Yukon River Quest 2025

Prve bych chtěl poděkovat všem, kdo mi pomáhali s plněním tohoto snu v Čechách i v Kanadě. Ať už fandili, nebo přiložili ruku k dílu. Díky
.
Technická: Když je uprostřed obrázku ikonka  , je to video, co si můžete pustit. Videa jsou delší, ale vy byste se jinak vyptávali furt na podrobnosti co a jak.
.
Po loňském částečném úspěchu, kdy jsem si za nemalý peníze půjčil na Yukonu překvapivě pomalou loď a na ní dojel na třetim místě v kategorii, jsem nenechal nic náhodě a hned začal stavět vlastní závodní kanoe.
Použil jsem plány mojí dosavadní turisticko/závodní lodi Cedrofka. Akorát jsem na tom prve delší dobu makal v počítači a loď zúžil, snížil a ještě trochu upravil geometrii podélného prohnutí v bortech na menší. Vše hotové z počítače jsem poslal kolegům do firmy, kde mi vyjeli na CNC fréze šablony z překližky.

Na těch jsem pak vystavěl loď dnes už známou metodou z dřevěných štráfků.
Akorát kvůli hmotnosti jsem použil na boky balsu a na dno paulovnii (dnes napodruhý bych to vysmahnul komplet z paulovnie). Stavba byla bez okras a parádiček, protože na laminování povrchu jsem pak použil kevlarovou tkaninu, která je žlutá a černou pryskyřici plněnou karbonovými nanovlákny.  To vše v honbě za co nejnižší hmotností. Docela napínavou fází bylo rozplánovat přepážky pro dělení lodi a pak skoro hotovou loď rozřezat na třetiny.  Nicméně povedlo se to a výsledkem je 15 kilo lehká, rychlá loď, která se rozmontovaná vejde dovnitř do Oktávky.

Loď jsem prvně otestoval v závodně na Krumlovském maratonu. To ještě neměla barevný lak, byla jen v šedém plniči. Ale i tak výsledek a dojem byl velmi příznivý. Jen se ukázalo, že šprajdu, která je na Yukon povinná to chce i na Krumlovák, aby nebyly ztráty času při vylévání.  Další závod byl Spree maraton, kam už jela loď s čerstvým lakem v barvách přikrývek legendární Hudson Bay Company, což je v Kanadě legenda a ikonická záležitost. Do toho tréningy a radost, že můžu jet někam daleko, kdekoliv cestou vytáhnout z auta loď, během chvilky smontovat a zajezdit si bez nutnosti ji vézt na střeše auta.
A jak šel čas, došlo i na přihlášku na závod na Yukonu, kvůli kterému to všechno bylo. V červnu jsem finišoval úsilí na tréningách a taky na kompletaci a balení vybavení na závod i celý yukonský pobyt. Ve finále jsme s Monikou zabalili zavazadla, kde byly dva paddleboardy, kánoe a vybavení na pět týdnů pádlování po závodu. Takže jsme museli vše brát hodně úsporně a co nejlehčí. I tak nám vyšly čtyři zavazadla odbavená do 23kg, do podpalubí letadla a nemalá zavazadla palubní.
20. června A tak jsme se ocitli ráno v den D na Letišti Václava Havla, kde jsem u nadměrných zavazadel podal balík s kanoí a až do Whitehorse ji neviděl…

Po přesednutí ve Frankfurtu a Vancouveru jsme dorazili do Whitehorse, k naší radosti a úlevě zahlídli jak letištní pracovníci vykládají z letadla svítivě zlutý balík…  Vzali jsme taxíka a šup do kempu ve Whitehorse. Pán s MPV autem se tvářil, jako kdyby vozil skoro pořád takové balíky. Uvnitř v autě, pochopitelně.
Přiletět dvacátého, když start závodu je pětadvacátého, mi přišlo jako poslední rozumný termín. Naše úkoly byly zrelaxovat po časovém posunu, odpočívat a tréningy.
21. června. Hned ráno jsem vybalil a sestavil loď.  Tady o tom máte video. Je delší, ale všichni byli zvědaví, jak to s tou lodí funguje, tak je to dopodrobna.

