Ve Vlnách Dunajce – FEUILLETON.

Na Dunajci jezdil dost specifický druh plavidel. Byly to v podstatě trimarány až kvatromarány svázané z dlabaných monoxylů. Ovládané byly křížencem bidla a pádla, používaným na obojí působ podle potřeby.
Grégrův text byl  otištěn  14.-15. května 1915 v Národních listech

FEUILLETON.
Ve vlnách Dunajce …

Krvavé bitevní drama, odehravší se od
2. května (1862) na skalnatých březích Dunajce,
obrátilo zřetel světa k této dosud málo u nás
známé řece haličské, která prameníc v hor-
stvu karpatském, klikatou drahhou bystře na
sever od Visly proudí. Nám však jméno Du-
najce vybavilo vzpomínku na hroznou hodinu,
již zažili v proudech a peřejích horního Du-
najce v druhém létě po založení „Národních
Listů“ jich zakladatel, náš dr. Julius Grégr
a přítel jeho, básník náš Vítězslav Hálek.
Oba tehda mladiství a svobodní, podnikli
spolu výlet přes Krakov na Tatry, z něhož
vraceli se 12. července 1862 opět do Haliče
a sice do horského městyse Czorštýna, kamž
byli sobě smluvili dostaveníčko s krajanem
drem. Slavíkem z Krakova, a ještě několika
polskými přáteli jeho, aby podnikli pospolu
vysoce zajímavou plavbu vyhlášenými „Pieni-
nami“, peřejemi to horního Dunajce, připomí-
najícími divokoromantickou krásou krajiny,
jakož i prudkostí pěnicích se vln naše „Svato-
janské proudy“. Bylo bez mála poledne, když
devítičlenná společnost, v nejlepší náladě, za
nejkrásnějšího červencového dne stanula na
samém břehu Dunajce, který zde tvoří hranici
mezi Haliči a Uhrami tak, že po levém břehu
jest Halič, po pravém Uhry. Nikdo neměl
vzdor vyšší a prudké vodě Dunajce obav nej-
menších. Vždyt čtyři zkušení přívozníci jistili,
že není naprosto žádného nebezpečí.
Plavba, podniknutá na třech úzkých, dlou-
hých kocábkách. z kmenů prostě vydlaba-
ných, chatrně k sobě svázaných, v nichž za-
sedla společnost, čítající se 4 plavci 12 osob
a první polovina výletu vykonána také za
nejkrásnější pohody a nejroztomilejší nálady,
jaré zábavy a zpěvu polských i českých písní.
Zvláště mile vedlo se dru. Jul. Grégrovi, jejž
nikoli jen pouhá náhoda učinila rytířem „ne-
obyčejně krásné, mladé, příjemmé veselé dá-
my, baronky Jóži Branické, jíž se stal za jízdy
dunajeckými peřejemi nejen rytířem, ale i
ochráncem života. „Zajímavá byla to episoda
v mém životě, plna mocných pestrých dojmů,
která osud můj na chvíli připoutala k osudu
tohoto mladého sličného děvčete,“ píše o tom
dr. Jul. Grégr v „Lumíru“ z r. 1877.*) Vše
dopadalo překrásně, a nejkrásněji společný
oběd v t. zv. „Červeném klášteře“, k němuž
společnost vystoupila na břeh a bylo by do-
padlo snad bez větší úhony, kdyby prodlením
doby do 3. hodiny odpolední nebyl rozvod-
něný Dunajec vzrostl v řeku divokou, a kdyby
se plavci nebyli — zpili do nemožnosti. Při-
spěl k tomu také sám dr. Jul. Grégr ovšem
nevěda, „Při odchodu as ke 3, hodin, odpo-
lední,“ tak vypravuje, „dopustil jsem se
osudné neopatrnosti. Nalil jsem každému
plavci sklenic, vína, nevěda, že každý z nich
již vypil půl pinty kořalky. Víno na kořalku
účinkovalo; sotva že se chopili vesel, bylo již
znamenati, že se potácejí a že smíšenina vína
a lihoviny silně počíná působiti jim na mozek.
Společnost byla tak rozveselena, že si plavců
hrubě nevšímala; ba nevšimla si ani toho, ie
mezi obědem úžasně vzrostl proud Dunajce
a vlny trojnásob mohutné valí se jeho řeči-
štěm. Doktor Slavík chopil se kytary a pro-
bošt Wasczikíewicz provázel hudbu zvučným
zpěvem.“ Plavba pokračovala a zabočivši do
nové krátké zátočiny, octla se ve vlastních
Pěninách, kdež se před jejími účastníky roz-
vinul obraz hrůzně velkolepý „v pusté skal-
naté kotlině vířily se proudy v divokém, buj-
ném zápase; vlny srážely se jedna o druhou
a řítily se s dunícím jekotem na skalní stěny,
jako by hnaly se proti nim útokem. Syčíce
děsně, vztekle rozpěněny vzpíraly se od bře-
hů zpět, pokrývajíce bílou, hustou pěnou cslé
řečiště.
Byli jsme uchváceni mohutností tohoto
děje, jehož jsme byli diváky i obětí; proud
metal našimi loděmi, jak rameno silného muže
dětskou hračkou. Plavci zpiti, nedovedli odo-
lati vlnám a dali strhnouti lodky do dravého
víru. Jako lehkým pírkem pohazovaly námi
vlny, stříkajíce na posměch po nás svou bílou,
lehkou pěnu, nešetříce ani elegantní, hedváb-
né toiletty dam.“ Hrůza stoupala valem, mu-
žové starostlivě pohlíželi do rozlícené vřavy,
dámy bledly, tulíce se k mužům. Zpitá hrubost
plavců na zádi lodi stojících nedala jim ani
dbáti nebezpečí, v němž již již všichni to-
nuli, naopak řvali frivolní písně. Leč tu po-
nechme slovo mistrnému líčení dra. J. Grégra
samotného: „Sotva vyhrkla poslední sloka ze
zpitých úst, praskly pružiny, jimiž lodky k
sobě byly spiaty, a loďky rázem od sebe roz-
trženy a překoceny. Oba plavci kácejí se do
vln, mizí v proudu a nacházejí na dně rozlí-
ceného živlu na vždy svůj hrob.
Společnost naše zděšená a rozrušená,
stržena jest taktéž do proudu v hrozné smě-
sici. V zoufalých výkřicích úpějí dámy o po-
moc; mužové volají: „Trzymajte lódky, trzy-
majte!“ Obrovské vlny ječíce a šumíce pře-
hlušují volání a rvou od sebe tonoucí a po-
krývají spoustami šedězelených vod.
V první chvíli děsné katastrofy napjal
jsem veškeru pozornost jen k Józe a lodce;
levým ramenem uchopil jsem se děvčete a
pravou rukou zachytil překocenou lodici. Cí-
til jsem, že proud nás nese dál; vlny tak
mocně a tak vysoko hrnuly se přes nás, že
nebylo možno vynořiti se na vzdušný povrch;
také děvčátko celou tíží tlačilo mě do hlu-
biny. Již jsem slyšel jen temné dunění v uších,
prsa nemajíce vzduchu rozpínala se křečo-
vitě; ústa mimovolně rozvírala se po vzdu-
chu, místo něhož hrnula se pouhá voda …
Cítím, kterak Józa zatíná prsty pravé ruky
do mého boku a levou rukou křečovitě svírá
moji ruku; znamenám, že ubohé, mladounké
krásné poupátko před chvilkou ještě plné
rozmaru a života, napíná poslední své síly
v zápasu smrtelném … Celou sílou vzpružil
jsem se ještě jednou a vyšinul se na okamžik
na vzdušný povrch: děvčátko vyzdvihnouti se
mi nepodařilo. — Sotva, že čerstvým vzdu-
chem napojil jsem prsa, tu již opět nový pří-
val hrne se přes moji šíji, loď několikráte se
otáčí jako válec, již zase jsem hluboko v prou-
du dunících vln. Zase ta těžká klenba šedo-
zelených vln, zase to dunění a hučení v uších,
to úzkostlivé rozpínání prsou a napínání plic;
levá ruka, kterou držím baronku Branickou,
umdlévá, poslední pokus vyraziti na povrch
zůstal marným; již nezbývá nic, nic než pou-
há odvaha, nepouštěti děvče, ale umříti s ním
společně .., Tu zaduní lod — vyšine se na
povrch a utkví pevně.
S lodí dostal jsem se také a snad právě
ve chvíli nejpozdnější a nejpilnější na povrch;
ssál jsem prudce čerstvý vzduch a vyšinuv
se na loď, nyní pevně stojící, vytáhl jsem vší
silou nad hladinu vody ubohé děvče. Jak do-
jemný, žalostný a přec nadmíru krásný to byl
obraz! Nejevila známky života. Hlavinku měla
k prsoum skleslou, očka zavřená, pysky kře-
čovitě sevřené, líčka bledá, zapadlá, vlas ten
překrásně tmavohnědý padal jí rozpletený
na bělounký krček a polorozhalená ňadra;
byla jako sv. Magdalena od Guida Reni…
Úzkostlivě ohledal jsem tepnu, zdali jí
ještě srdce tluče, a zdali děvčátko ještě žije.
A žila! Jen slabounce pracovala tepna, že
sotva oběh krve bylo v ní znamenati; však
čerstvý vzduch ji rychle probouzel k životu.
Prsa počala se volně dmouti a ústka pro-
pouštěla teplý vzduch. Za chvíli otevřela
očka. Jak dojemný, nezapomenutelný byl
tento první pohled do nového života. Očka
překrásně modrojasná, jako vody řeky Rhony,
tak dojemně, jako jasné, dobré a tklivé oko
na smrt raněné srnky, úzkostlivě a přece dů-
věrně obrátila se ke mně. Co všecko leželo
v jediném tomto pohledu!? Stiskla mně ruku,
přitulila se pevněji ke mně, rozhlédla se vů-
kol po pěnících a mocně valících se vlnách,
však odvrátivši se rychle od děsného tohoto
obrazu nelítostné přírody, zavřela očka a
pološeptem říkala si modlitbu:
„Matko božia Czenstochowská, ratuj nás,
ratuj nás!“
Teprve nyní rozhlédl jsem se po situaci,
v níž jsme se byli octli. Zpozoroval jsem, že
druhého konce loďky zachytil se pan doktor
Slavík. Drže se lodice, stále volal silným, proni-
kavým hlasem: „Ratujte dla boga, ratujte, ra-
tujte!“ Postavení naše nebylo utěšené. Loď
obrácená spodem navrch byla se zachytila
vydutým koncem o ostrou skálu, v prostřed
řeky z vody vyčnívající. Doktor Slavík tíhou
svého objemného těla chránil lodku, aby ji
stále rostoucí a dmoucí se vlny nesrazily se
skály. Nebezpečí rostlo od okamžiku k oka-
mžiku. Voda stále ještě stoupala, vlny prud
čeji a zuřivěji dorážely na loďku, hrozíce co
chvílí, že ji srazí se skaliska a v prudkém zá
chvatu zanesou do hrozné před námi se pě-
nící zátočiny. Byl tu před námi děsný obraz
rozkaceného, mohutného živlu! Vlny jako
balvany syčíce a dutě hučíce hnaly se střel-
hbítě do zátočiny, vrážejíce s takovou silou
na protější kolmou skalní stěnu, že v divém
hukotu a ječeni lámaly sie o neústupné žulové
hradby, rozstřikujíce po skále celé spousty
vod a pěny. Do tohoto jícnu neodvratné zá-
huby byli bychom jistojistě byli strženi, kdy-
by bud loďka se skály, na níž se zachytila,
zase byla splavena, aneb kdybychom se byli
sami spustili loďky, hledajíce v plování svou
spásu. Druhý tento způsob záchrany byl mně
již proto nemožný, že v levici držel jsem
mladou baronku. Však neuvažoval jsem v
pravdě v onu chvíli nebezpečí situace. Po-
hled na divoký vír naplnil mne jinou obavou.
Nikde nebylo viděti nejmenší stopy po druhé
části naší společnosti. Bylo téměř nepochyb-
no, že proud zanesl nešťastné naše soudruhy
do osudného víru pod námi; a zanesl-li, byli
najisto ztraceni. Šlo mi nejvíce o přítele
Hálka.
Tesknost nevýslovná zmocnila se mne
při pomyšlení, že zde v daleké cizině nalezl
hrob ve vlnách Dunajce; že vrátím se snad
sám do vlasti bez nejmilejšího soudruha, při-
nášeje svým krajanům trudnou zvěst o smrti
mladého, nejnadanějšího lyrického básníka,
co jich se kdy zrodilo v lůně českého národa.
Sám nehrozil jsem se smrti, ba tenkráte se-
znal jsem, jakož nejednou později v životě,
že potřebí jest mnohdy více odvahy k žití,
než k umírání.
Józa byla oddaná, klidná; tiše se modlila,
pak pozdvihla ke mně zrak s nevýslovně jem-
ným, cituplným a důvěřivým výrazem; tu
přehrne se přes nás nová obrovská vlna, pře-
hodí svrchní sukně děvčeti přes hlavu a ubohá
klesá na novo pod hladinu. S těží a po delším
namáhání vyzdvihl jsem Józu nad vodu a
strhl nasáklé sukně s bledých lící; byla opět
ve mdlobách. Proud se zvedl výše; vlny se valí
mocněji; loďka tetelí se na obou koncích jako
prudce zmítaná magnetická jehla; — ona se
zdvihá! — ještě o nepoznání výše a jsme ztra-
ceni ..,
V tom slyšíme volání vysoko na skalna-
tém břehu. Dav lidu vesnického spouští se
hbitě se stráně dolů a v okamžiku svazují
mužové dlouhá bidla s háky, a když nestačí,
trhají ženy se sebe bílé loktuše a navazují
k tyčím. Jeden druhého chopí za ruku, tvoří
řetěz, sahající s břehu hluboko do řeky, a nej-
krajnější v řadě muž, svalnatý, hází tyče na
vodu, aby proud je nesl k nám. Dlouhá, navá-
zaná bidla snášejí se střelhlbitě po vlnách
k nám; již jen jen je zachytiti — než běda!
Délka jejich nestačuje, minou loďku a plynou
proudem dále.
Zatím příval roste a vlny zdvihají loďku
výš a výše … Ještě jeden pokus, a zase mar-
ný! Lid sestupuje hlouběji do řečiště a silný
onen muž je stopen až po ramena. Zase vrže-
ny jsou tyče výše nad námi do vln; proud je
unáší k nám a štěstí, tenkráte délka jejich
stačí! Doktor Slavík, nejbližší ke břehu, chá-
pe se křečovitou silou háku — jsme zachrá-
něni! Dr. Slavík podal mi hák a já přivázal
silně řemenem i šátkem k němu slečnu Bra-
nickou; byla stále ve mdlobách. Dal jsem
znamení, lid trhnul hákem, Jóža ponořila se
do proudících vln, zmizela v hlubinách, však
v málo okamžicích již kladli na skálu těžce
ztýrané děvčátko, beze vší známky života …
Když i já se dostal šťastně na břeh, le-
žela tu na smrt bledá, rty zesinalé, oči jakoby
navždy uzavřené, hluboce zapadlé; dojemný
to obraz předčasné smrti. Klekl jsem k ní,
vzav ručku její do své ruky — byla chladná;
zdálo se mi, že děvčátko shaslo na věky.
Byla jako sv. Julie, sňatá s kříže, ztýraná,
zmučená…
Lid odběhl po břehu dolů, pátraje po
ostatní části společnosti. Dr. Slavík odkvapil
s ním, hledaje svou paní. Třel jsem Józe spán-
ky, čelo; nikde známky života! Tru tepny,
chápu se jí v tailii a zdvihám vzhůru — a
hle, konečně život, život nepochybný! Vzdych-
la zhluboka, otevřela strhaná očka, upřela je,
jakoby uděšeně na mne; zavřela je zas, po
chvilce opět upřela ke mně zrak již jasnější,
oduševněný, tiskla mi ruku a modlila se tiše.
I ostatní členové společnosti ušli smrti;
jen dva plavci utonuli. Druhé dvě lodi srazil
proud nížeji pod nás a jen jako zázrakem
vrazily před samou zkázonosnou zátočinou
mezi ostré, z vln vystupující skalisko, a za-
chytily se. Zde Hálek, paní Slavíková a ostat-
ní dlouho vzpírali se nelítostnému proudu v zá-
pase krutějším než my. Již již umdlévali, když
i jim doslalo se pomoci. Jak těžký byl jejich
zápas, bylo lze vyčísti ze zsinalých tváří
Hálkových. Když blížil se ke mně, nebylo té-
měř možno jej poznati. Líce zapadlé, oči hlu-
boko v důlkách a ve výrazu obličeje utkvěly
patrné stopy smrtelného zápasu. Hluboce po-
hnut, tiskl mně k prsům slovy: „Bratře, jsme
zachráněni!“ Celá společnost, shledavši se
opět, hluboce byla dojata. Tiskli jsme si vřele
ruce; společné neštěstí sdružilo nás všechny
v jeden přátelský spolek. Byli jsme jako jed-
na rodina, spojená svazkem společného ne-
bezpečí, společného utrpení i spásy.“
Potud líčení dra Julia Grégra. Jeho ži-
votopisec red. K. Tůma dodává k vylíčené
episodě: „Také Hálek vypsal hrozné to do-
brodružství a sice v listě, psaném v Pisarzowě
13. července 1862, tedy hned druhého dne
po svém vyváznutí z objetí smrti v peřejích
Dunajce. Z líčení jeho vyjímáme, že zápasili
o život v úzkosti smrtelné a nebezpečí svrcho-
vaném skoro plnou hodinu. „Topili jsme se
12. července o třech čtvrtích na čtyři a byli
jsme ve vodě více než do půl páté. O třech
čtvrtích na čtvrtou zůstaly všem hodinky
stát.“ Hálek, muž to neobyčejné sily, byl již
k smrti umdlen, když přišla jim spása. Šle-
chetný farář Neudecker přivázal jej šálem
paní Slavíkové k nastavenému bidlu.
„Chytil jsem se pevně a skočil do ječí-
cích vln,“ vzpomíná Hálek. „V tom mne po-
slední síly opustily a nevěděl jsem o sobě.
Když oči otevru, vidím se v rukou lidí, z vo-
dy — na břehul Život můj byl zachráněn. Šle-
chetný Neudecker zůstal naposled. Radost na-
še nebyla k vypsání. Líbali jsme se vespolek,
stali jsme se bratřími vespolnými nebezpe-
čím smrti a slzy radosti tekly po všech tvá-
řích. Horalé ihned zapálili oheň, při čemž
jsme se zotavili, hřejíce se. Náhodou se za-
chovala v torbě přívozníkově, kterou Gré
nesl na plecích, láhev vína, jež konala brzy
svou službu. Vypadali jsme strašlivě. Dámy
toliko v části svého oděvu, Slavík bez kabá-
tu, já roztrhán, Grégr bez klobouku atd. Tak
jsme nastoupili cestu zpáteční přes hory pěš-
ky. Nikdo z nás nebyl tak slabým, aby ne-
mohl jíti.
Dámy podpírali horalé. Asi za hodinu
přišli jsme do nejbližší vesnice Lesnicówky,
kde ještě koní nenalezše, odhodlali jsme se
nastoupiti cestu přes Šfawnici do Kroíčenka
opět pěšky. Cesta trvá dvě hodiny. Ale vy-
pravováním o našem nebezpečí utekla nám
tak, že v osm hodin večer již jsme byli v
Kroščenku. Zde jsme okřáli silnými nápoji,
vínem, čaji a řádnou večeří; hlad všechněch
byl kapitální. Chtěli jsme sice druhého dne
již odebrati se do Šmeksu do Uher, ale tak
šťastně přestálá nebezpečí svedla nás na
druhý den všecky do Pisarzowa k baronu
Branickému. „Všichni jsme zdrávi jako Ru-
sí“ — končí Hálek svůj list přátelům‘ do
Čech — „všichni zachráněni jako zázrakem.“

