Na kanoi čtyřmi státy (štyrma státama)

Přihodila  se mi taková věc – práce na architektonickym modelu do Kroměříže. No pokud by to někoho moc zajímalo, votom modelu je víc ke čtení třebas tadyk. No a jak nerad sedim f autě jen tak hodiny kulivá jednomu oučelu a rád spojuju cesty, taxemsi řek, že když už tam budu, tak si sjedu nějakou tu řeku. Koukám na mapu a vona tam teče Morava, vocaď imrvére sjízdná. Po instalaci a zejména fší tý slávě s vodhalovánim (modelu) semse zas převlík z kvádra do vodáckejch letních hadrů a přespal na břehu řeky za městem.
Synagoga Kroměříž Chobotnice
F úterý ráno ještě byly nějaký vyřizovačky s městem a pak nákupy, no stejně pršelo. Ale za posledníma kapkama deště jsem se hned spustil. Teda spustil z ulice po strmý navigaci pod autobusákem do řeky.

No bylo eště pošmourno a ten průjezd korytem krz město žádná moc paráda, tak snad se to časem zlepčí. No tak nějak semse doploužil až k jezu Bělov.(Sapwood willage)

Cestou semsi eště teda nadrbal z lodi plnou čapku špendliků. Vobživa lovem a sběrem…
Otrokovice (Slave town), Napajedla(Waterholes), to je cesta po stojící regulovaný vodě, ale pořád s výhledem na nějakou přírodu a stromy vokolo. Akorát v Napajedlech mně dohnalo únava a nevyspání za poslední tejdny a začal sem během pádlování dostávat mikrospánky a bezvládnost. Představa že zaklimbám, přestanu držet tělo a rovnováhu a žuchnu sebou do vody mně docela děsí. Taxem v Napajedlech vylez na břeh, přivázal loď k nějakejm travinám a plác sebou do trávy mezi mravence. Probral semse za půl hoďky dost vožranej (né vožralej) , ale schopnej další cesty.
Takhle na cestě sem najel na rytmus že večeřim cca fšest, ale pak eště jedu dotmy. Po přistání už nejim, páč na spaní nějaká moc energie potřeba neni. Jim pokud možno za jízdy, nebo dyš to víde, tak třeba fplavební komoře.
Akurát dyš sem dojel ke komoře do Spytihněvi (Askanger), tak tam bylo evidentně zavříno, idyš brzkej večer by lákal kjízdě po kanálu.  No nic, přenes sem loď a věci vod baťofskýho mola pod jez někam mezi ty šutry.
No tma mně zastihla v místech, kde už řeka ztrácí a to civilizovaný kouzlo. U Uherskýho Hradiště (Hungarian hillfort), vlevo domky, vpravo asi deset metrů vysokej travnatej pešuněk.  Semtam vidět strom za hranou. Akurát ty stromy při bližší kontrole byly buď max metr, nebo min deset metrů vod sebe, což neni nic na hamakování. Ale nakonec tam byla jedna slabá bezinka, která nedodržela vodstup 10m vod dalšího věčího kmene a dalo se tam vyvázat a pověsit.
Ráno, jak bylo teplo, zavrh sem vaření kafe a rozkvedlal si jen rozpustný vmlíku s cukrem. Doma bychsi to nedal, alena cesty je rozpustný kafe dobrej vynález.  Plus pořádná snídaně jako grunt na celej den.
Ve vosum už byla loď zas zpátky na vodě a tradá dolu. Teda dolu, tradá vodorovně ke zdymadlu.
Poučenej z provozu na zdymadlech na Vltavě a Labi, vygooglil semsi číslo údajně na komoru Kunofský les (Marten forest). No dotyčnej na druhym konci beztrátu byl vyvoranej, kdo mu to volá a proč, páč to nebyl komorník, ale jakejsi šéfik fšech zdymadel na Baťáku. Ale že prej komora jede vod půl desátý a někdo tam bude. Do půl desátý byl tak akurát čas dojít vyhodit vodpadky a koupit si (scela vyjímečně) jeden kelímkáč. A pak prvnim dopolednim zdymadlem spolu s ňákou rodinkou na mothorový jachtičce.
Další ždímadlo je vlevo v Nedakonicích (Will not give to the horse) za šest kiláků tak nějak regulovaný řeky.  Vyjely lodě z vrat a kouk sem na komorníka že teda jedu a chci (prosim pěkně) proplavit.  Žádný telefony, vysílačky. Nevim, jak to je, když komorník nezevluje u vrat, nebo ešivá tam zevluje prostě celej den, když nemaj kontakty něgde na webu nebo nad komorou.

