padlovani.cz

Praha – Mělník na seakayakách 17.11.2019

Tradiční akce seakajakářů. Již … po … hodněkráté, jak odpověděl na otázku ročníku jeho organizátor Stanďoch z HG Sportu. Tradiční splutí po Vltavě. Nebo spíš pádlování, protože samo to do Mělníka trvá fakt dlouho a ujet to za jeden krátký listopadový den po Vltavě je docela slušný výkon. Pravda bez použití plavebních komor zdymadel by to šlo klidně i za světla, ale zase posezení ve zdymadlech je pěkný společenský počin a příjezd do Mělníka za tmy, kdy se vyloupne z lesa a zatáčky slavnostně nasvětlený zámek, je ikonický. Má to koule. Jak akce sama, tak ten příjezd do cíle.

Akce začala jako obvykle v sobotu večer večírkem u ohně u kanálu v Tróji v HG sportu. Hudebníci hráli na kytary bendžo a flétnu sobě i ostatním pro radost. Vedly se vodácké řeči, pilo se s mírou i přes a vůbec to byl fajn večer. V noci zlehka zapršelo a ráno nás čekalo pošmourné, ale oproti ročníkům minulým ( prý) celkem suché a teplé. Háček mi přifrčel na koloběžce včas a dobře naladěn, debl kajak zapůjčený HG sportem jsme nafasovali a šli na vodu.
Kanál okolo deváté, kdy jsme startovali ještě netekl a tak přítomní kanoisti (=Chobotnice) neblbli a nic nepředvedli.

Cesta ubíhala fajn, jen tempo bych tedy, jet sám bez společnosti dalších, volil asi pomalejší. Celý den se nesl v duchu jedem! Ať nejsme poslední! A tak jsme hrabali a hrabali a hrabali. První pauza byla ve zdymadle Roztoky, další u Libčického přívozu. Děkuji za vynikající zázvorový čaj neznámému kolegovi na kajaku a chlebík se sádlem salámem a cibulí Hadově babičce 🙂
Zdýmalo i zdymadlo Dolany a tak jsme v něm zase proklábosili řádný čas čekáním na všechny lodě.

Postupně se objevilo i slunce a cesta ubíhala stále ve stejné duchu „Ať nejsme poslední“. Při startu z komory v Dolánkách jsme potkali konvoj tří lodí různé velikosti, kde kapitán první z nich, cca šedesátistopého parníčku vylezl na palubu a volal: „Čekal jsem nějaký parník a ono hejno 100 kajaků, máte tu nějaký rojení?“ No počet tak třikrát přestřelil 🙂

 

Nejdelší čekání nás čekalo v komoře zdymadla v Miřejovicích (to jsou Veltrusy). I odtud jsme vystřelili hladce a cesta ubíhala už za sluníčka až před Vraňanský jez, kde odbočuje plavební kanál a jede se dál po starém korytě tekoucí řeky a kde začalo fest foukat proti.

A funělo až do tmy a v podstatě až do Mělníka. Přenášení jezu respektive z kanálu pod jez roztrhalo pole a do poslední lehce peřejnaté (jsou tam tři pěkné jedničkové peřeje) jsme nastupovali už v zadní části skupiny. A proti větru se propadali a popadali skoro až na úplný konec. Funělo velmi nepříjemně třeba 6 m/s.

Vítr zmizel s příjezdem do lesa, za poslední vsí, kde jakoby začalo vzdutí. Tedy vypadalo to tam tak, voda se uklidnila a postávala (možná to jen byl kontrast k větru a peřejím) až do Mělníka. Ten se vyloupl ve velkém stylu po levé ruce za vrcholky stromů jako světélka, ze kterých se vyklubal slavnostně v barvách české vlajky nasvícený Mělnický zámek. Dorazili jsme na nábřeží vpravo pod mostem a šťastní a promrzlí se vysoukali z kajaku.

Děkuji mé skvělé ženě, že ráno přijela na koloběžce z Klecan za mnou na start a upádlovala to se mnou. Poprvé v životě a prý moc ráda :-). Děkuju HG sportu za loď a Stanďochovi, že to organizuje a děkuji Chobotnici, který mě v akci vyprovokoval. V cíli jsem se zimou a únavou celý rozklepal, ráno jsem totiž šel rovnou do mokrého neoprenu, protože Chobotnice vymyslel plán víkendu složitější a v sobotu jsme nezačali večírkem v Tróji, ale ráno v Mělníce pádlováním do Tróji. O tom ale už tady: Jak Chobotnice jezdí Praha Mělník.

Autor: Láďa Bláha z teamů Velorama, Jezdci Apokalypsy a Líný Nutrie   

 

Druhý ročník Chobotničího Praha – Mělník.