Pak už jsem odplul  po proudu na první tréning. Jen jsem se zastavil ve městě na trochu té wifiny (zde Wájfáj) a informací.  Když jsem se vracel, u mojí lodě vytažené na břeh Yukonu pod infocentrem už postával kolega z kategorie C1, okukoval ji a pak se starostlivě vyptával, moclipak je to rychlý…

Nicméně byl čas pokračovat dál v rámci individuálního tréningu, kde společná byla pro přihlášené závodníky jen doprava zpátky sponzorovaná jednou z místních půjčoven lodí. Letos bylo v Yukonu opravdu hodně málo vody, ve městě možná o půl metru míň, než loni. Takže jak to ve Whitehorse docela teče, níž to zpomalovalo ještě víc. Cíl tréningu byl po asi 22km v ústí řeky Takhini. Tady jsme si navzájem pomohli nanosit a navázat lodě a jelo se zpátky. Jenže…

Dovezli nás ani ne do centra města, zkrátka k půjčovně. Odtud to je do kempu tři kilometry. Loď je sice lehká, ale nějaké pití k tomu, pádla, nějaké drobnosti. Zkrátka se to sakra proneslo, a to od infocentra nesla se mnou loď Monika.

22. června.  Ráno pořádná snídaně a vyrazil jsem zas s lodí po proudu. Cestou jsem se stavil ve městě ve sportovním a outdoor obchodě nakoupit ionťáky. Pak do knihkupectví pro mapy a kilometráž Pelly River. Ale tady měli podklady ke všem řekám, krom Pelly, kterou jsme měli v plánu po závodech. Zkusil jsem jednu půjčovnu lodí, který jsou tu i prodejnama vybavení a nic. Až v další potřebnou knížku měli. Cíl tréningu byl zase u Takhini Bridge.

Po návratu do města jsem si domluvil v půjčovně, že si tam můžu loď chvíli nechat a šel na nějaké nákupy a taky si obstarat místní telefonní tarif a číslo. Pak jsem vyzvednul loď a pádloval proti proudu řeky a byla to mnohem menší fuška, než to nosit. Cestou jsem se ještě zastavil v místě startu závodu, kde probíhala oslava jeho výročí 25 let. K tomu výročí má být vydaná i knížka z historie závodu. Poklábosil jsem u místního pivka s pár známými a vyrazil dál proti poudu do kempu.
23. června.  Tady už byl v plánu jen odpočinek a – finální prezentace před závodem.  Ráno přišla zpráva od nějakého Alexe, který se dozvěděl, že už několik dní marně sháním odvoz pro Moniku dolů do Carmacs a Dawsonu během závodu. Jeho kamarád Ben sháněl zas odvoz pro auto.  Dali jsme si spicha u infocentra. Vyrazili jsme, Monika pěšky a já lodí. Nějaká prezentace šla teď stranou a vyhlíželi jsme Bena. Ten nám ukázal svoje auto, který pod haubnou nemělo motor, ale nic, jen tašku s oblečením. Po loňské premiéře s řízením automatu si letos dala Monika premiéru s americkým pickupem-truckem poháněným elektrikou.  Po zkušební jízdě okolo pár bloků Ben uznal, že s tím Monika dojede kam je potřeba a dohodli jsme si předání auta před startem.  A pak se mohlo konečně jít na tu prezentaci. Mezi infocentrem a řekou stálo do podkovy několik stánků jako, jméno a číslo bot, podepsat že startujem na vlastní nebezpečí, kontrola plovačky (my mazáci už nemusíme podstupovat kontrolu všeho vybavení, heč…) a podobně.  Najednou přišli za mnou dva postarší dobrovolníci s lejstrama. Poklepali mi na rameno a smutně se zeptali, jestli prej támhleta pruhovaná loď je moje. Přisvědčil jsem. Kontrola lodě měla sice následovat až v dalších zastaveních, ale ukázalo se, že tihle volunteeři aktivně začali měřit loď beze mně.

A teď mi tónem, jako se oznamuje úmrtí v rodině, řekli, že moje loď nesplňuje parametry podle pravidel a nemůže startovat v závodě. Začaly se mi podlamovat kolena, svět se se mnou točil a běžely mi v hlavě ty měsíce stavby lodě, tréningu, příprav, nemálo peněz v tom a teď to mělo jít všechno do kelu. Pak mi vysvětlovali. „Víš, hele, jde o poměr šířky a dýlky lodi. Změřili jsme to, spočitali a vychází to u tvý lodi na 9,0. Přitom podle pravidel je minimum 9,7.“  Ahá, začínalo mi svítat. Stavbu jsem celou konzultoval s autorem pravidel a metodýky.  Všechno mělo sedět s rezervou. Povídám těm dvěma volunteerům: „Hele, listen, vy dva. 9,7 neni minimum, ale maximum, přečtěte si znova ty papíry.“ Skoukli to a s omluvou mně pustili že všechno ok. Já se šel zotavit z infarktu k zastavení Trapper skills, kde jsem předváděl, jak rozeznám hovno losa od hovna medvěda a kožešinu grizzly od kožešiny medvěda černýho. U dalšího se kontrolovalo nastavení satelitního komunikátoru. Pro zajímavost, ta pronajatá pomalá loď loni měla ten faktor 6,7.

Po tomto všem a obědě v restauraci Gold Rush jsme se vydali zpátky do kempu. Opět Monika pěšky, já pohodlně lodí.
24. června  Poslední den před startem bylo v plánu oficiálně jen povinné školení před závodem.  V kinosále infocentra šli první na řadu v devět ráno posádky čtyřmístných a osmimístných lodí, my z menších jsme měli svoje kolo od 10:45.  Tady probíhá výklad o trati, rutinní, ale důležité bezpečnostní pokyny, detaily o kontrolních bodech na trati, aktuálních změnách a stavu na řece.  Následovala instruktáž pro doprovod závodníků, kde jsem Monice překládal v rámci možností o co jde.  Po instruktáži jdeme do kempu oklikou přes čtvrť na protějším břehu, zvanou Riverdale. Tady je samoobsluha, kde dokupujeme nějaké zásoby, ale především těstoviny a kuřecí na základní závodnickou stravu. V kempu pak vaříme a chystáme co jde na zítřek. Večer objevuju na Facebooku zprávu, že závod byl zase zkrácen jen do původního etapového cíle v Carmacs.  Za chvíli to přijde i do emailu.  Takže zase zoufalství, že rok příprav neskončí v cíli 715km závodu, ale ani ne v půlce. Monika později říkala, že jsem vypadal na umření.  Ale bylo potřeba se z toho sebrat a připravit se aspoň na ten „krátký“ závod. Minulé noci se mi dařilo spát mnohem víc, než loni před závodem a i dnes jdeme spát co nejdřív.
25. června Máme budíček na nějakou šílenost, jako šest ráno. Rychle děláme snídani, do toho balíme. Odnášíme napakovanou loď k řece a odplouvám směrem ke dva kilometry vzdálenému startu. Monika ještě tahá zbylou bagáž k recepci, protože se tu poslední dobou v kempu krade. Připlouvám na start. Podle všeho jako jediný, ostatní stěhují lodě auty, což je slušný mumraj na stezce skrz park a na malém plácku u vody. Vše řídí dobrovolníci, ale i tak to musí být na nervy. Lodě jsou seřazené na břehu podle čísel, co loď, to dva metry břehu.

Chystám si pomalu v klídku loď, snažím se být v klidu. A do toho klidu přichází babča dobrovolnice, že prý jsem byl vylosován na namátkovou kontrolu všeho vybavení. Doteď jsem myslel, že to je v pravidlech jen jako strašák, aby lidi opravdu to vybavení měli. Teď musím postupně vytahat všechno z lodi a ukázat. Stan, spacák, vařič, lopatku na hovno, zipovací sáček na použitý toaleťák (panapr sebou nemám, není povinný)… Ten seznam je mnohem delší a všechny položky povinné, to znamená, že bez kterékoliv, i zapomenuté, by člověka nepustili na start, nebo by dostal časovou penalizaci, pokud by si ji fofrem nesehnal.  Měl jsem teda nakonec všechno, ale na klidu to před startem nepřidalo. Kolegovi Benovi chybí při kontrole lepení a pumpa k paddleboardu. Ty věci jim můžeme půjčit, jsou ale uložené v kempu. Takže Benova holka a Monika skáčou do auta a na pokraji infarktu , že prošvihnou start, hledají po kempu správce, který mezitím batohy zamknul na recepci a zmizel. Nakonec se to vyřešilo a Ben dává Monice klíček od auťáku. Pomalu se trousíme na start. Tady pak probíhají proslovy starosty, šamanky, ředitelky závodu a podobně. Někdy během toho přišel kolega kamarád Mike z kategorie C1 a spiklenecky povídá „See you on the water, Honza.“. No víme, že to může být na trati mezi námi napínavé. Poslední minuty před startem, poslední vtípky, přání štěstí nebo protahování svalů.
Pak už se nás startér ptá, jestli jsme ready. Je devět ráno. Všichni se obrací čelem vzad, směrem k lodím a začíná odpočet. Zazní trumpeta a běžíme. Nesnažím se běžet moc rychle, nemá to smysl. Ublížit si tímto, narozdíl od pádlování, nepřirozeným způsobem pohybu, nebo si uhnat kyslíkový dluh na těch 400 metrech je zbytečné.

Dobíhám k lodi, v klidu odrážím od břehu, loučím se s Monikou a jedu. Úplně nejdřív se člověk snaží v proudu dostat od břehu a do nikoho nenarazit. První minuty nemá cenu zkoušet se dostat do vedení závodu. Uvelebuju se co nejpohodlněji, rovnám si šprajdu, věci a samozřejmě pádluju. Podle mých zkušeností má cenu při tak dlouhém závodě do toho začít pořádně dupat až tak čtvrt, půl hodiny od startu, když je tělo zahřáté a metabolismy zajeté. Když člověk nevystartuje úplně rychle, tak pak je příjemné, že může předjíždět více lodí. Takhle předjíždím postupně dva kolegy na singlech a řadu dalších lodí. Pouštím si do sluchátek pečlivě připravený metalový výběr.
K řece není moc přístupů, sem tam je nějaký dům na samotě.  Na místě, kde je shybka nějakého potrubí pod řekou a jde sem dojet autem, mává pár fanoušků. Rychlost proudu se postupně zpomaluje a blíží se soutok s Takhini River. Tady je fanoušků víc a nějaká ženská usilovně mává a něco křičí. Přes sluchátka neslyším co. No stejně ji neznám. Ale pak mi kolegové z ostatních lodí vyřizují, že číslo 47, teda já, má problém s trackerem – satelitním komunikátorem. To jsem netušil, že mezitím ve městě je rozruch že mi to nefunguje a Monika a organizátoři se mi snažili přes další lidi vyřídit tu zprávu. Koukám na přístroj tvaru malé vysílačky podle pokynů upevněný na levém rameni plovací vesty. A opravdu, ukazuje poslední bod – souřadnice odeslaný asi před půl hodinou. Měl by odesílat podle pravidel každých deset minut a bylo to tak nastavené.  Resetuju přístroj, tím se aspoň odešle bod. Za čtvrt hodiny kontroluju a zase to nic neodeslalo. Resetuju znova. To ale nemůžu celý závod furt vypínat zapínat přístroj po deseti minutách… Když to zase po deseti minutách neodeslalo, jdu do nastavení v přístroji. A nestíhám žasnout. Je tam nastavené odesílání bodu po hodině. Rychle to nastavuju na deset minut a do toho se snažím pořád pádlovat. Ale je jasné, že rýpání v nějakém přístroji zdržuje. Dál už to ukazuje odeslané body v pořádku. A je načase, protože pokud by se to nepovedlo spravit, v krajním případě by mě stáhli na prvním kontrolním bodě z trati. Původně jsem to měl pečlivě nastavené na deset minut, vlastně ještě vod loňska. Ale jak jsem u prezentace spároval přístroj s novým telefonem, kde nebyla aplikace od Garmin poladěná, tak ten to pravděpodobně hodil do továrního nastavení. Fungující satelitní komunikátor je zejména bezpečnostní podmínka závodu. Je okolo poledne, za sebou tři hodiny. Makám v rámci rozumného tempa co to jde a už se blíží první kontrola – Policeman´s point.  To je místo prakticky na začátku jezera Laberge. Hlásím číslo, máváme na sebe s organizátory, kteří stojí na vysokém levém břehu. Následuje pár nízkých ostrůvků a množství z vody trčících kůlů z nějakého bývalého mola, nebo navigace. Na brifignu říkali „tady jeďte doprava podle té červené plechové šipky na ostrůvku, která tam ale teď není.“  Tady to ještě malinko teče, ale jak je málo vody v řeče i v jezeře, jsou letos mělčiny ještě výraznější. Jak klesá proud, usazuje se písek a kal přinášený řekou a přes ně teče jen pár decimetrů vody. Loď to zpomaluje a někdy ani není pořádně hloubka na pádlování. Všude trčí velkou vodou přinesené stromy a vybírání stopy je čistá loterie. Cesta přes začátek jezera je značená žlutými bójkami, které musíme míjet zprava a dovedou nás k pravé straně, kudy musíme jet, ne dále, než 200 metrů od břehu. Jezero Lake Laberge je dlouhé asi 50 kilometrů a má pověst místa s možností náhlého zhoršení počasí a velikých vln. Asi jako u nás pověst Lipna, ale trochu víc. Pravý břeh je skoro rovná linie a mělké zátoky se dají přejíždět při zachování pravidla 200m.