Pak za dalších asi šest kiláků jejez Uherskej Vostroh (Hungarian Spur), zas proplavení s dorozumívánim na voči a na pohodu. Tady semse navobědval během zdýmání.
Ve Veselí nad Moravou (Joy over Moravia) sem minul schody zvody a jak se zkoumat další ramena řeky, cotu sou. No ani jedno nevypadalo dobře, pokud bych nechtěl ucpávat elektrárnu.  Pak je na pravý straně jezu rybí přechod, ale byly v něm větve a sklon a vlny v něm řikaly, že až to bude jednou splavný, tak to bude WW4.  No nic, vrátil semse a přenes to po tech schodech ouplně vlevo. Pod jezem je docela mělko a pak nějakej náznak slalomky, jako slalomovýho sréninkdovýho místa s pruhovanejma klackama na špagátě pověšenejma.
Za městem už je řeka docela fest sešněrovaná mezi dvouma vysokejma pešuňkama a samozřejmě stojatá. Za jednim z tech pešuňků je ten Baťák.
Pak následuje zajímavý místo, kde Baťák kříží Moravu a prej tu byla lanofka na lodě. Je to nad jezem Vnorovy. Tehle jez to je vodácky nejdementnější věc, co sem za celej vejlet viděl. V kilometráži je psaný vysednout vlevo, tak vysedám. Ale břech před jezem na asi vysedacim místě je tak tvarovanej, že z lodi na břech je to proklatě daleko. Pak při pokusu dostat loť zvody sem zahučel celej do řeky, lépeřečeno semse tam sešoup po vošlemovanym betonu. Tak znova ven, vytahnout loď, což do toho krpálu pešuňku šlo jen tak jak, po pár cenťákách na jedno škubnutí. No a dyšto tu člověk už vytahne nahoru, tak zistí, že to musí spustit do ňákýho propojovacího kanálu, zněj zas vytahnout ven, prté vrátka a chodníček přes jez sou natvrdo zalígrovaný.  A pak spustit loď flák pod jezem mezi velkejma lomovejma šutrama do vody.

Při tomhle přetahování sem ztratil solární panel na dobíjení telefounu a tričko.  Nevim, na co myslel ten, gdo vymejšlel tehle jez, ale na kanoisty né. Dokonce ani na kajakáře.
Asi za dva kiláky je pak silniční most a za nim následuje nejhezčí místo celýho českýho ouseku Moravy cosem jel. Osypané břehy (Powdered banks).  Po jízdě mezi dvouma pešuňkama to vypadá jako zázrak, několik metrů vysoký pískový břehy, meandy, mrak naplavenejch kmenů stromů i s vjetvema, mezi kterejma se musí kličkovat…. Řeklo by se nádhera, zázrak. No jako nádhera to je, ale zázrak je to jen v tom, že se to dochovalo mezi snahama řeku zvotročit, vytěžit, podmanit, srovnat mezi dva vysoký náspy, udělat z ní kanál. Původně to takhle nějak muselo vypadat i na zbytku řeky.
Kus za tim silničnim mostem semse vokoupal v řece, která konečně tekla a užíval si meandry vokolo kánoe.  Akorát mi to trochu kazilo jak jsem byl furt nasejřenej kuli tomu jezu Vnorovy.

Tahle idylka šahá skoro až po Rohatec (Horn town). Paxe koryto postupně rovná a už tam šahá vzdutí vod jezu Hodonín (Throw him in). Jeden mísňák mi psal k tomuhle ouseku prej „Uží si zelený peklo“ No nevim.  nízký břehy, vysoký stromy, volej, ale nic co byse ve vhodný lodi nedalo přepádlovat.  I dračí loď tu jela. Pak přenáška v Hodoníně do novýho koryta, co pokračuje rovně, zatimco Stará Morava de přes město. A taky si v tu chvíli brala fšechnu vodu. Takže nový koryto slouží asi jen jako vodlehčovací při vyšších průtokách. Pod mostem psali v kilometráži prej „Kamennej zához“ No změť zbytků betonovýho prahu, šutrů, klád a všeho možnýho hegeše. Něgde huprostřet se do toho ztrácela stružka vody, která vomylem protekla to tohodle koryta. Dál pak řeka vede zas mezi dvouma pešuňkama, vyššíma, než gde jinde.  A vody málo, že leze ven dno fcelý šířce a muselsem vylízt a šoupat loť. Do toho sem koukal conejvíc makat dopředu, páč podle radaru i voblohy se vod jihozápadu sunul liják, kerej postupně lil na Hodonín i níž a já mu jentaktak ujížděl. Jez u Moravský nový vsi se úspěšně rozpadá a už je to jen nízkej zához zešutrů, kterej šel skonit. Na pučenym plasťáku, kdyby tu něgko jel (no nejel) by to šlo i zdrncat.
Tadyk už se šeřilo, ale v tomhle umělym korytě kde je vodák i se svym médiem jak fpasti neni moc inspirace gde přespat. Taxemsi vyhlíd v mapje že vo pár kiláků dál je jakýsi přístaviště a dal si cíl tam. To toho v nastávající tmně semse musel vyhejbat nebo vymotávat z vlasců „bacha, mám tam silóóón“ slovenskejch čudlobijců, kerý maj podle fšech zvyklostí nahozíno na druhou stranu řeky, gde sou podle fšech čudlobijeckejch poznatků ryby lepčí, no ftomhle případě to bylo nahozený na českou půlku řeky. Z český strany nigdo nechytal, nejdříf semsi myslel, že tam maj líný rybáře a vono jo, ale né že by byli líný chytat, ale nedá se tam dojet dodávkou a z ní vytahnout fšechny ty cajky podle posledního žurnálu, plus dopolední stan, vodpolední stan, noční stan, dopolední lehátko, vodpolední lehátko…..    …atd. Což to dobrý, ok. Nemaj to snadný a dobře jim tak. Na kole spinglem by se tam dojet dalo.  Už v úplný tmě sem zahlíd na českym břehu bod, asi rozcestník. A po nějakm hledání betonovej skluz do vody, gdese dalo vylízt nahoru na tu hráz, kerá lemuje řeku a pověsit si hamaku mezi rozcestnik a takovýto tůristický posezení se stříškou.
Za asi 14 hodin to hodilo 60 kiláků procestovanejch. No žádnej šlágr, ale jezy zdržujou a zdymydla paradoxně eště víc, páč ten vobřad trvá. Ale zas se tam dá fklidu najíst a podobně. Sem chtěl doject co nejvíc nad soutok s Dyjí, kulivá naplánovaný taškařici na další den. No nepovedlo se, ale zas né vo tolik, cosem původně myslel. Fkilometráži to vypadá, že z Uherskýho Hradiště na soutok je to mrak kiláků, ale vono jich tam asi 30 vypadlo kulivá zkrácení (zničení, vodříznutí) meandrů. No zbylo šesnáct kiláků na soutok.
Další den sem měl budika na čtvrtou ráno, páč sem měl velký plány. Dal sem pořádnou snídani, polifku a flák chleba se sejerm. Kafe v létě nevařim, ale jen rozkvedlám rozpustný vmlíku, nebo v kondezovanym mlíku (Požehnána budiž Jesenka) a vodě. Fpět už sem sedal do lodi. Za chvíli je jez, gde na slovenský straně pučujou paddleboardy, motoráky – a rafty.  Jako rafting  na týhle vodě, skoro stojatý, ve sterilnim korytě bez výhledu, no enjoy jako sviňa. Nad jezem Brodské ty rafty zas vybíraj. Pak je dálniční most, co vede do Blavy a za nim už řeka zas začíná bejt tak nějak normální, s nízkou regulací, stramama, semtam nějaká vlnka vod šutrů v mělkym toku…  A plout taky fšest ráno, gdy se tenká mlhá válí nad vodou a do toho zezádu svítí sluníčko pod hodně nízkym úhlem, to je fakt pohoda. Ranní opar nad řekou bych nigdy nevyměnil za start v jedenáct podle správnejch vodáků.  Pjet kiláků za dálnicí je poslední jez, šel tak ňák skonit a pak – olalá byl to poslední jez na Moravě, 75 kiláků bez jezů do Dunaje. Řeka je tu čim dál přírodnější,  zejméně teda slovenskej břech. Pak Trojmezí, místo na kerý semse těšil a kerý fest zajímá moje děti. Člověk se tam našteluje s lodí a muže si představovat jak má kus lodě v Český republice, na Slovensku, v Rakousku….