Loni Chobotnice vymyslel, že Praha Mělník je jen taková krátká vyjížďka a je škoda ji odbýt jen tak. A jel to natěžko s věcmi na spaní, v Mělníce na ostrůvku mezi Vraňanským kanálem a řekou přespal a v neděli vyrazil proti proudu zpět. Asi tři kilometry mezi přívozem a Vraňanským jezem si přenesl na zádech (batoh i své cedrové canoe najednou) a dojel zpět k autu do Tróji. (Článek k přečtení zde)
A to se mu tak zalíbilo, že na letošní Praha Mělník připadající na neděli vyrazil v sobotu s podobným plánem. Dojet autem do Mělníka, nechat ho tam, hodit loď na vodu zaplaťpánbůh už funkčního Vraňanského kanálu a dopádlovat do Tróji. Na můj dotaz Pane Lórenc ujedu to? ten šibal odpověděl, že když jsem upádloval na maňásku celý Východočeský maraton čítající skoro 70, tak bych tohle měl taky dát. I potkali jsme se v Tróji, přeskládali věci a lodě do pěnofoukačského Chobotničího transitu a vyrazili do Mělníka. Tam lehce překvapeni několika zákazy vjezdu a rozebraným mostem odložili auto a začali nabalovat lodě. Zapomněli jsme v Praze přeložit banjo a tak Chobotnice hbitě vytvořil balíček spojující banjo v tvrdém futrálu a židličku, hodil ho do lodě tu hodil na vodu skočil do ní a čekal na mě jako obvykle.

Tenhle rozdíl mezi startem kanoisty a kajakáře mě nepřestane nikdy fascinovat. Kanoista v pohorkách, olejovém kabátě a klobouku s liščím ocasem sedne do lodi a jede. To kajakář jakožto cákal a mokrouš dost dobře nemůže. Já jsem jel na tradičním grónském hadráku známém seakajakářské veřejnosti jako Kachna 1. Je to lovecká zbraň na lov tuleňů svazovaná z naplavených dřev lovci na míru a počítá se, že lovec se v podobné už narodil. Mě není malá, je mi dobře a její majitel Vítek Jindrle je ještě vyšší než já, ale límec končí v půli stehen, aby lovec měl dobrý kontakt s lodí prostřednictvím její hlavní příčky zvané masik. Ta je místo stehenních opěrek. Do lodi se dovnitř nevejde nic. A je cákalská, takže se do ní oblékám do vodácké bundy a neoprenu a suché věci a boty balím do loďáku, který pomocí Rokstraps přivazuji ke šňůrám na zadní palubu. A začíná tragická šou. Jezdím na groňáku cca rok a pořád se učím nastupovat a vystupovat. Pod loďák zasunu grónské pádlo, aby vyčuhovalo do boku a dělalo mi stabilizační plovák a pak opatrně sednu na zadní palubu a soukám nohy před sebe do lodi. To komplikuje geniální zařízení zvané seasock (mořská ponožka). Je to na límec nasazený nepromokavý pytel vedoucí dovnitř lodi, který odděluje prostor jezdce od zbytku lodi a vytváří tedy v lodi náhradu vzduchový vaků. Teorie říká, že při cvaknutí se nabere jen objem seasock a loď poplave. Praxe mě naučila že když si při neúspěšném pokusu o nasednutí nebo vysednutí naberu tak nevylévám loď, ale jen povytáhnu seasock a vyleju přes límec vodu z něj. Po obvyklém boji jsem nastoupil a vyjeli jsme.

Slunce svítilo a kilometry kanálu poklidně ubíhaly.

Cestou mezi Vraňany a Veltrusy jsem jednou narazil na mělčinu a poseděl chvíli na kamenech. To je obvyklý stresový bod ježdění na groňáku neboli plátnem potažené dřevěné lodi. Když totiž vidím bílou barvu nátěru, co zůstane na kameni, po kterém jsem se svezl není to pěkná představa. Co kdyby se to proškráblo až na holé plátno? A co kdyby se to třeba i trhlo? No ale loď je to skvělá, lehká poslušná a ikonická. Mám ji moc rád. A neproškráblo a neprotrhlo.Zdymadlo ve Veltrusech vynecháváme a jez překonáváme přenáškou po pravé straně (=levém břehu) přímo z vody na stěnu kanálu zdymadla a zpět do vody nad jezem.

Jedeme a počítáme čas. Za světla to nestihneme a tak si dáváme v Nelahozevsi v Maríně Vltava vývar a pizzu. Zatmíváme za skvělých červánků lehce pod komorou Dolany.

