Autor: Padlovani

Zase cestou z práce jsem hledal nějakou vodní plochu na tréning a tentokrát padla volba na Štěpánský rybník. K tomuto lze dojet od obce Mýto, nebo Cheznovice, jsou tam slušný naloďovací místa. Rybník je prej oblíbenej mezi surfařema a kejtařema, já potkaj jednu malou plachetnici.

Tenhle rybník je částečně mezi polema a lesem. Po jedný straně vede železniční trať kde mně předhonilo Pendolino. Kolečko okolo rybníka má asi tři kilometry.

Na rybníku neni moc mělkejch míst, takže to byl zas pěknej večerní tréning.

Chobotnice

Jezera na Klabavě

Práce mně zavedla na pár dnů kousek od Plzně a přitom jsem potřeboval trénovat na závod Slapy – Praha. Tož večer po práci jsem otevřel mapu a koukal kde je jaká větší modrá plocha. Dvě takový byly nedaleko. Tak jsem vyrazil na Ejpovický jezero, který vzniklo zatopením povrchovýho dolu na železnou rudu. V době těžby byla Klabava vedená tunelama.

Přes den nám nepršelo na práci, zato leva jsem dojel k jezeru, začlo mi pršet na pádlování. Ale jen drobně. Jezero je u Ejpovic, jak napovídá název. Stačí podjet koleje a je člověk tam. Místa na nastupování je potřeba trochu hledat, jak je to důl, tak jsou tam většinou strmý břehy. Ale kdo hledá, najde. Taky je potřeba dávat bacha a nevlízt do cesty wakeboardistum co tam cvičej na lanovkový dráze.   Připadalo mi, že jak je to důl, tak voda je nepatrně cejtit jak vyhaslý kamna, ale dá se na to zvyknout. Okruho okolo jezera má čtyři kiláky a ani tam nebylo moc čudlobijců. Za lepšího počasí to může bejt pěkná projížďka s výhledem na lesy.

Následující den jsem provozoval rybníkopádlení na Úslavě nad jezem, ale to nemá cenu popisovat, fakt za moc nestálo. Zato o den později jsem se vybral na vodní nádrž Klabava. Ta je výš proti proudu stejnojmennýho potoka a měla chránit ty doly na železo před velkou vodou. Těsně okolo vede dálnice D5, tak se nad vodou nese trochu rambajz.

Kolečko okolo břehů má asi dva kilometry. Přístup je z rybářskejch plácků na pravym břehu, na hráz se nesmí a na levobřežní cestu se minimálně teď nesmí autem.

Když pominu hluk z dálnice, je tu zas celkem přírodní popádlování s výhledem na barokní kaplí Navštívení p. Marie.
Celkově bych to shrnul že účel napádlovat kilometry byl splněnej a navíc jsem poznal nový kraje na potoce kterej jsem jel jen jednou před lety. Takže netřeba brblat že je sucho a neni  kde jezdit, je to jen o vůli…

Po delší době kdy jsem se nedostal skrze práci k pořádnýmu kusu pádlování jsem si vyrazil odpočinout na Orlík. Teda v neděli dopoledne jsem ještě chvíli pracoval, ale v poledne už jsem dával na vodu v Bukovanský zátoce.
Po pár kilometrech jsem si dal opulentní oběd na Radavě, ve svatyni uctívačů rádia Blaník. Ne že by vařili blbě, ale Blaník tam hrál na plný kule a celý to tam bylo takový blaníkovsky zvláštní…
Oproti jindy v neděli většinou foukalo do zad.

Neměl jsem pevně vymyšlenou trasu, ale u Zvíkova jsem prostě zahnul doprava na Otavu.

Otavský údolí je krásný, projel jsem spodek už dvakrát, jak jsem popsal na Raftu.  Tentokrát nebyl takovej podstav, max tak metr pod obvyklý maximum. Zato zhruba od zátoky Lomnice po Jistec byla voda fest zelená. Místama to bylo nahrnutý do zelený špenátový kaše až mi přišlo že skrze tu hustotu loď o dost pomalejc jede. Možní to je nedoceněný, Biomasa a tak, třeba by na to mohly jezdit lodě, nebo i auta…

Občas jsem zkoušel fotit oblíbený zrcadlení, ale že by se nějak zvlášť dařilo, to zas né.

Po Otavě jsem dojel až kam to šlo, teda k jezu Sulan a tam hned obrátil zpátky. Je vyzkoušený že tamním trávníkum vládne místní PSVbák, kterej volá policajty na každýho kdo spáchá hřích lehnutí do trávy z účelem přespání.

Tohle je tábořiště v zátoce Lomnice. Obecně na přehradách je problém najít fleka 1) kterej by nebyl zabranej čudlobijcema 2) kde by se spáč neskulil z krpálu do vody. Mám zpracovanou teorii, že mezi zbývajícím světlem a nárokama na tábořiště je nepřímá úměra. tři a více hodin před setměnim beru jen tábořiště kde už hoří pověstnej kruhovej voheň a lepý dívky roznášej vybraný jídla a nápoje. (tato kombinace zatim u mejch sólo jízd nenastala) dvě hodiny před setměnim beru přenádherný tábořiště i bez kruhovýho ohně a dalšího příslušenství. Hodinu před setměnim beru obyčejně nádherný tábořiště. Se setměnim (a to je většina případů) beru cokoliv kde se dá jakž takž lehnout. Nicméně kdo hledá najde a navíc se setměnim se zrekvírování plácku dá udělat mnohem nenápadněji.

Zátokou jsem ráno doplul až k místu kde Lomnice přestává bej říčkou a zacíná bejt mrtvym jezerem žabince co smrdí jak bolavá noha. Tady začínal žabinec asi deset metrů pod místem kde skončil proud.

Když jsem se vrátil na Zvíkov, otočil jsem to okolo hradu doprava směr Budějce. Při tomhle manévru člověk docení na jak unikátnim místě ten hrad stojí.

Vždycky jsem si řikal že stromy na prudkejch svazích okolo vody se nedaj těžit.  Ale daj. Takhle z vody  s nakládkou hydraulickou rukou těží přímo Povodí kůrovcový stromy.