Tady z toho úseku sem měl vobavy, páč vo pár dní dříf na Dyji došlo k velkýmu úhynu ryb, kerý tam prej hnily a v Břeclavi nešlo pro samej smrat votevřít vokno. To fšecho kulivá vysokýmu vobsahu fosforu ve vodě, co se tam pouští a splachuje z polí a přehradě Nový Mlýny, která jsa mělká se supr vohřívá a pak dál jezy tomu vubec nepřidaj. No mezitim uplynulo pár dní a nějakej deštíček a voda z Dyje, kerá tu dominovala průtokem byla jen běžně zelená a nesmrděla.
Dál vede Morava, tejkonce teda v rakouský půlce pod ménem March sice narovnanym, ale přírodě blízkym korytem a hlavně teče. Sice bez pééééřejí, ale teče. Vlny dělaj jen větve stromů spadlejch do vody, ale to to šplouchá a je vidět, že řeka teče slušně. Na březích jsou rybářský chatky, na rakouskym fkusný dřevostavby s konstrukcí tvaru A a s navijákama, co spouštěj a zdvíhaj vobrofskej čeřen na ryby (ke koupi týhle chaty je potřeba podle vyhlášky mít čudlobijeckej listek) na slovenskym vod fkusnejch po vopelichaný maringotky a nástavby z náklaďáků na kůlech z eletrikářskejch betonovejch sloupů. Voda se postupně pročišťovala a u jediný vesnice, co je přímo vidět ze břehu – Záhorská Ves (Overhill willage) vlevo a Angern an der March bylo vidět metr na dno. Je tam přívoz a na pravym břehu bufáč, gde sme minule končili krátkej ousek po Moravě.  Taky jednou slouží celnice k rozumnýmu oučelu.

Jídlo sem měl sebou a tak po tý čistý tekoucí vodě sem drandil dál k Bratislavě (Brotherglory).  Dávno před ní se dostane do výhledu výraznej charakteristickej kopec Devínska kobyla.  Tady už je voda, kerá tekla bez překážek šedesát kiláků krásně čirá. A taky mi tu vzácně foukal vítr proti.

Vo soutoku Moravy s Dunajem sem toho dost čet a dokonce se mi lidi vyptávali, jaký to tam je, ale doposavád sem plul jen vod Vídně u vopačnýho břehu. Že prej tam je spousta vírů a podobně a pro vodáky nepříjemný, až nebezpečný.  Tak teda z mýho pohledu – když sem po tý krásný čirý vodě přijel na soutok, taxem plul u pravýho břehu Moravy a pak do Dunaje kam až to šlo skovanej za mělčinou. Noa pak tam pravba bylo takový divočejší rozhraní, ale na poměry Dunaje nic nezvyklýho. Niméně je potřeba nevjet tam jak mastnej papír nebo pytel slív do průjezdu, nýbrš tam prostě  najet přídí proti proudu (Dunaje) jako když se vyjíždí z vracáku noa pak vodjet dál vod toho rozhraní. I na mý ne zas až dovíjak stabilní lodi se to dalo na pohodu. Samozřejmě kdo jede Moravou vlevo a furt vokolo břehu, tak tam to bude logicky divočejšejší.  A samozřejmě a to velmi – se to bude lišit podle průtoku vobou toků.


