Rubrika: zápisky z plaveb

Chytlo mě zase pádlování. A nemám vhodnou loď. Zato mám dobré přeátele s loděmi a tak příležitostně pádluju na přehradách (Slapy, Štěchovice) a jel jsem dva maratony (Východočeský vodácký maraton a Krumlovák). Baví mě to moc.

A hledám si svoji loď abych chodil pravidelně pádlovat. Vydražil jsem za super cenu plastovou kanoe. A získala válečné jméno Tanker. Dokážu ji dostat sám na vodu, ovšem pronést ji v jednom uličkou v loděnici je vzpěračský výkon. Naložit sám na auto je už mistrovství. Naštěstí jsem nikdy silou neoplýval a tak mám techniku a umít si opřít, podepřít a jinak ošidit fyziku a taky ji sám na auto dostanu. Radost ale žádná. Lodě se rád zbavím viz inzerát tady.

Přihlásil jsem se spolu s dalšími Jezdci Apokalypsy (tak se jmenuje klub, za který jezdíme) na polský maraton na 115 km. To nejde za jeden den (tedy v dubnu cca 12 hodin světla) ujet v čemkoliv a tak jsem hledal loďku na které by to i lemra mého kalibru ujela. I padl jsem do webu a četl a četl. Nejkrásnější loď Čech – Cedrofka – rychlá singl canoe moderního střihu je mimo moje možnosti. Finanční – to nedám i kdyby mi Chobotnice hodně slevil , ani výrobní – v broušení jsem nikdy nevynikal a Cedrofka jsou hodiny a hodiny broušení. I potkal jsem Skin On Frame canoe. Nebrousí se skoro nic, krásný, lehounký (a tedy i rychlý) a s pracností proti Cedrofce čtvrtiny času. Zamiloval jsme se a shlédl hodiny videí o stavbě skin on frame kanojek. A dostal jsem odkaz na český odborníky ve stavbě SkinOn Frame Kajaků – Kachní líheň Grónského klubu. A upadl do mořských kajaků.
Nahlodalo to mou singlířskou podstatu fotkami z poflakování se po chorvatském a švédském pobřeží. A vykvetla chuť něco se o tom dozvědět víc. I ptal jsem se a dostalo se mi šance si to zkusit. Mám teď zapůjčen jeden SOF kajak z grónské líhně a jednoho kevlarového krasavce z Jablonce. Svezl jsem se na tom druhém na Vltavě u loděnice a moc se mi to líbilo. A chtěl jsem na něm jet včera na Slapy a zimní variantu Sekajakového sympozia.

Jenže: Ozval se mi v pátek zájemce o koupi střešního stanu. Přijel, neošklíbal se nad jeho kosmetickým stavem a večer jsme se dohodli na ceně a převzetí v sobotu ráno předtím než odjedu na Slapy. Přijel, zaplatil a odvezl si. A posunul tím můj odjezd o hodinu.
Neměl jsem zabaleno. A nakonec jsem nikam nejel. Kdybych balil do Chobotničího Prospectora jako jindy v minulosti, chápej otevřené canoe z geniálního materiálu Royalex, skočil bych do pohor, naházel věci na spaní do osmdesátilitrového loďáku, aby se neřeklo, a vyrazil. Ne tak s Cháronem, seakajakem se třemi pěknými komorami, do kterých se ovšem nevejde žádný z mých loďáků. Tak jsem meditoval nad systémem, jak naložím své věci, co si vezmu k ohni, když do lodi budu muset do gumy. Kajak je, na rozdíl od canoe, mokrá loď. Ne nadarmo se kajakářům říká cákalové .
Nedal jsem to. Nestihnul jsem odjezd včas a šel zase dospat předchozí nijak extra noc.
Takže když na webu čtu, že loď se musí hlavně jednoduše používat, tj. vejít se do auta, být lehká na naložení na střechu auta v jednom, nekomplikovat start extra výbavou a přemýšlením, tak teď moc dobře vím o čem je řeč.
Měl bych se teď pochlapit a nasimulovat si aspoň zabalení se na sucho. Jenže Cháron se nevejde ke mně do garáže. Vlastně je to spíš zahradní domek se sekačkou a milionem hrábí až po strop plný lodí, kol a lyží, auto v ní nikdy nebylo . Cháron je ode mě cca 15km na druhé straně Prahy.

