Vítejte na stránkách převážně věnovaných pádlování neklidných jezdců na klidné vodě.
Pro možnost komentářů je potřeba rozkliknout příslušný článek.

kajak papírák vzor 1961

Podařilo se mi splašit dobový časopis Zápisník 61, což byla taková nalejvárna pro vojáčky. Abyste se nemuseli prodírat články a tom, jak vojín XY zadržel u hranic cizince zevlujícího u roty v Tatře 603 – autě vyhrazeném komunistickým papalášům,  Naskenoval jsem vám jen stručný návod na stavbu kajaku papíráku, který se vyskytuje na konci čísel 5 a 6 ročníku 1961.
Určitě to neni návod jak si dnes postavit kvalitní loď, ale spíš taková historická sonda z dob kdy se stavělo z toho, co bylo k mání.

Kajak papírák  Zde si můžete stahnout ve větším rozlišení Výkresy v PDF

Po knížce Kajak papírák stále pasu a nebojte jednou ji dostanu a zkusim se podělit.

Chobotnice

Labe 2020 – 1. díl

Labe 2020 – 1.díl – Jana Erbenová

Červnová voda se pro mne stala tradicí. Předchozích pět let jsem měla tu čest brázdit na kajaku laponské řeky. Jenže coronavirus řekl: STOP, nikam! A jasně mi dal najevo, že budu doma. A tak jsem se zadívala na mapu Čech. Vzhledem k tomu, že žiji na samém vrchu Labe, ve Vrchlabí, rozhodla jsem se, že si loď doma donesu k řece a po několika dnech pádlování mě v Hřensku vyzvedne kamarád z Krušných hor.
Labe Jana Erbenová seakajak

Do mých plánů však zasáhlo srdečné pozvání Daga Daggarda na společné hraní v Běstovicích.

Dag Daggard mi během programu pořídil několik hezkých obrázků a pak je pověsil na fb s tímto shrnujícím krásným komentářem, za který děkuji, Dagu a Vladi.

„NA KAJAKU z BĚSTOVIC do HŘENSKA !!….J.R.Erbenová je BLÁZEN v tom dobrým samozřejmě! – včera si z Vrchlabí zajela do Prahy koupit kajak, pak se nechala kámoškou odvézt do Běstovic u Chocně, tady si půjčila kytaru a „odehrála si svoje“, mezitím si postavila stan, kde pak přechrupla do rána – pak sbalit a pěšky s kajakem na kolečkách a s celým svým uzlíčkem věcí k řece – a pak už jen: LOĎ AHOJ a v 10:06 hod. nám mávla a zmizela v meandru Tiché Orlice….moc díky Jani a šťastnou plavbu v celém Tvém životě přejí Vladi+Dag. PS: velké poděkování Běstovským hasičům, pořadatelům, Kokymu a všem zúčastněným za pěknou, uvolněnou atmosféru….s úctou Dag.“

„Vy jste ta paní, co zítra odpluje do Děčína?“ ptá se mě místní fotograf, když sedím na hřišti v lodi a nastavuji si kormidlo. Pořizuje mi skvostný snímek.

Začíná mi krásná cesta po Tiché Orlici, Orlici a Labi. Pojedu sama – budu sama na řece, sama ve stanu. Budu mít čas na své myšlenky. Budu muset sama přetahovat loď. Budu se sama dívat do západu slunce, ale i sama moknout. Sama v polabské nížině.

Báseň od Šedého Vlka:
„Arci, že bych chtěl vidět labskou zem,
Tu zem pokrytou rovinou.
A každou hodinou
se blížit k cíli …“

31.5.2020 neděle

Trasa: Tichá Orlice, Orlice z Běstovic – kousek pod Týniště nad Orlicí, Petrovice

Ujeto: 29 km

Počasí: Přes den oblačno, sem tam zaprší, celkem chladno, večer sluníčko

pěšky k řece

Ráno balím zmoklý stan na fotbalovém hřišti pod střechou. Seznamuji se s mým novým kajakem, vymýšlím kam co uložit. Jídla nemám moc – plánuji dietu. Kajak je docela úzký (55 cm), zapasuji se do něj, ale také z něj budu muset někdy vystoupit. Takže místo nudlí, kyselého zelí, sušenek a anglické slaniny si balím MANU v prášku – kompletní výživa, co moc místa nezabere. Oproti švédským výpravám, kde vodu pijeme rovnou z řeky, do kajaku přidávám pár litrů pitné vody. Také musím počítat s místem na kolejda. Zatím je mám pod lodí – musím si ji naloženou a sbalenou dotáhnout jeden a půl kilometru k řece.

Zatím nejsem sama, zatím jsou tu se mnou přátelé – Dag s Vladěnkou. Vyprovází mě a u řeky mi Dag vyšlapává cestu kopřivami a dokonce mi těžkou loď dotáhne až k vodě pod most. Na špičce kajaku mám uvázanou darovanou květinu lučního kvítí a odrážím od břehu.

Naposledy zamávám kamarádům. Sama na vodě jsem asi 30 vteřin. Pak se za zatáčkou objevují 3 kánoe. Mladí vodáci, kteří mi pomáhají přetáhnout dost velký kus kolem následujícího jezu. Nevím, jaký Bůh obývá břehy Tiché Orlice, ale určitě za to mohl on, že mi tyhle bezva lidi poslal do začátku mého putování.

Tichá Orlice je krasavice. Česká Amazonka. Stromový porost tvoří nad řekou tunel, podél kmenů se táhnou břečťany, z větví visí liánovité šlahouny. Z vody trčí větve spadaných stromů. Řeka meandruje. Do jedné zatáčky musím svým pětimetrovým kajakem zacouvat, abych ji mohla projet.

Uprostřed řeky v jednu chvíli uvidím ohromný kámen – ne, není to kámen, je to obrovská nutrie, obr mezi nutriemi. Sedí na špalku a něco kouše. Sedí úplně v klidu a má možná legraci z mého úleku. Za zatáčkou sedí rybář, který mi potvrdí, že tenhle obr tu opravdu žije.

V jednom místě se řeka rozděluje na dvě ramena – vybírám kilometráží doporučené to pravé. Jinde na chvíli opouštím říční koryto a pokračuji tříkilometrovým náhonem, který končí na rybníce před mlýnem. U jiného jezu jen vytáhnu loď a přehoupnu ji do rybníka, po kterém se dá přejet místo dlouhého nepohodlného přetahování. Od konce malebného rybníka s ostrůvkem se vrátím opět k řece.

Ani se nenaději a jsem na soutoku. Dál pokračuji po Orlici. Na Rampě v Týništi vystupuji u dřevěných schodů. Sedí zde krapet přičmoudlý kluk v montérkách a velmi bezprostředně mi nabízí, že mi loď pohlídá, než si dám polívku a pivečko. Jsem dost důvěřivá, ale pádlo si raději beru s sebou. Teplá polívka, studený pivo a půllitr teplého čaje, to byla zasloužená odměna. Kajak pod dohledem kluka zůstal na svém místě a tak s plným žaludkem pádluji posledních 5 km k písečné pláži poblíž Petrovic. Řeka tu vytvořila svými meandry malebný poloostrov, voda svižně proudí, ale vytváří zde i hluboké tůně, které svádějí ke koupeli. Sluníčko zahnalo déšť a já rozbíjím svůj tábor. Dva delší klacky a pádlo svazuji do trojnožky a vyrábím si tak provizorní sušák.

Poprvé po mnoha, mnoha letech, jsem sama. U řeky, na písečné pláži, obklopena stromovím. Poprvé roztápím svou tepelnou elektrárnu – vařič bio lite*.

*vařič bio lite – dřívkáč, který rozfoukává ohýnek ventilátorkem poháněným elektřinou, která vzniká díky zabudované power bance. Banka je dobíjena díky termočlánku, který během vyření vyrábí elektrický proud. Jak prosté. Vaří se v něm báječně, docela rychle. Ale je třeba se mu pořád věnovat. Pořád mít nachystané klacíky, přikládat, rozfoukávat dlouhým brčkem… no prostě lepší než televize. Já během vaření vyřizovala telefony a odepisovala na zprávy. A pak jsem přikládala a přikládala a vyráběla elektřinu. Můj telefon je totiž nadstandardně zatížený, protože neustále přijímá ze senzoru mou glykemii, aplikace v telefonu vyhodnocuje její hodnoty a posílá zprávy inzulínové pumpě. A tak je pro mě dobití telefonu dost důležité – dalo by se říci životně důležité. Ale samotný vařič by to nedal, měla jsem na cestu několik power bank. Měla jsem i solární dobíječku…jenže, tu můžu použít až ve večerním kempu a to už zase nesvítí dost slunce.

