Listopadový volej

Konečně mi trochu odlehlo  od práce a narychlo jsem se rozhodnul zajet odpočinout nervum na… no na jednu nejmenovanou přehradu na Vltavě. Že jsem vyjížděl od baráku až nějakou dobu po obědě, dorazil jsem do bodu A sice za světla, ale moc času už nezbejvalo. Bod A je jednim z mála, kde se dá v klidu hodit loď na vodu a zaparkovat. Když má kanoista zabaleno, neni moc co rozmejšlet, dá na vodu loď, do lodi loďák a jede. 
S ubývajícím světlem jsem dojel na krásný místo na táboření, vlastně o sto metrů vedle místa, kde jsme minule tábořili s Honzíkem.

Pověsil jsem hamaku, nasbíral pár klacíků na uvaření večeře a po večeři a troše domácího cideru šel spat, bo jsem byl po delším pracovním záběru orvanej jak borůvka.

S východem slunce jsem si ukuchtil ranní polívku a hemenex.  Neměl jsem sebou ani nůž, ani firesteel a podobný survivalový vychytávky. Důležitější než nůž bejvá lžíce. Teda nůž bych si možná i nějakej vzal, ale zrovna při balení jsem nemohl najít žádnej z mejch švýcaráků. Ale ono to jde v pohodě i bez něj. Na zatápění používám obyčejnej zapalovač a odřezky z výroby poslední kánoe.

Vodu na vaření jsem bral normálně z přehrady, teď je v pohodě průhledná do metru a subjektivně čistá, po delším varu to s běžnym jedincem nemůže nic udělat.  Sice jsem sebou měl filtr Sawyer, ale nechtělo se mi ho máčet. 🙂 Ten pocit, že jsem to udělal echt survivalově – s použitím filtru, ten mi nějak nechyběl.

Žádnou tečku v mapě kde zatábořit jsem neměl, tady prostě jsou úseky, kde takový tečky v mapě by tvořily souvislou čáru. Prakticky kde neni skála kolmo do vody a kde neni rekreantský peklo typu Radava. 
Zejména s hamakou je to bez problémů, vhodnejch stromů s výhledem na panoramata je tu jeden vedle druhýho.

Tahle kánoe je speciální rychlej singl. Design na takovou dřevěnou loď původně na světovym trhu nebyl. Nicméně takovou loď jsem chtěl a tak jsem přednesl svoje požadavky při vhodný příležitosti oblíbenýmu kanadskýmu designérovi lodí Trevorovi.  Že chci kánoe, do který se dá sbalit na tejden natěžko, případně i s kytárou, ale která přitom pojede co nejrychlejc.

Nebo aby se s tou lodí dal jet maraton, to znamená v našich podmínách třeba 60 kilometrů voleje za den.  Nejvíc doma je na voleji, ale dá i divočejší vodu do WW2. The Solo Quick. A tak se stalo, že má kanadskej designér (nejen u tohodle modelu) na svym webu fotky z českejch přehrad.

Sbalit kemp po hamakování je na malou chvilku, takže po snídani jsem mohl vyrazit. 
Akorát jsem hned po chvíli potkal pařez, jak vyděšeně utíká od vody…

Ráno to vypadalo slibně, že by mohlo bejt pěkně, ale nakonec to z ranního sluníčka dopadlo na postupný zatahování.

Tady u tý skalní věže co je většinu roku pod vodou už bylo vyloženě pošmourno. Aspoň že zatim foukal mírnej zaďák. Mezitim jsem se rozhodnul, že si natáhnu víkend až do pondělí. S takovou mi vycházelo, že musim v neděli ve dvě odpoledne otočit loď zpátky, abych stihnul vyzvednout druhej den děti ze školy. Na a jak řekli, tak i učinili.

Občas fotim různý zrcadlení skal ve vodě, tady jsou na to zrovna docela dobrý skály, ale nebyly dobrý světelný podmínky.
Se setměnim jsem zase přistál a utábořil se, tentokrát na druhej pokus, ten první se mi nelíbil, vstup do lesa byl zarostlej šípkama a hned za nima byla podle stop frekventovaná stezka zvěře a nechtěl jsem se dohadovat s chudinkama zviřátkama kdo tam bude trávit noc.

