Na nafukovacím kajaku okolo Rujány

Plavba okolo Rujány mě napadla už loni, když jsem ji zčásti obeplouval při plavbě z Ribnitz-Damgarten do Lubminu.
Je to vlastně další postupný krok v mém přibližování se plavbě na kajaku po moři.
Při přípravě plavby jsem se díval na příspěvky jiných kajakářů a kupodivu jich moc nenašel. Konkrétně jsem objevil jen 1 český a pár německých. Nevím, zdali je důvodem to, že člověk potřebuje pár dní volna, dobré počasí, anebo je to naopak tak triviální, že to opravdovým kajakářům nestojí ani za námahu za pádlem natož pak za klávesnicí.
Já žádný opravdický kajakář nejsem, plavím se na nafukovacím člunu, který je spíše pro srandu, takže mě taková plavba nemůže urazit. A tak jsem se na ni vydal.

Jak na ni?

První věc, kterou je potřeba rozhodnout je, jakým směrem plout. Jestli po směru nebo proti směru hodinových ručiček. Vzhledem k tomu, že ostrov Rujána je dopravou (kromě té lodní) přístupný pouze ze západní strany (od Stralsundu), většina plaveb začíná právě tam.
Když se pustíte po směru hodinových ručiček, narazíte nejpozději do druhého dne na mys Arkona. A tam potřebujete dobré počasí, protože to je místo, kde kombinace větru a otevřeného moře ze tří stran může znamenat nepřekonatelnou překážku. Naopak, když pojedete proti směru hodinových ručiček, můžete se pár dní více či méně schovávat podél pobřeží a plout i při silnějším větru.
Vzhledem k předpovědi síly větru od 6 Bf a výšky vln do 3 m na mysu Arkona, jsem se samozřejmě rozhodl pro druhou variantu.
V sobotu na začátku léta tak vyrážím brzy ráno z Prahy, abych kolem poledne byl ve Stahlbrode. V místním kempu jsem se domluvil, že tam budu moci nechat auto za 2 EUR/den a pokračovat už jen po vodě. Paní majitelce jsem jako poděkování přivezl Becherovku, kterou ocenila slovy „Ja natürlich“.
Při příjezdu začalo trochu pršet. Místní to vyhodnotili, jak docela dobrý déšť, takže jsem se rozhodl nepřespávat do zítřka a rovnou kolem 14:30 jsem vyplul směrem na jih.

Vyplouvám

Den 1 ze Stahlbrode do Pritzwaldu

Sotva přepluju kanál podél trajektu, který spojuje Stahlbrode s ostrovem Rujána, zvedne se vítr a začne intenzivně pršet. Přečkám necelou hodinu u majáku přilepený k obvodovému zdivu, abych se aspoň trochu schoval před deštěm (v nové nepromokavé bundě to jde) a pak pokračuji v mírném ale snesitelném dešti dál k výběžku na poloostrově Zudar. Tam se počasí změní, vítr zmizí a je úplné bezvětří. Pluji podél pustého pobřeží s pískovými břehy a místy, kde by se dalo okoupat i přespat.
Večer okolo 18 hod po 14 km doplouvám do kempu Pritzwald. Kemp je docela pěkný, hned u vody a schovaný v lese. Rozbíjím stan, abych se zahřál, a když mám postaveno, jdu k recepci. Dostanu mírně vyčiněno, že jsem postavil stan na místě, které není určeno ke stanování ale pro obytné vozy. Na otázku, jak jsem přijel, hrdě odpovím, že jsem připlul na kajaku. Odměnou mi je přirážka 3,50 Eur za kajak. Tak to jsem ještě neviděl…tady máte důkaz.

Foto: Ceník. I za kajak se platí.

Stanuju hned vedle party mladíků, kteří mají několik bas piv, grilují a pouští si z velkého repráku muziku. Říkám si, že to bude strašná noc.
Celou noc jsem o nich nevěděl. Ti potetovaní kluci, samý sval, macho gesta a sportovní auta si do rána jen potichu šeptali a hudbu, která byla stejně jen sotva slyšet, poslušně vypnuli ve 22 hod. Napadlo mě, co by se dělo, kdyby do takového vzorného kempu přijela podobná skupina od nás.

Začíná foukat

Den 2: z Pritzwaldu před Neu Reddevitz

V noci trochu pršelo. Ráno taky, takže vyplouvám až v 10:30. Má foukat silný vítr od pobřeží o síle 5-6 Bf.
Nejprve jsem schovaný za stromy, plavu v klidu. V zátočině u chráněné zóny, kam se nesmí plout, se zvedne silný vítr a začne slejvák. Fouká opravdu intenzivně, naštěstí pluju zrovna v místě, kde je dno hodně mělké, takže se vlny skoro netvoří. Za chvíli vítr poleví a mohu tak pokračovat dále směrem k městu Putbus.
Před vesnicí Neuendorf začínám ve vzduchu cítit další bouřku. Snažím se dopádlovat co nejrychleji ke břehu. Přestože mi fouká do zad, nestihnu to a schytám několik poryvů, u kterých jsem, proč to nepřiznat, nahlas vyděšeně řval. Podaří se mi přistát na porostlém břehu a trochu se schovat pod strom. Od téhle zkušenosti budu vozit peníze a pas už jen na těle v bundě. V nepromokavém vaku na dně zálivu by se mi hledaly dost blbě. Hodinu čekám a pak to zkouším zase.

