„To vzdávám,“ říkám rovnou, když vidím bílé čepice vln na Ohridském jezeře.„Určitě nechci zkoušet, jak budeme vylejvat naložený člun, až se cvakneme někde v půlce té dvacetikilometrové štreky“.Fouká to zčerstva z levoboku, přesně ze směru, kterým bychom měli plout do Strugy.Tak mávneme na taxi a řidič nás vyklopí u brány campu.Uvítací rakia domácí provenience vzor Maršál Malinovsky.„Jdu si dát dvacet …“, natahuje se Jarda na karimatku
„Spaní po obědě jsem nacvičil, když byla Aneta malá. Nechtěla spát a vztekala se. „Ale po „o“ se spí a basta. O tom se nediskutuje.“ leda tedy, možná, kdyby to vzal někdo za tebe, šel spát místo tebe, tak to by šlo. „A ty bys to, táto, pro mne udělal?“ „Jo, ale nesmí mne nikdo vzbudit, to bys pak musela jít spát ty“.
Tak si Jarda dal šlofíka a Aneta chodila kolem s prstem na rtech … „Pšššt, potichu. Táta spí“.
Řeku Černý Drin, která vytéká z jezera, blokují tři jezy. Budeme nasedat pod tím druhým.
Třetí prohlížíme z blbě přístupných břehů a zdá se, že se budeme muset trefit do nevelkého okna při levém břehu. Ale to až zítra.
Dnes je dnes.
„Zamysli se, co tady blbneme“, povídá Jarda, „neměli bychom s dalšíma důchodcema sedět v parku a koukat po babkách?“
„Kolik že ti je let?“
„A za jak dlouho to potřebuješ vědět?“
Sedíme na náplavce pijeme červené víno z lahve a hledíme na krásné jezero a dvoutisícovou horu Magaro s bílou čepicí bachratého mraku.
PONDĚLÍ
Nabušili jsme věci do loďáků. Zprvu se zdá, že se to nemůže vejít, ale hrubým násilím to tam jde vždycky našlapat, jako jsem šlapal zelí kdysi u babičky.
Srdce nebije ani tak odhodláním ke sportovnímu výkonu jako spíše megadávkou silné kávy. Ale odhodlání je také třeba. Nahodit 27 kilový bágl Jardovi a o něco lehčí mně a odnést je ty dva kilometry k místu nalodění.
Jarda ještě kontroluje, zda by šla zvětšit průrva v trámech, která odměřuje vodu z jezera do řeky. Včera jsme za ně lomcovali, ale moc to nepomohlo.
Tak ještě Skopsko pivo a trocha kořalky pro Neptuna a vyplouváme.
Moje obava, že budeme drhnout o dno, se naštěstí nepotvrdila.
„Zakloň hlavu a pádlo podélně“ velí Jarda a proplováme tím oknem třetího jezu.
Je to ve skutečnosti veliká zarezlá konstrukce tak 1,5 metru nad námi. Při jarních vodách je to česlo na ryby. Dnes výlov nehrozí.
Ještě trochu civilizačního odpadkování – stádo platových lahví a bordelu vysypaného do řeky.
„Hele, támhle je vykuchaná lednička. Nepřesedneme? Má vyšší borty než náš člun, to by se do peřejí hodilo.“
Řeka si vždycky pomůže. Má převelikou samočistící schopnost. Veze nás dvoukilometrovou rychlostí. Je hluboká a průzračná. Tím, že vytéká přepadem od vyhřáté hladiny je příjemně teplá.
Vzdutí přehrady přichází asi o 4 kilometry dříve, než jsme si je natrasovali podle mapy. A levostranný přítok si mapa také vyfantazírovala. Místo toho tu proud pohání plechové kolo, které žene vodu do zavlažovacího kanálu.
Kopce se semkly do užšího údolí, sem tam stavení na kopci a jen jedna vesnice se štíhlou siluetou minaretu a jinak nikde nic, zapomenutý kraj, pustina Balkánu.
Po třech jablkách k svačině a šesti hodinách pádlování se blížíme k přehradě. Snímek
z Googlu zatajil hrůznou nadstavbu na koruně hráze – vysokou betonovou zeď, na kterou
nelze vylézt natož tam vystrkat kajak. A sama hráz, to jsou jen šutry fixované cementem
a blbě šlápnout a skutálet se dolů by bylo na dílem okamžiku. Bohužel neumím šplhat jako kamzík, a tak mám půlky stažené strachem.
Myšlenku vystoupit na pravém břehu pohodlně na silnici nám hned hrázný jasnými povely zakazuje. Ale ani nemusí. Je nadstav vody a přes „jámu do pekel“ betonový kulatý odtok ve tvaru obrovského trychtýře teče voda až nadobyčej svižně. A přiblížit se na gumáčku by odmítlo šest z pěti vodníků. Vypadá to doopravdy hrozivě. Šlo by se s opatrností protáhnout při hrázi, ale nejsme blázni, abychom podstoupili takové riziko. Na snad, že by bylo bez rizika štrachat se po nakloněných šutrech v ruce pádla. Na tři pevné horolezecké body můžeš zrovna zapomenout.
Jarda koňadrou táhne člun k zarostlému břehu, vyrve ho na první terasu. Po soklu šíře tak 70 centimetrů opatrně kráčím a – můj milý deníčku – fakt se bojím a pevně svírám madlo, aby se člun nevysmekl a nesletěl dolů sám nebo i se mnou.
Povedlo se. Stojíme u silnice a očima přitahujeme každé auto, které by mohlo být dodávkou, kam by se vešel nafouknutý člun.
„No nic,“ povídám, „dáme tomu ještě pět minut a pak to sfoukneme“.
S bágly na hromadě budeme moct mávat i na osobáky.
Ve třetí minutě božské laskavosti zastavuje servisák – odtahovka s plošinou. Člun na ni jen smyčkou přiheftneme.
Z okének hledíme na pravobřežní přepad. Řítí se tady šílenou rychlostí voda, kterou nepobrala ta kulatá výpusť a je jí opravdu hodně. Do údolí jen tak tak dohlédneme, možná by tam šlo slézt, ale určitě by se tam dalo skvěle utopit.
V místě, kde jsme původně chtěli naloďovat, tam i suchozemec servisák pochopil, že by to bylo o držku, tak staví o pár kilometrů dál. Oheň krásně hřeje, záda mrznou … a hvězdné nebe nade mnou a mravní řád ve mně.
20 km, průměr 4,7 km/hod., spluto 150 výškových metrů
Pokračovat ve čtení „Na kajaku Albánií“