Doplul jsem skoro k Podoláku a dal si oběd z vlastních zásob. Cestou zpátky mi zahučel nad hlavou vlak co se s nim dá pendlit plavba z Písku do Červený.

Nejsvětlejší moment výpravy byla takhle německá rodinka. Prve jsem je potkal v protisměru cestou nahoru od Zvíkova někde u Vůsí, podruhý jsem je dohnal cestou zpátky někde u Žďákováku. Vypadali celkem nanicovatě, sem tam plácnutí do vody pádlem, ale za šest hodin udělali po voleji 16 kiláků… Anglicky neuměli, tak s mojí chabou znalostí němčiny jsem se dozvěděl, že vzali  na vejlet babičku (78), aby viděla rodnej Rožmberk a teď jedou po Vltavě do Prahy. V klidu, žádnej spěch, všechno na salámu, ale zato samej úsměv… Ale byli super. Nedovedu si představit moc lidí který by vzali babičku na cca dvoutýdenní pádlování po voleji.

Po splutí z Rožmberka sólo vyjeli v neděli po obědě z Týna nad Vltavou a prý chtějí být ve čtyřech dnech v Praze. Zní to při pohledu na ně skoro neuvěřitelně, ale časově jim to vychází i proti větru.

V pondělí večer s nějakejma 104 kilometrama v pádle jsem skončil vejlet a šupačil domu řešit účetnictví. Nicméně bylo to super odpočinek a po přehradě se jezdí dobře. Když to dá i babička… Ještě stran provozu a romantiky -. čim vejš po přehradě, tim líp. Nad Orlíkem lodí (většinou plachetnic) i čudlobijců ubylo, nad Zvíkovem to byla skoro osamělá plavba.

Chobotnice

Buřtění v cíliPřed nějakou dobou na Raft.cz Vačerníček nadhodil, že jestli bych nechtěl s ním jet Samba maraton. Teda jet s ambicema, samozřejmě. No uplně proti srsti mi to nebylo, sice obvykle jezdim závody na singlu, ale taky s ambicema. Na Sambě jsem byl naposledy v roce 2014.

Tak jse upekli nějakou dohodu, harmonogram a tak. Ještě jsme se potkali tejden před závodem na Mastníku.
V sototu ráno jsme se sešli ve Zlenicích v kemu U kormorána. Ono už se totiž nestartuje v Choceradech jako dřív, ale o kousek níž, takže dýlka závodu je 36km. Jako všichni jsme absolvovali prezenci a fasuňk jízdenek na zpáteční bus, kartičky na kontrolní razítka a tak vubec. Chvíli před startem proběhl krátkej výklad trati a už se lodě začaly šikovat ke startu  za lajnou danou svislicí od elektrickýho kabelu co tam jde nad vodou. No ne každej to pobral, co to znamená bejt od kabelu proti proudu, ale co se dá dělat.
A už bylo odstartováno a nastalo startovní maso. Každej se snažil urvat pozici a dostat se do průjezdu v hrázce, která je kousek pod startem, teda když se povedlo strčit pádlo do vody a ne do sousední lodi. Ale v tom je ten hezkej adrenalin hromadnejch startů.
Brzy po startu se utrhlo čelo závodu o pár lodích a začalo se formovat budoucí pořadí. S Večerníčkem jsme drželi čtvrtou pozici s tim, že nějakou loď před náma přece dotáhnem. Na záda nám dejchaly další jedna nebo dvě lodě.
Nejsme spolu strénovaný, ale brzy jsme si vytvořili nějakou rutinu. Sledovat proudnici, stopy protivětru na hladině, přehazovat strany pádlování. Ne že bychom přehazovali po deseti či patnácti záběrech, ale bylo to celkem často.
Jez Čtyřkoly jsme zdrncali po desce, Městečko funglovou retardérkou vlevo. Pak zas pádlovací rutina, snažit se dotahnout ty před náma, což se dařilo střídavě a kontrolovat ty za náma. Po nějaký době jsme dopluli k atrakci, která pro mně byla nová. Teda proplout okolo občerstvovačky ve pod Zbořenym kostelcem, po asi osmi stech metrech si nechat dát první potvrzovací razítko na kartičku a vrátit se zpátky k občerstvovačce.  Tam jsme se nezdržovali a šup na hrád. Vedoucí dvě posádky jsme potkali ještě pod kopcem jak už utikali k lodím. Opravdu utíkali… No hrad je na fakt příkrym kopci, ale nějak jsme tam vylazli. O běhu se nedalo moc mluvit. Na hradě druhý kontrolní razítko a šup dolu. Ale zas ne moc pomalu, při přeběhu nás začali dotahovat maldý a nadějný kluci z posádky za náma. Nicméně zpátky od běhu (tak nepřirozenýho pohybu pro člověka, narozdíl od pádlování) a bezpečně v lodi situace se začala zase lepšit. Tady už je to kousek do Týnce, na Brodcích klapovací šlajsna, tato polorozpadlej jez u kempu  byla přenáška tak o zvrtnutí kotníku. Pod Týncem už to zas trochu teče. V Podělusích hezká nová retardérka, ale pod ní začala předzvěst šutrovačky co nás čekala. Průtok byl jen asi 7kubíků a elektrárníci hamižný mleli o sto šest. Takže pod Kaňovem se prakticky nedalo jet, spoustakrát jsme stahovali(teda hlavně Večerníček) loď z nějakýho balvanu dolu. Do toho jsme se začali potkávat se skupinama skautů a jinejch výletníků na žlutejch lodích Bisportu. Pod Pěnkavou jako obvykle se to zlepšilo, elektrárna vrátila vodu a dalo se nějak jet. Ikdyž samozřejmě při takovym průtoku s očima na šťopkách a s hodně manévrovánim. A volantová záležitost to zůstala až dolu na začátek pikovickejch volejů. Nicméně nakonec jsme dojeli do kempu a skočili na břeh v čase 4:33:35, čtvrtý v pořadí – tak jak jsme si to vydobyli kousek po startu. Patřičně unavený, nicméně spokojený s našim výkonem. Kluci co jeli před náma byli fakt dobrý.

Pak už jsme jen odpočívali v milym pikovickym kempu a točili zevlohodiny. postupně přijížděly další posádky. Zajímavej byl příjez tří posádek v kategorii Mix, který dojely po urputnym finiši v rozmezí deseti sekund.
Díky laskavosti pořadatele a sponzorů byly na břehu nachystaný buřtopeky, dříví a buřty, takže jsme si mohli ukrátit čas pečenim a konzumací dobrejch buřtů.

Letos dojaly všechny posádky v limtu, tedy do pátý odpoledne,  takže k vyhlášení výsledů se mohlo přikročit dokonce s časovym předstihem.

Po nezbytnym poděkování sponzorum závodu byli prve vyhlášený posádky kategoric C2 Mix. To jsou všicni ty jak dojeli v rozmezí deseti vteřin.
První místo Alena Maroušová a Pedro Tilz, druhý místo Igor Kešner a Eva Runtová, třetí místo  Ondřej Cibulka a Jana Hronová

V kategorii C2 ženy na prvnim místě byly Zuzka Škvorová a Jana Zpěváková, na druhym místě Veronika Švancarová a Nikola Šťastná, na třetim místě Bára Voříšková a Lada Melicharová.

A nakonec v kategorii C2 muži –  první Jan Pazourek a Roman Mornštejn, druzí Otakar Venta a Stanislav Hamák, třetí Jan Šámal a Martin Kadlec. Prý padl i traťový rekord.
Na závěr ceremoniálu proběhlo losování o funglovou kánoj Samba, kterou podle logiky věci vyhrál člobrda, kterej ráno nechal příčníky v garáži s tim že to nemá sebou cenu tahat, protože beztako žádnou loď nevyhraje.

A tim zábava v Pikovicích tak zhruba zhasla, za chvíli nás nabral autobus objednanej organizátorama, aby nás dovezl zpátky na start k autum.
Nezbejvá než poděkovat organizátorum z půjčovny lodí Samba a CK Povoda za super a pohodovou organizaci a těšit se na další ročník, kde se snad sejdem v co nejlepší kondici a s pokud možno vyšším průtokem vody. Nebo na Berounka maraton za tři tejdny.

Chobotnice

Dvacátýho dubna jsme ráno vyjeli v poklidu, jak jen může rodina brzo ráno vyjet na cestu.  A v deset jsme podle plánu byli  u jezu Buda na Sázavě, kousek od Zruče. Po roce absence jsme se chtěli zúčastnit otevírání vodáckýho muzea a slavnostní jízdy historickejch lodí – Retroplavby.
Leč v deset tam byl jen jeden autobus vodáků a žádný lodě. No nechtělo se mi věřit, že by byla účast tak slabá. No ale po chvíli hledání na internetu bylo jasno: Někdo mi podal špatné informace a já tak mylně rozhodl že pojedeme už na desátou, ač paráda měla vypuknut v jedenáct. Nicméně museli jsme vyjet, plán byl nekončit ve Zruči s ostatními, ale dojet do Čížova, nebo snad až na jez u Posadovskýho mlýna. Takže jsme jen viděli příjezd kolony vozidel s loděma přišedší od muzea a kvapně se přivítali s Vladimírem.
„Byla blbá jak zavřená šlajsna“ jak pasl Zdeněk Šmíd. A přitom je to taková česká klasika – nebezpečnej jez a u něj zavřená šlajsna…
Počasí bylo dočista parádní a osamělá plavba na dvou lodích taky měla co do sebe.
Zruč na Sázavou…  Retrojízda tu končila, my jeli dál. 
Pod Zručí je značnej rozdíl ve výhledu na obou březích. Jak se městou objíždí dlouho obloukem, tak na pravym břehu jsou různý továrny, levej je krásně přírodní, místy skalnatej. Ze Zruče do Čížova je jen jeden jez. A taky soutok se Želivkou. Tam nám to nidy nedá, abysme nezajeli do její čistý studený vody těch třicet metrů, kam až to jde.
U Čížova si náš Honzík zkusil jet sám na lodi, ať trénuje. Přecijen toto je něco jinýho ne Maňásek, na kterej je zvyklej. Pak jsme šli s Honzíkem na autobus, co jezdí místo vlaku. Trať je v opravě, neboli jak u nás říkáme – „Indiáni vytrhali koleje.“ Kousek od přejezdu pracoval bagr na železničních kolech. Jak povidal Honzík „Hele, tati, to je ten indiánskej stroj na vytrhávání kolejí…“

Když jsme se vrátili s autem, vypádlovali jsme lodě kousek zpátky proti proudu, neb z Čížova dolu k chatám je zákaz vjezdu s doplňkovou cedulkou „Pro vozidla vyzvedávající lodě“ No takový malovaný domorobo to bylo, ale asi jsme nebyli první s timhle nápadem, tak jsme se rozhodli tu neprudit, ani neošlapávat tu strmou cestu s lodí na ramenou.Po navázání lodí nám ještě zbylo trochu času před dalšim nutnym programem, tak jsme se stavili na chvilku ve Zruči, dát si trdelník a projít muzeum.
Tak zas za rok, snad míň ve spěchu.

Chobotnice

Vodácký marathon na Pilici

S nápadem jet se zúčastnit maratonu v Polsku přišel Chobotnice. A sestavil plný auto dalších zájemců, mělo nás být 6, Honza na své C1 dřevěné cedrofce, Karel seakajakář z Plzně, Máří a Matty na C2 s plánem jet do první kontroly a pak sloužit jako pendl pro ty, co to neujedou a Eva plánující tenhle závod na 115km ujet na nafukovacím Safari kajaku. Propozice zde

Jenže Wielka Sila, jak se závod jmenuje, je fakt síla a tak postupně, ještě před startem, Honzovi klekla velká dodávka, se kterou jsme měli jet. Ok, pojedeme mým Galaxy a vezmeme vlek.

Poté Honza lehnul se zápalem plic. Následkem plavby za mrazu a větru po dlouhé expozici viru řádícím v rodině.

Máří lehla s antibiotiky.

Matty lehla s antibiotiky.

Karel lehl s virem.

Wielka Sila 2019 🙂 A jedeme na ní já s půjčeným grónským kajakem Kachna I od Vítka Jindrleho z Kachní líhně a Eva na vzducholodi.

Doprovod a plánovanou záchranu dává moje milá žena Klára. Nevíme totiž ani jeden nic o tom, jak to na takové Wielke Sile chodí a ujet 115km za 14 hodin světla a stihnout pendl pořadatele na konci je pro nás s velkým, ale fakt velkým otazníkem.

Do centra YMCA jsme dorazili 3 minuty před ohlášeným nejpozdnějším příjezdem v 22:00 a našli super akci.

Recepce funguje, milé paní vydávají čísla, propozice, trička a hlavně zalaminovanou kilometráž. Mluví jen polsky, ale vše celé dva dny funguje na pricipu: Ty jsi čech? Tak rozumíš! Já budu mluvit pomalu 🙂 ). A česko-polsko-ruskou hatmatilkou se dorozumíme o všem co je třeba. Nezbylo na mě číslo a tak pořadatelka sedá k tiskárně, ve wordu napíše obrovskou Jedničku a vytiskne mi ji na papír ať si ji oboustrankou nalepím na oba boky lodě. Navazuji loď na jeden z připravených vleků. Krásných, pro 15 lodí, každá má svůj foch a oka a polstrování, Kachně se snad nemůže nic stát, jak ujišťuji sám sebe, když ji vážu vedle laminátové deblovky. Skoro na dotek. I Klára mě ujišťuje, že Kachna chce na výlet taky a bude v pohodě. Byla 🙂

Jdeme spát, protože start je zítra ráno za svítání a odjíždíme na něj autobusem ve 4:30.

Ráno zhltnu buchtu k snídani a ještě skoro spící nasedám do busu. V něm pořadatel odškrtává kdo je a není a zda má sebou „vůzek“. Tak tu říkají kolejdám a bůhví poč chtějí vědět, kdo je má a kdo ne.

Vystupujeme někde v nějakém městě a jdeme asi 600 metrů k řece, kde hoří velký oheň, stojí vleky s loděmi a fasuje se balíček s chlebem se sýrem, banánem, čokoládou a datlemi na cestu.

Pomalu se rozednívá, pijeme čaj a kafe z varnic a připravujeme se na start. Po povelu všechny kajaky na vodu jdeme na řeku a jedeme asi kilometr k mostu, kde se lodě houfují a čekají na start. Zapískání a jedeme pod dozorem dronu nad hlavou.

Nechávám ujet závodníky a jedu. Celý první úsek mi připomíná Vltavu nahoře mezi soumarským mostem a Lipnem jen je to široké asi 20 metrů. Podloží je písek, je mělko, řeka meandruje a často je třeba volit zda vlevo či vpravo a asi třikrát zůstávám sedět na dně a píďalkuju z mělčiny. Pár závodníků se v takových místech tradičně cvaká. Oni ti kluci štrekařský jsou úplně stejný paka jako na Krumlováku. Umí jezdit jen sami a rovně na kanále v Račicích a ve skrumážích na meandrující řece jsou marný 🙂 S průpravou z divoké vody z nich mám trochu legraci. Bylo by jí víc, kdyby mi zcela hladce neujíždeli 🙂

Na první kontrolu se fakt těším, kajak je divná věc. Pohodlí se v tom mém získává poposednutím o centimetr vpřed a o centimetr vzad. V kanoji si prostě kleknu na druhý koleno, natáhnu nohy, sednu si, zase zakleknu obráceně, prostě pohoda. V kajaku sedím jak přibitý, hrabu a hrabu a těším se ven na kontrolu. Tam přijíždím s časem 5:42 a vidím, že cíl nedám, musel bych mít průměr o 2km víc. Pořadatelé i účastníci tvrdí, že je málo vody a nejede to. Dá se ale v pohodě dojet druhá kontrola, takže pokračuju.

Další úsek je jako bych jel Lipno. Jezero, které se otevře a protivně na něm fouká. Jedu spolu s Polákem, který mi záhy začne ujíždět, prté má kormidýlko. Můj hadrák nic takového nemá a jedu proti předobočnímu větru zprava a kajak mi vytrvale vyostřuje proti větru. Zabírám dvojpádlem jen vpravo tak 4-5 záběrů, pak kormidelnický odkopnutí vlevo za sebou a znovu. Vopruz, ale jede to.

V další zátoce se situace zlepší, vítr sice trochu zesílí, ale jedu přímo proti. Místy se na vodě „dělají bílí koně“, ale ne moc a spíš se vítr drží a nesílí.

Asi v půlce jezera těsně před ostrovem, za kterým tuším větší vlny, protože vítr tam bude mít na rozběh skoro 10km ke mně zepředu přijíždí velký silný motorák. Způsobně přechází ze skluzu do výtlaku, daleko přede mnou vypouští vlnu a dva chlapi ve vestách s nápisy Vodní stráž mi ukazují, že konec a ať jedu kolmo na vítr na břeh. Organizátor ukončil závod pro neregulérní podmínky. „Duže wielke                  vlny“. Ať jedu tam co je „dužo kajakov“.

Takže konec, 57km a šlus. No spíš jsem rád. Nemyslím, že by mě vlny na zcela zavřeném seakajaku ohrožovaly, ale protivný to bylo dost. Bohužel řada závodníků jede na otevřenkách nebo nemají šprajdy a vedoucí deblovka šla skoro ke dnu, když neměli čím vylévat. Inu závodníci. Jen nechápu proč, když to jezero tam je každý rok a jel se letos šestý ročník 🙂

Na břehu potkávám dalších sedm kajakářů a za chvíli přichází pořadatel a dává povel k odchodu na silnici, kde čeká auto s vlekem, navazujeme a jedeme do ubytování.

Konec

Večeře je super výběr ze tří polévek, zelenina, buchty, čaje a kafe co hrdlo ráčí a večírek je se zpěvem, ale bez piva. Není tu hospoda, nic se netočí a když někdo měl alkohol, tak z vlastních zásob.

Trochu nechápeme, proč zkrácený závod není vyhlášen už dnes, ale čeká se na plánované nedělní poledne. Pochopíme až při vyhlašování, když i jako čtvrtý od konce ve své kategorii K1 40plus dostávám plaketu se jménem a nášivku říkající, že jsem dojel na první kotrolu na 44km.

Celé dopoledne ve společenské chatě (aula tak pro 150 lidí) jede snídaně, buchty kafe čaj, zbytky od večeře.

Bylo to super, cesta 600km stála za to (a vedla skoro celá po pohodlné dálnici – Liberec a horem) a příští rok pojedeme zas. Oproti českým maratonům komorní akce (cca 100 lodí), moc pěkně organizovaná, trochu chaos, trochu pohoda a super řeka a pádlování.

Láďa Bláha – Velorama.cz

Motto: Když to bude jednoduchý, nebudeš to dělat.

Stíhanej ranama osudu, už mi šla ze všeho hlava kolem, v dálce už bylo slyšet Chocholouška jak dává pokyny mne sbalit a zbejvala jediná možnost jak vše vrátit k dobrýmu a zachovat si alespoň trochu rozumu. Samozřejmě ta možnost je pořádná vícedenní plavba. Rodinný a pracovní povinnosti mi dovolovaly odjet na max čtyři dny. Zprvu mne napadla oblíbená Sázava, kde jsem v podobnym období strávil jedny velikonoce. Pak jsem se ale podíval na předpověď počasí, zejména větru a ta říkala, že má celou dobu foukat silnej západ, případně jihozápad. Takže nápad se Sázavou padnul, to by fakt nebylo ono. Tak teda mapa vodstva a železnic a co že teče ze západu? Po chvíli jsem zjistil, že do Holýšova na Radbuze jezděj přímý rychliky ze Smíchovskýho nádraží, což by řešilo pendla. Radši bych do Horšovskýho Týna, ale tam se dostat je moc komplikovaný. Ale i takhle to dělalo hezkejch 194 kilometrů.

Tak se tedy ocitám v sobotu ve tři odpoledne u Radbuzy v Holýšově. Opouštim svoje auto a odplouvám v dál, s mírnym větrem v zádech. Z počátku to teče údolím, sem tam skála, ale pod Stodem začíná placka.Po březích je množství okousanejch stromů i křaků od bobrů. Taková bobří probírka. S blížícím se večerem a otevřenější krajinou sílí vítr. Stále do zad.
Kdyby vám někdo tvrdil, že Pančava nejde sjet, tak vězte že by to za vhodnýho průtoku šlo. Pančava má obyčejnou šikmou spádovou desku bez skoku na konci. Těsně nad timhle jezem byl most a pak si tam někdo postavil chajdu. Ale vypadá to, že nestíhá už nějakou dobu údržbu.

Když začala padat tma, zastavil jsem u místa kde břehový porosty vytvářely aspoň trochu chráněnější a přitom volný místo. Pocvičil jsem se v rozdělávání ohně z mokrýho dříví po zálesáckym způsobu, za použití pouhýho jednoho zapalovače a švýcarskýho nože. To jsem ještě nevěděl že level v tomto si budu každej den o dost zvyšovat.
Během noci se vítr ještě zesílil, až jsem začal mít obavy o stromy okolo, plachtu nebo loď. Vylezl jsem do tmy a přivázal loď koňadrou. Do rána, kdy už zas moc nefoukalo vydrželo vše na svym místě. K přípravě snídaně se hodila menší forota dříví schovaná po převrácenou lodí.

Protože jsem měl velkej cestovní plán, vstával jsem hodně brzy a vyjel ještě v noci. Někdo by vám mohl tvrdit, že 7:15 je už ráno, ale většina mejch kamarádů který světem prošli a ledacos viděli vám potvrdí že to je jednoznačně noc. Odměnou za noční starty mi byla po všechny dny pestrá přehlídka zviřátek okolo vody. Například tady jsem vám chtěl vyfotit plavajícího bobra, ale asi vycejtil pohyb mýho ukazováčku na spoušti a šel se schovat pod hladinu. Ve všech traperskejch knížkách se vyskytuje „Hlasité plácnutí bobřího ocasu o hladinu“ jako povinnej prvek. Tak jsem vám vyfotil to plácnutí.  Dovedete si představit tem hluk plácnutí ke konci noci?

Před Dobřanama začalo pršet a pak už celou neděli jen pršelo víc, nebo míň. Tohle je Radbuza v Plzni, vyloženě vodáckym městě, který by si skoro zasloužilo svoji kapitolu. Ale na množství neni zas až tak o čem. Po festovnim voleji a hrázi přehrady České údolí by člověk třeba čekal že uvidí nějaký náznaky města. Ale ne, jen prales, prales, prales, pak po pár ruinách papírna a hned snad nejdebilnější přenáška jezu u nás. U kožichový lávky(Patrně pojmenování z dob lovců kožešin, nebo mamutů) vytáhnout loď, nandat pořádna na ramena a vyrazit Lonely planet a jiný podrobnější průvodce doporučujou pravej břeh. Chce to vidět na cestu, aby člověk nesmetl nějaký stromy nebo snad lidi. Po chůzi v dýlce něco přes kilometr, okolo zhruba všech domů co v Plzni maj spustil jsem s při první příležitosti k vodě, škvírou mezi poslednim mostem a jakymsi lokálnim pivovarem. Tu škvíru používaj místní jako popelnici. Alespoň to líp klouzalo dolu. Na protějšim břehu se dát na vodu nedá, všechno je zahrazený plotama nebo larsénama, prej tam stavěj jakousi promenáááádu. A odtud dál okolo řeky za pivovárem zas jen prales, prales, akorát skládkovýho typu.  Tož Plzeň – město který se rozhodlo ukázat svou velikosť tim že požene vodáky s loděma přes celý město s loděma v ruce. Ale třeba jednou pochopěj svoji pošetilosť a způsoběj lepší přenášku.
Ale aby nebyly jen blbý zkušenosti z Plzně – když jsem nasednul do lodě po obědě ještě nad přenáškou, zpoza zatáčky se vynořila loď. Přesněji světle zelenej kajak a v něm Karel. ,“Ahoj, jářku Karle, co tu děláš?“ „Ahoj, nu pojíždim od jezu k jezu a trénuju na maraton Wielka sila. a co ty?“ „Nu pojíždim od Holýšova do Prahe a trénuju na maraton Wielka sila.“     Nu znáte to, takový ty překvapivý setkání v pustině…
Pod Plzní a jezem Bílá Hora začíná zase pěkný oudolí se slušně tekoucí vodou. A taky mi začalo pořádně foukat, a to tak že občas se dalo jet jen na vítr opírající do mejch ramen a lodi, nebo jindy jsem měl co dělat abych udržel loď ve směru, když vítr ji stáčel bokem. Utábořil jsem s asi šedesáti kilákama v pádle na úpatí závětrnýho svahu, kousek pod jezem Žíkovec a rozdělal oheň z dříví mokrýho jak hnůj. Přivázat loď a šup do hajan sušit na sobě mokrý kalhoty, aby byly ráno suchý.  Na tyhle vícedenní výlety s teplotou okolo nuly a deštěm snad neni vhodný oblečení. Neopren je nesmysl, v něm je strašná kosa. Pláštěnka je nesmysl, v tom je člověk za chvíli durch propocenej, plus se vyvzlíná a prošoupe dovnitř voda při pohybu. Nějakej ultra drahej Gore-suchej oblek by se někomu moh jevit ideální do chvíle než zjiští že všechny přenášky vedou šípkovym křovim. No a pak varianta mít v lodi pojízdnej šatnik se suchym oblečenim  a mokrý zahazovat.  Tolik vsuvka o oblečení. V noci foukalo podle zvuku fest, u mne skoro vubec. z protějšího svahu jsem slyšel padat stromy. To jsem ještě netušil že to byla bouře Egerhard, která nechala statisíce domácností bez eletriky a tak. Ještěže  ani ráno jsem eletriku nepotřeboval, vystačíce si ohněm z dříví mokrýho, jak kdybych ho vytáhl z řeky. Odjíždim  opět ještě koncem noci. Solidně to teče, z pěknejch 20kb v Liblíně to nastoupalo na parádních 40. Počitám že se slušný části to byla dešťovka co jsem během neděle vylejval z lodi.  Už za slunce projíždim pod zříceninou Krašov.

Všechny stravovací možnosti okolo řeky jsou zavřený, tak okolo poledního dávám fazole na Týřovskej způsob. Skromná strava, ale zas se to obešlo bez udivenejch pohledů a čmárání koleček na čelo jako v jistym podniku v Plzni. 
Během dne chumelilo tolikrát, že to ani nemá cenu počitat. Sníh časem roztál, nebo z toho co bylo blíž, jsem uplácal někde u Branova standardní sněhovou kouli. Obblíbená hospoda U Jezzu byla úplně zavřená, ale podle hesla že jíst se má když je příležitost jsem si dal svačinou o dvou chodech v roztockym hotelu u mostu.  Tam, kde jsem loni okolo Roztok drhnul to dnes krásně valí, protože elektrárna to nestíhá pobrat a je teda příležitost užít si rychlou plavbu to tomhle jindy suchym úseku. Končim zas s něco víc jak šedesáti kilometrama někde nad Nižborem.
Odjezd zase za noci, po snídani na ohni z dříví který jako kdyby pár tejdnů drželi v řece pod kamenem. Odměnou je východ slunce nad Nižborem. Do Berouna je to kousek. Strašlivej berounskej jez se dřív překonával náhonem do Litavky, nebo luxusní šupnou – tobogánem ze štěrkový propustě. Nic z toho dnes není, takže zbejvá celkem normální přenáška vpravo přes špičku ostrova.
Pod Berounem to krásně valí, další jez je až v nějaký vesnici jménem Karlštejn. Většinou bylo slunko, silnej vítr do zad.
Tady dělali probírku trochu jinak než bobři, prostě inženýrsky. A vedle funěl náklaďák s podávacim ramenem a obří štěpkovačkou, z který to šlo rovnou na kamiony. Takhle se pečuje šetrně o přírodu a od nějakejch bobrů si to rozvracet nedáme…
Karlštejn, vesnice která má několikrát víc cedulí „Zákaz stanování, koupání na vlastní nebezpečí“ než věžiček.
Někde v Dobřichovicích jsem se podival na hodiny a jízdní řády a zjistil že abych stihnul rozumnej vlak ze Smíchova, musim zvýšit tempo. Naštěstí od novýho jezu v Černošicích nejsou žádný další jezy. Ale ten jez v Černošicích je skutečně pitomej. Trvale zahrazenej, takže za normální vody nesjízdnej. Teď by to třeba i šlo, ale před vjezdem do retardérky jsou po obou stranách čtvercovatý rakouský vlajky, o kterejch lidi z plavební správy tvrděj že to znamená „Zákaz vplutí“ Pak člověk pochopí rčení Zdeňka Šmída – „Byla blbá jak zavřená šlajsna.“
Jak nebyly dál jezy a i pod soutokem na Vltavě foukalo do zad, stihnul jsem příjezd na Císařskou louku s rezervou. Vyjednal jsem si schování lodi v kempu a šup na Smícháč na vlak do Holýšova pro auto. Ten měl překvapivě půl hodiny zpoždění.
Tož tak s tim vejletem. Celkem napádlovanej po 194 kilometrech, trochu v horečnatym stavu, ale znovu nabitej elánem a optimismem. I přes dílčí nedostatky typu počasí, nebo Plzeň to byl skvělej vejlet. Mimochodem, Berounka je nejlepší asi naší řekou, která se dá sjet v jednom tahu od samýho začátku po samej konec. Ještě si to dovedu představit za ideálních podmínek u Otavy, naopak u Vltavy v jednom tahu na jedněch lodích si to moc představit nedovedu.

Chobotnice

Ahoj,

nějak jsem na netu zavadil o článek o maratonu na polský řece Pilica. 115 kiláků, to už je slušná porce, tož jsem si řekl že by to stálo za to.  Jelikož informace o maratonu jsou jen na Facebooku a v polštině, tak jsem se rozhod dát sem souhrně informace co vim. My už máme plný šestimístný auto, ale co vim tak jede ještě řada dalších borců z Čech, Moravy i Slezska.

1)  termín – Kwiecień – to je polský název pro měsíc Duben. (Takový malý apríl od Poláků) Tedy závod je 6. dubna,  Na místo srazu a noclehu (skautská/YMCA základna v Kurnędz ) je potřeba dojet do 22. hodiny v pátek 5. dubna a prezentovat se.  Lodě na vlek pořadatele budeme vázat už v pátek večer. Samozřejmě se doporučuje mít s sebou nějaký šráky na vázání.  Odtud se vyjíždí hromadně autobusem v 4:30 na start do Przedborz.  Start je 6. dubna v 6 ráno.

2) přihlašování a tak: Čísla účtu pro mezinárodní platbu pošlu na vyžádání. Během března je startovný 200 zlotých, v dubnu 250zlotých, ale na duben bych převod peněz neodkládal. Ubytování, pokud by někdo chtěl se dá objednat na e-mailu crossmaratonpilica@gmail.com, viz text v polštině dole. No a hlavně je potřeba se přihlásit do závodu. To se dělá na formuláři zde. Je potřeba navolit klasicky jméno, kategorii, potom ještě tričko – velikost a jestli občerstvení masité, nebo vegetariánské. Pokud se jede ve dvoumístný lodi, tak přihlášku posilaji oba a startovný platí oba. V přihlášce se pise jmeno parťáka, aby vas spárovali.
Aby byly vyhlášený výsledky kategorie, je potřeba aby bylo v kategorii aspoň 5 lodí. Takže potřebuju aby se přihlásili ještě nějaký singlíři.

Slovníček základních pojmů:
Kwiecień = Duben !!!
Nazwisko ´= Příjmení
Imie = jméno
Miejscowość zamieszkania = bydliště
Kod pocztowy = PSČ
Posiłka bezmięsna = bezmasé občerstvení
Koszulka = trrrričko
Ksywka = přezdívka
Pesel = rodné číslo
Pagaj = pádlo
Wyscig = závod
Kanu = kánoe
Szukac = hledat
Szukam twoj pagaj = hledám tvoje pádlo
Zachód = západ
Polnoc = sever.
Plynać = plout
Meta = cíl

3) Trasa – Przedbórz – Domaniewice, 115km. Aby závodník mohl pokračovat dál v závodě, je potřeba projet kontrolama v časovym limitu.
-Sulejów – 1PK – 44km – 7h (13:00) (průměr 6,3km/h)
-Tomaszów Mazowiecki – 2PK – 73km – 9h (15:00, průměr 8,1km/h )
-Domaniewice -cíl- 115km- 14h (20:00, průměr 8,2 km/h)
Když závodník nestihne limit, může pokračovat dál, ale organizátor pak neručí za odvoz z cíle. Skončit se dá i na kontrolách, odkud by měl být zajištěn odvoz. Z uvedenejch průměrů potřebnejch pro dosažení limitu je zřejmý že se počitá s tim že po ránu se jen tak rozpádlujem a k polednímu a odpoledne se do toho pořádně opřem. Tady je článek z loňska s přehledem dosaženejch časů v jednotlivejch kategoriích.

4) do závodu nebudou vpuštěný rychlosťáky – lodě pro rychlostní kanoistiku. Většina závodníků jede na mořákách, větší magoři i na jinejch lodích. Ouzký speciály jako Cedrofka II. nebo Tripper byly uznaný za dostatečně turistický.

5) řeka: Pilica je typická nížinná řeka, dejme tomu že může připomínat střední Lužnici. Nicméně nejsou tam jezy, takže to dost teče. A meandruje. Někde za půlkou trasy je přehrada, jejíž vzdutí je dlouhý 18 kilometrů, přehradu (hráz)  je potřeba přenést. Nějaký zevrubný informace o řece jsou na Raft.cz. Na netu se dá dohledat pár článku v češtině o turistickym splutí Pilici. Limit na dobrou plavbu by mělo bejt 140cm na vodočtu Sulejow.

tady nějaký videa ze startu:

Tady vídeo z cíla na 115km. I na tom videu je vidět že ikdyž je ta řeka v rovině, tak celkem teče.

Kilometráž zde: http://www.kajaki-elko.pl/UserFiles/File/mapa.pdf

6) Kudy jet? Na Mapy.cz je časově skoro stejně dlouhá (na km delší) varianta jih https://mapy.cz/s/3pqIo, pak varianta sever https://mapy.cz/s/3pqIf, nakonec dvě varianty brod nejkratší a o hloupejch dvacet minut delší, zato o 80km kratší. https://mapy.cz/s/3pqIu      https://mapy.cz/s/3pqIxMůžem to dát přelouskat při startu (automobilovym)  do Waze. Zkušenost je ta, že s loděma po dálnici oproti časovýmu plánu nic nenajedem, po D1 už vubec ne. Takže variantu jih bych přinejmenšim pro obyvatele Prahe a okolních vesnic zavrrrhnul. Kdežto po okreskách se dá na štrece nadject oproti plánu solidní rezerva, navíc tam bejvá lepší kochačka než na dálnicích. Takže bych byl pro některou variantu brod, ale netrvám na tom.

7) Souhrn informací co jsou o akci v polštině, maj to trochu zmatený, tak jsem se snažil vytahat z toho to nejpodstatnější a přeložit.  Kdyby bylo ještě něco nejasnýho, nebo jsem něco zvoral, piště ptejte se v komentářích.

Chytlo mě zase pádlování. A nemám vhodnou loď. Zato mám dobré přeátele s loděmi a tak příležitostně pádluju na přehradách (Slapy, Štěchovice) a jel jsem dva maratony (Východočeský vodácký maraton a Krumlovák). Baví mě to moc.

A hledám si svoji loď abych chodil pravidelně pádlovat. Vydražil jsem za super cenu plastovou kanoe. A získala válečné jméno Tanker. Dokážu ji dostat sám na vodu, ovšem pronést ji v jednom uličkou v loděnici je vzpěračský výkon. Naložit sám na auto je už mistrovství. Naštěstí jsem nikdy silou neoplýval a tak mám techniku a umít si opřít, podepřít a jinak ošidit fyziku a taky ji sám na auto dostanu. Radost ale žádná. Lodě se rád zbavím viz inzerát tady.

Přihlásil jsem se spolu s dalšími Jezdci Apokalypsy (tak se jmenuje klub, za který jezdíme) na polský maraton na 115 km. To nejde za jeden den (tedy v dubnu cca 12 hodin světla) ujet v čemkoliv a tak jsem hledal loďku na které by to i lemra mého kalibru ujela. I padl jsem do webu a četl a četl. Nejkrásnější loď Čech – Cedrofka – rychlá singl canoe moderního střihu je mimo moje možnosti. Finanční – to nedám i kdyby mi Chobotnice hodně slevil , ani výrobní – v broušení jsem nikdy nevynikal a Cedrofka jsou hodiny a hodiny broušení. I potkal jsem Skin On Frame canoe. Nebrousí se skoro nic, krásný, lehounký (a tedy i rychlý) a s pracností proti Cedrofce čtvrtiny času. Zamiloval jsme se a shlédl hodiny videí o stavbě skin on frame kanojek. A dostal jsem odkaz na český odborníky ve stavbě SkinOn Frame Kajaků – Kachní líheň Grónského klubu. A upadl do mořských kajaků.
Nahlodalo to mou singlířskou podstatu fotkami z poflakování se po chorvatském a švédském pobřeží. A vykvetla chuť něco se o tom dozvědět víc. I ptal jsem se a dostalo se mi šance si to zkusit. Mám teď zapůjčen jeden SOF kajak z grónské líhně a jednoho kevlarového krasavce z Jablonce. Svezl jsem se na tom druhém na Vltavě u loděnice a moc se mi to líbilo. A chtěl jsem na něm jet včera na Slapy a zimní variantu Sekajakového sympozia.

Jenže: Ozval se mi v pátek zájemce o koupi střešního stanu. Přijel, neošklíbal se nad jeho kosmetickým stavem a večer jsme se dohodli na ceně a převzetí v sobotu ráno předtím než odjedu na Slapy. Přijel, zaplatil a odvezl si. A posunul tím můj odjezd o hodinu.
Neměl jsem zabaleno. A nakonec jsem nikam nejel. Kdybych balil do Chobotničího Prospectora jako jindy v minulosti, chápej otevřené canoe z geniálního materiálu Royalex, skočil bych do pohor, naházel věci na spaní do osmdesátilitrového loďáku, aby se neřeklo, a vyrazil. Ne tak s Cháronem, seakajakem se třemi pěknými komorami, do kterých se ovšem nevejde žádný z mých loďáků. Tak jsem meditoval nad systémem, jak naložím své věci, co si vezmu k ohni, když do lodi budu muset do gumy. Kajak je, na rozdíl od canoe, mokrá loď. Ne nadarmo se kajakářům říká cákalové .
Nedal jsem to. Nestihnul jsem odjezd včas a šel zase dospat předchozí nijak extra noc.
Takže když na webu čtu, že loď se musí hlavně jednoduše používat, tj. vejít se do auta, být lehká na naložení na střechu auta v jednom, nekomplikovat start extra výbavou a přemýšlením, tak teď moc dobře vím o čem je řeč.
Měl bych se teď pochlapit a nasimulovat si aspoň zabalení se na sucho. Jenže Cháron se nevejde ke mně do garáže. Vlastně je to spíš zahradní domek se sekačkou a milionem hrábí až po strop plný lodí, kol a lyží, auto v ní nikdy nebylo . Cháron je ode mě cca 15km na druhé straně Prahy.

Když to bude složitý, nebudeš to dělat.
Tak.
To je moje óda na lehkou pěknou canoe.

Text a foto Láďa Bláha, Generální ředitel vyhlášeného cykloobchodu Velorama

Text nemusí souhlasit se stanovisky redakce…

Tak jsme se zase hezky sjeli… Tedy sjeli jsme se z rozličnejch koutů naší země na náplavku u hráze Slapský přehrady.  Ti šťastnější nebo pilnější se sjeli už v pátek. Do vyhlášeného grand restaurantu U Taterů, který krom nápisu „Hubte hajný, serou trampy“ oplývá spoustou jinejch znamenitostí. Podle doslechu se tam řešila strategie na nadcházející dny, užívalo kultury a vybraných nápojů a pokrmů. Mně oproti původnímu plánu pracovní povinnosti nedovolily páteční sjetí, přibyl jsem tedy do Třebenic až v sobotu 9. února ráno. Na náplavce bylo živo a přípravy na vyplutí v plnym proudu. 

Každej si jel svoje tempo, není kam se hnát, trasa 18km na Častoboř není nic závratnýho, Na seakajaku je to procházkovou rychlostí na tři hodiny, ale dá se to zvládnout i rychleji.

Tradiční místo na svačinku, říční kilometr 100 u tábořiště Nebřich. Je vidět jak Slapy byly upuštěný fest pod zimní normál, ikdyž už bylo skoro metr zpátky dopuštěno.

Po příjezdu na Častoboř si ti pilnější stavěli stany a tak, kdo plánoval nocleh na verandě chatky a podobně tak nemusel. Taky jsme se trošku věnovali paběrkování nějakýho toho lesního chrastí na skromnej ohýnek.

A jak přibývalo tmy, rozjel se večírek. Samozřejmě že tam jezdíme kvůli pádlování a vidět se s ostatními, no ale když už tam jednou jsme, tak co s dlouhými zimními večery, že… Tož tácy plný pochutin, portský i rum tekly proudem… I na zpěv došlo. Prostě večírek. Podle mne povedenej. Poslední vytrvalci jsme zavírali krám asi v půl třetí v noci…
Ráno klasika, pestrá a nutričně hodnotná strava, různý dojížďáčky třeba mobyho fazolí nebo standova gyrosu, nápoje vesměs bez obsahu nízkovroucích kapalin… A storky, vyprávění hostorek k nedělnímu ránu patří, tim se dá skvěle oddalovat nepopulární akt balení věcí do lodi. Nějak jsme  nestihli za noc a ráno spálit všechno to napaběrkovaný chrastí. Ale neměli jsme materiál na výrobu cedule ať nám tam lidi to dříví nechaj do příště, tak uvidíme.

Nu a pak každej sedl do lodi, a svym tempem se šinul zas zpátky na hráz. Já se teda chytnul Hada, takže to bylo pro mně v poměrně svižnym tempu.
Nu jsem rád že mně, kanoistu s sebou ty kajakáři vzali. A snad vezmou i příště. Děkuji, přátelé, bylo to krásné. Největší dík Petrovi Křivánkovi a TJ Kotva Bráník za uspořádání akce. Tak za rok zase…