Tu překonáváme přenáškou přes hráz už potmě. Super, cca polovina cesty nás čeká potmě. Ale ona se tma nekoná. Světla nevyndaváme ze zavazadel a jedeme dál protože světel je kolem řeky spousta a světelný smog Prahy se blíží a sílí každým kilometrem. Nepříjemní jsou jen rybáři svítící nám do očí a snažící se nás oslnit abychom si všimli, že existují a nevjeli do nich. Míjíme černé bóje vyznačující v černé tmě černou plavební dráhu a směřujeme ku Praze.

Vrcholným zážitkem této plavby pro mě je překonání mého domácího jezu v Klecánkách (jsem z Klecan). Přenášíme přes ostrůvek do kanálu plavební komory a po obvyklém boji s pádlem, lodí, seasockem a přenesení kajaku na druhou stranu zjišťuji že nemám loďák. Vypadl mi z úvazu (nesundavám ho a nosím ho navázaný na palubě) patrně do vody. Potíž je že v něm jsou boty džíny, bunda a hlavně klíčky od auta, doklady, karty, … prostě všechno) Druhotná potíž je, že netuším kde jsem v kterých křakách vylézal. Propadám panice.
Loďák jsme našli. A ta adrenalinová dotace mě nakopla do posledních 8 kilometrů. Jedeme tedy na Prahu po celkově nejzdařilejším terénním nasednutí do gróňáku celé mé gróňácke kariéry. Ten darebák v pohorkách a klobouku s liščím ocasem, co nastupuje do lodi volným krokem, veze si v ní banjo a kterému sotva stačím, mi definitivně ujede v peřeji v místě bývalé trojské lávky. Chobotnici se peřej podaří obratným poskakováním z vracáku do vracáku celou vyjet proti proudu. Mě proud vyhodí ven a vrátí o několik desítek metrů zpět, a tak ve vracáku usazen na kameni rezignuju, vysoukám se do vody a jdu ten kousek do HG sportu pěšky. Na kraji kanálu ještě počkám na kanoistu, abych nechal Chobotnici vychutnat jeho triumfální ántré, kdy s lodí na ramenech a banjem v ruce dojde k ohni, odloží loď a pak jen sedne na židličku a začne hrát. Já si jdu sundat své cákalské oblečky, převlíct se do suchého, přidat dva svetry, dát cákalské oblečky schnout a pak teprve otevřít si zasloužené pivo a upéct tomu potrhlýmu banjistovi špekáček.
Takže Chobotničí Praha Mělník startuje v Mělníce! Kdo pojede příští ročník s námi? Magoři obojího počtu listů pádla hlaste se! 🙂 🙂 🙂
Tady najdete vieo z plavby: https://www.padlovani.cz/chobotnici-praha-melnik-2019-video/
A zde je následující popis Plavby 17. listopadu z Prahy do Mělníka

Odkazy

HG sport https://www.hgsport.cz/
Stanďoch http://www.seakayaker.cz/kdo-je-kdo-2-dil-stanoch-prdoch/
ROKstraps https://www.velorama.cz/rokstraps-commuter-stretch-strap/
Kachna 1 http://www.seakayaker.cz/kurs-stavby-gronskeho-kajaku/
Vítek Jindrle http://kachnakajak.blogspot.com/

Autor: Láďa Bláha z teamů Velorama, Jezdci Apokalypsy a Líný Nutrie   

Čtyři roky po minulé výpravě opět klesla Hladina Orlíku na milý a příznivý stav. Po splutí Vltavy z Kořenska jsme se vydali tuto sobotu na Otavu. Průtok ve Vrcovicích byl asi 7kb. Hladina Orlíka 337,45mnm.

Za drobného deště jsme nasedli do lodí, já do svojí Cedrofky, Láďa do Hadraplánu, tady do grónského kajaku relativně tradiční konstrukce s dřevěnou kostrou potaženou plátnem, když tu máme tak málo tuleňů na kůže…  K jezu Smetiprach je to jen kousek. Jez je s opatrností sjízdný zbytkem šlajsny. EDIT: ve zbytkách šlajsny je něco, co trhá lodě nafukovací i jiné. Takže přenést je jistější.

Pod Smetiprachem jsme občas museli dávat pozor a hledat průjezd mezi mělčinami.  Pak jsme se dostali na vzdutí perfektně zachovaného jezu v Jistci s kamennou šlajsnou. Pod ním jsem minule řeku proudit neviděl, tehdy tam už byl volej. Na březích jsou vidět stopy po dávném přívozu.

Akorát uprostřed šlajsny se zdá že je spadlý veliký kámen. Za průtoku 7 kubíků jde všechna voda šlajsnou.

Pod Jistcem řeka stále teče, ale je tu víc bahna po stranách. Nad ním asi má řeka při povodních sílu odnést bahno pryč.

Jak jsou břehy pod bahnem do kterého by se člověk rychle propadl možná i celý, dá se přistát jen kde je to strmější a bahno není, nebo je ho málo. Na takovém místě u Dědovic jsme se zastavili, abychom si pocvičili rozdělávání ohně z mokrého dříví a udělali si oběd na dřívkáči.

Na dřívkáči naštěstí jde vařit skoro všude a spotřeba dřeva je malá a hoří v něm  i relativně vlhké. Tak jsme si ohřáli bramboračku a opekli dobré buřty z lokálního řeznictví. Od nynější hladiny to byla do míst, kde jsme obědvali docela výška, normálně tam tak bývá hladina přehrady.

Po kávě jsme vypluli dál. Voda stále rychle proudila s občasnou peřejkou. Zajímavé bude, až víc vymele bahno a zařízne se do něj jako kaňon. Těžko říct o kolik, jestli o metr, nebo o dva…  Každopádně vystupovat půjde ještě hůř. Na druhou stranu ani teď dobrovolně do bahna nikdo vystupovat nebude a počká si na kamenitý břeh. Tady už byla voda i solidně kalná, jak odplavovala bahno.

Je to jako cesta do pravěku, Pluli jsme asi 11 metrů pod obvyklou letní hladinou. A řeka zase teče, proudí a šplouchá, zkrátka žije, ne jako přehrada bez života, nepočítáme-li pochybná motorová plavidla. Tak jsme dopluli na soutok s Lomnicí, kde skončil proud a začalo vzdutí přehrady.

Od Lomnice, okolo Štědronína je to už na Zvíkov kousek. Zvíkov, to je pro nás křižovatka do Y, dá se jet kam chceme. My jsme zahnuli doprava proti proudu Vltavy „Jen kdyby ti nějakej byl“.

Se šerem jsme dojeli do Červené nad Vltavou. Láďa vyběhl na kopec a jel vlakem zpátky pro auto. Na venkově veřejná doprava moc nefunguje, ale toto spojení vlakem je tu příhodné.  Najeli jsme celkem 27 kilometrů (Z toho 11 otavských teklo)

Uvidíme, co hladina přehrady (má být spuštěná do Dubna),  co vymílání bahna a průtoky. Další dvě zimy by mělo být podobně upuštěno. Je pravděpodobné, že do dubna projde nějaká větší voda z oblevy nebo dešťů, třeba 60 kubíků, nebo něco takového.
Tady si můžete přečíst další článek o splutí Vltavy z Kořenska při nízké hladině Orlické přehrady.

 

Chobotnice

Přehrada Les Království je jedna z nejstarších našich přehrad, má krásnou až roztomilou architekturu hráze. Kolečko po přehradě má asi 10 kilometrů. U samotný hráze (stejně tam nebylo ani kde zaparkovat pro davy lidí co se tam přijely kochat) by se na vodu dávalo hodně blbě, tak jsem radši zvolil osvědčenou metodu přístupu po starý cestě, zatopený přehradou. Tady je cesta na kterou se dá odbočit ze silnice od hráze na Bílou Třemešnou. Okolo Rachotovy studánky k vodě. Trochu jsem se rozpádloval a pak vyrazil k hrázi. Kus nad hrází je hladina přehražená kládama spojenýma ocelovym lanem. Žádný vysvětlení, co, žádnej zákaz, žádný plavební znaky, jediný co jsem se dočetl, tak že se nesměj chytat ryby sto metrů od hráze. Jana píše, že prej je to jen k zachytávání toho, no nečistot, což zní celkem logicky. Tak jsem přenesl loď přes šíji u ukotvení toho přehrazení, chvíli si pojezdil blíž hráze a pak zpátky a nahoru proti proudu. Přehrada nejen že je krátká, ale jak je zaříznutá v pískovcovym údolí, tak je i neobvykle úzká, působí to jak celkem běžná říčka někde nad jezem. Okolo různejch zrcadlení  a opuštěnýho tábora jsem dopádloval až po konec vzdutí. Už nějakou dobu před koncem vzdutí je potřeba dávat pozor prve na mělčiny zatopenejch bejvalech pobřežních luk  a pak i na veliký kameny, který při nízký rychlosti proudu o sobě nedávaj moc vědět.  Když jsem se dostal až k vodě hučící přes kameny, ubejvalo světla, tak jsem cvaknul pár obrázků a rychle pádloval zpátky, abych zbytečně na vodě nezatměl.No, Petr na Raftu sice píše, že přehrada nic moc, ale za mně, když voda je čistá a nad vzdutím jí teče mezi kamenama jen málo – je to dobrý. Klídek, přírodno, trochu čudlobijců po březích, ale ty maj tady zákaz dělání přístřešků a stavění slunečníkovejch hradů, tak je to trochu kulturnější než třeba na Slapech.  Abych to shrnul – krásnejch 12 kilometrů přehradopádlení podzimní přírodou, stálo to za tu odbočku z pobytu v Krkonoších…

Chobotnice

V práci se mi přihodila série montáží v Prešově…  První jízdu jsme vezli náklad a lodě se nevešly, ale lačně jsme z auta koukali na Váh. Pomyšlení bylo i na Prielom Hornádu, ale tam jsme použitelnej stav propásli o den.

Dnes mám sérii fotek z úseku Ružomberok – Kraľovany. Neni na tom moc popisovat, jakmile opustí Váh město, tak teče mezi zalesněnejma kopcema. Po levym břehu vede silnice a na ní proud aut na trase Žilina – Poprad, ale nakonec to mne rušilo míň, než třeba špalír chat na Sázavě.

 

V centru Ružomberoku je Váh v kolmý navigaci, tak jsme dali na vodu u další vlakový zastávky Ružomberok – Rybárpole. Pravda když jsme nesli lodě z parkoviště u Tesca přes Shellku k vodě, tak se uplně nepovedlo splynout s davem a místní na nás koukali divně, ale nakonec to klaplo. Řeka tekla svižně bez jedinýho stojatýho voleje, o jezech nemluvě. Střídá se vždycky tekoucí klidná voda s peřejkama ww1.

Takže jsme 17km do Kraľovan dali za necelý dvě hodiny. Vysedačka v Kraľovanech je zase na šikovnym místě,  na soutoku s Oravou jsou schůdky a k nádraží je to kousek. Akorát přes Oravu ke schůdkum to bylo trochu mělký, ale dalo se.

 Dál pod Kraľovanama začíná vzdutí jedný z přehrad. Na Raft.cz je sice pro tenhle úsek červenej semafor, ale nám to při obhlídce přišlo použitelný a nakonec jsme jen lehce štrejchli na jednom štěrkovym prahu. Měli jsme stav 57cm na vodočtu v Hubové.

Takže když to shrnu – místo poskakování po D1 jsme si dali kus vodáckýho porna, nebo jak nazvat takovej kus řeky bez jezů v horách mezi kopcema přes 1100 metrů vysokejma. Tady je trasa, kterou jsme jeli. 

Jo a příště si zase vezmu vopravdovej foťák, z toho telefonu to neni uplně ono.

Chobotnice

 

Tak teda po závodění na Vltavě a Labi vyšel čas i na to vytáhnout na vodu pani Chobotnicovou. Tedy Lenku a její seakajak. Bylo několik variant kam, a nakonec zvítězila varianta na horní Orlík, přičemž při nasednutí v Červené jsme měli k dispozici rozlet až 20km. V Červené je krom unikátního železničního mostu i jedno z mála míst kde se dá rozumně a bez kempovejch davů dát loď na vodu.

Pravda teda je, že nás zarazilo, jaký kvanta lidí i na upper Orlíku v letě jsou. Když jsem tudy jel posledně, nebyla kol vody ani noha. Nicméně největší koncentrace lidí byla  u Podoláku a dál se to lepšilo.

Mimo jiný jsme pluli okolo duchovně obslužnýho místa starejch vorařů o kterym se mi nepovedlo nic vygooglit.  Leda jak to vypadalo před zatopením. 

To už jsme hledali nějaký místo k přespání. No ono by jich bylo dost, pokud by člověku nevadil rybář na dosah prutu vlevo i vpravo. Ale nakonec jsme našli plážičku snů, kterou jsme měli jen pro sebe. Plážová večeře z fazolí a dalších ingrediencí to jistila. I dřeva bylo dostatek, nicméně pokud člověk používá oheň jen místo vařiče, tak stačí doslova hrst klacíků.

Na spaní je potřeba si udělat pohodlí. s polštářkem z vyhlášenýho sportovního obchodu Velorama to jde nejlíp.

Celej večír mocně bubala bouřka jdoucí někde od Šumavy, ale k nám se nakonec nedobubala. Takže jsme mohli nerušeně popíjet na pláži vínko z Moldávie a pozorovat barevný efekty na mracích.

Jestli se mi něco pořád nemůže okoukat, jsou to křivky těhle lodí a stan postavenej na pádlech. Někde za stanem je příležitostnej vodopád, přes kterej se nahrnul materiál týhle plážičky. Taky se odtamtud k nám v noci hrnul nějakej kanec (kňour, prostě nějaká divoká svině), ale dal se lehko zaplašit.

Po snídani jsem nechal Lenku odpočívat a zajel si rychlej tréning skoro ke Kořensku a zpátky.

A neuvěřitelný se stalo skutkem, vál silnej zaďák, takže i při soulodění na přehradě jsme driftovali k cíli, tedy zpátky do Červený k autu.
Celkově to byla pěkná pádlovačka v přírodnim prostředí a bez front na jezech. Jen na koupání nedošlo, voda byla dost zelená, v jedný zátoce kam sinice nahrnul vítr už to nebyla ani hrachová polívka, ale spíš kaše, která ulpívala na pádle a kde to zřetelně pomaleji jelo. Ale na pádlování to bylo ok. Za oba dna jsme nepotkali ani jeden kajak nebo kánoe, jen pramičky a motoráky.

Kus nad vodou je Lannův kříž, postavenej na památku události kdy šíf, na kterym jel  mladej Lanna, synek továrníka Lany se prásknul na zdejšim jezu Horní Lipovsko tak mocně, že se rozlomil a všichni krysli. Mladýho Lannovi vylovili z vody hákem a na podělování tu byl postavenej kříž. Prve u vody, ale ničily ho velký vody. Tak postavili druhej vejš, ten nezatopila ani přehrada. Teda trochu ho zatápí, když je nejvejš. A ten jez, ten už je zatopenej furt.

 

Chobotnice

Někdy v květnu jsem zaznamenal informaci o novym maratonu Slavia water tour. No a jak jsem se poslední dobou rozjezdil, tak mně to zaujalo. 210 kilometrů za 4  dny, z prahy do Drážďan. Z toho jsem měl zatim projetý z Prahy kousek za Mělník a z Ústí dál. Takže to znamenalo šanci na slušně intenzivní zážitek a doplnění znalostí o tuzemskejch volejích.

Ve středu večer jsem dorazil do HGčka v Troji kde měl bejt start. Zbytek večíra jsme strávili klábosenim se seakajakářem Karlem.  Přípravnej večírek nebyl, ale o to jsme byli ráno svěžejší.
Čtvrtek ráno nastalo na maraton neobvyklý balení věcí na spaní a veeeeliký svačinky a tak. Připravit plavidla s číslama. Loďáky nám do dalšího kempu vezlo pořadatelský auto.
Po nezbytnejch proslovech nastal start. Byla zvolená metoda volitelně intervalovýho startu. Tedy jak kdo přišel na start, tak vyrazil a byl mu zapsán čas startu. Srovnal jsem do lodi košík s pláštěnkou (odpuzovač dešťovejch mraků) a svačinkama, náhradní pádlo, svoje tělo a šup po proudu.
Pod místem lávky která tak nějak spadla je ojedinělej proudící úsek, ikdyž teda za mýho mlada pamatuju že to byla solidní peřej a dnes to jen tak nějak rychleji teče. Jak to bejvá na závodech každej si našel svoje tempo. Pořadí se trochu zamíchalo na Klecanskym jezu, kde různý posádky volily různou trasu přenášky.

Přehodit přes ostrůvek z kanálu se ukázalo bejt zdaleka nejrychlejší. Dál je to krajinovka známá třeba z plavby Praha – Mělník 17. listopadu. Nějaký ty jezy, volej a krásnej úsek tekoucí Vltavy z Vraňan.

 

Pod soutokem nastává tvrdá práce a znatelně větší vodní plocha. Okolo jezu v Liběchově je proklatě dlouhá přenáška po cyklostezce.  Tak se hodilo že tu na nás čekali kluci od pořadatele s kolejdama. Dál už je vlevo vidět velká elektrárna. Výtok chladicí vody z elektrárny byl fakt dost teplej. Skoro by člověku připadalo že rybář do chytal hned vedle má rád vařený ryby.
Cíl první etapy byl v Horních Počáplech, kousek od elektrárny. Maj tam epesní hřiště na všemožný sporty a kiosek a na kraji areálu nás nechali pobejt.

Druhej den jsem začal sprintem ke zdymadlu ve Štětí, který jsem si domluvil asi půl hodiny předem po telefonu, takže jak jsem vlít do komory, hned za mnou bouchly vrata a začala klest hladina. Nicméně i tak mně favoriti závodu na tomhle jezu dohnali. Za jezem začalo trápení, bo pátek byl ve znamení protivětru. Takže i těch 66 kilometrů byla celkem fuška a do kempu na začátku Ústí n. L. jsem dorazil celkem vyšťavenej a bez elánu.

Od sobotního rána se k nám přidalo pár dalších plavidel na víkendovou zkrácenou verzi závodu. Pořadatelé po dohodě se závodníkama změnili systém startu na hromadný se startem z plavební komory Střekov. Do komory jsme dopluli společně pomalu a jak se rozsvítila zelená, začlo se závodit naostro.

Ačkoliv to byla nejdelší etapa (77km), přišla mi nejlepší. Proud tam hezky pomahá, nejsou žádný jezy a za celej den jsem měl průměr 11km/h včetně zastávek na občerstvovačkách. Docela hezky jsme si zazávodili se zhruba stejně rychlou posádkou na dvojmístnym seakajaku. Po závodě a doplnění glykogenů se rozjel v kempu Obervogelgesang  kousek nad Pirnou vypečenej večírek proloženej dojezdem Dáši, která dokázala neuvěřitelný a ujela trasu na obdélnikovym SUPu na cvičení jógy.

 

V neděli ráno jsme odstartovali k poslední etapě dlouhý pouhejch 26km, což je skoro sprint. Nejrychlejší to dali těsně přes dvě hodiny, já asi 2:20. Cíl a vyhlášení výsledků bylo na pravobřežní pláži v samym centru Drážďan.
Z nejpočetněji zastoupený kategorie K1sea byl za celý závod první Karel Martínek, druhej Pavel Sehnal a třetí Martin Raška. Což tak nějak byli i vítězové celýho závodu

Pak už jsme jen naložili lodě na přívěsy a svalili se zmoženi do autobusu, což obojí dohromady byla příjemná služba pořadatele.

 

 

Nu celkově mám ze závodu dobrej dojem, zejména když vezmu že to byl první nebo nultej ročník. Trasa je po tradiční vodní cestě, která bude mít vždycky vodu a kde se dá závodit co se týče rychlosti i taktiky. Takže doufám že nezůstane u jednoho ročníku, ale akce se rozvine v tradici.
V neposlední řadě je potřeba poděkovat pořadatelům z pojišťovny Slávia a lidem z firmy Sundisk, která zajišťovala technicky chod celý akce.

 

 Chobotnice

Zase cestou z práce jsem hledal nějakou vodní plochu na tréning a tentokrát padla volba na Štěpánský rybník. K tomuto lze dojet od obce Mýto, nebo Cheznovice, jsou tam slušný naloďovací místa. Rybník je prej oblíbenej mezi surfařema a kejtařema, já potkaj jednu malou plachetnici.

Tenhle rybník je částečně mezi polema a lesem. Po jedný straně vede železniční trať kde mně předhonilo Pendolino. Kolečko okolo rybníka má asi tři kilometry.

Na rybníku neni moc mělkejch míst, takže to byl zas pěknej večerní tréning.

Chobotnice

Jezera na Klabavě

Práce mně zavedla na pár dnů kousek od Plzně a přitom jsem potřeboval trénovat na závod Slapy – Praha. Tož večer po práci jsem otevřel mapu a koukal kde je jaká větší modrá plocha. Dvě takový byly nedaleko. Tak jsem vyrazil na Ejpovický jezero, který vzniklo zatopením povrchovýho dolu na železnou rudu. V době těžby byla Klabava vedená tunelama.

Přes den nám nepršelo na práci, zato leva jsem dojel k jezeru, začlo mi pršet na pádlování. Ale jen drobně. Jezero je u Ejpovic, jak napovídá název. Stačí podjet koleje a je člověk tam. Místa na nastupování je potřeba trochu hledat, jak je to důl, tak jsou tam většinou strmý břehy. Ale kdo hledá, najde. Taky je potřeba dávat bacha a nevlízt do cesty wakeboardistum co tam cvičej na lanovkový dráze.   Připadalo mi, že jak je to důl, tak voda je nepatrně cejtit jak vyhaslý kamna, ale dá se na to zvyknout. Okruho okolo jezera má čtyři kiláky a ani tam nebylo moc čudlobijců. Za lepšího počasí to může bejt pěkná projížďka s výhledem na lesy.

 

Následující den jsem provozoval rybníkopádlení na Úslavě nad jezem, ale to nemá cenu popisovat, fakt za moc nestálo. Zato o den později jsem se vybral na vodní nádrž Klabava. Ta je výš proti proudu stejnojmennýho potoka a měla chránit ty doly na železo před velkou vodou. Těsně okolo vede dálnice D5, tak se nad vodou nese trochu rambajz.

Kolečko okolo břehů má asi dva kilometry. Přístup je z rybářskejch plácků na pravym břehu, na hráz se nesmí a na levobřežní cestu se minimálně teď nesmí autem.

Když pominu hluk z dálnice, je tu zas celkem přírodní popádlování s výhledem na barokní kaplí Navštívení p. Marie.
Celkově bych to shrnul že účel napádlovat kilometry byl splněnej a navíc jsem poznal nový kraje na potoce kterej jsem jel jen jednou před lety. Takže netřeba brblat že je sucho a neni  kde jezdit, je to jen o vůli…

Po delší době kdy jsem se nedostal skrze práci k pořádnýmu kusu pádlování jsem si vyrazil odpočinout na Orlík. Teda v neděli dopoledne jsem ještě chvíli pracoval, ale v poledne už jsem dával na vodu v Bukovanský zátoce.
Po pár kilometrech jsem si dal opulentní oběd na Radavě, ve svatyni uctívačů rádia Blaník. Ne že by vařili blbě, ale Blaník tam hrál na plný kule a celý to tam bylo takový blaníkovsky zvláštní…
Oproti jindy v neděli většinou foukalo do zad.

Neměl jsem pevně vymyšlenou trasu, ale u Zvíkova jsem prostě zahnul doprava na Otavu.

Otavský údolí je krásný, projel jsem spodek už dvakrát, jak jsem popsal na Raftu.  Tentokrát nebyl takovej podstav, max tak metr pod obvyklý maximum. Zato zhruba od zátoky Lomnice po Jistec byla voda fest zelená. Místama to bylo nahrnutý do zelený špenátový kaše až mi přišlo že skrze tu hustotu loď o dost pomalejc jede. Možní to je nedoceněný, Biomasa a tak, třeba by na to mohly jezdit lodě, nebo i auta…

Občas jsem zkoušel fotit oblíbený zrcadlení, ale že by se nějak zvlášť dařilo, to zas né.

Po Otavě jsem dojel až kam to šlo, teda k jezu Sulan a tam hned obrátil zpátky. Je vyzkoušený že tamním trávníkum vládne místní PSVbák, kterej volá policajty na každýho kdo spáchá hřích lehnutí do trávy z účelem přespání.

Tohle je tábořiště v zátoce Lomnice. Obecně na přehradách je problém najít fleka 1) kterej by nebyl zabranej čudlobijcema 2) kde by se spáč neskulil z krpálu do vody. Mám zpracovanou teorii, že mezi zbývajícím světlem a nárokama na tábořiště je nepřímá úměra. tři a více hodin před setměnim beru jen tábořiště kde už hoří pověstnej kruhovej voheň a lepý dívky roznášej vybraný jídla a nápoje. (tato kombinace zatim u mejch sólo jízd nenastala) dvě hodiny před setměnim beru přenádherný tábořiště i bez kruhovýho ohně a dalšího příslušenství. Hodinu před setměnim beru obyčejně nádherný tábořiště. Se setměnim (a to je většina případů) beru cokoliv kde se dá jakž takž lehnout. Nicméně kdo hledá najde a navíc se setměnim se zrekvírování plácku dá udělat mnohem nenápadněji.

Zátokou jsem ráno doplul až k místu kde Lomnice přestává bej říčkou a zacíná bejt mrtvym jezerem žabince co smrdí jak bolavá noha. Tady začínal žabinec asi deset metrů pod místem kde skončil proud.

Když jsem se vrátil na Zvíkov, otočil jsem to okolo hradu doprava směr Budějce. Při tomhle manévru člověk docení na jak unikátnim místě ten hrad stojí.

Vždycky jsem si řikal že stromy na prudkejch svazích okolo vody se nedaj těžit.  Ale daj. Takhle z vody  s nakládkou hydraulickou rukou těží přímo Povodí kůrovcový stromy.

Doplul jsem skoro k Podoláku a dal si oběd z vlastních zásob. Cestou zpátky mi zahučel nad hlavou vlak co se s nim dá pendlit plavba z Písku do Červený.

Nejsvětlejší moment výpravy byla takhle německá rodinka. Prve jsem je potkal v protisměru cestou nahoru od Zvíkova někde u Vůsí, podruhý jsem je dohnal cestou zpátky někde u Žďákováku. Vypadali celkem nanicovatě, sem tam plácnutí do vody pádlem, ale za šest hodin udělali po voleji 16 kiláků… Anglicky neuměli, tak s mojí chabou znalostí němčiny jsem se dozvěděl, že vzali  na vejlet babičku (78), aby viděla rodnej Rožmberk a teď jedou po Vltavě do Prahy. V klidu, žádnej spěch, všechno na salámu, ale zato samej úsměv… Ale byli super. Nedovedu si představit moc lidí který by vzali babičku na cca dvoutýdenní pádlování po voleji.

Po splutí z Rožmberka sólo vyjeli v neděli po obědě z Týna nad Vltavou a prý chtějí být ve čtyřech dnech v Praze. Zní to při pohledu na ně skoro neuvěřitelně, ale časově jim to vychází i proti větru.

V pondělí večer s nějakejma 104 kilometrama v pádle jsem skončil vejlet a šupačil domu řešit účetnictví. Nicméně bylo to super odpočinek a po přehradě se jezdí dobře. Když to dá i babička… Ještě stran provozu a romantiky -. čim vejš po přehradě, tim líp. Nad Orlíkem lodí (většinou plachetnic) i čudlobijců ubylo, nad Zvíkovem to byla skoro osamělá plavba.

Chobotnice