1.6.2020 pondělí

Trasa: Petrovice – jez Opatovice
Ujeto: 33 km
Počasí: sluníčko, teplo na tričko

Ze stanu mě ráno tahá sluníčko. Povzbuzená příjemnou koupelí v řece balím věci, které rychle dosouším na prosluněné pláži.

Nezdržuji se vařením čaje a snídaně – mám manu a banán. Dnes mě čeká krásná cesta Orlicí a dva kamenné záhozy. Znám je z Východočeského vodáckého maratonu – první bude určitě jednoduchý, je celkem dost vody. Ale druhý ve mne vzbuzuje respekt, mám dlouhou, naloženou loď, nemám helmu a jedu sama. Taky mám lehké pádlo, kterým bych se nerada mezi ty ostré velké šutry zaklínila. Nemá mě kdo ohlídat, kdyby se něco stalo. Uvidíme.
Orlice se ukazuje ve své kráse – nesčetně kouzelných písečných pláží, suté břehy, voda příjemně proudí. Kus nad prvním záhozem je nečekaná překážka – ohromný dub s podemletými kořeny zcela přehradil řeku. No to si dám, než to přetáhnu. Ale není zde proud a nakonec se mi podařilo kajak pod kmenem podstrkat. Já musela z vody vysednout a přelézt kmen a několik obrovských větví.

První zához byl dle očekávání snadný, ani jsem si ho nešla prohlídnout.

Blížím se k druhému, vyššímu záhozu. Z dálky slyším zoufalé bečení: bééé, bééé. Asi 20 metrů nad jezem pod levým břehem je do hlíny přitisknuté jehňátko. Nemůže ani dopředu ani dozadu, je v kapse pod břehem, kopýtka se mu smekají po hlíně. Je v pasti. Zkouším k němu přijet, ale špička kajaku se nemůže prodrat křovím. A tak zaparkuji vedle jehňátka, aby nesklouzlo do vody a zvažuji, co dál.

Z kajaku do hluboké vody nevylezu. Na dohled nikdo není a ani nás pod břehem není vidět. A tak vytahuji telefon a volám 112. Jsem překvapená, že okamžitě znají mou přesnou polohu. Stručně jsem jim popsala situaci, odhadla výšku břehu, váhu jehněte. Za deset minut jsou tu čtyři mladí sympatičtí hasiči. Mám nad břeh zvednuté pádlo, aby nás snadno našli. Jeden hasič se jde převléknout do sucháče, ale mezitím se druhému podaří jehně vytáhnout za krk.

„Pánové, když už jste tu v plné polní, to mi ještě můžete dát záchranu na jezu, že ano?“ okamžitě mě napadá, že to nebyla náhoda. Potřebovala jsem přesně takový dohled při překonání těch velkých šutrů. Skoro to vypadá, že jsem si do řeky jehňátko shodila, aby mě měl kdo jistit. Kluci jsou velmi milí a já kodrcám přes kamenný zához celkem na pohodu i s těžkým plně naloženým mořským kajakem.

Nejen Bůh Tiché Orlice, ale i Bůh Orlice hlídá moje kroky (tedy plavbu) na řece. Od holešovického lodníka mám slíbený dozor labských Bohů, tihle se k nim přidali nějak sami od sebe. Do toho mi ještě přes zprávy z facebooku posílá křesťanské požehnání Jirka. Tak si do toho pytle dobrých Bohů přihodím i Krista a vím, že je vše na světě na svém místě a v pořádku. Děkuji, i tobě, Perune.
V Hradci u jezu na mě čeká Kačka. Přinesla mi zásoby – banány, broskve, pytlíkové polívky a čerstvou vodu. A taky mi přinesla hodně radosti, zlatíčko moje.

Pomáhá mi naložit loď na kolečka a oznamuje mi, že přechod není hned u mostu, musím od něj kus doleva a pak až zpátky. Na maratonu nám u mostu zastavuje dopravu policie. Ale kolečka pěkně jedou a není to žádný problém.

Musím doplnit ionty a tak si doběhnu pro pivo v kelímku do Jiráskových sadů. Pac a pusu, milá Kačenko, jedu dál.
Končím pod Opatovickým jezem. Do jezu se opírá sluníčko a já na hrázi chytám bronz. Dokonce chvíli i dobíjím energii solárními panely. Stan stavím na břehu vedle žlutých kosatců. Do usínání mi hraje drncající železný most.

2.6.2020 úterý

Trasa: jez Opatovice – Pardubice, loděnice na Chrudimce
Ujeto: 22,5 km
Počasí: sluníčko se honí mezi mraky, k večeru déšť

Vstávám v 8 hodin, dnes mě čeká klidná plavba po Labi a Chrudimce. Kluci z Pardubic mi slíbili možnost přenocování v loděnici. Balení je snadné, stan mám blizounko od vody. Ani řeka dnes nechystá žádné velké překvapení. Snad jen jediné: měla jsem na maratonu pocit, že z Hradce do Pardubic je to kousek, a najednou vidím, že když člověk nepádluje jak o život, že je to celkem kus. Přesto doplouvám do loděnice poměrně brzy odpoledne. Než odbočím proti proudu Chrudimky, obhlížím jez, který na mne ráno bude čekat a raději volám hnedka jeznému, jestli mne ráno pustí přes zdymadlo. Je ochotný a vybízí mě, ať jim ráno ještě jednou s předstihem zavolám. Telefonní kontakty na celou Labskou vodní cestu jsou ZDE.
V loděnici narazím na Romana Mornšteina, který přivolává Jirku Rolečka a dává mi letáčky na Východočeský vodácký maraton – že prý mohu cestou dělat nábor mezi vodáky.

Jirka mě pouští do loděnice, za což jsem mu velmi vděčná, protože večer přijde pěkná průtrž. Zatím nechávám kajak za bránou a Jirka mě odváží do města shánět železářství (potřebuji koupit 2 šroubky a tenký imbusák*), doplnit vodu a ovoce. Z obchoďáku mě chtějí vyvést, protože nemám roušku – já na vodě úplně na tuhle blbost zapomněla. Ne, že jsem zapomněla roušku v lodi, ale úplně mi z hlavy vypadlo, že se lidi bojí nějakých virů, o kterých se sice mluví, ale nikdo nezná nikoho, kdo by díky nim onemocněl. Hledám železářství – zjišťuji, že je v Pardubicích jen jediné. Za to výborně vybavené. Mám šroubky, banány, vodu… tedy těžký batoh, jsem unavená a hladová. Bůh perníků mi do cesty posílá stanoviště nextbiku – tak se registruji a půjčuji si kolo, se kterým jedu pozdravit na Zámek pávy a pak se přibližuji k loděnici- k plaveckému stadionu.

Odtud už to mám kousek ke Chrudimce a do Staré rybárny, kde svou manovou stravu zpestřím pořádným stejkem a spláchnu ho chlazeným pivem. JOJO..oslavná píseň na točené pivo se sem , myslím, hodí. Noc na posteli mi krášlí zvuk deště hrajícího na parapet otevřeného okna.

  • Tenký imbusák potřebuji, abych mohla dotáhnout šroubky na mém novém kajaku. Kajman, jmenuje se Kája Kajman. Původně jsem se na tuto cestu chtěla vydat na mé expediční creekovce. Jenže jsem potřebovala skladná a dobrá kolejda, přeci jenom bude kajak naložený téměř na 14 dní, budu sama, nikdo mi při přetahování nepomůže. A něco mě pro ně zaválo k Henrymu do Holešovic (prodejna pro vodáky) . A tam mě čekal příběh. Ne přímo u Henryho, příběh na mě čekal v přístavišti. Podobně, jako se na Velký Pátek otevírá skála, tak se mi otevřel život starých šífařů, zavoněla Vltava, zachechtali se rackové. A nákup koleček se stal trochu součástí toho příběhu. A tak se není co divit, že když jsem se milé prodavačky zeptala, jestli náhodou na ta kolejda nemají ještě i bazarový seakajak, tak mě zavedla do skladu a on tam byl. Žlutozelený, pětimetrový, štíhlý a těžký kajak značky Winner, typ Otium – poctivá Čína.

