Po Labi na seakajaku

Po Labi na seakajaku
Jeli jsme loni tradiční podzimní seakajákářskou jízdu Praha Mělník pořádanou HG Sportem respektive Stanďochem z HG Sportu, vodáckého obchodu sídlícího u slalomového kanálu v Praze Tróji. Jeli znamená já a moje paní v půjčeném seakajakovém double Prijon. Byli jsme mile překvapeni kouzlem řeky, Vltava, ač v očích vodáků původem turistů (Klára) a divokovodních (já), samý volej byla prostě kouzelná a příjezd noční řekou k slavnostně barevně nasvícenému Mělnickému zámku byl prostě boží. Nadchlo nás to. Stejně jako předtím tři dny na téže lodi na ostrůvcích v okolí chorvatské Vodice. V zimě jsem ulovil na ebay skoro stejný double za fajn cenu. A tak jsme na letošní prázdniny, které díky koronovému šílenství nepřály výletům do zahraničí (a tedy ani cestě podél baltského pobřeží) naplánovali pokračovaní cesty po Vltavě. Chtěli jsme pokračovat po Labi kam to půjde. Kdo ví?  Třeba jednou
dojedeme do Hamburku.

Nové zaměstnání mi nedává moc dovolené a tak se plán scvrknul na třídenní víkend. Vezmu auto, loď a Kláru vysadím v Mělníce a odvezu auto někam, kam dojedeme, vrátím se vlakem zpět a druhý den ráno vyrazíme. 40km jsme na podzim ujeli mezi 9 a cca 17, se sezením v každé komoře a čekáním na celý peloton. V létě je dýl vidět, pojedeme sami, řeka teď zdá se dost teče … prostě cíl byl určen na Bad Schandau. Tedy na ty tři dny cca 40km na každý. A začaly hlodat pochybnosti. Kde budeme spát ten první den? Jak se dostanu vlakem do Mělníka? Fakt jsme se nezbláznili? 40 každý den?! Výsledek byl kompromis. Start Roudnice, až v pátek a ne ve čtvrtek v noci. Na vodu hned, auto nechat tam na kanále a kam dojedeme, tam dojedeme. Vlak je celou cestu a do Roudnice se vrací v pohodě a přímo. Kdybychom dorazili skutečně do Bad Schandau, tak zpátky je to na jeden jediný přestup.

Skutečně jsme v pátek vyrazili a už po cca třetí 😊 hodině byli na vodě.
Řeka pod Roudnicí je překvapivě krásná, průmyslové Labe nikde, na březích příjemné trávníky a lesíky, ptáci, voda voní a jedinou vadou jsou všudypřítomní rybáři. Říká se, že prý jsou to taky lidi, ale: Čudlobijci do Čudlobijska! Počasí přálo, řeka se rozšířila, vítr skoro nebyl a voda jakoby utíkala pod lodí. No,  vítr nebyl. Byl! A úsek Libotovice Kopisty si určitě někdy dáme i na plachetnicích. První zdymadlo jsme hladce přetáhli přes hráz kanálu pod jez a jeli dál.
Přál jsem si na večer rybí restauraci a cesta ubíhala. Překvapením byly Litoměřice. Znám je a vím, že na levém břehu nemají skoro nic nebo vůbec nic. Máme je rádi a byly pravidelným objektem našich „rodičovských víkendů“. Jestli nevíte co to je, tak: Děti dát k babičce a odjet pryč z domu někam do ubytování s bílými postelemi, nedělat nic, brouzdat městem a toulat se sami  po okolí. Litoměřice jsou moc pěkné, docela veliké, středověké město na pravé břehu, ze kterého z vody uvidíte … nic. Pardon, uvidíte jednu věž bůhví čeho, vykukující za siluetou parníku Porta Bohemica.

