Dlouhá cesta ze západu, aneb s Egerhardem v zádech.

Motto: Když to bude jednoduchý, nebudeš to dělat.

Stíhanej ranama osudu, už mi šla ze všeho hlava kolem, v dálce už bylo slyšet Chocholouška jak dává pokyny mne sbalit a zbejvala jediná možnost jak vše vrátit k dobrýmu a zachovat si alespoň trochu rozumu. Samozřejmě ta možnost je pořádná vícedenní plavba. Rodinný a pracovní povinnosti mi dovolovaly odjet na max čtyři dny. Zprvu mne napadla oblíbená Sázava, kde jsem v podobnym období strávil jedny velikonoce. Pak jsem se ale podíval na předpověď počasí, zejména větru a ta říkala, že má celou dobu foukat silnej západ, případně jihozápad. Takže nápad se Sázavou padnul, to by fakt nebylo ono. Tak teda mapa vodstva a železnic a co že teče ze západu? Po chvíli jsem zjistil, že do Holýšova na Radbuze jezděj přímý rychliky ze Smíchovskýho nádraží, což by řešilo pendla. Radši bych do Horšovskýho Týna, ale tam se dostat je moc komplikovaný. Ale i takhle to dělalo hezkejch 194 kilometrů.

Radbuza Chobotnice
Tak se tedy ocitám v sobotu ve tři odpoledne u Radbuzy v Holýšově. Opouštim svoje auto a odplouvám v dál, s mírnym větrem v zádech. Z počátku to teče údolím, sem tam skála, ale pod Stodem začíná placka.Radbuza Chobotnice bobrPo březích je množství okousanejch stromů i křaků od bobrů. Taková bobří probírka. S blížícím se večerem a otevřenější krajinou sílí vítr. Stále do zad.Radbuza Chobotnice
Kdyby vám někdo tvrdil, že Pančava nejde sjet, tak vězte že by to za vhodnýho průtoku šlo. Pančava má obyčejnou šikmou spádovou desku bez skoku na konci. Těsně nad timhle jezem byl most a pak si tam někdo postavil chajdu. Ale vypadá to, že nestíhá už nějakou dobu údržbu.
Radbuza Chobotnice
Když začala padat tma, zastavil jsem u místa kde břehový porosty vytvářely aspoň trochu chráněnější a přitom volný místo. Pocvičil jsem se v rozdělávání ohně z mokrýho dříví po zálesáckym způsobu, za použití pouhýho jednoho zapalovače a švýcarskýho nože. To jsem ještě nevěděl že level v tomto si budu každej den o dost zvyšovat.
Během noci se vítr ještě zesílil, až jsem začal mít obavy o stromy okolo, plachtu nebo loď. Vylezl jsem do tmy a přivázal loď koňadrou. Do rána, kdy už zas moc nefoukalo vydrželo vše na svym místě. K přípravě snídaně se hodila menší forota dříví schovaná po převrácenou lodí.
Radbuza Chobotnice bobr
Protože jsem měl velkej cestovní plán, vstával jsem hodně brzy a vyjel ještě v noci. Někdo by vám mohl tvrdit, že 7:15 je už ráno, ale většina mejch kamarádů který světem prošli a ledacos viděli vám potvrdí že to je jednoznačně noc. Odměnou za noční starty mi byla po všechny dny pestrá přehlídka zviřátek okolo vody. Například tady jsem vám chtěl vyfotit plavajícího bobra, ale asi vycejtil pohyb mýho ukazováčku na spoušti a šel se schovat pod hladinu. Ve všech traperskejch knížkách se vyskytuje „Hlasité plácnutí bobřího ocasu o hladinu“ jako povinnej prvek. Tak jsem vám vyfotil to plácnutí.  Dovedete si představit tem hluk plácnutí ke konci noci?
Radbuza Chobotnice
Před Dobřanama začalo pršet a pak už celou neděli jen pršelo víc, nebo míň.Radbuza Chobotnice Plzeň Tohle je Radbuza v Plzni, vyloženě vodáckym městě, který by si skoro zasloužilo svoji kapitolu. Ale na množství neni zas až tak o čem. Po festovnim voleji a hrázi přehrady České údolí by člověk třeba čekal že uvidí nějaký náznaky města. Ale ne, jen prales, prales, prales, pak po pár ruinách papírna a hned snad nejdebilnější přenáška jezu u nás. U kožichový lávky(Patrně pojmenování z dob lovců kožešin, nebo mamutů) vytáhnout loď, nandat pořádna na ramena a vyrazit Lonely planet a jiný podrobnější průvodce doporučujou pravej břeh. Chce to vidět na cestu, aby člověk nesmetl nějaký stromy nebo snad lidi. Po chůzi v dýlce něco přes kilometr, okolo zhruba všech domů co v Plzni maj spustil jsem s při první příležitosti k vodě, škvírou mezi poslednim mostem a jakymsi lokálnim pivovarem. Tu škvíru používaj místní jako popelnici. Alespoň to líp klouzalo dolu. Na protějšim břehu se dát na vodu nedá, všechno je zahrazený plotama nebo larsénama, prej tam stavěj jakousi promenáááádu. A odtud dál okolo řeky za pivovárem zas jen prales, prales, akorát skládkovýho typu.  Tož Plzeň – město který se rozhodlo ukázat svou velikosť tim že požene vodáky s loděma přes celý město s loděma v ruce. Ale třeba jednou pochopěj svoji pošetilosť a způsoběj lepší přenášku.
Ale aby nebyly jen blbý zkušenosti z Plzně – když jsem nasednul do lodě po obědě ještě nad přenáškou, zpoza zatáčky se vynořila loď. Přesněji světle zelenej kajak a v něm Karel. ,“Ahoj, jářku Karle, co tu děláš?“ „Ahoj, nu pojíždim od jezu k jezu a trénuju na maraton Wielka sila. a co ty?“ „Nu pojíždim od Holýšova do Prahe a trénuju na maraton Wielka sila.“     Nu znáte to, takový ty překvapivý setkání v pustině…Berounka Chobotnice
Pod Plzní a jezem Bílá Hora začíná zase pěkný oudolí se slušně tekoucí vodou. A taky mi začalo pořádně foukat, a to tak že občas se dalo jet jen na vítr opírající do mejch ramen a lodi, nebo jindy jsem měl co dělat abych udržel loď ve směru, když vítr ji stáčel bokem. Utábořil jsem s asi šedesáti kilákama v pádle na úpatí závětrnýho svahu, kousek pod jezem Žíkovec a rozdělal oheň z dříví mokrýho jak hnůj. Přivázat loď a šup do hajan sušit na sobě mokrý kalhoty, aby byly ráno suchý.  Na tyhle vícedenní výlety s teplotou okolo nuly a deštěm snad neni vhodný oblečení. Neopren je nesmysl, v něm je strašná kosa. Pláštěnka je nesmysl, v tom je člověk za chvíli durch propocenej, plus se vyvzlíná a prošoupe dovnitř voda při pohybu. Nějakej ultra drahej Gore-suchej oblek by se někomu moh jevit ideální do chvíle než zjiští že všechny přenášky vedou šípkovym křovim. No a pak varianta mít v lodi pojízdnej šatnik se suchym oblečenim  a mokrý zahazovat.  Tolik vsuvka o oblečení. V noci foukalo podle zvuku fest, u mne skoro vubec. z protějšího svahu jsem slyšel padat stromy. To jsem ještě netušil že to byla bouře Egerhard, která nechala statisíce domácností bez eletriky a tak. Ještěže  ani ráno jsem eletriku nepotřeboval, vystačíce si ohněm z dříví mokrýho, jak kdybych ho vytáhl z řeky. Berounka ChobotniceOdjíždim  opět ještě koncem noci. Solidně to teče, z pěknejch 20kb v Liblíně to nastoupalo na parádních 40. Počitám že se slušný části to byla dešťovka co jsem během neděle vylejval z lodi.  Už za slunce projíždim pod zříceninou Krašov.
Berounka Chobotnice Týřov
Všechny stravovací možnosti okolo řeky jsou zavřený, tak okolo poledního dávám fazole na Týřovskej způsob. Skromná strava, ale zas se to obešlo bez udivenejch pohledů a čmárání koleček na čelo jako v jistym podniku v Plzni. Berounka Chobotnice snih
