Z Ostravy do moře na kánoi vyřezané z jednoho kusu modřínu.

Z Ostravy do moře
(ve skutečnosti jsem ztroskotal v jezeru Dabie pár km od skutečného moře poté, co jsem předělal kánoi na oplachtěný trimarán)
na kánoi vyřezané
motorovou pilou
z jednoho kusu modřínu.
2013

Knihu s takovým nadpisem snad ani nemá cenu podepisovat.
Kdo chce plout proti proudu, musí být rychlý!“ ale pod to se podepíšu. Jurij Orlov
Je dobré mít dobré pádlo.“

Vyřezávání kánoe

Našel jsem v lese spadlý modřín o průměru 42cm bez kůry, což je šířka dostatečná pro mě a pro štíhlou ženu (kterou jsem bral v potaz i při počítání výtlaku). Proto jsem se rozhodl pro kánoi dlouhou 6m. Stačilo by 5,5m, ale hned první den jsem špatně řízl, takže jsem musel udělat ještě užší špičky a proto i delší loď. Tato chyba mě stála odhadem týden práce navíc – takhle už to v týhle branži chodí.
Technika byla prostá: motorovkou jsem strom nařezal příčně co 10-20cm a poté jsem sekerou odsekával kusy dřeva. Ke konci jsem se naučil s motorovkou pracovat na půl centimetru přesně. Detaily jsem dokončil dlátem.
Samotným vyřezáváním jsem strávil měsíc. Tak hodně proto, že jsem nebyl schopný koupit si nový řetěz na pilu, místo toho jsem amatérsky brousil ten starý, a taky proto, že jaro ne a ne přijít a někdy bylo i -20°C a sněhu po kolena. Také proto, že jsem si uvědomoval, jak vzácný a cenný modřín jsem našel, a chtěl jsem kánoi co nejhezčí a nejkvalitnější. A proto, že jsem potřeboval dosáhnout takové hmotnosti kánoe, abych ji sám unesl (tedy cca 50kg), takže jsem musel dosáhnout tloušťky stěny okolo 1cm.

Z kartonu jsem si vystřihl 5 profilů kánoe, které určily tvar trupu, a přikládáním profilů jsem se orientoval, kde je potřeba více vyřezávat. Nejdříve jsem vyřezal vnitřní dutinu. Po 3 týdnech jsem kánoí poprvé pohnul (kvůli takovým okamžikům miluju dobrodružný život), otočil ji a opracoval vnější trup.

Ve skutečnosti jsem ne vždy dokázal pracovat s motorovkou tak přesně, takže jsem měl ve finále kánoi se dvěma dírami a jednou prasklinou dlouhou 2m, která měla tendenci pomalu se zvětšovat.
Utěšoval jsem se: dnes jsou taková lepidla, která mají větší pevnost jako lepený materiál.
To mají, ale masivní dřevo, které neustále pracuje, na to má přece jen jiný názor.
Po měsíci jsem dosáhl takové tloušťky trupu, že jsem loď dokázal unést na zádech. Byl to můj největší sportovní výkon v životě. Nesl jsem ji zhruba stylem popsaným v návodu na http://cervenekanoe.blogspot.cz – kánoi jsem opřel přídí o strom, záď byla zapíchnutá ve sněhu, vlezl jsem pod ní, zvedl ji a šel. Ve 40cm sněhu jsem si nejdříve pořádně vyšlapal chodník a potom na něm s kánoí na zádech několikrát spadl.
Těch 500m jsem šel po 40m úsecích celé odpoledne a další den celé dopoledne a finálních 150m přes louku, kde nebylo stromu, o který bych kánoi opřel, bylo pekelných.
Loď jsem z divočiny odvezl na střeše auta. Po cestě mě zdržela policie – někdo mě udal, že kradu lavičku, ale muži zákona snadno poznali, že to lavička není.

Laminování
Poprvé se kánoe na vodě udržela asi půl minuty, prasklina byla opravdu velká. Lepil jsem ji drahým a kvalitním lepidlem Ponal Duo, ale musel jsem loď nechat alespoň den uschnout a tím se vytvořily další praskliny. Sisyfovská práce.
Nakonec mi nezbylo než kánoi několik dní sušit a poté zvenku přelaminovat.
Použil jsem EPOXY 1200 a tvrdidlo FLEXEPOX v poměru 1:1 a skelnou tkaninu kepr 280g/m2.

Toto řešení mi navrhli v Sincoloru a fungovalo perfektně. FLEXEPOX je drahý, ale snad nebyl zbytečný a díky němu laminát zvládl rozpínání masivu.
Plout na kánoi bez plováku byl adrenalin, ale bylo to možné. Tímto smekám klobouk před mou maminkou, která se nebála pustit v dutém stromu na Olešnou.
Dnes bych si místo chudák motorovky pořídil sekeru Fiskars a kvalitní dláto, a možná by mi vyřezání podobné kánoe netrvala o moc déle. Nebo jsem stále naivnější?

Zrádné peřeje v meandrech
Mamince jsem řekl: „Jedu na Žermanice,“ a vyrazil jsem do moře. Drobná lež mi trochu zjednodušila odjezd – zejména jsem nemusel luxovat a neúspěšně obhajovat svůj plán.
Dojeli jsme s kánoí k soutoku Odry a Ostravice. Odra byla lehce rozvodněná, na soutoku vytvořila s čistou Ostravicí efektní kontrast.
Uřízl jsem ze stromu dvě větve, přivázal plovák a celý nedočkavý jsem se rozhodl vyzkoušet kánoi nejdříve bez nákladu.

Před vyplutím v Ostravě na soutoku Ostravice a Odry

Proud měl velkou rychlost, naivně jsem se zkusil otočit a plout proti němu, nezbylo než vlézt do vody a půl hodiny bojovat s proudem, než jsem se dostal těch 50m zpátky. Wow.
Naložil jsem vybavení, rozloučil se s Vocasem (to je přezdívka): „Hej men, tak zdar jak cip,“ a odplul.
Úžasný pocit. V kapse mám necelé 3000,-. Teda v igelitovém pytli a piksli od granka. Odra je za pár set kilometrů stále vylitá ze břehů. Měl bych dodat, že jsem v životě sjel jen pár kilometrů řeky někde v Čechách na turistické kánoi z půjčovny. Pádlovat jsem se naučil z youtube.
Říkal jsem si: „Mám to dobře v péči.“
Když mi lidi říkali: „S tvými zkušenostmi je to nerozumné,“ což je, odpovídal jsem: „ty jsi zkušený, protože jsi 10 let vodák. Za tu dobu jsi strávil na vodě čistého času měsíc. Takže tě za měsíc doženu.“
Bylo to poprvé, co jsem plul na této kánoi po řece. Navrhl jsem ji tak, aby byla rychlá a držela směr, ostrá příď a záď funguje jako kýl a brání v pohybu do stran, takže vyhýbat se překážkám bylo někdy náročné. Přesto si kánoe v peřejích vedla skvěle – na to, že je 25cm vysoká a ponor má se mnou a plnou polní 15cm.
Rychle jsem vyplul z Ostravy a dostal se do meander Odry. Vychutnával jsem kličkování mezi pahýly mrtvých stromů. Rychle jsem se naučil, jak se loď chová v proudu, a za pár kilometrů jsem nabyl dojmu, že si to dávám a že svým ostrým zrakem odhalím každý nebezpečný kámen schovaný pod vodou.
Najížděl jsem do neobyčejně velkých peřejí a myslel si: „Možná mi trochu vody nateče přes palubu.“
Vjel jsem na první vlnu a najednou rána jako blázen, kánoi jsem měl plnou vody a jakoby seděla břichem na kamenitém dně. Nepřivázané věci mi uplavaly.
Tak jsem si tam seděl v zaseklé kánoi uprostřed řeky, okolo mě hučela voda a myslel jsem si: „To jsem daleko nedoplul.“
Přivázal jsem pádlo, vylezl vedle lodi, asi jsem stál ve válci, protože mě proud nestrhl a kánoe pořád seděla na dně. Představil jsem si, jak je v ní zaseknutý obří šutr.
Proklatě!“
Po chvíli se mi podařilo loď uvolnit, proplaval jsem peřejemi a dotlačil ji na břeh. Vyndal jsem bágly, prohlížel jí a kupodivu v ní nebyla ani dírka. Jen prasklina na přídi se trochu rozšířila, ale laminát vydržel. Bůh žehnej Flexepoxu a Epoxy 1200 v poměru 1:1.
Tak jsem se naložil a plul dál, tentokrát už s velkým respektem k řece a jakoukoli vlnku jsem raději s posvátnou úctou objížděl.

Peřeje na začátku kanálu Ulga 1

Peřeje v kanálu Ulga
Po 30km jsem doplul k prvnímu ramenu – kanálu Ulga. Podle mapy je vlevo šluza, vpravo peřeje, tak jsem plul peřejemi. Už z dálky jsem slyšel jejich hučení. Zastavil jsem před nimi a šel si projít celý kritický úsek. Čekaly mě 3 velké 40cm vysoké vlny, potom deset metrů silného proudu, potom dalších několik vysokých vln.
Promyslel jsem, kudy nejlépe plout.
Počítal jsem, že skončím s kánoí plnou vody, co už, potom ji na dlouhém voleji dotlačím ke břehu. Nasadil jsem vestu, pečlivě najel do nejvhodnějšího místa – nádherný adrenalin a úžasný pocit vplouvat na kusu stromu do takového pekla. Proplul jsem nečekaně hladce, kánoe byla díky své hmotnosti a délce velmi stabilní a kupodivu jsem nabral jen 10cm vody.
Hahááá!“ smál jsem se nahlas.
Tímto velkolepým zážitkem skončilo vzrušení a následoval jen nekonečný volej, zatím naštěstí se slušným proudem.
Po pár kilometrech jsem kempnul u vodácké hospody, pokecal s místními a přespal pod širákem.

První jez mě čekal další den. Přenesl jsem jej s pomocí náhodného kolemjdoucího.
Říkal jsem si: „To bude na nic 21x rozmontovat plovák, přenést věci a kánoi a hledat kolemjdoucího.“
U dalšího jezu mi týpek ukázal, ať pluji do šluzy (zdymadla).
Zvláštní pocit, být uvnitř, když se voda vypouští. Mezi 16-18 hodinou stojí šluzování 7 zlotých a od 7-16 hodin 4 zloté. Byl jsem rád, že mě už žádné přenášení nečeká.
3.den ráno začalo pršet – aspoň jsem zbytečně nevyspával (neměl jsem stan, spával jsem pod širákem). Dopoledne pršet přestalo.
Pořád drtím kilometry, stále mám dost síly.
Proud je slabý, ale je. Za den dávám 25-30km.
Noc jsem přečkal v rybářském přístřešku, za bouřky se hodil.

