Donau & March, aneb Venkovani jedou do Rakous…

Už dlouho jsem se chtěl dostat znova na Dunaj pod Vídní. Nejlépe to spojit s nějakou pracovní cestou. A jako na potvoru, zrovna žádná práce tím směrem nebyla. Tak teď v době covídový jsem usoudil, že vystrčím hlavu  ze samoty dílny a pojedu mrknout na ten Danubius. Krátký průzkum možností cestování a nábor na Facebooku dal vzniknout sestavě popsané už v názvu článku. Notoricktí splouvači Salzy a dalších rakouských kvaků byli ze hry, protože do Rakouska nesměli Pražáci.  Tak vznikla sestava já, Láďa a Dáda. Kanoe a dva seakajaky. Plán byl pomocí pendlu čistě rakouským vlakem dát za víkend dvakrát Dunaj z Vídně k Wolfsthal, což je poslední vesnice na pravém břehu před Bratislavou (poněvadž na Slovač nesměli Čehúni všech druhů).
Po řadě peripetií a výměně aut jsme s Láďou dojeli ve čtyři ráno do Vídně a dospali chvilku u Výzkumného ústavu pro stavbu lodí. Takže prakticky u kolegů. Ráno dorazil i Dáda a zahájili jsme směs činností snídacích, oblékacích a na vodu chystacích. Tedy hlavně kajaková sekce, my kanoisti se moc nechystáme, prostě skočíme do lodě a jedem. Taky to bylo celý víkend kanoistické sekci (závistivě?) předhazováno.
Když bylo chystání dosti, jali jsme se nasedat na rychle tekoucí hladinu kanálu Donaukanal, který teče centrem Vídně. Tak se dá projet celé město za celkem chvíli. Jen je potřeba dávat v úzkém korytě pozor na velké a někdy i rychlé lodě. 
Aby zas někteří neřekli, že jsem krajinkář, který dává jen veliké celky záběrů, kde nejsou detaily, tak tady jsem si dovolil udělat výřez, kde je vidět láďova osobitá technika nastupování do grónského plátnem potaženého kajaku s tradičně malým límcem a tradiční navlékací  ochranou – seasock. To je takový pytel na zašmodrchání a znehybnění nohou pádlera v lodi, třeba o tom budeme jednou publikovat více podrobností.
Cesta přes Vídeň rychle ubíhá. Ne, že by ji z lodě viděl člověk celou, ale rozhodně je to zajímavá perspektiva. V centru Vídně míjíme i soutok se zdejší obdobou Botiče, Vídeňkou, neboli Vienner Fluss.  Ta začíná nad městem, ale pozoruhodná je spíš pro urban paddling se vším, co k tomu patří. Stupně v navigaci a především tunel, akorát podstatně delší i širší než ten na Botiči. Ale za vyšší vody se i Vídeňka jezdí.

Na spodním konci Vídně jde dunajský kanál více parky nebo mezi průmyslovými areály. Na březích stojí množství tradičních rybářských chat s obrovskými čeřeny zavěšenými přes dvojnožku na navijáku.

Těsně pod Vídní jsme se setkali s Jurajem, který sem se svou vlastnoručně vyrobenou krásnou žebrovkou Emily přijel z Bratislavy. 
Tak se na pláži dunajského ostrova ocitly tři dřevěné lodě a přitom každá vyrobená zcela jinou technikou. Jurajova žebrovka (o stavbě zde), Kajak Skin on frame  – dřevěná laťová kostra potažená z nedostatku tuleních kůží plátnem  – dlouhodobě zapůjčený Láďovi (o technice přímo z místa zrodu lodě zde) a konečně moje Cedrofka, vyrobená poměrně moderní technologií ze sendviče dřevo/epoxidový laminát.  Tu zelenou plastovou věc moc mezi lodě nepočítám, není a ní ani kousek dřeva.
Když jsme si dostatečně vzájemně vyzkoušeli lodě, vydali jsme se po proudu. Fotky nepostihnou jak obrovská je to pro našince řeka. Traverz z jednoho břehu na druhý vezme docela ´čas. A proud tu sice nevytváří krom míst u výhonů – hrázek vlny, ale je hodně rychlý. To je vidět i když se člověk blíží k některé z bójí vymezujících plavební dráhu. Bóje se zmítá v proudu a přes její baňaté tělo se valí hlasitá vlna. Na bóle a lodě, některé velmi rychlé je potřeba dávat pozor.
Oběd jsme měli načasovaný do podniku Hummer´s uferhaus v Orth an der Donau. Zkrátka do krásné výletní rybí restaurace na samém břehu Dunaje. Výběr není až kdovíjak široký, kdo jsme šli do restaurace, tak jsme si dali Karp auf serbische art, neboli kapra po srbsku. Byl výtečný. V restauraci jsme museli vyplnit prezenční listinu kvůli případnému trasování Covidu. Ale duši nám to neukradlo a vyplňoval to tu bez remcání každý. Obsluha tu byla i v těchto časech milá, našli nám místo kam jsme se vešli i bez rezervace a kajakářům poskytli rezervní ubrusy přes židle, aby jim je nezamáčeli.
Juraj se svou neteří na háčku mezitím vyrazili k Bratislavě, aby stihli doplout před předpovídanou bouřkou.
Skoro celá délka řeky mezi Vídní a Bratislavou včetně lužních lesů na obou březích je národním parkem, kde se nesmí krom jednoho místa tábořit a kde i přistávat a vstupovat na pláže se smí jen někde. Krom hrází, které nahání vodu do plavební dráhy je koryto řeky přírodní, bez navigace. 
Rameny se smí také proplouvat jen některá, ale toto nad Hainburgem například ano. Může to působit jako mnoho omezení, ale taková má každý národní park. Akorát tady je hlavní dopravní tepna skrz park řeka. 
Když jsme se přiblížili k Hainburgu, nad našimi hlavami se začala stahovat mračna. Tuhle fotku sám portrétovaný rider Láďa nazval „Frodo odplouvá do Mordoru“. 
Kousek pod Hainburgem na protější straně ústí řeka Morava. Prý tam bývají velké víry a tak, ale to nemohu posoudit, zatím jsem tu jel vždy při pravém břehu. Nad soutokem na skále je zřícenina hradu Devín. Pod hradem je stavba o jejímž účelu nebo názvu jsme vedli dlouhé debaty.
U Wolfsthal na pravém břehu jsme po asi 65km zakončili plavbu, nechali Láďu hlídat lodě a s Dádou se vydali dva kilometry na nádraží lijákem, který přišel přesně podle předpovědi. Museli jsme i popoběhnout, abychom stihli příměstský vlak, který nás dovezl na nádraží nedaleko našich aut ve Vídni. Pak jsme sjeli auty dolů k lodím a zahájili večeři a zároveň debatu co s dalším dnem. Plán na druhé kolo Dunaje byl z různých důvodů zavrhnut a zvítězilo moje náhradní řešení dát si Relativně přírodní úsek Moravy mezi Rakouskem a Slovenskem. Podle dostupnosti autem z rakouské strany jsme vybrali úsek 18km mezi Jedenspeigen a Angen an der March.