Když to bude složitý, nebudeš to dělat.
Tak.
To je moje óda na lehkou pěknou canoe.

Text a foto Láďa Bláha, Generální ředitel vyhlášeného cykloobchodu Velorama

Text nemusí souhlasit se stanovisky redakce…

Tak jsme se zase hezky sjeli… Tedy sjeli jsme se z rozličnejch koutů naší země na náplavku u hráze Slapský přehrady.  Ti šťastnější nebo pilnější se sjeli už v pátek. Do vyhlášeného grand restaurantu U Taterů, který krom nápisu „Hubte hajný, serou trampy“ oplývá spoustou jinejch znamenitostí. Podle doslechu se tam řešila strategie na nadcházející dny, užívalo kultury a vybraných nápojů a pokrmů. Mně oproti původnímu plánu pracovní povinnosti nedovolily páteční sjetí, přibyl jsem tedy do Třebenic až v sobotu 9. února ráno. Na náplavce bylo živo a přípravy na vyplutí v plnym proudu. 

Každej si jel svoje tempo, není kam se hnát, trasa 18km na Častoboř není nic závratnýho, Na seakajaku je to procházkovou rychlostí na tři hodiny, ale dá se to zvládnout i rychleji.

Tradiční místo na svačinku, říční kilometr 100 u tábořiště Nebřich. Je vidět jak Slapy byly upuštěný fest pod zimní normál, ikdyž už bylo skoro metr zpátky dopuštěno.

Po příjezdu na Častoboř si ti pilnější stavěli stany a tak, kdo plánoval nocleh na verandě chatky a podobně tak nemusel. Taky jsme se trošku věnovali paběrkování nějakýho toho lesního chrastí na skromnej ohýnek.

A jak přibývalo tmy, rozjel se večírek. Samozřejmě že tam jezdíme kvůli pádlování a vidět se s ostatními, no ale když už tam jednou jsme, tak co s dlouhými zimními večery, že… Tož tácy plný pochutin, portský i rum tekly proudem… I na zpěv došlo. Prostě večírek. Podle mne povedenej. Poslední vytrvalci jsme zavírali krám asi v půl třetí v noci…
Ráno klasika, pestrá a nutričně hodnotná strava, různý dojížďáčky třeba mobyho fazolí nebo standova gyrosu, nápoje vesměs bez obsahu nízkovroucích kapalin… A storky, vyprávění hostorek k nedělnímu ránu patří, tim se dá skvěle oddalovat nepopulární akt balení věcí do lodi. Nějak jsme  nestihli za noc a ráno spálit všechno to napaběrkovaný chrastí. Ale neměli jsme materiál na výrobu cedule ať nám tam lidi to dříví nechaj do příště, tak uvidíme.

Nu a pak každej sedl do lodi, a svym tempem se šinul zas zpátky na hráz. Já se teda chytnul Hada, takže to bylo pro mně v poměrně svižnym tempu.
Nu jsem rád že mně, kanoistu s sebou ty kajakáři vzali. A snad vezmou i příště. Děkuji, přátelé, bylo to krásné. Největší dík Petrovi Křivánkovi a TJ Kotva Bráník za uspořádání akce. Tak za rok zase…