Vod Devína dál voda fprodnici fičí i samotná v pohodě třeba deset kiláků zahodinu, nebo i víc. Je to jízda pěkná, výhledy pěkný, ale je potřá dávat bacha. Bacha na pár věcí, kerý často vopakuju lidem, co se ptaj na Dunaj. Tady je máte vyfocený. Bójky…  Bójky vyznačujou plavební dráhu, do kerý se může, ale je lepší se držet vně, nebo u jejích kraje. A hlavně se na bójku nenamotat. Jak se taková věk komíhá fproudu a rychle se blíží, tak dovede bejt najednou přes půl vobzoru. Zelený bójky sou levej kraj plavební dráhy a červený pravej. Pak sou tam takový hrázky ze šutrů, neboli výhony, alébrš buny. To dovede v pohodě udělat mocnou péřej WWII, více či méně vodnatou, podle průtoku.

A pak je potřeba dávat strašnýho bacha na velký lodě. Tadyk na fotce je katamarán Twin city, kerej pendluje mezi Blavou a Vídní rychlostí asi pade za hodinu. Takže než člověk začne travers přes řeku, chce to rači víckrát se rozhlídnout a pak koukat bejt na druhý straně a nevokounět uprostřed. Pak tu plujou i o dost pomalejší, ale věčí hotelový lodě a nejpomalejší – nákladní lodě. Všechno to dělá vlny, čert ví, esi vás to vidí a přetlačovat se s tim žádnej med. Taky se stává, že se sejde bójka, buna a vlny vod velký lodě najednou a člověk toho má plný brejle. Řečičky vo voleji tu neplatěj, tohle je fakt jinej kosmír, než Vltava pod Vyšákem.
Během průjezdu Blavou se řeka postupně uklidňuje, ale stejně je potřeba furt dávat bacha. Za Petržalkou (Parsley) už to vypadá jako volej a u pravýho břehu sou rozsáhlý mělčiny, nicméně ještě i při průjezdu pod mostem dálnice D4 u Jarovců člověk zjistí, že to nějak teče.  Ale pak už je vopravdu volej toho vodního díla Gabčíkovo. Velkej kontrast proti fičáku u Devína.   Chtěl sem dojet až na Čunovo, což je taky Bratislava, ale z Devína je to asi 28 kiláků, z toho věčina po tom voleji. No lodí tu jezdí už vo něco míň. Přehrada vypadá skoro jak Orlík někde nad Ždákovákem. No šeřilo se, šeřilo, pádloval sem ten volej a šutoval mapu, výpočty mojí rychlosti a zbejvající štreky a světla vycházely na hraně naděje a zklamání.   Přes lagunu u Čunova už byla prakticky tma. No je to řekněme silnej zážitek jet podle světel u Danubiany, nenamotat se na žádnej z mnoha malejch vostrůfků, co tu čouhaj z vody a neplíct se co cesty zářící hotelový lodi. Potmě sem vytáh loď na náplafku za galerií Danubiana a sbalil rozhegešený věci z lodi k přenášce. Tady de cestička přímo do laguny pod přehradou Čunovo.  No vlez sem eště za ouplný tmy do lodě a mezi ostrůfkama a čudlobijcema na člunech podle navigace dojel k cíli. Tim byl takovej rožek maďarský hranice, co tu přichází ke Starýmu Dunaji.   Jako myslel sem tu i nocovat, ale ftomhlec místě bylo na břehu hustý rákosí a z něj něco vyběhlo a žuchlo do vody vedle mý lodě. Popravdě nemám rád tyhlec efekty potmě. A eště ktomu sem neměl baterku, taxem to votočil zas zpátky na Slovač a vrátil se kilák na dolní konec portáže vod Danubiany.  Tady čudlobijci tahali lodě z vody na vozejky, ale klidu a stromů na pověšení hamaky bylo dost. Zaleh sem do spacáku s lahvinkou červenýho a těšil se výkonem dnešního dne. 115 kiláků, po třech řekách a hlavně štyrma zeměma. Eště sem nepřišel kde jinde by to šlo zvládnout. Třeba něgde jo. Tři země, to jako jo, ale štyry málogde.
Po rannim probuzení sem doplul do kempu u slalomovýho kanálu, dal si raňajky v restoránu a vodjel kombinovaně stopem a busem do Blavy. Až vám bude někdo nabízet svezení jen do Rusovců, tak pamatujte, že tam už vás fááákt nigdo nenabere. Nicméně stejně sem skončil v buse 90, kerej jede vod Danubiany až k Národnímu dívadlu. A naproti dívadlu je Decathlon. Tady sem našel regál, gde měly bejt solární panely na dobíjení telefounů, abych měl místo toho ztracenýho ve Vnorovech. No voni tam ty panely měly bejt. Ale nenašel sem je tam já, ani prodavačka, idyš podle skladovýho systému měly bejt na krámě tři. Postupně několik prodavaček prolezlo fšechny paletový zásobovací boxy na kšeftě, běhaly vokolo regálů s pípajícím detekthorem až došly po delšim čase k tomu, že je to fsystému blbje a žádný panely na krámě nemaj. Nápad jet do druhý prodejny někam na kopec sem vodmít. Taxem vedle v jinym řetězci koupil napůl nabitou powerbaňku a v dalšim zásoby čerstvýho jídla na několik dní a vodjel zas devadesátkou zpátky do Čunova.


Tadyk sem dal rychle nabíjet powerbaňku do antoníčka na konci kempu, akurát jaxem do toho nějak víc drbnul, tak z outrob vylít roj nějakýho velkýho druhu vos a prohlásil, že teď je ta věcička jejich.  No člověk nemá zbytečně plašit zviřátka, idyš sou to bezvobratlí. Taxem eště sed do lodě a vobjel výběžek se slalomovym divokovodnim areálem, gde na druhý straně je retardérka, kerá se má údajně přestavovat a něgdy na podzim dát do užívání, konečně vod stavby přehrady.  No nehnula se tam ani myš, fšecko vypadalo stejně jak před pěti lety.  Zpátky fkempu sem čmajz vosám powerbaňku a ve dvě vodpoledne zas vodplul dál.  Tadym to kousek teče, doprava vodbočujou ramena na maďarskou stranu, kde sme pluli před pár letama. Nicméně rovně je Dunakiliti, vohromnej jez z nasypanejch vohromnejch šutrů.


