Olympijská medaile za překonání Kanálu
před 90 léty!

Našel jsem při svých bádáních zmínku o vyjímečné plavbě Václava Locha v roce 1928.  Vyprávění o této cestě zaznamenal ve své knize Sám ve víru zdymadel plavec Václav Židek. Zde přinášíme úryvek z jeho knihy. 

Ve štěchovické zátoce Vltavy byl již skutečně zakotvený celý můj doprovod – tři motorové lodi. Mimo nich ještě jedna navíc, která patřila Václavu Lochovi.

Setkání se všemi bylo upřímné a radostné. V několika minutách jsem byl představen celému doprovodu a seznamuji se s třetí lodí, Aquaarius PA-907, i s její posádkou – Erikem Bornhorstem. Lodivodu Erikovi mohlo být podle mého odhadu něco kolem pětatřiceti let. Jeho vysoká postava, která stála rozkročmo na špici Aquariusu, mi trochu připomínala rozhlednu na Petříně. Snad i svou loď měl ušitou na míru – byla o hodně vyšší než ostatní. Když mi byl představen Vašek Loch, využil jsem jeho veselé nálady a s určitou dávkou drzosti požádal, aby mi vyprávěl, jak to vlastně bylo tenkrát v roce 1928 s jeho cestou na kánoi do Doveru. Sedli jsme si k tomu do trávy na břehu Vltavy.

Bylo mi tehdy jednadvacet let a byl jsem ještě student. Když jsem se rozhodl pro dálkovou plavbu tisíc pět set kilometrů dlouhou, nikdo z přátel ani žádná redakce nevěřili tomu, že bych byl schopen celou trať uveslovat na kánoi sám. Na tehdejší dobu to byl nepředstavitelný výkon. Vzhledem k mým chybějícím zkušenostem s mořem se pochybovalo hlavně o mých možnostech překonat průliv La Manche. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes…

15. července 1928, půl hodiny před polednem, jsem odrazil od prken Vojenské plovárny v Praze. Délka kánoe, na které jsem se vydal do Doveru, byla pět a čtvrt metru, šíře něco přes metr. Já jsem v ní měl zamontovaného budíka a prachobyčejnou primitivní buzolu za čtyři koruny. To byla celá navigační výstroj. Na zádi byla uchycena československá vlajka, v lodi složené nejnutnější šatstvo, potřeby pro táboření a vaření. Po třech dnech jsem proplul státní hranici na Labi ve Hřensku, za další dva dny dorazil do Hamburku. Po krátké zastávce pak pokračoval přes Stade, Ottendorf, Wilhemshaven do Emden, a holandsko-německou hranici u Delfzijl jsem překročil 3. srpna.

Plavba Holandskem vedla přes Groningen, Assen, Hardewijk a přes Zuiderské moře do Amsterodamu, kam jsem dorazil 7. srpna. Celý úsek od ústí Labe až do Amsterodamu vedl různými plavebními a zavodňovacími kanály, některé z nich byly značně zarostlé rákosím a vodními rostlinami, takže se plavba zpomalila. Taky stavidla a plavební komory znamenaly další námahu při přenášení lodi a bagáže. Během celé cesty Holandskem hustě pršelo a vál silný protivítr. No, a když už jsem byl v Amsterodamu, musel jsem se podívat i na probíhající IX. Olympijské hry, ale hlavně se mi již honily myšlenky na další cestu do Anglie.

Už po dvou dnech jsem pokračoval v plavbě dalšími vodními kanály přes Gorinchen a Terneuzen do Belgie, a potom dál přes Burgge a Nieuport do francouzského přístavu v Calais. Nejtěžší úsek z Calais do Doveru byl však teprve přede mnou. Nad Lamanšským průlivem bylo tenkrát nepříznivé počasí. Pršelo a na moří bylo silné vlnobibí. Celkem šest dní trvalo moje čekání na trochu slušnější počasí. Šestý den ráno jsem se setkal s místním rybářem, který mi něco soustavně vykládal. Já jsem mu však vůbec nerozuměl. Z jeho posunků jsem se dovtípil, že mi asi chce říci, že dnes bude dobré počasí.

Za chvíli déšť ustal, ale vlny byly pořád vysoké. Na nic jsem už nečekal a o půl deváté dopoledne vyrazil k břehům Anglie. Počasí bylo zpočátku skutečně slušné, ale velké vlny mi bránily v pádlování. Přes veškerou námahu se mi zdálo, že stojím na jednom a tom samém místě. Asi po dvou hodinách se zase přihnal hustý déšť. Já jsem měl na sobě jen plavky a nátělník v bláhové naději, že kdyby se loď převrhla, budu plavat ke břehu. Žádný člun mě nedoprovázel a o mé plavbě přes La Manche ani nikdo nevěděl. Vlny dosahovaly výšky kolem dvou metrů, na moři ležela hustá mlha a kolem byla jen nekonečná voda. Snažil jsem se udržovat směr podle ubohé buzoly, ale na tu dvakrát vyšplíchla voda a ručička přestala ukazovat. Ještě ani po šesti hodinách pádlování nebyla vidět žádná pevnina a já jsem nevěděl přesně, kde by měla být. Podvědomě mě řídil instinkt, ale začala se mě zmocňovat nejistota, jak to všechno dopadne. Vůbec jsem netušil, že mám cíl na dosah ruky.