Foto: chvíle klidu kolem obydleného břehu

Za výběžkem je to chvíli dobré. Obeplouvám Lauterbach a jeho přístav, kde se vlny nepříjemně odráží od umělé hráze. Zkouším plout dále, ale moc mi to nejde, a tak raději znovu přistanu u kamenitého břehu. Je krásné počasí, svítí slunce, a ze břehu bych nikdy nehádal, že to na vodě není stejná idylka. Čekám hodinu a vítr pořád se stejnou intenzitou žene vlny na kamenitý břeh. Nemůžu tam čekat donekonečna, v ten den mám v plánu uplout 25 km do městečka Gager. Přenesu si věci a loď o 200 metrů dál, kde už není kamenitý břeh a pokládám na vodu. Je to boj, loďka na vlnách legračně tancuje a já se snažím držet blízko u břehu.
Za výběžkem Stressower Bucht to ale opět schytávám. Loď už se nedá řídit, jedu jen po větru na druhou stranu zálivu a snažím se nepřevrátit. Jak se ukázalo později, foukalo 8 Bf. Na břehu sedím rezignovaně v rákosí, naštěstí nová bunda opravdu funguje a jsem relativně v teple. Po hodině jdu prozkoumat okolí na obě strany. V dáli asi 1,5 km vidím nějaká auta, lidi a, podle mapy, i turistický přístřešek. Rozhodnu se tam doplout. Potkávám tam 2 kitery, kteří se zrovna chystají položit na vodu. Kluk s holkou bydlí v dodávce a objíždějí Rujánu podle toho, kde zrovna fouká. Říkají mi o pokutě 5000 Eur, pokud by mě napadlo postavit stan na tom místě. Tak přesně to mě napadlo.
Do Gageru mi zbývá sotva 8 km. Ale vzdávám to, v tomhle větru bych tam nikdy nedoplul. Tak zaměstnávám hlavu zvažováním, jestli mám zakempovat a riskovat pokutu nebo někam zmizet. Ale kam? Nakonec zvítězí finanční opatrnost a zkouším se vrátit zpět k místu, kde jsem předtím nouzově přistál. Když překonám menší bažinu a vylezu na kopeček, rozprostře se přede mnou louka. Nikde nikdo. Tady by se nemuselo spát špatné. Jelikož je už pozdě večer, rovnou stavím stan v závětří a jdu vařit jídlo. Od vody jsem schovaný možná 30 m za řadou stromů, ale slyším každý náraz vlny na pobřeží. Doufám v lepší zítřek a představuji si, že se ráno probudím, a neuslyším nic.

7 km za 7 hodin

Den 3: Z Neu Reddevitz do Gageru

Ráno se probudím a slyším opět každou vlnu. Kolem 8:45 vyplouvám. Díky odlivu je záliv klidný, ale vítr fouká úplně stejně. Minu kitovací spot a pokračuji k výběžku u Neu Reddevitz. Vítr fouká od západu a tlačí mě ke břehu. Plavu sotva 20 m od něj, když se dostanu k cípu poloostrova. Pár větších vln a nemám šanci se dostat dál na moře. Pouze koriguji směr a snažím se přistát mezi velkými balvany. Břeh tvoří cca 10 m vysoká stěna, jsem v nějaké rezervaci, kdy bych ani neměl být. Uvažuji, zdali zkusím vyrazit a mys nějak obeplout, ale příbojové vlny jsou silné. Proto krkolomně na 3x přenáším věci cca o 800 m dále, abych se dostal do závětří, kde budou vlny menší.

Foto: vlny, co mě nepustily

Napadne mne, že zkusím obeplout mys na lehko bez báglů. Nestihnu ale do lodi včas nastoupit, vlna ji stočí a následná vlna mě vykopne z lodi tak, že si rozříznu koleno jedné nody o nějaký šutr. Do stehna druhé nohy dostanu pořádného koňara. Tak to se nepovedlo. Odvaha mys obeplout je hned pryč. Jdu po kluzkých kamenech a naplavených řasách, částečně ve vodě, částečně po břehu ke svým věcem. Zase se rozprší, z oblohy padají přímo proudy vody. Sedím zase rezignovaně pod stromem a jenom zírám. Vzpomenu si na Večerníčka, který byl schopen usnout na Blanici v kanoi v podobném slejváku.

Foto: sedím pod stromem a čekám až přestane pršet.

Až přestane pršet, potřebuji se dostat přes další záliv k dalším výběžku. Vzhledem k velkému větru ze západu jsem se rozhodl, že další mys obeplouvat nebudu a úzký poloostrov překonám portáží.
Jakmile to jde, vyplouvám. Na chvíli se mohu schovat do větrného stínu a plave se mi dobře.
Pak se ale větru zase otevře cesta do zálivu a začnou se tvořit velké vlny. Potřeboval bych přeplout na druhou stranu, ale nejde to. Vítr z boku je příliš silný nato, abych riskoval převržení. Nechám se tak jen unášet větrem do zálivu. Na surfování nemám odvahu a snažím se pouze udržet loď ve směru větru a vln. V dáli vidím trajekt v protisměru. Jak se později dozvím, je to poslední loď, která vyplula, než se lodní doprava kvůli větru zastavila. Snažím se trajektu nevplout do plavební dráhy, vypadat důstojně, a hlavně neskončit ve vodě, aby mě nemuseli zachraňovat. Konečně jsem na druhé straně. V závětří je opět krásně, slunce svítí, panuje pohoda. Bohužel mě proud snesl příliš nízko, a musím se vrátit asi 1 km proti větru do místa, odkud se dá přejít na druhou stranu výběžku. Fouká tak 5-6 Bf a plout se nedá. Občas musím z vody, a táhnu loď za sebou. Všelijak se kroutí a posouvá ke břehu, kde to taky nejde. Takže znovu do lodě a celé dokola.
Konečně jsem u úzké zarostlé uličky, která vypadá jako vstup do jiné dimenze. Vylezu na kopec u palírny whisky Störtebeker, kde je opět krásně. Po krátké pauze pokračuji ke břehu u dalšího zálivu Hagensche Wiek. Zbývají mi poslední 2 km, abych se dostal do kempu v městečku Gager.
Pokládám na vodu, fouká jen mírný vítr zprava. Když jsem v polovině, začíná opět hodně foukat. Musím si hlídat vlny, ale pořád ještě můžu pádlovat na obou stranách lodě a držet směr. Další bouře je ve vzduchu, pokouším se přidat a prodloužit záběr. 500 m od břehu fouká už tak silně, že mě to začíná sfoukávat z trasy. Závěr je špatný, přidá se déšť a vítr dosahuje 7 Bf. Tak tak dopluju k louce, ze které utekly ovce. Sednu si na bobek mezi ty ovčí a vydýchávám. Jakmile přestane pršet, vracím se 300 m, o které mě vítr snesl do přístavu, kde by měl být kemp. Chvíli hledám vodní přístup do kempu. Nic pěkného to není. Cesta vede přes hnusnou a smradlavou bažinu, kde se propadám po lýtka.
Kolem 16 hod jsem v kempu. Překonat 7 km mi trvalo přesně 7 hodin.
V sympatickém kempu platím 18,50 Eur včetně sprchy, přeperu si oblečení, ze kterého ale žádná špína neteče (jak se později ukáže, voda kolem celého ostrova je jako z vodovodu), uvařím si večeři, dám malé pivo v restauraci a ve 21 hod jdu spát.

Taktická přestávka
Další den má foukat opět ze západu, vítr kolem 5-6 Bf. Vzhledem k tomu, že potřebuji obeplout několik výběžků včetně toho otevřeného, jižního a po čerstvé negativní zkušenosti s obeplouváním se rozhoduji pro den volna.
Jdu pěšky do Lobbe (alejí, kde i stromy mají úhlednou cedulku s číslem), abych si koupil nějaké pečivo v místní pekárně. Jak se ukazuje, už nefunguje (drobná chyba na mapy.cz), tak si alespoň v místním obchůdku koupím něco ke snídani. Rozhodnu se zajet autobusem do města Thiessow na jichovýchodním cípu Rujány. Společně s několika dalšími čekáme na bus. Kolem jezdí uplné procesí cyklistů. Většinou důchodů na elektrokolech nebo rodin s dětmi. Říkám si, že ta Rujána pro aktivní rodinu s dětmi, kteří se nepotřebují jenom válet na břehu, má co nabídnout. Bus má asi 15 minut zpoždění. Konečně se objeví v zatáčce, přibližuje se, zpomalí a zase zrychlí a zmizí. Co to jako má být? Zdá se, že se ale rozčiluji jenom já, ostatní čekající ani nehnou brvou a poslušně se rozejdou. Autobus byl sice plný, ale stačilo cestující trochu setřepat dále do vozu a všichni bychom se tam v pohodě vešli. Další jede za 2 hodiny.

V Německu se rodí málo dětí. Tak se výrobci kočárků přeorientovali na pejsky.

Když to nejede na jih, pojedu na sever. Autobus tentokrát na zastávce zastaví a za chvíli jsem ve městě Göhren.
Je to pěkné lázeňské město s velkou promenádou a krásným výhledem na moře. Předpovězený vítr o síle 5-6 Bf nikde, voda je jako zrcadlo. Zpátky se vracím pěšky, ale když začne pršet, vzpomenu si, že jsem vlastně utrpěl úraz obou nohou a rád se svezu busem. Vylezu ještě na rozhlednu, odkud je vidět na 3 strany kolem Rujány.

Foto: Pohled z rozhledny na jižní stranu Rujány

K večeři sním maxi Eintopf pro celou rodinu a vypiju pivo z obchodu. Mimochodem, doporučuji kupovat pivo ve skle (záloha 8 centů) než plechovce (záloha 30 centů).
Večer si ještě připravím snídani, abych se ráno nezdržoval. Potřebuji vyplout v 6 hod, protože v 11 hod se má zhoršit počasí trochu a v 17 hod hodně. Mám v plánu doplout až do Prory (cca 35 km), kousek za Binzem. To už je východní strana Rujány.

Předpověď neplatí

Den 5: z Gageru do Prory

Vstávám ve 4 hod, v 6:20 jsem už v lodi a pádluju po naprosto klidné hladině k dalšímu výběžku. Na vodě vidím paddleboardistu. To ráno se v kempu objevilo auto s českou značkou. Předpokládám, že to je on, ale jsem od něj moc daleko, abych to ověřil. Obeplouvám výběžek a pokračuji dál směrem k jižnímu mysu Rujány. To už ale zase fouká a dělají se vlny. V 8:45 jsem na jižním výběžku.