Ráj

4.den: Vítr často obrací proud proti mně, takže musím pádlovat a stejně se vleču.
Poprvé jsem potkal kajakáře, do té doby byli na řece jen rybáři nebo nákladní lodě. Měl jsem radost, hned jsem se ptal: „Mám dobrou techniku pádlování?“
Ne!“ odpověděla mi sportovně vypadající kajakářka. „Narovnej záda a víc natáhni ruce!“
To vím i od strýčka youtube, ale nemůžu si pomoct.
Seznámily mě se svou trenérkou, podíval jsem se do jejich loděnice a uvědomil si, že vlastně poprvé vidím zblízka normální kajak…
Ten den jsem potkal spoustu kajakářů. Odra na chvíli přestala být opuštěnou řekou. Kousek za Opole jsem se dal do řeči se 3 páry na kajacích z půjčoven. Byli rychlejší – přece jen, byl jsem sám na 6metrovou 50kg těžkou kánoi s plnou polní.
Za kilometr končíme v hospodě na pravém břehu, můžeš se přidat,“ navrhl mi týpek.
Samozřejmě jsem nabídku přijal, po 4 dnech jsem měl velkou žízeň na pivo.

Tak jsem se dostal na skvělé místo zvané „Ráj“. Seznámil jsem se s místními námořníky, dozvěděl se, že postavit na tak úzkou kánoi plachtu je nemožné, stejně jako vyřezat ji z modřínu…
Zajímalo mě, proč fouká vždy jen protivítr.
V Polsku fouká na 90% severní vítr,“ odpověděl mi starý, hodný, šilhavý námořník, odpočívající se svou ženou v motorovém člunu.
Takže plachta je v mém případě opravdu špatný nápad.“
Jo.“
Měl pravdu. Za celou plavbu mi foukalo do zad jen asi hodinu. Zadní vítr mě úplně rozhodil, nevěděl jsem, jak kánoi v takové situaci ovládat. Ve větru to s ní není lehké. Proklínal jsem se, proč jsem tenkrát špatně řízl, takže jsem ji musel udělat ještě o půl metru delší. Kvůli plováku na pravé straně bylo zejména otočení se doleva proti větru nadlidský výkon.
Přespal jsem na stole pod přístřeškem. Rozhodl jsem se zůstat v Ráji ještě další den a odpočívat, mj. taky proto, že jsem chytil průjem indického typu. Neměl jsem jíst ty vlhké a plesnivé vločky kontaminované špinavou vodou z rozvodněné řeky. Ani jsem si neměl vařit smradlavou a vlhkou rýži…
Za den jsem nabral sílu a další ráno pokračoval.

 

Šluzování

Rozvodněná Odra

6.den: Cítil jsem se jako tvrďák, když jsem se chystal na vyplutí, vyléval vodu z kánoe a do toho začalo pršet.
Hladina stoupla a proud byl rychlý. Přesto jsem vyplul – místní mě ubezpečili, že je řeka pro kánoi všude bezpečná. Pro plavce bezpečná není, zejména do vírů tvořících se u břehu bych se dostat nechtěl, takže jsem si nasadil svou parádní nafukovací vestu z aukra za 50Kč, která se osvědčila také jako zateplená pláštěnka.
Pršelo celý den, ale bylo teplo, a když jsem pádloval, dalo se to vydržet. Byl jsem celý promočený, ale lepší mokré oblečení, než žádné – to platí i pro ponožky v sandálech, jak jsem zjistil.
Má výbava byla prostá – šusťáková bunda, šusťákové kalhoty, mikina, košile, ponožky a sandály. Ve třech igelitkách jsem měl zabalené suché kalhoty, košili, bundu, ponožky a trenky. Dnes bych se nesbalil jinak. 3 igelitky ochránily oblečení stejně jako spacák bezpečně po celou plavbu.
Šluza byla co 5-10km a za tu dobu jsem nabral i 5cm vody jak z deště, tak co jsem nacákal eskymáckým pádlem nebo mi občas cákla do kánoe vlna.
Plul jsem často proti větru, ale proud byl 2x rychlejší než normálně, takže jsem chtěl tuto povodňovou vlnu co nejvíce využít.
Má adrenalinová rutina v rozvodněné Odře vypadala asi takhle: snažil jsem se držet co nejvíce uprostřed řeky, kde je nejméně vírů, naučil jsem se, že když mě vír chytne, tak je zbytečné proti němu bojovat, stačí plout dál a většinou mě jiný vír otočil zpátky a pak stačilo jen v pravý čas zabrat a dostat se z něj. Vyhýbal jsem se plujícím kusům dřeva, stromům a všelijakému bordelu, který se rád zamotával do plováku. Ten jsem vyřešil punkově a fungoval skvěle, jen měl právě tu nevýhodu, že se mezi dva hranoly napuštěné lněnou fermeží a svázané tkaničkami na mašličku zachytával bordel.
Plavbu jsem si i přes nepohodu vychutnával, taková divoká romantika má něco do sebe. Jen kdyby nebylo šluz se svými různě dlouhými kanály před i za nimi. Kanály byly bez proudu, a když foukl vítr, tak s protiproudem a vlnami.
V takových případech jsem si zvykl křičet do větru: „Který kretén to tu navrhoval!“ nebo: „Proč musím pádlovat proti vlnám, když je vedle rozvodněná řeka s proudem jako prase a na ní bych byl za týden v moři, ale já tu pádluju jako magor a přitom skoro stojím na místě!“ nebo: „Proč mám šestimetrový kus stromu místo lehkého kajaku, který bych přenesl přes jez v jedné ruce jako normální člověk a ještě bych ušetřil za šluzy!“ a podobně.
I přes tyto nepříjemnosti jsem plul rychleji, než jsem čekal, takže jsem později nevěděl, kde jsem a jak dlouhý kanál mám před sebou. V dešti se mi nechtělo vytahovat mapu – akorát bych ji rozmočil.
Jeden kanál měl 5km, bojoval jsem s ním strašně dlouho – čas jsem neměl čas sledovat. Zažil jsem zde zajímavý pocit, jako když se člověk sekne v časoprostoru.
Šluza bylo jediné místo, kde jsem měl chvíli klidu a čas na vylití vody z kánoe. Klasický proces ve šluze vypadal takhle: připlouval jsem před vrata, v lepším případě mě viděli a nemusel jsem hledat místo na přivázání lodě a hledat obsluhu šluzy – ta se zpravidla dívala na televizi. Jednou jsem takhle musel přistát, přelézt plot, jít až na konec šluzy, vylézt do věže a vyrušit týpka, sledujícího zápas.
Většinou byl průjezd snadnější – vplul jsem dovnitř, zaplatil, oni vyplnili pokaždé stejný dotazník – odkud kam plynu, moje nazvisko a že jsem kajak, zeptali se mě, proč pluju v takej pogode, smáli se na mě a na kánoi, a někdy ještě chtěli lístek z předchozí šluzy, tak jsem jim podal nějakou rozmoklou kuličku, co jsem našel po kapsách.

Šluza ve Wroclawi


Ten den jsem zvládl rekordních 50km a 7 šluz. Nechtěl jsem plout tak dlouho, ale dříve nebylo kde zastavit. Hledal jsem další Ráj…
V 7 večer jsem konečně dorazil na nadějné místo – v kanálu před šluzou jsem přistál v marině Olawa vedle kajaků a lodí a hlavně před hospodou se zastřešenou terasou – potenciální ložnicí.
Vylezl jsem z kánoe a šel omrknout hospodu. Jak jsem přestal pádlovat a opadl mi adrenalin z rozvodněné řeky, tak mi začala být zima jako blázen.
Hospoda byla zavřená, ale objevila se v ní žena, otevřela, vtáhla mě dovnitř a říkala: „Máme zavřeno, ale pojď dál, sundej si mokré věci a tady si je usušíš,“ a přinesla mi suché oblečení a ptala se: „Chceš jíst? Nebo něco k pití?“
Jo, dal bych si svařák,“ říkám.
Samozřejmě nic nemusíš platit,“ ujišťovala mě.
Za chvíli donesla jídlo, potom jsme zašli do večerky pro piva, protože na baru měla jen nějaké sladké medové, a několik hodin jsme kecali. Byla z mé plavby nadšená.
Večer mi ukázala, kde přespím – v kajutě v parádní dřevěné loďce, co kotví v portu.

Hostem v Marině Olawa


Mohutná a rozlitá Odra

Zbytek expedice už mi téměř nepršelo. Ráno jsem proplul šluzou, byl jsem rád, že ji ještě nezavřeli kvůli vysoké vodě – to bych uvízl na dobu neurčitou – a uháněl jsem do Wroclavi.
Za jednou ze šluz před Wroclaví jsem přenocoval ve staré nákladní lodi. Brzo ráno mě vzbudil hlídač – aspoň jsem dlouho nevyspával.

Pod hezkou, historickou šluzou se zvedacími vraty jsem nechal loď přivázanou vedle policejní loďky a šel jsem do Wroclavi na nákup. Bylo to jediné město, které jsem si prošel. Od té doby jsem už jen a jen frčel do moře, abych co nejvíce využil povodňové vlny a rychlého proudu.
Za Wroclaví byly poslední dvě šluzy. Poté už jen svobodná řeka bez jediné překážky.
Snažil jsem se na vodě strávit co nejvíce času, občas jsem pádloval, ale většinou jsem se jen tak nechal unášet. Za den jsem dával okolo 70km, blíže k moři, kde byl pomalejší proud, 40km za den.
Řeka se stala mohutnější, voda byla vylitá i několik stovek metrů do luk a lesů,
takže bylo někdy obtížné dostat se přes rozmoklý terén na pevninu, kde by šlo přenocovat.

Jeden večer jsem nenašel žádný vhodný břeh na nocleh, tak jsem plul půl hodiny potmě. Potom jsem zamířil do zatopené louky nebo spíše do řídkého lesa. Břeh vypadal nepřátelsky, proud tu žádný nebyl, tak jsem si lehl do spacáku a přenocoval v kánoi. Aspoň jsem se ráno nemusel balit.
Komárů bylo na březích obrovské množství, na jednom metru čtverečním jich létalo třeba 10. Nechápu, jak s nimi můžou místní lidé žít. Spal jsem přikrytý PE plachtou a zabalený ve spacáku, to bylo docela v pohodě. Na řece komáři naštěstí nebyli.
Na německo-polské hranici začala jezdit pohraniční vodní policie v rychlých motorových člunech. Neměl jsem je rád, vždy když projeli okolo, mi jejich vlny nacákaly několik centimetrů vody do kánoe. Jednou mě kontrolovali. Zajímalo je jen, zda mám vestu a baterku, což jsem měl.
Jindy mě v noci chytla bouřka a nebylo kam se schovat než do Toi-toiky. Nebyl to příjemný nocleh. Ráno jsem se vrátil k lodi a viděl jsem všechny své papíry vytahané venku na břehu a rozmočené. U kánoe stál opilý týpek s vínem v ruce a některé mé papíry mi podával. Všechno důležité jsem měl, ale zmizela mi mapa posledních 100km před mořem, takže jsem ke konci nevěděl, kde jsem a jen jsem se ptal náhodných kolem plujících.