Ráno jsme dodojeli auty k řece do Jedenspeigen, vyložili tu lodě a dojeli nechat jedno auto v předpokládaném cíli plavby. Řeka Morava/March je tu po obou březích lemovaná krom lesů i rybářskými chatami s obřími čeřeny. Vypadá to, že zde tráví čas odpočinkem, nebo večírkováním s občasným vytažením sítě. 
Celý úsek asi 60km od soutoku Dyje s Moravou až po ústí do Dunaje je bez jezů a ač je spousta meandrů napřímených, tak řeka působí hodně přírodně a krom chat na jejích březích není mnoho civilizace. Hned od startu nám připadalo že je nějak vysoká hladina a rybáři nám potvrdili, že je asi o 120cm vyšší hladina, než obvykle. Průtok byl asi 90 kubíků. Bylo vidět, že před nedávnem šla voda asi o metr a půl výš při 250ti kubících za sekundu. To jsme netušili, že zakrátko zaprší a půjde tudy 700 kubíků. To už musel být docela cvrkot. 
Rybářské chaty mají zvláštnost na realitním trhu – k jejich koupi je povinnost prokázat se platným rybářským lístkem. Teoretizovali jsme nad možností pronájmu takové chaty jako základny na přespání při vícedenním vodáckém pobytu zde, ale vypadá to, že taková možnost není. 
U Dürnkrut jsme minuli pískovnu, kde těží písek z Moravy pomocí korečka, které je tažené na ocelovém laně mezi pískovnou a pontonem u druhého břehu. 
Celý víkend jsem poslouchal hlášky o „Zapráskanejch kanoistech“, kteří si protáhnou nohy kdy chějí, snadno se jim vystupuje a nastupuje do lodi, nemusejí se zašprajdovávat, necákají si na hlavu…  Třeba i tady v mrtvém rameni řeky. 
Plavba díky vysoké hladině vody a absenci jezů rychle  uběhla. Za celou cestu jsme nepotkali ani jednu loď. Jen pár červených kanoí půjčovny v cíli naší plavby. A zde také mezinárodní přívoz.
U přívozu je budova bývalé celnice na vysokých nohách, aby odolala vysoké vodě. Tady jsme si dali pozdní lehký oběd a opět okrášlili místní prezenční listinnu svými jmény. Navázali jsme lodě na auta a vyrazili zpátky ke svým domovům.
Celkově jsme víkend v Rakousku, který jsme stihli ještě dokud to před podzimní vlnou Covidu šlo hodnotili vysoce kladně a začali předběžně plánovat návrat na podobnou další kombinaci.  Možná Dunaj pod Vídní, Morava pod Břeclaví, plus maďarská ramena Dunaje pod Bratislavou. Ideální kombo na květnové svátky, kdy ještě nejsou komáři.

Chobotnice
Foto Chobotnice & Láďa

Jedna odpověď na “Donau & March, aneb Venkovani jedou do Rakous…”

  1. Budova na brehu Dunaja pod hradom Devín je Amfiteáter, jediný zachovaný objekt hitlerovskej Tretej ríše na Slovensku (v rokoch 1938-1945 bol Devín pričlenený k Nemecku). Strecha budovy slúžila ako javisko a okolitý svah bol upravený do terás, ktoré slúžili ako hľadisko pre 100.000 divákov. Po vojne sa budova dostala so správy podniku Reštaurácie a jedálne, ktorá tu ďalej prevádzkovala reštauráciu a amfiteáter, po r. 1989 získalo budovu do správy Mestské múzeum, ktoré ju obratom bezodplatne prenajalo na 99 rokov švédskej firme, ktorá bola povinná objekt zrekonštruovať. Mesto túto zmluvu ovšem vyhlásilo za neplatnú a tak odvtedy bežia súdne konania a budova zatiaľ veselo chátra… https://vtedy.sk/scalr/640/427/1466495604111.jpg

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *