Venku je mráz až praští a všechny řeky a potoky jsou spoutané ledem. Pracovní povinnosti získaly navrch před pádlováním. Rodina si žádá dovolenku u moře. Jistě, tyto a řada dalších situací pádlování nepřejí. Dlaně svrbí, břicho, záda a paže podvědomě pracují v rytmu záběrů, ale není kde, není jak a není na čem? Toť problém, ale malé řešení by tu bylo. O pádlování alespoň číst. A jaké knihy by to měly být, které alespoň utlumí abstinenční příznaky? Pojďte tedy se mnou do mé knihovny a já se vám pokusím něco nabídnout. Pokračovat ve čtení „Knížky o pádlování“
Historie kanadského kánoe v Čechách
Po přečtení nadpisu by bylo jistě možné si poťukat na čelo. Kanadská kánoe…v Čechách..?? Inu je to skoro tak. Ale podívejme se na to blíž.
První kánoe, které je v Čechách doložené, vlastnil roudnický lékárník a fanda vodních sportů Ferdinand Zinke, který ji roku 1875 zakoupil od dvou anglických obchodníků, kteří si ji s sebou přivezli pro lov kachen. Možná vyvolala ve vodáckých kruzích senzaci, ale napoprvé se pro použití na našich tocích neprosadila. Kolektivistický klubový duch přál tehdy spíše hromadným výpravám na veslicích.

Tvary kánoe
V článečku o vývoji kánoe jsem se lehce dotkl tématu tvarů a jejich závislosti na geografické podmínky, ve kterých se ta která kánoe používala. Buďme ale konkrétnější a podívejme se, jaké tvary to byly, a jak ovlivnily podobu moderních kánoí.
Nejmarkantnější znak, kterého si na kánoích všimneme snad jako prvního, jsou jeho špičky. Dle jejich tvaru můžeme téměř s určitostí říci, zda kmen, který je využíval obýval region s vodnatými klidnými řekami – Malecite, Passamaquoddy. S řekami, kde časté peřeje zalévaly lodě, nebo si vynutily časté přenášení – Ojibway, Micmac, Cree. Či zda musela kánoe vzdorovat vlnám Velkých jezer – Voaygerské kánoe pro kožešinový obchod.

Další kategorií ovlivňující plavební vlastnosti je příčný průřez kánoe. I zde se dle podmínek vyvinulo několik základních tvarů dna. Od plochého k kruhovému.

Maine guide – Tady je tvar ve špicích zúžený pro lepší průchodnost vodou. Takto tvarovaná kánoe také lépe prochází peřejí, chlupatou vodu nejprve prorazí a potom odstrčí směrem od sebe.
Následuje tvar symetrický freight, kdy je naopak objem špiček zdůrazněn, zejména pro vyšší nosnost. Sbírku tvarů doplňuje asymetrický freight, který se uplatňuje až v moderní době, zejména pro použití s malým závěsným lodním motorem.
A zdá se, že tomu tak opravdu je. Nejvíce se prosazuje tzv. Allrounder, kánoe dlouhá kolem 16 až 18 stop, se středním rockerem, obvykle mírně tumblehome na řezu. Co se týče špiček. Zde je místo pro osobní preference. Od mírného zdvižení až po vysoce zdvižené po vzoru voyagerských kánoí.
Snad nejznámější allrounder je model Prospector v délce 15, 16 a 17 stop, najdeme ho v nabídce všech velkých výrobců a i řady malých rodinných manufakturek. Tvarově vychází z původního modelu Prospector firmy Chestnut canoes z Maine.
Původně publikováno na blogu Červené kanoe.
Kanoe – materiály, výroba
Kánoe můžeme definovat jako loď poháněnou jednostranným pádlem, obsazenou jedním či několika pádlaři, která je rychlá dost, aby překonala rozlehlé tišiny. Obratná a schopná odolávat vlnám tak aby uspěla při plavbě v peřejích. Lehká natolik, aby se dala přenášet kolem nesjízdných peřejí, nebo mezi toky. Aby splnila tyto mnohdy rozdílné požadavky, musí být vyrobena určitým způsobem a z určitých materiálů. Ponechme stranou tvary kanoe, kterým bych se chtěl věnovat v samostatném článečku a pojďme se podívat na materiály, které se ke stavbě kanoe používají.




Začátkem padesátých let 20. stol. se začaly vyrábět kánoe z hliníku. Velkým průkopníkem tohoto materiálu ve stavbě kánoí byla firma grumman, původně výrobce letadel, které zřejmě s koncem války přebývala výrobní kapacita. Vyrábí se lisováním a nýtováním. Vzhledem k materiálu jsou vyráběny s objemnými vzduchovými kapsami ve špičkách. Hliníkové kánoe je odolné, objemné, velmi vhodné pro cesty do divočiny. V případě deformace při nárazu lze i hodně poničené kánoe vyklepat.

