Po přečtení nadpisu by bylo jistě možné si poťukat na čelo. Kanadská kánoe…v Čechách..?? Inu je to skoro tak. Ale podívejme se na to blíž.
První kánoe, které je v Čechách doložené, vlastnil roudnický lékárník a fanda vodních sportů Ferdinand Zinke, který ji roku 1875 zakoupil od dvou anglických obchodníků, kteří si ji s sebou přivezli pro lov kachen. Možná vyvolala ve vodáckých kruzích senzaci, ale napoprvé se pro použití na našich tocích neprosadila. Kolektivistický klubový duch přál tehdy spíše hromadným výpravám na veslicích.
O moc lepší už byl druhý nástup. Roku 1910 si z Ameriky nechal jedno kanoe dovézt sportovní nadšenec a propagátor mnoha nových disciplín Josef Rössler-Ořovský. Učí se na něm pádlovat a sjíždí větší české toky. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, jaké značky ono kánoe bylo. Bezpečně ale vím, že když se rozhodl kanoistiku propagovat a při českém yacht klubu inicioval založení první družiny vodních skautů, objednal pro ně do začátku z Maine 12 kanoí od dnes již neexistující firmy Kennebec Boat and Canoe Co. Dle dochovaných fotomateriálů se domnívám, že se jednalo o model Charles river vyráběný mezi lety 1910 až 1914. Pro zajímavost, kánoe tehdy stálo asi 60 tehdejších dolarů.
Vodácký sport se ujal a rozšiřoval. Původní kánoe se kopírovalo a stavělo se po našem a z našich dřev. Ale ouha, z třicetikilových elegantních kánoí se amatérskou stavbou stávaly padesátikilové parníky. Kánoe stavěli truhláři, betlémáři a velmi často i vodáci sami. A bohužel tady došlo k tomu, že se začal významně měnit tvar kánoí. Podílelo se na tom několik aspektů. Aby se stavba zjednodušila, kánoe se prostě narovnalo, zmizelo elegantní a praktické prohnutí trupu. Dále, významnými staviteli lodí byli hlavně závodníci. Zmíním zde Jana Brzáka – Felixe ,ale hlavně Vladimíra Syrovátku – Rusa, Oba vyšli z třetího oddílu vodních skautů, ale již brzy začali se závodní rychlostní kanoistikou. Zejména Syrovátka, který v oboru podnikal. Kánoe dovážel a zejména stavěl. Ale byl v první řadě rychlostní kanoista a to se muselo do konstrukce jeho lodí nutně odrazit. Kánoe zůstává dlouhá obvyklých 17stop tedy 520cm, ale zužuje se z tehdy běžných 90cm na 80. Mizí zvýšené špičky, které pro rychlostní kanoistiku na hladké vodě nemají opodstatnění. Také křivka špiček se mění v prostou kruhovou výseč.
Klasickým tvarům zatloukl hřebíček do rakve poválečný vývoj. Nějakou dobu vyráběl žebrové kanoe národní podnik sport. Ovšem s elegancí a lehkostí kanadských kánoí tyto výrobky už nemají nic společného. Jsou těžké, s přímým kýlem mohutně vystupujícím z rovného dna, navíc doplněným ještě o dvě až čtyři šoupací latě, které znemožňují manévrování a zbytečně zvyšují váhu lodě. Někdy v padesátých letech se objevila i překvapivě tvarově zdařilá koncepce kánoe z lepených dýh. Když jsem ji před několika lety viděl v reálu, byl jsem jako u zjevení. Bohužel nemám informace kdo ji vyráběl a jak dlouho. Muselo se ovšem jednat o větší podnik, protože tvarování a lepení dýhy pod tlakem je poměrně technologicky náročný proces. Chcete-li se na ní podívat, zaskočte do antikvariátu či do knihovny a kupte, nebo půjčte si knihu fotografií Ladislava Sitenského Na řeku!
S nástupem laminátu v šedesátých letech klasické tvary upadly úplně. Ještě se sice vyrábělo kánoe typu orlice, ovšem zcela přesně okopírované od předchozích dřevěných modelů. Se všemi nešvary. Rovný vystouplý kýl a malá šířka. Ostatní produkce již směřovala k tomu co známe dnes. Polokryté kánoe škaredých torpédovitých tvarů.
Snad se ale blýská na lepší časy. Osobně vím o jenom kopytě na krásný kanadský model Bob special a prozatím jedné kánoi, která z něj vznikla. A i v prodejnách vodáckých potřeb se začíná trochu rozednívat, ale o tom jindy.
Původně publikováno na blogu Červené kanoe.