Hladina jezera je v nadmořské výšce 628mnm. Dokola je lemováno kopci, nejenom The Boobs 1026mnm, ale i dalšími i přes 2000 metrů vysokými.  Jízda se tu prostě vleče, co jiného. Je to jako přejet Orlík na délku. Na mírný zadní vítr mám rychlost 8km/h, když to dobře jde. To znamená 6 hodin jízdy po zcela stojaté vodě s výhledy na hladinu, na které je vidět zakřivení zeměkoule podstatně lépe, než na Rozmberku. A někde tam na horizontu vidím čtyři tečky, z nichž jedna je tuším můj kolega z C1 Mike. I u hodně vzdálených pádlerů jde poznat, jestli je to kajakář, nebo kanoista. Podle pohybu, nebo jak se blýská pádlo. Blížím se na úroveň ostrova Richthofen. Vítr trochu zesiluje a stáčí na zadoboční zleva.

Jedna stránka v zalaminované kilometráži, co máme povinně sebou je tady na rovině asi 10km.  člověk se těší, až otočí list, ale ono to trvá.  Když jsem asi ve dvou třetinách délky jezera, vítr při přechodu nějaké drobné fronty ještě zesiluje a stáčí se na boční. Jedu celkem blízko břehu a musím to rovnat na širou hladinu, abych eliminoval snášení větrem. Vlny jsou rozbité, jak se vrací od kolmých skal v tomto místě. A pak se to najednou stalo. Jedna větší vlna zvedla loď jak ruka číšníka podnos se špalírem polívek a poryv větru mně otočil do vody.  Na eskymáka není ani pomyšlení, vykopávám se z lodě a šprajdy. Otáčím loď dnem dolů. Na šňůrce visí ešus, ale závodnická krmě z kolínek a kuřecího je tak hutná, že v ešusu drží komplet. Jen slívám vodu a odteď to bude trochu bez chuti. Plavu, strkám loď ke břehu a vzpomínám si, že hladina tu rozmrzla jen před měsícem. Volám postupně  na posádky dvou závodních lodí plujících těsně okolo, ať mně dotáhnou ke břehu. Jasně slyší, rozumí, ale dělají že nic a po krátkém zaváhání pádlují dál. To je velká rána hlavně na morál. Když jsem skoro u břehu, připlouvá motorový člun záchranářů a ptají se, jestli jsem OK. Jo a teď už to tam dostrkám. Naštěstí fouká ke břehu. Poslední metry mi dokonce vítr loď bere, posílá ji napřed a vlny příboje s ní chvíli mlátí o břeh. Lezu z vody a pokouším se co nejrychleji překulit a vylít loď. Ozývá se hodně špatný zvuk. Vylívám loď a otáčím zpátky. Ajaj, jak bylo v lodi dost vody a ještě bagáž, prorval jsem ji o špičatý šutr těsně pod vodoryskou. Teď je tam díra ve tvaru obráceného písmene T.  Napadá mi, že to je přinejmenším konec závodění. Pak rozmýšlím co mám. Tesu nemám, ale obyčejnou izolepu jo. Nacpu poskozené cípy zpět na místo, suším zvenku povrch okolo díry co to jde a přelepuju několikrát izolepou. Vydrželo to pak do cíle a ještě do Čech. Vylívat celou cestu vodu z děravé lodi by bylo přílišná pakárna.

