Autor: Padlovani

Znáte to…  Práce hotová, tak co v práci, když můžete jet na vodu. Třeba takhle v pátek dopoledne…  
Njn, je to řopík, no…  Konkrétně číslo 126/54/A-160Z   Za letního stavu je tak zároveň s hladinou horní část, případně jen rantl co měl na vršku pomahat držet hlínu.Nevim jestli to dělaj pravidelně, nebo se probudili, ale tyhle blešárny a terénní úpravy jsou mor. Kdysi se zavedl zákaz používat vidličky na pruty z přírodního materiálu, aby se nedevastovaly břehový porosty. To je hezký. Ale okolo celý přehrady jsou boudy a sezení vyhrabaný do břehu, co sezení, to průměrna jedna Tatra přehrabanýho materiálu…  Tak snad  aspoň s těma blešárnama Povodí hejbne… Pro pár lidí milá zašívárna, pro spoustu ostatních zabranej a zohyzděnej kus přírody…  

Bubáci to všechno dozorujou…   Jezusmankote…

Ve skalní stěně u Hříměždic jsou i solidní komíny…

Řopík na Bučilech, číslo 126/54/A-160Z  V létě když si člověk na něj stoupně bude tam odhadem po kolena nebo po pás vody.

Chobotnice

Jeden víkend takhle v říjnu na mne samotného připadla starost o děti, tak co tedy s nimi, nu pádlovat a sportovat, ať nerostou jak dříví v lese, že… Naplánoval jsem teda kombinovanej výlet, kterej jsme zopakovali po oba dva dny, s tim rozdílem že v sobotu jsme přibrali kamarádku dcerunce, v neděli kamaráda synkovi. Aby toho pádlování nebylo příliš, začínali jsme na lesním tábořišti Nebřich, toho času v mimosezonní uzavírce. To je do našeho cíle na Měříně asi 2,5km, na dospělýho nic moc, na děti tak akorát aby na tom voleji moc neremcaly. Dalo by se samozřejmě volit jiný dýlky trasy, třeba ze Živohoště 4km, z Třebenic 5km, nebo z Cholína 17km a podobně.
I tak udělalo radost drobný občerstvení „náhodou“ objevený v loďáku. Dětičky dokážou občerstvení na vodě vstřebávat docela dost. Každopádně to dokáže pozvednout morálku…
V sobotu jsme jeli v kombinaci deblkánoe Prospector a Cedrofka II. obsazená holkama (výhoda že se dcerunka naučila letos slušně kormidlovat), v neděli Prospector  a dětskej seakajak Prijon. Děti samozřejmě s padnoucíma plovacíma vestama.
Ten mořák jede slušně, takže děti neměly problém držet tempo.
Na Měříně jsme zašli do Vojenské zotavovny, která je krom pro vojáky otevřená i normálně pro veřejnost. Akorát tu nejsou žádný davy, je to z větších měst daleko na to jet sem jen tak do bazénu. My si dali vždycky hodinu a půl v bazénu (a divoký řece, prdíčkový lázni, tobogánech atd.) a potom oběd v místní kavárně která funguje jako restaurace pro lidi co tu nejsou ubytovaný. Jak už jsem psal, není tu nával a bazén i zázemí jsou v hezkým stavu, uklizený a udržovaný. Čili to je celkem solidní možnost jak si zapádlovat, zaplavat si i v chladnější části roku a přitom točit rodinohodiny. Případně jsou tu vybavený i na bowling a jiný sporty.
Po obědě a drobný siestě venku na hřišti jsme jeli zpátky na Nebřich k autu…

Takže celkově se to osvědčilo jako možnost jak si udělat výlet, děti neutahat a ještě bejt za hodnýho tatínka. Řekl bych že tento způsob výletu bavil děti víc než kdybych s nima zkoušel jen nahnat kilometry po přehradě.

A jako bonus loďorohový srdíčko z pláže na Nebřichu, aby ten konec nebyl zas tak příliš barevnej. 🙂 

Chobotnice

Pro práci nestíhám psát, tak alespoň obrázek tematicky k blížícím se svátkům. No znáte tu situaci:
NA VÁNOČNÍM VEČÍRKU…
…A NIKDO SE NECHCE BAVIT O KÁNOÍCH…

Tož třetího listopadu se jel poslední závod sezony. Pravda těšil jsem se, i trénoval, ale těšení dostalo novej rozměr když jsem ukecal výkonnýho háčka do lodi. Dohodnuto ujednáno, v sobotu ráno jsme naložili věci na táboření a jídlo, hlavně buřty a buchty, že, a vyrazili směrem k Týnu. A že nejsme žádný saláti, odvážně jsme se přihlásili do kategorie K2m-6km. Že bychom hravě dali i těch 14, to víme, tak proč si to dokazovat, máme dost vůle na to abychom krotili svoji ješitnost… Po startovnim výstřelu rozpoutal se nelítostnej boj nejen mezi náma, kanoistama propašovanejma do kajakářský startovky, ale doslova boj o pozice každýho s každym. Zkrátka závod jak má bejt. Muj háček se činil a ikdyž poslední třetinu si stěžoval že už ho bolí všechno, tak vydržel táhnout naši kéňu až do cíle. Dobrý bylo že naživo během závodu jsme si nacvičili rychlý synchronní přehazování stran na oblíbenej povel „Hop!“ No, s takovym háčkem se nedalo než vyhrát. A co na tom že jsme byli v kategorii K2m-6km sami… Jinak na tomhle závodě je sympatický že je pořád ještě na hodně lidský rovině, taková akce na dvorku pořádaná kamarádama, žádný kolotoče a velký oficiality…

 Honzík si trochu stýskal že coby vedlejší kategorie jsme nedostali maxikremroli, leč když byl přizvanej k debužírování na jedný takový, rozjasnila se mu líc a všechno bylo v pohodě.
Po všech ceremoniích některý účastníci začali odjíždět, zbylí se hotovili k večírku. No my jsme taky odjeli, ale stylově po vodě, neb bujarý večírky moc nedáváme a nejraději máme domácí malinovku nebo kakao. Vydali jsme se teda směrem kterym ukazoval pan Krysák. A ukazoval prve zpátky na soutok Lužnice s Vltavou. Teda spíš souvolej, soutok pohřbilo vzdutí přehrady Kořensko. A pak se otočil doprava, že máme jet proti „proudu“ Lužnice. No a tam kde už bylo znát že řeka teče se sešlo to že začala bejt tma a na břehu bylo šikovný místo na táboření. Přistáli jsme teda, postavili stan a potrénovali trochu rozdělávání  ohně z mokrýho dříví a upekli si ty nejlepší buškrafterský buřty z řeznictví Nečín.  Po dřině závodu se Honzíkovi z vyhřátýho klobouku do teploty těsně nad nulou a ranního sychrava nechtělo… Leč příslib pravý buškrafterský zalejvací polívky ho vytáhnul k našemu miniohýnku. Po uhašení ohně a  úklidu tábora jsme byli připravený na pádlování šest kiláků  zpět k autu. A protože bylo pořád ještě hodně brzy ráno, na vodě byl takovej ten tichej klid a lehká mlha a tak…Na Vltavě jsme potkali motýla… Oni tyhle zrcadlení bejvaj často dost bubácký, ale už v Týně jsme potkali jedno vysmátý.Tož tak s tou kremrolí. Za rok to snad zas zopáknem.

S pomocí fotek od kamarádů i vlastních sestavil
Chobotnice

V neděli 25. listopadu 2018 jsme se podle předchozí domluvy sešli s Láďou a Klárou na avizovaný vyjížďce po Štěchovický přehradě. Pádluju tady rád. Už jsem o tom psal i na Raftu. Poté co jsme natočili druhý video do příspěvku o zvedání kánoe jsme lehce po druhý hodině dali lodě na vodu. 

Tam kde jsme nasedali, tak byl třebenickej skluz pro lodě až pod hladinu čerstvě opravenej hrubym betonem. To jsme ještě netušili co a jak. 

Tady v pod Bílými skalami. Ano, to jsou ony – ony Bílé skály, akorát ztichlý už byly fest a ne nad peřejí, ale nad volejem.

Sice byl volej, ale pádlovali jsme svižně, ani nebyl moc čas na obvyklý focení zdejšího Mordoru.

Jak byl horní okraj údolí v mlze, nebylo vizuálně jasný, jestli je stráň vysoká sto metrů, nebo kilometr…

Z Třebenic je to k přehradě asi sedm kilometrů, teda hodina a kousek. Tady někde za zatáčkou je hráz.

Dali jsme sváču na ojedinělym místě přehrady – turistickym posezení. Jinak tady neni moc kde vystoupit z lodi, nepočitám-li Ztracenku, kde ale vždycky jen proplouvám, abych nerušil genia loci a nerozmnožoval řady čumilů. 🙂

Zpátky do Třebenic jsme to zvládli za posledních zbytků světla. Ale stačilo to. Navázali jsme lodě na auto a rozjeli se do svejch domovů.  Byla to pěkná odpolední vyjížďka, dohromady 14 pohodovejch kilometrů, vyhlídky na skalnatej kaňon Vltavy a představy jak to tu mohlo vypadat v době před přehradou.

