Stewart River, Yukon

Po splutí Klondiku jsme brzy ráno vstali, nasnídali se a sbalili ještě rosou provlhlé věci. Náš kamarád Mike nás veze z Dawsonu po Klondike Highway a dál po Silver Trail do Mayo, na řece Stewart. Mayo je malé hornické městečko o pár stech obyvatelích. Celkově je osídlení  na Yukonu tak řídké, že si ho z pohledu Evropana lze jen těžko představit. V Mayo se těžilo a stále ještě těží zlato a stříbro.

U přístřešku s vyhlídkou na řeku (poněkud zaneřáděného odpadky) vykládáme všechny naše věci a nosíme je dolů k vodě. Musíme ještě doplnit zásoby zhruba na týden, a tak jdeme nakoupit do místního obchodu.

Potřebujeme hlavně základní potraviny a nějaké trvanlivé párky. Forotu pečiva na týden s sebou vézt nemůžeme. Máme na jídlo, nádobí, lékárnu a hygienické potřeby dohromady jen jeden třicetilitrový sud. Tohle všechno totiž medvědy náramně zajímá. Naskládat do něj pečlivě vše, aby se to vešlo, dá vždycky Monice dost práce. U kasy mezi sebou prohazujeme nějaké poznámky česky, mladá pokladní k našemu překvapení na to hned spustí slovensky. A že se prý chvíli zdržela v téhle oblasti, tak si tu našla brigádu. Nějak podobně začínají historky většiny lidí, co se sem přistěhovali.

Po nákupu vyrážíme udělat si krátké kolečko po vsi. Na rohu kus od obchodu je komunitní centrum Ihdzí – v jazyce zdejších domorodců Srdce.  A co je tu zajímavé? Před centrem jsou tři budky. Ale nejsou to obyčejné budky… Ta vpravo, to je knihobudka. To celkem známe. Ta prostřední, to je budka na dámské hygienické potřeby, kam někdo přispěje i darem pro potřebnější. A ta vlevo, to je budka na přebytky šicích a pletacích potřeb. Uprostřed vesnice je kostel Církve Krista Krále.

Cestou zpátky od kostela k řece je infocentrum s vystavenými památkami z počátku hornické epochy.

U vody nám po svačině chvilku trvá nafouknout a naložit prkna. Sbalit se „natěžko“ na celý týden je složitější, chce to trénink a rutinu. Časem jsme se do toho dostali. Během našeho putování jsme si osvojili i spoustu dalších dovedností. Třeba znamení beze slov, které znamená: „Otoč se, potřebuju soukromí“. A pak taky to ranní balení. Dostat Moniku na vodu před polednem znamená vstát, uvařit snídani a kafe. Zbytek dne díky tomu skoro na všechno říká: „Tak jo..“ Během dlohých putování daleko od civilizace, kdy jsou parťáci odkázaní jen sami na sebe, nesmí vznikat konflikty. Takže tu hlášku: „Tak jo“, používáme střídavě oba a často.

Mayo necháváme za zády, pod vysokým břehem v zatáčce ve tvaru podkovy odrážíme do pomalého proudu. Stewart je už tady pro našince nezvykle veliká řeka. Taky od pramene sem k Mayo je to asi tři sta kilometrů. Hned na konci zatáčky se musíme vyhýbat mělčinám. Dál plyne Stewart klidně, až to skoro svádí lehnout si na prkno do prostoru mezi přední a zadní bagáž a klimbat. To se ale stává fakt vyjímečně!

Skoro nefouká, voda tu teče plynule, bez peřejí, prostě pohoda.
Večer připlouváme k mostu u Stewart Crossing. Za tím názvem se skrývá nejen most, ale i benzinka s obchodem a pár baráků.  A taky fous telefonního signálu, přes který stíháme poslat domů pár textových zpráv. Hned za mostem vidíme, jak se slunce začíná barvit dýmem z požárů do červena.

Stmívá se tady pozdě, což svádí plout dlouho do noci. Po nějakých zhruba sedmdesáti kilometrech zastavujeme u nízkého holého ostrova jen z nahrnutého štěrku. Leží uprostřed řeky a je bez vegetace, to není příznivé pro komáry. Při obhlídce ostrova se zdá, že tu žádní nejsou, proto se rozhodujeme nestavět stany a přespat jen tak pod širákem.

Hned poté, co zalehneme, se začíná ozývat bzukot jak o Velké ceně. Zkoušíme repelent, moskytiéry, všechno marné. Nakonec nás zachrání stan. Tam člověku dojde, že ty historky o pobíjení komárů proniknuvších do stanu nejsou jen tak. Ty potvory totiž vlezou úplně všude. Ráno po nich není ani památky.

Za pošmourného počasí vaříme snídani, pak nakládáme věci na prkna a vyrážíme. Plavba pod Stewart Crossing je velmi klidná a bez nástrah. Někde jsou kolem řeky dlouhé pasáže shořelých lesů. To je tu ale běžná součást života a přírodního cyklu obnovy krajiny.

Po požáru hned ten rok vybují na místě traviny. Druhý rok nastoupí osiky a taky nápadná vrbovka s purpurovými květy. Ta je tu nazývaná Fireweed – tedy ohňové křoví, je to národní rostlina Yukonskéh teritoria.

Plán byl ujet 80 kilometrů, což je celkem náročné vzhledem k tomu, že se postupně zvedá protivítr. Večer to dokonce vypadá, že se přižene pořádná bouřka. Podívat se na předpověď na internetu tady nejde, není signál. Poutník se musí spoléhat na vlastní pozorování a úsudek. Nám to vyšlo celkem přesně. Na zdejších řekách jde často málokde zastavit. Takže stany stavíme na ne úplně ideální pláži už v začínajícím lijáku.
Ráno je už zase krásně a můžeme se v klidu cpát oblíbenou snídaní poutníků – ovesnou kaší. Oběd máme obvykle lehký. Tentokrát si ho vaříme na ostrově s hodně povlovným břehem a mělčinou, což je nepraktické během přistávání. Ale lepší, než nic, tak to místo bereme, už máme hlad. Jak je v kanadské přírodě zvykem, děláme rámus, abychom nepřekvapili medvědy, nebo losy. Lesnaté ostrovy mají rádi a není pro ně problém kamkoliv přeplavat.
Po obědě odrážím od ostrova, což je trochu akrobatický výkon, nechci si při tom namočit stále nezahojenou ránu na levé noze. Na vodě čekám na Moniku, kvůli bezpečí není radno se od sebe moc vzdalovat. Objevuje se až po delší době a vypadá zvláštně. Sedí na paddleboardu, drží se za nohu a z dálky na mě pokřikuje: „Počkej na mě!“. Ukázalo se, že jí praskla žíla na noze. Na holeni se jí udělala boule plná krve. Není kde přistát, a tak jsme s plavidly sepnutými gumicukem k sobě volně unášeni řekou. Lovím pružné obinadlo z lékárny a stahuju Monice lýtko, jak to nejvíc jde. Dost ji to bolí. Co by byla na břehu normální akce, to je během plavby další akrobatický kousek. Do večera radši jedeme v odpočivném módu, tedy vsedě nebo vleže, jak se kdo vejde mezi bagáž na svém prkně.

K večeru proplouváme okolo malého požáru. Malý znamená třeba jen kilometrový úsek podél břehu. Zajímavé je, že hoří plocha vypálená před nedávnou dobou, takže za oběť teď padla jen tráva a některé suché stromy, které  byly zasaženy při prvním ohni. Místo pro táboření nacházíme na pravém břehu, je vidět, že už tu někdo spal.

Pokud se týká bezpečnosti před medvědy není to tu ideální. Jsme na kraji lesa, ale člověk holt musí dělat kompromisy mezi ideálem z pohledu medvědí bezpečnosti a dostupnými možnostmi. Barel s jídlem se má odnášet nejlíp sto metrů po větru od místa, kde se spí. Tohle taky řešíme většinou kompromisem, ale zatím vždycky bez nehod.