Jsou čtyři hodiny a něco odpoledne. Skáču bez převlíkání do lodi a makám kupředu. Tahle epizoda mě musela stát minimálně deset minut. Sčítám ztráty. Ke dnu jezera šel telefon, selfieklacek, poklička od ešusu a žlíce. Odteď budu muset jíst jak Ind (Eastern Indian říkají tady) rukou. Trochu je mi ziminka, ale rychle se zahřívám pádlováním. Postupně dojížím lodě, které jsem pracně předjížděl v minulých hodinách.  Za nějakou dobu přichází krize. Už jsem se těšil, že bude konec jezera, ale to se mi vodou slepily plastové stránky kilometráže a po rozlepení je tam o dvě stránky víc. No nic, musí se to odpádlovat a musí všichni. Před výjezdem z jezera se přejíždí větší zátoka a je potřeba se vyhýbat mělčinám, protože jak je malý průtok v Yukonu, i hladina jezera je o dva metry níž, než obvykle. Břehy občas vypadají jak na upuštěném Orlíku. Napravo ode mně jede C8 s dívčí posádkou a ozývají se výkřiky „Shallows! Damned Shallows!“ a pak zvuk laminátu škřípajícího o šutry. Následují výkřiky nevole i vole.  Znalcům vodáctví je jasné, že za vše může háček. Nevím, jestli na C8 je jeden háček, šest porcelánů a jeden zadák. Daří se mi mělčiny odbýt jen pár klofnutími pádlem do štěrku a už je tu konečně pravá zatáčka, kde začíná být cítit znovu tah řeky. A taky kontrolní bod.  Volám na pořadatele svoje číslo a makám dál. Na břehu je pár posádek, odpočívají a vypadají více, či méně zdrchaně.  92 kilometrů od startu, deset hodin jízdy, nejnáročnější část za sebou. Je asi sedm hodin večer.
Úsek Yukonu od jezera po ústí Teslin River se nazývá Thirty Miles River a rozhodně to není žádný valící veletok. Letos při závodech už vůbec, bylo vidět na březích, že voda je víc, jak metr pod letním normálem. Charakter plavby byl jak Berounka někde pod Skryjemi, mírně tekoucí voda, občas štěrkový práh, občas mělčina.  Předjíždím závodníka na paddleboardu (poprvé jsem ho předjel na jezeře před krysou). Před každou peřejkou kleká. No tady není opatrnosti nazbyt. Později jsem zjistil, že to byl nejrychlejší SUP.  Vzpomínám na svoje rychlý kamarády paddleboardisty z Čech a říkám si, jak by si tady asi vedli.  Doplňuju vodu z řeky a prášek jonťáku do picího vaku. Tady to ještě jde, Yukon pod jezerem vypadá křišťálově.
136km od startu se vlévá zprava řeka Teslin. Potud měl Yukon velký podstav, ale všechny jeho pravostranné přítoky mají zas vody nad letní průměr. U těch dalších přítoků, které by přicházely v úvahu v případě kompletního závodu, jsme byli na briefingu dokonce varováni před zvýšeným množstvím plovoucích stromů a kusů dřeva.  Každopádně odtud už to tak nějak valí, jak by si to člověk z gauče doma představoval.  Je půl desáté večer.
Míjím vlevo telegrafní stanici zaniklé osady Hootalinqa a pak čím dál rozpadlejší trosky parníku Evelyn na ostrově Shipyard Island (bez Octopus). Řeka už je tu široká asi 200 metrů a vyplatí se trochu začít uvažovat, jestli řezat zatáčky, nebo hledat rychlý proud na vnější straně, případně jinde. Je to alchymie, každá zatáčka je originál. Ale dokud není řečiště moc komplikované, vyplatí se vyjíždět zatáčky řekněme vnějškem prostřední třetiny.
26. června O půlnoci, asi 170km od startu vytahuju čelovku, nasazuju a rozsvěcím na minimum. Sice je vidět hůř, je řekněme šero, ale v kilometráži se dá číst pohodlně bez svícení a voda se dá číst taky.  Průměrná rychlost plavby tady je 14km/h.  Následují celkem úmorné hodiny plavby a sjíždění ztráty. Mezitím navigovat a v neposlední řadě jíst jídlo z ešusu, pečivo a koláčky, nebo aspoň ty, to se po kryse nerozčvaňhaly v sáčku do odporné hmoty. A motivační Snickersky.  Zapomněl jsem při balení na start tu krásně připravenou dózičku plnou už vyloupaných Lipo hroznových cukrů. Jen ji otevřít, dát do huby a sypat. No škoda… A taky nezapomínat pít.
Asi v jednu v noci koukám do kilometráže a říkám si: „Ok, za chvíli celkem ostrá zatáčka doprava“ trochu klimbám, ale pořád v plném výkonu to beru podle hesla: „Až to půjde, vemte to doprava.“ Jenom mi v hlavě problesklo: „To bylo nějak sakra vostře doprava.“  Ale nechal jsem to zapadnout. Za chíli jsem kouknul na břeh a koukám, že vůči němu stojím. Já nekrouhnul zatáčku, ale okolo dolní špice velkého ostrova a usilovně pádloval proti proudu. No nic, tohle mně docela solidně probudilo. Obracím a makám.
O půl druhé potkávám první loď po sto kilometrech. Jedna z lodí, co mi posádka nepomohla na jezeře… Předjíždím mlčky, nejsme si sympatický..
Půl třetí, 190km za sebou. U levého břehu je uvázaný motorový člun a na břehu oheň. Kontrolní bod u Big Salmon River. Volám číslo a frčím dál.
Někdy ve tři v noci začínám v rovinkách matně vidět skupinku několika lodí před sebou. Ale matematika je neúprosná. Pokud máte na někoho kilometr ztrátu, musíte jet hodinu o kilometr za hodinu rychleji, abyste ho dotáhli. A to je o strašně moc. Okolo čtvrté jsem skupinku dotáhl. Mezitím se od skupinky oddělila jedna loď – můj kolega singlíř Mike.  Toho jsem dotáhl o něco později. Pozdravil jsem „Good morning, Mike…“.
Nastala honička a tahanice o každý metr. Normálně finiš. Jako jo, finiš na poslední čtvrtku závodu je trochu delší, ale tady to dělalo 80 kilometrů. Síly byly víceméně vyrovnané. Občas někdo zkusil trhák, ale marně. Mezitím jsme předjeli nějaké lodě, co dávno dřív předjely někde na jezeře mě. Když si jeden z nás vzal jídlo, nebo pití, což je nutné,  hned zaostal za tím druhým minimálně o délku lodě. Z osady Little Salmon Village jsme měli jen zelenou šmouhu a sotva stihli zavolat čísla na kontrolu. Tady, 50km do cíle, je první místo, kam se dá běžně dostat autem. Jedeme co to dá, možná až nezdravě hodně. Snažím se pořád dost jíst a pít. Přede mnou špalír Snickersek. Jen loupat je zdržuje. Už mám plus minus v hlavě vypočítané, kdy dorazíme tímhle bláznivým tempem do cíle, takže mám i rozpočítané pamlsky. A poslední kofeinovou tabletu, tu je potřeba dobře načasovat. Z tréningů a jarních závodů v Čechách vím, že mi zabírá za půl hodiny a pak zvolna odeznívá.
40km do cíle, míjíme skálu Eagles Nest Bluff, neboli útes Orlí Hnízdo. Je půl sedmé ráno, sluníčko začíná hřát.

Očima hypnotizuju kilometráž. Mike začíná taktizovat a zkouší jinou stopu, než já. Ale většinou mu to vyjde pomaleji a musí mě zas dotahovat. Zbývá pár zatáček. Akorát tady má každá zatáčka několik kilometrů. Loni mi přišlo, že to tu vůbec neteče. V poslední pravé zatáčce, asi pět kilometrů do cíle, je moje volba jet prostředním, ale od pohledu docela rychlým ramenem mezi řadou ostrovů. Mike volí vnější, určitě rychlou, ale o dost delší stranu zatáčky. Jsme od sebe najednou asi 200 metrů šířky na řece, která tu se všemi rameny má 300 – 500 metrů na šířku. Pak najednou Mike mění trasu a přejíždí do mojí stopy. Asi už celkem pomalou vodou před ostrovy.  Tím ztrácí asi třista metrů. Tohle stáhnout na několika kilometrech by muselo být šílený. Mezitím se za zatáčkou objevuje vedení vysokého napětí přes řeku s bílými a červenými „bójkami“. To je znamení, že cíl už je za zatáčkou. Asi tři kilometry. Zatínám zuby, sbírám zbytky sil a čtu vodu, abych neudělal nějakou botu. Jen občas se ohlídnu, to zdržuje. Ale náskok minimálně držím.  Zatáčka je nadvakrát lomená, jeden ostrov se jede zprava, druhý zleva. Poslední kilometr už je vidět cíl. Přejíždím do pravé části řeky, abych neminul.  Už je slyšet fandění ze břehu a pak siréna při proplutí cílovou čárou.  Je 9:10 ráno. Těsně pod cílem přistávám u mola. Kontruju a přistávám v proudu pomalinku. Když už je zakázáno přistávat normálně – tedy v proudu přídí proti proudu. Rozhodně nemíním jet okolo a hodit dobrovolníkům lano, jak je to v instruktáži a dělají to v C8. Krotím dobrovolníky, aby mne netahali ven z kanoe moc rychle. Asi jako dědeček v Saturninovi. 24 hodin bez vystoupení v lodi, velkou vetšinou klečmo, někdy lýtka křížem a kolena na bortech.  A teď musí kolena a nárty zase zjistit za velké bolesti, k čemu původně sloužily.

