Na Novej rok jsme si s pani Chobotnicovou vyjeli na chvíli na přehradu. Z oblíbenýho nasedacího místa v Županovicích jsme jeli kus severně, do první zatáčky a pak zpátky a kus jižně, do další zatáčky. U Zvírotic bylo něco co jsem původně považoval za plohoucí ostrov bince a jehlicí, ale on to byl ostrov opravdovej.
Další den jsem se tam vypravil znova a mezitím voda v přehradě klesla ještě o 10cm, jak na Orlíku na svátky nemleli a plnili od léta prázdnou nádrž a na druhou stranu Slapy musej pouštět na Prahu povinný minimum 40 kubíků.
Jak klesla hladina asi na kótu 267,65mnm, tak vylezla dost velká plocha ostrova těsně nad touhle kótou. Graf zde. Den předtím tam byly jen dva relativně malý ostrůvky. Nejvyšší místa protíná pozůstatek štěrkový cesty, kdysi silnice (ne potahová stezka) okolo Vltavy. 
Cesta je jasně patrná, štěrk je tmavší oproti rozbláceným zbytkům půdy polí co tu byly. Za tohoto stavu vody byl ostrov asi 350 metrů dlouhej. 
Na mapách kontaminace je vidět rozsah zaplavený terasy u Zvírotic s cestou zhruba středem přehradou zaplavený plochy. Víc vpravo je vidět jak je zaplavená půlka Županovic. To, co vypadá jako skluz pro lodě do vody byla dřív cesta do dolní půlky vsi. Pan Čáslavský měl při natáčení dokumentu Vltava v obrazech štěstí na ještě nižší vodu, teď tam bylo mezi Zvíroticema a ostrovem tak do 60cm hloubky. Proto je tady v létě vyznačená plavební dráha podél původního toku řeky, na mělčině by lodě mohly snadno škrtnout. Ostrov je vidět i na letecký mapě z roku 2003, kdy se snímkovalo za zimního odlivu. 
Mezi Zvíroticema a Županovicema byl jez a na něm u pravýho břehu velikej mlejn s pilou, kterej vyhořel v roce 1928. Něco z historie Zvírotic v době před Přehradou ZDE. 
Když jsem se post pokochal ostrovem, zajel jsem ještě jižněji, (Ale tepleji tam nebylo), kde prakticky v bejvalým centru vsi stojí řopík. Jedná se o objekt 126/62/A200Z. Normálně je tak metr pod hladinou.
No a to je tak nějak všechno. Moc jsem toho na kilometry nenajezdil, neb jsem zkoumal ostrov a taky foukal nárazovej vítr. Další dny začala hladina zase stoupat.
Text a foto – Chobotnice
Nakládaj se sudy s rumem, maso, ovoce. Supi se tetelej, jestli bude Dáda plavat.
Bereme to proti proudu a sondujeme neznámé přítoky na pravé straně přehrady. 
Zlato tam je, ale malý a daleko od sebe. Je pěkně šero a nevlídno, voda teplejší než vzduch, ale ne o moc. 
Kus před Solenicema dáváme poslední sondu a konstatujeme, že tady nám pšenka nepokvete. 
Obracíme po proudu a sondujeme levou stranu. Pšenky je ještě míň a dostáváme řáckej hlad. Jede se na buřty. V příhodné zmole jsme našli hořet slušnej ohýnek, tak vytahujeme buřty a hlídáme, aby oheň něco nepodpálil. 
Dáda klohní jakýsi lančmít s vajíčky a já se chystám uvařit pořádný kafe. Beru konev, mlejnek, vařič a už vím, že kafe nebude. Nějak sem nechal doma zrno. Bereme teda zavděk Dádovo kafovým práškem a je asi pět minut střídavě proklínám a střídavě velebím Dádu. 
Poslední dvě sondy nás utvrzují, že v téhle lokalitě nezbohatneme. Berem alespoň nějaký to dřevo do Ouběnickejch kamen a otáčíme domů. 
Chudáci supi zůstali tentokrát hladoví, Dáda se s Maňáskem překvapivě sžil, krysa nebyla.
Na Albertově mě čeká konečně první kloudný kafe toho dne. Pak už jen teplo domova a virtuální skučení kamarádů, kteří se ráno nevyhrabali z postele. Pro příště si pamatujte, že je lepší i šedej den venku, než válení se doma.
A pak že se to nedá i na divokovodní lodi… (Při troše dobrý vůle)
Co bych zmínil jako velký plus, tak temný síly který působěj protivítr na vodě se asi nedoslechly o přeložení akce na Berounku a foukal západ – teda proti proudu na Sázavě, nicméně na Berounce i Vltavě krom jednoho místa to byl silnej (a teplej) zaďák, kterej nás popoháněl k cíli. Po dobu akce pršelo, ale jinde. Nu dobrý to bylo. Dokonce i nějaká krysa prý byla.
Jezusmankote…
Aby toho pádlování nebylo příliš, začínali jsme na lesním tábořišti Nebřich, toho času v mimosezonní uzavírce. To je do našeho cíle na Měříně asi 2,5km, na dospělýho nic moc, na děti tak akorát aby na tom voleji moc neremcaly. Dalo by se samozřejmě volit jiný dýlky trasy, třeba ze Živohoště 4km, z Třebenic 5km, nebo z Cholína 17km a podobně.
Po startovnim výstřelu rozpoutal se nelítostnej boj nejen mezi náma, kanoistama propašovanejma do kajakářský startovky, ale doslova boj o pozice každýho s každym. Zkrátka závod jak má bejt. Muj háček se činil a ikdyž poslední třetinu si stěžoval že už ho bolí všechno, tak vydržel táhnout naši kéňu až do cíle. Dobrý bylo že naživo během závodu jsme si nacvičili rychlý synchronní přehazování stran na oblíbenej povel “Hop!”
No, s takovym háčkem se nedalo než vyhrát. A co na tom že jsme byli v kategorii K2m-6km sami… Jinak na tomhle závodě je sympatický že je pořád ještě na hodně lidský rovině, taková akce na dvorku pořádaná kamarádama, žádný kolotoče a velký oficiality…
Honzík si trochu stýskal že coby vedlejší kategorie jsme nedostali maxikremroli, leč když byl přizvanej k debužírování na jedný takový, rozjasnila se mu líc a všechno bylo v pohodě.
A ukazoval prve zpátky na soutok Lužnice s Vltavou. Teda spíš souvolej, soutok pohřbilo vzdutí přehrady Kořensko. A pak se otočil doprava, že máme jet proti “proudu” Lužnice.
No a tam kde už bylo znát že řeka teče se sešlo to že začala bejt tma a na břehu bylo šikovný místo na táboření. Přistáli jsme teda, postavili stan a potrénovali trochu rozdělávání ohně z mokrýho dříví a upekli si ty nejlepší buškrafterský buřty z 
Po dřině závodu se Honzíkovi z vyhřátýho klobouku do teploty těsně nad nulou a ranního sychrava nechtělo…
Leč příslib pravý buškrafterský zalejvací polívky ho vytáhnul k našemu miniohýnku.
Po uhašení ohně a úklidu tábora jsme byli připravený na pádlování šest kiláků zpět k autu. A protože bylo pořád ještě hodně brzy ráno, na vodě byl takovej ten tichej klid a lehká mlha a tak…
Na Vltavě jsme potkali motýla…
Oni tyhle zrcadlení bejvaj často dost bubácký, ale už v Týně jsme potkali jedno vysmátý.
Tož tak s tou kremrolí. Za rok to snad zas zopáknem.
Hej, rohy, táhněte na Orlík!
