padlovani.cz

Mezi vším prázdninovým programem nastal čas na dvoudenní rodinný výpad s jedním přespáním. Z toho nemnoha, co bylo sjízdné se nabízelo logicky sjet trasu Vyšší Brod – Budějovice s možností zkrátit to jen do Boršova, což je na dvoudenní rodinný výlet tak akorát.  Takhle koncem srpna už by tam mohl být i relativní klid. 
Pak ale pad nápad vrátit se na osvědčené a stále tekoucí Vltavu z Ústí nad Labem. Nebo tedy Labe, jak se Vltavě od Mělníka zvykově přezdívá. Voda je tu furt a množství  vodáků se blíží nule.  Slovo dalo slovo, do Ústí je to kousek a už jsme takhle dopoledne dávali pod Střekovem naši flotilu na vodu.

I za letního průtoku okolo 100 kubíků za vteřinu řeka slušně teče a tak kilometry přibývají snadno.

Za Děčínem ubývá ruch z okolí a údolí je klidnější.
A pak najednou byla snídaně. Oblíbené palačinky z obří yukonské pánve.

Nad Velkým Žlebem

Tady za osadou Velký Žleb jsou skalní útvary Kyklop a Kominická stěna.

Na trase není moc infrastruktury, ale jídlo na dva dny není problém uvézt. Větší starost je s vodou, zejména když je horko. Naštěstí okolo řeky je řada studánek v výbornou studenou vodou. Lze je snadno najít pomocí aplikace Mapy.cz a u nějaké kde se to dá přistát a vodu doplnit.

Při překročení hranice nic nedrncne. Pro děti je zajímavý úsek, kde vede státní hranice asi tři kilometry a můžou tipovat, jestli plují zrovna půlkou těla, nebo lodi v Německou a druhou v Čechách.
To, že vyhlídek na skály přibývá není překročením hranice, ale prostě geologií.

Do pevnosti Königstein jsme zase nevylezli. Ale jednou to vyjde.
Nejúchvatnější skály jsou u obce Kurort Rathen.
Skončili jsme v osadě Obevogelgesang. Celkem 68 kilometrů za dva dny bez větší námahy. A to jsme z Ústí vyjeli před polednem a z cíle jsem zas jel vlakem pro auto. Šlo by to rozdělit i na víc etap, třeba s přespáním v Děčíně. Ale takhle na tekoucí vodě to jde. A v tom je právě ten vtip. Toto je v Čechách ojedinělý úsek větší řeky, kde vodu nebrzdí nějaký jez. To ovšem není jisté. Jsou snahy poté, co definitivně sešlo z projektu kanálu Dunaj-Odra-Labe položit úsek nad Děčínem na oltář představ o využití těžké nákladní plavby.  Což je taková představa pravděpodobně sloužící jen k okamžitému zisku firem zúčastněných na projektu a prosazovaná státní institucí Ředitelství vodních cest.  Leč představa je to jednak nereálná, protože v Evropě je nákladní vodní doprava statisticky na ústupu a těch pár lodí, které by hypoteticky projely nemůže nikdy převážit pozitivní aspekty tekoucí řeky.  A i kdyby teoreticky bylo co a kam vozit, stejně nebude kudy, protože Německo po všech investicích do vodní cesty na Labi zaujalo stanoviko, že větší plavební hloubky než 150cm nebude zajišťovat. Což znamená, že u nás prosazované ponory 240cm by byly k ničemu, krom tedy plavby z Kolína do Hřenska. Zajímavé je, že o plavbu na menších lodích adekvátních našim vodám tak jak jsou a která je běžná jinde, nejsou zmínky. Více o problematice Plavebního stupně Děčín na webu organizace Arnika zde: https://arnika.org
Zde můžete podepsat petici za záchranu tekoucího Labe: Petice-za-záchranu-Labe
A petici za obnovu české krajiny, tedy nejen tekoucí Labe, ale odstraňování bariér v českých tocích: Petice za obnovu české přírody
Případně zde můžete přispět finančním darem na práci organizace Arnika.
A ještě za mne shrnutí k poslednímu odstavci: ne, jez není příroda, ne zničit řeku kvůli plavbě pár lodí není ekologie, ikdyž ty lodě mají teoreticky nízkou spotřebu na přepravenou tunu nákladu. Dnes bychom měli řeky a přírodu obecně revitalizovat a ne ničit ve jménu poroučení větru dešti.

Chobotnice

Taxem zasejc jel na Vodácký maraton na Berounce. Účast byla spíše nižší, což je škoda, tak příště přijeďte fšichni, je tam sranda, trochu je to výzva, trasa je tak akorát na výlet a Berounka je krásná řeka, zejména v tomhle úseku.
Co tak k závodu…  No daj to starci i děti, dá to kdekdo. A některý to daj i docela rychle, tech 58 kiláků. Akorát by bylo dobrý skoncovat s tou diskriminací a nezařazovánim singů do celkovýho pořadí. C1 je taky kánoe a singlíř nikomu nic neproved, krom toho, že si v lodi neveze žádnou živou brzdu a flákače.
Letos foukalo docela dost protivítr, což ne Berounce nejni uplně obvyklý, vzhledem k tomu, jak u nás vypadá větrná růžice.   Na akci jsem vytáh svoji papírovou kanoe jménem Dobrodružství.

No a po závodě, respektive při plánování vyfstala obvyklá otázka  – jak k němu? Teda nemaje doprovodný vozidlo, jak se dostat zpátky k autu do Dolan?  Minulý ročníky jsem to řešil plavbou do Berouna a vlakem pak s jednim přestupem do Chrástu/Dolan.  A pak zas do Berouna vyzvednout loď.
Teď při pohledu na předpověď počasí, která slibovala silnej východní vítr i na další dny mně napadlo vrátit se k autu tim nejjednodušim způsobem. A teda tak, jak jsem dojel do Branova, teda po vodě. Krom toho hecu mně k tomu vedla i četba knížek za poslední dobu: Jerry Pushcar – Waters beneeth my feet, Rick Steber /Shell Taylor – New York to Nome a Verlen Kruger-Ultimate canoe challenge.
Protagonisti i výbava v jednotlivejch cestopisech se značně lišej, ale jedno maj společný – cesty kanoí napříč Severní Amerikou, a to často i proti proudu řek. Třeba taková Rat river, nesmíte si ji idealizovat. Znamenalo to vypádlovat, vybidlovat, nebo s nohama v ledový vodě na špagátě za sebou vytáhnout kanoe plnou vybavení a zásob asi 140 kilometrů. A pak teprve přenýst v horách kilometry portáže přes rozvodí a ve finále se tak od Mackenzie river dostat přes Peel, Rat, Bell a Porcupine river na Yukon. Loni jsem si vyzkoušel menší kus, asi 28 kiláků z Roztok k Mlokovi. Tak letos Byla výzva dát to celý až zpátky do Dolan a při tom si vyzkoušet (asi slabej odvar), jak se cejtili hrdinové mejch knížek při zdolávání Rat river, nebo Mississippi proti proudu. Před dobou turistickou takhle jakožto nejjednodušim způsobem v obtížně prostupný krajině bez cest putovali i lovci kožešin, onchodníci a První národy. Pokračovat ve čtení „Berounka maraton a pendl po stopách prvních národů“

V sobotu jsme dali se synáčkem kus Kocáby z našich Chotěhůlek a jak přestalo pršet, vodočty opadaly.
V nědělicestou na muzikantský setkání jsem si říkal, že někde chvíli potrénuju pádlování a že vlastně bych se mohl podívat, co Sychrovský potok.  Dal jsem si cestou první jarní zmrzlinu u skvělýho stánku na Obořišti, odkud pár kroků by mělo asi nejvejš cenu tohle jet, protože tady se stejká pár místních potoků.  Ale tady vypadalo vody málo a bejvá jí i víc. Voda tu teče z poměrně velký plochy zemědělský krajiny a dokáže nastoupat.

Tak jsem ještě popojel autem za osadu Dolní Svaté Pole a tady kus pod rybníkem Svatopolákem, oblíbenym na tréningy dal na vodu.
Pokračovat ve čtení „Sychrovský potok“

Do Drážďan
S Pavlem jsem se potkal v Solenicích, když jsme táhli kajaky k vodě, před sebou 45 kilometrů pádlování přes Kamýk a Slapy v rámci akce „Pádluj o 106“.
Zrovna mne braly pochyby, jak to letos dám, když tu Pavel začal vyprávět, že chytá splutí
Praha – Drážďany a zda by mne to nelákalo. To zahrál na moji tajnou strunu touhy.
Čtu knížky a dychtivě poslouchám Zdeňka Lyčku ( on je pro mne Hanzelkou, Zikmundem v jedné osobě), jak postupně splul Odru, Dunaj, Rhonu až do moře, ale hlavně splul Labe až do Hamburku.
A Drážďany, to by mohl být upádlovatelný cíl.

„A jak se to jede?“, ptám se.
„Po etapách, hele – nemusíš se bát.“
„Kolik to je vlastně kilometrů?“
„Asi 210 kiláčků. Ale počkej, nejsou to tak dlouhý štreky. První den 60, druhý 60 třetí 60
a na náplavku v Altstadt Dresden jen 30.“
„Tak to nedám. To je pro jiné borce, než jsem já, tolik sil nemám.“
„Ty to nebudeš celý pádlovat.“
„Jak to?“
„Přece tě ponese proud. Vltava teče rychlostí 5 kilometrů za hodinu. Když vypluješ ráno v sedm a celý den se budeš jen koukat, kudy jedeš, tak budeš hodinu před limitem, dokonce o 10 kiláků za cílem etapy.“ Pokračovat ve čtení „Maraton Praha – Drážďany (Slavia Water tour 2019)“

Přistálo mi na oný sociální síti zvadlo na přednášku, která navazuje na výstavu a vlastně ohromný (rozsahem i provedením) projekt Vltava – proměny historické krajiny.   Tento projekt mapuje stav krajiny okolo Vltavy před vznikem Vltavské kaskády a její změny.  Projekt je to neobyčejně rozsáhlý a propracovaný.

Přednáška byla skvělá, témata jsou patrná ze zvadla, sumarizovat ve stručnosti to snad ani nelze. V informačním centru v Chotilsku bylo narváno a kdo přišel, určitě neprohloupil. Pokračovat ve čtení „Stará Vltava“

Jako každý rok, i letos byly naplánovány a svolány Zimní Slapy, tedy akce převážně seakajakářů.  Na patřičných místech bylo pořadatelem ze slavného oddílu u ledáren v Bráníku vše dohodnuto a do cíle dovezená kadibudka.
V pátek večer jsme se poveselili tradičně v hospodě U Taterů. Ráno jsme proškrábli voko a vyrazili na třebenickou náplavku.
První co jsem po příjezdu k vodě viděl byl Zdeněk, jak si probíjí skrz led cestu k volné vodě. Zdeněk mi ve středu volal, jestli nebude přehrada zamrzlá. To jsem ho ujistil, že zkušenosti i veteráni akce se shodují, že po takových krátkých mrazech to zamrzlé být nemůže.

Mezitím na břehu probíhalo obvyklé chystací mrcasení.  Tam, kde kanoista položí do lodě loďák, banjo a nějaké ty kytary, nasedne a jede, kajakář dělá z toho samého dosti komplikovanou záležitost. Pokračovat ve čtení „Zimní Slapy 2023“

Zastavil jsem na kousku volné plochy u sjezdu ze skorodálnice a začal sundavat loď za střechy auta. Než jsem toto dokonal, zastavilo u mně jedno policejní auto a další dvě projely. Netečně, bez reakce, mají zde dost práce hlídat jestli v tom přehledném úseku nejede někdo o pár kilometrů ze hodinu víc.
Kousek chůze s lodí na ramenou po cestě a už jsem u vody. Břehy jsou strmé a hlinité a klasická směs tlejícího všeho možného a smetiště, ale nakonec se povedlo nastoupit bez nehody. Naproti ústí výpusť z čističky. Vizuálně je ta voda z čističky čistší, ale ani celek není úplně zoufalý takhle v zimě.