Píše mi takhle jednou Chobotnice, že by potřeboval zajet na Kamýckou přehradu, poškádlit pár potoků, jestli v nich náhodou není nějaký zlato. Takhle koncem prosince je to neodolatelná nabídka. Hážu lano dalším kamarádům, ze kterejch se kvalifikuje ještě Dáda. Následuje zuřivá korespondence, kdo na čem pojede. Nakonec prospekoři jedou v deblu na Prospektorovi (Nova crat Prospector 16 stop) a Dáda na Maňásku. Druhou adventní neděli teda dávám budík na půl sedmou a jedu k Dádovi na Albertov naložit Maňáska a nechat se odvézt k Chobotnici.  V Ouběnicích nad Kocábou se překládáme do Tranzita, už třetí vymrzlý auto toho rána a jedem na nasedačku. Mrmlám že ještě nebylo kafe, tak se stavujeme na benzince. Automat mimo provoz a v regálech samá hanebnost. Požili jsme instatní hanebnost a pokračujeme. Po chvíli bloudění buší jsme na pěkným nasedacím placu, převlíkáme se do různých svršků a dáváme na vodu. Nakládaj se sudy s rumem, maso, ovoce. Supi se tetelej, jestli bude Dáda plavat.
Bereme to proti proudu a sondujeme neznámé přítoky na pravé straně přehrady. Zlato tam je, ale malý a daleko od sebe. Je pěkně šero a nevlídno, voda teplejší než vzduch, ale ne o moc. Kus před Solenicema dáváme poslední sondu a konstatujeme, že tady nám pšenka nepokvete. Obracíme po proudu a sondujeme levou stranu. Pšenky je ještě míň a dostáváme řáckej hlad. Jede se na buřty. V příhodné zmole jsme našli hořet slušnej ohýnek, tak vytahujeme buřty a hlídáme, aby oheň něco nepodpálil. Dáda klohní jakýsi lančmít s vajíčky a já se chystám uvařit pořádný kafe. Beru konev, mlejnek, vařič a už vím, že kafe nebude. Nějak sem nechal doma zrno. Bereme teda zavděk Dádovo kafovým práškem a je asi pět minut střídavě proklínám a střídavě velebím Dádu. Poslední dvě sondy nás utvrzují, že v téhle lokalitě nezbohatneme. Berem alespoň nějaký to dřevo do Ouběnickejch kamen a otáčíme domů. Chudáci supi zůstali tentokrát hladoví, Dáda se s Maňáskem překvapivě sžil, krysa nebyla. Na Albertově mě čeká konečně první kloudný kafe toho dne. Pak už jen teplo domova a virtuální skučení kamarádů, kteří se ráno nevyhrabali z postele. Pro příště si pamatujte, že je lepší i šedej den venku, než válení se doma.

Text Possum, Foto Possum & Chobotnice

Na poslední předvánoční víkend byla jako každej rok náplánovaná Vánoční Sázava. Ale hydrologická situace se od léta nezlepšila a proto pořadatelé změnili místo konání Sázavy na Berounku, která nějakou vodu měla a není jí tam potřeba taky. V době plánovanýho startu měla Sázava a Nespekách průtok 3 kubíky, Berounka v Berouně 18.
Tak jsme se sobotního rána sešli v základním táboře pořádajícího oddílu Tj Kotva Braník a připravili se pro společnou cestu autobusem na start. Pámbu žehnej Kotvě za tuhle službu, díky který se nemusíme starat o pendla. 
Během cesty na start do Mokropes jsme krom výkladu Honzy Šupa stihli i bleskovou návštěvu samoobsluhy v Jílovém a virtuální návštěvu cukrárny v Černošicích.  V Morkejch psech mezitím už se chystali ke startu klienti půjčovny Dronte a i nějaký individualisti. Pojedli jsme něco cukroví, popili posilujících nápojů a víceméně bez nehod nasedli do lodí.
Tradiční vymóděná posádka na katamaranu…
A pár dalších jezdců, co jsem stihnul vyfotit než se peleton roztahnul zhruba od Černošic po Braník. Pozornosti singlířů doporučuju zajímavě vypadající funglovej žlutej singl od Tahe Marine.  A pak že se to nedá i na divokovodní lodi…  (Při troše dobrý vůle)
No kdo nejel, tak propás hodně unikátní možnost viděl na vlastní bulvy Chobotnici na kajaku. A to se hned tak nevidí…
Tady už série tří peřejek u Radotína…  Ty gumičky před límcem seakajaku jsou praktická věc. Hlavně takhle okolo vánoc…  Tenhle upgrade lávky v Radotíně mi připomněl hlášku o chlapovi co nevěřil ani vlastním kalhotům, tak nosil pásek i kšandy.
Modřanská retardérka. Obávaná nástupkyně Ďáblovy propusti, která si vybrala krvavou daň už od nejednoho z nás…Dojezd do Bráníka….  Trasa po Berounce má tu výhodu že se končí v loděnici u aut a není potřeba čekat na odvoz autobusem.