V sobotu jsme ho s Yvettou naložily na střechu auta a dojely ho ukázat Lídě. A Dag mi pro něj pomohl vymyslet krásné jméno – já chtěla Karla a on přidal dobrodružství – Kája Kajman. Pěkný kompromis.

3.6.2020 středa

Trasa: loděnice na Chrudimce – Veletovská laguna
Ujeto: 41,5 km
Jezy: Pardubice, Srnojedy, Přelouč, Týnec nad Vltavou, Veletov
Počasí: slunečno

Balení mi dnes trvalo jen chviličku a tak jsem krátce po 7 hod u vody. Překvapilo mě vyzvánění telefonu – volali mi z jezu, kdy mě mají očekávat. Výborná zpráva, opravdu mě pustí zdymadlem. První zdymadlář v Pardubicíchc (nebo jezný nebo komorník nebo nevím, jak se jim správně říká) byl velký sympaťák.

Na všechno se mě vyptal (odkud, kam, na jak dlouho, proč sama) a nechal pozdravovat ve Hřensku. Kam jedu dál se mě pak ptali všichni, protože oni si volají a na dalším jezu už o mně vždycky věděli. Do zdymadla mě nepustili jen v Přelouči a v Poděbradech. V několika posledních zdymadlech už jsem s jeznými mluvila jen telefonem, protože ty jejich kukaně byly tak vysoko od komory, že už bychom se neslyšeli. Jinde se mnou ale vždy prohodili pár milých slov – byl to můj jediný společenský život během mé cesty. A tam, kde měli na zábradlí truhlík s begóniemi či muškáty, tam vždy zdymadlo obsluhovaly ženy.
Pod Srnojedským jezem z pravého břehu přitékal potok s úplně tmavočervenou vodou! Fialovej les a žlutá voda – to mi okamžitě vytanulo na mysli. Ale bednu hašiše jsem neměla a tak jsem se informovala na Obecním úřade v Pardubicích, jak je to možné. Na životním prostředí mi sdělili, že mám být klidná – že je to voda z čističky, že má sice divnou barvu, ale jinak, že je to docela normální voda. Normální voda? Řeka změnila barvu až někam do Poděbrad – úplně ztmavla a bála jsem se do ní potopit ruku. Srnojedy – že se těm jedům divím.

Jez v Přelouči je rarita – mají tady sice zdymadlo, ale to za svou existenci spustilo jen jednou jednu loď – stavební vanu.
Pod Přeloučí jsou totiž poslední peřeje na Labi – Hrčáky. (Video z Hrčáků na kanoi zde)

Krásná vodnatá docela dlouhá peřej. Vidíte, jak terén padá a voda skáče přes šutry – musí tedy být dost vody, což poslední dobou moc není. Jezní se báli, jestli vůbec projedu – ale oni mají jiné měřítko. Jezný v Přelouči mi sice vzal telefon – zkoušela jsem ho přemluvit, ať mě pustí zkratkou přes svou zahrádku, ale nepustil.

Zrovna brousil a natíral plot – nicméně sundal si brýle, sluchátka a roušku, aby mi mávnutím ruky ukázal cestu k řece.

Pod jezem na vysoké navigaci kvetly máky a sluníčko se opíralo do kamenné zdi. Sedím na schodech a svačím kedlubnu, když v tom vidím mladou kunu, jak vyběhla z kanálu a zkoumá okolí. Pohotově vytahuji foťák – a natáčím ji, jak míří směrem ke mně. Když už byla jen 2metry daleko, dostala jsem strach, jestli mi nesebere kedlubnu a tak se trochu zavrtím. Koukla na mě – a šla si po svých. Safari na řece, lovy beze zbraní.

Ve Chvaleticích začíná úsek Labe splavný pro velké lodě, v minulosti byl využíván pro dopravu uhlí. K jeho vykládce sloužil přístav Chvaletice. Východně od Chvaletic se nachází uhelná elektrárna Chvaletice, v jejímž středu stojí nejvyšší komín České republiky – 305 metrů vysoký.
Pro mne je to místo duchů. Pusto, prázdno. Uprostřed přístaviště se nánosy vytvořil ostrov s křovinami a stromy. Nikde ani živáčka, jen všude jsou přístavní mola a zrezivělé konstrukce. Voda je zarostlá stulíky. V kilometráži slibují občerstvení, ale po tom tu není ani památka. Takhle nějak si představuji Černobyl.
Pokračuji přes další dva jezy v Týnci nad Labem a Veletov. Asi kilometr pod jezem zajíždím do pravobřežní laguny. Nejdřív se tváří nepřívětivě, všude je stín, vysoká tráva, ale po chvíli se otevírá do překrásného jezera, na jehož konci je pidi ostrůvek, který je zalitý sluncem.

Na písečném dnu jsou vidět rozevřené škeble, tmavou hladinu krášlí stulíky a snad i lekníny.

Přistávám na ostrůvku, na který se vejdu s lodí a stanem tak akorát. Stavím stan a najednou vidím kolem mého Kajmana pohyb – myš! A krade mi banány! Ondatra a vůbec se mě nebojí. Má tady i další kamarádky, ale ty tolik zvědavé nejsou.

Dokud svítí sluníčko, jdu se vykoupat do krásně čisté vody. Na břehu laguny rostou topoly, jejich kmeny jsou obalené břečťany. Jdu na obhlídku po břehu. Přijdu si tady v tom minisvětě jak v divočině, jak v mém milovaném Laponsku. Taky tu mají uprostřed lesa kadibudky, jen oproti Švédsku, kde jsou všechny volně přístupné, tady visí cedulka „soukromý pozemek“.

4.6.2020 čtvrtek

Trasa: Veletovská laguna – Drahelice
Ujeto: 34,5 km
Jezy: Kolín, Kalvary, Velký Osek, Poděbrady, Nymburk
Počasí: ráno slunečno, bouřka, vytrvalý déšť k večeru

Vyjíždím dřív, než začne pršet. Bůh deště mi zatím vždycky počkal. Kousek po proudu do Labe ústí Klejnárka – tak jedu asi 2 km proti proudu a dávám si závazek, že si po ni a Černé strouze jednou zkusím projet Starý Kolín. Teď se ale vracím a volám na kolínský jez, jestli mě pustí. „No, to z vás mám teda radost, paní. S malou lodí, zrovna tu máme nějakou práci“, říká mi vůbec ne mile jezný. „Fakt jsem vám udělala takovou radost po ránu – to jsem opravdu ráda“, odpovídám co nejmilejším a nejnaivnějším hlasem, jakého jsem schopna (beru si vzor z divadelní hry Harold a Maud – doporučuji ke zhlédnutí ve Vinohradském divadle). Zabralo to. Zdymadlo mám připravené a dokonce si jezní (jsou dva) našli čas na příjemný rozhovor. Říkají, že začíná být sucho a že na poradě dostali doporučení malé lodě vůbec nepouštět a malé sportovní jen když jich bude víc. Jenže teď na řece nikdo není. Zatím jsem potkala jen jeden menší motorák, co jel z Přelouče do Pardubic. „My vám to, paní, domluvíme v Kalvarech, ať vás taky pustí, když máte ten těžký kajak, jo? A šťastnou cestu přejeme.“
Na břehu řeky, na schodech, sedí dva malí studenti. Opodál mají opřená kola a proti nim stojí muž a něco jim vykládá. Koukají do papírů. Asi výuka v době koronaviru. Tak bych chtěla chodit do školy.

V Oseku je zdymadlo už nachystané. Těším se do Osečka k přívozu. Pamatuji si tam výborné občerstvení u přívozu s pívečkem a klobásami – a taky kytaru tam měli pověšenou. Oseček je můj vysněný cíl – jestli to tam bude takové, tak už dál nepojedu a bude večírek. Jenže mají zavřeno.

Po maně a babánu mi už celkem vyhládlo a tak pádluji ostošest dál, na soutok s Cidlinou. Velký řízek a zelenina mě odměňuje za mou dřinu, Točené pivo. Život je nádherný.