Robinsonem Crusoe ve Štětíně

Tak došlo k situaci, že jsem si ani nevšiml, že jsem proplul Štětínem – myslel jsem, že je to jen jeho předměstí – a najednou jsem byl v moři, resp. v zálivu Dabie. Měl jsem radost, udělal jsem si fotku a rychle plul zpátky, vlny nebyly velké, ale přesto by mě za chvíli potopily.
Řeka v ústí měla asi 3km/h, takže plout proti proudu bylo náročné a řekl jsem si, že loď schovám a půjdu pěšky. Nebyl jsem si jistý, jestli břeh není ostrov – byl. Počítal jsem s tím a říkal jsem si, že když tak rameno přeplavu nebo zavolám na jednu z mnoha okolo proplouvajících lodí.
Kánoi jsem zatáhl do křoví, sbalil se a vydal se lesem do 4km vzdáleného města. Slyšel jsem je, zdálo se být tak blízko. To jsem ještě nevěděl, do čeho se pouštím.

Zátoka těsně před ústím Odry

Byl jsem na opuštěném ostrově a prodíral se křovím, rákosím a bažinami. Nemít kompas, tak tam bloudím doteď. Takhle jsem bojoval několik hodin, bylo to beznadějné. Nakonec jsem se prodral na břeh Odry a snažil se jít po břehu. Bažiny začaly být nebezpečné, tak jsem vylezl na hromadu dřeva a mával na okolo plující jachty. Ti mi taky mávali, ale nikdo nezastavil. Byl večer a byl jsem unavený a neměl jsem na nikoho náladu, tak jsem si roztáhl spacák a přespal na té hromadě dřeva.
Ráno mě viděli dobří rybáři a pochopili, že na ostrově nerelaxuji. Odvezli mě do loděnice na pevninu a slíbili mi, že když jim dovezu hodně buddweisrů, tak mě zavezou ke kánoi, až se pro ni vrátím. Poděkoval jsem a tím má dva týdny dlouhá plavba skončila.

Jezero Dabie

 

O měsíc později:
Z kánoe oplachtěný trimarán
Aby byl příběh kompletní, musím v rychlosti popsat svůj neúspěšný pokus o přestavbu kánoe na oplachtěný trimarán.
Vyrobil jsem si rozkládací stěžeň, vratipeň a ráhno, slepil jsem polyethylenovou plachtu, vyřezal ploutev a vydal jsem se vlakem do Štětína. Známým rybářům jsem dovezl hodně piv, takže mě hodili ke schované kánoi. Za 4 dny jsem vypunkoval dva plováky z kulatin z pokácených stromů. Poskládal jsem stěžeň a dal dohromady takeláž. Palubu jsem překryl PE plachtou a převázal – to jsem opravdu odflákl.
Seděl jsem na plošině z hranolů, které tvořily na původní kánoi plovák, a kormidloval jsem eskymáckým pádlem.


Ztroskotání v jezeru Dabie
Na tomto díle jsem uplul neuvěřitelných 10km. Vypadal jsem opravdu stylově. Zezačátku foukal mírný zadní nebo boční vítr, to bylo v pohodě. Potom vítr trochu zesílil, s ním se zvedly vlny a já jsem věděl, že mi do lodě za chvíli nateče příliš vody a bude konec. Asi 5 minut jsem svištěl poměrně rychle na boční vítr a modlil se, ať už jsem u břehu. To nevyšlo a ztroskotal jsem asi kilometr od pevniny blízko vesnice Lubczyna. Plaval jsem ve vodě a žduchal loď ke břehu, což bylo naivní, ale nechtělo se mi jen tak ji opustit.
Po 10 minutách si mě všimli námořníci z místní mariny a připluli pro mě s motorovým člunem. Odtáhli mé robinzonské dílo a v marině mi půjčili suché oblečení a uvařili teplý čaj.
Tuto událost jsem vzal jako špatné znamení a rozhodl jsem se, že loď nebudu opravovat. Bylo by to o to nesnadnější, že jsem neměl žádné peníze.
V marině jsem strávil 3 dny v lihu, díky mému šílenému dílu vystavenému na břehu jsem přitahoval pozornost a veselí polští námořníci mě postupně zvali na jednu vodku za druhou.
Loď jsem daroval místním, kteří si hrají na jednom z ostrovů na Vikingy. Snad je tam dodnes.


Život bez peněz
Domů se mi nechtělo. Měl jsem chuť na další dobrodružství. Již dlouho jsem chtěl vyzkoušet život bez peněz a toto přání se mi nyní splnilo. Zamířil jsem stopem do Norska a potom se zase stopem vrátil.
Zkušenost to byla velká. Tři týdny jsem žil z ovoce nebo z toho, co mi lidé sami od sebe dali. Aby byla má zkušenost dokonalá, tak mi v Norsku ukradli batoh a domů jsem se vracel jen s uzlíčkem se spacákem, jednou košilí a pár jablky.

Text a foto: Jiří Závodný

Za pohostinnost a pomoc při vytváření kánoe se odvděčím alespoň propagací, které není nikdy dost:

Co je seasock?

Co je seasock?

Taková obrovská ponožka nebo spíš spacák, který obouváte na celé tělo (obě nohy najednou)  dovnitř do lodi a  gumou obšitý okraj se nasadí podobně jako  jako špricdeka na límec lodi. Nehřeje a je to jen relativně tenký pytel, ale nepropouští vodu. Je to vlastně taková špricka naruby. Taky zabraňuje pronIkání vody do lodi, ale je uvnitř lodi kolem těla kajakáře.

Proč je seasock skvělá věc?

1) Když se s grónským kajakem cvaknete a jdete ven, tak by seasock měl zůstat na lodi a ta by se neměla naplnit vodou, ale zůstat plná vzduchu a plavat na hladině. Nevím, nikdy jsem z něj skutečně nekrysil,  ale při břehuláku to tak funguje.

2) Když nastupujete do lodi s nohama od písku a kamínků odděluje seasock vnitřní prostor lodi od vašich bot a nohou a nedovolí písku napadat do lodi a nakonec se vměstnat mezi podélníky a hlavně kýl a plátěný potah a postupně ten potah díky mikropohybům v konstrukci poškodit. Veškerý bordel zůstane uvnitř seasocku.

Proč seasock nesnáším?

Možná pro bosé či do kožešin obuté eskymáky jejich kožený seasock funguje jak popisuji výše, ale moje neoprénové botičky po nepromokavém plátně mého seasocku nekloužou ani trochu, zadrhávají a komplikují nasedání do už tak komplikovaného malého kokpitu kajaku do takové míry, že se celkem pravidelně uvedu do stavu paniky a nezřídka se i cvaknu. Pak přijde na řadu ta pěkná vlastnost seasocku a sice, že při takovém břehuláku nenaberu celou loď vody, ale jen ten seasock, který celkem hladce vytáhnu i s vodou ven aniž bych ho sundaval z límce, vodu vyleju a loď  zůstává suchá. Jenže k čemu to je, když bez něj bych si nohy nezamotal a k břehuláku by vůbec nedošlo.

Když už se mi podaří nastoupit bez cvaknutí, tak můj plátěný seasock celkem pravidelně zajistí jistou zamotanost nohou a táhnutí tu a onde a už tak podivně nepohodlný posez v  kajaku zhorší přes míru snesitelnou. A je třeba mikropohyby seasock uvolnit a dosáhnout aspoň minimálního komfortu.  Srovnej s volností posezu a polohy nohou kanoisty. Kajakář sedí na jednom pevném fleku s pevnou pozicí nohou a komfort získává poposednutí o cenťáček sem a tam. Kanoista, sedí, klečí, nohy prohazuje jak je mu libo a pohodlí si udělá kompletní změnou pozice, kdykoliv potřebuje. Už vůbec nemluvě o tom, že do kanoe nastoupil místo v neoprenu klidně v pohorkách a vaťáku, protože na sebe necáká.

Zkrátka seasock jsem začal nenávidět … a … (omlouvám se, Vítku) přestal používat.

Anatomie seasockového břehuláka

obrázek 1 Seasock leží na palubě, ano, takhle velké to je.

obrázek 2 Seasock nasazen a připraven k použití, je celý uvnitř lodi nakrabacený, aby nohy v botičkách rovnou dosáhly co nejhlouběji hned na první pokus. Povšimněte si umístění loďáku s věcmi, tohle není dobře a komplikuje to nasedání  do krátkého a nízkého límce, jak záhy zjistím.

obrázek 3 Nesu si kajak na vodu pln dobrých předsevzetí.

obrázek 4-6 Nastavuji si kajak na vodě a instaluju pádlo do pozice pomocného plováku kvůli stabilitě.

obrázek 7 Sedím si na loďáku polozasunut, balancuju loď na hladině a pokouším se najít pozici nohou ve které půjdou zasunout dovniř.

obrázek 8 Uá, brěhulák!

obrázek 9 Brilantně snadné  vylití seasocku.

obrázek 10 Další pokus korunován úspěchem.

obrázek 11 Se zauzlovanýma nohama jsem ujel dopoledne do oběda, ale při třetím nasedání toho dne jsem na seasock definitivně zanevřel a tady ta mrcha jela zbytek výletu, kašlu na ni a radši si budu pečlivě mýt nohy před každým nastoupením než abych se mučil seasockem. Promiň Vítku.

 

Mikulášská dolní Otava

Jak letos radši ani nic neplánuju, tak i plánování víkendů přichází na poslední chvíli. 🙂 V pátek večer mi hází lano Láďa, jestli prý bych nechtěl jet s nějakou další skupinou na moji milou dolní Otavu. 
A tak jsme se sešli v sobotu dopoledne na plánované vysedačce u jezu v Jistci. Tam jsme různě přeskupili lidi, auta, lodě a zavazadla a dojeli do Písku, kousek pod dolní písecký jez. Vystartovali jsme se šesti loděmi, při průtoku cca 9kb  a hladině v Orlíku cca 342,8mnm.

Dolním koncem města to relativně teče a pak následuje za občerstvením U Sulana bývalá přírodní slalomová dráha. Tedy kousek svižnějšího proudu se zbytky pevných překážek. Pár vracáků na cvičení s větší lodí by se tam pořád našlo. Pak už brzo začíná volej jezu Heringův mlýn, prvního ze tří těsně po sobě následujících jezů u obce Vrcovice.

Jez Heringův mlýn je trvale nesjízdný, tak jsme ho přenesli přes korunu v levé části.

Pak následuje jez U Cajsů, z kterého moc už nezbylo a dá se bez problémů projet jazykem v provalené části.

Okolo průjezdu jsou vidět pozůstatky původní dřevěné konstrukce jezu.