Co bych zmínil jako velký plus, tak temný síly který působěj protivítr na vodě se asi nedoslechly o přeložení akce na Berounku a foukal západ – teda proti proudu na Sázavě, nicméně na Berounce i Vltavě krom jednoho místa to byl silnej (a teplej) zaďák, kterej nás popoháněl k cíli. Po dobu akce pršelo, ale jinde. Nu dobrý to bylo. Dokonce i nějaká krysa prý byla.
Tak zase za rok…  (Na Berounce?)

Znáte to…  Práce hotová, tak co v práci, když můžete jet na vodu. Třeba takhle v pátek dopoledne…  
Njn, je to řopík, no…  Konkrétně číslo 126/54/A-160Z   Za letního stavu je tak zároveň s hladinou horní část, případně jen rantl co měl na vršku pomahat držet hlínu.Nevim jestli to dělaj pravidelně, nebo se probudili, ale tyhle blešárny a terénní úpravy jsou mor. Kdysi se zavedl zákaz používat vidličky na pruty z přírodního materiálu, aby se nedevastovaly břehový porosty. To je hezký. Ale okolo celý přehrady jsou boudy a sezení vyhrabaný do břehu, co sezení, to průměrna jedna Tatra přehrabanýho materiálu…  Tak snad  aspoň s těma blešárnama Povodí hejbne… Pro pár lidí milá zašívárna, pro spoustu ostatních zabranej a zohyzděnej kus přírody…  

Bubáci to všechno dozorujou…   Jezusmankote…

Ve skalní stěně u Hříměždic jsou i solidní komíny…

Řopík na Bučilech, číslo 126/54/A-160Z  V létě když si člověk na něj stoupně bude tam odhadem po kolena nebo po pás vody.

Chobotnice

Jeden víkend takhle v říjnu na mne samotného připadla starost o děti, tak co tedy s nimi, nu pádlovat a sportovat, ať nerostou jak dříví v lese, že… Naplánoval jsem teda kombinovanej výlet, kterej jsme zopakovali po oba dva dny, s tim rozdílem že v sobotu jsme přibrali kamarádku dcerunce, v neděli kamaráda synkovi. Aby toho pádlování nebylo příliš, začínali jsme na lesním tábořišti Nebřich, toho času v mimosezonní uzavírce. To je do našeho cíle na Měříně asi 2,5km, na dospělýho nic moc, na děti tak akorát aby na tom voleji moc neremcaly. Dalo by se samozřejmě volit jiný dýlky trasy, třeba ze Živohoště 4km, z Třebenic 5km, nebo z Cholína 17km a podobně.
I tak udělalo radost drobný občerstvení „náhodou“ objevený v loďáku. Dětičky dokážou občerstvení na vodě vstřebávat docela dost. Každopádně to dokáže pozvednout morálku…
V sobotu jsme jeli v kombinaci deblkánoe Prospector a Cedrofka II. obsazená holkama (výhoda že se dcerunka naučila letos slušně kormidlovat), v neděli Prospector  a dětskej seakajak Prijon. Děti samozřejmě s padnoucíma plovacíma vestama.
Ten mořák jede slušně, takže děti neměly problém držet tempo.
Na Měříně jsme zašli do Vojenské zotavovny, která je krom pro vojáky otevřená i normálně pro veřejnost. Akorát tu nejsou žádný davy, je to z větších měst daleko na to jet sem jen tak do bazénu. My si dali vždycky hodinu a půl v bazénu (a divoký řece, prdíčkový lázni, tobogánech atd.) a potom oběd v místní kavárně která funguje jako restaurace pro lidi co tu nejsou ubytovaný. Jak už jsem psal, není tu nával a bazén i zázemí jsou v hezkým stavu, uklizený a udržovaný. Čili to je celkem solidní možnost jak si zapádlovat, zaplavat si i v chladnější části roku a přitom točit rodinohodiny. Případně jsou tu vybavený i na bowling a jiný sporty.
Po obědě a drobný siestě venku na hřišti jsme jeli zpátky na Nebřich k autu…

Takže celkově se to osvědčilo jako možnost jak si udělat výlet, děti neutahat a ještě bejt za hodnýho tatínka. Řekl bych že tento způsob výletu bavil děti víc než kdybych s nima zkoušel jen nahnat kilometry po přehradě.