Volám na poděbradský jez. Dostala jsem varování od rybářů, že je tam protivný dědek, a že je včera nechtěl pustit s motorovými čluny. Podle hlasu jezný není protivný, ale asi má protivného šéfa. A tak mi nejdřív navrhuje, ať si počkám až šéf odejde, pak ještě pustí Jiříka za Poděbrad anebo nejlíp, ať si ten kajak přetáhnu, že je to u nich jen pár metrů do kanálu, který jde až nad jez. Je to opravdu jen kousíček, jak zjišťuji a tak tedy kajak přetáhnu dvacet metrů po trávě a spustím do kanálu. Na pěší lávce stojí mladá paní s holčičkou a volá na mě: „Labutě tam mají labuťátka, to si je budete moct pěkně prohlédnout! To máte dobrý!“ A sakra, labutě, labuťátka… to teda nemám dobrý. Mají hnízdo na břehu kanálu a já se jim nemám jak vyhnout. V hnízdě dvě šedivá labuťátka a tatínek s maminkou roztahují křídla a hrozivě na mě syčí.

Honem se nenápadně sunu podél druhého břehu a dělám, že tam vůbec nejsem. Uháním co nejrychleji od nich. Jenže už slyším, jak labuťák startuje. Ohlídnu se a vidím, jak s napřaženým krkem plnou rychlostí nalétává na mou hlavu. Připravím si pádlo a sleduju dráhu jeho letu a doufám, že na poslední chvíli dokážu pádlem jeho zobák odklonit ode mne. Labuťák nakonec na poslední chvíli uhýbá a sedá na vodu necelé dva metry ode mne. Nálety zopakoval ještě dvakrát. Volám jeznému a docela nemile mu říkám, že je to padouch, když mě na nebezpečí neupozornil. „Z toho si paní nic nedělejte, on takhle nalítává i na velké lodi až do komory“, zlehčuje jezný situaci. Asi nemá cenu mu vysvětlovat, že já nejsem velká loď, a že nemám ani helmu ani vestu. Navíc obloha začíná černat a je jasné, že musím zapomenout na labutě a hledat si úkryt před průtrží mračen. Ta mne zastihla za pár minut pod mostem. K zemi padají proudy vody, hřmí, ochlazuje se. Skrz stěnu vody ani není vidět. Oblékám si bundu, pro jistotu se pod mostem kryju před deštěm ještě mým deštníkem. Který Bůh mi sem ten most postavil?

Uháním rychle k Nymburku. Nad jezem trénují rychlostí kajakáři a kanoisti. Tatínek vzal na vodu malinkou dceru – drží v ruce pádlo jako prase kost, zabere jen občas… ale stejně je rychlejší než já, která se s nimi snažím držet tempo. Kánoisti jsou oblečení do přiléhavých dresů a je radost pozorovat, jak se vkleče natahují pro další záběr. Létají po hladině jak vážky. Proti mně přijíždí vousatý kajakář s rameny širokými přes celá záda, postava Pepka námořníka, který právě spořádal svou dávku špenátu. Snažím se od něj okoukat jeho mohutný záběr – tak takhle na to musí.
V Nymburce jsem měla domluvený sraz s Aničkou a jejími dětmi, ale díky zdržení s přetahováním a díky bouřce to nestíhám. Tak alespoň zastihnu na přívozu Čerta, prý tam brázdí vody Labe na Blanici. Na jezu mi potvrzují, že Blanici nemohu přehlédnout. Opravdu, malý parníček, který nahrazuje zbouranou lávku pod mostem v Nymburce. Za kormidlem starý námořník a s ním Čert – plavčík, co uvazuje loď k molu a zase ji od něj odráží… a tak pořád dokola.

Asi za hodinu jsem s nimi přejela řeku snad desetkrát. Čert mi uvaří kávu, dobije trochu telefon a zavzpomínáme na společnou roli při historické bitvě na Pecce. Jo jo, to bývaly časy. Mám pocit, že jsem tam byla jeho chotí a on byl sám velký Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. V kormidelnické kabině hraje Karlínské nábřeží. Ale musím dál. Potřebuji už najít místo k zastanování – dnes bude určitě v noci pršet. To nacházím asi 3 kilometry níže po proudu. Kousek od Komarovského mlýna mezi stromy na břehu. Vařič roztápím pod mým improvizovaným přístřeškem, protože opravdu začalo hned pršet a prší celou noc.

Pokračování v dalším článku…

Jana Erbenová

Kačenka a sushi

Prve to měla být jen krátká vyjížďka, ale nakonec to bylo zajímavé.


Láďa zkoušel Kačenku. Tady vidíte, jak zapnul přídavný tryskový pohon a zkoušel dostat loď do skluzu.

To se povedlo jen částečně. Cestou z Troje proti proudu jsme řešili jak u Kačenky vylepšit zádové opěrky a šoupnout jezdce dopředu kvůli vyvážení lodi.

Někde v Holešovicích jsme udělali „Výměnu mečů“.  Při tom na nás ze břehu dohlížel zlatý bažant a ohromná nůtrie.

Zkoušel jsem i nové skládací pádlo Nekton od TNP a jede věru pěkně.


Kačenka poslouchá kormidlo ovládané pedály rychle.

Cestou zpátky jsme byli pozváni na družbu s posádkou „Prezidentského“ člunu. Víno jsme museli coby šoféři a vůdci malých plavidel odmítnout, ale různé druhy znamenitého sushi jsme neodmítli.  Ze zdvořilostní zastávky se vyklubala lehká večeře.

Chobotnice

Samba maraton

Samba maraton se blíží. Jsem odhodlanej jet na singlu a jako to už bylo, pokud bude singlířů víc, budou mít i svoje pořadí.  Od pořadatele mám přislíbeno, že se bude myšlénkou kategorie C1 vážně zabývat. 🙂  Uvidíme se… 🙂     Přihlášky na  Sambamaraton.cz

5 důvodů proč vodáci nenávidí voleje

1) Nikdy nejeli na lodi, která jede.

Ultimátní lodí českého vodáka je Vydra. Nebo Samba. Nebo dokonce Pálava. Mrchy, co vodu nekrájí, ale hrnou. Lodě vyvinuté původně z prehistorické slalomky. Tedy lodě na voleje zcela nevhodné.  Byly vymyšlené na snadné manévrování a ne na jízdu vpřed. Nejedou. Dobrá loď na klidnou vodu jede. Má ušlechtilý tvar špičky, který vodu hladce krájí. Pádlovat na ní je radost a ne dřina.

2) Mají příšerně těžká a zbytečně veiká pádla.

Typické vodácké pádlo je obrovský placatý kus houževnatého plastu na masivní kovové trubce. Slalomový a Sprinterský velikostí a Kyjovitý váhou. Dobré pádlo váží polovinu a je o třetinu menší. Pádluje se s ním lehce a vydržíte to celý den. Druhý den znovu a třetí zas.

3) Jezdit voleje není oceňováno.

To umí přece každý. Narozdíl od tzv. Vody divoké. Řekněte v partě jel sem Orlík. Poklepou si na čelo, proč takovou blbost děláš. Jel jsem Stvořidla?  No nepovídej! Super! Jenže on to každý s hladkou vodou neumí.

4) Neumí pádlovat.

Zkuste si spočítat někde u řeky kolik lidí umí Rychlostní záběr tj. v originále J-stroke, pitch stroke, prostě nějaký efektivnější záběr než u nás nejčastěji používané zabrat-odlomit (a tím zabrzdit, což platí zejména u singlovaných kanoí).  Skoro nikdo. Pak jim má volej odsejpat.

5) Přeci jen to chce fyzickou aktivitu.

Na voleji se nedá soulodit od báru k báru, zejména pokud fouká proti.  Někam se dostat vyžaduje systematickou fyzickou aktivitu. Ale jsou posádky, které s minimem viditelné námahy zdolávají překvapivé vzdálenosti. Třeba tahle německá rodinka.   https://www.padlovani.cz/courani-po-orliku-a-indianska-babicka/

Pádlování na klidné vodě je na dobré lodi s dobrým pádlem a zažitým rychlostním záběrem radost. Čistá radost. Cíl se přibližuje každým záběrem a kilometry letí.