Vyráběny v posledních cca 30. letech různými metodami. Buď natavování polyetylenových granulí a vstřikováním do rotující formy, nebo vrstvením fólií a „spékáním“ dohromady, případně se mezi fólie vkládá porézní materiál, který má obdobnou úlohu jako u laminátových lodí, zvýšit tuhost skořepiny. n (Vrstevný plast dříve Royalex, po skončení výroby nahrazen materiálem T-formex. Pozn. red.) Po upečení skořepiny trupu se doplňují bortové latě a srdíčka, obvykle z vinylu. Některé firmy ale nabízí i dřevo nebo hliník. Dále dřevěné příčky a sedačky. Ty obvykle dřevěné vyplétané. U levnějších modelů také z vinylu.

To jsou zhruba všechny materiálové možnosti, které při výběru kánoe máme. Jen letmo ještě zmíním lodě nafukovací a plátěné na tyčkové kostře. Rozhodně nepopírám jejich výhody ve speciálních situacích a při převážení, ale nejsou vhodné pro kanadský styl pádlování a nakonec ani hezké.
Původně publikováno na blogu Červené kanoe
Kanoe – historie
Tak jako některé přitahují ženy krásné,
mě přitahují dálky nepoznané.
Alexander Mackenzie
Podíváme-li se do historie, nalézáme jasně patrné milníky, bez jejichž vzniku by nebyl člověk tam kde je. Pokud se zeptáte kohokoli na významný objev, vynález nebo dílo, dostane se Vám pravděpodobně odpovědi jako: oheň, kolo, hudba, škola, televize, internet, atd. dle momentální invence, nebo míry vtipnosti dotázaného. Samozřejmě nechci zpochybňovat uvedené, a jistě bychom jich společně mohli vyjmenovat celou řadu, ale rozhodně si myslím, že mezi tyto významné předěly bychom měli zařadit i objev kánoe.
Těžko říci, jak hluboko do minulosti bychom museli jít, abychom našli první kánoe. Když jsem si dělal rešerši informací pro tento článek. Narazil jsem na malby Libora Baláka, který se zabývá obrazovou rekonstrukcí minulosti na základě vědeckých, nejen archeologických, podkladů.
Čluny na jeho malbách mi velmi připomněly kánoe, jak je znám ze severu Severní Ameriky. Oslovil jsem ho, abych získal nějaké podrobnější informace. Jeho odpověď mě příliš neuspokojila, prý se jedná jen o pravděpodobnou spekulaci. Snad prý až na nějaké drobné předměty, které zobrazují pádla se nedochovaly žádné fyzické důkazy o existenci takových plavidel.
Uvažme ale podmínky, které v té době panovaly. Jedná se o dobu zhruba před 27 000 lety, o období evropských civilizací severského typu. Klima bylo chladnější než dnes, půda se nacházela ve formě permafrostu, porost měl zřejmě povahu tundry, možná lesotundry. Tehdejší člověk stavěl už trvalejší tábory, nicméně během krátkého léta pravděpodobně migroval za lovnou zvěří. Z toho snad mohu usoudit, že by se mu velmi hodila loďka na které by mohl cestovat během léta kdy řeky měly dost vody a zároveň vrchní vrstva půdy byla rozbahněná, jak permafrost rozmrzal a tedy nevhodná pro delší přesuny. Z takového člunu mohl tehdejší člověk pohodlně lovit zvířata u napajedel, nebo ryby a zároveň ho mohl použít k převozu úlovku, případně přivézt ze severu pazourek pro výrobu štípané industrie. Vzhledem k surovinám, které lesotundra poskytovala byl zřejmě k dispozici omezený výběr dřeva. Usuzuji tedy na stavbu nějakého plavidla s kostrou ze dřeva, potažené buď kůrou, nebo spíše kůží. Zároveň se domnívám, že tato loďka musela mít zhruba velikost nám dobře známého kánoe, tehdejší toky byly jistě mnohem peřejnatější a sezónně vodnější než dnes a loď musela být tedy obratná a zároveň musela umožňovat přenášení kolem nesjízdných peřejí a vodopádů. Z těch samých důvodu si myslím, že byla poháněna pádlem spíš než veslem, které je v těchto podmínkách použitelné jen omezeně.
Nás ale zajímá především kánoe kanadské. Přesuňme se spolu s migrujícími lovci přes Beringovu úžinu a navštivme zemi kánoí. Sever Severní Ameriky. Těžko říci, zda si lidé znalost výroby a použití kánoe s sebou přinesli, či zda ji vynalezli a dovedli k dokonalosti až zde. Faktem je, že v průběhu vývoje První Národy rozvinuli výrobu kánoe tak, aby beze zbytku vyhovovala jejich potřebám a surovinovým i výrobním možnostem. Výrobu kánoe jsem rozvedl v článečku o materiálech, nebudu ji tady již zmiňovat, za pozornost ovšem stojí, jak si indiáni přizpůsobili tvary kánoe konkrétním hydrologickým podmínkám prostoru který obývali. Kmeny, jako třeba Penobscot, žijící na východě kde jsou řeky s větším a stabilním průtokem stavěly kánoe s nižšími špičkami, delší a s větším objemem. V oblasti Velkých jezer se stavěly kánoe s rovným trupem a vysokými špičkami, pro vyšší rychlost a odolávání vlnám. Na místech, kde řeky měly málo vody, což si vynutilo časté přenášení, nebo byly peřejnaté, se stavěly kánoe s výrazným prohnutím trupu a vysokými špicemi, které zabraňovaly zalévání. Kanoe sloužilo k lovu, sběru divoké rýže, obchodu, válečným výpravám a samozřejmě také k zábavě.
Když přišli do Ameriky běloši, začali se novému prostředí alespoň částečně přizpůsobovat. Tak jako začali používat součásti indiánského oblečení, plodiny k pěstování, nebo třeba způsoby boje, přirozeně potřebovali i dopravní prostředek, který by uspěl v objevování té velké lesnaté země. Přejali i kánoe a s nimi jsou spojená taková velká jména objevitelských cest jako je třeba Alexander Mackenzie, Lewis a Clark, Daniel Boone atd. A ještě s jedním fenoménem je kánoe v těchto dobách spojena. Sloužila jako významný přepravní prostředek při kožešinovém obchodu.
Již kolem roku 1750 vznikaly v Qebecu první manufaktury, kde se vyráběly velké kánoe pro dopravu nákladu. Taková kánoe obsazená dvanácti pádlaři – voyagery uvezla až 2400kg nákladu. Možná jste viděli na diskovery kanálu Raye Mearse, který putoval po stopách těchto plavců, třeba jste se dostali k filmu od Billa Masona Voyageurs. Zde jsou popisováni poměrně romanticky, jako skupinka lidí, živících se pádlováním, která si zpívá do rytmu záběrů a občas si udělá pauzu na fajfku. Opak je pravdou, byly to pirátské časy, přepadávání a vraždy na portážních stezkách kvůli kožešinám byly běžná věc, stejně tak jako okrádání konkurenčních společností a zejména indiánů, kdy obchod probíhal formou barteru za mizerné pokrývky, tabák, alkohol, a nepříliš kvalitní kovovýrobu. Voyageři pádlovali často čtrnáct až šestnáct hodin denně, při přenášení museli nést balíky s kůžemi o váze devadesát kilo a samotné kánoe, které také vážilo kolem dvou set kilo. Doporučuji přečíst některou z knih, které na toto téma napsal Sigurd F. Olson. Kožešinový obchod jako takový skončil zhruba ve třicátých letech 20. století. Ovšem s v určité regulované formě existuje stále.
Docházelo k paradoxu. Během konce devatenáctého století byla kánoe na severu a západě ještě stále velmi běžný dopravní prostředek pro cesty do divočiny, kdežto v městech na východě se staly módou rekreační vyjížďky na klidné vodě parkových lagun. S postupem času se tedy kánoe proměnilo v to čím je dnes.
Původně publikováno na bloguČervené kanoe
Cesta pádla
Kudy teče voda, tam je cesta pro kánoe.
H. D. Thoreau
Když se mé kánoe dotkne vody v řece, nebo jezeře, zažívám zvláštní pocit, o kterém věřím, že mě spojuje s generacemi objevitelů, indiánů a zálesáků, napříč časem a prostorem, tisíce let zpět a tisíce mil daleko. Snad je to ozvěna genetické paměti lovců migrujících za zvěří po poslední době ledové, která nás čas od času nutí opouštět pohodlí domova a vydávat se za blízké nebo vzdálené obzory. Taková cesta může mít mnoho podob. Pro mě je nejčistší esencí cest a dobrodružství okamžik než zakleknu do plně naloženého kánoe a vydám se na neznámou řeku vstříc peřejím a tišinám. Zvu vás tedy na „cestu pádla“.
Původně zveřejněno na blogu Červené kanoe