A jako bonus loďorohový srdíčko z pláže na Nebřichu, aby ten konec nebyl zas tak příliš barevnej. 🙂 

Chobotnice

Pro práci nestíhám psát, tak alespoň obrázek tematicky k blížícím se svátkům. No znáte tu situaci:
NA VÁNOČNÍM VEČÍRKU…
…A NIKDO SE NECHCE BAVIT O KÁNOÍCH…

Tož třetího listopadu se jel poslední závod sezony. Pravda těšil jsem se, i trénoval, ale těšení dostalo novej rozměr když jsem ukecal výkonnýho háčka do lodi. Dohodnuto ujednáno, v sobotu ráno jsme naložili věci na táboření a jídlo, hlavně buřty a buchty, že, a vyrazili směrem k Týnu. A že nejsme žádný saláti, odvážně jsme se přihlásili do kategorie K2m-6km. Že bychom hravě dali i těch 14, to víme, tak proč si to dokazovat, máme dost vůle na to abychom krotili svoji ješitnost… Po startovnim výstřelu rozpoutal se nelítostnej boj nejen mezi náma, kanoistama propašovanejma do kajakářský startovky, ale doslova boj o pozice každýho s každym. Zkrátka závod jak má bejt. Muj háček se činil a ikdyž poslední třetinu si stěžoval že už ho bolí všechno, tak vydržel táhnout naši kéňu až do cíle. Dobrý bylo že naživo během závodu jsme si nacvičili rychlý synchronní přehazování stran na oblíbenej povel „Hop!“ No, s takovym háčkem se nedalo než vyhrát. A co na tom že jsme byli v kategorii K2m-6km sami… Jinak na tomhle závodě je sympatický že je pořád ještě na hodně lidský rovině, taková akce na dvorku pořádaná kamarádama, žádný kolotoče a velký oficiality…

 Honzík si trochu stýskal že coby vedlejší kategorie jsme nedostali maxikremroli, leč když byl přizvanej k debužírování na jedný takový, rozjasnila se mu líc a všechno bylo v pohodě.
Po všech ceremoniích některý účastníci začali odjíždět, zbylí se hotovili k večírku. No my jsme taky odjeli, ale stylově po vodě, neb bujarý večírky moc nedáváme a nejraději máme domácí malinovku nebo kakao. Vydali jsme se teda směrem kterym ukazoval pan Krysák. A ukazoval prve zpátky na soutok Lužnice s Vltavou. Teda spíš souvolej, soutok pohřbilo vzdutí přehrady Kořensko. A pak se otočil doprava, že máme jet proti „proudu“ Lužnice. No a tam kde už bylo znát že řeka teče se sešlo to že začala bejt tma a na břehu bylo šikovný místo na táboření. Přistáli jsme teda, postavili stan a potrénovali trochu rozdělávání  ohně z mokrýho dříví a upekli si ty nejlepší buškrafterský buřty z řeznictví Nečín.  Po dřině závodu se Honzíkovi z vyhřátýho klobouku do teploty těsně nad nulou a ranního sychrava nechtělo… Leč příslib pravý buškrafterský zalejvací polívky ho vytáhnul k našemu miniohýnku. Po uhašení ohně a  úklidu tábora jsme byli připravený na pádlování šest kiláků  zpět k autu. A protože bylo pořád ještě hodně brzy ráno, na vodě byl takovej ten tichej klid a lehká mlha a tak…Na Vltavě jsme potkali motýla… Oni tyhle zrcadlení bejvaj často dost bubácký, ale už v Týně jsme potkali jedno vysmátý.Tož tak s tou kremrolí. Za rok to snad zas zopáknem.

S pomocí fotek od kamarádů i vlastních sestavil
Chobotnice

V neděli 25. listopadu 2018 jsme se podle předchozí domluvy sešli s Láďou a Klárou na avizovaný vyjížďce po Štěchovický přehradě. Pádluju tady rád. Už jsem o tom psal i na Raftu. Poté co jsme natočili druhý video do příspěvku o zvedání kánoe jsme lehce po druhý hodině dali lodě na vodu. 

Tam kde jsme nasedali, tak byl třebenickej skluz pro lodě až pod hladinu čerstvě opravenej hrubym betonem. To jsme ještě netušili co a jak. 

Tady v pod Bílými skalami. Ano, to jsou ony – ony Bílé skály, akorát ztichlý už byly fest a ne nad peřejí, ale nad volejem.

Sice byl volej, ale pádlovali jsme svižně, ani nebyl moc čas na obvyklý focení zdejšího Mordoru.

Jak byl horní okraj údolí v mlze, nebylo vizuálně jasný, jestli je stráň vysoká sto metrů, nebo kilometr…

Z Třebenic je to k přehradě asi sedm kilometrů, teda hodina a kousek. Tady někde za zatáčkou je hráz.

Dali jsme sváču na ojedinělym místě přehrady – turistickym posezení. Jinak tady neni moc kde vystoupit z lodi, nepočitám-li Ztracenku, kde ale vždycky jen proplouvám, abych nerušil genia loci a nerozmnožoval řady čumilů. 🙂

Zpátky do Třebenic jsme to zvládli za posledních zbytků světla. Ale stačilo to. Navázali jsme lodě na auto a rozjeli se do svejch domovů.  Byla to pěkná odpolední vyjížďka, dohromady 14 pohodovejch kilometrů, vyhlídky na skalnatej kaňon Vltavy a představy jak to tu mohlo vypadat v době před přehradou.

A teď ten největší vtip teda. Až v tejdnu poté jsem se dočetl v Trampskym magazínu že nám o den utekla tekoucí peřejnatá voda alespoň na hornim konci přehrady. Tři dny, celý tři dny byla voda o čtyři metry pod obvyklym maximem a teklo konstatně padesát kubíků. Podle mně to bylo vypuštěný právě kvůli tý opravě třebenickýho skluzu. Na Štěchovickym konci nebylo k vidění nic neobvyklýho stran nějakejch oprav. My už měli skoro o dva metry víc a elektrárna mlela až při návratu do Třebenic. Když jsme nasedali po obědě, tak z vody čouhal velkej kámen v zakázanym prostoru pod přehradou, ale to bejvá často. No tak snad příště se zadaří. A šuškaj si vrabci na krakorcích že už příští rok se stran upouštění přehrad máme na co těšit. Tak snad nám bude štěstí přát.

    

Chobotnice

Radar jasně ukazoval že prší a ještě nějakou dobu pršet bude, ale „Nic netrvá věčně, ani chladný listopadový déšt.“, jak zpívá Axl. Tak jsem sbalil loď a sváču a taky novej přehoz přes kolena.  Na vodu jsem dával v zátoce u místa zvanýho Šturmovky kdesi u Kozárovic.  Hej, rohy, táhněte na Orlík!

Trénuju spisovný natahování se pro vodu při záběru…

Tady musí bejt v létě fakt božskej klid…

A pršelo, pršelo, tak jsem si pustil tématickou písničku…

A aj, dotáhly mně tam. Teda musel jsem k tomu i trochu pádlovat.

Tajemnej mostek hned přes zátoku od hradu… Podle mapy tu neni žádná cesta a jsou tam zábrany bránící vstupu na most.

Na tenhle most můžou dokonce i auta. Asi už je to dost daleko od Prahy.

Na tuhle scenérii by možná stálo za to vrátit se při lepší viditelnosti…

A na závěr při cesta zpátky vzácnej zjev – jedoucí hausbót…

Plavba po přehradách takhle na jeden den má tu výhodu že jde jet z bodu A do obodu A, člověk něřeší proud při návratu. Maximálně tak vítr, ale i ten dokáže potrápit.

Chobotnice