Kajak Kačenka

Stitch and glue kajak
Dnes jsem se vydal vyzkoušet překližkový kajak, který jsem sám nevyráběl, ale řekněme získal od kolegy z Německa, který je i autorem designu.  Je to kajak s kormidlem a hned na úvod můžu říct – nedávejte se za pedály koláčky, ať si je nerozňahňáte při prvním pokusu ostře zatočit pomocí kormidla.
 Kajak je vyrobený technologií Stitch and glue, tedy olaminovaná překližka. Je to taková kačenka, celkem rychlá, ale s důrazem na větší pohodlí a stabilitu než seakajak. Prostě se to hodí k těto stránkám. Loďka pro klidé pádlování na klidné vodě. Svižným vycházkovým tempem mi to jelo 6km/h, maximum jsem z toho dostal něco přes 8km/h, ale přiznám se, že nejsem kdovíjaký kajakář.

Je to taková letní lodička bez šprajdy, na putování po Berounce, po přehradě, zajet si přes přehradu na limonádu a podobně.

Sám bych posunul límec i sedačku víc dopředu, takhle byl kajak dost těžký na zadek, u  pádlerů kteří mají ještě více těžké tělo vůči nohám by to bylo ještě výraznější. Případně dát něco víc za záda.

Při plném vyšlápnutí pedálu kormidla loďka ochotně a rychle točí ikdyž se pořád pádluje symetricky na obou stranách.

Během testu mi začlo pršet víc, než málo, takže plánovaný delší výlet jsem odložil.

Ke kajaku jsem dostal skládací dvoupádlo se lžícovitými listy a stavitelným úhlem na nula, nebo 90° levá nebo pravá. Na můj vkus je hodně masivní. Je i dost dlouhé, možná aby se zamezilo typickému kajakářskému cákání si na hlavu, nebo v tomto případě i na nekrytá kolena.

Krásný prošívaný polštářek dává nejen extra komfort, ale je i ozdobou lodi.

Kormidlo je ovládané pedály.  Kam se šlápne, na tu stranu se jede. Chvílemi jsem zapomínal, že mám kormidlo někam otočené a snažil se to klasicky srovnat pádlem a divil se, že to nejde. Ale to je asi věc krátkého zvyku.
Pedály jsou stavitelné dopředu dozadu v otvorech hliníkových L lišt připevněných do dna. (sám bych to asi řešil víc ve dřevě) Za nimi je dekl předního zavazadlového prostoru.

Stejný dekl je i za sedačkou dozadu. Do zavazadlových prostor by se dalo v pohodě sbalit i na týden na těžko a přitom nemít v lodi žádný viditelný herberk. Od předního zavazadelníku se vejde i rozložené dlouhé dvojpádlo.

Kormidlo… Vrchní trojúhelník byl trochu subtilně konstrukčně řešený a před jízdou mi prskl. Tak jsem to provizorně vyztužil dřívkem a tavným lepidlem.

Křivky lodi jsou ladné a i jízda odpovídá heslu „Když to dobře vypadá, bude to i dobře lítat.“

Tenhle pohled mi přišel dost sexy, tak jsem ho ještě blejsknul.

Takže krom drobných řešitelných detailů s lodičkou jsem na příslušné použití spokojen. Pro mne je navíc výhoda, že se vejde těšně dovnitř auta (Transit L2H2) a nemusím ho rvát na zahrádku.
Samozřejmě vám mohu takový kajak vyrobit. Cena k doptání.

 

Chobotnice

Dřevěná deblovka na klidnou vodu aneb Ashes still water canoes Tandem Trip recenze

Dřevěná deblovka na klidnou vodu aneb Ashes still water canoes Tandem Trip recenze
Dřevěná lehká cedrová kánoe
První setkání s lodí Honzy Chobotnice Bašty proběhlo před víc než rokem v jeho dílně, kde jsme se pustili do výroby jiné canoe a svěrky si kradli z vedle na kozách stojícího rozpracovaného trupu budoucí štráfkové canoe. Vypadala turističtěji než jeho předchozí lodě, ale pořád v sobě měla (a má) duši závodnice. Její dokončení mu zabralo sice pár dní, ale rozložil je do cca jednoho roku, aby byla hotova v sobotu v noci přesně na předávku v neděli večer zákazníkovi, co si ji mezitím objednal a chtěl s ní jet v pondělí na vodu. Takže na její vyzkoušení byla pouze neděle respektive nedělní odpoledne.
Sešli jsme se na obvyklém startu našich zimních plaveb po přehradách v Třebenicích na Štěchovické přehradě těsně pod hrází Slap. Štěchovice se vyznačují menším množstvím lodí (a tedy vln od „borců“ s motoráky), minimem koupajících se lidí (jsou dost studené) a hlavně minimem chat a dalšího vizuálního smogu obvyklého na českých přehradách. prostě super místo na pádlování v hezké přírodě.
Dřevěná lehká cedrová kánoe
Už při sundávání ze střechy loď potěšila lehkostí. To je klíčová vlastnost cedrovek – oproti běžným laminátovým Vydrám je to loď opravdu lehká, lehčí i než Royalexové debly, o běžných plastovkách typu Samba už vůbec nemluvě. „Z“ a „na“ střechu auta je krásně naložitelná v jednom a přenášení jezů (portážování, jak by řekli milci kanadských kanoí) je fakt snadné. Taky díky nejlepší yoke, kterou jsem měl možnost zkusit. To je prostřední velice fikaně profilovaný šprajc. Český překlad yoke je „jho“ tedy ta věc co mají za krkem koně či voli používaní v zápřahu. Yoke slouží k nošení lodě na ramenou a vykrojená je proto, aby kopírovala tvar krku a loď ležela právě na ramenou a ne na krku. Běžná yoke je placatý kus jasanu vykrojený na pile a zaoblený. Tahle yoke je z pečlivě vybraného kusu dřeva (ve středu oblouku byl původně suk) a léta dřeva kopírují její zaoblení. Je vybroušená do „vybrání“ a je opravdu pohodlná.
Dřevěná lehká cedrová kánoe
Shodili jsme loď na chvíli do trávy na nezbytné focení detailů a pak už šli na vodu.

Jeden ze série otvorů ve vnitřním bortu pro lepší vylévání, ale i pro uvazování všeho možného

S dřevěnou lodí je třeba si počínat trochu pečlivěji než s plasťákem a rozumný pádler s ní prostě alpinstart nikdy neudělá. Krásku opatrně položí na hladinu a nastoupí tak, aby nedřel špičky zbytečně o beton. Nastoupili jsme a vyrazili.
První dojem lehkosti pokračoval i na vodě. Loď je to hbitá a poslušná. Lehce krájí vodu a kilometry s ní pěkně utíkají i když je třeba zmínit, že nezanedbatelný vliv na vnímané lehkosti lodě měly pádla, která jsme používali. Pochází také z Chobotničí dílny a háček měl dřevěný ottertail a já většinu plavby dřevěný beavertail. To jsou pádla klasických kanadských tvarů pojmenovaná podle tvaru ocasu vydry a bobra. Ottertail se směrem dolů zužuje a beavertail rozšiřuje. Obě pádla lehounká, vážící míň než polovinu obvyklé váhy plastového pádla. Nejde s nimi píchat do dna a odrážet se od kamenů (koneckonců je to Pádlo a ne Bidlo), ale na klidné vodě jsou k nezaplacení. Lehké pádlo totiž ocení každý. (Zmiňovaná pádla jsou na fotce ta dvě prostřední)

Přejeli jsme s Cedrovou (pardon Pawlovniovou) kráskou Štěchovice tam a zpět. Většina štráfkových lodí je z cedru a tak mám tendenci jí říkat cedrová ostatně podle vzoru Chobotničího singlu, který opravdu je z cedru, ale na tuhle si honza našel dostupnější dřevo Pawlovnie. Levnější a dostupnější protože z Bauhausu nebo Hornbachu, kde jej měli jako spárovku na kuchyňské linky. Proč cedr a pawlovnie? protože jsou lehké a mají minimum suků.
Loď se vyrábí slepením tenkých proužků dřeva na formě postavené z překližkových žeber. Potřebujete na to čas a hromadu truhlářských svěrek (když chcete loď hezkou) anebo sponkovačku (když vám jde spíš o čas a nevadí vám pravidelné řady malých dírek na každém žebru). Po slepení proužků se trup lodi musí pečlivě obrousit, srovnat do hladka, doplnit a zatmelit případné nedostatky a pak olaminovat skelnou tkaninou zvenku i zevnitř. Jde tedy o sendvič dřeva a laminátu. Skelná tkanina nízké gramáže ovšem opticky zmizí a loď vypadá jako by byla jen a jen ze dřeva.
Dřevěná lehká cedrová kánoe
Svezení na Štěchovicích bylo fajn strávené odpoledne. Relativně úzká a lehká loď je radost na voleji pádlovat. Při prvním svezení jsem já celou dobu klečel (dřevěná plaňková sedačka vypletená popruhy byla velmi pohodlná i při klečení), partnerka na háčku byla odvážnější a normálně seděla na lavičce.
Dřevěná lehká cedrová kánoe
Myslím, že být více příležitostí, tak budu také sedět, ale při zkoušení nového stroje vždy raději klečím, dává mi to jistotu pro vedení i vratších plavidel :-).
Co se užití na více tekoucích vodách týká, bude je tahle obratná loď s plochým dnem zvládat dobře taky. Třeba až do peřejek stupně 1. Pak bude samozřejmě už silně zálévaná přes nikterak vysoké špice. Na stupeň 2. bych si s ní patrně také troufnul, ale už s pořádně vyvakovanými špičkami. Tedy se vzduchovými vaky vyplňujícími příď a záď prošněrovanou napříč repšňůrou. Její pravé místo ale jsou českými vodáky nenáviděné oleje. Tam se uplatní její štíhlý tvar, špička krájející vody a ušlechtilá „entryline“. Věc, kterou neumím pořádně přeložit a kterou se odlišuje pomalá bárka od rychlé lodi :-). Tvar pření části, který u rychlé lodi vodu krájí a ne hrne :-).

Láďa Bláha

Doplnění stavitele lodi
Kánoe je největší model – Tandem Trip od designérské firmy Ashes still water boats.  Je dostatečně stabilní pro běžnou jízdu a s bagáží bude ještě stabilnější. Je rychlejší než kterákoliv turistická kánoe, kterou můžete běžně v Čechách vyzkoušet a přitom se do ní dá sbalit na vícedenní jízdu natěžko včetně zásob. Design je kombinací toho nejlepšího z dědictví tvarů kánoí po věky užívaných Indiány v kombinaci s moderním komplexním tvarováním.
Pár poznámek k designu:
„Hollow entry line“ – jak psal Láďa, blbě se to překládá, ale v zásadě jde o to, že vodu krájí ostrá příď, která se konkávním obloukem teprve rozšiřuje do výtlačné části trupu a tak rozhrnuje vodu postupně a hladce narozdíl od výtlačných parníků, které mají tupou příď a celý tvar ve vodorysce konkávní. Ve vodorysce znamená v rovině, kde je obvykle hladina vody (vně lodi) během plavby. Půdorysný tvar botů nemá na hydrodynamické vlastnosti lodi až takový vliv.  Dutá příď (Hollow entry line) vodu postupně krájí a optimální křivkou teprve přechází k rozhrnutí vody do stran. je rychlá, trochu méně točivá, na naše řeky ale stále ještě bohatě dost. Nemá moc velký výtlak, ale  příď stejně výtlak lodi nezachrání, od toho je střed trupu. Podobnou příď můžeme vidět u některých starých laminátových „indiánek“. Rovná příď je takový kompromis, ještě celkem slušně rychlá, běžně je třeba u oblíbené maratonské Orlice. Tupá příď hrne vodu, částečně i pod sebe a spotřebovává spoustu energie na vytváření mohutné příďové vlny. Krom toho, že se do přídě před háčkovy nohy vejde vzrostlý bernardýn nedává turistickým lodím moc předností, spíš je důvodem, proč u nás málo lidí jezdí klidnější vodu.
Přídě kanoí
„Yoke“, tedy jho. Označení sedí na kus dřeva optimalizovaný buď k zapřahání dobytků (ne chomout), nebo třeba k nošení dvou věder s vodou přes rameno. V našem případě jde o kus jasanového dřeva optimálně vyřezaný k nošení kánoe na ramenou. Pokud je opravdu dobře a hluboce tvarovaný, jako u této kánoe, tak se váha lodi rozloží na velkou plochu ramenou a je možné s ní absolvovat i delší trasu, třeba tam, kde není možné dojet autem až k vodě.  Podstatný je i drobný detail – malé vybrání ve středu yoke, které chrání před nepříjemným tlakem nebo i poškozením příslušný krční obratel. Běžně fyzicky zdatný vodák si pak může dát na záda loďák s popruhy, zvednout  na ramena loď, do jedné ruky pádlo a v klidu vyjít za dobrodružstvím k vodě.
Dřevěná lehká cedrová kánoe
Borty – u cedrových kánoí se používají vnitřní borty s otvory, které hlavně slouží k lepšímu vylévání vody z lodi, ale i vázání předmětů, šněrování šňůr přes vzduchové vaky chránící loď před zatopením na divočejší vodě, nebo šňůr takeláže – tedy vystrojení lodi více či méně sofistikovanými plachtami.  Jen je potřeba mít na paměti, že v lodi by mělo být vždy co nejméně volných šňůr a provazů a měl by v nich být pořádek.  Protože takové šňůry mohou být nebezpečné třeba při převrhnutí lodi, ale i uváznutí nohy v chrchlu zmuchlaného špagátu při vystupování může mít nepříjemné následky.
„Tumblehome“ – zcela nepřeložitelné slovo označující lodě, kde šířka v bortech je výrazně menší, než šířka ve vodorysce. Krom vizuální ladnosti je výhodou že se dá pádlovat blíže ose lodi a teedy méňě loď roztáčet při záběru, zejména při singlování.  Neplést Tumblehome s loděmi typu Vydra, které v dobách obecného nedostatku vznikly prokrojením veliké díry s bortem do původní pravěké dvouďourové slalomky.

Chobotnice

Po Labi na seakajaku

Po Labi na seakajaku
Jeli jsme loni tradiční podzimní seakajákářskou jízdu Praha Mělník pořádanou HG Sportem respektive Stanďochem z HG Sportu, vodáckého obchodu sídlícího u slalomového kanálu v Praze Tróji. Jeli znamená já a moje paní v půjčeném seakajakovém double Prijon. Byli jsme mile překvapeni kouzlem řeky, Vltava, ač v očích vodáků původem turistů (Klára) a divokovodních (já), samý volej byla prostě kouzelná a příjezd noční řekou k slavnostně barevně nasvícenému Mělnickému zámku byl prostě boží. Nadchlo nás to. Stejně jako předtím tři dny na téže lodi na ostrůvcích v okolí chorvatské Vodice. V zimě jsem ulovil na ebay skoro stejný double za fajn cenu. A tak jsme na letošní prázdniny, které díky koronovému šílenství nepřály výletům do zahraničí (a tedy ani cestě podél baltského pobřeží) naplánovali pokračovaní cesty po Vltavě. Chtěli jsme pokračovat po Labi kam to půjde. Kdo ví?  Třeba jednou
dojedeme do Hamburku.

Nové zaměstnání mi nedává moc dovolené a tak se plán scvrknul na třídenní víkend. Vezmu auto, loď a Kláru vysadím v Mělníce a odvezu auto někam, kam dojedeme, vrátím se vlakem zpět a druhý den ráno vyrazíme. 40km jsme na podzim ujeli mezi 9 a cca 17, se sezením v každé komoře a čekáním na celý peloton. V létě je dýl vidět, pojedeme sami, řeka teď zdá se dost teče … prostě cíl byl určen na Bad Schandau. Tedy na ty tři dny cca 40km na každý. A začaly hlodat pochybnosti. Kde budeme spát ten první den? Jak se dostanu vlakem do Mělníka? Fakt jsme se nezbláznili? 40 každý den?! Výsledek byl kompromis. Start Roudnice, až v pátek a ne ve čtvrtek v noci. Na vodu hned, auto nechat tam na kanále a kam dojedeme, tam dojedeme. Vlak je celou cestu a do Roudnice se vrací v pohodě a přímo. Kdybychom dorazili skutečně do Bad Schandau, tak zpátky je to na jeden jediný přestup.

