Znáte to pořekadlo „Dejte si pozor, co si přejete, mohlo by se vám to splnit!“? Já si takhle udělal sen, v podstatě recesi o výrobě dřevěnejch lodí. A pak najednou mně tahle práce zcela pohltila na dva měsíce, že jsem nestíhal ani pádlovat – a to je co říct.
Když zcela zmožen jsem s tou prací skončil, bylo potřeba trochu pročistit hlavu. A jak jinak, než na vodě. Pohled na vodočty odhalil, že teče kde co. Na sobotu se nenašli parťáci. V hledáčku byla Vltava se slibně upuštěnou hladinou Orlíka. Z Kořenska k Podoláku je to ale zbytečně krátký a navíc se tam blbě hledá pendl. Z Týna je to jen o fous lepší. Pak mně ale zaujala na mapě varianta jet po Lužnici z Bechyně a skončit až v Červené na Vltavě, odkud se dá vlakem s jedním přestupem vrátit pro auto do Bechyně.
A tak jsem dával dopoledne na vodu pod elektrárnou a horním jezem v Bechyni. Sluníčko svítilo, průtok asi 30 kubíků, no super. Po průjezdu pod klášterem a zámkem následovala přenáška dolního jezu, prakticky na soutok Lužnice se Smutnou.
Bechyně od soutoku Lužnice a Smutné
Úsek Lužnice pod Bechyní je opomíjenej, leč krásnej. Nad řekou se tyčí skály, přes který vede ferrata a v zimě je tam řada ledopádů. Řeka tady teče, žádný drama, ale svižně. Následuje velice zajímavá odbočka do Židovy strouhy, kam se dá při zvýšenym průtoku v Lužnici vplout. Vstup do rokle Židovy Strouhy tvoří skalní rozsedlina, přes kterou vede lávka. Proplutím tudy se člověk dostane do úplně jinýho světa. Vysoký skály, divokej les…
A žel za mejch návštěv nízkej stav vody, kterej dovoluje vplout jen k první skále a popadanejm stromum. Nicméně ta skalnatá rokle je úchvatná, taky se tak točilo řada filmů. Chtěl jsem si to zapsat na potokářskej Bucket list a koukám, že už to tam mám od minulý návštěvy.
Dál už začíná vzdutí jezu Červený mlýn. Udělal jsem pár fotek parádně nasvícenýho jezu a pozdravil partičku zasloužilejch trampů, co si nad zavřenou šlajsnou pekli buřy. Zírali udiveně, asi neviděli ještě vodáka, nebo co. Nechápu, jak může někdo chodit v zimě pěšky po vejletech, dyť musej zmrznout.
Docela dlouho pod jezem byly u břehu velký kupy ledu, kterej se tam nakupil při veštšim průtoku a ještě nestih odtát. Jak se člověk blíží ke Kolodějum, tak už je znát vzdutí přehrady Kořensko. Za Kolodějema byl docela nepříjemnej protivítr. Proti němu jsem se dostal na soutok s Vltavou. Doprava, po Vltavě je hráz Kořensko.
Teď při průtoku 106 kubiků to docela valilo vrchem a pod hrází se mlely víry. Proud dál, kde jindy už bejvá vzdutí Orlíka byl docela svižnej, ale i tam byl protivítr. Před jezem Nový mlýn jsem zastavil radši dost včas, u ústí potůčku vlevo. Voda tekla i přes korunu jezu, což jsem viděl poprvý.
Ve štěrkový propusti vpravo, kudy se jezdí obvykle byla obrovská vlna a těžko by to tudy kdo jel. V retardérce byl na začátku docela solidní váleček, kterej měl podle hodnocení zlejch jazyků potenciál odnýst mi z lodě oblíbenej košík s jídlem. Jez jsem samozřejmě přenesl, jako ostatně prakticky všechny jezy, když jezdim v zimě sám. V takovejch podmínkách je i jistota 95% málo. Na březích bylo znát, že tu musela bejt voda minimálně o metr vejš, což by znamenalo, že by se nedalo přenášet vlevo, jak je zvykem, leda šplhat po skalách. I teď nastupování vyžadovalo v proudech pod jezem dost pozornosti.
Za chvíli už byla vidět kaplička a pod ní jez Rejsíkov. Za průtoku 106 byl skoro celej zatopenej, ale stejně jsem to radši přenesl. Minulou zimu tak za menšího průtoku kamarád s kajakem zaplaval a uplně si to nepochvaloval.
Byl jsem zvědavej, jestli přecijen čas a proud neodkryly něco z jezu Horní Lipovsko, ale aby něco vykouklo, bylo by přinejmenšim potřeba menší průtok i hladina v přehradě. Takhle byly vidět jen nějaký pozůstatky staveb na březích, který dokládaj osídlení na příhodnejch místech nivy řeky až do Červený. Pod Horním Lipovskem to už vypadalo, že proud naráží do vzdutí, ale jak je dno údolí vyplněný bahnem, tak je to těžko k rozeznání a proud byl jasně znatelnej až k Chřešťovicím. Dojezd do Červený mi vycházel hezky na vlak v šest, nicméně vyskytnul se kamarád, kterej mně převez i s lodí z Podolska do Bechyně.
Další den byla v plánu Vltava, tentokrát už s kamarádama. Sraz v Krumlově byl ale až na jedenáctou. Jelikož mi díky pomoci s logistikou zbylo nad plán času a elánu, koukal jsem do telefonu na Raft a ejhle – Malše má vodu. Kus by se dalo stihnout ráno. Přespal jsem teda v hamace kousek od Hamru u Římova, ještě za tmy fstal a snídal a za šera si uložil loď v kempu Hamr. Autem jsem sjel k vosadě Lorenc, zaparkoval u krouhárny zélí a autobusem vyjel zpátky.
Vodácký přísloví pravěj, že se má vyjíždět na vodu v jedenáct. No možná si to lenoši myslej, ale východ slunce ve vosum ráno na říčce v jinovatkou jiskřícím oudolí, olala, to bych nevyměnil za válení v kempu ani náhodou. Sluníčko zatim jen nesměle a bez síly vykukovalo skrz stromy a cesta na průtoku 9 kubiků svižně ubíhala. Až k před časem hodně diskutovanýmu „Suchýmu brodu“.
„Suchý brod“ na Malši
Zastavil jsem včas vlevo a nějak to přes břeh přetáhnul. Pikanterie „Suchýho brodu“ je, že je tam cedulka zakazující používání pěšákama, pokud jde voda přes. Teď šlo tak palec, maximálně dva, nic co by nezvládly dobře navixovaný kanady, ale holt, nějakou část roku je tam tenhle nesmysl nanic i pro pěšáky. V článku na Raftu popisovaný česle tam teď rozhodně nebyly.
Meandr a historický panoramata Doudleb, přenesení dvou jezů a už jsem byl za plnýho sluníčka v cíli u Lorence.
Po přejezdu do Krumlova jsem měl ještě chvíli čas do srazu, tak jsem si vynesl loď okolo pivovarský zahrady až pod zámek. A tady nastal klíčovej okamžik. Byla tam taková šikmina k vodě – a poslední krok byl totálně potaženej ledem a už jsem se válel po způsobu podvinčat po zemi, loď na mně, košík s jídlem a rekvizitama vedle mě… A z košíku obloukem vyskočila termoska a zrcadlovka. Víte, jakej je rozdíl mezi zrcadlovkou a termoskou? Termoska plave. Zrcadlovka, ta ne. A za průtoku 55 kubiků nebylo ani pomyšlení ji tam hledat.
Termosku jsem dohnal a odlovil u Polečnice. Foťák, kdybyste v Krumlově našli staršího bílýho Pentaxe, tak ten je muj. A je v něm karta s krásnejma fotkama. A proto jsou tu v článku jen hanebný záložní momentky z telefonu.
U čističky jsem se připojil ke kamarádum a pluli jsme. Vltava v chladný polovině roku tady má super kouzlo. A za průtoku 55 kubiků i značnej tah. Žádná vrahovina, ale i oproti stavu při Krumlováku jsou některý peřeje zalitý, jinde se tvoří překvapivý žumpy a rozhraní, jak to tam na řekách bejvá.
Na jednom z asi padesáti míst okolo řeky, kde je vyvěšená cedula „MARINA“ jsme byli málem spaseni. Teda přistáli jsme na kraji zatopenýho pažitu, jali se vylejzat, když najednou přiběhly strašně fšetečný vofce a chtěly nás šacovat. Ale několika záměrně úhybnými manévry a statečným prcháním přes ohradník (bez ztráty kytičky) jsme se dostali do bezpečí a k ohništi, kde jsme si mohli opéct buřty, jako praví zálesáci.
Tady bejvá lajna jen pravou půlkou, teď by to šlo všude, ale stejně všichni volili pravou, páč nechtěli, aby jim našplouchalo na maják.
Na jezu Zlatá Koruna nelákalo ke splutí ani zavřená šlajsna, ani množství vody přes korunu. Ale aspoň to tentokrát po přenesení nedrhlo. Další pasáž od Zlatky po rozvalenej jez U Rybů je super a na český poměry unikátní kontinuální proudnej úsek. Na ne příliš stabilní maratonský lodi i výživnej coby divoká voda místy. Když jsme naproti občerstvení U Kelta viděli rozsáhlou a technikou rozvoranou plochu, to jsme ještě netušili, že se tu chystá vzkříšení přes sto let starýho projektu elektrárny. A to zrovna pod následující zatáčkou, kde je řeka rozlitá do šířky je to za malýho průtoku už teď kličkovaná mezi šutrama. Že by to dopadlo jako Pěnkava, nebo Lesní na Sázavě, kde bypass odvádí na dlouhej úsek vodu, to se mi nechce ani pomyslet. I ta zábavná peřej, co táhne šikmo ke starý elektrárně by byla pravděpodobně očesaná o vodu.
Více o kauze elektrárny na Raft.cz
raft.cz/Clanek-Se-100-let-starou-licenci-se-stavi-nova-elektrarna-na-Vltave
raft.cz/Clanek-MVE-Divci-Kamen-stavebni-prace-pozastaveny
Naštěstí elektrárna tu není a snad nebude a s rychlym proudem jsme byli brzy U Rybů, rozvalenej jez, kde někdy učim svěřence přejezdy s kanoí přes proud. Pak už jen přenáška Boršova, kde se vyskytla nečekaná komplikace. Kus pod nástupnim místem valil silnej úzkej proud od koruny jezu napříč korytem a hnal lodě do pobřežního křoví. Ostatní to nějak s odřenýma ušima (o to křoví) zvládli, já radši svoji dřevěnou závodní loď přenesl o kus dál. V Boršově jsme skončili, 33 kilometrů bylo tak akorát na pohodovej vejlet.
Tak kéž by nám Melounek tu pohodu zachovati ráčil. K tomu nám dopomáhej AVTS. Asociace vodní turistiky a sportu, která se za vodáky stará o podobný kauzy.
Chobotnice