Jak jsme neotevřeli vodácké muzeum.

cedrová kanoe seakajak
Dvacátýho dubna jsme ráno vyjeli v poklidu, jak jen může rodina brzo ráno vyjet na cestu.  A v deset jsme podle plánu byli  u jezu Buda na Sázavě, kousek od Zruče. Po roce absence jsme se chtěli zúčastnit otevírání vodáckýho muzea a slavnostní jízdy historickejch lodí – Retroplavby.Otevírání vodáckého muzea Cedrofka
Leč v deset tam byl jen jeden autobus vodáků a žádný lodě. No nechtělo se mi věřit, že by byla účast tak slabá. No ale po chvíli hledání na internetu bylo jasno: Někdo mi podal špatné informace a já tak mylně rozhodl že pojedeme už na desátou, ač paráda měla vypuknut v jedenáct. Nicméně museli jsme vyjet, plán byl nekončit ve Zruči s ostatními, ale dojet do Čížova, nebo snad až na jez u Posadovskýho mlýna. Takže jsme jen viděli příjezd kolony vozidel s loděma přišedší od muzea a kvapně se přivítali s Vladimírem.
„Byla blbá jak zavřená šlajsna“ jak pasl Zdeněk Šmíd. A přitom je to taková česká klasika – nebezpečnej jez a u něj zavřená šlajsna…
Počasí bylo dočista parádní a osamělá plavba na dvou lodích taky měla co do sebe.
Zruč na Sázavou…  Retrojízda tu končila, my jeli dál. 
Pod Zručí je značnej rozdíl ve výhledu na obou březích. Jak se městou objíždí dlouho obloukem, tak na pravym břehu jsou různý továrny, levej je krásně přírodní, místy skalnatej. Ze Zruče do Čížova je jen jeden jez. A taky soutok se Želivkou. Tam nám to nidy nedá, abysme nezajeli do její čistý studený vody těch třicet metrů, kam až to jde.
U Čížova si náš Honzík zkusil jet sám na lodi, ať trénuje. Přecijen toto je něco jinýho ne Maňásek, na kterej je zvyklej. Pak jsme šli s Honzíkem na autobus, co jezdí místo vlaku. Trať je v opravě, neboli jak u nás říkáme – „Indiáni vytrhali koleje.“ Kousek od přejezdu pracoval bagr na železničních kolech. Jak povidal Honzík „Hele, tati, to je ten indiánskej stroj na vytrhávání kolejí…“

Když jsme se vrátili s autem, vypádlovali jsme lodě kousek zpátky proti proudu, neb z Čížova dolu k chatám je zákaz vjezdu s doplňkovou cedulkou „Pro vozidla vyzvedávající lodě“ No takový malovaný domorobo to bylo, ale asi jsme nebyli první s timhle nápadem, tak jsme se rozhodli tu neprudit, ani neošlapávat tu strmou cestu s lodí na ramenou.Po navázání lodí nám ještě zbylo trochu času před dalšim nutnym programem, tak jsme se stavili na chvilku ve Zruči, dát si trdelník a projít muzeum.
Tak zas za rok, snad míň ve spěchu.

Chobotnice

14 odpovědí na “Jak jsme neotevřeli vodácké muzeum.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *