Jako každý rok, i letos byly naplánovány a svolány Zimní Slapy, tedy akce převážně seakajakářů. Na patřičných místech bylo pořadatelem ze slavného oddílu u ledáren v Bráníku vše dohodnuto a do cíle dovezená kadibudka.
V pátek večer jsme se poveselili tradičně v hospodě U Taterů. Ráno jsme proškrábli voko a vyrazili na třebenickou náplavku.
První co jsem po příjezdu k vodě viděl byl Zdeněk, jak si probíjí skrz led cestu k volné vodě. Zdeněk mi ve středu volal, jestli nebude přehrada zamrzlá. To jsem ho ujistil, že zkušenosti i veteráni akce se shodují, že po takových krátkých mrazech to zamrzlé být nemůže.
Mezitím na břehu probíhalo obvyklé chystací mrcasení. Tam, kde kanoista položí do lodě loďák, banjo a nějaké ty kytary, nasedne a jede, kajakář dělá z toho samého dosti komplikovanou záležitost.
„Heleďte, já tomu driftování stejně nevěřím. Kdybysme jeli, tak by to muselo drncat. Nebo by se to pohupovalo. Nebo vzduch bysme cejtili, že rozrážíme. A krajina by ubíhala dozadu. To mi nevykládejte!“
Cestou dál bylo pár pásem ledu, které se daly objet, ale u Ždáně byl led přes celou šířku přehrady. A když se nějaká loď prodrala skrz, tak se průjezd hned uzavíral, jak vítr tlačil led proti skalnatému břehu.
„Pravda, vleče se to. Kamarádi, já nevím, co to se mnou je, ale já bych to nejradši otočil a driftoval zpátky. K nám. Domů. Do Prahy. Po Podolí. Do lékárny. Do prdele, to je mi smutno!
Vidíte, kdybysme měli míč, pinkli bysme si, a hned by byla nálada.“
Naštěstí míče byly připravené na hranici ledu, trochu jsme si pinkli a jeli dál, nikdo to neotočil zpátky směr Podolí.
Dál byly pásma ledu, které se daly objet podél břehu.
Tradiční místo na svačinu. Jak se lodě trousí, přijíží, odjíždí, osazenstvo pláže se střídá. Najednou přijela z protisměru Jana a že prý dál za zatáčkou je to zamrzlé moc a musely by se lodě přenášet po břehu. A jela zase dopředu, že to zkusí s pár dalšími borci, kteří jsou vepředu.
Za chvíli nás pár dalších vyrazilo také omrknout situaci. Akorát jsem sebou odvezl míč, takže zbytek výpravy na pláži propadl trudomyslnosti a že už nikam nepojedou.
A skutečně, před Živohoští byla zase zamrzlá celá šířka přehrady a prolámat se to nedalo. Míra si tu dokonce střihnul bojového eskymáka po ztrátě rovnováhy s lodí na prasklém ledu. Tahat lodě po břehu tak, jako to udělali průkopníci se nám moc nechtělo. Už jsme se chtěli vrátit zpět do ležení Trudomyslných když najednou – za zatáčkou se objevil policejní motorový člun. Nemuseli jsme se moc domlouvat a už jsme se hrnuli k opačnému břehu, kam člun mířil. Před ledem zpomalil a začal se jím prolamovat. Nahrnuli jsme se do vzniklého koridoru plného rozlámaného ledu a pluli za člunem.
Led byl místy až dva palce silný a ikdyž se prolámaným koridorem dalo plout, tak to byl doslova rachot.
Naštěstí ani dřevěným lodím led nezpůsobil viditelnou újmu.
Za Živohoští jsme dostihli zbytek výpravy. Také neměli míč a náčelník zavelel výpravo – otočit a hajdy domů.
Tomu se nedá odporovat a vydali jsme se vylámaným koridorem zase zpátky.
Naštěstí se aspoň led nehýbal a cesta se neuzavřela. Když jsme se vrátili k obvyklému svačinovému místu, Trudomyslní už byli utáboření a sbírali dříví na oheň, kterého po zimních větrech leželo po zemi celkem dost.
Postupem času se rozjel večírek s hudební produkcí. Repertoár byl už tradičně pestrý od punku po staré trampské hity, od Visacího zámku po Matušku. Nechyběla samozřejmě ani Píseň do nepohody, která vezme za srdce každého polárníka.
Když jsme se probudili, okolo tábora pluly kry směrem na Podolí. A někdo přišel s tutovou zvěstí že za mírnou zatáčkou se to všechno štosuje že to určitě nepůjde projet. Na mnoho polárníků sedla trudomyslnost a začali volat „Hajdy domů – autem!“ Nepomohlo ani rychlé přehrání Písně do nepohody. Možná v provedení na kytaru to byla slabá dávka a provedení na banjo by bylo účinnější.
Nedbajíce varování že nás čeká jen ledová pustina a smrt mrazem a smrt hladem, nasedlo nás několik neohrožených do lodě ( a do kajaků) a vydali se na sever, směr Podolí. Ukázalo se, že cesta je oproti sobotě prakticky čistá a slibované nakupení ker nikde nejsou. Zkusil jsem to bez drátů a zavolal jsem tu zprávu zpátky do tábora, ale ani to nezabránilo řadě nejvíc trudomyslných aby odjeli narychlo připendlovanými auty. Leč led nebyl ani u náplavky v Třebenicích.
A tak skončil letošní ročník Zimních Slapů. Trasa byla kratší, ale zážitek byl intenzivní.
Tak zase za rok, přátelé…
Chobotnice
Máš tam chybu – zcela jistě jsi chtěl napsat: „nasedlo nás několik neohrožených do LODĚ ( a do kajaků)“. Žádná další canoe než ta tvoje tam prostě nebyla.
Já nestačila ani vybalit – a ty už máš napsaný článek s krásnými fotkami. Prostě zuřivý reportér. Díky
Vždyť to tam tak je. No vybaleno ještě nemám taky.
Ledje sviňa, jeho chřestění je výhružné. Ještě větší sviňa je bahno pod hladinou polovypuštěné přehrady. Když na něm zůstaneš sedět a přisaje tě, jeho mlaskání při pokusech o vyproštění znamená, že máš problém.
Je dobré znát dno terénů, po kterých v zimě jezdíš.