Na březích je řada mrtvých stromů, které z dálky vypadají jako smutná torza, ale zblízka poskytují útočiště řadě forem života včetně nutríí, které mají v patě tohoto pahýlu doupě.
Spousta stromů je popadaných do vody a projet se mezi nimi dá někdy jen obtížně, ale jde to.  Z jednoho stromu co ležel napříč od jednoho břehu k druhému jsem vytáhnul zaseknutou rybářskou třpytku. Tady v té změti třpytkovat musí být solidní peklo…  Pokračovat ve čtení „Krňák, aneb z pralesa pod zámek“

Už 18 let má tradici  zlatokopecká akce nazývaná Přituhlo podle reportáže z prvního ročníku, kdy byla fakt fest kosa.  Zakusili jsme co to je, když člověku zmrznou vejce na šutr, nebo i chleba se musí řezat pilou.
Akce je putovní, každý rok na jiném místě. Postupně začaly přibývat místa pořádání, která nebyla někde v rokli u potůčku, ale u větší vody. A potom pádlování znalí účastníci na tato většinou pěšky špatně přístupná místa jezdili lodí a používali je i pohybu po lokalitě.

Podobně to bylo i letos. Účastníci dostali kód k mapě, na které byla vyznačená složitá cesta k lokalitě.  Dojeli jsme první se Chuchvalcem a po vyložení bagáže začali shánět trochu toho chrastí na oheň.

Když jsme měli ohýnek, přišla na řadu příprava večeře.  Mezitím se sjížděli další účastníci akce.   Teplota nebyla moc nízká, ale vším cloumal vichr, který rozběhnutý údolím tady narážel na břeh a opíral se do svahu. Pokračovat ve čtení „Když konečně přituhlo 2023“

„To vzdávám,“ říkám rovnou, když vidím bílé čepice vln na Ohridském jezeře.„Určitě nechci zkoušet, jak budeme vylejvat naložený člun, až se cvakneme někde v půlce té dvacetikilometrové štreky“.Fouká to zčerstva z levoboku, přesně ze směru, kterým bychom měli plout do Strugy.Tak mávneme na taxi a řidič nás vyklopí u brány campu.Uvítací rakia domácí provenience vzor Maršál Malinovsky.„Jdu si dát dvacet …“, natahuje se Jarda na karimatku

„Spaní po obědě jsem nacvičil, když byla Aneta malá. Nechtěla spát a vztekala se. „Ale po „o“ se spí a basta. O tom se nediskutuje.“ leda tedy, možná, kdyby to vzal někdo za tebe, šel spát místo tebe, tak to by šlo. „A ty bys to, táto, pro mne udělal?“  „Jo, ale nesmí mne nikdo vzbudit, to bys pak musela jít spát ty“.
Tak si Jarda dal šlofíka a Aneta chodila kolem s prstem na rtech … „Pšššt, potichu. Táta spí“.

Řeku Černý Drin, která vytéká z jezera, blokují tři jezy. Budeme nasedat pod tím druhým.
Třetí prohlížíme z blbě přístupných břehů a zdá se, že se budeme muset trefit do nevelkého okna při levém břehu. Ale to až zítra.
Dnes je dnes.
„Zamysli se, co tady blbneme“, povídá Jarda, „neměli bychom s dalšíma důchodcema sedět v parku a koukat po babkách?“
„Kolik že ti je let?“
„A za jak dlouho to potřebuješ vědět?“
Sedíme na náplavce pijeme červené víno z lahve a hledíme na krásné jezero a dvoutisícovou horu Magaro s bílou čepicí bachratého mraku.

 

PONDĚLÍ

Nabušili jsme věci do loďáků. Zprvu se zdá, že se to nemůže vejít, ale hrubým násilím to tam jde vždycky našlapat, jako jsem šlapal zelí kdysi u babičky.
Srdce nebije ani tak odhodláním ke sportovnímu výkonu jako spíše megadávkou silné kávy. Ale odhodlání je také třeba. Nahodit 27 kilový bágl Jardovi a o něco lehčí mně a odnést je ty dva kilometry k místu nalodění.
Jarda ještě kontroluje, zda by šla zvětšit průrva v trámech, která odměřuje vodu z jezera do řeky. Včera jsme za ně lomcovali, ale moc to nepomohlo.
Tak ještě Skopsko pivo a trocha kořalky pro Neptuna a vyplouváme.
Moje obava, že budeme drhnout o dno, se naštěstí nepotvrdila.
„Zakloň hlavu a pádlo podélně“ velí Jarda a proplováme tím oknem třetího jezu.
Je to ve skutečnosti veliká zarezlá konstrukce tak 1,5 metru nad námi. Při jarních vodách je to česlo na ryby. Dnes výlov nehrozí.
Ještě trochu civilizačního odpadkování – stádo platových lahví a bordelu vysypaného do řeky.
„Hele, támhle je vykuchaná lednička. Nepřesedneme? Má vyšší borty než náš člun, to by se do peřejí hodilo.“
Řeka si vždycky pomůže. Má převelikou samočistící schopnost. Veze nás dvoukilometrovou rychlostí. Je hluboká a průzračná. Tím, že vytéká přepadem od vyhřáté hladiny je příjemně teplá.
Vzdutí přehrady přichází asi o 4 kilometry dříve, než jsme si je natrasovali podle mapy. A levostranný přítok si mapa také vyfantazírovala. Místo toho tu proud pohání plechové kolo, které žene vodu do zavlažovacího kanálu.
Kopce se semkly do užšího údolí, sem tam stavení na kopci a jen jedna vesnice se štíhlou siluetou minaretu a jinak nikde nic, zapomenutý kraj, pustina Balkánu.
Po třech jablkách k svačině a šesti hodinách pádlování se blížíme k přehradě. Snímek
z Googlu zatajil hrůznou nadstavbu na koruně hráze – vysokou betonovou zeď, na kterou
nelze vylézt natož tam vystrkat kajak. A sama hráz, to jsou jen šutry fixované cementem
a blbě šlápnout a skutálet se dolů by bylo na dílem okamžiku. Bohužel neumím šplhat jako kamzík, a tak mám půlky stažené strachem.
Myšlenku vystoupit na pravém břehu pohodlně na silnici nám hned hrázný jasnými povely zakazuje. Ale ani nemusí. Je nadstav vody a přes „jámu do pekel“ betonový kulatý odtok ve tvaru obrovského trychtýře teče voda až nadobyčej svižně. A přiblížit se na gumáčku by odmítlo šest z pěti vodníků. Vypadá to doopravdy hrozivě. Šlo by se s opatrností protáhnout při hrázi, ale nejsme blázni, abychom podstoupili takové riziko. Na snad, že by bylo bez rizika štrachat se po nakloněných šutrech v ruce pádla. Na tři pevné horolezecké body můžeš zrovna zapomenout.
Jarda koňadrou táhne člun k zarostlému břehu, vyrve ho na první terasu. Po soklu šíře tak 70 centimetrů opatrně kráčím a – můj milý deníčku – fakt se bojím a pevně svírám madlo, aby se člun nevysmekl a nesletěl dolů sám nebo i se mnou.
Povedlo se. Stojíme u silnice a očima přitahujeme každé auto, které by mohlo být dodávkou, kam by se vešel nafouknutý člun.
„No nic,“ povídám, „dáme tomu ještě pět minut a pak to sfoukneme“.
S bágly na hromadě budeme moct mávat i na osobáky.
Ve třetí minutě božské laskavosti zastavuje servisák – odtahovka s plošinou. Člun na ni jen smyčkou přiheftneme.
Z okének hledíme na pravobřežní přepad. Řítí se tady šílenou rychlostí voda, kterou nepobrala ta kulatá výpusť a je jí opravdu hodně. Do údolí jen tak tak dohlédneme, možná by tam šlo slézt, ale určitě by se tam dalo skvěle utopit.
V místě, kde jsme původně chtěli naloďovat, tam i suchozemec servisák pochopil, že by to bylo o držku, tak staví o pár kilometrů dál. Oheň krásně hřeje, záda mrznou … a hvězdné nebe nade mnou a mravní řád ve mně.

20 km, průměr 4,7 km/hod., spluto 150 výškových metrů

Pokračovat ve čtení „Na kajaku Albánií“