Vítejte na stránkách převážně věnovaných pádlování neklidných jezdců na klidné vodě.
Pro možnost komentářů je potřeba rozkliknout příslušný článek.
Podporujeme Asociaci vodní turistiky a sportu.
O vltavotýnskou kremroli + afterpárky
Tož třetího listopadu se jel poslední závod sezony. Pravda těšil jsem se, i trénoval, ale těšení dostalo novej rozměr když jsem ukecal výkonnýho háčka do lodi. Dohodnuto ujednáno, v sobotu ráno jsme naložili věci na táboření a jídlo, hlavně buřty a buchty, že, a vyrazili směrem k Týnu. A že nejsme žádný saláti, odvážně jsme se přihlásili do kategorie K2m-6km. Že bychom hravě dali i těch 14, to víme, tak proč si to dokazovat, máme dost vůle na to abychom krotili svoji ješitnost…
Po startovnim výstřelu rozpoutal se nelítostnej boj nejen mezi náma, kanoistama propašovanejma do kajakářský startovky, ale doslova boj o pozice každýho s každym. Zkrátka závod jak má bejt. Muj háček se činil a ikdyž poslední třetinu si stěžoval že už ho bolí všechno, tak vydržel táhnout naši kéňu až do cíle. Dobrý bylo že naživo během závodu jsme si nacvičili rychlý synchronní přehazování stran na oblíbenej povel „Hop!“
No, s takovym háčkem se nedalo než vyhrát. A co na tom že jsme byli v kategorii K2m-6km sami… Jinak na tomhle závodě je sympatický že je pořád ještě na hodně lidský rovině, taková akce na dvorku pořádaná kamarádama, žádný kolotoče a velký oficiality…
Honzík si trochu stýskal že coby vedlejší kategorie jsme nedostali maxikremroli, leč když byl přizvanej k debužírování na jedný takový, rozjasnila se mu líc a všechno bylo v pohodě.
Po všech ceremoniích některý účastníci začali odjíždět, zbylí se hotovili k večírku. No my jsme taky odjeli, ale stylově po vodě, neb bujarý večírky moc nedáváme a nejraději máme domácí malinovku nebo kakao. Vydali jsme se teda směrem kterym ukazoval pan Krysák.
A ukazoval prve zpátky na soutok Lužnice s Vltavou. Teda spíš souvolej, soutok pohřbilo vzdutí přehrady Kořensko. A pak se otočil doprava, že máme jet proti „proudu“ Lužnice.
No a tam kde už bylo znát že řeka teče se sešlo to že začala bejt tma a na břehu bylo šikovný místo na táboření. Přistáli jsme teda, postavili stan a potrénovali trochu rozdělávání ohně z mokrýho dříví a upekli si ty nejlepší buškrafterský buřty z řeznictví Nečín. 
Po dřině závodu se Honzíkovi z vyhřátýho klobouku do teploty těsně nad nulou a ranního sychrava nechtělo…
Leč příslib pravý buškrafterský zalejvací polívky ho vytáhnul k našemu miniohýnku.
Po uhašení ohně a úklidu tábora jsme byli připravený na pádlování šest kiláků zpět k autu. A protože bylo pořád ještě hodně brzy ráno, na vodě byl takovej ten tichej klid a lehká mlha a tak…
Na Vltavě jsme potkali motýla…
Oni tyhle zrcadlení bejvaj často dost bubácký, ale už v Týně jsme potkali jedno vysmátý.
Tož tak s tou kremrolí. Za rok to snad zas zopáknem.
S pomocí fotek od kamarádů i vlastních sestavil
Chobotnice
Svatojánské voleje, aneb o den pozdě…
V neděli 25. listopadu 2018 jsme se podle předchozí domluvy sešli s Láďou a Klárou na avizovaný vyjížďce po Štěchovický přehradě. Pádluju tady rád. Už jsem o tom psal i na Raftu. Poté co jsme natočili druhý video do příspěvku o zvedání kánoe jsme lehce po druhý hodině dali lodě na vodu. 
Tam kde jsme nasedali, tak byl třebenickej skluz pro lodě až pod hladinu čerstvě opravenej hrubym betonem. To jsme ještě netušili co a jak. 
Tady v pod Bílými skalami. Ano, to jsou ony – ony Bílé skály, akorát ztichlý už byly fest a ne nad peřejí, ale nad volejem.
Sice byl volej, ale pádlovali jsme svižně, ani nebyl moc čas na obvyklý focení zdejšího Mordoru.
Jak byl horní okraj údolí v mlze, nebylo vizuálně jasný, jestli je stráň vysoká sto metrů, nebo kilometr…
Z Třebenic je to k přehradě asi sedm kilometrů, teda hodina a kousek. Tady někde za zatáčkou je hráz.