K. Vinařický: Plavba po Vltavě z Týna do Prahy v květnu r. 1854.

Karel Alois Vinařický (24. ledna 1803 Slaný – 1869 Praha-Vyšehrad) byl český vlastenecký knězbásníkspisovatel překladatel, jedna z nejvýznamnějších osobností českého národního obrození a (spolu s Františkem Douchou) spoluzakladatel české literatury pro děti. Účastnil se také debat o reformě českého pravopisu (byl zastáncem progresivních úprav, především se zasazoval o tzv. úpravu skladnou

K. Vinařický: Plavba po Vltavě z Týna do Prahy v květnu r. 1854.

Pověsti o proudech Vltavských již dávno vzbudily ve mně žádost, abych jednou také po vodě zkusil jízdu do Prahy. V podvečer 11. května přijela z Budějovic do Týna nová šedesátiloketní loď pana Lanny. Maje nejednu pilnou příčinu k cestě do hlavního města, rozhodnul jsem se milerád k zítřejší plavbě. Jitro 12. května bylo vzdor svému obyčeji velmi teplé. Mlha se časně zdvihla a po vyjasněné obloze bloudil jen ledakde bělavý oblak. O šesté hodině byly již jemčiny vyhraženy a loď stála k odplutí hotova. Měla náklad soli a kupecké zboží as 700 centů. Dno se potápělo 19 palců z předu a 20 palců zadu. Výška vody byla žádaná. V boudě našel jsem pohodlné sezení a stolek, ihned jsem uzavřel pro ukrácení chvíle zapisovati, co bych na vodě a po břehách spatřil. Ochotný faktor Tureček a vrátný Vodrážka slíbili odpovídati mi na plavbě jména míst poříčných a v řece tišin, proudů a kamenů škodných. Z těchto nápovědí a z dodatků pana skladčího Tomáše Mikoty a vrátného Ryby napsal jsem vodopisný tento rejstřík, z kterého trpěliví čtenáři oceniti mohou vtip našich plavců, jakým přezděli svým škůdcům – kamenům v řečišti Vltavském. Po obyčejné tiché modlitbě hnula se naše loď o půl sedmé hodině ráno a přeplula beze vší závady prahy Týnských jemčin (šleisen) u valchy, pod mostem a u doleního mlýna.

Stavba šífu v Týně

Po záhybu na Brodech nesla ji voda náhony sesílena k ústí Lužnice, která, od pravé strany padajíc do Vltavy, způsobuje přívětivý půlostrov. Stromořadím obrouben, jest na něm zelený koberec polí a v klíně ovocných sadů sedí arcibiskupský Nový Dvůr. V levo před splynutím táhne se vzhůru cesta k Nezdášovu, posázená topolovou alejí. Pod ní s hůry válejí klády k řece a houžvemi je svazují do vorů. Ústí Lužnice často bývá prameny od obou stran pokryto. Nad spojenou vodou v levo strmí skalnatá hora Kalvarie. Níže pod ní leží v hlubokém úvale mlýn Kořensko. Na hoře spatřuje se farní kostel Nezdášovský se hřbitovem. Od břehu pozdravovali nás: »Dej Pán Bůh štěstí! Provázej Pán Bůh! Aby se štastně navrátili!« S lodě ovšem odpovídáno: »Dejž to Pán Bůh!« Řeka teče úžlabím mezi skalnatými stráněmi. Abych lépe přehlédnul vodu a břehy, sedl jsem na levý bok lodě a pobyl tam bez mála po celý čas plavby. Pod Kořenskem zůstavili jsme v pravo kámen Marušku a v levo druhý Rozštípený a před dolinou pod Karlovem kameny Pólu s Raménkem. Již dříve na záhybu před kapličkou, zanotovali poutníci Svatojanští na naší lodi první píseň. Na tišinách dále rovněž pozpívali. Ves Pašovice přesahuje několika chalupami holou stráň. Milejší pohled působí levý skalnatý, ale stromovím porostlý břeh. Na vrchu chaloupky zdají se býti jako přilepeny. Bývalá věž Kozího hrádku sesula se r. 1852 na přistavenou chatrč. Dále viděti splaz, kdež polena shazují po korytě postaveném na kozách a vedle po strani klády. Za vsí Hladnou náhon způsobuje rychlejší spád a proudek. V levo vězí kámen Kočár: ale nedobře by se na něm jelo. Po záhybu na Dědkovi zabíhají na zad po sobě, v pravo Nový mlýn, v levo splaz na klády, mlýn a hospoda Rejsikov, hospůdka Dolení Zelená a přívoz, dále v pravo Hořejší Lipovsko, mlýn s papírnou, kamž o deváté hodině jsme připluli. Podál na pravém břehu stojí kříž, na místě, kde lodmistr p. Lanna před několika lety z tonutí šťastně vyváznul. Níže na levém břehu jest mlýn: Dolení Lipovsko, a splaz na polena i klády, patřící měšťanu Pražskému Rendlovi. Právě, když naše loďtudy ploula, udála se neobyčejná příhoda; na stráň shozená kláda velikým hřmotem se rozpoltila, tak že svrchní půle kolmo vzhůru vyletěla, než opět padnouc na stráň k řece se dovalila. Pod chaloupkou Kotchánkovou skrývá se u prostřed řeky mocný kámen; za ním dále následuje jez a vrata u mlýna Boudy, po záhybu tišina k řece. V levo vede vzhůru cesta ku Křesťovicům. Na vrchu farní kostel sv. Jana Křtitele, na obou břehách vápenné lomy a pece, splazy a uhlírna. Proudu před chalupou u Kostohryza říkají Teta. V pravo naproti samotě u Svihlíka koupal se kámen Tři kapři. . O jedenácté hodině přijeli jsme pod řetězový most na Podolsko, který spojuje silnici od Tábora k Písku; pod ním leží v pravo mlýn Podolský, a tomu naproti chaloupka Větrov a po záhybu mlýn na Saníku. Na levém břehu milý pohled poskytuje modřínový les. Řeka se zatáčí a chová nebezpečný kámen Homolku. Za mlýnem u Honsy přijeli jsme na tišinu a minuvše kameny Vidry, spatřili jsme v pravo úhlednou hajnici knížete Švarcenberka gotickým slohem vystavenou; dále splaz na kládly a polena, kostel a ves na Červeném. O polednách byli jsme v proudech Červenských. V zátočině Záhorské k levému břehu leží nejmenovaný kámen, a níže nad úžlabím čněly kamenné Baby; pod vodou se kryly Zbořený a Zlámaný Frolík; takť se jmenoval plavec, který o skrytý ten kámen prázdnou zpáteční loď zlámal.
V pravo strmí skála Sochořičná; potřebíť skutečně sochorů, aby se jí plavci vyhnuli. Na záhybu řeka se proudí až po hlubinu na Díře. Před novým ohebem splachoval se kámen Sovička a po něm u prostřed řeky Oltář. Jméno to bezděky mi připomenulo verš v Aeneidě, kdež Virgil vypravuje, že ohromnému hřbetu na dně mořském říkali staří oltáře. Kámen tu leží právě pod velebnými zbytky starožitného hradu Zvíkova. (Klingenberg), pod nímž od pravé strany Otava s Vltavou splývá. Proud Písecký byl tehdáž velmi valný, proto, že kámen Šperloch byl zalit, jenž půl sáhu vysoko vyhlédá za stálého sucha. Při záhybu stojí chaloupka; naproti ní ponořen malý šperloch. Proudům za ním říkají Ve vistrých (v ostrých) a dále v Jeskyních. K levému břehu nad lukami skryto jest po sobě asi 20 kamenů a po záhybu v Jelcích, více v pravo kámen Kovář. Na levo je splaz na kopovky, t. j. na polínka z mladého dříví. U prostřed řeky vězí kameny Basa a Housle, tehdáž zaplaveny. Mezi těma skalískama středem plouti se musí; jinak snadno vrazí na Basu, kdo se Houslím velmi vyhýbá. Jména ta česká podobají se travestaci na Scyllu a Charibdu. Za Basou leží k levému břehu kameny Komory. Následuje tišina na Černém Víru a malý oheb. K pravému břehu potopení Písaři ve dne i v noci na vodě píší. Na břehu v levo u chalupy Danielovy stavívaly se lodě. Roku 1847 strhla se vichřice a vyzdvihla s koz nedodělanou loď a přenesla ji 30 sáhů daleko na pole, obrátivši dno vzhůru. U mlýna Letošického pluje loď vraty, po ohebu mine kameny Kohouty a v levo na břehu splaz na klády a polena. Proud z povolna tichne blíž ohrady Orlické, která zde k levému břehu zabíhá a daleko po něm se táhne. Po druhé hodině minuli jsme chalupu Pták, dále jinou chatrč ( Pozn. red. V rukopise správně název: u Kůstka. V naší vsi Kostelci říkali jsme: Kůsků, Kůsek. Statek koupil po vyhoření kníže Schwarzenberg. Zbyly pouze stáje a stodola.) a po novém ohebu v levo kameny Hlaváče. Oheb na pravo vede na hlubinu dva sáhy hlubokou. V levo od Žďákova mlýna táhne se silnice k Starému Sedlu. Řeka plyne tudíž oužlabinou nejrozkošnější po celé plavbě. S obou stran viděti palouky, luhy, lesy a háje s rozmanitým stromovím po skalnatých stráních, dole Švýcarský dvorec, výše park s visutými mosty a hlídkami, konečně na kolmých stěnách skal knížecí hrad Švarcenberský Orlík, od strany pořičné v starožitné spůsobě zachovalý. Umění zde okrášlilo krajinu přirozeně již půvabnou. Dole za přívozem pod chalupou u Votočila zahýbá se řeka v levo a brzy opět v pravo. Na skále ve výši závrativé spozorovali jsme ženskou, hledající koření, opodál druhá převážela kozu a kůzlata na pravý břeh. I dříve jsme již viděli na příkrých skalách pásti se české kamzíky. Dále pracovali lodníci veslem, opačinami a sochory, bráníce proudu, aby je nevehnal na mělký pravý břeh pod holými skalami, než vjeli na hlubinu.

Ves Bradava (Radava), na mírném površí položená, má po břehu zahrádky, které tím mileji do oka padají, ježto na pravém pořičí Vltavském skoro napořád holé stráně a skály panují. Řeky směr a severním větrům otevřené břehy nejsou příznivy stromům ovocním. V záhybu váti počal protivný vítr; lodníci těžce pracovali opačinami. Jeden z nich, samorostlý humorista, tvrdil, že »z načatých buchet vítr fouká« a doložil: »Dokud budou buchty v ranci, trvati bude vítr.« Za ten vtip podala mu dobromyslná poutnice kus buchty: ale vítr uchlácholiti se nedal. Jiný dobrý druh nahodil pak otázku: »Která nemoc plavce nejčastěji napadá?« a hádanku rozluštil lakonickým vypravováním: »Šifař stonal; kamarádi se ho ptali: Co chce? On po malém vzdychnutí: Postavte mi – jíst! Do jakého? On: Radši do většího.« Humor takový není zbytečný na dlouhochvilné a namahávé plavbě, jaká byla tam mezi ovětralými skalami na pravém a mezi mlýncem Podskaličkem na levém břehu. Po záhybu v levo unášel nás ke čtvrté hodině proudek rychleji podle mlýna k olšovým luhům až dále za Křesín na hlubinu. V levo pak rozléhá se nad chalupami na Korcích veliký granitový lom, odkud se bral kámen na Karlinský most. Doleji příkré břehy porostlé jsou borovinou; v pravo přichází mlýn a kaplička. Vítr houstnul u kamenů v Polách. Ocasatý (kámen) hrozil hlavou nad vodou; sochory od něho odstrkovaly. Za vsí Těchničí nesl nás proud přímým tokem mimo mladozelený březový lesík na tišinu. V pravo nechali jsme ostrůvek Písek a ves Zlákovice s mlýnem. Druhý mlýn naproti pokládá se za první výsadní na Vltavě. Potok Lišnice od levé strany řeku velmi zanáší, dělaje velikou mělčinu; i v pravo pod Lišnickou strání snadno drhá loď o kamení. Na levém břehu vítá ves Solenice svými zahrádkami: ve vodě tají se ale Kozlíci, potutelné kameny. Po několika ohbech přiblížil se mlýn na Voznici. Podále pod skalami spozorovali jsme, že smělá sýkora sedla na poleno, plovoucí podle lodě, a hezkou chvíli se vezla na něm, stále se dívajíc po očku na nás, jakoby chtěla se honositi, že také pták by dovedl plavcem býti; až pak zadu hmotné veslo hýbati se spatřivši, uletěla. Od mlýna Proudkovic vezla se loď proudem. V levo se poléval škodný kámen Vrcholáč, v pravo z vody vyhlížel Záslapnik; jindy, když jest pod vodou, slouží plavcům za znamení, že na začátku velikých proudů Štěchovských pramenem jeti mohou »za Slap,« odkud se vysvětluje jméno jeho. Skamenělí Vepři koupali se. Za vsí na Břehách začíná proudek Huptych; loď po něm ovšem zlehka hupkuje. Kameny u levého břehu Křivani a na zátočině Blyskavá a Hrnce byly ponořeny. K večeru před osmou hodinou přistáli jsme na Kamajku. Na levém břehu stojí kostel, fara a zbořená tvrz: na pravém několik chalup s hospodou, kdež v malé, ale čisté komůrce jsem přenocoval. . Druhý den ráno vyjeli jsme po tiché modlitbě o páté hodině na tišinu Tahavou; opačiny mají co táhnouti. V levo ustupovaly holé a pak porostlé stráně a kameny Kobily. U Velké jsou holé skály z obou stran, po záhybu v pravo březina a porostlé kopce, v levo dvě samoty s políčky, u prostřed řeky kámen Necky, za náhonem v pravo u řeky mlýn hořejší a v levo mlýnec na potoku, dolejší Peroutka, níže víska Vesce, v pravo u záhybu několik chalup, naproti nim k levému břehu kámen Husí Póla. O šesté hodině měli jsme v levo bývalý solní sklad a kovárnu, později v pravo hospodu Zdrůbek a pustý dvorec na potoku Brsině. Na konci řečiště Soumravky stojí v pravo samota u Vančáta, naproti ní k levému břehu vězí kameny Myší Díra a Boudy. U Čertova stolu podezděna svislá stěna skalní. Skalkám níže říkají u Plachet a toku říčnému v Bučinách. V pravo seděl bezrohý skamenělý Kozel, hlavou a hřbetem dosti vysoko nad vodou; v levo před záhybem potápěly se kamenné Břízy. Báječná fantasie mohla by z těch jmen utvořiti zanímavou báchorku. Naproti vsi Záběhlicům lámají kámen: níže v levo sedí ve vodě kameny: Ševci – na mistra právě posadil se pták, – kamenný Jelen také z vody se díval. Za ohebem Slánky byly zaplaveny. Vedle znění toho slova považovaly se již od starodávna tyto metaforické slánky za nevítanou nádobu k marnému osolování řeky. V levo při skalách březovým mlázím obrostlých poletovaly poštolky. Podál na břehu má Pražský měšťan, pan Vrabec, dřevěný sklad. Na vodě u vsi Županovic panuje tišina, níže na ohbu mlýn. Dále přelévá se kámen Misa, níže leží dva veliké kameny Svině; na suchém zakořenila se osyka. Pod náhonem Děravci byli potopeni; jméno jejich potvrzuje zlou pověst, že díry dělávají do lodě. Kamenná Matka myla Dítě (kameny). Plavba po Vltavě z Týna do Prahy v květnu r. 1854. 455 Na záhybu v pravo jeli jsme jemčinou; v levo nám zůstal mlýnec nový na potoku Bukovnici, stráň porostlá borovím a v ohebu kámen Máslo pod vodou. Na břehu shlédli jsme pořádný dvorec manský Cholín, mlýn s pěti pilami a cihelnu. Na mlýnské struze vázali právě velikou zásobu prken do vozu. Níže miznou kameny Struhadla. K osmé hodině táhli jsme po tišině v Obvozu, kdež hospoda stojí a bývalá solnice .Po záhybu čuměl blíže k pravému břehu nad vodou nebezpečný Osekáč. Na novém ohybu v levo jsou Smělovice s pilou, naproti ovčínu a splazu. Následluje tišina tři čtvrti hodiny dlouhá, v pravo skály porostlé stromovím rozličným. Za mlýncem Sejcemi na skalní stěně pne se kaplička, kdež jednou splašení koně nad náhlou propastí se zastavili. V řečišti po sobě zality byly kameny Soudek a štoudev. Za ohebem v pravo hospůdka Pečeně, níže podlouhlý ostrov a na něm luh březový a olšový, za náhonem utopeny kameny: v pravo Pytel, v levo Kobily. Na břehu míjejí stráně porostlé habřím, a v pravo u potoka Sedlčanského Nový mlýn, nížeji pod vodou kámen Straka, naproti políčkům u chalupy Nouze. Ve vodě náhony a proudek, na vršku ves Živohoušť s kostelem a farou křižovnickou.