Ten druhej flek byl hodně v pohodě. Stromy na hamaku, mrak suchýho dříví na vohýnek. Vohýnek pochopitelně v bezpečný vzdálenosti od lesa, což při upuštěný přehradě je docela snadno proveditelná věc.

K snídani zase polívka na rozehřátí, kafe a hemenex.  Žádný epický vyváření. Všechno vařim v jedný pánvi, starožitný německý. Prve vodu, pak případně jídlo. Na ohni to jde rychle a přijde mi to univerzálnější jak ešus.
Po ranních červánkách nastaly zase obvyklý hrátky, jako jestli bude ten den zataženo, nebo sluníčko.

A nakonec to pro tenhle den vyhrálo sluníčko. No jasný, masňáci voteklý museli do Kolbenky a do Myšelinky, venku skoro nikdo, tak se toho sluníčko nebálo.

Tady u toho baráku už jsem dávno jel jen v mikině, protože při ostrym tempu pádlování mi byl hic.

A to už jsem se blížil zpátky k bodu A a k zaparkovanýmu autu. Celkově to dalo z bodu A do bodu A se všema zjížďkama 58 kiláků, ani ne za 48 hodin. Jako žádný závody, spíš relax. No a bylo po výletě, naložil jsem loď na auto a hajdy domu, stihnul jsem to akorát.
Tohle ježdění z bodu A do bodu A má řadu výhod oproti běžnému „Splouvání“ řek po proudu. Na voleji se dá jezdit bezpečně i v zimě s minimálnním rizikem zvrhnutí (Přesto je dobré nezanedbat bezpečnost a opatrnost). Přehrady a podobné plochy jsou sjízdné i v době sucha. Odpadá logistika zájezdu s přesouváním nebo pendlováím aut z bodu A do bodu B (C,D).  Výlet nemusí probíhat přímačaře, ale dá se vracet, nebo různě zajíždět, objevovat zátoky… Samozřejmě to chce vhodnou loď a techniku pádlování. Nemusí to být rovnou seakajak, může to být i solidně rychlá kánoe, třeba deblovka ode mně, ale i jiná. V pomalé lodi to jde taky, ale je to víc trápení, kvůli kterému vodáci nenávidí voleje.

Chobotnice

3 odpovědi na “Listopadový volej”

  1. Ahoj Honzo
    Pokaždé když si prohlížím tvé komentáře, tak ti trochu závidím. Závidím ti pohodu s jakou to vše absolvuješ, patřím totiž k těm masňákům, co si musí sbalit fidlátka nejpozději v neděli večer, aby v po.. mohli nastoupit do…
    Závidím i ty fotky. Doufám, že časem polezou i z mého foťáku v podobné kvalitě, jako z tvého.

    Standa

    1. No, vono to neni jen tak nějaký focení. Dalo to docela dost cílevědomý práce. Když je správný světlo, jde i snídaně stranou. Jináč prostě kompozice, expozice, postprodukce. No a výběr ze 180 fotek v tomto případě. A léta praxe a odříkání.

  2. Ahoj, pěkný no… Někdy bychom se mohli na vodě scuknout, třeba na čaj… Navrátil jsem se kvůli Covidu z Norska a nějak a někdy zase poputuju zpět/cestování je teď drahý -http://kajakyvnorsku.cz/ a myslel jsem si, že cedrovej seakayak by je mohl zajímat, zaujmout… Nevím co s cedrem udělají eskymáci a agresivní voda, jak vydrží nepropustost komory atd. /sever je méně slaný, než jih/, nicméně to dřevo a design rozhodně zaujme… Canoe mají větší šanci a největší na jezerech sladkých a v oddílech mladých vikingů a rybářů… /tohle ústně…/

    Znám pár šéfíků klubů z Bergenu a Troms a třeba by odkoupili vždy jeden zkušebně… Je to jen nápad a asi hudba budoucnosti… Tak třeba někdy na prosincovým voleji…
    Mirek – /jezdím hodně neděle, pondělí, úterý…/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *