Po Smědé do Polska

Při zvažování, kam jet pádlovat v předvánočním čase, padla volba na Smědou. Na dolním českém toku má vodu poměrně často. Nachystali jsme věci na kombinovanou výpravu s různými plavidly a vyrazili.U mostu v místní části Višňové – Předlánce jsem dal Cedrofku na vodu, zamával Monice a vyplul. Monika odjela autem s paddleboardem na přehradu Witka, která leží níž po proudu v Polsku.
Krásně čistá voda proudí celkem rychle. Řečiště je přírodní s lavicemi oblázků i charakteristickou zvětralou žulou.
Průtok asi 5,5 kubíku na vodočtu Předlánce pohodlně stačil na to, najít si stopu s dostatečnou hloubkou. Často bylo potřeba rychle manévrovat nebo používat manévry s kontra záběry a negativním rozdílem rychlosti vůči proudu, aby se dalo vyhnout stromům nebo vrbičkám a kořenům, pod které hnala proudnice.
První přenáška s pohodovým přistáním i vyplutím na čistém písku. Bříza je trochu nezvyklý druh stromu padlého přes tok.

Co vypadá z dálky jako peřejka, jeví se zblízka spíš jako zbytky rozpadlého jezu.

Přišlo mi divné, že na takové přírodní říčce skoro nejsou stopy bobrů. A ejhle, o kousek dál měli solidně rozpracovaný hájek osik. I dál už bylo jejich stop celkem dost.

Vlevo stržený břeh sprašů, vpravo jesep štěrkopísku. Jako na Orlici nebo na Mastníku nad Radíčem.

Když se člověk přiblíží k Boleslavi (nu ano, Boleslav bez přívlastků), železniční most je znamením konce přírodní rezervace Meandry Smědé.

Dál už je okolí víc hospodářsky využívané. Tok je bez regulace a je vidět, že krávadráty jsou přemisťované podle potřeby a vývoje meandrů.

Silniční most u Boleslavi

Tahle kláda chycená zrovna na stupínku byla v proudu za zatáčkou, ale není to nic, co by bdělý pádler nevyřešil včasným kontra a přiražením ke břehu.

Spuštění na vodu okolo bobry okousaného mlází už bylo o něco akrobatičtější.

Elektrárna ve Vsi je mimo provoz, náhon protržený a všechna voda jde přes jez. Nicméně na splutí je to tak pro kajaky, z dlouhé otevřené kanoe by byla rázem ponorka.

Most s poutačem na hostinec na začátku Vsi je dobré místo k ukončení plavby pro ty, kdo raději romantiku meandrů a štěrkových lavic, než potokářský hardcore.

V úseku, kde Smědá tvoří státní hranici s Polskem, se řeka zařezává do vysokých hlinitých břehů s obtížnějším vylézáním a nastupováním. A přenášek je tu víc, než na předchozím úseku.

Patníky označující hranici jsou většinou na českém, někdy i na polském břehu. Na levém českém břehu je pastvina a na ní skot.. Při přenášce nebylo ublíženo žádnému zviřátku.

Celkem rychlý proud mizí někam pod hromadu spláví, horší přistávání… Na jednom z takových míst, při boji o vymanevrování zasucha a bez ztráty kytičky, mi jedna zlovolná větev vzala čepici a hodila ji do vody.

Podle kiosku pro turisty na levém břehu se pozná místo, kde se říčka definitivně odpoutává od české hranice a ze Smědé se stává polská Witka. Brzy začíná vzdutí přehrady Niedów. A tady najednou za vrbičkama vyjukla Monika, která sem vypádlovala proti proudu z přehrady.

Ústí Witky do přehrady je menším labyrintem původních a nových ramen, kde jsme si chvilku pojezdili a užili si objevitelské pocity.
Pak už zbyl jen poslední kus cesty přes přehradu k autu. Na břehu jsme si dali cílovou prémii v podobě buřtů opečených na malém ohýnku v mrazivém větru.

Text a foto: Chobotnice a Monika Klemšová