Skutečně jsme v pátek vyrazili a už po cca třetí 😊 hodině byli na vodě.
Řeka pod Roudnicí je překvapivě krásná, průmyslové Labe nikde, na březích příjemné trávníky a lesíky, ptáci, voda voní a jedinou vadou jsou všudypřítomní rybáři. Říká se, že prý jsou to taky lidi, ale: Čudlobijci do Čudlobijska! Počasí přálo, řeka se rozšířila, vítr skoro nebyl a voda jakoby utíkala pod lodí. No,  vítr nebyl. Byl! A úsek Libotovice Kopisty si určitě někdy dáme i na plachetnicích. První zdymadlo jsme hladce přetáhli přes hráz kanálu pod jez a jeli dál.
Přál jsem si na večer rybí restauraci a cesta ubíhala. Překvapením byly Litoměřice. Znám je a vím, že na levém břehu nemají skoro nic nebo vůbec nic. Máme je rádi a byly pravidelným objektem našich „rodičovských víkendů“. Jestli nevíte co to je, tak: Děti dát k babičce a odjet pryč z domu někam do ubytování s bílými postelemi, nedělat nic, brouzdat městem a toulat se sami  po okolí. Litoměřice jsou moc pěkné, docela veliké, středověké město na pravé břehu, ze kterého z vody uvidíte … nic. Pardon, uvidíte jednu věž bůhví čeho, vykukující za siluetou parníku Porta Bohemica.

Nekonající se výhledy na Litoměřice vynahradil Radobýl zrcadlící se v klidné hladině řeky. Zato „krásy“ Lovosic si člověk užije dosyta. Nekonečné překladiště, haly, komíny, kam oko dohlédne. Chybí jen čpavkový semafor známý ze silnice. Píšou u něj něco jako Pozor únik čpavku, použijte jinou trasu! A děsí mě odjakživa prostě svou existencí, chemie ve vzduchu zřejmě je v Lovosicích tak častá, že na ni mají semafor. Na konci téhle krásy čekal další vysoký jez. Bylo už kolem sedmé večer, byli jsme líní zjišťovat do kolika zdýmá komora a tak jsme se rozhodli přetáhnout loď okolo rybího prostupu vpravo. Těsně před jezem přistáváme u čudlobijce a ptáme se kde se to tu přetahuje. Odpověď nepřekvapí: „Neví, ale ví, že tady u něj, to je za támhletěmi žlutými sloupky nemáme co pohledávat.“ Děkujeme, nemáme zač, to jsme fakt netušili 😊. Vytahujeme loď na břeh, zjišťujeme, že ji plnou fakt nezvedneme a táhneme ji potupně za sebou po trávě cestičkou dolů. Pohled do mapy ujasňuje, že na Jezero a restauraci u něj máme zapomenout, je přes kopeček a na tu těžkou mrchu fakt daleko. Pojedeme tedy dál.

Hned kousek za Jezem jsou skutečné Lovosice respektive jejich přívoz s už teď zavřenou kavárnou a jakýmsi stánbem v parku juchajícím ruskou popmusic. Začíná pršet a tak zalézáme do lodi s vírou, že snad bude časem líp a jedeme dál. Už je 19 hodin. A jedeme a hledáme místo bez čudlobijců vhodné na spaní. Takhle dojedeme až do Žernosek. Ne že by žádné místo nebylo, ale google říká, že by tam mohl být u přívozu (a cyklostezky) stánek s občerstvením. V žernosekách u pravého břehu kotví Tajemství – loď bratří Formanů a line se zní milá hudba. Lehce prší a stánek na levém břehu skutečně je a je otevřen. Přivazujeme loď k nějaké pramici u přívozu, necháváme ji pod dozorem dvou čudlobijců a jdeme na večeři. A máme rybu. Nejlepšího pstruha mého života. Úplně obyčejně naplněného bylinkami, upečeného na grilu, servírovaného na salátu a famózního. Když je ryba dobrá, tak je ryba dobrá. 😊
Už neprší, je krásná duha a řešíme, kde tedy budeme spát. Ptáme se sympatického hostinského na možnosti obecních trávníků okolo a končíme u převozníka za boudou u jeho ohniště. Mizí domů a když my zmizíme ráno do dáli a nebudeme tu kempovat, tak pohoda. Stavíme stan a jdeme spát. Napádlováno 26km Roudnice nad Labem ř.km 809 – Malé Žernoseky ř.km 783.

Ráno je slunce, Žernoseky připomínají dunajské Wachau, balíme a jedeme dál. Čeká nás nejtěžší část plavby, proslulá svou téměř trvalou přítomností silného protivětru a množstvím provozu malých motoráků. Jedeme a hrabeme. Jde to překvapivě dobře. Přeci jen kajak vymysleli Eskymáci na lov na moři jako loď , kterou vítr moc nerozhodí, protože pak by eskymáka rozhodil hlad. Náš double má kormidýlko, my máme dvě pádla a jedeme svižně vpřed i když se na hladině proti nám dělají bílí koně (zalamuje se vršek vln do bílé pěny). Má to kajakářské cákalství něco do sebe. Jediné, co mi vadí je, že vodní kapky z pádla háčka mi vítr posílá rovnou do obličeje. Potkáváme několik plachetnic valících si to na motory přímo proti nám a tedy přímo po větru. Jedna dokonce s podivně vyvlátou napnutou plachtou. Nechápu. Co by tedy mělo být ještě lépe, aby skutečně mohli plachtit?
Z dopolední kávičky je miňonka a kapučíno u stánku. Během téhle přestávky nás předjíždí Tajemství.
Dorážíme na Střekov. Tady je situace zcela opačná od Litoměřic. Města je tu dost, ale nevlídné podél silnice se táhnoucí barabizny Ústí nejsou z vody vidět a z vody je příjezd do Ústí a ke Střekovu fajn. Kotví tu Tajemství, přirážíme ke břehu u skluzu pod ním a jdeme na oběd do řecké restaurace. Řekové umí. Suvlaki se salátem a pitou jsou super.
Po zkušenosti z Lovosic, googlíme telefon na komoru a ohlašujeme se tam. Milí lidé nám připraví vodu a jedeme zdymadlem. Krása a hrůza zároveň. Mokrá výtahová šachta nás vyplivne dole bez vystupování.

Jedeme dál a za cíl si stanovujeme Ďečín, kde jsme před týdnem z auta z mostu viděli pěkně vypadající kemp. Těsně pod Střekovem předjíždíme podobný dvojakajak jako máme my. Pár si do něj a na něj skládá a navazuje mraky věcí a chystá se vyrazit. Jedeme mělčinami podstřekovskými a přeju si na odpoledne kávičku a zákusek asi tak za hodinu. Asi tak za hodinu si říkám, že by mi asi stačila i jenom zmrzka. To se blíží „mercedes most“ a u něj Občerstvení u bunkru. Dle google široko daleko jediné místo, kde si lze něco dát. Mají kofolu a zmrzlinu. A taky šílenou obíhačku pro personál, který běhá s objednávkami kolem ohrady a přízemím do okénka a zpět. Záchody jsou Toitoika za ohradou z drátu s nápisem „Soukromý pozemek vstup povolen jen na záchod“. Abyste se tam dostali, musíte posunout drátěný zátaras a pak jej zase vrátit na místo.
Během přestávky nás míjí pár v seakajaku. Sedáme zase do lodě a potkáváme partu Moraváků se sambami jedoucí na penzion kousek před Děčín. Dojíždíme pár se seakajakem. Jsou to Němci na cestě dolů, kam to půjde a na palubě mají přivázané nejen loďáky a maličkatá kolejda, ale i dvě kempingová křesílka takové té normální plné velikosti 😊