Dali jsme sváču na ojedinělym místě přehrady – turistickym posezení. Jinak tady neni moc kde vystoupit z lodi, nepočitám-li Ztracenku, kde ale vždycky jen proplouvám, abych nerušil genia loci a nerozmnožoval řady čumilů. 🙂
Zpátky do Třebenic jsme to zvládli za posledních zbytků světla. Ale stačilo to. Navázali jsme lodě na auto a rozjeli se do svejch domovů. Byla to pěkná odpolední vyjížďka, dohromady 14 pohodovejch kilometrů, vyhlídky na skalnatej kaňon Vltavy a představy jak to tu mohlo vypadat v době před přehradou.
A teď ten největší vtip teda. Až v tejdnu poté jsem se dočetl v Trampskym magazínu že nám o den utekla tekoucí peřejnatá voda alespoň na hornim konci přehrady. Tři dny, celý tři dny byla voda o čtyři metry pod obvyklym maximem a teklo konstatně padesát kubíků. Podle mně to bylo vypuštěný právě kvůli tý opravě třebenickýho skluzu. Na Štěchovickym konci nebylo k vidění nic neobvyklýho stran nějakejch oprav. My už měli skoro o dva metry víc a elektrárna mlela až při návratu do Třebenic. Když jsme nasedali po obědě, tak z vody čouhal velkej kámen v zakázanym prostoru pod přehradou, ale to bejvá často. No tak snad příště se zadaří. A šuškaj si vrabci na krakorcích že už příští rok se stran upouštění přehrad máme na co těšit. Tak snad nám bude štěstí přát.
Chobotnice
Chladný listopadový déšť
Radar jasně ukazoval že prší a ještě nějakou dobu pršet bude, ale „Nic netrvá věčně, ani chladný listopadový déšt.“, jak zpívá Axl. Tak jsem sbalil loď a sváču a taky novej přehoz přes kolena. Na vodu jsem dával v zátoce u místa zvanýho Šturmovky kdesi u Kozárovic. 
Hej, rohy, táhněte na Orlík!
Trénuju spisovný natahování se pro vodu při záběru…
Tady musí bejt v létě fakt božskej klid…
A pršelo, pršelo, tak jsem si pustil tématickou písničku…
A aj, dotáhly mně tam. Teda musel jsem k tomu i trochu pádlovat.
Tajemnej mostek hned přes zátoku od hradu… Podle mapy tu neni žádná cesta a jsou tam zábrany bránící vstupu na most.
Na tenhle most můžou dokonce i auta. Asi už je to dost daleko od Prahy.
Na tuhle scenérii by možná stálo za to vrátit se při lepší viditelnosti…
A na závěr při cesta zpátky vzácnej zjev – jedoucí hausbót…
Plavba po přehradách takhle na jeden den má tu výhodu že jde jet z bodu A do obodu A, člověk něřeší proud při návratu. Maximálně tak vítr, ale i ten dokáže potrápit.
Chobotnice
Přehoz přes kolena
Jako pádlovat v dešti nebo chladi mi moc nevadí, ba spíš mi to vyhovuje, ale mrzej mně prostydlý kolena. Ony tak nějak vždycky trpěj, klečenim na dně lodi, nebo položený přes borty, v nejhoršim případě trčej někam k bradě (teda né mně). Tak jsem si spíchnul ze softshellový látky takovej přehoz přes kolena. Střih je jednoduchej a od tý doby jsou kolena v teple. Dokonce mi pod nim stihly uchnout kalhoty mokrý od šosů bundy při vystupování a nastupování. Možná by tomu někdo řikal „kočárovej přehoz“ a podobně, ale já si to libuju.
Listopadový Slapy
Když je pro vás pádlování srdeční záležitost, nezastaví vás ani pozdější roční období.
Stačí vzít nějakou loď, pokud možno vhodnou a vyrazit. Tady na obrázku je kánoe Prospector od kanadský firmy Nova Craft. Koupil jsem ji za slušnou cenu z druhý ruky v Německu.
Tohle byl narozdíl od výletu Praha – Mělník – Praha takový pohodový, kdy jsme se nikam moc nehnali, měli čas na focení a tak. Jen v sobotu kdy jsme vyráželi jsme potřebovali do tmy najít slušný tábořiště. To není na Slapech zas úplně jednoduchý, protože kde není skála kolmo do vody, tam bývají chaty, hausbóty, nebo karavany. Nicméně kdo hledá, najde a táborník je skromný. Navíc výhoda chladnější části léta, řekněme od října do dubna je, že je na přehradě či obecně všude okolo vody mnohem větší klid.