Poslední ze série je jez Sulan. Řeklo by se skoro nesjízdný, část výpravy s víc nóbl loděmi ho přenesla. Protože voda se tu dělí do několika míst, kudy teče křez jez nahrnutý z balvanů a za našeho průtoku tam vody kdovíkolik není. Rideři na obyč plastovkách to s nějakým drncáním sjeli a tady musím, ač krajně nerad nahlásit jednu krysu výpravy, ale docela macatou. Sice nedošlo na plavání, ale každá krysa když je na břehu sníh se cení. Prý tam byl v cestě nějaký nepatřičný kámen, nebo co a ten narušil jinak pevnou a pečlivě plánovanou a řízenou trajektorii plavidla. Tak prosím, jestli jste tam někdo pohodil takový ošklivý darebný šutr, tak si ho zase odneste. Jez Sulan býval už zatopený vzdutím Orlické přehrady, ale od povodní v roce 2002 bývá stálá hladina v Orlíku níže, jez je za obvyklých vodních stavů nad vodou a je zarostlý bujným vrbovím.

Kousek za Vrcovicemi jsme zastavili, abychom vyždímali šatstvo, kdo potřeboval, ohřáli nohy a dali si něco na způsob oběda.

Přiznávám, že servírovat rakvičky se šlehačkou a věnečky u vody na čistém porcelánu je takový trochu laciný wow efekt, když mně to ale nedá…

Doba je všelijaká, tak po rakvičkách se jen zaprášilo. Věnečky je brzo následovaly. Samozřejmě podložené kvalitními uzeninami z lokálního řeznictví.

Po chvíli plavby následuje jez Smetiprach. Svědectví praví, že zbytky konstrukce šlajsny natrhly za poslední dobu už nejednomu vodákovi tohleto, žejo, loď, no…


Rideři naší výpravy volili stopu v pravé části průjezdu a nikomu se nic nestalo.

Pod Smetiprachem řeka plyne mírným proudem a občas je za menšího průtoku potřeba vyhnout se mělčině.

Jez Jistec má zachovalou původní šlajsnu, která je navíc okořeněná asi půlmetrovým balvanem, který dělá zajímavou vlnu. Protože tady jsme už končili, tak někteří účastníci si ze šlajsny udělali kolotoč a dali ji i vícekráte. 
Tady ještě máte hejblací obrázky z jezů od našeho mistra kameramana.

Předpokládám, že o mnoho dále za Jistec už za této hladiny v přehradě proud nepůjde. Loni, kdy byl proud až na soutok s Lomnicí, tak byl Orlík ještě o pět metrů níže. Tuto zimu by měla být hladina snížená do konce března. A uvidíme, jak to bude dál, jsou avizovaná další snížení hladiny kvůli výstavbě bezpečnostních přelivů na hrázi, která by teoreticky měla začít už v dubnu. Někdy bude kvůli této stavbě snížená hladina i v létě. Kdy a o kolik zatím není oficiálně známo. Tato stavba by měla být hotová do konce rou 2025, takže do té doby se vyplatí být na pozoru a sledovat výšku hladiny, jestli nenastal čas k plavbě v původním korytě řeky na tekoucí vodě. Podle vyhlídek by měla někdy hladina klesnout až na 339mnm, což je jen o trochu víc, než při minnimu minulou zimu.

Chobotnice
Foto: Chobotnice a Láďa

Listopadový volej

Konečně mi trochu odlehlo  od práce a narychlo jsem se rozhodnul zajet odpočinout nervum na… no na jednu nejmenovanou přehradu na Vltavě. Že jsem vyjížděl od baráku až nějakou dobu po obědě, dorazil jsem do bodu A sice za světla, ale moc času už nezbejvalo. Bod A je jednim z mála, kde se dá v klidu hodit loď na vodu a zaparkovat. Když má kanoista zabaleno, neni moc co rozmejšlet, dá na vodu loď, do lodi loďák a jede. 
S ubývajícím světlem jsem dojel na krásný místo na táboření, vlastně o sto metrů vedle místa, kde jsme minule tábořili s Honzíkem.

Pověsil jsem hamaku, nasbíral pár klacíků na uvaření večeře a po večeři a troše domácího cideru šel spat, bo jsem byl po delším pracovním záběru orvanej jak borůvka.

S východem slunce jsem si ukuchtil ranní polívku a hemenex.  Neměl jsem sebou ani nůž, ani firesteel a podobný survivalový vychytávky. Důležitější než nůž bejvá lžíce. Teda nůž bych si možná i nějakej vzal, ale zrovna při balení jsem nemohl najít žádnej z mejch švýcaráků. Ale ono to jde v pohodě i bez něj. Na zatápění používám obyčejnej zapalovač a odřezky z výroby poslední kánoe.

Vodu na vaření jsem bral normálně z přehrady, teď je v pohodě průhledná do metru a subjektivně čistá, po delším varu to s běžnym jedincem nemůže nic udělat.  Sice jsem sebou měl filtr Sawyer, ale nechtělo se mi ho máčet. 🙂 Ten pocit, že jsem to udělal echt survivalově – s použitím filtru, ten mi nějak nechyběl.

Žádnou tečku v mapě kde zatábořit jsem neměl, tady prostě jsou úseky, kde takový tečky v mapě by tvořily souvislou čáru. Prakticky kde neni skála kolmo do vody a kde neni rekreantský peklo typu Radava. 
Zejména s hamakou je to bez problémů, vhodnejch stromů s výhledem na panoramata je tu jeden vedle druhýho.

Tahle kánoe je speciální rychlej singl. Design na takovou dřevěnou loď původně na světovym trhu nebyl. Nicméně takovou loď jsem chtěl a tak jsem přednesl svoje požadavky při vhodný příležitosti oblíbenýmu kanadskýmu designérovi lodí Trevorovi.  Že chci kánoe, do který se dá sbalit na tejden natěžko, případně i s kytárou, ale která přitom pojede co nejrychlejc.

Nebo aby se s tou lodí dal jet maraton, to znamená v našich podmínách třeba 60 kilometrů voleje za den.  Nejvíc doma je na voleji, ale dá i divočejší vodu do WW2. The Solo Quick. A tak se stalo, že má kanadskej designér (nejen u tohodle modelu) na svym webu fotky z českejch přehrad.

Sbalit kemp po hamakování je na malou chvilku, takže po snídani jsem mohl vyrazit. 
Akorát jsem hned po chvíli potkal pařez, jak vyděšeně utíká od vody…

Ráno to vypadalo slibně, že by mohlo bejt pěkně, ale nakonec to z ranního sluníčka dopadlo na postupný zatahování.

Tady u tý skalní věže co je většinu roku pod vodou už bylo vyloženě pošmourno. Aspoň že zatim foukal mírnej zaďák. Mezitim jsem se rozhodnul, že si natáhnu víkend až do pondělí. S takovou mi vycházelo, že musim v neděli ve dvě odpoledne otočit loď zpátky, abych stihnul vyzvednout druhej den děti ze školy. Na a jak řekli, tak i učinili.

Občas fotim různý zrcadlení skal ve vodě, tady jsou na to zrovna docela dobrý skály, ale nebyly dobrý světelný podmínky.
Se setměnim jsem zase přistál a utábořil se, tentokrát na druhej pokus, ten první se mi nelíbil, vstup do lesa byl zarostlej šípkama a hned za nima byla podle stop frekventovaná stezka zvěře a nechtěl jsem se dohadovat s chudinkama zviřátkama kdo tam bude trávit noc.

Ten druhej flek byl hodně v pohodě. Stromy na hamaku, mrak suchýho dříví na vohýnek. Vohýnek pochopitelně v bezpečný vzdálenosti od lesa, což při upuštěný přehradě je docela snadno proveditelná věc.

K snídani zase polívka na rozehřátí, kafe a hemenex.  Žádný epický vyváření. Všechno vařim v jedný pánvi, starožitný německý. Prve vodu, pak případně jídlo. Na ohni to jde rychle a přijde mi to univerzálnější jak ešus.
Po ranních červánkách nastaly zase obvyklý hrátky, jako jestli bude ten den zataženo, nebo sluníčko.

A nakonec to pro tenhle den vyhrálo sluníčko. No jasný, masňáci voteklý museli do Kolbenky a do Myšelinky, venku skoro nikdo, tak se toho sluníčko nebálo.

Tady u toho baráku už jsem dávno jel jen v mikině, protože při ostrym tempu pádlování mi byl hic.

A to už jsem se blížil zpátky k bodu A a k zaparkovanýmu autu. Celkově to dalo z bodu A do bodu A se všema zjížďkama 58 kiláků, ani ne za 48 hodin. Jako žádný závody, spíš relax. No a bylo po výletě, naložil jsem loď na auto a hajdy domu, stihnul jsem to akorát.
Tohle ježdění z bodu A do bodu A má řadu výhod oproti běžnému „Splouvání“ řek po proudu. Na voleji se dá jezdit bezpečně i v zimě s minimálnním rizikem zvrhnutí (Přesto je dobré nezanedbat bezpečnost a opatrnost). Přehrady a podobné plochy jsou sjízdné i v době sucha. Odpadá logistika zájezdu s přesouváním nebo pendlováím aut z bodu A do bodu B (C,D).  Výlet nemusí probíhat přímačaře, ale dá se vracet, nebo různě zajíždět, objevovat zátoky… Samozřejmě to chce vhodnou loď a techniku pádlování. Nemusí to být rovnou seakajak, může to být i solidně rychlá kánoe, třeba deblovka ode mně, ale i jiná. V pomalé lodi to jde taky, ale je to víc trápení, kvůli kterému vodáci nenávidí voleje.

Chobotnice

Orlík

Jednou, někdy, v nějakém čase, kdy někteří měli přijít a nepřišli, mnozí měli odejít a neodešli, blíže neurčeného data jsme s mým skvělým kámošem – synkem Honzíkem vyrazili na Orlík.
Světla už ubývalo když jsme dorazili. Orlík a Slapy se liší v tom, že na Slapech je relativně dost míst, kde dát na vodu, ale málo míst kde tábořit, aniž by člověk ležel přímo pod nějakým hausbotem, nebo zablešenou boudou. Na Orlíku je vzhledem k ploše poměr naopak. Orlík je oblast lesních cest se závorama. Asi to musí být, při náporu lidstva, co se tam žene. No místo u zátoky, kde jsem myslel, že dáme loď na vodu nevyšlo, tak jsme zaparkovali kousek z druhé strany, vzali věci a šli těch asi 600 metrů k vodě. Žádný kolejda, žádný nošení lodě na dvou pádlech, prostě to jen máme vhodně zařízený. 
Na vodě jsem už i já musel uznat, že nastává opravdový šero. Tak jsme hned po vyplutí začali hledat místo na přespání. 
Jsouce zkušení zálesáci, místo s dostatkem dřeva, flekem na oheň a stromy na hamaky jsme našli celkem snadno a svítíce si očima nasbírali něco na oheň a navázali hamaky. 
Rozdělal jsem oheň s pomocí pár cedrových třísek. Ne nelekejte se, nezačali jsme porcovat loď, vezl jsem si s sebou pár tenkých odřezků z výroby lodě. Ušetří to spoustu starostí. Dali jsme obligátní fazole a šli spát. 
Honzík je borec…  Uložil jsem ho do spacáku a ještě do deky, kopie vlněný Hudson bay company bobří přikrývky, aby mu nebyla ziminka. Ze spacáku se odkopal, spal jen v dece a že prej v pohodě. Při teplotě těsně nad nulou…
Ráno byla mlha pochopitelně ještě o něco hustší, než večer. Ale vstávalo se hezky. 
Zálesácká instantní polífka. A dva hrnky, oba z rukou jednoho mistra prodavače, větší ještě dávno v Lucky horse, menší v General store
Jak pláž končila mlhou, vypadalo to trochu že táboříme na okraji Zeměplochy, kde dál jsou už jen oblaka. 
Po snídani a precizním úklidu místa jsme vyrazili na projížďku.
Plavba byla pestrá. Bloudíme v mlze, prohlídka petrohradské Ermitáže atd. 
Když jsme se dost vynaprojížděli, na jeden zátah jsme zase odnesli všechny věci k autu a jeli domů.