A teď ten největší vtip teda. Až v tejdnu poté jsem se dočetl v Trampskym magazínu že nám o den utekla tekoucí peřejnatá voda alespoň na hornim konci přehrady. Tři dny, celý tři dny byla voda o čtyři metry pod obvyklym maximem a teklo konstatně padesát kubíků. Podle mně to bylo vypuštěný právě kvůli tý opravě třebenickýho skluzu. Na Štěchovickym konci nebylo k vidění nic neobvyklýho stran nějakejch oprav. My už měli skoro o dva metry víc a elektrárna mlela až při návratu do Třebenic. Když jsme nasedali po obědě, tak z vody čouhal velkej kámen v zakázanym prostoru pod přehradou, ale to bejvá často. No tak snad příště se zadaří. A šuškaj si vrabci na krakorcích že už příští rok se stran upouštění přehrad máme na co těšit. Tak snad nám bude štěstí přát.

    

Chobotnice

Radar jasně ukazoval že prší a ještě nějakou dobu pršet bude, ale „Nic netrvá věčně, ani chladný listopadový déšt.“, jak zpívá Axl. Tak jsem sbalil loď a sváču a taky novej přehoz přes kolena.  Na vodu jsem dával v zátoce u místa zvanýho Šturmovky kdesi u Kozárovic.  Hej, rohy, táhněte na Orlík!

Trénuju spisovný natahování se pro vodu při záběru…

Tady musí bejt v létě fakt božskej klid…

A pršelo, pršelo, tak jsem si pustil tématickou písničku…

A aj, dotáhly mně tam. Teda musel jsem k tomu i trochu pádlovat.

Tajemnej mostek hned přes zátoku od hradu… Podle mapy tu neni žádná cesta a jsou tam zábrany bránící vstupu na most.

Na tenhle most můžou dokonce i auta. Asi už je to dost daleko od Prahy.

Na tuhle scenérii by možná stálo za to vrátit se při lepší viditelnosti…

A na závěr při cesta zpátky vzácnej zjev – jedoucí hausbót…

Plavba po přehradách takhle na jeden den má tu výhodu že jde jet z bodu A do obodu A, člověk něřeší proud při návratu. Maximálně tak vítr, ale i ten dokáže potrápit.

Chobotnice

Když je pro vás pádlování srdeční záležitost, nezastaví vás ani pozdější roční období.

Stačí vzít nějakou loď, pokud možno vhodnou a vyrazit. Tady na obrázku je kánoe Prospector od kanadský firmy Nova Craft. Koupil jsem ji za slušnou cenu z druhý ruky v Německu.

Tohle byl narozdíl od výletu Praha – Mělník – Praha takový pohodový, kdy jsme se nikam moc nehnali, měli čas na focení a tak. Jen v sobotu kdy jsme vyráželi jsme potřebovali do tmy najít slušný tábořiště. To není na Slapech zas úplně jednoduchý, protože kde není skála kolmo do vody, tam bývají chaty, hausbóty, nebo karavany. Nicméně kdo hledá, najde a táborník je skromný. Navíc výhoda chladnější části léta, řekněme od října do dubna je, že je na přehradě či obecně všude okolo vody mnohem větší klid.

V zimě bejvaj Slapy upuštěný o dva metry, takže jsou lemovaný plážema, kde se dá kdyžtak taky přespat, nebo aspoň bezpečně udělat ohýnek.

Pro efektivní jízdu je dobrý dbát na předozadní vyvážení lodi, aby dobře klouzala po vodě. Tady je vidět že zadák asi háčkovi pravidelně ujídá svačinu, nebo co, zkrátka záď je víc zanořená. Ono tedy u kanadských kánoí bývá taky zadácká sedačka fakt hodně vzadu. Vyvážení se dá regulovat alespoň posazenim loďáku co nevíc dopředu.

Rohy podle vědeckýho pozorování pomahaj tahnout loď dopředu až o jeden kilometr za hodinu rychleji než pádlování samotný.

Při nedělnim návratu jsme nějak nespěchali, jak to jelo, tak to jelo. Ani jsme nevytahovali bičík na pohánění háčků…

Nepřekročitelná zásada – v zimě děti bez plovací vesty prostě ani na přehradu.

A když se nespěchá, je čas si zajíždět a trávit čas kompozicí fotek…

Přistání zpátky v Županovicích. Jedno z nejlepších nasedacích míst na Slapech. V zimě klid, v letě tu bude asi větší šrumec, ale zas ne tak jako třeba na Nový Živohošti.

Láďa trénuje nošení lodi, skoro jako kdyby koukal na naučný vídeo o zvedání kánoe…

Naložit lodě a zpátky domu. Příjemně unavený, vyuzený, šťastný.

 

Chobotnice