Jez se dá vobnýst celkem dobře vlevo. Při vyšší vodě to muže tahnout od vysedačky do jezu. Na druhou stranu dovedu si představit kyblíkáře, jak tam šťastně drncaj mezi šutrama dólu.   Kdyžtak se tu dá zastavit autem a dát loď na vodu až tady. No s delšim parkovánim za nic neručim.
Noa pak už je starej Dunaj. Furt to teče, třeba štyry nebo šest za hodinu a nikde nic. Pohoda, klid, přírodě blízký koryto, občas se připojí nějaký rameno. Jináč Krajina vokolo je protkaná říčníma ramenama, ale do nich se musí vplout nebo nasednout jinudy. Ani možnosti vobčerstvení tu nejsou, až ke konci, u Gabčíkova je na levym břehu czárda a benzínka. Sice to tu nešplouchá, ale pod touhle csárdou sem zaznamenal i jev, co znám z úseku nad Blavou. Takový šumění, jako by človík jel po sodovce. To se rychlostí proudu sune štěrk po dně. Dyš si človík přitiskne do ucha hlavičku pádla, tak je to slyšet eště líp.

Za poslední zatáčkou Starýho Dunaje na mně hned vyjukly hotelový lodě, kerý pluly po hlavnim korytě.  Fplul sem tam a začal si zas zvykat, že musim dávat bacha a mít voči i vzádu. Koryto je tu trochu znatelněji regulovaný a je tu trošíčku víc lidí, ale na naše poměry furt Havaj a nebylo by problém zastavit gdekolif.  Teda gdekolif –  teda minimálně za přetpokladu, že se pádluje až do soumraku a přistává za šera. Tyhlek podmínky mně zastihly na úrovni ústí Mošonskýho Dunaje a taky Gönyűi Kombinált Ciklusú Erőmű. Teda pároplynový elektrárny.  Prostě na globusu fous za Győrem.  Taghle za vodpoledne to bez věčí námahy hodilo asi šedesát kiláků. Vytáh sem loď pořádně na břeh, aby mi s ní nemlely proplouvající šífy a uvázal hamaku na první vrby na břehu.  A taky zapálil mikro vohýnek čmouďáček na široký štěrkový pláži, páč to byl jedinej večír, gdy trochu prudili komáři.
Ráno mi budik vzburcoval zas brzy a fšest sem už zas seděl vlodi. Může to znít jako kruťárna, ale budu se klidně vopakovat, ale ty rána, ty sou na řece fantastický.  V lodi semse i nasnídal, na pohodu, vobčas zkorigoval aby Cedrofka plula tak nějak v proudnici, nebo abysme se nepromísili se šífem.   Taghle prakticky bez pádlování sem během snídaně ujel asi štyry kiláky.  Pak už nastal čas vzít pádlo začít se do něj pořádně vopírat.  Jak bylo málo vody, bylo potřeba se dřžet nějak proudnice, nebo vybójkovaný terasy, mělčinu tu dovedodu šahat do půlky koryta, kerym meandruje lení průtok.   Koukal sem po březích, ešivá neuvidim nějaký zlatokopy, nebo stopy po nich a krom dvou míst na maďarskym břehu nic. Buď mají líné zlatokopy, nebo to se zlatem slábne vod dostavění přehrady, jak už se delší dobu proslejchá.
Na průjezdu Komárnem (Mosquito´s)(Komárno Komárom, podle vzoru sudy Súdánu) neni kdovíco pozoruhodnýho, krom  pevnosti na pravym břehu.  Ústí tu zleva Váh, moje voblíbená řeka, celkem velká, ale na tu velikost Dunaje je to kapka. Noa z takovejch kapek se skládá veletok.

A jak tu řeka zpomaluje (ale rozhodně nepřestává téct), tak ten tok je fakt vele, páč při menčí rychlosti potřebuje ten průtok věčí profil, aby protek.
Vod rána sem úsilovně pádloval, abych ujel mrakum s lijákem, kerý se nasouvaly vod jihozápadu. Dlouho to vycházelo, furt pršelo pár kiláků za mnou. Ale gdesi za Komárnem mně déšť dohnal. To mně donutilo k jednomý ze zvou zastávek na břehu za ten den.  Před časem mi přestala těsnit tkanina loďáku, taxem ho podložil  plovačkou a prázdnejma flaškama vod vody a zvrchu zabalil do celty. Páč semsi zapomněl pláštěnku v Čunovu sušit na křoví, nastala improvizace a kuchnul sem díru do kříže do vobdélníku paropropustný střešní folie, co vypadá jako netkaná textilie, je hydrofobní a voblíbená moderníma vandrákama jako podložka pod spacák, nebo karimatku. No i jako pončo dobrý. Zůstaly mi pěkně volný ruce na pádlování.  Do toho se furt trousily nějaký lodě.  Asi tak, že věčinu času byla v dohledu tak jedna. Taky byly v dohledu na břehu vobčas nějaký kánoe jinejch cestovatelů, kerý buď nevypluli, nebo to zalomili kulivá dešti.  Na březích sou vesnice, docela u vody. Asi to maj zmáklý, nebo sou zvyklý, nebo to z tý dálky zprostřed řeky jen vypadá, že sou hned u vody.  Řeka je tu široká minimálně čtvrt kiláku a to prosim bez jezů.  Po nějakejch hodně víc kilometrech a pár pokusech sundat pončo, což jen vyprovokovalo déšť a něgdy i vítr na břehu vyjukla Ostřihom.