Živohošť

Oheb v levo. V řece kameny Lišky. Strašná strouha. Ostrůvek písky. Na pravém břehu mělko a skály, kterým říkají Pec a Slunečné Hodiny. V levo kámen Černá. Tišina. Oheb. V pravo hospoda Moráň. Naproti mlýnu oheb. V pravo nízké břehy naproti holým skalám. Královské Chalupy z obou stran. V pravo příkré ovětralé skály; na vodě blíže břehu kameny Štěňata a v levo Čubka, o kterých lodníci mluví, že »štěkají spodem lodě.« Za podlouhlým ostrovem travnatým z obou stran chaloupky s kopaninami a políčky. V pravo splaz na polena. O jedenácté hodině minuli jsme v pravo kámen Sklerici — tehdáž oplachovanou – a na levém břehu cihelnu. Z obou stran strmí příkré skály, stromovím porostlé. Po záhybu jak mile viděti kapli Panny Marie a sochu sv. Jana Nepom., umlknou všickni na lodi. modlíce se; na blízku jsou již veliké proudy. Hluboké, velebné ticho; je od dola slyšeti jekot vody. Oheb v pravo. Spatřujeme sloup s císařským orlem na hmotné skalině.

Dno řeky, litá skála, působí první vodopád, hoření Slap a níže druhý, dolení Slap. Tak se i skály jmenují v řece. Za nimi po zátoči – kde dvakráte po sobě peřeje do lodě plesknouce nás postříknuly – volal vrátný: >> Povolte!« Nastala tišina na železné. Níže, u prostřed řeky leží hrubá skála bezejménná a po záhybu v pravo kameny Bednář a špičatý Roháč. Oheb. V levo zelený luh a palouk pode vsí Slapy. Z kouta nenadále slyšíme hlas: »A přineste mi pouti!« Tak se ozýval ovčáček, pase tam stádo ovčí. Hlas jeho měl do sebe něco milého a důvěrného v tom divokém úvale, kde jen skály a stromy za naší lodí ubíhaly. Peřeje na Strhané rychle nás unášely až k tišině mezi Bílou skálou a Mařenkou. Oheb v levo. Na mělčinách ukázán mi Žižkův brod. Zde prý se přepravil Žižka s lidem a s děly přes vodu. Na pravém nízkém břehu vede sice luhem a lesem vzhůru cesta, v levo jest ale příkrá stráň a jen úzká vodoteč ku mělčině. Snad míchá tato pověst Žižku s poutníky na radu Korandovu ozbrojenými, kteří dle starých letopisův roku 1419 táhnouce od Knína & pěti vozy Vltavu přebrodili a druhého dne pod Jílovým také Sázavu přešli. Dále v prostřed řeky vězí kámen Kubíček. Po proudech na Vosinách a na Kletecku tichne řeka a proudí opět v zátočině. V levo zalévaly se kameny Lípky, v pravo Líny. Tišina na hořejším, proudek na dolejším Buku. Ticho v Dušené, za náhonem nový proudek Sovíky. Po záhybu v levo vtéká do řeky potok Kocába u Štěchovic, kamž o polednách jsme dorazili. Po jedné hodině jeli jsme dále mimo kameny Veverky, jež nám zůstaly v levo a taktéž za chalupy na Mandátech mimo kameny Kvočnu a Kuřata. V pravo viděli jsme mnoho set kroků dlouhý ostrov sv. Kiliana, a na něm zbytek sklepové klenby bývalého kláštera. Místo, kde v kostele stával oltář, poznamenáno jest křížem. V Klášterské nesl nás proudek mezi splazem v levo a posledním kamenem Krejcárkem. Naproti Davli Sázava se vlévá do Vltavy. V pravo odcházejí do zad příkré skály, ústí potoka Jilového; v levo políčka, přívrší a stráň nad chalupami u potoka Javorky. Tišina půl hodiny dlouhá. Mrtvé ticho na Měchýnském. V levo holé skály, pak površí stromnaté a přívětivé naproti strál ním křovinami porostlým. V levo ústí se potok Jilovišťák pod ostrovem potůček Trnava. Za ním hospoda a dřevní sklad a příkré skály. V pravo ves Stochovice, zahrádky a pole nad nízkým břehem na mnoha místech protrhaným. Za ostrovem Písčinou zatáčí se řeka ku Vranému. Tamť viděti mnoho nákladných a prostranných staveb veliké fabriky Haasovské na papír, která ovšem po celé říši Rakouské rovné nemá. Dále na levém břehu míjely za námi cihelna u Strnada, v pravo lom před samotou na potoce Jarově, letohrádek na vrchu Hradišti naproti Záběhlicům, hospoda Závisť naproti Zbraslavi, v řece písky Šabatka proti Lahovicům, most a ústí Berounky. Zde na malé loďce jel okolo nás hoch, jenž maje poutníky Svatojanské za nové vystěhovalce, sarkasticky proti nám volal:

Hleďte, ti jedou do Ameriky,

A tam jíst budou staré rohlíky.

Divil jsem se té peprné improvisaci a porovnávaje prostořekost mladého proletáře s prostosrdečným voláním pacholíka Podslapského, ledva jsem spozoroval v pravo pustý mlýn Modřanský, u něhož bývalý vysoký jez příčinou byl, že se mnoho lodí zlámalo aneb zalilo. Z povolna táhly nás opačiny mezi Chuchlemi, Vyskočilkou, Braníkem a Podolím, až byvše zajati pohledem na korunovaný Petřín a majestátné Hradčany, octnuli jsme se pod Vyšehradem.

Warta 2021

Warta v úseku Čenstochová (ř.km. 730) – ústí Liswarty (ř.km. 640,5),
pět dní na těžko v laminátové Kocábě s pětiletým synem,
12. – 16. října 2021

S přicházejícím podzimem se mně a Petrovi, kamarádovi a kolegovi z práce, nechce ještě zazimovávat, a rozhlížíme se, jakou lumpárnu nad rámec běžného víkendového sjíždění českých toků bychom ještě stihli v končící sezóně natropit. Nadšeně horuju za Rumunsko, po dlouhém pátrání v bahně rumunského internetu ale vychází najevo, že je málo vody. Přesměrováváme se tedy na blízké Polsko, kde jsou sjízdné střední a dolní úseky řek, a volíme řeku Wartu, jednu z delších polských řek, na které jsme ještě nebyli a kterou jsme dostali od mnohých kamarádů doporučenu.

Nížinnou, mírně tekoucí a líně meandrující řeku nechci jet na Vydře ani na Sambě z půjčovny. Jsem beznadějný milovník starých a nepraktických věcí a okamžitě začínám pátrat na inzerci po starší směrové laminátové kanoi. Ve čtvrtek nacházím na Bazoši starou Kocábu, v pátek si beru volno a metelím pro ni. Kocába zjevně pamatuje hodně, vše je ale ještě přikryto milosrdným povlakem řas, mechu a lišejníku – loď poslední roky odpočívala na zahradě otočená dnem vzhůru. Majitel slibuje, že loď je plavbyschopná, koupil ji kdysi i s chalupou a jezdil s ní jen rybařit na Labe. Protože už ji nedostane sám na auto, pořídil si nafukovačku. Hned je mi jasné, že mám to správné plavidlo. Odjíždím těžší o loď a lehčí o patnáct stovek.
Kanoe Kocába
V pátek odpoledne očišťuji plavidlo od letité patiny a vyháním stávající nájemníky – kromně bezpočtu obligátních pavouků šlo o asi desítku ulitnatců různých druhů, vosí hnízdo v zádi bylo naštěstí už opuštěné. Hned identifikuji dvě velké díry – rozbitá je opakovaně opravovaná záď i příď. Okamžitě zahajuju opravu odbroušením starých nekvalitních záplat a vyspravením dvojitě položenou skelnou rohoží v polyesterové pryskyřici. Na třech místech na zádi lodi je přelomen pravý bort, zadní rozpěra je shnilá. Protože mi v dílně zbyla po záchraně poslední laminátky jen rohož gramáže 350, je zpevnění bortu velkou zkouškou umu a trpělivosti. Vedle toho nese loď asi dvacítku provizorních, značně neodborně provedených epoxidových záplat, kterým nakazuji, že ještě musí týden vydržet. Pouze odbrušuju jejich odchlipující se okraje, abych se přesvědčil, že to na trupu opravdu ještě drží.

Sobotu věnuji jiným milým povinnostem. Vzdor teplotám, klesajícím přes noc až k nule, nacházím v neděli loď ve stodole s pěkně vytvrzelými záplatami a bortem. (Mám ověřeno, že menší záplaty lze lepit i za nízkých teplot, značně se prodlouží doba vytvrzení, jinak se ale nic neděje.) Jedu s lodí k Jizeře, kterou mám hned pod kopcem. Naneštěstí se zrovna po mostě vrací domů manželka s mými třemi dětmi. Povozím tedy rodinu, jsa nadšen z chování lodi na klidné vodě. Když se můj pětiletý syn Frantík dozví, že s lodí odjíždím zítra na Wartu, nekompromisně se ustanovuje háčkem. Čerstvě školou povinné dceři je poprvé líto, že musí do školy. Chápající manželka a nejmladší dvouletá dcera se do posádky naštěstí nehrnou. Do lodi lehce teče, ale protože součástí plavidla jsou dřevěné podlážky, nevadí to. Jde se balit.

Zásoby oblečení, které připravila manželka Frantíkovi, redukuji asi na třetinu. (Stejně nakonec dovezeme skoro všechno nepoužité zpět.) Do lodi máme sbalený stolitrový lodní vak s karimatkami, spacákem a stanem, sedmdesátilitrový soudek s náhradním oblečením, botama a laminovací soupravou, a sedmdesátilitrový soudek s nealkoholickým pivem a zásobou potravin. Zbytek večera věnuji opravě zanedbané elektroinstalace přívěsu, bez brzdových světel se nám přes půl Polska jet nechce. Někde mezi tím přichází e-mailem kilometráž Warty od kamarádky Martiny. Noc z neděle na pondělí trávím čtením kilometráže a na youtube sjížděním videí ze sjíždění Warty, přece jen potřebuju vědět, do čeho s plně naloženou kanoí a pětiletým neplavcem na háčku jdu.

Je pondělí dopoledne a s nadšeným Frantíkem odjíždím naším starým volvem 945, které je pro přepravu lodí jako stvořené, k Petrovi, kde lodě přeskládáme na přívěs a připojíme za Petrův landrover – volvu končí v polovině týdne technická. Podle navigace se ubíráme do Čenstochové, městě na řece Wartě, které leží na horním toku. Petr hlasuje, že bychom si mohli sjet ještě dvacet kilometrů horního toku nad Čenstochovou, což vzhledem k plavidlu, nákladu a posádce odmítám. Po sedmi hodinách cesty a čtyř stech kilometrech na tachografu táboříme v pondělí večer na břehu Warty v místech, kde řeka vytéká z města do otevřené krajiny luk, na 730. říčním kilometru celkem 808 kilometrů dlouhé řeky. Rozkládáme stany, na opuštěné cestě zapalujeme oheň a rychle se jde spát.

úterý.
Ráno balíme tábořiště a rozmlouváme s několika pejskaři, kteří nám všichni přejí příjemnou plavbu. Naše divoké táboření nikoho nepobuřuje. Konečně je celý kemp napěchován do lodních vaků a soudků, k mojí úlevě se náš náklad vejde mezi dvě rozpěry Kocáby, takže zbývá i bohatě místa na nohy. Auto je deponované na okraji čtvrti rodinných domků Anionów, můžeme odrazit. V místě vyplutí je řeka regulovaná, záhy také zjišťujeme, že je dobře značena vodáckými značkami. Sto nebo dvě stě metrů před jezem je vždy výstražná trojuhelníková značka, pod kterou je již oznámeno doporučené přenášení. V místě doporučeného přistání nad jezem je další modrá tabule.

Záhy pod Čenstochovou vplouváme do krajinného parku Orlích hnízd. Kolem řeky jsou rozesety větší a menší skály, které bych na dálku tipoval na vápenec. Pro Kocábu je to technicky náročný úsek, řeka tu silně meandruje, teče ze zákrutu do zákrutu, břehy jsou porostlé hustými vrbovými lesy. S naloženou Kocábou bez spolupracujícího háčka mám co dělat, abych meandry ukroutil. Než se to naučím, nedotočím meandr a načoudíme to přídí do hlinitého břehu. Petr na plastové Sambě jede vždy o jeden meandr před námi a hlásí mi, co mám čekat. Jen díky téhle spolupráci se dá s Kocábou proplout. Do zákrutu je potřeba správně vplout a driftovat jak s autobusem. Nakonec musím říct, že to je docela zábava. Frantík na přídi popíjí ochucené nealkoholické pivo a hlásí nebezpečné objekty v korytě. Já mám plné ruce práce s lodí. Kocába je i za těchto podmínek perfektně stabilní plavidlo a o náš osud nemám strach. Počasí nám přeje. Za vyšší hladiny vody je tento úsek náročný i pro dobře manévrovatelné lodě, zvlášť před začátkem hlavní sezóny, kdy jsou ještě v korytě napadané neprořezané stromy.

Vidíme první stopy přítomnosti bobrů, pokácené stromy s typickým špičatým pařezem, dohola okousané větve na březích i ve vodě. Tyhle stopy nás budou provázet po celou dobu plavby po řece. Bobrů tu musí být spousty.

Specialitou horního toku jsou nízké venkovské mosty. Se sedmdesátilitrovýma soudkama na stojačku se vejdeme jen tak tak. Za vyšší vody na hranici 1.SPA je nelze podjet a je třeba je přenášet.

Večer připlouváme k nízkému sjízdnému stupni ve Skrzydlówě. Na pravém břehu je velký neohrazený volnočasový areál s dětským hřištěm, dvěma přístřešky s celkem čtyřmi stoly, ohništěm a navazující volnou loukou. Předpověď hlásí na večer déšť, což je stvrzeno náhle se objevivšími mraky na západním obzoru. Rozhodneme se proto utábořit. Synek se vydovádí na houpačkách a prolejzačkách, ve spacáku pak usne jako špalek.

středa
Ráno drobně prší, ale předpověď univerzity ve Varšavě hlásí zatažený den bez deště. Řeka se mírně rozšiřuje a meandry nejsou tak utažené, řeka protéká rovinatou oblastí. Hladina není nikterak zvýšená proti normálu, ale stejně z lodí vidíme do otevřené krajiny, což je docela nezvyklý pocit. Okolní terén je jen nízko nad hladinou, rozlivy za povodní tu musí být značné, i proto je osídlení ve větší vzdálenosti od řeky. Je zataženo, je podzim, je chladno, je pusto a místy to působí až strašidelně. Frantík je tak navlečený, že se na něj sotva vejde záchranná vesta.

Pod elektrárnou v Rzekach Welkych (nesjízdný jez) se setkáváme s jediným místem, které nelze proplout. Do vody je zde padlých několik stromů, z nichž jeden přehrazuje celý tok. Já s Kocábou přistávám u břehu, Petr obhlíží korunu stromu a vrací se na Sambě k nám, abych mu předal pilu. Z lodi pak prořezává korunu vrby a zakrátko máme průjezd dokonale volný.

Na horním toku operuje několik půjčoven kajaků, které snad udržují řeku v nějakém průjezdném stavu. Jinak to ale vypadá, že tu břehovou vegetaci nikdo nekrotí, dokud tedy nepadne do řeky a nezpůsobí problém. Podle stop v místě nutného přenášení nesjízdných jezů, kde nebyly cestičky ani vydupané na hlínu, tu ale vodácký provoz není nijak intenzivní. Kilometráž ani modré vodácké značení nelze na řece brát jako dogma, několikrát jsme přenášeli na opačném břehu, než bylo doporučeno. Kdo vztyčil tak dokonalé vodácké značení na tak málo frekventované řece, mi není jasné.

Nízké stupně, vyskytující se na horním toku, jsou většinou sjízdné alespoň pro plastové lodě, přestože značení doporučuje přenášení a kilometráž uvádí stupeň jako sjízdný jen pro kajakáře se špricdekou. Nešvarem polských hydrotechnických staveb obecně jsou ocelové konstrukce, trčící z ideálního tvaru jezů. Někdy vyčnívají nad hladinu, jindy jsou zákeřně ukryté nízko pod hladinou. Ani nízké stupně tak někdy nelze na laminátu jet, protože přelivná hrana je tvořena stěnou z ocelových štětovnic neboli larsenů. Řešíme to tak, že jako první sjíždí stupně Petr a hlásí mi, jeslti si štrejchl nebo ne. Protože Kocába nemá bort, který by efektivně rozrážel vlnu, valící se přes příď, rozhoduju se taky na základě toho, kolik vody nabral do Samby Petr.

Zhruba od obce Śliwaków až po most na silnici 91 Čenstochová – Radomsko teče řeka hlubokým regulovaným korytem bez rozhledů a bez břehové vegetace. Z toho, co jsme na Wartě viděli, je to asi nejnudnější úsek, jehož zdolání trvá skoro celý den.Večer povytahujeme lodě na břeh u mostu a vydáváme se doplnit zásoby vody do nedaleké vesnice Ruda. V Kocábě vezeme desetilitrovou zásobu, která nám stačí na dva bivaky. Petr měl v Sambě dva až čtyři litry s vysvětlením, že pije pivo. Když se vracíme k lodím, už z dálky vidíme na mostě chlapa, sedícího na kole. Prý jel kolem, viděl opuštěné lodě, tak se nám je pro jistotu rozhodl pohlídat…

O kousek níž pod Rudou táboříme u borového lesíka, které se tu mezi loukami a políčky občas vyskytují. Suchého dřeva tak máme hojnost, a je to dobře, už večer mrzne, ráno je vše oděno do stříbra, zamrzla i voda v kanistrech.

Po rozmražení vyrážíme po vodě dál, ale už pod dalším mostem lodě necháváme a vydáváme se pěšky do městečka Plawno, kde dokupujeme zásoby potravin.

čtvrtek

Sto metrů nad železničním mostem přenášíme Kocábu přes další stupeň, který si Petr na Sambě sjíždí. Po obědě se nalodíme a plujeme dál. Pod železničním mostem je malá peřejka, která vypadá neškodně. Při jejím sjíždění si trochu škrtnu, a pod nohou se mi v lodi začíná objevovat pramínek vody. Zdá se, že jsme poškodili některou z provizorních záplat. Nevypadá to ale, že by loď nabírala vodu výrazně víc než doposud, plujeme dál.

Od přemostění Warty na silnici Čenstochová – Radomsko začíná moc hezký a dlouhý úsek, ve kterém volně meandrující neregulovaná řeka protéká lesnatou oblastí na písčitém podkladě. Řeka je zde už hodně široká, a tak nehrozí, že by ji některý padlý strom celou přehradil. Proud je mírný, meandry mají obří poloměr zatáčení, a konečně si tu tak můžu užít předností směrové laminátky. Lesnaté břehy skýtají dostatek krásných míst pro táboření. Přímo kolem řeky žije lidí jen málo, jsou to malé osady často s písčitými cestami, po kterých se prochází husy i dobytek, na dvorech stojí místo traktorů povozy. Úsek od Radomska po ústí Liswarty jedeme dva dny.

Petr je na své Sambě, vzhledem k mnohem menší zátěži, rychlejší, a někdy mám pocit, že se s námi musí nudit. Přísahá, že ne, že si užívá krajinu. Jsem tomu rád. Celou dobu poctivě pádluju a přemýšlím o tom, že bych před nástupem do práce potřeboval ještě den volna na odpočinek.

V úseku jsou dvě vodní elektrárny se špatně vyřešeným přenášením, na elektrárně u Jankowic a u Łegu se přenáší na vzdálenost asi sto dvaceti metrů.

Kousek před Wažnymi Mlyny je krásný přírodní úkaz téměř propojeného meandru, kdy pevninská šíje je zhruba stejně široká, jako řeka, jejíž meandry rozděluje. Stojíte na šíji, před vámi teče řeka zleva doprava, za vámi ta stejná řeka zprava doleva. Z lodi to ale vidět není, šíje je v těchto místech vysoká a porostlá krásným smíšeným lesem. Vedle toho je na řece celá řada slepých a mrtvých ramen, a také několik prokopaných meandrů.

Ve Važnych Młynech si Petr sjíždí částečně rozplavený stupeň z železničních pražců, který se nachází mezi silničním a železničním mostem. Na plastové polouzavřence to lze doporučit, Kocábu přenášíme po břehu. Pod Wažnými Młyny začíná asi dvacetikilometrová díra v naší kilometráži. Jako na potvoru tu chybí i vodácké značky, ale nevadí to, nížinná, mírně proudící řeka je dobře čitelná a prostá nástrah.

K poslednímu noclehu se ukládáme na břehu pod osadou Orczuchy, zhruba šest říčních kilometrů nad soutokem s Liswartou. Protože jsem nechtěl odhadovat, kam bychom mohli během výpravy doplout, ani si vytyčovat nějaké cíle, zkoumám teprve teď možnosti návratu k autu do Čenstochové. Přes chytrý telefon zjišťuju, že na dvou železničních tratích, které překonávají Wartu a jsou k nám nejblíže, je zrušena osobní doprava. Dohodneme se proto, že zítra, v sobotu, dojedeme k vesnici Kule na soutoku s Liswartou, odkud se pokusíme dostat stopem k autu.

Sobota

V sobotu vyrážíme bez většího vaření, abychom uspíšili čas vyplutí. Nakonec odrážíme v devět hodin a vychhutnáváme si v pohodovém tempu poslední kilometry krásně meandrující řeky v lesnaté opuštěné krajině. Zhruba kilometr nad soutokem s Liswartou najedeme na špičatý pahýl padlého stromu, ukrytý nízko pod hladinou. Proud je mírný a tyto překážky dělají na hladině jen nenápadnou stopu, které jsem si bohužel přes Frantíka a naši v lodi postavenou výstroj nevšimnul. Frantík mi zahlásí překážku v posledním okamžiku, kdy už se nedá nic dělat. Slyším jak se pahýl podsouvá pod trupem lodi, loď rychle zpomaluje, v laminátu lupe, pod podlážkou pozoruju pohybující se zlověstný pahorek, který se zastavuje pod mýma nohama a ze dna začíná kypět malý pramínek. Prorazili jsme loď. Pokusy dostat se z pasti jsou dlouho marné, pahýl je zaražený do díry v lodi. Do vody se mi nechce, jsme na vnější straně meandru a pádlem nedosáhnu na dno, ale ani na svisle trčící pahýl pod lodí. Nakonec se nám daří nějak loď sešoupat. Voda v lodi ryhle přibývá, čas dělím stejnou měrou mezi pádlování a vylévání vody plechovkou od fazolí. Frantík nešílí a nehysterčí, po mém ujištění, že se vzdor hrůzně vypadajícímu uvíznutí nic zas tak strašného nestalo a že určitě doplujeme, zase klidně sedí na háčku a důsledně mě upozorňuje na všechny překážky v cestě. Mrzí ho, že si klacku nevšimnul dřív. Uklidňuju ho, že jsem si ho nevšimnul vůbec.

Zhruba devět set metrů před soutokem s Liswartou je krásná, jednoduchá, asi sto metrů dlouhá peřej v širokém korytě. Je opravdová radost zdolat ji se synem v expedičně naložené Kocábě. Pak už se před námi objeví záhumenky osady Kule a my se radujeme, že jsme dosáhli soutoku s Liswartou. Umožňuje nám to navázat příště jednodenní plavbou po krátké Liswartě a poté se od soutoku dál plavit po Wartě až někam k obci Kamion, odkud je prý řeka už nezajímavá. No, uvidíme.

Po vylodění si s Frantíkem rychle balíme uzlíček na cestu a vydáváme se k hlavní silnici, od které nás dělí šest kilometrů nezpevněných lesních cest. Jen na této spojce nám zastaví dvě auta, nejprve instalatér, který jede zapojit kamarádovi bojler, potom houbař, jehož auto jsme zahlédli odstavené v lese. Než nás houbař naloží, máme příležitost obdivovat prudké meandry říčky Kocinky, přítoku Liswarty, s vysokými podemletými písčitými břehy. Na Vydře by to mohlo bejt pěkný.

Houbař nás vyloží na hlavní silnici, a na další tři auta se dostáváme do Čenstochové. Stopa chytneme i v mírním sobotním provozu vždy během deseti, patnácti minut. Řidiči se samozřejmě zajímají, kde se uprostřed Polska vyloupli dva Češi, chlap se synem. Když jim převyprávíme náš příběh, jsou všichni nadšení. Poslední řidič si dokonce udělá velkou zajížďku, aby nás hodil přímo k autu. Na malém parkovišti za zadními ploty zahradního sídliště Anionów nacházíme v pořádku Petrův landrover, nasedáme a nejkratší cestou se vracíme k Petrovi, který mezitím vytáhl a vyčistil lodě a uvařil nám polívku. Skládáme lodě na přívěs a vydáváme se na cestu domů, jsou čtyři hodiny odpoledne. Než nás hlavní tahy konečně nasměrují na Wroclaw, zahlédneme ještě několikrát krásnou řeku Wartu, která nás vzala za srdce a v jejích opuštěných úsecích nás poškrábals drápkem kanadské romantiky.

V deset hodin večer jsme u Petra doma. Abychom urychlili návrat, navrhuju, že si Petr odveze obě lodě domů a zítra mi Kocábu doveze i s přívěsem do práce. Na posledním kilometru oné cesty se bohužel uvolní kurta, loď se setřásá dozadu, až nakonec záď klesne na asfalt. Loď půl kilometru rýsuje na asfalt přerušovanou a pak půl kilometru plnou čáru. Když Petr dojede do práce, je v zádi lodi vybroušená půl metru dlouhá díra.

Přestože loď je teď v hrozném stavu – vydřená díra v zádi, dvacítka provizorních špatně provedených záplat z epoxidu. shnilá přední sedačka, obě sedačky držící v laminátu jen silou vůle, nedotažená oprava bortu a přídě, paluba přetřená z červené na zelenou – vím určitě, že ji nezahodím a už teď se těším na další dobrodružství.

Z Čenstochové na soutok s Liswartou jsme to měli skoro rovných devadesát kilometrů za čtyři a půl dne. Průměrně jsme tak na Wartě dělali dvacet kilometrů denně, přičemž jsme vyráželi okolo desáté hodiny a přistávali mezi čtvrtou a pátou odpolední, což se v říjnu rovná hodině před setměním.

Výprava jen dále potvrdila to, co jsme o Polsku už věděli – je to země vodákovi zaslíbená. Při pohledu z auta na polskou placku by se člověk opravdu nenadál, jak krásné tu mají řeky. Dle sotva prošpápnutých přenášecích cestiček kolem nesjízdných jezů je tu vodácký provoz pořád slabý. Kolem řek se nachází dostatek tábořišť s ohništi, jejichž zakladatelé nejspíš nejsou vodáci, jako spíš místní omladina. Nikdy jsme se nesetkali s tím, že by Polákům černé táboření vadilo. Pitnou vodu jsme dostali od místních vždy ochotně. Lidé se hodně zajímají odkud kam plujeme, jak jsme na něco takového přišli, a počin obdivují. Ani na venkově už není žádný problém platit kartou, na naši výpravu jsme si nevzali ani groš polské hotovosti.

Snad jediné, co lze polským řekám vytknout, je někdy poněkud divočejší uspořádání hydrotechnických staveb, ze kterých leckdy různě trčí ocelové konstrukce, larsenové hradící stěny a podobně. A také nepořádek kolem černých tábořišť, který je dost intenzivní na to, jak málo jsou využívaná. Jak jsme i tentokrát mohli vidět, Poláci nejsou zvyklí odnášet si obaly s sebou a vše se řeší odhozením odpadků někam hlouběji do lesa. My jsme si veškeré svoje odpadky odvezli až domů, kde jsme je v klidu domácnosti vytřídili. Jak poznamenal Petr – „chtěl bych někdy přijet na tábořiště po sobě.“

Ahoj!
Text a foto (C) Hynek Šalplachta

parametry kanoe Kocába:
Délka: 5 005 mm
Šířka: 810 mm
Výška: 690 mm
Hmotnost: 39 kg

Maximální celkové zatížení: 250 kg
Počet míst: 2

Ztrojený kýl, rovné dno, dvě rozpěry, vnitřní podlážka z vyjímatelného dvoudílného dřevěného roštu.

Krumlovský vodácký maraton + prodloužená do Týna

Tak jsme zase jeli krumlovský vodácký maraton. Maraton samotný podle mého dojmu se vydařil, už i skoro nebyl ulitý start, pěkně to jelo, závodniku hodně, spousta kamarádů, pokec ve Vyšším Brodě i v cíli. Ze závodu fotky nemám, na to byl moc fofr.
Vltava Krumlov Budějovice Týn HněvkoviceAle jak už se stalo mým zvykem, Vltava nekončí v Českém Krumlově, ba ani ve Zlaté Koruně a už vůbec ne v Boršově. Takže po převléknutí z neoprenu a výměně závodního vybavení za tábornické u auta, které jsme měli připravené v Krumlově jsme jeli s Láďou Bláhou a Alešem dál.
Pod Krumlovem v tuto dobu je Vltava prakticky opuštěná. Sluníčko krásně hrálo do zad. Tedy zhruba do Zlaté Koruny, kde jsme přenesli mimo sezónu tradičně zavřený jez.
Vltava Krumlov Budějovice Týn HněvkovicePotom už světla a tepla postupně ubývalo a když se nad hladinou objevila první mlha, usoudili jsme, že je potřeba se utábořit.
Rozbili jsme svůj tábor na blíže nespecifikovaném tajném místě a po večeři šli rychle spát, abychom nabrali síly. Předem bylo dohodnuté, že si všichni sebou bereme hamaky abychom nemuseli někde hledat rovné místo na spaní na zemi.Ještě za tmy jsme si začali ráno dělat snídani a jakmile bylo dost světla, vyrazili jsme znova na řeku.
Vltava Krumlov Budějovice Týn HněvkoviceLouky na březích byly potažené jinovatkou a nám v lodích docela pěkně mrzly prsty. Okolo Dívčího Kamene to vypadalo, že sluníčko nad mlhou vyhraje.
Vltava Krumlov Budějovice Týn Hněvkovice Dívčí kámenNicméně dál v údolí místo toho mlha houstla. Já mám ten úsek ze Zlaté koruny strašně rád, nejsou tu žádné jezy a voda krásně teče mírnými peřejkami. Ale když se k tomu přidá barvící s listí na stromech okolo a mlha, kdy člověk nevidí pořádně kam jede, tak to dostává úplně jinou přízračnou dimenzi.
Vltava Krumlov Budějovice Týn HněvkoviceVltava Krumlov Budějovice Týn Hněvkovice

Přenesli jsme jez v Boršově kam zrovna přijel pán v novém luxusním BMW oškrábat hráběmi listí z česlí elektrárny. Asi je to oškrabávání listí docela dobrý džob. Dál už je Vltava spíš takové koryto v regulaci, ale jako předehra k příjezdu do Budějovic se mi to líbí i tam. Jez Planá stále funguje tak, že člověk mávne pádlem mezi čidly, z elektrárny se ozve pípnutí a potom podle světelných signálu člověk čeká, až se propusť naplní a může se jet.
Malše BudějoviceJez Rožnov jsme přenesli vlevo z kanálu k elektrárně. Příště to možná zkusíme kanálem okolo Stecherova mlýna. Tady definitivně skončila mlha a začalo nás rozmrazovat sluníčko.
Láďa s Alešem končili v Budějovicích, tak jsme vpluli do Malše a tady pod Otakarovo baštou, odkud je to blízko na autobusové nádraží kluci vytáhli svojí kanadskou kánoe na břeh a Láďa jel do Krumlova pro auto.Vltava Krumlov Budějovice Týn HněvkoviceOdbočil jsem do slepého ramena Malše, které mělo být podobně jako spousta dalších míst na řekách zasypáno ale první světová válka plány přerušila a potom k tomu už nedošlo. Takže okolo gymnázia, kláštera dominikánů a Solnice jsem dojel až k ulici Hroznová. Tady jsem musel vytáhnout loď z vody a přenést dál do kanálu, do kterého protéká voda z ramene trubkou pod ulicí.Mlýnská stoka budějoviceTento kanál se brzy napojuje na slavnou budějovickou Mlýnskou stoku. Jsou pověsti, že tady bývá málo vody, ale nevím, jestli to bylo zvýšeným průtokem od maratonu, nicméně ještě se to těsně dalo.Mlýnská stoka budějoviceCo se nedalo, to bylo Ústí Mlýnské stoky do Vltavy. Tady pod silnicí, co vede na Sokolský ostrov je přes metr vysoký kolmý stupeň a těsně v ústí o kousek dál je zához z lomového kamene. Takže tady jsem zase hodil loďák na záda vzal loď na ramena a donesl vše do Vltavy. Tahle oklika přes Malší a Mlýnskou stoku byla zajímavá alternativa k výjimečně dlouhé a nezábavné přenášce Jiráskova jezu. Vltava Krumlov Budějovice Týn HněvkoviceVe Vrbném už je sice plavební komora a instituce jako Ředitelství vodních cest se při každé příležitosti chlubí, jak je Vltava zesplavněná až do Českých Budějovic, nicméně to je teorie fungující pár hodin některé dny v roce. Takhle v poledne v krásném slunném dni v říjnu komora nefunguje a já musel zase všechno přenést okolo slalomového kanálu. Úsek na Hlubokou je taková regulovaná nuda, ale na konci čeká odměna v podobě výhledu na zámek Hluboká na kopci nad řekou.Vltava Krumlov Budějovice Týn HněvkovicePřehrada Hněvkovice, to je moje oblíbená, když už to zlo přehrad musí být, tak tahle má takovou romantickou atmosféru a když se tam povede barevný podzim a sluníčko, tak je to krása.Vltava Krumlov Budějovice Týn HněvkoviceTady jsem zachytil dvě z mých oblíbených zrcadlení. Vtip tohodle efektu je, že pokaždé je to jinak, podle toho z které strany svítí sluníčko a zejména jak vysoko je hladina.

Po přenesení hráze Hněvkovic už mě čekal jenom krátký úsek do Týna prostřený přenášením Jesus nedokončenou slalomovou dráhou v Hněvkovicích. Já jsem tudy nikdy nejel a vypadá to, že vody by tam bylo jen tak tak. Což se mi ale nechce zkoušet, když jsem oblečený normálně v civilu. Pod vsí už se zas začala z bočních údolí nad Vltavu hrnout mlha…
V Týně už mě čekali kluci s autem, kteří si mezitím vyzvedli opravenou zavařenou loď u Žraloka. No bylo to krásné a těším se až si tuhle kombinaci dám příště zas.
Mimochodem, když si člověk během roka dá akce jako Krumlovský maraton s prodloužením, Budějovice – Praha, nebo Pádluj o 106, Prahou přes tři jezy a plavbu 17. listopadu, tak má splutou celou Vltavu z Vyšáku do Mělníka…   Tak se uvidíme na té plavbě 17. listopadu.

Chobotnice

Pádluj o 106

Minulý roky jsem na stošestku nějak neměl napádlováno, nebo se na ni necejtil, případně do účasti na krátký verzi kde už jsem byl přihlášenej vlezla práce…
Letos jsem pro samou výrobu lodí neměl napádlováno skoro nic, ale prve jsem se přihlásil za můj domovskej klub Jezdci Apokalypsy na dlouhou trasu Budějovice – Praha, protože krátkou už jsem měl nějak okoukanou. 🙂  Začal jsem trochu trénovat. A ve čtvrtek před startem závodu Pádluj o 106 mi připadalo, že mi to docela jede. Tak jsem se v euforii přihlásil. Sehnal jsem odvoz na start, kam mně vzal dlouholetý kolega a kamarád Standa (vše pod podmínkou, že ho v závodě nepředjedu). Manželka mi napekla buchtu, do košíčku, kterej pořád někde vyvolává mně nepochopitelnej rozruch jsem krom toho přihodil pár energy gelů, sluchátka a powerbanku. Takovej košík…  Sáhnu doň a mám co chci, přitom se nikde nekutálej flašky, krabice s buchtou pro doplňování sacharidů po celou trasu je po ruce…
Pádluj o 106 2021
Já nemívám problém vyjet na vodu v sedum ráno, ale v šest už mi to přijde trochu kruťárna a nedělá mi to dobře na pajšl. Ale zas pravda je to akorát spočitaný, abychom my pomalejší stihli za světla dojet do cíle.
Tak jsem svěsil ze stromů hamaku, ostatní sbalili stany a podobně, každý se snažil nějak snídat. 
A opravdu, v šest ráno jsme stáli (seděli v lodích) seřazeni náhodně a nikoliv podle velikosti na startovní čáře v Týně nad Vltavou.Zazněl startovní povel a hladina se rozechvěla pod mocnými údery pádel poháněných toho času ještě bujnými závodníky. 
Tady jsem pravda trochu zaspal a teprv si zapínal GPS a apku k nahrávání trasy, kterou si můžete přehrát zde.  No pravda, ta minuta mne bude ještě dlouho mrzet, ale zas na celkovym výsledku to taková tragédie neni a dává to větší prostor ke zlepšení příští rok. No a dal jsem taky trochu šanci a náskok kolegům kajakářům… 
Popravdě já bývám na startu maratonů jak ten hlídač ve vtipu ze ZOO. „Frnk, frnk – a všechny želvy pryč.“ Na prvních pár kilometrech se závodní pole roztáhlo skoro do nedohledna.  Takže míjejíce boží muko Sv. Jana Nepomuckého, patrona kanoistů a možná i dalších lidí od vody viděl jsem už jen pár spoluzávodníků. 
Na přenášce  přehrady Kořensko nastal ojedinělý vítězný okamžik. Protože kanoista vyskočí z lodi, nic neřeší, popadne loď jak nákupní tašku, dole do ní zas skočí, nějak tam naláme nohy a řítí se dál, zatímco kajakáři kdesi vzadu bojujou se šprajdama a podobně. 
Nicméně přenášek je na trati nějak málo na to, aby to kanoistovi přineslo trvalou výhodu. Nezbylo, než se pokusit něco zmoct i pádlováním. Něco malinko jsem natrénoval, pitch stroke jakš takš vyladěnej…

Tady s kolegou Michalem (taky na dřevěný lodi) míjíme dávnou vorařskou kapličku, která se kdysi tyčila celkem vysoko nad řekou.

Dávejte si pozor na předávkování tema energy gelama a podobně. Já pak viděl cestou takovýhle věci. Ale může to člověka poňouknout rychleji pádlovat, to jo.

Zhruba až hodinu po startu jsem si nasadil sluchátka a pustil nějakou motivační metalovou hudbu. S tou překvapivě držím i lepší posaz, lepší záběr, nasazení záběru, o frekvenci ani nemluvě. Většinu Orlíka jsem strávil v euforii, na GPS rychlost mezi 7 a 8 a připadalo mi, že ikdyž skoro nepádluju, tak že jen tak letim prostorem.

U hradu Orlíka, respektive kousek za ním, u kempu Podskalí se láme půlka závodu. A taky odtud je jeden z rovnějších úseků, kde může zasáhnout víc vítr. My ale měli kliku mimo všechny vodácký pravidla a krom pár míst foukal slabší, nebo silnější zaďák.

Minouce vrch Bor, vodák už zří osudnou hráz orlickou.  Ta nám tu nadělila ten volej a žabinec. A asi i elektriku do powerbanky…  Od hradu Orlíka byla už voda čistší, ale po tam tedy už začátkem června plovaly evidentně nepoživatelný věci.

V zátoce Popelíků jsme přistávali a vynesli svoje plavidla nahoru po pláži k navázání na přívěs. Nabídku nejmladšího z pořadatelů, abych si při čekání na kolegy kajakáře sednul jsem s díky odmítnul, že po sedmi hodinách sezení mám myšlenky na všechno možný, ale né na sezení.  Letos nebylo součástí závodu převážení lodním výtahem. Tady tedy se nás shromáždilo pět (lodí i s pohony) a laskaví pořadatelé nás odvezli autem  i s loděma pod hráz do Solenic. V intervalech odpovídajících příjezdu na Popelíky nás zase vypustili na trať.
Přehrada Kamýk, to už je prakticky moje domácí voda a těch pár zatáček jsem přejel za hodinku.

Po přenesení hráze (teda přenesení lodě okolo hráze, to je lehčí) jsem měl chvíli pocit, že na Slapech, to už musim bejt skoro v cíli. Ale kilometrovníky, který tu tu a tam jsou spojily svoje svědectví s mým pátráním v hlavě, kolik se dá mezi Kamýkem a Nebřichem udělat různejch vejletů. Cíl leží na říčním kilometru 100. Hráz Kamýk je na řkm 134,7.   A tahle etapa je asi prubířskej kámen akce.
No kousek za Kamýkem začaly padat shora velký kapky.
U Vestce začalo bejskat a hřmít.
Naproti ústí Brziny jsem začal uvažovat, jak je to s nebezpečím gebnutí blesku do kanoisty. NNetřesk ani pažitku jsem sebou neměl.
Pod Hříměždicema, naproti Bučilům, to je řkm 125 jsem pro liják neviděl do další zatáčky, řečený „U Vondráčkový“, ba ani jsem neviděl, že mně předjel jeden z kolegů kajakářů, kterýmu byla bouřka jedno, zatimco já se tady vyjímečně šmrdolil po vnější straně zatáčky v (psychologický?) ochraně vysokejch skal. Hromy a blesky mydlily podle obrazu a zvuku nahoře  v Hříměždicích, Křepenicích a asi i leckde jinde.  Přitom když jsem se ohlídnul, tak za mnou bylo hezky. Jo, vítěz závodu si tou dobou točil palcema mlejnek na Nebřichu.  Mně brzo promokla softshelka a pak už jen studila a tahala za ruce, bo neni šitá na pádlování.
U Zvírotic přešel déšt z nejhoršího, tak jsem vylil z lodi několik centimetrů dešťovky.  Tady někde jsem zblajznul krom buchty ještě pytel rozinek a zkusil se vybičovat k finiši. Naja, ale když má ten finiš deset kiláků, to je třeba hodinu a skoro půl jízdy…   Naštěstí rohy na přídi lodě fungovaly dobře a táhly loď dopředu. To bylo úplně vidět, jak je kurta, kterou byly rohy přivázaný k lodi úplně napnutá tim tahem dopředu.
Do cíle jsem dojel se šerem s časem 13:59. No je co zlepšovat a to je jeden z důvodů, proč jet za rok zase. Večer jsme trávili u ohýnku s kytárou, ale závodníci se postupně vytráceli, unaveni (asi dojmy) do spacáků.

Chtěl bych poděkovat organizátorům za uspořádání celý trachtace i v nelehký době. A kolegům kajakářům, že mně na trati strpěli a nedělali si ze mně tuhlecto – prču. A chtěl bych povzbudit další kolegy, co jezděj na různejch plavidlech, ať už K1, nebo C2 a zejména C1, co jezděj jiný maratony, nebo i ne.  Kdo dá Berounka maraton, dá i stošestku. Né, že by to bylo stejně snadný, to neni. Ale rozdíl už je spíš psychologickej. Tak za rok – na Vltavě…
Kanoím zdar, kurňa!
Chobotnice

Tady

I. Dřevolodní sympozium

Před delší dobou jsem na facebooku založil skupinu pro tvůrce dřevěných lodí. Sice tam bývá mnoho hodnotných prezentací a odborných diskuzí, ale pořád to je jen virtuálno. Navíc ne každý je na FB. Fyzicky jsme se jako dřevní loďaři potkávali jen náhodně na různých závodech, vodáckých společenských a podobně. A tak vznikla někdy v lednu a jak jinak než při nějaké stavbě lodě s kolegou myšlenka uspořádat akci pod názvem Dřevolodní sympozium. Akce byla neprodleně vyhlášena a zpropagována mezi zainteresovanými. Postupně někteří zájemci o účast podléhali skepsi ohledně covidové situace, ale jak prorokoval kolega Karel „Tou dobou budem už všichni promořený, nebo mrtvý.“.   A na to tak nějak taky došlo a sešli jsme se tedy podle původního plánu poslední květnový víkend na ostrově v Brandýse nad Labem.  Tedy asi jen metr nad Labem.

Dřevolodní sympozium žebrovka, dřevěná kánoeRozprava nad rozeschlou žebrovou Orlicí

Když jsem dorazil na místo, někteří účastníci už tu byli a rokovali nad loděmi kolegy Libora. Nejdřív nad krásnou cedrovkou deblovkou s motivem šípu vykládaným tmavším dřevem na dně lodi a potom nad Orlicí, ve které závodil jeho tatínek, ale která je dnes děravá jak ústa staré ženy. Rozebírali jsme možnosti alespoň zastavení rozpadu památky. Libor z lodi důmyslným mechanickým způsobem sejmul žebrorys a aktuálně vyrábí její tvarovou kopii z cedrových štráfků.

Březová kanoepřehlídka březových kanoí

Postupně přijížděli další účastníci a vykládali své lodě. Podle toho se vždycky hlouček účastníků přesouval a poslouchal výklad o té které lodi, následně s bohatou diskusí.  Například přijel David, na střeše auta březovou kánoe z opravdové březové kůry a thůjového dřeva, vše autenticky sešité smrkovými kořínky a slepené smrkovou smůlou. A pak z auta tahal sestavu kánoí menších a ještě menších…
Se setměním jsme se přesunuli k ohni z odřezků dřeva od výroby roubených chalup, které na šikovnou délku 16″ nakrátil a přivezl kolega Hynek a tady rozpravy o dřevěných lodích pokračovaly až do noci.

překližkový kajak, stitch and glue kajakPřekližkový kajak

Ráno začali přijíždět sobotní návštěvníci s překližkovými seakajaky a vše začalo nanovo.  Dlouhé spontání debaty nad loděmi. A taky zkoušení lodí na vodě. Projel jsem si jeden překližkový kajak a bajdarku vyrobenou techologií „Skin on frame“, tedy tkaninou potažená dřevěná konstrukce. Bajdarka je trochu jako mořský kajak, ale bachratější a používali ji Aleuti.

Dřevěné kanoe kajakyskupinové foto části zúčastněných lodí

David mezitím nahříval na pánvi nad ohněm smrkovou smůlu a vylepšoval lepení své kánoe.

Sada kanoí různých velikostí z březové kůry

V pozdním dopoledni se mi povedlo roztleskat plánovaný odjezd do muzea v Čelákovicích.  Účastníci kteří neměli vlastní loď, protože byli teprve ve fázi stavby, nebo plánování vzali volná místa ve vícemístných lodích, nebo lodích kolegů, na kterých neměl kdo jet. Ukázalo se, že rychlostně jsme skupina značně nesourodá. Ale ti pomalejší vše dohnali nadšením.

Cedrová kánoeCedrová kánoe

Tuhle svoji první plavbu v cedrovce popisoval Hynek že prý v životě neseděl v tak rychlé lodi. No prostě dobře vyrobená loď podle dobrých plánů.

Maňásek, skautská loď, kajakSkaut na Maňásku

Vašek je sice velký vodní skaut, ale na Maňásku, legendárním to skautském plavidle tady jel poprvé.

Labe dřevěné loděPauza na břehu Labe

Cestou proti proudu jsme se zastavili na oběd u stánku přímo na břehu Labe, těsně nad soutokem s Jizerou. Po obědě jsme pokračovali dál do Čelákovic. Cestou nás zastihl solidní liják, bouřka a krupobití. Po jeho skončenní jsem měl v lodi docela dost vody a v přídi závěj krup. V Čelákovicích jsme chvíli laborovali s variantou dopádlovat až k muzeu, ale postupně jsme seznali, že vypádlování prudce tekoucího odtokového kanálu od elektrárny bylo nanic a nakonec jsme nechali lodě u zdymadla a do muzea došli s prominutím pěšky.

Dlabaná neolitická kánoe
Dlabané kánoe

Do muzea jsme nešli prohlížet obligátní památky jako rozbité kachle a džbánky, ale dva originály historických dlabaných kanoí – monoxylů, nalezených ve zdejším kraji a odborně konzervovaných a uložených zde v muzeu. Samostatné pojednání o novějším nálezu monoxylu si můžete přečíst na webu muzea.

z dalších exponátů

Krom monoxylů jsme si prohlédli pár dalších památek na drsný život dávných vodáků a pak se vydali zpět k řece.

březová kánoe
Březová kánoe

Když jsme dopádlovali zpátky na ostrov, tak pokračovaly různé testovací jízdy plavidel. Největší zájem byl pochopitelně o jízdu v březové kanoi.  Testování byl podroben i malý model březovky, ale ani nejlehčí jezdci na něm nedopluli dál, než pár metrů.

Tady na videu jsou zachycené testovací jízdy na březové kanoi poloviční velikosti, ale i spousta dalšího.

Večerní hraní. Foto Jirka R.

V sobotní večer krom nekončících rozhovorů o různých technologiích výroby dřevěných lodí a historek s nimi spjatých už došlo i na hudbu v podání některých z nás.  Banjo je takový symbolický nástroj. Však jsem taky na akci dovezl trička s nápisem „Paddle faster, I hear banjo“, v češtině „Pádluj rychleji, slyším banjo“, což je citát z legendárního kanoistického filmu Deliverance.
V neděli došlo na postupné loučené, ale ti nejpilnější z nás jsme si ještě střihli Jizeru za pěkného průtoku od Kačova až na soutok a po Labi zase do Brandýsa.
Bylo to krásné, bylo to velice podnětné. Asi největší kouzlo akce spočívalo v tom, že poprvé se na jednom místě sešla ředa nadšenců do stavby dřevěných lodí, kteří jsou ve svém okolí možná za podivíny, v lepším případě jejich snahu známí nedocení, v horším si malují kolečko na čelo. A tady najednou všichni byli na jedné vlně, obdivovali si navzájem své výrobky a sdíleli nadšení. A věřím, že tato přeskočivší jiskra zažehla oheň, který jen tak nevyhasne a akce bude mít pokračování.
To příští pokračování plánujeme spolu s vedením vodáckého muzea ve Zruči nad Sázavou na příští jaro s tím, že Dřevolodní sympozium se prolne s tradiční retroplavbou a otevíráním vodáckého muzea.

Takže Ahoj a dřevu zdar!
Chobotnice

Dunaj

Dunaj
z Dubu nad Moravou do Černého moře
na plachetnicokánoi

Jurij Orlov
a
Káťa

Léto 2014

Proč jsme stavěli plachetnicokánoi

Frčíme na motýlka

Představím se: nejsem kutil, ve skutečnosti mě uráží, když mě tak někdo nazve, ale mám zvláštní potřebu jednou za čas postavit něco, na čem mi bude záviset život (teď jsem zvýšil nároky a už svými produkty ohrožuji i jiné lidi). Proto jsem postavil tuto plachetnicokánoi. Už jsem jednu postavil, jenže ta se potopila, z čehož jsem došel k závěru, že jsem lepší dobrodruh než stavitel lodí a proto jsem si předsevzal, že už žádnou loď stavět nebudu.
Jenže osud (nebo to čemu čtenář věří) to tak nechtěl. S mou krásnou a skvělou přítelkyní Káťou jsme chtěli splout Dunaj, takže jsme koupili na aukru za 8500 nádhernou téměř hotovou plachetnicokánoi, jenže o kánoi jsme přišli, poněvadž jsem šel s kámošem v noci sjíždět lehce rozvodněné meandry Odry a stala se nehoda, vrazili jsme do stromu trčícího z řeky, který jsme neviděli, protože byla noc, udělali jsme se, nechali jsme kánoi na břehu a šli domů, protože byla kromě noci také zima a byli jsme mokří, kánoe sice byla na skrytém místě, vidět šla jen z řeky, ale hasiči zrovna někoho pohřešovali, takže posbírali všechny důkazy co našli včetně naší lodi, což jsme se dozvěděli až za půl roku, když Káťa poslouchala v autě rádio, kde říkali: „kuriozitou je, že máme v bohumínských ztrátách a nálezech dokonce i laminátovou kánoi.“
Takže se k nám po půl roce vrátila.
Stejnou kánoi, na kterou by pasovala naše takeláž, jsme nesehnali, tak jsem se rozhodl postavit co nejjednodušeji novou spolehlivou Loď, kterou nám navrhnu na míru.

Naše požadavky
1) plavbyschopnost i v mořských vlnách (posledně jsem postavil kánoi vysokou 26cm, takže jsem se nyní poučil a postavil ji 60cm vysokou, z extrému do extrému, řekl by někdo, ale hned na Hrušově, při silném větru a půlmetrových vlnách, jsme vyzkoušeli, že její výška vůbec není přehnaná)
2) spolehlivost, tzn. v jednoduchosti je genialita
3) dostatečný úložný prostor – plná polní + nářadí + můj velký NB
4) přenositelnost ve dvou
5) rychlá a jednoduchá stavba

Stavba
Rozhodl jsem se pro stavbu z překližky metodou „sešroubuj a slep“.
Sešroubuj“ mi přijde stejně časově náročné jako „sešij“ (v případě našeho jednoduchého tvaru), zato však pevnější.
Borovico-gabonovou překližku jsem koupil v JAFHOLZ, obchod můžu doporučit – rychlá komunikace a překližka dorazila z Rakouska do ostravského skladu za 8 dní. Možná byla trochu ošizená tl. gabonových vrstev, ale za tuto cenu asi víc chtít nemůžu…
Nařezání překližek a sešroubování k lištám bylo za den hotové.
Poté jsme laminovali známou poctivou pryskyřicí „Epoxy 1200“, ale nedařilo se nám, něco bylo špatně, pryskyřice rychle tuhla a výsledek nebyl dokonalý. Hrany jsme vyztužili skelnou tkaninou, ale na vyztužení ostatních spojů jsme neměli morál a příště bych se na tkaninu úplně vykašlal. Zvenku byla tedy kánoe celá natřená laminátem, zevnitř bez úpravy.
Pryskyřice vytvrdla přesně podle návodu, takže vznikl velmi kvalitní kompozit, na který nedám dopustit. Akorát nebyl všude úplně transparentní a na místech s tkaninou vznikly nerovnosti.

Nepříjemné lepení plováku

Po vyzkoušení do kánoe na pár místech trochu teklo, to jsme vyřešili zalepením spár zevnitř mezi hranami lepidlem Soudal A66, které se osvědčilo jako velmi kvalitní. Toto lepidlo jsem zvolil díky tomuto návodu: http://www.seakayaker.cz/vyroba-a-pouzivani-gronskeho-padla/ návod doporučuji, podle něj jsem si vyřezal krásné eskymácké pádlo, se kterým jsem rok předtím doplul z Ostravy do Baltu. Můj jediný opravdu povedený kousek vyrobený ze dřeva za mou fušerskou kariéru… Lepidlo bych tedy doporučil, i když určitě existuje něco lepšího… lepí se na vlhký podklad, zatuhne za hodinu, za hodinu a půl jsme pluli, vytvrzení trvá tři hodiny. Je agresivní na ruce, doporučuji rukavice.

Náš sladký domov

Lepení plováku ani nebudu popisovat, abych se nezdiskreditoval.
Kánoe samotná se ukázala jako velmi kvalitní.

Odolnost Lodě
Po měsíci plavby se zdálo, že do ní teče, ale ve skutečnosti do ní v noci často pršelo a následně se nenatřené dřevo a naše výbava začaly chovat jako močál a pomalu z nich vytékala voda. Za deset týdnů zažila kruté zacházení, 10 přenášení v nepříjemných podmínkách, nespočet nárazů do často ostrých kamenů (překližko-laminátový kompozit se opravdu povedl, měli dohromady i s lodí a výbavou odhadem 400 kg…) dále několik nocí skákala na kamenech ve vlnách z lodí na Dunaji – tuto prasárnu jsme přestali dělat až po jedné noci, kdy klesla hladina vody, kánoe si sedla na špičatý kámen a celou noc na něm skákala ve vlnách. V překližce vznikla prasklinka, ale když jsem ji sundal z kamene, tak zmizela. Od té doby se dno lehce prohýbalo, přesto do lodi neteklo až do Černého moře.
Posledně jsem strávil stavbou kánoe měsíc a půl, teď jsem chtěl strávit stavbou 3 dny. Všiml jsem si soucitných pohledů mých přátel, kteří znali mou poslední Odysseu. Nicméně tentokrát to vyšlo, také díky vám, které jsem unesl na chalupu v horách a museli jste stavět se mnou. Díky!

Opilý koráb
Křtění lodě jménem Loď byla velká sláva. Napnuli jsme s Káťou plachtu a rychle nás to odfouklo doprostřed Bašky, což bylo efektní, ale když jsme se chtěli otočit, tak to nešlo. Loď měla velmi nevyvážený laterát a kormidlo bylo slabé. Snad 5 minut jsme usilovně pádlovali, abychom ji otočili, což naštěstí ze břehu nešlo moc vidět. Nakonec jsme jakýmsi zázrakem dokřižovali zpátky na břeh, odkud jsme vypluli. Nebyl jsem si svými jachtařskými schopnostmi vůbec jistý – Káťa je dobrá, že v nás přesto věřila.
Na velkolepou party přišlo třicet lidí a slavilo se do rána, já jsem však usnul tvrdým vínovým spánkem v osm večer.
Za zmínku stojí i druhá zkouška Lodi na Olešné. Naštěstí druhá, jinak by to bylo špatné znamení. Nikoho nás nenapadlo, že loď neumíme ovládat, takže jsme hned u břehu napnuli plachty, odvázali se a vítr nás pomalu začal unášet do zaparkovaných vodních skútrů. Nevěděl jsem jak zatočit (kormidlo ještě nebylo vychytané) ani jak rychle smotat plachtu, takže jsme do jednoho vrazili a Káťa skočila z lodi, aby zpomalila náraz. Já jsem se zejména díval, jestli nehodu nikdo neviděl a odrážel jsem nás od skútrů, které naštěstí něco vydrží.

plachetnicokánoe
Původní nedokončená plachetnicokánoe z aukra

Tolik k našim jachtařských začátkům.
Při samostudiu jsem čerpal např. ze skvělé (pro mě amatéra) knihy
Plachetnice (aut. Guláš Štefan), dá se půjčit v knihovně.
Dále z fóra www.yachting.info

Nekonečná Morava

První kilometry na Moravě

Vypluli jsme z Dubu nad Moravou a začali jsme vychutnávat 20km dynamické řeky bez splavů, nádherné přírody a vůbec čisté radosti, že naše dílo pluje. To jsou ty romantické okamžiky jako z dobrodružných knih, které jsem hltal v dětství.
Na pár místech nás překvapily mělčiny, museli jsme pohotově seskakovat a odlehčovat loď, jindy nás málem strhl nečekaně silný proud do spadlých stromů v řece…
V Kroměříži nás čekal první a nejnáročnější jez. Celá Morava i se splavy je hezky popsaná zde: http://www.raft.cz/Clanek-Spluti-cele-Moravy.aspx?ID_clanku=1169.
Větu z tohoto článku „Od Kroměříže je Morava splavná pro větší lodě“ jsem ve svém optimismu pochopil jako „splavná až do Dunaje pro větší lodě“ a ve spěchu, kdy jsme už co nejdříve toužili vyplout, jsme se o splavy více nezajímali. Ve skutečnosti jsme přenášeli 8x, což byla skutečná zkouška našeho vztahu.

Mělčina mezi Olomoucem a Kroměříží

Rozebrat plachetnicokánoi, přenést přes často náročný terén a zase složit byla práce na tři hodiny. Několik kilometrů před splavem nebýval proud, takže jsme hodně pádlovali, což byla dřina pekelná – náš těžký koráb plul dvakrát pomaleji než běžná kánoe, i když jsme makali jako blázen.

Vítr nebyl na naší straně, občas vál slabý proměnlivý protivítr – ten jediný je úplně k ničemu a jen nás brzdil. Přesto jsme se jej pokusili využít a tímto jsme asi jediní lidé na světě, kteří křižovali proti větru na 10m široké Moravě. Do toho jsme museli být připraveni rychle sundat plachtu a stěžeň, když jsme viděli rybářský vlasec natažený přes řeku.

Vražedné jezy
Přesto jsme měli dostatek elánu a radost z lidí, kteří nám fandili ze břehů a smáli se, když zjistili, kam máme namířeno. Nebyli jsme však sami – týden před námi zde plula ocelová loď také do Černého moře. Ze splavů ji spouštěli po lanech – to si nedovedu představit, některé byly divoké a nebezpečné a často jsme slyšeli, že v nich několik lidí zůstalo.
Jsem šťastný, že nestuduji vodohospodářské stavby, jak jsem kdysi uvažoval, takovými stavbami bych si ruce zašpinit opravdu nechtěl. Ironií je, že předposlední jez, co nám stál v cestě, mají každou chvíli bourat. Stále nechápu, k čemu jsou vůbec dobré – snad k vytvoření další zbytečné a otrocké práce a ke stimulování ekonomiky. Omlouvám se, nechal jsem se unést.

Zdymadlo na Baťově kanále

Baťův kanál a meandry Osypané břehy s námi pádlovala i má skvělá sestra. Měla tu čest jachtit s námi poprvé v historii na silnější zadní vítr, který bohužel vydržel jen pár minut – jediný příznivý vítr za dva týdny na Moravě. Přesto způsobil velkou euforii.
Na zdymadle před Osypanými břehy je krásný kemp, kde nocleh stojí okolo 30Kč, pivo mají rovněž za lidovou cenu a potkali jsme zde skvělé lidi.
Meandry byly krásné, poflakující se nebo proplouvající vodáci v nich přátelští a veselí.
Pravda, vzácné ptáky jsme viděli všude na Moravě, jen ne ve slavných meandrech – zřejmě proto jsou zde tak vzácní.

Nebezpečný most pod hodonínským jezem

U Hodonína jsme přetáhli velký jez s elektrárnou a pokračovali ještě pár stovek metrů níže. Řeka vypadala normálně a v normálním stavu, tak jsme loď normálně povytáhli na břeh a utábořili se. Ráno visela Loď celá ve svahu, tak tak že se nepřevrátila do řeky a neuplula nám. Přes noc klesla hladina snad o půl metru, což bylo neuvěřitelné. Od té doby jsme Loď pořádně přivazovali.
Po vyplutí náš čekalo další překvapení. U jezu nám místní říkali, ať si dáme pozor pod mostem na trčící roxory schované ve vodě, přesto jsme asi 50m před mostem narazili na dřevěný kůl. Doslova jsme najeli dnem na jeho špičku. Rychle jsme skočili do vody, abychom Loď odlehčili, uvolnili a dotlačili na břeh. Všichni jsme přežili. Pod mostem jsou v řece poházené velké kusy betonu, z některých trčí výztuž, tak jsme loď s pomocí místních chlapíků raději rozebrali a přenesli – tímto jim děkujeme.
Za pár kilometrů jsme se rozloučili se sestrou a pokračovali dál a dál v jakémsi stereotypu – pokaždé jsme doufali, že ten jez, který přenášíme, je poslední nebo předposlední a vždy se objevil další. Tak jsme pádlovali a přenášeli a zase pádlovali a přenášeli.

O sjíždění rozvodněného Dunaje
Viděli jsme hejno čápů, hnízdící ve vysokých stromech, bobra, hady… Morava protéká i v této vodáky zapomenuté části krásnou přírodou.
V hospůdce u jednoho ze splavů jsme potkali dědu, který vyprávěl, jak kdysi na kajaku sjížděl rozvodněný Dunaj:
Tenkrát byl tak silný proud a nebezpečné víry, že se i velké lodě držely co nejvíce při břehu. Já jsem plul na kajaku a najednou vidím, že mám celou špičku zabodnutou do víru a táhne mě to dolů. Potom špička proplula vírem a vystřelila mě nahoru. Nebo tak pluju a najednou cítím, že jsem nějak vysoko. To se Dunaj valil přes zaplavený ostrov. Mládí je nezodpovědné, já to znám, buďte opatrní!“ říkal a díval se na nás jako by viděl sebe za starých časů.

Přenášení u Kroměříže

 Chodil tam o berlích pořád dokola a vysvětloval nám: „Mně už nohy moc neslouží, ale já říkám, že sice už slouží jen na 50%, ale i těch 50% je třeba cvičit!“
Poslední jez byl úplně podemletý, vypadal pochmurně a nebezpečně – taky v něm někdo zůstal, tvrdil místní rybář – a navíc se dalo přirazit ke břehu až těsně u hučící vody. Manévr jsme zvládli, loď přenesli a potom nás čekala nádherná svobodná plavba až do přehrady Hrušov.

Konečně divoký Dunaj
První a pořádný adrenalin jsme zažili na soutoku Moravy a Dunaje. Morava je pomalá a Dunaj nad Bratislavou mohl mít rychlost i 10km/h, takže zde vznikají silné víry. Hezky s námi mávaly a zákeřně nás tlačily na břeh, což by v té rychlosti nebylo hladké přistání. Propádlovali jsme jimi a Dunaj nás vyděsil.
Káťa si v tento jediný okamžik říkala, že to možná nedáme. Já jsem se modlil, aby nepovolil náš vachrlatý plovák, který jsme před pár dny zalepili, takže do něj konečně neteklo, a který byl provizorně přivázaný tkaničkami od bot a Danovými provázky na stahování palet (ty vydržely všechno, zatímco tkaničky jsou dobré tak akorát na boty).

Plovák byl naše Achilova pata po celou plavbu.

Dunaj jsme tak divoký jako před Bratislavou už nezažili, pokud nepočítám vichřice. Z velkých lodí, větru a členitého dna byly velké vlny a víry a my jsme po pár kilometrech taktak prokličkovali mezi nákladními kolosy a plovoucími hotely a zastavili v jakési laguně. Pořádně jsme převázali plovák zbytkem špagátů a odhodlali se pokračovat.
Na začátku Bratislavy jsme zajeli do dolního ústí Karloveského ramene – tedy ne úplně zajeli, nejdříve jsme přistáli u břehu a chtěli přivázat loď a vzápětí přišly od proplouvajícího hotelu takové vlny, že jsme ji taktak udrželi.
Kousek dál v rameni už bylo bezpečno. Usadili jsme se v příjemné vodácké hospodě a pan hospodský nám hlídal loď, tak jsme si mohli udělat výlet do města. Spali jsme na protějším ostrově a celou noc poslouchali romantický hukot a šplouchání lodí.
Další nocleh byl klidný – spali jsme u zatopené bažiny mezi Bratislavou a Hrušovem. Vody v bažině bylo tak akorát pro náš ponor, tak jsme mohli pozorovat hejna ptáků posedávající na pahýlech stromů.

První jachting ve vichřici
Ráno jsem – snad díky silnému větru – konečně chytil stavitelskou múzu. Stáhl jsem plovák ráčnami a dvěma pořádnými klacky k duralovým tyčím, takže už byl spolehlivý a vydržel takhle až do moře. Improvizace byla nutná i proto, že jsme v Bratislavě nesehnali ruční vrtačku.
Čekal nás šok z Dunaje číslo dva. Vítr zvedl přes půl metru vysoké vlny (dlouhá vodní plocha Gabčíkova a Hrušova plus nížina jsou ideální podmínky pro takové vlny) a my v nich křižovali od břehu ke břehu. Tomu říkám rychlokurz jachtingu. Káťa seděla v přídi a vychutnávala si divokou jízdu a já jsem se tentokrát modlil, ať se nerozsype celá loď, zejména však kormidlo a plachtoví. Loď to zvládla a dokonce byla i ovladatelná, jen jsem při obratu musel vždy několikrát zapádlovat, abych ji otočil. Tuto mouchu jsme nikdy nevychytali.
Na levém břehu přehrady jsme pozorovali několik windsurfistů a kiterů, tak jsme za nimi zamířili a přirazili k molu. Hned k nám přišel nějaký týpek a jen tak nám dal 10euro, prý ať máme na oběd a že se mu líbí naše loď.
Tak jsme tam dál seděli, kam bychom spěchali, a po chvíli jsme se dali do řeči s dědou zvaným Dědko. Dvakrát splul Dunaj, jednou na motorové loďce a jednou na velké plachetnici – katamaránu. Dal nám spoustu užitečných rad, vypsali jsme si z jeho mapy důležité říční kilometry, a v neposlední řadě mi půjčil vrtačku, takže jsme měli Loď konečně v dobrém stavu, připravenou na další vichřice.

V 17 postřelen a dvakrát splul Dunaj
Vyprávěl nám svůj zajímavý životní příběh: „V 17 jsem nechtěl žít v komunismu, tak jsem skočil do Dunaje a plaval do Rakouska, ale střelili mě do ramene a potom jsem 4 roky seděl.“

S Dědkom na molu na přehradě Hrušov

Proč jsi neutekl přes Jugoslávii?“ ptal jsem se.
V 17 jsem byl mladý a hloupý.“
Jo, já bych byl taky hloupý, řekl jsem si v duchu.
Svezl jsem jej na naší plachetnici.
Umí to řídit, můžeš s ním plout,“ řekl Káti.
Abych neměl velké sebevědomí, tak se mi až na třetí pokus podařilo hodit lano Dědkovi stojícímu na své motorové jachtě, kam nás pozval na nocleh.
Chtěl jsem koupit chatu, ale koupil jsem loď. Stojí stejně, ale na přehradě nemusím sekat trávník,“ povídal.
Mě ale napadá výhoda chaty – dá se v ní vyspat, protože se nehoupe. Snad si na to časem zvyknu, musím trénovat.
Ráno bylo bezvětří, tak jsme pádlovali přes celou přehradu k hrázi, kde nás čekala poslední překážka. Na Gabčíkovu sice zdymadlo je, ale jen pro velké lodě.

Romantická pláž pod Štúrovem

Na celém Dunaji platí mezinárodní dohoda, že jej nikdo nesmí přehradit, aniž by umožnil proplout všem plavidlům. Nicméně Gabčíkovo to porušilo, jim je to jedno, oni jsou páni Dunaje,“ říkal Dědko.
Pádlovali jsme několik hodin v takovém vedru, že jsme co 10 minut museli skočit do přehrady. Poslední přenášení bylo dlouhé a vysilující, ale pocit, že loď kompletujeme naposledy, byl skvělý.
Starý Dunaj připomínal spíše Moravu než divoký veletok, který nás vyděsil nad Bratislavou. Káťa chudák nevěřila, že už žádné splavy nebudou a nervózně kontrolovala rychlost proudu, jestli nezpomaluje a poslouchala hučení typické pro umělou překážku na řece.
Svobodně jsme byli unášeni proudem rychlostí 6-3km/h, který bude přerušen až přehradou Iron Gate v Karpatech.
Každou chvíli jsme na březích pozorovali pláže vhodné pro pohodlný nocleh – tento luxus vydržel až do Srbska, potom pláže zatopila zvýšená voda.

Dobrodruh na vratkém kajaku
Ve Starém Dunaji jsme potkali prvního dobrodruha – Němce na malém a ještě starším doma vyrobeném kajaku. Výbavu měl svrchu přivázanou gumami a v řece působil zranitelně. Namířeno měl do Rumunska, za měsíc tam má domluvený odvoz lodi.
Ptali jsme se, zda se už udělal: „Ne, a nebylo by to dobré.“
Chvíli po té, co nás předjel, se zvedl vítr, takže jsme napnuli plachtu a chvíli frčeli, potom ale vítr přešel v silné poryvy a za další chvíli přišla průtrž mračen. Vzhledem k našim nezkušenostem jsme měli z Dunaje strach. Taktak jsme smotali plachtu a dopluli k našemu dobrodruhovi, který čekal na břehu schovaný pod igelitem – praktická věc. My jsme si opřeli hlavní plachtu o spadlý strom – stylovější věc.
Průtrž trvala chvíli, poté jsme si vzájemně pochválili lodě a pokračovali každý svým tempem. Už jsme se nepotkali.
Další déšť nás potkal na hlavním Dunaji, útočiště nám poskytl silniční most. Loď jsme přivázali u obrovských balvanů, po nich jsme vyšplhali na velkou terasu a udělali si oheň ze suchého dřeva, které jako by nám někdo nachystal. Spali jsme ve stanu, který nám půjčila babička a který s ní zažil 20 let cestování po celé Evropě, a který koupila v akci v nějakém supermarketu, protože kupuje jen výhodně, a proto může tolik cestovat. Tento skvělý stan, nechť je mu země lehká, byl na konci naší expedice celý roztrhaný a pršelo do něj, i když byla svrchu přivázaná pláštěnka a pohromadě jej držel tkaničkový systém. Babička je mnohem drsnější než my. Vždy jsme se snažili najít přístřeší, pod kterým stan postavit.

Budapešť

 Ve Štúrovu jsem konečně sehnal ruční vrtačku, dokonce za výhodnou cenu, pravda, na úkor kvality, takže jsem ji musel později vylepšit vhodným klackem a svázat paletovými provázky.
Loď jsem hodně zfušoval, takže po každém silnějším větru bylo třeba něco opravit. Až poslední dva týdny před mořem jsme vychytali všechny mouchy.
Budapeštěm jsme profrčeli. Po soutoku ramene Szentendrei-Dunaág a hlavního Dunaje nebylo kde zastavit – na betonových březích byla naše loď ve vlnách příliš zranitelná. Zastavit se dalo až u poloostrova Kopaszi gát plného turistických restaurací.

Ilegálně v Srbsku
Zajímavý byl vstup do Srbska. Na Maďarské celnici (velký, reprezentativní dům, těžko přehlédnutelný, stojí hned u řeky) jsme se zdrželi asi půl hodiny. Vyplnili jsme formulář a obešli s ním několik kanceláří a v každé dostali razítko. Připomínalo to počítačovou hru – misi jsme zvládli.

Náš sladký domov

Srbská celnice je schovaná, takže doporučuji ji neřešit a plout dál.
Viděli jsme u břehu kotvit několik nákladních lodí a jeden z námořníků nám řekl, ať se přivážeme k té jeho. Žádný port pro malá plavidla tu není.
Vešli jsme do staré komunistické budovy a cítili se jako o 50 let zpátky. Řekli nám, ať čekáme, tak jsme půl hodiny čekali. Potom po nás paní úřednice chtěla 150 euro.
To nemáme,“ říkám.
Dovedli nás do další kanceláře za přátelštějšími úředníky.
Je to stupidní zákon a já se za něj stydím, ale musíme jej vyžadovat. Pokud peníze nemáte, tak je ještě druhá možnost…“ a vysvětlil nám, kde můžeme plout a kde musíme přetahovat loď přes nějaký most atd., „a potom platit nemusíte. Tak to před vámi udělalo hodně kajakářů. Pokud vás nezastaví policie, tak jste v pohodě.“
Tak jsme nic neplatili a prostě pluli. Žádná hlídka nás za celé Srbsko nekontrolovala.

První noční plavba
V této zemi jsme narazili jen na skvělé a přátelské lidi. Několikrát nás pozvali přespat do rybářské chaty nebo loděnice a nejradši by nám rozdali i to co nemají. Jednou k nám připluli rybáři doprostřed řeky a byli z naší lodi tak nadšení, že nám začali dovnitř házet rajčata a salám a já jsem aspoň chleba ze zdvořilosti odmítl, tak jej zahodili do řeky.

Noční Novi Sad

Vítr nám celý první měsíc skoro nefoukal, tak jsme hodně četli a jen se nechali unášet proudem. Káťa zrovna dočetla životopis Nikoly Tesly a zjistila, že je v Beogradu jeho muzeum. Chtěli jsme jej stihnout před víkendem. Byl čtvrtek večer a byli jsme v Novém Sadu. Zastavili jsme na městské pláži, kde to žilo jako o prázdninách, zašli do města pro víno a chleba a rozhodli se, že to hecnem a 80km do hlavního města doplujeme v noci.
Nejhorší bylo dostat se z města. Jedna nákladní loď vůbec nešla vidět – to bílé světlo, kterým mívají osvětlenou příď, se ztratilo v záplavě světel ze břehů, a kdyby na nás netroubila, tak do ní snad vrazíme. Pod jedním z mostů v průmyslové části pod městem jsme vpluli do peřejí, které jsme samozřejmě vůbec neviděli a v hluku z města ani neslyšeli – další děsivá zkušenost. Divím se, že potom Káťa zbytek noci prospala v jejím „pokojíčku“ na přídi.
Snažil jsem se držet v plavební dráze, označené blikajícími bójkami a nevrazit do těch neosvětlených a zbytek noční plavby už proběhl hladce. Nicméně proud byl pomalý a bylo jasné, že Beograd nestihneme. Asi ve 4 ráno jsem nás přivázal k rybářskému molu a schrupnul si na prknech. Totálně nás sežrali komáři a za svítání převzala řízení Káťa a já šel spád do kajuty v přídi.

Dálniční most pod Novim Sadem – svítání

Skládka v marině
Beogradem jsme nakonec propluli. Jediné místo, kde by šlo zastavit – marina v zátoce – byla beznadějně zaplněná odpadky a větvemi. Celý Dunaj se po soutoku s rozvodněnou řekou Sava změnil na smetiště plující hnědou vodou. Týden, než voda začala opadávat, jsme se neměli kde mýt.
Kilometry se ve vedru vlekly, někdy jsme udělali jen 20-30km za den. Často foukal slabý protivítr, to nás potom předjížděli i racci sedící na plovoucích kusech dřeva. Jejich smích jsme si časem brali osobně.
Pořádný zadní vítr jsme chytli až před začátkem Rumunska.
Při silnější vichřici se jednou pokazilo kormidlo, že jsme taktak přistáli na Srbském břehu. Oprava se mi nedařila a ještě jsem pokazil spoj ráhna a vratipně. Neměli jsme jídlo a blížila se noc, tak jsme přepluli do vesnice na Rumunské straně, tak akorát před tím než se naše takeláž úplně rozsypala.
Druhý den zase foukal vítr, tak mě konečně chytla múza (vítr měl na mě blahodárný vliv) a za jízdy jsem vše opravil superpevnými paletovými provázky od Dana.
Nocleh v této řekněme tradiční vesnici byl zajímavý. Loď jsme nechali u volného mola, které bylo jako jedno z mála veřejně přístupné. Na břeh jsme se dostali přes hromadu odpadků mezi molem a pevninou. Šli jsme do města pro něco k snědku a pro zásuvku a wifi – měl jsem volno jen měsíc, poté jsem pracoval na baterce nebo po hospodách cca 4 hodiny denně. Zpátky k lodi jsme přišli za tmy. Stan jsme si postavili mezi domky na cestě vedoucí k molu, nikde jinde nebylo místo. Zrovna se domů vracela velká cikánská rodinka s přibližně 10 dětmi. Celou noc měli párty, hrála hudba, všichni křičeli a startovali a popojížděli s auty.

Cikánská pohostinnost
Ráno nás viděl fotr – typický cikánský fotr s velkým pupkem, ze kterého jde respekt – a říká nám (uměl trochu anglicky): „Pojďte na kafe!“
Nejdříve jsem odmítal, ale byl neodbytný, tak jsme souhlasili. Pozval nás do stavení v tradičním stylu, do krásné čisté světnice. Fotřík zrovna přijel z Rakouska, kde pracuje, zřejmě živí celou rodinu a teď všichni oslavovali. Byl opilý a občas vytáhl z peněženky 20eurovku a pomalu ji dával na stůl. Ostatní členové rodiny se bavili, popíjeli, jedli, smáli se a pořád mi nalévali decovky rumu nebo rakije nebo co to bylo. Otevřeli skříň a měli tam vykoupený snad celý supermarket a nabízeli nám, co chceme. Dostali jsme čokolády, spoustu sušenek, ovoce… Raději jsme rychle vypili kafe a odešli, byli by schopní dát nám vše, co mají.

Marina v Beogradu

Policejní řeka
Celnici jsme moc neřešili, poté co jsme bez problémů propluli Srbskem. Potřeboval jsem loď trochu sešroubovat, aby se nerozpadla, tak jsme zastavili na rumunském břehu a za chvíli k nám přišla policie. Nevěděli co s námi, správně jsme měli ještě ten den doplout 20km po proudu a proclít se ve městě, ale nemáme motor – což Rumuni často nedokázali pochopit – tak za námi přijel sám náčelník a za pár hodin (mezitím jsem opravil loď) jsme zašli na nedalekou stanici a dostali papír, že jsme v Rumunsku legálně. Jen měli policisté  problém pochopit jméno naší lodi.
Jak se jmenuje?“
Loď. Prostě Loď.“ (Říkal jsem anglicky boat.)
Nakonec to vyřešili jménem: „Boat – Jiri Zavodny“. Policisté zřejmě nemají rozvinuté abstraktní myšlení.
Papír se hodil. Rumuni nás kontrolovali dohromady desetkrát.
Oni si myslí, že všichni chtějí utéct do Rumunska,“ říkal nám jeden hodný týpek z Banátu, co nás zavezl do obchodu a nechal u sebe přespat.
Jejich aktivita je neuvěřitelná, kontrolovali nás např. když jsme stáli u břehu několik kilometrů od nejbližší vesnice a policista byl pěšky.
Jindy šla okolo hlídka v 11 v noci a prověřovali nás ve stanu 20 minut. Já jsem spal, obdivuji trpělivost Káti.
Snažil jsem se být v rámci možností drzý, tak jednou, když nás kontrolovali a měli jsme dobrý vítr a řekli, ať zastavíme, jsem odvětil: „Nemůžeme!“ a ukázal jsem na napnutou plachtu. Nakonec jsem pustil otěž, ale aspoň jsem jim podřel loď duralovými tyčemi.
Nejostřejší byla bulharská policie, kontrolovali nás sice jen jednou, zato připluli na velké lodi a policisté na palubě vypadali jako nabouchaní borci z amerického filmu. Hlavně je zajímalo, jestli jsme nebyli v Bulharsku, protože tam jsme být nesměli.
Káťa na poslední chvíli schovala mapu bulharského Rusé, ve kterém jsme před chvílí byli.
Kde jste koupili ty věci?“ ukázali na náš bulharský nákup.
To je dar, lidé nám to dali,“ naštěstí jsem zaimprovizoval.

Iron Gate
Ráno foukal silný protivítr, později boční a zadní vítr. Ten den jsme udělali 80km. Propluli jsme 7km širokým místem Dunaje, který se poté zužuje na několik stovek metrů do soutěsky Iron Gate. Dnes je již veletok přehradou zkrocený, přesto šel z objevujících se vírů a proudů respekt. Tento den byl, co se týče jachtingu, úchvatné přírody a Dunaje, nepřekonán.
Byl jsem tak nadšený, že jsem nikde nechtěl zastavit, ačkoli jsme neměli žádné jídlo. Káťa měla jiný názor, který neprosadila. Odpoledne přestalo foukat a vesnice s obchodem daleko. Vypadalo to beznadějně, dokud jsme nenarazili na skvělé lidi rybařící před domem.
Potřebujeme jídlo, je tu někde obchod?“
Není. My máme jídlo, ale nesmíte nám platit!“
OK!“
Tak jsme přijali pohoštění, vysprchovali se v teplé vodě a přespali v jejich velkém domě. Skvěle jsme pokecali, měli jsme pocit, jako bychom se vrátili domů. Dali jsme jim alespoň bazalku v květináči, která s námi plula až z ČR.

Iron gate

V banátské nemocnici
Za soutěskou v Dubové se Káti rozjel zánět močového měchýře a bylo to s ní nahnuté. Potřebovala nemocnici. Nechali jsme loď přivázanou před hospodou a šli jsme stopovat. V běžném Rumunsku je stopování spolehlivý způsob dopravy, jen se za něj musí platit, stejně jako se platí za bus. Tady jsme však byli evidentně ve zkažené turistické oblasti, takže nám nikdo nezastavil. Naštěstí jsem se domluvil s místními a  ti nás nakonec zdarma hodili do Orsovy přímo k nemocnici.
Pan doktor Voňavka mluvil česky, poskytl Káti na naše poměry nadstandardní ošetření a nechtěl ani peníze ani kartičku pojišťovny. Ještě nám zdarma zajistil ubytování a zaplatil taxi až k hotelu. Tímto mu velmi děkujeme.

Zdymadlo Iron Gate I

Zpátky do Dubové jsme druhý den těch 20km došli skoro pěšky. Nikdo nám nezastavil, ať jsem mával penězi nebo stopoval zdviženým palcem. Místní, kterých jsem se ptal, se třeba vymlouvali, že už pili a nemůžou řídit…
Poslední tři kilometry nás svezl Turek, který jel sice opačným směrem, ale viděl naši cedulku „Dub“, kterou přečetl jako „dur“, což je turecky „stůj“, tak nám zastavil.
Káti bylo lépe a chtěli jsme se pohnout z místa.
Proud byl téměř neznatelný, tak jsme pádlovali, tedy většinou já, Káťa odpočívala po nemoci. Okolo nás frčel jeden člun plný turistů za druhým. Jezdili blízko, dělali vlny a fotili si nás bez dovolení jako atrakci. Přemýšlel jsem, jaký nápis na plachtě by byl nejlepší: „Fuck you and fuck your camera!“ byl jeden z favoritů.
Když jsme připluli k jedné turistické restauraci u řeky, kdosi se nás zeptal: „Problem?“
Došlo mi, že nechápe, že nemáme motor. Tady mají všichni motor. Kajakáře ani kanoistu tu člověk neuvidí.
Nocovali jsme pod širákem (v Karpatech nebyli komáři) na kousku pláže, který jako zázrakem nebyl oplocený. V noci se na nás přihnala smečka zuřivě štěkajících psů. Zařval jsem na ně, psi utekli a zbytek noci kroužili po okolí a pořád štěkali. Nepříjemný pocit.
Viděli jsme v Rumunsku hodně psů. Vypadali nebezpečně nebo měli strach a stažené ocasy… Lidé se k nim chovají špatně. Jednou jsme slyšeli, jak do štěkajícího psa týpek střelil vzduchovkou…
Zajímavé a smutné je, že tuto atraktivní část Dunaje okupují jen Rumuni. Srbové jako by se k řece nesměli ani přiblížit, natož tam mít restaurace. Nostalgicky jsme vzpomínali na srbský Dunaj, kde lidé veletokem žijí a ne jen z něj tahají prachy…

Nová motivace
Na přehradě před hrází Iron Gate I jsme potkali anglický pár plující na krásné doma vyrobené překližkové kánoi.
Kam plujete?“
Do moře.“
My taky. Máte krásnou kánoi. Kolik váží?“ ptal jsem se.
25kg.“
Wow, krása. Jak ji povezete zpátky?“
Možná letadlem, to je možné, když je tak lehká, není to ani moc drahé.“
Můžete mi poslat její plány?“
Jasně!“
Za jak dlouho chcete být v moři?“
Dáváme 40-50 km denně, tak budeme v moři za cca měsíc. Nespěcháme.“
Když jsem jejich kánoi viděl, přiznám se, že jsem zapochyboval o svých stavitelských dovednostech. Stačilo jim lehce zapádlovat a byli dvakrát rychlejší, než my, ačkoli jsme těžce pádlovali. Foukal zrovna trochu silnější protivítr a naše křižování bylo zoufale neefektivní. Pravda, naše loď byla komfortní a mohli jsme plachtit za každého počasí, ale byli  jsme závislí na větru a pádlování bylo utrpení.
Rychle nám ujeli. Dohnali jsme je ve zdymadle, tak akorát před zavřením vrat. Velká nákladní loď (tlačič plus 3×3 vagony) zabrala skoro celý přes 300m dlouhý prostor a my jsme se krčili vzadu. Je neuvěřitelné, jak se mezi úzké stěny takový kolos pomalu po centimetrech vmanévruje. Vír z lodního šroubu se zastavil metr od nás.
Angličáci nás motivovali. Uvědomili jsme si, jaká je to do moře ještě štreka a jak se vlečeme. Od té doby jsme pluli často i v noci, jednou dokonce pod plachtami. Když foukalo, tak jsme nezastavovali, i když jsme neměli co jíst. Výjimečně si Káťa prosadila nákupní zastávku – to jsem potom trpěl jako zvíře. Pokud foukalo a my jsme nebyli na vodě, byl jsem nepříčetný.

Nonstop na lodi

Kajuta v přídi

Skončili jsme s komfortem jako je zastavování na velkou potřebu (i ve vlnách) a na lodi jsme už dělali opravdu všechno.
Bydlení na 1,2m2 (plocha dvou kajut a plocha dvou prken) má něco do sebe. Všechno je při ruce – chci kartáček, stačí natáhnout ruku doleva. Chci chleba – mám jej pod sebou. Chci si odskočit – stačí se postavit, přikrčit nebo posadit.
Později jsme obytnou plochu zvětšili přemístěním věcí do přední kajuty a v prostřední kajutě jsme se mohli oba téměř natáhnout. Ve dvou v ní však bylo takové vedro, že jsem raději spal na prknech. Tato dispozice měla nevýhodu při silném předním nebo bočním větru, kdy loď nebyla ideálně vyvážená. To potom Káťa musela sedět na duralové tyčce, prakticky ve vzduchu a vyvažovat nás. Často tak proseděla celé hodiny, mokrá od stříkající vody, zatímco já jsem byl v transu z nádherného, divokého jachtingu.
K přehradě Iron Gate II nás vítr, když jsme jej nejvíc potřebovali, nechal tvrdě dopádlovat.
Od té doby jsme jeli jako o závod. Několikrát jsme dali i více než 100km za den. Často foukal příznivý vítr. S lodí jsme se úplně sžili.
Od Karpat byla příroda okolo Dunaje až do moře dynamická a pro nás exotická – veletok protékal mezi skalami, viděli jsme i na rozlehlé louky (do té doby bylo na březích vidět hlavně stromy a křoví)…

Nebezpečné noční plavby
Za krásným městečkem Silistra jsme se rozloučili s přátelským Bulharskem a za tmy zamířili do levého ramene. Nevěděli jsme, že vplouváme do průmyslové oblasti. Vyhýbali jsme se spoustě zakotvených vagonů, které ve tmě jdou vidět na vzdálenost méně než 10m. Vypadají jako temné přízraky a spíše než vidět šlo slyšet jejich typické šplouchání. Do toho na řece plula každou chvíli nákladní loď. Po dramatické půlhodině se nám podařilo zastavit na osvětleném břehu před rušnou továrnou. Stanovali vedle nás sfetovaně vypadající mladíci. I toto dobrodružství jsme přežili bez úhony.
To je naposledy, co jsme pluli v noci!“ tvrdil jsem. Samozřejmě jsem lhal.
Ještě musím zmínit, že jsme za celou expedici měli v čelovce a ruční svítilně jen jedny baterky, dobré tak na osvětlení lodi. Vždycky jsme zapomněli nové baterky koupit, ve dne na to člověk prostě nemyslí.
Jinou noční plavbu jsem už od půlnoci chtěl ukončit, chtělo se mi spát a slabý zadní vítr ustal, ale až do 4 hodin jsem nemohl nikde zastavit, protože zrovna začal dlouhý úsek Dunaje, kde u břehů trčely z vody pahýly mrtvých stromů.
Jindy jsme v noci pluli dlouhým ramenem, kde nepluly vůbec žádné lodě. Proud byl pomalý a řeka bezpečná, tak jsem řídil tzv. mikrospánkovou metodou – seděl
jsem a co chvíli mě vzbudila má padající hlava. Bylo už nad ránem, když jsem si uvědomil, že skálu na pravém břehu vidím po několikáté. Vznikal tam vír, který nás pokaždé vrátil zpět.

Řekl jsem si: „To je znamení, že mám zastavit, aby takovou krásnou skálu viděla i Káťa, až se probudí.“
Přivázal jsem Loď ke kameni a šel spát na prkna.

Halucinace
Pluli jsme od rána do večera, někdy i v noci a spali vždy s výhledem na loď a řeku, což nám způsobilo slušné halucinace. Často jsem se ve stanu vzbudil, fyzicky cítil, že plujeme, posadil se a říkal: „Vrazíme do křoví, pozor!“ nebo: „Na druhém břehu je krásná oplachtěná kánoe!“
Mikrospánková metoda řízení lodi způsobila, že jsem se párkrát za noc posadil, dlouhé minuty zíral do tmy a hlídal, abychom nevrazili do bójky nebo jiné překážky.
Dokonce i při cestě domů jsem se v autobuse probudil a varoval Káťu: „Plujeme hrozně rychle!“

Nejsilnější vichřice
Na Ukrajinsko-Rumunském Dunaji nás potkala nejsilnější vichřice, silný protivítr nebo předoboční vítr. Dunaj je zde opravdu široký a vlny byly vysoké. Přistáli jsme na levém břehu v bahně a křoví, zrefovali plachtu a zamířili na pravý břeh. Pár obratů jsme zvládli, ale potom vítr ještě zesílil. Sundali jsme hlavní plachtu a na kosatku jsme dosvištěli na pevninu. Vítr kosatku málem roztrhal, když jsme povolili otěž. Po chvíli jsem chtěl pokračovat, ale Káťa byla rozumnější a taky byla z cákající vody celá promočená. Příboj z vln vypadal jako u moře.
Co se týče ovladatelnosti lodi v silném větru, měli jsme pár limitů. Mohli jsme plout na silný zadní vítr, ale jen s hlavní plachtou (staženou kickingem) vpravo a s kosatkou vlevo na motýlka – potom jsme byli i s odporem plováku vyvážení. Problém byl, když se vítr stočil na pravoboční – to kormidlo neutáhlo a šli jsme proti větru. Nezbývalo než sundat hlavní plachtu a plout na kosatku. Při pravém zadobočním větru jsem co nejvíce povoloval otěž hlavní plachty a doufal, že nepřijde pravoboční poryv a nepřevrhne nás – v takovém případě jsem mohl jedině pustit kormidlo a vyvažovat loď svojí vahou, protože puštěním otěže bych shodil Káťu do vody.
Na silný protivítr se nám plulo poměrně dobře se zrefovano u plachtou a kosatkou. Jen to nebylo moc efektivní. Nejlepší byl silný levoboční nebo zadní a zadoboční vítr.
Musím pokorně uznat, že Káťa je borec a naučila mě křižovat – neplula tak ostře proti větru jako já, což bylo mnohem efektivnější a zábavnější. Nejostřeji a stále ještě efektivně jsme pluli odhadem 50-60° vůči větru (včetně splouvání), což považuji za uspokojivé.
Na ukrajinském břehu jsme nestanuli. Ne že bychom se báli války, která zuřila stovky kilometrů daleko, ale nebyl důvod a z řeky vypadala chudák země šedivě, jakoby celá zaprášená od zločinů, které na ni pácháme…

Odtaženi policií těsně před mořem
Za pár dní jsme se rozloučili s velkým Dunajem a pokračovali jedním z ramen delty – Bratul Sfantu Gheorghe.
Opět jsme se dostali do turistické oblasti, ve které se nám tak těžko žije. Bez motoru jsme si nemohli dovolit plout do opuštěných ramen – na to jsme neměli sílu ani morál. Chtěli jsme do moře. Profrčeli jsme hlavním ramenem, ze zvířat jsme viděli jen prase domácí, pobíhající na jednom z ostrovů.
Poslední den naší expedice foukal silnější zadní nebo boční vítr, takže jsme svištěli v nejlepším stylu do cíle.
Moře, vidím moře!“ křičeli jsme.
Dovedete si představit naše nadšení.
Mořské vlny šly vidět i z naší vzdálenosti několika set metrů. Zastavil jsem na opuštěném pravém břehu, abychom zrefovali plachtu, než vplujeme do moře.
Než jsem to stihl, připlula k nám policie: „Tady nesmíte být, tu je rezervace!“
Podíval jsem se na plastové láhve okolo sebe.
Jen zrefujeme plachtu a poplujeme do moře!“
To nesmíte, je to nebezpečné, jsou velké vlny!“
Poplujeme jen na kraji! Plujeme tu z ČR, pluli jsme ve velkých vlnách a v každém větru, chápete, že se teď nezastavíme před cílem!“
Je to nebezpečné, nedávno jsme tu zachraňovali kajakáře několik km v moři, kam jej odnesl proud!“ policista byl neoblomný.
Hádal jsem se s ním bez výsledku. Dokonce mi sebral pas, ale vrátil jej, když jsem řekl, že je to ilegální. Tak nám sebral papír od Lodi, přivázali nás k policejnímu člunu a odtáhli do portu ve Sfantu Gheorghe.
Co teď, to nás zatknete?“
Ne, teď můžete jít do obchodu.“
Nechci do obchodu, chci do moře!“
Tak běžte, ale nebudeme vás zachraňovat.“
OK,“ souhlasili jsme a odpluli.
Měli jsme z moře samozřejmě respekt a navíc přestalo foukat, tak jsme dopluli jen na pláž na levém břehu Dunaje, sto metrů od skutečného moře.
Jasně, policisté měli pravdu, ale nemuseli nás odtáhnout zpátky do města, mohli nás odtáhnout na protější pláž, kam jsme nakonec stejně sami dopluli. Nebo nás tam mohli doprovodit, zvládli bychom to na vítr, i když jsme nerozumní dobrodruzi a nemáme motor = máme problém. Nevadí, hádka s veřejným činitelem je skvělá zkušenost. Jiní na jejich místě by nás rovnou zatkli, jak později poznamenal George… což by bylo mnohem větší vzrůšo.

Seznámení s Georgem
Na pláži jsme se dali do řeči s rodinkou Rumunů, co kotvili s motorovým člunem u pláže.
Viděli jsme vás na začátku delty, ptali jsme se, jestli si vás můžeme vyfotit!“ říkal týpek jménem George.
Jo, jasně!“
Co budete dělat s lodí?“
To nevíme, teď půjdeme ochutnat moře, jestli je slané!“
Pozvali nás na večeři. Domluvili jsme se, že nás za pár hodin hodí svým člunem do města.
Večeře byla úžasná, větší hostinu jsem snad nikdy nezažil. Několik chodů, jídlo jsme si nabírali z mís, co hrdlo ráčilo.
Přijďte zítra, když tu budete, tak bude speciální polévka ze čtyř druhů ryb!“
Samozřejmě jsme přišli.
S Georgem jsme vymysleli plán, jak loď na rok uskladnit, ale to shodou nešťastných náhod nevyšlo.

Sfantu Gheorghe
Sfantu Gheorghe je nepříjemné město žíjící z turistů, kteří jsou dobří jen proto, že mají prachy. To nejlépe vystihuje fakt, že se odtud nedá dostat jinak než lodí, která jezdí dvakrát týdně. Není lehké zjistit, které dny to jsou, to se mění. O dvojích cenách za loďobus nemluvě. Druhá možnost je, že vás svezou místní, kteří mají jednotnou cenu 200 euro za cestu do Tulcei.
Musím také zmínit, že zde mají novou budovu turistických informací velikosti menšího rodinného domu, s krásnou rákosovou střechou a vlajkou EU, která je však otevřená jen pár dní v roce. A potom nemám být euroskeptik.
Po několika dnech v téhle díře jsme byli rádi, že jsme odtud vypadli. Kánoi jsme nechali na pláži (nejdříve jsme ji schovali do křoví, ale potom jsme chtěli raději jít 30km podél pobřeží do Suliny, než tu čekat, barely jsme vezli v kánoi, ale toto bylo nad naše síly…), duralové tyče jsme zakopali na těchto GPS souřadnicích: 44.890068,29.620471 – tímto je darujeme komukoli. Z lodě jsme si donesli do ČR jen plachty a stopper.
Cesta autobusem z Bukureště do Prahy by stála za další kapitolu. Společnost Orlan doporučujeme dobrodruhům a investigativním novinářům.

Závěrem
Za 2500 km a 10 týdnů jsme propluli 8 zeměmi a poznali spoustu skvělých a pár horších lidí. Díky těmto zkušenostem jsem se ještě více utvrdil v pacifismu – dokonce i bombardování Rumunska by přece bylo neobhajitelné!

Zažít dokonalý den na špatném světě je lepší než zažít špatný den v dokonalém světě. Doufám!
Vypadá to, že má každý pravdu a všichni ostatní jsou mimo.

Černé moře a černé krávy

Text a foto: Jiří Závodný