Cíle našeho putování po yukonských řekách a jezerech se postupně vynořovaly tak nějak samy od sebe. Kamarád Mike měl shodou okolností cestu k Atlin Lake a nabídl nám k němu odvoz. Monika jásá, protože právě tohle jezero obhlížela na mapách dávno před naší společnou cestou. Po splutí krásné Takhini River nás Mike naložil ve Whitehorse, hlavním městě yukonského teritoria, a zhruba po sto třiceti kilometrech jízdy nás vykládá i s tou neodmyslitelnou hromadou našich ranců na severním konci jezera. Je to prakticky na hranici Britské Kolumbie a provincie Yukon. Ještě nám přidává pár rad, jakože se nemáme pokoušet plout napříč přes jezero. Ani místní to na kanoi nedělají, počasí se tu může bleskově zhoršit a způsobit nám vážné problémy. Naposledy, alespoň pro tuto sezonu, si máváme a Mike se svým pickupem odjíždí. Zůstáváme sami na plácku u jezera, podle stop je asi občas využívaný rybáři.
Jezero Atlin je 137 kilometrů dlouhé a skoro 300 metrů hluboké. Leží ve výšce 669 metrů a hory okolo jsou i přes 2000 metrů vysoké. Je to největší přírodní jezero v Britské Kolumbii. V kombinaci s polohou na severu je to už docela drsné místo. Z jezera vytéká stejnojmenná řeka do jezera Tagish. Díky tomu je jezero Atlin považováno hydrologicky za zdroj Yukonu.
Naše místo je na kraji smrkového lesa, který je v tu chvíli hodně suchý a intenzivně voní. Voda v jezeře je křišťálově čistá a vlny naráží do kamenité pláže. Tady jsou vlny malé, ale za ostrohem, který chrání naši mělkou zátoku, jsou vidět vlny mnohem větší. Zkoušíme pádlovat po jezeře, ale jen kousek. Dnes už je pozdě, zůstaneme tu přes noc. Dáváme si večeři a malý doušek rumu od kamaráda z Boršova.
Snídaně je po návštěvě města prémiová a motivační – slanina s vejci. Pak balíme rychle, jak to v rámci možností jde, než se zvedne vítr. I tak, když se dostaneme na jezero, vítr už je tak silný, že postup proti němu je hodně obtížný.
Tady přichází vhod, že máme s sebou moje superlehká závodní kanoistická pádla. Tváří vstříc protivětru odhazujeme přesvědčení, že na paddleboardu se má jezdit ve stoje. Sedíme mezi bagáží s nohama před sebou, nebo v tureckém sedu, později už málem s nohama za krkem. Dlouhodobé sezení je o dost méně k vydržení, než stání na prkně.
Břeh tady vytváří dva až tři kilometry dlouhé mělké zátoky, které přejíždíme, ale snažíme se od pevniny moc nevzdalovat. Častěji, než na řece, tady zastavujeme protáhnout si nohy a odpočinout. Jedna ze zastávek je u rozpadlého rybářského kempu. Vypadá to, že původně to byly docela komfortní chaty.
Celý den máme výhled na 2089 metrů vysokou horu Mount Minto na protějším břehu. Večer projíždíme místy, kde je těžké najít místo k táboření. Jen úzké pláže nebo skaliska až do vody.
Nakonec nacházíme pláž, kde vytahujeme plováky a na skále nad ní se utáboříme. Po dni stráveném ve studeném větru a v suchém vodáckém obleku, do kterého sice neteče, ale zato se v něm člověk zpotí a zapaří, si ohřívám na ohni velký ešus vody na horkou sprchu, co se jen dá vydržet. Monika se koupe jako otužilec v jezeře. Každý si to odbýváme ve svém soukromí.
Usnout chvíli trvá. Den byl únavný a vítr neustále cloumá stanem jen nepatrně krytým za hranou skály.
Ráno je vzduch i hladina klidná, ale moc dlouho to po startu nevydrží.
Blížíme se k pásmu ostrovů, kde se snažíme využívat jejich závětří, to ale funguje jen částečně a v jejich blízkosti. Mezi ostrovy musíme zabrat na maximum.
Na závětrné straně ostrovů pak odpočívámeme a protahujeme nohy. K vaření oběda přistáváme na špičce ostrova, kde jsou vykácené stromy, pravděpodobně je to oficiální útočiště pro poutníky.
K jídlu máme rýži a čaj, Monika pak usíná únavou na kamenité, ale docela teplé pláži. Využívám ten čas a filmuji s dronem. Moc se mu nechce, na displeji ovládání pořád vyskakuje hláška, že je příliš silný vítr.
Po odpočinku vyrážíme dál mezi ostrovy. Vítr ještě zesílil, je to na hranici možností, že vůbec ještě postupujeme dopředu. Bez odpočinků na ostrovech, kde se dá přistát, by to nešlo.
Na závětrné straně ostrovů tlumí vítr hlavně stromy. Zase sedáme na plováky, víme, že nemá cenu zkoušet si stoupout. Sice bychom to ustáli, ale plocha, do které by se vítr opíral, by byla velká, takže bychom nepostupovali vpřed. Někde tábořit a čekat, až se to přežene, je pro nás moc velký časový luxus. Připlouváme k ohybu skalnatého pobřeží, za kterým už to fičí o sto šest. „Mám poslední rezervu sil, tak s ní nalož rozumně,“ oznamuje tiše a vážně Monika. Přiblížíme se závětřím kam až to jde, pak na sebe koukneme, jakože „OK“ a jdeme na to. Vyrážíme do vichru a vln. Monice už asi opravdu sil ubylo, obvykle nemá problém pádlovet stejně se mnou. Teď proti vichru zaostává. Nesmím ji nechat moc daleko za sebou, i tady na jezeře se může zčista jasna objevit nějaký problém. Blížíme se ke břehu s dlouhou skalní stěnou, ozářenou nízkým sluncem, které právě vykouklo. Vítr pomalu ustává.
Teď už jen najít místo k přenocování. Dá to práci, tady zrovna fakt nejde vylézt, a ani na těch lepších místech se spát nedá. Nacházím rozsedlinu mezi skalami, která od pohledu vypadá slibně, vede někam nahoru. Tam by snad mohla být suchá rovná plocha. Škrábu se škvírou mezi skalami. Když se to výš trochu rozšíří, v cestě je skupinka mladých osik, tak dvacet centimetrů silných. Vidím, že nějaké zviře z nich u země servalo kůru ve velkých cárech, aby si označilo teritorium. Ne, tohle není okousané od bobrů. Podle chytré literatury tohle dělají medvědi. No dobře, když je to tu něčí, tak otáčím a vracím se, abych někoho nepolekal. Časem připlouváme k dalšímu místu, které je obyvatelné podobně, jako to včera. Pláž není pro spaní lákavá, ale nad ní je skála s plochým vrškem porostlým trávou, na který se dá vystoupat. Tady by to šlo.
Na štěrkové pláži jde dobře a bezpečně vařit na ohni. Máme sice každý svůj plynový vařič, ale kartuše máme taky jen dvě malé. I ty se pronesou a jakmile se na nich jednou začne vařit, měly by se skladovat v sudu s jídlem, protože od něj mohou být cítit a pro medvědy být lákavé.
Vyplouváme do mlhavého rána. Aspoň, že je celkem klid a dá se jet vestoje. Zbývá nám posledních 8 kilometrů do osady Atlin. Naproti přes jezero je údolí řeky Atlin, krátké spojnice do jezera Tagish. Tudy by se dalo plout až do Beringova moře. O kousek dál naproti je obrovský ostrov Teresa Island, který tvoří jen jeden kopec, a to 2059 metrů vysoká Birch Mountain – Březová hora. Na všech vrcholcích a v úžlabích leží sníh. Dál v zálivech je ledovec Llewellyn Glacier. Teď sice není vidět, ale až sem od něj táhne zima.
Postupně začínají být na našem břehu vidět rybářské chaty, později se v zálivu objevuje osada Atlin. Jmenuje se to tu Brewery Bay – Pivovarská zátoka. Když přistaneme na kraji přístaviště, nacházíme na břehu ceduli, kde stojí, že si tu má člověk dávat pozor na střepy z historických pivních lahví.
Dopadlo to dobře, o žádný střep jsme si naše plavidla neprořízli. Balíme věci a paddleboardy do přepravních vaků, připravujeme se k přesunu do další lokality. Během toho se dělá hezky a vylézá sluníčko.
Míříme nahoru do vesnice. Jak je tu obvyklé, bývala to původně hornická osada. K vidění je i malá historická expozice na tohle téma, dnes se k ní přidalo taky rekreační rybářství. Monika dokupuje v místním krámku trochu potravin. Taky svačinu a jablka na snědení hned. Potřebujeme vitamíny.
Zkoušíme si zajít si na jídlo do místního bistra, ale po chvilce vysvětlování rozumíme, že sice mají oetvřené dveře, ale provoz skončil ve tři odpoledne. Což bylo před pěti minutami. Tak nic, ještěže máme tu sváču. Pochutnáváme si na ní kousek od hlavní ulice. Na prašném plácku před bistrem jsou pod širým nebem dva čerpací stojany, na benzín a naftu. Vedle je autosprávkárna, na schůdku sedí chlapík a čeká. Když občas někdo přijede, chlapík se zvedne a jde mu natankovat. Není tu telefonní signál, a tak posílám domů zprávy, že jsme v pořádku, přes náhodně a jen na chvilku ulovenou nezaheslovanou wifinu. Žádnou dostupnou nenacházím ani u infocentra. Možná proto, že je zavřené. Všichni tady jedou přes Starlink. Optický kabel sem teprve pokládají. Poměry vzáleností a počtu obyvatel jsou tu pro zavádění takové infrastruktury šílené. Budíme celkem pozornost, dva vandráci v osadě, kde končí silnice a ještě s nezvykle velkou hromadou batohů. Občas se někdo zeptá, kdo jsme, kam jedeme nebo jestli nechceme na chvíli na wifi. Další chlapík, který přijel k benzínce stařičkým pickupem s dřevěným pažením korby, nám nabízí, že nás sveze za vesnici. Až konečně dojíme a začneme stopovat, tak prý aspoň nebudeme muset mávat na všechny auta, co tu jezdí jen po vsi. Ani se moc neptá, jestli chceme, a už sundavá jednu dřevěnou sajtnu. Mile nám pomahá s bagáží na korbu. Zavírat sajtnu zpátky, to prý na ten kilometr nemá cenu. Vysazuje nás za vesnicí u odbočky směrem na Whitehorse. Tady už je teplo. Jen to vypadá, že na téhle cestě rozhodně žádný velký frmol nebude.
Text a Foto Chobotnice & Monika Klemšová