Foto: jižní mys Rujány

Fouká už docela hodně. Udělám si pauzu a podle předpovědi zjišťuji, že v 9 hod má přijít silný vítr z východu (to znamená, že mi bude foukat z pravého boku) a v 11 hod má dosahovat v poryvech 8 Bf. Poprvé si musím připustit, že cíl Rujánu obeplout se mi nemusí podařit. Musím ale doplout co nejdále, dokud se nezhorší počasí. Sedám do kajaku a doslova se probíjím přes každou vlnu, které mě tlačí zpátky ke břehu. Míjím maják u města Thiessow a pokračuji směrem na sever.
Fouká z boku, vlny ale nejsou nebezpečné, jenom pohoupou a zase pustí. Kousek za Lobbe se podmínky zase zhorší, vítr zesílí a začne pršet. Jsem asi 200 m od břehu, tak se k němu snažím co nejrychleji dostat. Přistávám už za silného deště a jdu se schovat do lesíka. Ale narážím na ceduli Privatgrundstück, Betreten verboten. Podívám se vzhůru a okolo sebe vidím několik kamer.
Co se dá dělat, sednu si pod nějaký, ne moc košatý, strom a sedím. Dává se do mě zima. Zkouším to rozchodit a rozdýchat. Za 2 hodiny se situace uklidní, tak zase vyplouvám. Do mysu u města Göhren pořád fouká z jihovýchodu. Jakmile se ale dostanu za něj, ocitnu se v úplně jiném klimatu. Je slunečno a bezvětří. Dávám si krátkou přestávku u břehu, kde poznávám, že Rujána je ostrovem ptáků a hmyzu.

Foto: 200 m odtud za rohem pořádně fouká, tady se nehne ani kámen.

Po naprosto klidné hladině a v bezvětří plavu do města Sellin. Poprvé za celou dobu si plavbu užívám naprosto bez obav. Míjím Sellin i s jeho molem a pak pokračuji k mysu Granitzer Ort.
Tady zabočuji doleva ke slavnému lázeňskému městu Binz, resp. pluju šikmo k místu Prora. V půlce cesty začíná opět hodně foukat a mám pocit, že se vůbec nepřibližuji. Kotviště LNG tankerů mi asi půl hodiny připadá pořád stejně daleko. Asi už mi docházejí síly, protože závěr bolí a trvá to věčnost, než se dostanu konečně ke břehu.
Je už večer a celý závěr plavby přemýšlím, kde se ubytovat. Na výběr mám Campingplatz Rügen nebo Jugendzeltplatz Prora. Ten druhý je dále ve směru plavby a rozhoduji se pro něj. Trochu si musím přiznat, že už nejsem úplně jung, a je možné že tam poloseniory už neberou, ale zkusit to musím.
Už z dálky vidím, že Jugendzeltplatz bude u budov bývalých Hitlerových hotelů. Jedná se o 4 obrovské stavby, každá má možná 1 km na délku. Megalomanská stavba (odhaduji, že kapacita mohla být 20 tis lidí) nebyla nikdy dostavěna a zprovozněna. Od roku 2017 se některé její části začaly opravovat.
To je i případ budovy, u které přistávám. Na pobřeží jsou desítky kluků a holek. Odchytím nějakou paní s dotazem, jestli bych se tady mohl ubytovat. Ta mne doprovodí na recepci. Ta část opraveného hotelu vypadá spíše jako vysokoškolská kolej. Na recepci mi dojde, že to patří nyní Jugendherberge, tj. organizaci, která provozuje ubytovny pro mladé po celém Německu.
Kupodivu jsou ochotni ubytovat i mně. Ve stanu se snídaní za EUR 26,-. S lázeňskou taxou a poplatky za povinné členství v organizace by to bylo přes 41 EUR. Trochu se ošívám platit za stan takovou cenu a nechávám si poradit jiný kemp v blízkosti. Z Campingplatz Rügen se vyklube ubytování pro vojáky. A pak je tady ještě nějaký Camping Maier. U východu potkávám jiného Čecha, který se od tohoto kempu zrovna vrací s tím, že mají plno. Chce to tady nějak očůrat a vyspat se zadarmo. Je to obrovský areál, ale Němci se na jedince tohoto typu nachystali a dělají všelijaké kontroly. Kromě toho nechci přispívat k naší špatné pověsti, takže se vracím do recepce.
Nakonec se ten členský poplatek nějak snížil, takže platím jen něco kolem 33 EUR. Je to dost, ale těším se na snídani. Uvařím si večeři, dám horkou čokoládu z automatu a jdu spát do stanu. Všude pobíhá neskutečně množství mladých.
Ráno vidím, že mi někdo nalepil na loď nelichotivou samolepku v tom smyslu, že jsem verrückt (magor).

Foto: Obrovská Jugendherberge (většina budovy je vlevo a není vidět) představuje sotva ¼ celého hotelu

Jdu na snídani do obrovské haly, kde se vejde několik set lidí. Jsem tam úplně první a snídaně nemá chybu. Je tam úplně všechno. Po těch ovesných kaších je to příjemná změna. Nacpu se, co to jde, na závěr si dám kávu se zákuskem (opečený toast s nutelou) a odcházím s vynikající náladou balit. Je krásně a kolem 9:30 vyplouvám. Dnes mě čeká obeplouvání druhého nebezepečného místa – křídových skal v národním parku za městem Sassnitz. Foukat má dost, ale od západu, a tudíž bych měl být většinu plavby schovaný za pobřežím.

Plavba podél křídových skal

Den 6: z Prory za Glowe

 

Míjím Neu Mukran, kde se staví nový LNG terminál a v hezkém městě Sassnitz si dělám pauzu. Vylezu na břeh, abych si ulevil, a do 100 m nacházím veřejné, čisté záchody. Ta infrastruktura ve všech jejích podobách prostě nemá na Rujáně chybu.

Foto: město Sassnitz se svou mondénní zašlou slávou

Pamětlivý nějakého článku Kuby Turka, že jim někdo říkal, že se musí křídové skály obeplouvat min. 200 m od břehu, se snažím neplavit úplně u něj. V závětří je krásně, voda se ani nehne.

Foto: křídové pobřeží v národním parku Jasmund

Vysoké skály odráží slunce a zbarvují se do běla. Plavím se podél nich asi 5 km v naprosté pohodě. Zhorší se to v okamžiku, kdy se pobřeží stočí na západ a větru už nic nestojí v cestě. Za majákem Ranzow končí idylka.
Přistanu, abych si udělal pauzu a dal větru šanci se utišit. To se ale nestane, takže musím plout dál. Večer potřebuji doplout mezi města Glowe a Juliusruth, což je ještě 15 km.
Vlny mají zpěněnou čepičku. Fouká protivítr, který odhauji na 5 bf. Vytvořil jsem si sám škálu síly větru. U 4 Bf se dá plout proti větru. Do lodi šplouchá, vlny jsou zpěněné, ale jde to. 5 Bf je maximum, které snesu. Vítr je už natolik silný, že kapky vody letí nad hladinou. Pohybuji se kupředu jen velmi pomalu a každý záběr bolí. U 6 Bf se vrcholky vln lámou. Na mém nafukovacím člunu se proti tomuto větru už neprobiju.
Zkouším prodloužit záběr pod vodou, sklonit hlavu a dýchat v určitém režimu. Pluju dopředu rychlostí sotva 2 km/hod. Po dvou hodinách se vítr ztiší na sílu, kterou odhaduji na 4 Bf, kdy už mohu plout téměř 3-3,5 km/hod. Po 20 hod večer jsem u města Glowe, které ale míjím. Vítr se už uklidnil. Chci si najít místo v úzkém pásu pevniny, které odděluje moře od jezera Gro3er Jasmunder Bodder uvnitř ostrova Rujána. Tohle místo jsem měl vyhlédnuté i jako záložní řešení pro případ, že bych si netroufl na obeplutí mysu Arkona. V takovém případě bych přenesl věci do jezera a vnitřní cestou se dostal až k ostrovu Hiddensee, kde bych se opět napojil na dráhu kolem Rujány.
Břeh za městem Glowe je skoro liduprázdný. Nepotřebuji ale žádné svědky, tak se plavím co nejdál do míst, kde už nikdo není. Vynesu loď na břeh a vydávám se hledat místo pro stan. Na písku se mi spát nechce. Jednak, abych nebyl vidět a jednak abych se dobře vyspal. Na břehu nic vhodného nenajdu, tak mířím do lesíka. Ten je sice protkaný sítí cestiček, ale v tuhle hodinu tam už nikdo není. Stan stavím na místě, které není zrovna rovné, ale zato je mech pode mnou tak měkký, že ty nerovnosti skoro vyrovná.
Je už pozdě, les kolem je suchý, tak se rozhoduji, že vařit nebudu a půjdu spát bez večeře. Napiju se jenom vody a celý prosolený ve spacáku hned usínám. Ráno vstávám dříve než pejskaři a při rozednění si na břehu vařím ovesnou kaši a vzpomínám na včerejší snídani.

Foto: spaní na mechu, ráno před rozhodující ztečí

Mys Arkona

Den 7: Od Glowe do Nonnevitz

Dnes mě čeká mys Arkona. Místo, kterého jsem se z celé plavby bál nejvíce.
Pluji k němu po diagonále a zaměstnávám hlavu tím, jak se vlastně počítá délka přepony u trojúhelníku. Dneska vím, že to bylo cca 9 km. Je krásně, skoro nefouká a moře je klidné.

Foto: 2 majáky na mysu Arkona

Jakmile uvidím známou dvojici majáků, vím, že už jsem skoro tam. Při obeplouvání špičky mysu se sice moře trošku zavlní, takže si netroufnu u focení úplně všechno, ale je to jen připomenutí toho, jaké mám štěstí. Vítr odhaduji na max 2 Bf, vlny do 20 cm. Tohoto místa jsem se na celé plavbě bál nejvíce, ale teď je to úplně v pohodě. Vím, že zbytek plavby už zvládnu a veškerý stres odplouvá do dáli.
Přistávám na nejsevernějším výběžku Rujány u výhledu Gellort. Převléknu se do civilu a jdu nahoru. Těším se na sledě a pivo, o kterých kamarád mluvil jako o nejlepších na celé Rujáně.
Dávám si sledě Bismarck, které nejsou tak kyselé a snažím se odehnat stovky mušek, které si hned sedají na půllitr piva.

Foto: pohled z majáku

Po prohlídce majáku a pár plavidlech (mj. tam mají i loď, která sloužila výhodoněmecké pobřežní stráži) pokračuji v plavbě. Chci doplout do parku Regenbogencamp Nonnevitz. Nejdříve jsem chvíli koketoval s tím doplout až do DDR Kult Wohnwagen kempu, kde se dá nocovat v nebo snad i mezi obytňáky z dob NDR. Neberou ale telefon a objednání lze pouze přes Booking, tak na to kašlu.
V kempu Regenbogencamp jsou naopak vstřícní a paní slibuje, že mi v tomto monstr kempu rezervuje místo blízko u vody, abych se nemusel tahat s lodí moc daleko.
Celé pobřeží je nádherné. Čistá voda, lesy u pláže, písčité břehy. Všude samí nudisti, kteří se míchají na pláži s nenudisty.

Foto: voda v moři je jako z vodovodu

V kempu jsem kolem 16 hod, takže mám dost času absolvovat výlet od břehu do recepce a zpět. To, že je recepce asi ¾ km od břehum cyklisty a motoristy nevzrušuje, já úplně nadšený nejsem.
V kempu mají i sámošku, kde si kupuji konzervy a pivo Jever. Francouzská polévka ala bujabéza se projeví jako řídká voda, ve které člověk musí hledat kousky něčeho, co připomíná mořské plody. Ale pivo je dobré, ani sladké, ani kyselé.
Místo na spaní mám přesně vymezeno, plocha není zrovna rovná, ale moc nás už tady nestanuje. Skoro všichni jsou tady s obytňákem, takže tlak na vyrovnání místa pro stan asi polevil. Pozoruji dokonce důchodce, kteří vyfasovali vnuky a přijeli kempovat. Obytný přívěs jezdí dopředu a dozadu sám, důchodce to ovládá na dálkovém ovladači. Asi je to novinka i v Německu, protože na to zírám nejen já.
Večer je v kempu klid, tak jako ve všech ostatních kempech na Rujáně.

Ostrov vedle Rujány

Den 8: Z Nonnevitz k Neuendorfu

Další den mě čeká plavba na ostrov Hiddensee. Je to ostrov ležící na východ od Rujány. Dalo by se plout kratší cestou hned kolem Rujány. Ale jednak chci odčinit ten kousek, který jsem neobeplul a portážoval a jednak je Hiddensee na východní straně údajně výrazně hezčí než na druhém břehu.
Při nasedání do lodi jsem svědkem scény, která přijde vtipná asi jenom mně. Plavčík sleze ze svého vyvýšeného pozorovacího místa. Sundá si své červené plavky, vleze na paddleboard a jde si zapádlovat s holým zadkem.
Je teplo, a tak první den pluju jen v tričku a záchranné vestě.
Nejdříve pluju podél pobřeží s množstvím kempů a koupajících se lidí. Voda není bůhvíjak teplá, odhaduji, že na začátku léta nebude mít více než 21 st. Zdá se ale, že to většině nevadí. A těm bez plavek už vůbec.
Za městem Dranske začínám křižovat záliv Libben nejkratší cestou na ostrov Hiddensee. Necelých 6 km si krátím úvahou, jestli si na večeři uvařím nudlovou nebo bramborovou konzervu. Mám rád, když se na podobných výletech hlava zabývá pouze těmi nejzákladnějšími věcmi. Kde budu spát a co budu jíst. Ten druhý bod je ale schopna probírat hodně zevrubně.
Jakmile připlouvám k ostrovu Hiddensee, jsem vyrušen lodí s podivným nápisem Gewässerforschung (zkoumání vodstva nebo tak něco). Dostávám pokyn, že kdykoliv uvidím vlajku, jakou mají oni sami, musím patřičný objekt obeplout ve vzdálenosti nejméně 100 m. Pobřeží a vody jsou asi chráněné. Problém je, že nikde jinde tento praporek nevidím, takže nevím, čemu se mám vyhýbat.
Připlouvám k městečku Kloster, kde si dělám pauze u břehu. Zastavuji v malebné zátočině obestavěné balvany. Loď schovám do závětří a jdu si sednout na balvan s výhledem na moře a svět okolo. Poblíž je pár nudistů a nudistek pokročilejšího věku. Výjimku tvoří žena do 40 let, která se právě rozhodla, že vyleze z moře. Vypadá jako přerostlá mořská víla, její blonďaté, dlouhé a mokré vlasy částečně zakrývají nahou postavu. Jelikož jí moje loď trochu blokuje cestu podél balvanů, nemá se moc čeho přidržet. Po kamínkách se jí bez opory moc dobře nejde. Když je už skoro na konci vody, zavrávorá a po několika pokusech to srovnat se v celé své 100+ kg kráse svalí na zem. Vydává u toho zvuky, za které by se nemuseli stydět ani v hodně špatném dabingu. Zvedne se a hypotetickému člověku před ní vysvětlí, že vždycky chodí tam, co je teď moje loď, ale že ta ji teď bránila v cestě. Naštěstí je moje loď její pomsty ušetřena.
Ten den potřebuji doplout za městečko Neuendorf. Kousek za ním totiž začíná národní park, ve kterém se už bivakovat nesmí. Těsně před hranící parku to ale ještě lze.
Připlouvám poměrně brzy, u pláže kotví několik motorových lodiček, jejich majitelé si dělají piknik na břehu. Je jich ale pořád celkově dost málo, takže není problém si najít místo s dostatečným odstupem.
Tady někde bych měl nocovat. Říkám si, že večer snad všichni odplují a budu tam sám. Jdu se ještě podívat dál podél pobřeží a potom hlouběji dovnitř ostrova. Všimnu si, že skupinky, které sedí na břehu se vždy spolu baví, ale málokdy se od nich ozývá hlasitý smích. Jaký kontrast oproti našincům.
Nakonec se rozhodnu postavit stan přímo na pláži, hlavně proto, abych vyzkoušel, jak se stanuje na písku. Snažím se písek vyrovnat a hodně důkladně nafouknout karimatku. Kupodivu se mi spí dobře a klidně až do rána.

Foto: ráno u Neuendorfu.

Tímhle dnem mi skončil pobyt mimo civilizaci. Dnes večer bych měl být ve Stralsundu a další den ukončit plavbu.

Stralsund

Den 9: Z Neuendorfu do Stralsundu

Po snídani vyplouvám, pluju opět po klidné a čisté hladině vody podél ostrova Hiddensee. Je to taková ta těžká voda bez hnutí. Ale možná je to jenom dojem z toho, že nejsou žádné vlny. Po pravé straně mám plavební dráhu, ve které plují motorové čluny s výletníky. Je neděle a obyvatelé města si to s čluny naloženými proviantem jednou užít do „divočiny“.
Úzkým průlivem se dostávám k ostrovu Bock s velkým množstvím medůz a pak k vesnici Barhöft, kterou jsem si loni pojmenoval místem na konci světa (článek o loňské plavbě je tady). Letos se z toho konce světa vracím a vesnička a přístav mi už nepřipadá tak nádherná jako loni.
Dlouho se tam proto nezdržím, jen si sním malou svačinu a pokračuji do Stralsundu. Je nádherně a užívám si svobody plout, kudy chci. Na rozdíl od motorových plachetnic a dalších člunů, které ve vyznačené plavební dráze tvoří hustý provoz jako na dálnici.
Zato já si ležím v člunu, hlavu opřenou o bágl a nechávám se unášet mírným větříkem a houpat na malinkých vlnách směrem ke Stralsundu. Někdy je ta plavbu opravdu nehorázná pohoda.

Foto: sotva 10 km do Stralsundu

Ve Stralsundu chvíli hledám loděnici, kde budu dneska nocovat. Jedná se o Kanu club, který umožňuje na svém pozemku stanovat. Cena se sprchou je 13 EUR, což je nejméně, co jsem za celý výlet za ubytování platil.
Postavím stan, osprchuji se a jdu do města. Je brzo, takže mám skoro celé odpoledne a večer. Město se mi moc líbí. Ani velké, ani malé, všude čisto a uklizeno. Historické zrekonstruované domy jsou nejen na náměstí a centru, ale i v přístavu. Člověk se hned nechá myšlenkově přenést někam do dob, kdy v přístavu kotvily dřevěné plachetnice.

Foto: Stralsund, město, kde by chtěl žít každý.

Nejprve si dávám mátovou zmrzlinu a poté kebab se salátem a 2 pivy. Procházím se po městě a to se mi líbí natolik, že bych se tam snad i přestěhoval. Jako druhou večeři si dávám výborné vietnamské jídlo u přístavu v mini restauraci Bistro Schiffe.
Zbývá mi už jen 1 den plavby a je mi skoro líto, že to zítra skončí. Spím sám v celém areálu loděnice a kdybych na stanu ráno neměl razítko od nějakého ptáka, tak si připadám jako v ráji.

Plavba končí

Den 10: Ze Stralsundu do Stahlbrode

Ráno trochu poprchává, jdu si koupit do sámošky nějakou normální snídani (fuj ovesná kaše), ledovou kávu a něco na večerní vaření. Rozhodnu se pro špagety s párkem a omáčkou a je mi jasné, že celou dnešní plavbu budu myslet na tu večeři.
V klidu balím a nikam moc nespěchám. Dnes mě čeká posledních 18 km do Stahlbrode k autu. Nejprve pluju podél přístavu a z vody fotím město, ve kterém se mi tolik líbilo.

Foto: Přístav a město Stralsund od vody.

Ostrov Dänholm obeplouvám zprava kolem lodního překladiště a velké továrny MV Werften, která dříve budovala kontejnery, lodě a součásti větrných turbín. Před rokem zkrachovala.
Překřižuju plavební dráhu a na malém cípu poloostrova naproti městu Devin označkuji svůj loňský kámen.
Vím přesně, co bude následovat. 11 km plavba do kopce, kde se dá studovat zakřivení zeměkoule. Na rozdíl od loňského roku mne to tolik nedeptá, protože jsem připraven na to, že stožár elektrického vedení v kanálu se vůbec nepřibližuje a že až budu u něj, začne foukat a pršet. Na některé věci se dá hold spolehnout.
Letos je to ale trochu jinak. Zvedne se silný vítr, bouří, prší, ale voda se ani nehne. Asi 30 minut si říkám, jaké je to divné, že je hladina pořád klidná. Nakonec se ale všechno srovná tak, jak má a zvednou se vlny. Jsem ale v klidu, protože vlny i vítr jdou po směru plavby a do cíle je to už jenom kousek. Ještě přistanu u břehu v malé zátočině, která poskytuje útočiště uprostřed nekonečného rákosí a nechám přejít ten největší slejvák.

Foto: poslední slejvák – první, který mi vůbec nevadí.

Pak už za stálého ale mírného deště doplouvám do Stahlbrode.
Jakmile jsem tam, přestane pršet.

Foto: kemp Stahlbrode, začátek a konec mé plavby kolem Rujány.

V kempu je vše při starém. Rekreanti sedí před chatičkama a obytňákama a hledí.
Navštívím malou místní rybárnu, co prodává jenom místní herinky a jinak všechno z dovozu. Prodejce se, tak jako loni, baví tím, že v pauzách mezi kupujícími ostřikuje svůj žlutý Ford Mustang.
Večer se mi ještě podaří uvařit špagety ve formě kaše (ešus je příliš malý na to, aby změstnal celé balení špaget, ale přesto se mi to změstnat podaří), ještě jednou zajedu do svého oblíbeného Stralsundu (tentokrát autem), naposledy postavím stan a posedím u vody.
Ráno dojídám zbytek rozvařených špaget a pokecám s týpkem, o kterém jsem si včera večer nemyslel nic pěkného. Seděl u stolu a hučel nějaké blbosti do chlapa naproti a hulil.
Ukázalo se ale, že to je čerstvě penzionovaný důchodce, který jde pěšky z Berlína na Rujánu a pak dále do Rostocku a zpět do Berlína. Na těžko, spí ve svém miniaturním stanu a všechno si nese s sebou. Borec.

Celkem to bylo něco kolem 210 km.

Plavba trvala celkem 9 dní a 1 den čekání na lepší počasí. Kdybych se více snažil, šlo by to zkrátit na 8 dní v pohodě a kdybych se opravdu hecnul (a počasí přálo), tak možná i na 7.

Opravdičtí seakajakáři to zvládnou za 5 dní. A kdyby se hecli, tak možní i za 3.

Guma

Pár praktických informací, které by se mohly hodit

Vybavení
Plul jsem na Gumotex Safari, o kterém si myslím, že je pro tyto účely ideální. Hlavně proto, že dopředu se vejde originální lodní vak napěchovaný věcma na denní potřebu a dozadu 80 l nepromokavý bágl. Asi největší výhodou Safari jsou samovylévací otvory na dně, díky kterým je možné plout i ve vlnách.
Děkuji za výdrž svému vychechlanému pádlu TNP Wolferine, které se za 5 let užívání obrousilo ve spojnici takovým způsobem, že jej mám skoro ve tvaru luku. Kdyby prasklo někde za bouřky mezi dvěma výběžky, tak bych se nemohl divit. Když to viděli pánové z Boatparku, sami se nabídli, že to zkusí vyreklamovat. Reklamace sice uznána nebyla, ale TNP mi jako kompenzaci nabídlo nové se s malou slevou.

Oblečení
Po loňském roce, kdy jsem si vystačil s pláštěnkou z Decatlonu, jsem svou výbavu povýšil. Měl jsem nepromokavou bundu od Tilaku, která několik dní fungovala opravdu skvěle. Pak se sice nepromokavost vlivem slané vody zhoršila, ale přesto to byl obrovský rozdíl. Díky tomu, že jsem si koupil větší velikost, vešla se mi pod bundu i plovací vesta, která tak zůstala suchá i v největších deštích.
Neoprenové kraťasy jsou do lodě, kde sedím pořád ve vodě, nezbytné. A ty z Decathlonu úplně stačí.
Do lodi pak už jen moirové tričko, které rychle schne a kroksy. Mimo loď jedny kraťasy, jedny dlouhé kalhoty na večer, jedno tričko mezi lidi, jedno bílé tričko na spaní a jednu mikinu. Víc jsem nepotřeboval.

Výzbroj
Od doby, co jsem si koupil nafukovací karimatku, vyspím se v noci mnohem líp. A malý nafukovací polštářek je taky dobrá věc.
Letos jsem zapomněl vzít si k plynovému vařiči (používám VAR, který mám už asi 20 let a pořád skvěle funguje) takové to stínidlo před větrem, což mě stálo trochu plynu navíc. I tak jsem ale vystačil s jednou standardní bombou na celých 10 dní.
Na předpověď větru a vln jsem používal aplikaci Windfinder. Nemůžu ale říct, že by byla zrovna etalonem přesnosti.

Jídlo a pití
Na snídani jsem měl vždy (když to nešlo jinak) pytlíky ovesné kaše. Je to sice docela hnusné, ale zároveň i výživné. Přes den jsem jedl směs oříšků a brusinek, které jsem si předem nachystal do malých pytlíků a průběžně je pojídal. Hodí se to zejména tehdy, když není kde přistát a dá se tím obejít i oběd. Večeře byla vždy hlavním bodem programu. Nejraději mám konzervu mexických fazolí s kukuřicí z Lidlu. Udělal jsem si to vždy s česnekem, abych měl nějaké ty vitamíny. V Německu si pak kupuju konzervu Eintopfu, kde je, pokud možno, nějaké maso. Letos jsem stravu obohatil o tenké suché plátky krekrů, které lze v krizi sníst ke všemu. Nejvíce mi chutnají ty z Lidlu.
Pil jsem obyčejnou vodu, do které jsem si rozpustil multivitamín. Ono, na lodi stejně člověk nemá takovou žízeň. Myslím, že jsem nikdy přes den nevypil ani 1 PETku. Vždycky jsem se ale snažil, abych vyplul se 4 plnými lahvemi. Kvůli vaření a trochu i mytí při spaní mimo kemp. Ráno a večer fernet na desinfekci a dobré trávení.