Chobotnice

Donau & March, aneb Venkovani jedou do Rakous…

Už dlouho jsem se chtěl dostat znova na Dunaj pod Vídní. Nejlépe to spojit s nějakou pracovní cestou. A jako na potvoru, zrovna žádná práce tím směrem nebyla. Tak teď v době covídový jsem usoudil, že vystrčím hlavu  ze samoty dílny a pojedu mrknout na ten Danubius. Krátký průzkum možností cestování a nábor na Facebooku dal vzniknout sestavě popsané už v názvu článku. Notoricktí splouvači Salzy a dalších rakouských kvaků byli ze hry, protože do Rakouska nesměli Pražáci.  Tak vznikla sestava já, Láďa a Dáda. Kanoe a dva seakajaky. Plán byl pomocí pendlu čistě rakouským vlakem dát za víkend dvakrát Dunaj z Vídně k Wolfsthal, což je poslední vesnice na pravém břehu před Bratislavou (poněvadž na Slovač nesměli Čehúni všech druhů).
Po řadě peripetií a výměně aut jsme s Láďou dojeli ve čtyři ráno do Vídně a dospali chvilku u Výzkumného ústavu pro stavbu lodí. Takže prakticky u kolegů. Ráno dorazil i Dáda a zahájili jsme směs činností snídacích, oblékacích a na vodu chystacích. Tedy hlavně kajaková sekce, my kanoisti se moc nechystáme, prostě skočíme do lodě a jedem. Taky to bylo celý víkend kanoistické sekci (závistivě?) předhazováno.
Když bylo chystání dosti, jali jsme se nasedat na rychle tekoucí hladinu kanálu Donaukanal, který teče centrem Vídně. Tak se dá projet celé město za celkem chvíli. Jen je potřeba dávat v úzkém korytě pozor na velké a někdy i rychlé lodě. 
Aby zas někteří neřekli, že jsem krajinkář, který dává jen veliké celky záběrů, kde nejsou detaily, tak tady jsem si dovolil udělat výřez, kde je vidět láďova osobitá technika nastupování do grónského plátnem potaženého kajaku s tradičně malým límcem a tradiční navlékací  ochranou – seasock. To je takový pytel na zašmodrchání a znehybnění nohou pádlera v lodi, třeba o tom budeme jednou publikovat více podrobností.
Cesta přes Vídeň rychle ubíhá. Ne, že by ji z lodě viděl člověk celou, ale rozhodně je to zajímavá perspektiva. V centru Vídně míjíme i soutok se zdejší obdobou Botiče, Vídeňkou, neboli Vienner Fluss.  Ta začíná nad městem, ale pozoruhodná je spíš pro urban paddling se vším, co k tomu patří. Stupně v navigaci a především tunel, akorát podstatně delší i širší než ten na Botiči. Ale za vyšší vody se i Vídeňka jezdí.

Na spodním konci Vídně jde dunajský kanál více parky nebo mezi průmyslovými areály. Na březích stojí množství tradičních rybářských chat s obrovskými čeřeny zavěšenými přes dvojnožku na navijáku.

Těsně pod Vídní jsme se setkali s Jurajem, který sem se svou vlastnoručně vyrobenou krásnou žebrovkou Emily přijel z Bratislavy. 
Tak se na pláži dunajského ostrova ocitly tři dřevěné lodě a přitom každá vyrobená zcela jinou technikou. Jurajova žebrovka (o stavbě zde), Kajak Skin on frame  – dřevěná laťová kostra potažená z nedostatku tuleních kůží plátnem  – dlouhodobě zapůjčený Láďovi (o technice přímo z místa zrodu lodě zde) a konečně moje Cedrofka, vyrobená poměrně moderní technologií ze sendviče dřevo/epoxidový laminát.  Tu zelenou plastovou věc moc mezi lodě nepočítám, není a ní ani kousek dřeva.
Když jsme si dostatečně vzájemně vyzkoušeli lodě, vydali jsme se po proudu. Fotky nepostihnou jak obrovská je to pro našince řeka. Traverz z jednoho břehu na druhý vezme docela ´čas. A proud tu sice nevytváří krom míst u výhonů – hrázek vlny, ale je hodně rychlý. To je vidět i když se člověk blíží k některé z bójí vymezujících plavební dráhu. Bóje se zmítá v proudu a přes její baňaté tělo se valí hlasitá vlna. Na bóle a lodě, některé velmi rychlé je potřeba dávat pozor.
Oběd jsme měli načasovaný do podniku Hummer´s uferhaus v Orth an der Donau. Zkrátka do krásné výletní rybí restaurace na samém břehu Dunaje. Výběr není až kdovíjak široký, kdo jsme šli do restaurace, tak jsme si dali Karp auf serbische art, neboli kapra po srbsku. Byl výtečný. V restauraci jsme museli vyplnit prezenční listinu kvůli případnému trasování Covidu. Ale duši nám to neukradlo a vyplňoval to tu bez remcání každý. Obsluha tu byla i v těchto časech milá, našli nám místo kam jsme se vešli i bez rezervace a kajakářům poskytli rezervní ubrusy přes židle, aby jim je nezamáčeli.
Juraj se svou neteří na háčku mezitím vyrazili k Bratislavě, aby stihli doplout před předpovídanou bouřkou.
Skoro celá délka řeky mezi Vídní a Bratislavou včetně lužních lesů na obou březích je národním parkem, kde se nesmí krom jednoho místa tábořit a kde i přistávat a vstupovat na pláže se smí jen někde. Krom hrází, které nahání vodu do plavební dráhy je koryto řeky přírodní, bez navigace. 
Rameny se smí také proplouvat jen některá, ale toto nad Hainburgem například ano. Může to působit jako mnoho omezení, ale taková má každý národní park. Akorát tady je hlavní dopravní tepna skrz park řeka. 
Když jsme se přiblížili k Hainburgu, nad našimi hlavami se začala stahovat mračna. Tuhle fotku sám portrétovaný rider Láďa nazval „Frodo odplouvá do Mordoru“. 
Kousek pod Hainburgem na protější straně ústí řeka Morava. Prý tam bývají velké víry a tak, ale to nemohu posoudit, zatím jsem tu jel vždy při pravém břehu. Nad soutokem na skále je zřícenina hradu Devín. Pod hradem je stavba o jejímž účelu nebo názvu jsme vedli dlouhé debaty.
U Wolfsthal na pravém břehu jsme po asi 65km zakončili plavbu, nechali Láďu hlídat lodě a s Dádou se vydali dva kilometry na nádraží lijákem, který přišel přesně podle předpovědi. Museli jsme i popoběhnout, abychom stihli příměstský vlak, který nás dovezl na nádraží nedaleko našich aut ve Vídni. Pak jsme sjeli auty dolů k lodím a zahájili večeři a zároveň debatu co s dalším dnem. Plán na druhé kolo Dunaje byl z různých důvodů zavrhnut a zvítězilo moje náhradní řešení dát si Relativně přírodní úsek Moravy mezi Rakouskem a Slovenskem. Podle dostupnosti autem z rakouské strany jsme vybrali úsek 18km mezi Jedenspeigen a Angen an der March.

Ráno jsme dodojeli auty k řece do Jedenspeigen, vyložili tu lodě a dojeli nechat jedno auto v předpokládaném cíli plavby. Řeka Morava/March je tu po obou březích lemovaná krom lesů i rybářskými chatami s obřími čeřeny. Vypadá to, že zde tráví čas odpočinkem, nebo večírkováním s občasným vytažením sítě. 
Celý úsek asi 60km od soutoku Dyje s Moravou až po ústí do Dunaje je bez jezů a ač je spousta meandrů napřímených, tak řeka působí hodně přírodně a krom chat na jejích březích není mnoho civilizace. Hned od startu nám připadalo že je nějak vysoká hladina a rybáři nám potvrdili, že je asi o 120cm vyšší hladina, než obvykle. Průtok byl asi 90 kubíků. Bylo vidět, že před nedávnem šla voda asi o metr a půl výš při 250ti kubících za sekundu. To jsme netušili, že zakrátko zaprší a půjde tudy 700 kubíků. To už musel být docela cvrkot. 
Rybářské chaty mají zvláštnost na realitním trhu – k jejich koupi je povinnost prokázat se platným rybářským lístkem. Teoretizovali jsme nad možností pronájmu takové chaty jako základny na přespání při vícedenním vodáckém pobytu zde, ale vypadá to, že taková možnost není. 
U Dürnkrut jsme minuli pískovnu, kde těží písek z Moravy pomocí korečka, které je tažené na ocelovém laně mezi pískovnou a pontonem u druhého břehu. 
Celý víkend jsem poslouchal hlášky o „Zapráskanejch kanoistech“, kteří si protáhnou nohy kdy chějí, snadno se jim vystupuje a nastupuje do lodi, nemusejí se zašprajdovávat, necákají si na hlavu…  Třeba i tady v mrtvém rameni řeky. 
Plavba díky vysoké hladině vody a absenci jezů rychle  uběhla. Za celou cestu jsme nepotkali ani jednu loď. Jen pár červených kanoí půjčovny v cíli naší plavby. A zde také mezinárodní přívoz.
U přívozu je budova bývalé celnice na vysokých nohách, aby odolala vysoké vodě. Tady jsme si dali pozdní lehký oběd a opět okrášlili místní prezenční listinnu svými jmény. Navázali jsme lodě na auta a vyrazili zpátky ke svým domovům.
Celkově jsme víkend v Rakousku, který jsme stihli ještě dokud to před podzimní vlnou Covidu šlo hodnotili vysoce kladně a začali předběžně plánovat návrat na podobnou další kombinaci.  Možná Dunaj pod Vídní, Morava pod Břeclaví, plus maďarská ramena Dunaje pod Bratislavou. Ideální kombo na květnové svátky, kdy ještě nejsou komáři.