Moňumentální bazilika a další stavby, citelně už jinýho architektonickýho rukopisu, než na jakej sme zvyklí unás.  Naproti je Štůrovo, poslední věčí sídlo na Slovensku podél Dunaje a taky ústí Hronu.
Nad Blavou jezdí rychlej katamarán, tady za Ostřihomí mně fofrem předjely dvě hydrofoilový lodě typu Raketa.  Pro neznalý – je to loď kerá má pod vodou na nosníkách, nohách přidělaný něco jako křídla vod letadla profilem, takže po rozjezdu se celej ten verk zvedne z vody a fiští vohromnou rychlostí a ve vodě má jen ty nosný plochy a samozřejmě nějakej propeler.  Zvuk to má asi jako starej autobus Erťák.

Za Ostřihomí je zajímavý místo. Vod Blavy teče řeka celkem placatou krajinou bez dominant kopců. A tadyk se najednou dere mezi kopce.  Tadyk na tý fotce, vzádu ftý zatáčce, tam někde měla stát přehrada Nagymaros, kerá by měla vzdutí dlouhý 95  kiláků, to znamená 95 kiláků prakticky stojatý vody místo tekoucí živý řeky. Měla zachycovat špičkový vodtoky z elektrárny Gabčíkova, kerý taghle musí mlejt průběžně. Protesty proti výstavbě přehrady byly v roce 1989 významnym polínkem v událostech, kerý položily komunismus v Maďarsku. Nicméně projekt stihli vodpískat eště komunisti.

Za další zatáčkou proud překvapivě znova zrychlí a je tu na pravym břehu jakejsi Visegrad. No maďarskej Vyšehrad.  Kdysi hodně dávno se tu sešel Jan Lucemburskej s polskym králem a maďarskej král jim u toho kibicoval A dohadovali česko-polskej mír.
Hned pod kopcem v zatáčce začíná Szentenderskej vostrof dlouhej asi štyrycet kiláků, kerej se tahne až na kraj Budapešti.  Je na něm pár vesnic, plus břehy vypadaj že sloužej jak rekreační voblast pro Budapešť.   Hned na nárazový straně a v přilehlý mělčině stálo mraky lidí a kochali se vyhlídkou na hrad. Plavební dráha vede levym, rovnějšim a mnohem mohutnějšim ramenem. Taxem jel taky tudy. Pravý rameno se používá prej málogdy, ale moh bych ho příště prubnout.
Na břehu byly různý zábavy a pouť, vesnice a městečka tu sou prakticky u vody. Buď to maj spočitaný, že se k nim povodně nedostanou, nebo sou stim smířený.
Postupně se šeřilo a začínam sem vyhlížet fleka na spaní. Dunaj tam, gde neni navigace je supr pro táborníky s hamakou. Podýl břehu je mrak vrb a jinejch stromů, binec je vodplavenej poslední velkou vodou a podrost neni, krajní stromy rostou zpísku. Jaxi tak vyhlížim, tak najednou vidim asi štyry kanoe. Postupně sem je dohnal, byly to tři trojmístní laminátky na kerejch seděly děcka ve svítivě voranžovejch plovačkách a jedna kánoe s vedoucíma.   Že prej uměj trochu anglicky, prohodil sem teda s nima pár vět. Jeli jen do domofský loděnice v městečku Göd. To už byla regulérní tma bez denního světla. Vypadali v pohodě. Asi sou slušně sžitý s řekou, takhle to valit s děckama tmou po veletoku.

Tady semsi vyhlíd místo, kde neblikaly baterky čudlobijců a regreantů a přistál.   Potmě to strašidelnějc vynikne,  jak řeka teče a tu se mihne bójka vokolo, nebo pevnina frčí.   No přistál sem na rozsáhlou mělčinou, vytáh loď, pověsil hamaku a položil se do ní.   Cejtil semse trochu vorvaně. No aby ne. Dlouho a několikrát těsně vodolávající osobní rekord v počtu upádlovanejch kiláků ze den rup a místo několikrát zvopakovaný číslice 115 tam naskočilo snadno zapamatovatelný číslo 123km. Začal sem shánět možnost vodvozu i s lodí do Čech, přes různý skupiny cestovatelský na fejsbuku a přes blablacar, coš je aplikace na spolujízdu. Tam bylo řada jízd potřebnym směrem, spokojil bych se i s vodvozem do Brna. Ale fšecky pokusy skončily dotazem, ešivá má dotyčnej zahrádku. Dělal semsi čárky, kolik jich tu zahrádku mělo a co myslíte – ani jeden! Normálně nezodpovědný hazardéři jezděj po světě divnejma krátkejma autama skoro bez kufru a uplně bez zahrádky. To našinec těžko chápe, zahrádka je přece základ.
Ráno sem úplně nespěchal, páč zrovna začlo pršet a do Budapešti to bylo né daleko.  Ftu chvíli sembyl rát, že semsi večer pověsil na hamaku celtu, jako že aby vyschla. Akorát bylo potřeba ji trochu došponovat.  Radar ftelefounu řikal, že bude pršet eště tak dvě hoďky, taxem vyjímečně snídal hooodně na pohodu a vleže v hamace.   Něgdy vokolo desátý (neděle) přestalo pršet, taxem zabalil všecko, vytřídil trochu vodpadky, aby byly ready na vyhození a vyplul.
A zas – teče to jak třeba Vltava někde vokolo Prahy ve svižnějších místech, ale najednou sou tam vlny vod hrázky – bůny a člověk je rád že je rád, uprostřed tak široký vody a kolena má na dně lodi ani neví jak rychle. A kdyš človík vyráží ze strany s mělčinama, tak musí vyjet hodně velkej voblouk spíš proti proudu, než se dostane do proudnice.
Na mapě ftelefounu to vypadalo, že už je to do cíle kousek, ale jak ta řeka je široká, tak to trochu zkresluje a prostě je to velký na dýlku i na šířku. Věčinu výletu foukat žádnej, nebo zadní vítr. Což je hodně pohoda. Ale tady hodně zesílil takovej bočně zadní vod pravýho boku, že to začlo dělat vlny a rači semse držel v závětří vostrova, pokáď to mělčiny dovolily.   Noa pak přecijen už se vobjevil konec vostrova a po traverzu levýho ramena – Szentenderskýho Dunaje sem přistál v Budapešti.
Na břehu stál bufet „Csillag Büfé a Rómain“, za bárem chlapík, rocker, šedivý fousy, dobrá angličtina, Postupně semsi u něj vobjednal výbornou rybí polifku Halazlé, domluvil si dobití telefounu a zeptal se ho, co si myslí vo mym plánu nechat kanoe něgde v loděnici, jakože ve vodáckym klubu, abych moh jet pro auto.  Chlapík se podrbal ve fousech a že prej jo a napsal mi na papírek ména třech vodáckejch klubů, kerý podle něj byly dobrý pro tehle oumysl. Najedenej a informovanej sem votamtaď s díkama vypad, vyhodil do vodpaďáku naulici votpatky nastřádaný pečlivje za tři dny a sed do lodě na finiš.
A tady sem začal dělat chyby. Se silnym větrem v zádech, v zádech, rozumíte a s proudem sem dojel k loděnici, kerá byla podle mapy nejblíž vlakáče.  To už bylo něgde na úrovni markétinýho vostrova, gde jsou holý navigace a hned nad nima ulice. No jako loděnice tu byla, ale štrekařská a rajnkór vopuštěná. Nigde ani živáčka, ani mrtváčka. Pohled směr centrum napovídal, že tam pšenka s uschovánim lodi nepokvete. Nábřeží tam bylo čim dál sterilnější a kolmější, město se nechtělo s řekou bavit, odtahovalo se od ní. Takže zbejvalo leda se vrátit. Normálně nemívám problém pádlovat někam proti proudu. Ale tady ten proud je, plus po obratu se ze silnýho větru po proudu stal docela vichr. Vypádloval sem vokolo Obudajskýho vostrova asi dva kiláky až na úroveň dolní špičky vostrova Néps. Tady sem zahájil traverz. Zprvu to šlo, ale jak k prostředku zesiloval vítr a proud, mělsem co dělat, aby se posunoval ke druhýmu břehu a zároveň aby mně to s přídí nasměrovanou skoro rovně proti proudu nesnášelo. Průjezd nad hučící katamaránovou bójkou bylo lehký drama. No nakonec sem fplul do ramena za Neps vostrovem, gde měly podle mapy bejt hned tři vodácký kluby. A taky byly, Podle vystavený výbavy zas štrekařský. Asi tu v tech rovinách frčí pádlování kiláků po hladký vodě. Fšude votevřený vratat, mrak lodí, ale ani živáčka, nebo mrtváčka, se kterym by se dalo domluvit. Prošel sem to fšechno dvakrát a nic. jak po vymření. Taxemsi naplánoval, že pojedu tim ramenem, kerý je nahoře zaslepený nahoru a pak přenesu šíji do Dunaje, abych nemusel pádlovat proti proudu. To rameno, nebo zátoka je něco hodně podobnýho přístavu na Smíchově fPraze.  Spousta lodí, malý, veliký, i vobrofský, několik raket – tech hydrofoilovejch lodí, kerý tu čekaly, až je něgdo vopraví, nebo až shnijou. A kdyš sem byl skoro na konci toho přístavu a začínal koukat po místě na přistání, ozvala se za mnou policejní  siréna. A překvapivě z policejní lodi. Vohlíd semse a hele, voni pronásledujou mně!  No mohl sem jim ujet, žejo, ale rači sem zastavil a počkal. Nějak smese pozdravili, ale dál to nešlo. Na dotaz ešivá uměj anglicky celá posádka zavrtěla hlavama. No co by taky človík chtěl vod policajtů v metropoli.  Nějak mi pantomimicky a maďarsky vysvětlili, že malý, manuálně poháněný lodě do přístavu nesměj. A furt mně vyháněli že musim plout přes celej ten přístaf zase zpátky.  Moje návrha že vylezu na břeh a přenesu tu šíji do Dunaje se neujali, furt vrtěli hlavama. Asi moje maďarština neni dost dobrá. Prté když sem to celý zahrál pantominicky, mávnutim naznačil trasu a prstama zahrál kroky a u toho dělal ťap ťap zvuky, tak najednou že prej teda jo. Když je vůle, tak to de. Akorát když mně neronásledovala vodní policie za ty tisíce naplutejch kilometrů jinde, tak že se to přihodí ausgrechnet tady. Ale dobře to dopadlo a bylo to zajímavý. Chobotnice – psanec…
Přenes sem tu šíji, což bylo delší, než vypadalo v mapě.  Přímo naproti přes řeku měly bejt další vodácký kluby a dál proti proudu, směrem k tomu bufáči, vodkaď sem před dobou vyjel. No přímo naproti byl areál na uschovávání motoráků a v něm týpek, kerej uměl trošku anglicky. Zkusil semse snim domluvit na schování lodě, ale poslal mně vejš, že tak sou kluby na kanoe. No byly, ale zas fšechny zavřený. No neděle, už se připozdívalo, ale přišlo mi to divný.  Vrátil semse do motorákovýho klubu a po drobný motivační  desetieurofce už se dalo domluvit schování kanoe, plovačka a pádla. Kanoisti by prachy nevzali. Gdyby tam byli.
Mezitim vodjely změsta  nějaký vlaky, co sem měl vyčíhlý a zbejval poslední. Asi za hodinu, asi šest kiláků vocaď.  Neumim se vorientovat v cizích hromadnejch dopravách, natož v maďarský, taxem nasadil vosvěčenej běch indijánskej směr nádraží. Akorát ke konci mostu přes Dunaj semsi propočet, že je to asi dál a že cestou umřu a pak to ještě nestihnu. Vokolo projelo pár děcek na sdílenejch elektrokoloběžkách.

Áha – žárovička, nápad.  Na tyhle věci nejsem, v životě sem na tom nestál, ale bleskově sem vygooglil, jak je to vorganizovaný, stáh apku, cosi zaplatil a už se řítil Budapeští s loďákem na zádech rychlostí 25 kiláků za hodinu. Na nádraží sem dojel s nepatrnou rezervou, kerá se rozplynula při snahách koupit si jízdenku v automatu. Podle fšeho prodával jen vnitrostátní. Mně se žinýruje na velkym nádraží nastupovat bez lístku, taxem hledal pokladny.  Nádraží vypadalo jak Masaryčka, fšak taky pochází ze stejnýho starýho dobrýho mocnářství. Ale gde by měly bejt pokladny byla po hodně důkladnym prozkoumání jen šipka, jako že kasy někam. A tim směrem byla pak další šipka, na áštyrce papíru a další, další, až to vedlo někam ven z areálu a ukazovalo kamsi jako dyby na Hlavák, dyby to bylo fPraze.   No milej vlak se akorát dal do pohybu. Poslední vlak toho dne směr Brno.
Podle informací z telefounu jel eště za dvě hodiny, teda asi fpůl jedenáctý večer autobus z autobusáku vzdálenýho asi šest kiláků.  Za dvě hodiny, to je na pohodu.  Budapěšť tady vypadá jak běžná pražská činžáková čtvrť, Žižkof, Vinohrady.  Eště semsi chtěl dák něco malýho na zub a stavil se v čínský restauraci s tim, že to je podlení globální jistota domluvy. Akorát když pani Číňanová mluvila jen lámanou maďarštinou. Krom hlášky „Low chilli – yes?“. Ale nakonec i tohle dopadlo dobře.  Autobusák mi trochu připomněl atmosférou Florenc v devadesátejch letech. Řikal semsi, že informační systém to jistí a zjistim, vodkaď to jede. Ale na informačnim systému svítila jen jedna věta.

Když vejlet shrnu, bylo to super. Vodpočinkový dni (nebo dni s jezama) šedesát kiláků, pracovní dni sto dvacet. Krásný krajiny, krásná voda, spousta slunění, suprový tábořiště vokolo Dunaje, velkej dojem z velký řeky pod Komárnem.  Akorát ty zničený úseky Moravy vod Uherskýho Hradiště po Lanžhot bych radši nějakou dobu zas nejel. Je to trochu moc smutný.

Epilog: Gdyž sem se vocejt po procestovaný noci fpondělí ráno v Kroměříži, valilo tu po dešti v Beskydech korytem sedumdesát kubíků za fteřinu vody, po deštích v Beskydech.

Text a foto: Chobotnice
Vjenováno památce jazykovýho a cestovatelskýho guru Jirky Svobody

7 odpovědí na “Na kanoi čtyřmi státy (štyrma státama)”

  1. Chobotnice, a co Ty vlastně snídáš, když jsi schopen vyrazit v 6 hod a snídáš na lodi? To by mě teda zajímalo, co Ti ubrousek prostírá.
    Díky
    Guma

    1. Hele co se dá. Ale objev letošního léta je, že v tech hicech neni potřeba vařič. Takže kafe ze studený vody, kondenzovanýho mlíka v tubě a rozpustnýho kafe. Stejně mám rád studený kafe, nebo ice-coffee. No a tak dvě celozrnný housky a nějakej sejra, někdy i klobáska, nebo rybičky z konzervy. A třeba musli tyčinka na závěr, pokud už došla buchta z domova. Na oběd jsem měl dvakrát nějaký dobrý kupovaný zavařený maso ve skleničce s chlebem. Ale obecně se snažim jíst masa spíš míň. Takže jindy třeba fazole.

      1. Aha.
        Já když jedu někam dále a potřebuji minimalizovat věci, tak snídám zásadně ovesnou kaši. Jsou to malé pytlíky, o kterých v batohu ani nevím.
        Problém je, že ji musím přelít vařící vodou a hlavně, že ji druhý den už nemůžu ani vidět. No, ale proč by se člověk trochu neobětoval, že ano, když jde o dobrou věc.
        Když jsem na velké ploše a nejde nikde zastavit, tak si na oběd beru do pytlíku mix oříšků a rozinek/borůvek, aby bylo z čeho veslovat.
        No a celý den myslím na to, že si večer uvařím nějakou plechovku 🙂
        Měj se
        G

        1. Kdysi jsem si vovesnou kaši i míchal sám. Do nějaký větší dózy, pytel vloček, sušený mlíko /hodně), cukr, rozinky, lněný semínko… A jako jo, voves vydrží pohánět dlouho.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..