Jedeme v podstatě s nimi až do kempu, kde také plánují být. A to je super, protože kemp je cca o dvě terasy výš než řeka, výstup z řeky má mizerný a loď je třeba dostat nahoru za plot. Což se nám daří s pomocí německých kolejd celkem hladce.
Kemp je umístěný pod točící se nájezdy dálničního mostu a je SUPER. Fakt SUPER. Čisté nové záchody a sprchy ve funglových kontejnerech. Dostatek papíru … SUPER. Kuchyňka s rychlovarkami, půjčovna lodí, pronájem stanů v Glamp camping stylu i obyč duhové hrady, chatky zase funglové dřevem obkládané kontejnery a bar. Se super jídly a řemeslným pivem na čepu. Bomba. Prý loni dostali nějaké ocenění Kemp roku. Nedivím se a fandím. Jedinou pihou na kráse je, že bar je miniaturní, hraje tu zrovna kapela Tyjátr a holky za barem ač se točí jako fretky, tak sotva stíhají. Mají frontu jak na fesťáku. Dáváme si postupně Burger s trhaným masem, Tortilu, salát z červené řepy, makový koláč a Falknstein devítku a Pragrovu limonádu. Kemp snů. Protože vyučeni Krumlovským maratonem máme sebou špunty do uší a dálnice nad námi je nám tedy fuk 😊 Napádlováno 42km Malé Žernoseky ř.km 783 – Děčín Tyršův most ř.km 741
Ráno vyspaní do růžova sedáme (za vynikající pomoci německých kolejd) zpátky do lodi a jedeme vstříc restauraci v Dolním Žlebu a Bad Schandau. Voda teče nejvíc za celé tři dny. Stačí sedět a nic nedělat a valí to skoro 6kmh. Přistáváme u přívozu v Dolním Žlebu, obědváme a pak plujeme dolů do Němec. Tohle je nejkrásnější část řeky. Míjíme Hřensko, obvyklý cíl lodí z půjčoven a nelitujeme, že jedeme ještě dál, protože otevírající se údolí nabízí nádherné výhledy na pískovcové skály nahoře.

Jedeme a Klára si přeje tu pobýt déle. Což se jí záhy splnilo. Nejsem nijak plánovací typ. Většinou řeším věci jak přijdou a improvizuju. Ne tak moje žena. Já bych přijel do cíle, přebalil se, došel na nádraží a vidělo by se. Klára má přehled, kdy co jede a až do Schandau se jí vlastně už nechce. Aniž bychom to tušili, schyluje se k dobrodružství.

Řešíme tedy přistání v Krippen. Zastavíme u mola, já se skoro převleču, abychom ale zjistili, že zastávka Krippen je o pěkný kus dál. Zároveň Schandau už moc daleko na stihnutí vlaku, co z něj jede ve 12:54. Skáčeme zpět do lodi a jedeme o 800 metrů níž k jinému molu. Vystupuju, oblékám si čistší oblečení, beru peníze, telefon a lahev s vodou a jdu na vlak. Nějaký, co jede o něco dřív, mi ujíždí, když jsem asi 400 metrů od nádraží. Kupuju si lístek v automatu, platím ho kartou a čekám na 13:07 vlak do Ďěčína. Ten přijíždí a já nastupuju do úplně prázdného vlaku. Rozjíždíme se a přichází průvodčí a německy mi vysvětluje, že vlak končil v Krippen, protože výluka a ať v klidu sedím, že mě za chvíli zase vrátí do Krippen a tam si počkám na další vlak, co pojede v 15:03. Hmm, no to si počkám. Klimbám tedy na lavičce na nádraží až mi zhruba v půl třetí píše Klára už pohodlně usazená v restauraci na druhém břehu a ptá se: „Máš klíčky od auta?“.

Odpověď je lakonická a vyrazí jí dech. „Ne“ „ Jdu zpět“. Kajakářka začátečnice, která právě úspěšně překonala sama ve dvojkajaku valící se Labe a oddychla si, že už je konec, tedy jde k vodě a veze mi přes řeku klíče od auta. Beru si je a kráčím se skoro deseti minutovou rezervou na vlak. Ten ale už stojí ve stanici. Dobíhám ho akorát, křiknu na strojvedoucího vyloženého z okna zda „Děčín?“ dostávám odpověď „Ja“, nasedám a jedu. Vyšlo to! Uff. Ještě nasadit roušku, jako všichni německy mluvící a jedeme.

Zbytek už byl banálně jednoduchý. Dojel jsem do Děčína, přestoupil na rychlík s příhodným  jménem Labe, v Roudnici vzal auto a jel pro Kláru a loď. V Roudnici se kamarádky, co tam byly cvičit na kanále ptaly „Co ten slejvák?“ Nevím o čem mluvily. Klára mezitím chytila ten slejvák, nenechala se sbalit příliš přátelským Helmutem a seznámila se postupně s celou rodinou provozující hotýlek s terasou, kde Helmut bydlel a ona čekala na terase až přijedu.

Ukázalo se, že zase máme loď o dvě patra níž než auto a na cyklostezku na břehu nic autem průjezdného nevede. Kajak jsme nakonec přivezli k autu na rudlíku půjčeném z restaurace a se zastávkou na večeři v SUPER kempu jeli vyhlídkovou trasou přes hory okolo Sedla, Levína a výhledů na Úštěk domů. Napádlováno 20km Děčín Tyršův most 741 – Krippen 721
Potřebuju kolejda 😊

Láďa Bláha

Kanoe Tandem Trip

Tak jsem se po delší době dokopal (a malinko jsem bylo došťouchán) dokončit cedrovou kánoe podle plánů věhlasné designérské dílny Ashes still water boats. Cedrová kánoe, cedrofka, dřevěná kánoe, Chobotnice

Je to model Tandem Trip, tedy dvoumístná kánoe pro výlety natěžko. (samozřejmě lze i nalehko) Je 17 stop dlouhá, což je takový vyšší průměr mezi deblovkami. Šířka je 33 palců, což v kombinaci s tumblehome, tedy tím užším okrajem k bortům z ní dělá docela štíhlou loď.

Na stavbu této kánoe byly použity dřeva z pěti kontinentů. Cedr z Ameriky, Paulownie z Asie, Abachi z Afriky, jasan a bezinka z Evropy(na borty, sedačky a jho), červený cedr z Austrálie(na nosicí madla).  Obě strany dřevěného jádra jsou olaminované kvalitním epoxidovým laminátem, který při běžném pohledu vypadá jako silný lak.  Laminát dodá konstrukci  velikou tuhost a pevnost.
Tady na fotce se loď poprvé dotkla vody.

A taky má za sebou ujetých prvních pár stop.

Fotili jsme v osvědčeném ateliéru zvaném Štěchovická přehrada. Počasí nám přálo.

Tady jsem zkoušel co stabilita a extrémní náklony a jak by v té lodi šel provozovat lodní balet – tzv canoe freestyle.

A takhle se ta loď nosí za z jasanu vyřezávané jho – Yoke.
A po této testovací jízdě si už kánoe přebral zákazník, který pak za pár dní hlásil, že je s lodí moc spokojený.

Podle mého je loď velmi rychlá a přitom dost točivá, měla by i závodní ambice, zejména na závody kde se nejezdí jezy, třeba Východočeský maraton.  Protože na takovéhle lodi si fakt nechcete omlátit povrchovku  o beton a šutry.
Kdyby někdo měl zájem také takovou loď mít, tak si ji může postavit podle plánů z odkazu u designéra, nebo si ji nechat vyrobit ode mne. Infocena hotové kánoe je 50.000Kč.

Chobotnice

Skeg Vertex

Ahoj, jen taková v podstatě krátká poznámka. Setkávám se často s tím, že lidi jezdí turistiku na starých kajacích Vertex a jim podobných. Lodě jsou to celkem rychlé, ale mají jednu nectnost. Jsou dost přetáčivé. Jakmile to člověk rozjede, tak se loď začne přetáčet do hodin, musí se to pořád hlídat a zejména pro děti je to otrava. Toto jsem vyřešil úspěšně už u asi pěti lodí mých, nebo mých kamarádů. Řešení je celkem jednoduché. Buď na pevno přilaminovat (hodnota těchto lodí už je jen užitná, není co ztratit, jen získat) , nebo vytvořit „futro“, s držákem kormidla na zádi, neboli skegu. U většiny modelů jsem řešil zajištění ve sklopené a vyklopené poloze gumou od trenýrek. I s takovou malou ploutvičkou najednou kajak jede krásně rovně bez zlobení. Pokud je potřeba zase točivost, skeg se vyklopí nahoru. Toto řešení je i odolné vůči přejíždění překážek, držák je nahoře a skeg se vyhne. Zatím všichni uživatelé byli spokojení a mnohem lépe se jim jelo takováta běžná turistika. Výrobu takového skegu zvládne i průměrný kutil. Zkusím o víkendu vyfotit ještě lépe jiné mnou vyrobené skegy.

Chobotnice

skeg vertex

Sundavací a zastamdací skeg na dětském kajaku