Chobotnice
Foto Chobotnice & Láďa

Východočeský vodácký maraton a Sázavský Samba maraton

Východočeský vodácký maraton

5. září proběhl 51. ročník Výhodočeskýho vodáckýho maratonu.
Vyjímečně jsem nikoho nevezl, ba naopak. Vyzvednul mně doma Karel  a cesta na východ uběhla v družný debatě natotata. Karel má rád důkladnou přípravu a že VVM ještě nikdy nejel, cestou jsme se stavili v Hradci kouknout na trasu přeběhu. Sice už bylo tma, ale nějak to omrknout šlo. Pak už jsme dorazili do loděnice v Pardubicích na Chrudimce, kde je cíl závodu. V pohodě jsme se zaregistrovali, navázali naše lodě na vlek  a připojili k pohodovýmu večírku. Hejno kytar a basu jsem doplnil svym vrzánim na banjo a byla to solidní sestava a příjemný hraní. Večírek se protáhnul do prvních hodin soboty.
No ráno mi přišlo, že jsem nespal moc dlouho, ale skvělej logistickej servis pořadatelů je vykoupenej brzkym vstávánim na odjezd autobusu v 7 hodin. No nějak jsme to všichni zvládli a v různý míře ranní pomuchlanosti se shromáždili v autobusu směr Týniště nad Orlicí. Tam nás čekalo poučení o trati, trocha zevlování A pak už start. V První vlně startujou všechny dvojmístný kánoe, o minutu pozdějc pak všechny zbylý plavidla. Průtok jsme měli tentokrát pěknej, asi 12 kubíků na Orlici. Vystartováno a startovní pole se začlo rozprostírat podle různejch rychlostí. Zprvu mi to pro mně připadalo nadějný, že se mi povede dodržet strategii první čtvrtku jet na pohodu a pak na volejích do toho šlápnout. Zklamání přišlo hned v prvních meandrech. Jel jsem na papírový kánoi Dobrodružství, která je všechno možný, jenom ne točivá. Takže loď měla tendenci přejet meandry napříč, hnát někam do vrbiček s proudem a vůbec se chovat nemravně..  Výsledkem čehož jsem už u Blešna byl vorvanej jak borůvka z toho všeho šílenýho kormidlování a hlavně docela bez elánu. Takže na mně přišla krize a ta se držela přes přeběh a daleko za Opaťák. Teda podepsalo se na tom i to, že mi nějak blblo rádio, co jsem si vybral že mi bude hrát do sluchátek po cestě. Pak asi deset kilometrů před cílem jsem se nějak sebral, přehodil muziku na vlastní zásoby v telefonu a zbytek dojel už v solidnim tempu. Zajímavý byly poslední dva kiláky proti proudu Chrudimky, která měla v úterý před závodem průtok 30 kubíků a do soboty to ještě uplně nekleslo. Takže tam, kde jindy voda sotva teče byla teď fuška vyjet ten kus od soutoku k loděnici. To se nakonec podařilo. V cíli bylo pro závodníky přichystaný solidní občerstvení a taky buchty ze soutěže o nejlepší buchtu (pečenou, k jídlu). Vyhlášení výsledků přerušil lokální mrak, ale i to jsme nakonec přečkali. Pak nastoupila na pódium skupina Apalucha s parádnim bluegrassem. Akorát skupinka nás, rebelů muzikantů jsme se domluvili a šli si hrát do klubovny loděnice svoje písničky.
Ráno už jsme jen posnídali výborný smažený vajíčka od kamarádů do zajišťovali skvělej catering po celej víkend a rozprchli se do svejch domovů.
Nezbejvá, než poděkovat pořadatelum, který zorganizovali jako vždycky parádní závod se skvělou atmosférou a vstřícnym přístupem k závodnikum. A to i v nelehký době covídový, kdy je těžký rozhodnutí včas rozlouknout, zda do pořádání akce jít, nebo ji stornovat.
Výsledky závodu najdete TADY.
No a tady je nějaký moje Relive vídeo z trati.

Sázavský Samba maraton

Dva tedny po VVM, teda 19. září se jel kvůli covidu z jara odloženej Samba maraton. Na jaře nikdo nemoh tušit, že v záři budou čísla nakaženejch desetkrát horší, ale akce zakázaný nebudou. Tož dobře to dopadlo. V Pátek pozdě večer jsem dojel do kempu Kormorán ve Zlenicích a vyhledal největší voheň v domění, že tam budou se tužit v přípravě závodníci. Leč později se ukázalo, že to byli obyčejný vodáci, nicméně moc milý mladý lidi, který hráli spousty písniček co jsem buď neznal, nebo je nikdy nehrál. Tak jsem nechal banjo většinou odpočívat, ale i tak si večírek užil.
Ráno začala registrace na trávníku u vody.

Všichni dostali kartičku na potvrzování kontrol a nafasovali loď, případně další proprietky.  Mnozí si potunili loď podle potřeby, něčim měkkym na sedačky, nebo nalepenim jídla poslední záchrany. Já si dal na sedačku den předem ušitej podesdák s tkanicema na přivázání a k výztuze na dně lodi přidělal držák na telefon, kde mám GPS ke sledování trati a rychlosti a nějakou tu motivační muziku do sluchátek.


Na devátou hodinu jsme se zhromáždili před startovní čárou  –  kabelem visícím napříč nad vodou. Pak zazněl startovní zvuk a jelo se . Na startu tady bejvá tlačenice o průjezd jízkem ze šutrů, ale obešlo se to bez nehod. Na následujícim voleji se hned startovní pole roztahlo a bylo už tušit rozložení sil posádek. Vpředu hodně jely lodě barvy jiný, než oranžový. V těch jely posádky, který už někdy braly medaili na Samba maratonu. Kvalitní volej začal prověřovat prověřovat naše kondice…
První jez ve čtyřkolech jde sešoupnout přes korunu a pod jezem to dokonce nějakou dobu trochu teče. Jez v Čerčanech je potřeba přehodit šlajsnou. Tady jsem dokonce viděl nějakou dočista koupající se posádku…  Po čtyřech kilákách voleje je další jez Poříčí. Tady je vlevo pěkná nová retardérka. V ní mi GPSka naměřila asi top speed závodu, 12,8km/h. 🙂 Co se mi pak pokoušela nakukat, že nejrychlejc jsem jel v klidnym úseku mezi Žampachem a Třebsínem, to byla chybička ve výpočtu. První hodinu jsem jel tak jako na udržovačku a ladil výkon a styl pohonný soustavy na pro mně zcela nezvyklou loď.

Vedoucí posádka u Zbořeňáku

Postupně jsem jel už jen s několika málo posádkama, s kterejma jsme si  poměřovali síly.  Takhle jsme dojeli ke Zbořenýmu Kostelci. kde bylo takový potkávací kolečko. Což obnášelo minout občerstvovačku, dojet asi půl kiláku za ni, vystoupit z lodi na břeh, nechat si dát razítko a kontrolní kartičku a pak vypádlovat zpátky na občerstvovačku. Tady mohl člověk zprvu potkat posádky rychlejší než on, posléze ty pomalejší.  Výběh pro další kontrolní razítko nahoru na hrad je extra kruťárna. No, příště budu víc trénovat i běh… Po seběhnutí z hradu jsem něco málo zobnul a vypil a hajdy zpátky do lodě. Protože celou dobu od startu mi dejchal na záda jeden kolega v kategorii a náskok jsem neměl kdovíjakej.
Od občerstvovačky asi po první jez v Týnci jsem měl krizi, asi mně dostalo to běhání (narozdíl od pádlování nepřirozenej druh pohybu pro člověka). Tady je na šlajsně klapka co si člověk sklopí sám vlastní lodí. No dobrý. V Týnci jsem se uhnul pár čudlobijcum a už tu byl jez u kempu a pod nim první šutroviště. Nebylo dost vody na loď a občas bylo mezi odráženim se o kameny potřeby vystoupit z lodi a tahnout ji. Naštěstí jen asi sto metrů.  Za jezem Podělusy s pěknou retardérkou se voda konečně trochu rozjela, což ale při nízkym stavu vody (asi 6,5 kubíku nám teklo) znamená, že tý vody je malá vrstva. Ale s hledánim stopy to nějak šlo vykličkovat. Teda až k Lesnímu jezu. Pod nim až do Kameňáku to byla šutrovačka že se to nedalo nazvat jízdou. Po kulatejch oslizlejch kamenech se blbě běží, tak jsme všichni různě kombinovali tahnutí lodě a jízdu, když to zase trochu šlo. Pod jezem v Kameňáku to bylo až po ústí přepadu z nový elektrárny na levym břehu jen o trochu lepší. Dál obligátní úsek přes Žampach do Pikovic byl trochu o pádlování a dost o hledání proudnice, nebo dostatku vody pro loď a pádlo.
Do Pikovic jsem dojel zhruba hodinu po první posádce. Na to, že to byla kratší trasa než VVM a většinu cesty jsem si připadal celej bujarej, tak skrze nejdřív voleje a pak ty šutrovačky jsem měl průměrnou rychlost o 0,9km/h nižší, než na VVM, kterej byl pro mně veliká krize.


V cíli čekalo na závodníky spousta občerstvení včetně buřtů k opejkání. Tak jsme tam odpočívali, debužírovali, klábosili  a pozorovali další dojíždějící posádky.
Po uzavření závodu a zároveň dojetí skoro všech posádek nastalo vyhlášení.

Kategorie C2 dopadla celkem klasicky. první místo Honza Pazourek a Roman Mornštern, na druhym Otakar Venta a Standa Hamák a na třetim Honza Šámal a Martin Kadlec.
V mojí kategorii C1 se mi povedlo doplazit se do cíle prvnímu s časem 5:04, ale rozhodně to nebylo samozřejmý, protože Marek Kovařík byl za mnou asi jen o 7 minut, takže stačilo nějaký zaváhání, nebo krysa a mohlo bejt všechno jinak. Na třetim místě se umístil Markův syn Kuba, kterej po desíti ročníkách ježdění s tátou ho vyzval k zápolení v kategorii C1. Celkem se nás sešlo šest singlů, C1, což už je docela důstojná konkurence a snad nám to ještě poroste…  Kategorie „nejdrsnější z nejdrsnějších“, jak zaznělo při vyhlašování.  No mně teda přijde drsnější kategorie „Dítě a šílenec“, jak to nazývaj na Berounka maratonu, tedy většinou rodič s dítětem.  Nicméně jsem zvědavej na další ročníky, s těmahle klukama bude to závodění zajímavý.
Poznámka ke kánoi Samba – podle mýho nejlepší co se kdy u nás z plastovejch deblovek urodilo, konečně trochu odpíchnutí od toho hraní na Vydry. A dá se to docela dobře jet i v singlu, za předpokladu že dotyčnej rider trochu vyladí styl a dělá s tou lodí a s pádlem co je potřeba.
Tady můžete kouknout na video ze sázavský trati.

I tady bych chtěl poděkovat organizátorum ze Samby za jejich práci a přípravu krásnýho závodu v době nelehký pro pořadatele. A doufám, že se sejdeme v hojnym počtu na další ročník zase v obvyklym jarnim termínu.
Výsledky zbylejch kategorií najdete časem na webu pořadatele.