Další den nám zbývá jen asi dvacet kilometrů k soutoku s Yukonem.  Stewart je obrovská řeka pro našince, ale Yukon, když se do něj vpluje, zkrátka ohromí.  Jeho voda je tu bílošedá, výš totiž ústí White River, která s sebou unáší obrovské množství minerálního kalu a ten řeku zbarvuje. Yukon je tu široký až dva kilometry podle toho, jak jsou uspořádané ostrovy. Jsou velké i několik kilometrů. Hlavní proud se mezi nimi klikatí střídavě od jedné strany řečiště k druhé. Některá boční ramena jsou ucpaná bariérou z naplavených stromů – Log jams.  Peřeje tu nejsou, za to tu číhá spousta vírů a karfiolů. Když se kombinuje protivítr a rozhraní na okraji karfiolu, dokáže to paddleboardem pořádně zacloumat. Dvakrát jsem v takové situaci, kdy se moje plavidlo povážlivě naklání, málem jdu do vody.  Ztrácím při tom rybářský prut, zapíchutý mezi loďáky. Občas je protivítr tak silný, že nemá cenu pádlovat ve stoje. Vsedě  klade člověk větru menší odpor. Tam, kde je dobrý proud, stačí být jen schoulený na palubě, nechat se unášet a pomáhat tomu pádlem strčeným kolmo do vody.
Teď už je potřeba plánovat přistání strategicky a dopředu. V hlavním proudu nebývá moc vhodných míst. Okraje údolí jsou strmé a ostrovy mají  podemleté břehy.

Proto jsme uhnuli do jednoho z bočních ramen, kde jsou lepší šance. Na prvním dobrém místě pro přistání je spousta čerstvých stop opravdu velkého medvěda, který může být schovaný někde v porostu. OK, tak tady večeři vařit nebudeme.. Na další zastávce, malém písčitém ostrůvku, jsou jen stopy bobra a losa, takže si ho vzájemně schvalujeme jako vhodnou kuchyni pro tenhle večer.

Po dalším dnu plavby nacházíme místo k přespání na osamělém ostrově v ústí Sixtymile River.  Během závodů mělo být právě tady kontrolní stanoviště. Takže si ho můžu odfajfknout aspoň teď.  Část ostrova je pokrytá mlázím, které procházíme, stejně, jako písčité nebo bahnité úseky pláže, abychom zjistili, jestli tu nejsou medvědí stopy. To je součást rutiny.

Ráno drobně prší, ale když je časový plán daný, není čas lenošit. Na zítřek máme totiž domluvený odvoz k další řece. Takže snídáme, balíme a vyrážíme na poslední etapu po Yukonu. Kus před městem je na levém břehu pár farem a zatím jen řídké osídlení.  V poslední levé zatáčce před soutokem s Klondikem je nejdřív vidět charakteristický světlý půdní sesuv na svahu hory Midnight Dome, potom už začínají přes vrbičky vykukovat stavby Dawson City.

Jsme zpátky ve městě. Vytahujeme plováky a batohy na břeh, schováváme je do vrbiček a jdeme to finále oslavit do Sordough Joe´s  restaurantu.  Po večeři se potřebujeme dostat nad město podél Klondiku, kde chceme nocovat.

V Dawsonu se prý nesmí stopovat, proto se vlečeme s bagáží skoro až na kraj města. Když už to vypadá na příhodné místo, ptám se Moniky: „Vidíš to co já? Zrovna tady je sídlo Kanadské jízdní policie.“

Fajn. Tak jdeme ještě o kus dál, ať výhled na nás ze služebny kryje aspoň obecní zeleň. Postupně nám zastavuje pár velkých aut, která ale jedou jen na kraj města.  Staví taky obyčejný kombík s vysmátými děvčaty. Prý by nás rády vzaly, ale mají plné auto.  Po nějaké době marného stopování se k nám děvčata vrací, že prý si prostě udělají výlet a na to naše místo nás odvezou. Jen tak, jako zajížďku mimo plán. A tak sedíme v otřískaném starém Passatu s manuální převodovkou, kterému svítí na palubní desce snad všechny kontrolky, které auto může mít. Ale jede to i s námi a hromadou naší bagáže, o víc nejde. Na našem místě u Klondike River stavíme stany a ukládáme se k odpočinku. Zítra nás čeká další řeka, nová kapitola našeho putování.

Text a foto – Chobotnice a Monika Klemšová