V zimě bejvaj Slapy upuštěný o dva metry, takže jsou lemovaný plážema, kde se dá kdyžtak taky přespat, nebo aspoň bezpečně udělat ohýnek.
Pro efektivní jízdu je dobrý dbát na předozadní vyvážení lodi, aby dobře klouzala po vodě. Tady je vidět že zadák asi háčkovi pravidelně ujídá svačinu, nebo co, zkrátka záď je víc zanořená. Ono tedy u kanadských kánoí bývá taky zadácká sedačka fakt hodně vzadu. Vyvážení se dá regulovat alespoň posazenim loďáku co nevíc dopředu.
Rohy podle vědeckýho pozorování pomahaj tahnout loď dopředu až o jeden kilometr za hodinu rychleji než pádlování samotný.
Při nedělnim návratu jsme nějak nespěchali, jak to jelo, tak to jelo. Ani jsme nevytahovali bičík na pohánění háčků…
Nepřekročitelná zásada – v zimě děti bez plovací vesty prostě ani na přehradu.
A když se nespěchá, je čas si zajíždět a trávit čas kompozicí fotek…
Přistání zpátky v Županovicích. Jedno z nejlepších nasedacích míst na Slapech. V zimě klid, v letě tu bude asi větší šrumec, ale zas ne tak jako třeba na Nový Živohošti.
Láďa trénuje nošení lodi, skoro jako kdyby koukal na naučný vídeo o zvedání kánoe…
Naložit lodě a zpátky domu. Příjemně unavený, vyuzený, šťastný.
Chobotnice
O tomto blogu
Tak toto by měly být stránky o pádlování. Tedy zejména o pádlování a stojaté, nebo jen mírně tekoucí vodě, kde bez pádlování loď moc nikam nedojede. Měly by se tu objevovat postřehy o technice, vybavení a zápisky z cest. A to moje, ale i dalších vodáků. Zápisky z neprávem opomíjených vod, kde sice člověka nenese proud sám, ale zato je tam dost klidu a pohody i v době kdy jsou hlavní vodácké destinace přelidněné. Pointa je, že není potřeba aby voda sama člověka dopravila. Další věc je, že na vodu se nejezdí jen v červenci, ale jde to celý rok, dokud nás led nezastaví. A podoby a projevy mohou být různé, od trvdýho tréningu na vodácký maratony až po líný toulání s tábořením, takovej vodní tremping. A že jsem zmínil ty maratony – ony vlastně krom řekněme Krumlováku a když se zadaří tak části Samba maratonu jsou všechny po voleji. Pak záleží na lodi a dovednosti jejích pohonnejch jednotek. Pokud by někdo měl nějaké téma z uvedených a chtěl o něm něco sepsat pro Padlujeme.cz, tak stačí text a fotky.
Zvedání kánoe pro přenášení
Tady je popsaný a hlavně ukázaný, jak zvihat loď. Pravda s Cedrofkou je to jednodušší, ale Prospector už je slušně velká ikdyž pravda pořád ne kovíjak těžká deblovka. Jde to i s laminátovou Vydrou a podobnejma loděma, pokud maj aspoň nějakej šprajc uprostřed. ¨Případně správnej šprajc na nošení, neboli jho-yoke se dá objednat ZDE. S plastovejma loděma je to na uvážení síly jedince, mně by to asi rozpláclo na zem. Tenhle způsob nošení je hodně pohodlnej, řekl bych že při troše tréningu je šikovnější než nosit loď ve dvou za konce. Dá se tak přenýst všechno na jeden zátah. Podle mne to má cenu od desítek metrů výš. Ale dají se tak ujít i kilometry. Samozřejmě žádnej šlágr, já osobně nerat nosím batohy, bolí mne ramena. Ale když už to musí být a člověk nemá kolejda, nebo na ně není terén, tak je to hodně praktický.
Tady jsem zdvihal kánoe těžkou asi 31 kilo. Prospector z materiálu Royalex, vyrobený firmou Nova craft. Stejnej grif, důležitá je dynamika a pomoct tomo tou nohou, jen tak rukama bych to nevytáhl.
Praha – Mělník – Praha
Tak jsem se konečně vyzbrojen rychlou lodí vypravil na splutí Vltavy z Prahy do Mělníka a partou seakajakářů, u této příležitosti víceméně pod taktovkou Stanďocha. V sobotu ráno ti, kdo se neúčastnili povedeného večírku a všichni se připravili na vyplutí na spodním konci slalomovýho kanálu.
Lodí bylo nepočítaně. Teda já je nepočítal. Odhaduju vyšší desítky plavidel K1, dvě nebo tři K2 a jedna C1. Po výkladu obsluhy zdymadla jak podle něj by měla naše sestava komunikovat předem s řídící věží atd atd. jsme klesli o tři metry níž na úroveň hladiny pod jezem. Jeden list pádla prý klesnul ještě mnohem hlouběji, až na dno zdymadlové komory. Jaká byla značka toho pádla kterému upadnul list naše redakce pátrá… 🙂
Zdymadlo v Dolanech bylo pro rekonstrukci zdiva komory zavřeno, museli jsme tedy přetahovat. Tady se peleton dost roztrhal. Nu každý jel podle chuti. V Miřejovicích (Veltrusech) jsme taky přetáhli, nad klapkou slalomovýho kanálu na zídku jezu a dolu po hraně kanálu. Další jez ve Vraňanech se prostě přetahovat musí.
Pod Vraňanama je úsek asi 11 kilometrů až překvapivě rychle tekoucí vody. Takhle mohla vypadat celá Vltava nebejt jezů a přehrad…
To už ubývalo světla, jak se slunko klonilo k obzoru.
A začaly vylejzat staršidla…
V Mělníce jsem si dal kolečko po Labi a namířil zpátky na Vltavu. Sice tam čekal pro účastníky připravenej autobus aby je odvezl do Troje, no ale nemám přece loď od toho, abych s ní jezdil autobusem, že…
Tak jsem se rozjel zpátky proti proudu. Proud zprvu nic moc, ale postupně sílil. Pádlování proti proudu v regulovaný řece má tu nevýhodu že tam nejsou vracáky a podobně, který by člověk využil k lepšímu postupu. Ale takhle se vracet je dobrá příležitost se ještě se všema pozdravit.
No uplně daleko jsem nedojel, když padla tma tak jsem na dobrym místě přistál. Na to že je vesměs řeka v navigaci, tak se naskytlo pěkný místečko (levý břeh, protože na pravém je rezervace) kde se dal postavit stan, a bylo tam dost dříví na oheň. Postavil jsem tábor, uklohnil jsem si večeři, chvíli si hrál s focenim a brzy zalezl spát.
V šest ráno budiček, tma jak v lodnim pytli. Všechno venku bylo potažený jinovatkou. Ještěže jsem si schoval menší forotu nalámanýho dříví do stanu. Vydatná snídaně u ohýnku, sbalit a tradá. Jo a ještě jsem si ukvedlal velikánský ice coffee do foroty na popolední siestu. A kdyby někdo myslel že to nebylo echt ice-coffee, tak teda bylo, protože v tom domácím vysokotučnym mlíce plavaly hrudky bílýho ledu.
7:30, uhasit ohýnek a nasedat…
Tohle je místo asi na sedmym kilometru. Poslední vltavská peřej s bílejma čepicema. Proud opravdu rychlej, že bych to vypádloval ani pomyšlení. Tak jsem asi padesát metrů proti proudu vynesl. Pro romantiky je přímo u peřeje slušný místo na táboření, jen malinko zabincovaný. Vejš, kousek pod přívozem v Lužci nad Vltavou jsem vytáhnul loď z vody znova, protože jsem tak akorát stačil pádlovat vůči břehu na místě. Navíc pádlování v mírnějším proudu hodně u břehu zavánělo przněním pádla. Tak jsem hodil loď i loďák na ramena a vynesl je asi čtyři kiláky nad vraňanskej jez. Místy by šlo zas i pádlovat, ale vždycky jen po kouskách a bylo by to samý nasedání a vysedání. Navíc bych se mohl dostat do časovýho skluzu. Tady jsem taky natočil krátký tematický video o tom jak zvihat kánoe.
Portážovací siluetka…
Nad Vraňanama bylo hezky, až janáčkovsky…
Nad Vraňanama byl protiproud nula až asi jeden kilometr za hodinu, takže po pár hodinách usilovnýho pádlování jsem za soumraku uviděl Veliké město bledých tváří…
Na peřeji pod bývalou lávkou jsem musel skoro nahoře taky přetáhnout asi dvacet metrů, který už mi nešlo vypádlovat. A v pět, přesně podle plánu jsem přistál u schodů na kanále v Troji. Pravda malinko opotřebovanej, ale šlo by jet i dál.
No tak nějak to třeba může někomu připadat nenormální, jezdit řeky proti proudu, ale nám kdo jsme četli knihu Malý Velký Muž a zejména o statusu bojovníků „Protivníků/opačníků“, nám to dává dobrej smysl.
Tak zase za rok…
Štěchovice
Máme v plánu jet s dětma ma Štěchovickou přehradu 25. listopádu odpoledne, někdy cca v jednu z Třebenický náplavky. Pohodová pomalejší jízda kam až dojedem a zpátky.