Chobotnice

Samba maraton 2020

Samba maraton singl

Ahoj, blíží se nám termín z jara přeloženého Samba maratonu. Hydrologická situace zatím vypadá příznivě a navíc pro letošek tu máme oficiálně vyhlášenou kategorii C1. Takže šupky dupky trochu potrénovat rychlý záběr a tradá. Startuje se na plastových lodích, může být jednomístná, nebo i vícemístná. Royalex, PE a podobně. Trasa je po Sázavě, včetně obávaných sázavských peřejí pod Týncem, startuje se 19. září u hotelu Kormorán a cíl je v Pikovicích. Součástí akce by letos mělo být i posezení po závodě u ohně se zpěvem a kytarami. Protože letos je to už desátý ročník.   Více informací je na www.sambamaraton.cz

Labe – Elbe z Děčína za Míšeň


Jelikož se nám Minule líbil úsek údolí z Děčína  do Hřenska,, začali jsme s Lenkou další týden naproti Děčínskému zámku  a s tím údolím si dali repete.  Labe mělo pořád slušný průtok, asi 150 kubíků.

Německé společnosti s menšími parníky místo nadávání na neexistenci jezů prostě jezdí. Ikdyž bylo vidět, jak se parník sune proti proudu jen pomalu.

Zato nám to do Hřenska pěkně odsýpalo. Tady není problém jet vycházkou 10km/h. Trochu i díky nové dálnici D8 je provoz aut na březích celkem malý a vlaky tady moc neruší. Krásné údolí.

Tohle je zajímavé místo. Na levém břehu tu je hranice s Německem. Na pravém nřehu asi až o tři kilometry dál. Hranice odtud vede prostředkem řeky. Takže tu lze jet trochu ve stylu Dobytí severního pólu. „Pluju v Německu – a v Čechách. A v Německu – a v Čechách…“ Nebo mít konce lodi v různých státech. A hlavně tu začínají německé kilometrovníky, které nás budou provázet dál. Česká kilometráž, která je v souladu s mezinárodními standardy je počítaná od moře nahoru a končí pod Hřenskem na pravém břehu kilometrem 726,6. Německá je počítaná od údolí Klopotského potoka/Gelobtbach. Tady u mlýna napájeného kdysi tímto potokem začíná Německo. A dál jsou kilometrovníky počítané sestupně odtud.

Ještěže nás nebrzdí ani hranice, ani karanténa a můžeme plout dál Hned za první zatáčkou pod Hřenskem jsou jedny z nejhezčích skal na březích.

Pak se po nějaké době vyloupne na obzoru taková trochu „Marlboro“ silueta kopce Lillienstein. Ta nás bude provázet celkem dlouho. Akorát přímo pod kopcem, když se připlouvá ke Königsteinu, tak není z toho podhledu znát.

Příhradová konstrukce výtahu  z roku 1905 je pěknou dominantou údolí na začátku městečka Bad Schandau. Dá se jím vyvézt nahoru na procházku po skalách. Využijí zejména suchozemci, nebo milovníci fakultativních výletů.

Bad Schandau – Krásné domy v lesnatém údolí, spousta lodí a přívozů zůzných velikostí. A taky dva supermarkety těsně u vody, kdyby bylo potřeba něco dokoupit.
Dál voda pořád pěkně rychle teče ke Königsteinu. O pár kilometrů dál jsou na levém břehu dva kempy, ale na můj vkus trochu moc plné a rušné. Nicméně kdo je na takové zvyklý bude spokojen.

Königstein mně fascinuje vždycky, když okolo něj pluju. Hradby pevnosti jsou nástavbou kolmých skal, které se tyčí přímo nad Labem. Kdybych se někdy nechal ukecat na výlet od vody pryč, tak asi tady. Akorát to bude na dlouho aby to stálo za to.

Kus pod Königsteinem na pravém břehu jsou dva kempy přírodnéjšího typu, takováta vodácká tábořiště. Nicméně my si našli svoje místo ještě o fous dál, jsme zvyklí přespávat o samotě. Záměrně nepíšu tábořit, ono to vytahnutí spacáku z loďáku a složení hlavy do brzkého rány žádné táboření není. Samozřejmě usadit se na místě pro spaní až se soumrakem je předpoklad nenápadnosti. Ráno bylo všechno fest mokré od rosy.  Ale to jsou ta krásná srpnová rána.

Na všech řekách se vyplatí občas ohlédnout a podívat se na panoramata z druhé strany. Ale na Labi obvzlášť. některé skály jsou vidět jen z určitých úhlů. Nebo tady opět Lillienstein v pohledu od Kurort-Rathen. Nedaleko ve skalách je přírodní amfiteátr, kde přes léto hrají hry zejména na Motivy Karla Maye, který za svého působení v okolo čerpal inspiraci pro popisy „americké“ divočiny.

Tady na fotce je Obervogelgesang, neboli „Zpěv horního ptáka“, restaurace a kemp, kde nás loni při multiday maratonu neměli rádi pro rušení nočního klidu čistým, leč hlasitým zpěvem a hrou v hudební nástroje. Nu vzpomenul jsem na nebohého Jurgena, jak nás přišel v pyžamu prosit, abychom už nezpívali… 🙂

Tohle si Lenka původně chtěla vyfotit velký hrad na břehu řeky, ale ona je to jen továrna…  🙂

Kdo si myslí, že soulodit, nebo jen tak driftovat jen na Vltavě pod Vyšákem, je na omylu. My na to driftování věříme, krajina opravdu ubíhá, Frištenský a kilometry se jen sypou.  Jen to chce držet hlídku, abychom se nepromísili se břehy, nebo nějakou větší lodí.

V Německu je mnohem větší provoz malých lodí než u nás. V Stadt Wehlen operuje slušně veliká půjčovna a i níž je docela provoz. Ale řeka je tu tak veliká, že se všichni v pohodě vejdou. Hodně se tu jezdí v dederónských skládacích debl-kajakách, často natěžko s chcrlem přebývající bagáže na zadní palubě.

Na začátku Drážďan jsem dali oběd v Pizzerii, která je hned na břehu, pár metrů nad řekou. Provozují ji Italové, tak jsem měl dilema, jestli se domlouvat anglicky, nebo mojí parodií na němčinu, případně mojí parodií na italštinu… 🙂 Pak následovala siesta na oblázkové pláži s výhledem na parníky a údolí, než jsem se posunuli zas kus po proudu propláchnout krky lokálním radlerem.

Trochu mně pozitivně fascinují ty německé složeniny slov. Ano, na Augustově mostě se opravdu pracuje.

Drážďany… Nedají se moc vtěsnat do objektivu, zejména při pohledu z lodě. Ale zážitek je to krásný. Nicméně v Drážďanech řeka ani proud nekončí. Labe si valí pořád dál. Ono to tak nevypadá, na první pohled z lodi působí jako volej… Ale ledva je potřeba přistát, vodák pozná rychlost proudu, který ho snáší a jak musí nasměrovat  příď hodně proti proudu, aby se dostal tam, kam chtěl.

I při pohledu ze břehu voda pořád rychle teče. Poznat je to hodně i jak valí přes bóje. Místo na spaní jsme našli v místě kde byl na břehu liduprázdný prales s opravdu špatným přístupem ze břehu. Celkem ideální místo. Dali jsme večeři, se soumrakem pověsili hamaky a šli spát.  Ten den jsme s různými zastávkami, driftováním a lenošením ujeli 52 kilometrů.

Na této cestě jsem pro urychlení i bezpečnost upustil od obvyklého vaření na ohýnku, ale vzali jsme plynový vařič. Snídaní jsem vařil zase brzo ráno, abychom vypadli z místa přespání, pochopitelně beze stop.

Takže celkem brzy dopoledně už jsme proplouvali Míšní. Ta se z vody fotí o dost lépe, než Drážďany. Jen to chce načasovat s mosty, voda tu teče pěkně rychle.

V Míšni hned u vody je veliké parkoviště se spoustou karavanů i obydlených dodávek.

Často se mně lidi ptají, jak to vypadá na Labi dál. Tak pod Míšní to kousek vypadá skoro jak na Vltavě v Praze – Podbabě. Nepříliš vysoké skály, nějaká niva dole… Nahoře na těch skalách jsou vesnice se zvláštními jmény Zadel, Kleinzadel, Diera…

Ze Zadele jsme se úspěšně dokopali ke strohému zámku na ostrohu nad řekou – Neuhirschstein…  Pak Lenku napadlo připomenout, že vzhledem k nastávajícímu konci zájezdu bych měl kouknout jak mi jede vlak ze zvolené konečné destinace  – Nünchritz. No vycházelo to na tři kilometry po vodě  plus přesun přes město třičtvrtě hodiny. Jak jsem tak sprintoval tou dlouhou rovinou, vzpomínal jsem, jak před dvěma lety jsem se tu probíjel o každý metr proti větru. Letos oba zájezdy jsme měli štěstí a foukalo nám krom vyjímek do zad.

Do cíle jsem dojel zplavený jak kůň, trochu si ocáknul obličej vodou z řeky a vydal se na orientační běh městem. Vyšlo to akorát, doběhl jsem na perón zároveň s vlakem. Další by jel za dvě hodiny.  Ledva jsem nastoupil, byl u mne člověk s papíry a psací podložkou a že prý se mnou může udělat survey – průzkum pro dráhy. Různé dotazy, jak dlouho jsem pobyl, jakou mám jízdenku, co se mi líbilo atd. Ke konci dotazníku se ovšem objevila mezera v metodologii pro našince nezvykle precizních Deutsche bahn. U kolonky „jak jste se dostal do místa nástupu na vlak“ totiž nebyla možnost že jsem tam připlul na kánoi. Tak snad to do příště doplní.  S přestupem v Drážďanech jsem dojel do Děčína pro auto a pak autem zas dolů pro lodě. Navigace nás sice hnala oklikou po dálnici, ale vydali jsem se domů přes Dieru a Míšeň, abychom ještě koukli na řeku.  Plavbu jsme skončili na německém kilometru 102, podle výpočtu nám do moře zbývá 628 kilometrů. To už nějak na etapy dojedeme.