Z dálky najednou zaznělo zahoukání lodní sirény, které se v krátkých intervalech opakovalo. Pádloval jsem ve směru, odkud houkání přicházelo. Brzy se objevily siluety britských strážních lodí, zakotvených podél pobřeží, které dávaly za nepříznivého počasí výstražné signály námořním lodím. Ke břehu mi zbývalo pouhých pět kilometrů. Po čtyřiceti minutách jsem šťastně přistál v půl čtvrté odpoledne u lázeňského městečka St. Margare´ts Bay, asi šest kilometrů od Doveru.

Můj příjezd nebyl předem ohlášen, a tak si zvědavci a lázeňští hosté mé plavidlo okukovali. Když se proslechlo, odkud až pocházím, stal jsem se středem pozornosti a byl velmi srdečně přijat. Zpráva o tomhle výkonu se rozlétla do celé Evropy; na stránkách deníků ve Velké Británii, Francii, Německu a samozřejmě také i u nás doma se objevily moje fotografie těsně po přistání v Anglii. V tehdejší době bylo překonání Lamanšského kanálu na kánoi za sedm hodin rekordním výkonem. Dnes tenhle čas stačí na přeplavání průlivu v klidné vodě samotnému plavci.

Z Doveru jsem se vypravil ještě do Londýna a odtud se vrátil parníkem a vlakem přes Paříž do Prahy. V říjnu toho samého roku přišlo milé překvapení: zcela výjimečně a ojediněle v dějinách olympijských her mi byla za sportovní výkon při plavbě kánoí z Prahy do Doveru udělena mimořádná bronzová medaile IX. Olympijských her. Předána mi byla v Praze generálním sekretářem Československého olympijského výboru Rösslerem-Ořechovským.“

Vašek Loch ukončil vyprávění, a aniž by čekal na nějaká slova uznání, zvedl se a omluvil, že musí se svou lodí odjet. Ještě nějakou dobu jsem se díval za mizející lodí, a ještě chvíli přemýšlel nad tímhle neobyčejným člověkem.                                                                                                                Václav Židek
Převzato se svolením ze serveru www.seniortip.cz

 

Trochu jsme u nás v redakci zapátrali a povedlo se doplnit pár podrobností.
Václav vyrážel od Vojenské plovárny, to znamená z centra Prahy, zhruba za Strakovou akademií, dnešního sídla vlády.

Za tři dny v Hřensku, to je hezký výkon, 160km s nějak naloženou deblovkou. U dalšího údaje je samozřejmě chyba, do Hamburku to netrvalo dva dny, ale dva týdny. Nebo něco mezi. I tak, Hřensko – Hamburk, to je cca 620km, takže průměrná denní cesta přes 40km.  U Stade Václav zahnul po řece Schvinge proti proudu přes Stade a dále přes Ost-Schwinge-kanal .  Dál je asi ta zavlažovací strouha s rákosím, kterou se těžko povede identifikovat.

Od Willemshaven do Emderu vede 72 kilometrů dlouhý Ems-Jade kanál. Plavbu vnitrozemím Václav volil pravděpodobně zejména kvůli možnosti bezpečné plavby pro kanoi, oproti plavě na moři u pobřeží. A asi byly kanály i o něco kratší.   Na holandskou hranici, v Delfzijl, kde byl Václav 3. srpna to je z Labe cca 220km.

Dál je cesta přes Groningen, Assen a kanál Grentsche Hoofdvaart.
Sedmého dorazil Do Amsterodamu. To je cca 500km od odbočky z Labe.  Prý chtěl viděl na olympiádě svého kamaráda Václava Vohralíka, ale běžecké disciplíny proběhly už předchozí týden. No pokoukal každopádně v místě dva dny (Když nic jiného, tak po takovém záběru odpočinek bodne) a vyrazil do Calais. Tam dorazil 18. srpna, ale přes Kanál se nedalo jet pro rozbouřené moře. A tak čekal na lepší počasí.
To se jakš takš naskytlo 24. srpna. Vyrazil v půl deváté ráno a na druhém břehu přistál v půl čtvrté odpoledne.   Místní tisk zmiňuje, že v tu samou dobu plavala přes kanál slečna Sharpová (Miss Laddie Sharp) jako jedna z prvních žen, které kanál přeplavaly a že ji snad Václav v dálce viděl.

Václav se svou kanoe přistál v Saint Margharet´s bay, tedy pár mil severně od Doveru.  Při přistání se mu povedlo do žebrovky udělat díru.

Na břehu byl obklopen davem zvědavců a rozdal řadu autogramů.

V záznamu plavání slečny Sharp přes kanál píšou, že moře bylo toho dne klidné. Ale třeba 2m vlny jsou na místní poměry klidné moře.
No každopádně díky výkonu Laddie Sharp víme celkem přesně, jak vypadalo moře  cca 5 km jižně od místa václavova přistání. Teplota byla 17°C, vítr VJV.

Tady je přibližná časová tabulka  cesty. Pravděpodobně byl v Hamburku dříve, protože pak by to dál vycházelo hodně rychle.

A tady je mapka cesty. Může se lišit v detailech v cestě kanály.

Tolik zatím o cestě Václava Locha do Anglie. Každopádně to byla zcela bezprecedentní výprava a úžasný sportovní výkon.
Ale těšte se, zuřiví investigativní žurnalisté naší redakce jsou na stopě dalším detailům a dalším dobrodružstvím Václava Locha.

Chobotnice