Tři minuty po mně připlouvá Mike. Taky nevystupuje z lodi lehce, ikdyž místní jezdí s nohama před sebou.  Dáváme hendšejk, objímáme se a fotíme se. Nemusíme si toho moc povídat, víme, že to bylo skvělé a napínavé zápolení mezi kamarády. A zbytek dne bylo na práci jen jíst, pít a odpočívat, zkrátka samé radosti. Od čtvrt na deset dopoledne, to ještě běžní vodáci ani nedávají na vodu.

27. června. Ráno na pohodu vstáváme a mísíme se do průvodu belhajících do kryté verandy kempu, kde je podáván v rámci organizace společný brunch. Brunch se vydařil, chutnalo nám, nikdo se neupejpal. Jen po konci brunche na foodtrucku, který tu po drobném požáru supluje kuchyni vyvěsili ceduli „We are out of bacon!“  A pak už se vše pomalu schylovalo k vyhlášení výsledků. To se opět konalo v lesíku, který je vlastně normálně terén pro stany v kempu. Jen letos bylo vyhlášení méně improvizované.

Když to shrnu, vyhrál jsem kategorii C1 v čase 24:10:35 před druhým Mikem s časem 24:13:28 a třetím Matthewem Smithem s časem 26:31:55.  Ne že bych to bouřlivě oslavoval, ne, že bych tím žil, ale mám dobrý pocit, že jsem si splnil sen (byť trochu polovičatě), a že zážitek byl velmi intenzivní. Snad nevyvolám závist, když napíšu, že s výhrou jsem si přišel i na šek v hodnotě 605 dolarů. Pravda, startovné stálo 800, náklady na loď, tréningy a všechny ty vajíčka na slanině potřebný k nabrání kondice nepočítaje. Ale každý dolar vydělaný pádlováním se počítá.

S pomocí kamarádů jsem sehnal odvoz mojí lodi do Whitehorse a skladování v půjčovně. Stopařský způsob cestování sice od nás vyžaduje hodně improvizace, ale zase nám dává – prostor pro improvizaci a prostor pro svobodu cestování, jaká by jiným způsobem nebyla možná. Pomalu jsme si sbalili věci, dali si ještě před opuštěním ostrova civilizace další jídlo, pivo a zmrzlinu a pak si šli stoupnout se vší bagáží za bufet na začátek Campbell Highway, která tu odbočuje z Klondike Highway a začali stopovat směr Pelly River..
.
A byli jsme zase On the road…

Kamera: Monika & Chobotnice, text Chobotnice