

Po jejich skončení následoval velikánský jez, který jsme přenesli a potom řeka podle pravítka. Takže nic zajímavého. Pokračovat ve čtení „Vody mezi Brnem a mořem“

Singl maraton 2024

Ahoj,
v sobotu 13. 4. se uskutečnil již třetí ročník závodu Singl maraton, aneb každej za svý… jehož celý podtitul zní:

„Konečně příležitost ukázat, co ve vás je, když vás nebude zdržovat ten druhej mamlas s kterým jezdíváte po řece a kterej se stejně celou dobu jen veze a vy to za něj musíte voddřít celý.“ 😁

 

Příprava na start
Řazení na start

Letos jsem se zúčastnil podruhé a byl to opět silný zážitek. Místem startu byla v 9:00 ráno Žlutá Plovárna, Malá Skála. Cílem bylo po Jizeře 33 km vzdálené Mnichovo Hradiště. Aby se závodníci dostali do cílové destinace, byla každému z nich zapůjčena plastová turistická kanoe typu Samba, na níž museli překonat celkem 7 jezů, z nichž pouze první, který se nacházel cca 300 m po startu, umožňoval regulérní splutí. Zbylé jezy byly víceméně suché a bylo zapotřebí je přenášet.

Pokračovat ve čtení „Singl maraton 2024“

Knížky o pádlování

Venku je mráz až praští a všechny řeky a potoky jsou spoutané ledem. Pracovní povinnosti získaly navrch před pádlováním. Rodina si žádá dovolenku u moře. Jistě, tyto a řada dalších situací pádlování nepřejí. Dlaně svrbí, břicho, záda a paže podvědomě pracují v rytmu záběrů, ale není kde, není jak a není na čem? Toť problém, ale malé řešení by tu bylo. O pádlování alespoň číst. A jaké knihy by to měly být, které alespoň utlumí abstinenční příznaky? Pojďte tedy se mnou do mé knihovny a já se vám pokusím něco nabídnout. Pokračovat ve čtení „Knížky o pádlování“

Historie kanadského kánoe v Čechách

Po přečtení nadpisu by bylo jistě možné si poťukat na čelo. Kanadská kánoe…v Čechách..?? Inu je to skoro tak. Ale podívejme se na to blíž.

První kánoe, které je v Čechách doložené, vlastnil roudnický lékárník a fanda vodních sportů Ferdinand Zinke, který ji roku 1875 zakoupil od dvou anglických obchodníků, kteří si ji s sebou přivezli pro lov kachen. Možná vyvolala ve vodáckých kruzích senzaci, ale napoprvé se pro použití na našich tocích neprosadila. Kolektivistický klubový duch přál tehdy spíše hromadným výpravám na veslicích.

červené kanoe blog

Pokračovat ve čtení „Historie kanadského kánoe v Čechách“

Tvary kánoe

V článečku o vývoji kánoe jsem se lehce dotkl tématu tvarů a jejich závislosti na geografické podmínky, ve kterých se ta která kánoe používala. Buďme ale konkrétnější a podívejme se, jaké tvary to byly, a jak ovlivnily podobu moderních kánoí.
Nejmarkantnější znak, kterého si na kánoích všimneme snad jako prvního, jsou jeho špičky. Dle jejich tvaru můžeme téměř s určitostí říci, zda kmen, který je využíval obýval region s vodnatými klidnými řekami – MalecitePassamaquoddy. S řekami, kde časté peřeje zalévaly lodě, nebo si vynutily časté přenášení – OjibwayMicmacCree. Či zda musela kánoe vzdorovat vlnám Velkých jezer – Voaygerské kánoe pro kožešinový obchod.

Ovšem nejen tvar špiček určuje chování kánoe na vodě a jeho ovladatelnost. Jde o průhyb celé kánoe, označovaný jako ROCKER. Zde se setkáváme s různými variantami od extrémního prohnutí, pro maximální obratnost kánoe, až po úplně rovný kýl, kde prim hraje zejména rychlost na rozlehlých vodních plochách.

Další kategorií ovlivňující plavební vlastnosti je příčný průřez kánoe. I zde se dle podmínek vyvinulo několik základních tvarů dna. Od plochého k kruhovému.

A dále tvar boků, kde hovoříme o tumblehomeflare a straight tvarování.

Jako poslední, ale nikoli nejméně důležitý, je tvar kánoe v půdorysu. Rozeznáváme několik základních tvarů. Canadian shield – zde je kánoe symetricky tvarované ze dvou výsečí kružnice.
Maine guide – Tady je tvar ve špicích zúžený pro lepší průchodnost vodou. Takto tvarovaná kánoe také lépe prochází peřejí, chlupatou vodu nejprve prorazí a potom odstrčí směrem od sebe.
Následuje tvar symetrický freight, kdy je naopak objem špiček zdůrazněn, zejména pro vyšší nosnost. Sbírku tvarů doplňuje asymetrický freight, který se uplatňuje až v moderní době, zejména pro použití s malým závěsným lodním motorem.

Moderní otevřené kánoe navazují na původní domorodé tradice, nejlépe to snad vystihuje tvrzení produktového managera jednoho z předních výrobců kánoí v USA, na otázku zda nějak výrazně experimentují s tvary v segmentu cestovních kánoí, odpověděl: „První Národy vyvíjely tvary kánoe možná 30 000 let. Myslíte, že jsme schopni přijít ještě na něco lepšího?“
A zdá se, že tomu tak opravdu je. Nejvíce se prosazuje tzv. Allrounder, kánoe dlouhá kolem 16 až 18 stop, se středním rockerem, obvykle mírně tumblehome na řezu. Co se týče špiček. Zde je místo pro osobní preference. Od mírného zdvižení až po vysoce zdvižené po vzoru voyagerských kánoí.
Snad nejznámější allrounder je model Prospector v délce 15, 16 a 17 stop, najdeme ho v nabídce všech velkých výrobců a i řady malých rodinných manufakturek. Tvarově vychází z původního modelu Prospector firmy Chestnut canoes z Maine.

Původně publikováno na blogu Červené kanoe.

Kanoe – materiály, výroba

Kánoe můžeme definovat jako loď poháněnou jednostranným pádlem, obsazenou jedním či několika pádlaři, která je rychlá dost, aby překonala rozlehlé tišiny. Obratná a schopná odolávat vlnám tak aby uspěla při plavbě v peřejích. Lehká natolik, aby se dala přenášet kolem nesjízdných peřejí, nebo mezi toky. Aby splnila tyto mnohdy rozdílné požadavky, musí být vyrobena určitým způsobem a z určitých materiálů. Ponechme stranou tvary kanoe, kterým bych se chtěl věnovat v samostatném článečku a pojďme se podívat na materiály, které se ke stavbě kanoe používají.

Březové kanoe
Historicky nejstarší materiál je březová kůra. Používá se kůra břízy papírové betula papyrifera, kůra se sloupne ze stromu, máčí se a pak se za pomoci smrkových kořínků sešívá a připevňuje na borty, dovnitř se vkládají ohýbaná žebra z červeného cedru (thujovce), které se podkládají úzkými lamelami také z cedru. Vše se utěsní směsí smrkové smůly, sádla a dřevěného popela. Jak se takové kánoe vyrábí se můžete podívat zde :http://nfb.ca/film/Cesars_Bark_Canoe/
O tom, že se rozhodně nejedná o technologii zastaralou a nepoužívanou Vás možná přesvědčí Henri Villancourt na svých stránka: http://www.birchbarkcanoe.net/
Žebrové kánoe s plátěným potahem
Někdy kolem roku 1880 se začínají stavět první kánoe potažené plátnem, stavěné na kopytě. Stalo se tak v Maine, které je dodnes s touto tradicí výrazně spojené. Vyžádala si to zřejmě situace, kdy bylo nutné zvýšit produkci a zefektivnit ji. Svou roli v tom sehrálo jistě to, že se kánoe stává i sportovním náčiním. Kánoe se tímto způsobem staví tak, že nejprve musí vzniknout kopyto. Bývá dřevěné, s kovovými podkladovými pásy pro žebra. Na tomto kopytě se pak začne stavět samotná kánoe. Nejprve se založí vnitřní bortové latě. Na ty s přibíjí jasanová nebo cedrová žebra, upravená máčením a pařením tak, aby se docílilo výborné ohebnosti. Na žebra se přibíjí texlemi obšívka z řezané dýhy. V tomto okamžiku se kánoe sejme z kopyta a potáhne se plátnem a impregnuje nátěrem. Pak následují dodělávky. Příček, srdíček, sedaček a vnějších bortových latí. Celý proces je krásně patrný zde:http://www.dakotaexplorations.com/construction.html
Laťové kánoe
Proces stavby na ohýbaná žebra je ovšem technologicky velmi náročný. Zřejmě i pro to vznikla technologie, kterou bych označil jako stavbu z latí.  (Štráfkové kanoe, cedar strip canoe, pozn. red.) Staví se také na kopytě, ale to je výrazně jednodušší než v předchozím případě. Sestává se vlastně jen z několika nepravých žeber ustavených v ose a v určité vzdálenosti. Na tyto žebra se přibíjí latě s vyfrézovanou drážkou, které se mezi sebou lepí. Takto vzniklá skořepina se obrousí a polaminuje skelnou nebo kevlarovou tkaninou. Následují dodělávky bortových latí, příček, srdíček a sedaček. Stavební postup je rychlý a málo náročný na nářadí a dovednosti. Vhodný pro amatérskou stavbu.
Hliníkové kánoe

Začátkem padesátých let 20. stol. se začaly vyrábět kánoe z hliníku. Velkým průkopníkem tohoto materiálu ve stavbě kánoí byla firma grumman, původně výrobce letadel, které zřejmě s koncem války přebývala výrobní kapacita. Vyrábí se lisováním a nýtováním. Vzhledem k materiálu jsou vyráběny s objemnými vzduchovými kapsami ve špičkách. Hliníkové kánoe je odolné, objemné, velmi vhodné pro cesty do divočiny. V případě deformace při nárazu lze i hodně poničené kánoe vyklepat.

Laminátové kánoe
Vyrábějí se zhruba od šedesátých let. Materiálem jsou polyesterové nebo epoxydové pryskyřice a skelné tkaniny různé gramáže. Dnes i tkaniny z kevlarových nebo aramidových vláken, což výrazně spoří váhu. Občas se mezi vrstvy tkaniny a pryskyřice přidává nějaký pórovitý materiál(původně balza, dnes extrudované styreny), což zvyšuje tuhost trupu.Kánoe se staví do vnitřního kopyta, nejprve se nanese probarvený gel coat, který určuje povrchovou kvalitu a barvu kánoe, pak následují vrstvy tkaniny prosycené pryskyřicí, zakončuje se vnitřním gel coatem, který určuje kvalitu a estetiku vnitřku. Používají se různé druhy pryskyřic, některé tvrdnou při běžné teplotě, jiné je třeba tvrdit vyšší teplotou. Na hotovou skořepinu se dodělávají bortové latě, příčky, sedačky a srdíčka. Buď dřevěné, plastové nebo hliníkové.
Kompozitová kanoe
Plastové kánoe

Vyráběny v posledních cca 30. letech různými metodami. Buď natavování polyetylenových granulí a vstřikováním do rotující formy, nebo vrstvením fólií a „spékáním“ dohromady, případně se mezi fólie vkládá porézní materiál, který má obdobnou úlohu jako u laminátových lodí, zvýšit tuhost skořepiny.  n (Vrstevný plast dříve Royalex, po skončení výroby nahrazen materiálem T-formex. Pozn. red.) Po upečení skořepiny trupu se doplňují bortové latě a srdíčka, obvykle z vinylu. Některé firmy ale nabízí i dřevo nebo hliník. Dále dřevěné příčky a sedačky. Ty obvykle dřevěné vyplétané. U levnějších modelů také z vinylu.

Royalexová kanoe

To jsou zhruba všechny materiálové možnosti, které při výběru kánoe máme. Jen letmo ještě zmíním lodě nafukovací a plátěné na tyčkové kostře. Rozhodně nepopírám jejich výhody ve speciálních situacích a při převážení, ale nejsou vhodné pro kanadský styl pádlování a nakonec ani hezké.

Původně publikováno na blogu Červené kanoe