Chobotnice

Labe 2020 – 2. díl

Labe 2020 – 2. díl


 5.6.2020 pátek

Trasa: Drahelice – Proboštský rybník
Ujeto: 30,5 km
Jezy: Kostomlátky, Hradištko, Lysá nad Labem, Čelákovice, Brandýs nad Labem
Počasí: déšť, protivítr, k večeru sluníčko
K ránu déšť ustal, a to mě probouzí, Pohledem na radar vidím, že na sbalení mám asi půl hodiny, pak zas přijedou s vodou. A tak se hrabu z teplíčka a šup šup pod přístřeškem vše rychle balím. Volám do Kostomlátek a poprvé slyším ženský hlas. Že hráz obhospodařuje žena je vidět i podle květinových truhlíků.
Na dalším jezu jsou taky truhlíky, ale jeznou zastupuje jezný – velký sympaťák. Povídá si se mnou o mé cestě o dokonce si mě chce vyfotit – prý ještě neviděl samotnou ženskou na kajaku putovat labskými vodami. Říká, že má chalupu na Benecku a že Krkonoše miluje – tak ho zvu na Silvestra na Žalý. Dokonce mi volá do Kerska, jestli mají otevřený bufet – ale nikdo mu to nebere. Já si nějak poradím, ale od něj to byla milá pozornost.
V Kersku mě déšť zažene do roští pod malou lávku a pod deštník. Je to odbočka do Ostré, kde budou mít soustředění malí seakajakáři z Kotvy. Chobotničák a Gaston mě zvali na večírek. Podle původního plánu by mi to hezky vyšlo, jenže řeka mě posouvá k cíli nějak rychleji. Tak jim tu v dešti alespoň věnuji hezkou vzpomínku a přeji jim, ať se to dnes dopoledne vyprší a oni mohou s drobotinou na řeku.
Jezy jdou dnes celkem rychle po sobě a tak mi cesta pěkně ubývá. Musím se pořád vyhýbat rybářům. Kolikrát mají vlasce přes celou řeku a nevidí mě vůbec rádi. Řeka je jimi obsypaná. Někteří, nejspíš chataři, si staví u břehu svoje kazatelny – dřevěné domečky se sedačkou. Na jednom místě bylo celé sídliště takových budek. Měly rozměry klasických kadibudek a bylo jich na jednom místě snad deset. Někteří mají složitou soustavu deštníků s plachtami. Někteří mají dodávky – nejlépe khaki barvy, se kterými zacouvají až k řece a sedí v kufru. Někteří mají pohodlná lehátka či polohovací křesla. Mají praky na zakrmování, někteří mají i jakési dálkové ovladače. Většina z rybářů mají pořádný pupek a dýchavičně dřímají v ruce prut a k tomu upíjí pivo. Ale najdou se i sportovní rybáři ve značkovém ohozu. Mohla bych o nich napsat vědeckou studii – po cestě jich potkávám nepřeberné množství.
Na jedny mám dnes ovšem štěstí – dva sympaťáci u odbočky do Probošstkého rybníka mě včas směřují pod své pruty, abych je nemusela objíždět hluboko do řeky. A radí mi, na kterém ostrůvku se nejlépe kempuje. Dobře mi poradili. Jsem skrytá mezi duby na ostrůvku uprostřed rybníka a mojí přítomnost netuší ani rybáři pár metrů na břehu proti mně, kteří přijeli večer na víkend. Navečer se rozsvítilo sluníčko a tak si jdu do písečného rybníka zaplavat a udělat ze sebe krasavici.

6.6.2020 sobota

Proboštský rybník – Mělník
Ujeto: 30 km
Jezy: Kostelec nad Labem, Lobkovice, Obříství
Počasí: ráno déšť, k večeru sluníčko, dvojitá duha
Vyjíždím na vodu a začínají se stahovat mračna, už na Probošťáku začíná pršet. Volám jeznému do Kostelce. Říká, že už o mně od včerejška ví, a že je na mě připraven. Taky už z dálky vidím zelený semafor.
Jez v Lobkovicích dle květin obsluhuje žena – a taky ano, příjemná blondýna. Lobkovický zámek na mě dýchne vznešeností. O to větší pak nastane kontrast, když míjím Spolanu Neratovice. Stará továrna je zarostlá křovím, zdi se pozvolna rozpadají. Prý je v jejím prostoru ukryto spoustu nebezpečných chemikálií.
Hned vedle pracuje bílá nová Spolana – ohromný komplex. Kouří a nepříjemně smrdí. Pádluju, ať tomu industrialismu uniknu.
Když už jsem zase mezi duby a olšemi, volám do Mělníka Mirku Šimkovi – orientační běžec, který s rodinou bydlí přímo u řeky u mostu. Malinko jsem je zaskočila prosbou, zda u nich můžu postavit stan na zahradě – jejich zahrádka je tak malá, že by se tam žádný stan nevešel. Ale slibují gauč v kuchyni a společnou návštěvu místní hospody.
Kousek nad Mělníkem zajedu do přístaviště na pravém břehu. Hřbitov nákladových lodí – tak to na mne působí. Nostalgie je všudypřítomná.
Už jsem ovšem na soutoku Vltavy a Labe. Neodolám pokušení a zkouším dojet na soutok jak po Labi, tak po Vltavě. Rybáři, kteří tu mají asi nějakou soutěž, na mne udiveně koukají, jaké manévry na řece předvádím.
Jedu po Labi
Jedu po Vltavě
K Mirkovi na dvoreček dotáhnu loď z pod mostu na kolečkách. Dostávám buřtguláš, kafe, čaj. Nechávají mne vysprchovat a Markéta mi hodí moje vodácké hadry do pračky. Ukazují mi obrázky dvojité duhy, která dnes ovládla nebe snad v celých Čechách. Vyrážím sama na vyhlídku ke kostelu Petra a Pavla v Mělníce. Je krásné pozdní odpoledne. Zvoní zvony a já hledím na soutok a na zdymadlo v Hoříně.
Volá mi Kačenka – Lída dnes odešla. Stojím vedle stánku, kde Jiří Lobkovitz prodává své značkové víno: Ludmilu. Ano, v Mělníce se přeci narodila svatá Ludmila. Kupuji tedy červené a bílé a vím, že zítra dojedu do Litoměřic, kde se narodila naše Lída. Mám pocit, že mi tuhle cestu naplánovala – bylo to jejím zvykem, řídit naše životy. Zůstalo tu po ní velké ticho.

7.6.2020 neděle

Trasa: Mělník – Litoměřice
Ujeto: 44,5 km
Jezy: Dolní Beřkovice, Štětí, Roudnice nad Labem, České Kopisty
Počasí: ráno déšť, který přes den ustává, protivítr
Po včerejším bujarém večírku se probouzím na gauči v kuchyni. Domácí mají ještě půlnoc a tak se balím. K brance mě přijde vyprovodit dcera Anežka, bezvadná holčička, kterou všechno zajímá. Sedám do kajaku, začíná pršet, zvony zase zvoní a já vyrážím na docela dlouhou cestu.
Jezný v Dolních Beřkovicích se diví, že v takovém počasí jedu po vodě v kajaku. Tak mu vysvětluju, že začalo pršet, až když jsem se nalodila a teď, že už jsem relativně v suchu. „Ženská do nepohody“, sklání mi jezný poklonu.
Podle množství veslařů v barevných dresech odhaduji, že jsem v Račicích. Musím dávat pozor, abych se s nimi nesrazila, moc terén za svými zády nekontrolují a jedou jako šíp.
Pod jezem ve Štětí kotví Falco. Od lodníka vím, že na téhle lodi žije další šífař. No – ale zrovna je někde pryč, tak ho ani nepozdravím.
Blížím se k Roudnici nad Labem. Měla jsem v plánu navštívit tady kolegyni, ale zase jsem se předběhla s mým plánem a tak si jen voláme. Alespoň budu mít víc času dojet v pohodě do cíle. Na kanále v Roudnici jsou nějaké závody – tak tedy nepojedu divokou vodu. To je vtip – to napadlo jen Kristýnku, že by se to dalo na seakajaku jet. Zdymadlo je až daleko za jezem, vede k němu po levé straně celkem dlouhý kanál.
A pod jezem se Labe mění v moře. Řeka se rozlévá do velkého jezera a protivítr vytváří celkem velké vlny. Od lodníka vím, že i pro nákladové lodě je to až do Kopist dlouhá štreka. A taky že ano. Asi ve čtyři odpoledne jsem už ale v komoře a volám Janě, že do půl hodiny jsem na vesláku. Než holky přijedou, seznamuji se tu s příjemným veslařem, který je velmi ochotný a pomáhá mi s kajakem na břeh. Znáte to – podáš prst a já chytnu celou ruku. A tak mi nechává loď schovanou u nich v loděnici s tím, že nejpozději v 6 ráno tu musím být. Tak dobrá, v 6:15, abyste se mohla pořádně vyspat.
Jdeme s děvčaty na večeři, spojuje nás smutek za Lídou. Spím U Kačky, Franta nás hostí svým rumem. Smažíme sírovec, který jsem dnes utrhla na jedné z olší u břehu. Výborná pochoutka.

8.6.2020 neděle

Trasa: Litoměřice – Děčín
Ujeto: 52,5 km
Jezy: Lovosice, Střekov
Počasí: slunečno, protivítr
V loděnici jsme opravdu v 6:15. Veslař mi loď už vytáhnul na břeh. Loučím se s Kačkou, která se ještě dvakrát vrací – jednou se zapomenutým pádlem a podruhé se zapomenutou bundou. Takže na vodě jsem až kolem deváté. Nevadí, nikam nespěchám. Měla jsem slíbený večírek na lodi Beatrix v Ústí nad Labem, ale jsem ve velkém předstihu oproti plánu a majitel lodi je ještě někde na cestách. Takže kam dojedu, tam dojedu, o večírku si mohu nechat jen zdát. Žádného lodníka nepoznám – komu já to Karlínské nábřeží zazpívám?
Podél řeky je to nyní samá továrna. Lovosice. Industriální krajina. Komíny chemiček lícují krajinné obrazy s kostelní věží.
Míjím Velké Žernoseky a vítá mě Porta Bohemica. Polabská nížina se zvedá a řeka vtéká do posledního majestátního kaňonu na území Čech.
Dnes neprší, ale protivítr pořád útočí. K poslednímu zdymadlu ve Střekově si musím zavolat, už si mě jezní nepředávají, je to sem z Lovosic celkem daleko.
Říkám, že mám těžký kajak, jestli mě pustí dolů, Zdymadlář je velmi ochotný a říká, že samozřejmě, že už to jde chystat. Z jeho otázky:“Jak to máte dlouhý?“, jsem pochopila, že slovo kajak přeslechl. Můj pětimetrový kajak se v ohromné komoře opravdu ztrácí. Při výjezdu z ní mám téměř stísněný pocit a s velkou úctou si prohlížím ohromné Masarykovo zdymadlo. Obdivuji ryby, které se dokážou dostat přes 3x směrově zalomený rybí přechod.
Pod zdymadlem se řeka rozeběhne. Proud mě vesele proveze Ústím nad Labem, bezdomovci pod mostem mě jen tak tak stačí pozdravit. Jarda Hušek, který mi posílá cestou odkazy a kontakty na písničkáře, mě upomíná, ať se nezapomenu zastavit u Erdely v Děčíně. Chtěla jsem dnes dojet až do Hřenska, ale silný protivítr mi asi posílá Bůh písničkářů a napovídá mi, že když jsem u Daga Daggarta začínala, u Erdely bych měla skončit. Nově otevřela kavárnu naproti děčínskému Zámku na nábřeží. Kafe na mapě se ta kavárna jmenuje. Má na stěně namalovanou trasu Labe.
A tak přistávám a u kávy a báječného zmrzlinového poháru čekám na Járu, který pro mne k večeru dorazí. Loď je zaparkovaná na kolejdách před velkým skleněným oknem kavárny a dobře ladí atmosféru. S Erdelou se domlouváme na zítřejší večírek v Hrobu – a ten opravdu proběhnul. To už je ale jiná pohádka.

Celkem ujeto 313 km

Text a foto Jana Erbenová