Během dne chumelilo tolikrát, že to ani nemá cenu počitat. Sníh časem roztál, nebo z toho co bylo blíž, jsem uplácal někde u Branova standardní sněhovou kouli. Obblíbená hospoda U Jezzu byla úplně zavřená, ale podle hesla že jíst se má když je příležitost jsem si dal svačinou o dvou chodech v roztockym hotelu u mostu.  Tam, kde jsem loni okolo Roztok drhnul to dnes krásně valí, protože elektrárna to nestíhá pobrat a je teda příležitost užít si rychlou plavbu to tomhle jindy suchym úseku. Končim zas s něco víc jak šedesáti kilometrama někde nad Nižborem.Berounka Chobotnice Nižbor
Odjezd zase za noci, po snídani na ohni z dříví který jako kdyby pár tejdnů drželi v řece pod kamenem. Odměnou je východ slunce nad Nižborem. Do Berouna je to kousek. Strašlivej berounskej jez se dřív překonával náhonem do Litavky, nebo luxusní šupnou – tobogánem ze štěrkový propustě. Nic z toho dnes není, takže zbejvá celkem normální přenáška vpravo přes špičku ostrova.Berounka Chobotnice
Pod Berounem to krásně valí, další jez je až v nějaký vesnici jménem Karlštejn. Většinou bylo slunko, silnej vítr do zad.Berounka Chobotnice probírka
Tady dělali probírku trochu jinak než bobři, prostě inženýrsky. A vedle funěl náklaďák s podávacim ramenem a obří štěpkovačkou, z který to šlo rovnou na kamiony. Takhle se pečuje šetrně o přírodu a od nějakejch bobrů si to rozvracet nedáme…Berounka Chobotnice Karlštejn
Karlštejn, vesnice která má několikrát víc cedulí „Zákaz stanování, koupání na vlastní nebezpečí“ než věžiček.
Někde v Dobřichovicích jsem se podival na hodiny a jízdní řády a zjistil že abych stihnul rozumnej vlak ze Smíchova, musim zvýšit tempo. Berounka Chobotnice ČernošiceNaštěstí od novýho jezu v Černošicích nejsou žádný další jezy. Ale ten jez v Černošicích je skutečně pitomej. Trvale zahrazenej, takže za normální vody nesjízdnej. Teď by to třeba i šlo, ale před vjezdem do retardérky jsou po obou stranách čtvercovatý rakouský vlajky, o kterejch lidi z plavební správy tvrděj že to znamená „Zákaz vplutí“ Pak člověk pochopí rčení Zdeňka Šmída – „Byla blbá jak zavřená šlajsna.“
Jak nebyly dál jezy a i pod soutokem na Vltavě foukalo do zad, stihnul jsem příjezd na Císařskou louku s rezervou. Vyjednal jsem si schování lodi v kempu a šup na Smícháč na vlak do Holýšova pro auto. Ten měl překvapivě půl hodiny zpoždění.
Tož tak s tim vejletem. Celkem napádlovanej po 194 kilometrech, trochu v horečnatym stavu, ale znovu nabitej elánem a optimismem. I přes dílčí nedostatky typu počasí, nebo Plzeň to byl skvělej vejlet. Mimochodem, Berounka je nejlepší asi naší řekou, která se dá sjet v jednom tahu od samýho začátku po samej konec. Ještě si to dovedu představit za ideálních podmínek u Otavy, naopak u Vltavy v jednom tahu na jedněch lodích si to moc představit nedovedu.

Chobotnice

3 odpovědi na “Dlouhá cesta ze západu, aneb s Egerhardem v zádech.”

  1. Ahoj,
    jel si někdy i ten vršek, cos nestihl – z Horšovského Týna? Z nádraží se dá dojít ještě kousek nad město, před ústí Čerchovky. Z Tejna do Holýšova je to taky pěknej úsek.
    Kouďa

    1. Nejel. Jen takhle z Holýšova, páč tam jede přímej vlak a potřeboval jsem se dostat zpátky pro auto. Na úsek z týna jsem mlsně koukal, ale spojení zpátky mi vycházelo vždycky s několika přestupama a čekáníma v Domažlicích a podobně.

Napsat komentář: padlovanic Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *