Pilchowické přehradní jezero je vodní nádrž v polském Dolním Slezsku na řece Bóbr. Jezero je hluboké okolo 45 metrů a hladina má plochu 2,4 km čtverečních. Břehy jsou prudké, skalnaté, a zalesněné smíšeným lesem, což z Pilchowického jezera dělá teď na podzim romanťárnu mocného kalibru.

Hráz byla zbudována v letech 1902 až 1912, technicky jde o tížnou zděnou hráz s klenbovým účinkem, se svou výškou 62 metrů a délkou v koruně 290 metrů patřila ve své době k největším přehradám tohoto typu na světě. Jejího slavnostního zprovoznění 16. listopadu 1912 se zúčastnil samotný německý císař Vilém II. Účelem přehrady je ochrana dolního toku Bobru před povodněmi, a výroba elektrické energie. Přehradní jezero mělo sloužit i rekreaci, za účelem zpřístupnění jezera byla podél jeho severního břehu položena železniční trať č. 283 Jelenia Góra – Žagań (nazývaná taky prostě a přiléhavě „trať údolím Bobru“), a na ní poblíž samotné hráze zřízena zastávka „Pilchowice zapora“ – za plného stavu vody (neboli za plného stavu retence čili při pořádné povodni) by bylo možno skákat šipky do jezera přímo z vlaku. V letech 1905 – 1906 byl na trati zbudován most, překlenující dnes jednu zátoku přehrady, v době stavby mostu bylo ale údolí pod mostem ještě suché, a most se klenul celých 40 metrů nad údolím. Technicky je most parabolickou ocelovou nýtovanou příhradovou konstrukcí, a při příležitosti zprovoznění přehrady zfouknul císař v jednom dni i slavnostní otevření (v tu dobu už šest let stojícího) mostu. V roce 1945 most poničila trhavinou ustupující německá armáda, o rok později byl opravený most opět uveden do provozu. Od roku 2016 byla pro špatný technický stav na mostě, a tím i na značné části trati 283, zrušena osobní doprava, a o rok později byl most uzavřen pro veškerou dopravu. Trať tedy šest let chátrá. Existují plány na její kompletní revitalizaci, no, uvidíme…

Dlužno ještě dodat, že ta rekreační funkce tady moc nefunguje – jako by Poláci tuhle přehradu ignorovali. Na celém jezeře jsou tři maličké maríny s několika plachetnicema a jeden hotel, to je všechno. Žádnej kemp, žádná restaurace, zmrzlina ani stánek s klobásama. Odpoledne na břehu pár tichejch bláznů, jinak prázdno. Pro nás, co tyhle místa vyhledáváme, ráj.

Začínáme na pomalu se rozpadající dřevěné / hrázděné zastávce Pilchowice Zapora (Pilchovice Přehrada).

Nádražka tu není. Za skvělý oběd děkujeme kamarádkám a tímto se také omlouváme za očouzené ešusy při příštím odběru.

Opuštěné nádraží už z dáli bylo znát,
jenže já jsem vždycky věděl, že tu budeš stát…

Sedím na kolejích, které nikam nevedou…

Marína Horyzont přímo na konci nástupiště, a originální laminátový květináč. Marína má už letos zavřeno, jinak se tu dá půjčit kajak, šlapadlo, kanoe, pramice, snad i plachetnice.

Rovnou pod most, jako správní vagabundi.

Most už je dost řídkej, pod tím by se spalo blbě…

Vzhůru na jezero, čeká nás 7 km tam a 7 zpět.

V tady týhle naší zátoce byl opravdu celej den stín.

„Tati, máme nějaký jídlo?“
„Jo, máme štrůdl od mámy.“
„Tak to ‚sme v pěkný rejži…“
„Že tě huba nepálí. Říkala, že když si ho osladíme, tak bude i sladkej…“
„A osladil“s ho?“
„Ne.“
„Hm…“


I sprchlo, naštěstí při tom svítilo slunce.



„Franto…???!!!“
„Já mám holínky.“
„Jak vysoký máš ty holínky???“
„Já mám sucho. Mám přes ně přetažený gumový kalhoty.“
Houby. Ponožky měl jak hnůj.

Místy to tu v tom podzimu vypadalo až skandinávsky, představoval jsem si, že jsme někde na Kemijoki… A já tam jednou budu!

Závěr „pořádnýho dlouhýho záběru“.

Ústí říčky Kamienice do Pilchowického jezera, a trosky ocelového mostu. Původně zřejmě vedl na tu vyvýšenou krychli vlevo. Za maximální hladiny je to pod hladinou jezera.

Bobr. Protáhl se pod lodí a zmizel kdesi ve břehu. Myslel jsem, že jejich nory vždy ústí pod hladinou, ale prej to není neprůstřelný pravidlo.
Bobry okousané klacky se dají pozorovat na březích přehrady, nejspíš je sem zanáší voda Kamienice a Bóbru. Nory ve březích jsme pozorovalii až na konci vzdutí, kde jsme vyplašili dva bobry chvilku po sobě. Je zajímavý, že jim zřejmě nevadí kolísání hladiny přehrady, kdy za povodní to může nastoupat o, nevim, deset metrů nahoru, za sucha zase klesnout o deset dolů. Tentokrát ale byla nádrž napuštěná na rysku podle manipulačního řádu.

Konec vzdutí. Sevřené údolí, stín, ticho, jen vzdálené hučení Bóbru. Z vody vystupují staré zdi, v lesích zarůstají zbytky stavení. Je tu ponuro a děti to intenzivně cítí.

Konečně opět na otevřeném jezeře.


Ještě jeden pohled na most.


To je vše. Obligátní závěrečnou fotku expedičního vozidla si tentokrát odpustím.

Text a foto: Hynek Šalplachta