Nekonající se výhledy na Litoměřice vynahradil Radobýl zrcadlící se v klidné hladině řeky. Zato „krásy“ Lovosic si člověk užije dosyta. Nekonečné překladiště, haly, komíny, kam oko dohlédne. Chybí jen čpavkový semafor známý ze silnice. Píšou u něj něco jako Pozor únik čpavku, použijte jinou trasu! A děsí mě odjakživa prostě svou existencí, chemie ve vzduchu zřejmě je v Lovosicích tak častá, že na ni mají semafor. Na konci téhle krásy čekal další vysoký jez. Bylo už kolem sedmé večer, byli jsme líní zjišťovat do kolika zdýmá komora a tak jsme se rozhodli přetáhnout loď okolo rybího prostupu vpravo. Těsně před jezem přistáváme u čudlobijce a ptáme se kde se to tu přetahuje. Odpověď nepřekvapí: „Neví, ale ví, že tady u něj, to je za támhletěmi žlutými sloupky nemáme co pohledávat.“ Děkujeme, nemáme zač, to jsme fakt netušili 😊. Vytahujeme loď na břeh, zjišťujeme, že ji plnou fakt nezvedneme a táhneme ji potupně za sebou po trávě cestičkou dolů. Pohled do mapy ujasňuje, že na Jezero a restauraci u něj máme zapomenout, je přes kopeček a na tu těžkou mrchu fakt daleko. Pojedeme tedy dál.

Hned kousek za Jezem jsou skutečné Lovosice respektive jejich přívoz s už teď zavřenou kavárnou a jakýmsi stánbem v parku juchajícím ruskou popmusic. Začíná pršet a tak zalézáme do lodi s vírou, že snad bude časem líp a jedeme dál. Už je 19 hodin. A jedeme a hledáme místo bez čudlobijců vhodné na spaní. Takhle dojedeme až do Žernosek. Ne že by žádné místo nebylo, ale google říká, že by tam mohl být u přívozu (a cyklostezky) stánek s občerstvením. V žernosekách u pravého břehu kotví Tajemství – loď bratří Formanů a line se zní milá hudba. Lehce prší a stánek na levém břehu skutečně je a je otevřen. Přivazujeme loď k nějaké pramici u přívozu, necháváme ji pod dozorem dvou čudlobijců a jdeme na večeři. A máme rybu. Nejlepšího pstruha mého života. Úplně obyčejně naplněného bylinkami, upečeného na grilu, servírovaného na salátu a famózního. Když je ryba dobrá, tak je ryba dobrá. 😊
Už neprší, je krásná duha a řešíme, kde tedy budeme spát. Ptáme se sympatického hostinského na možnosti obecních trávníků okolo a končíme u převozníka za boudou u jeho ohniště. Mizí domů a když my zmizíme ráno do dáli a nebudeme tu kempovat, tak pohoda. Stavíme stan a jdeme spát. Napádlováno 26km Roudnice nad Labem ř.km 809 – Malé Žernoseky ř.km 783.

Ráno je slunce, Žernoseky připomínají dunajské Wachau, balíme a jedeme dál. Čeká nás nejtěžší část plavby, proslulá svou téměř trvalou přítomností silného protivětru a množstvím provozu malých motoráků. Jedeme a hrabeme. Jde to překvapivě dobře. Přeci jen kajak vymysleli Eskymáci na lov na moři jako loď , kterou vítr moc nerozhodí, protože pak by eskymáka rozhodil hlad. Náš double má kormidýlko, my máme dvě pádla a jedeme svižně vpřed i když se na hladině proti nám dělají bílí koně (zalamuje se vršek vln do bílé pěny). Má to kajakářské cákalství něco do sebe. Jediné, co mi vadí je, že vodní kapky z pádla háčka mi vítr posílá rovnou do obličeje. Potkáváme několik plachetnic valících si to na motory přímo proti nám a tedy přímo po větru. Jedna dokonce s podivně vyvlátou napnutou plachtou. Nechápu. Co by tedy mělo být ještě lépe, aby skutečně mohli plachtit?
Z dopolední kávičky je miňonka a kapučíno u stánku. Během téhle přestávky nás předjíždí Tajemství.
Dorážíme na Střekov. Tady je situace zcela opačná od Litoměřic. Města je tu dost, ale nevlídné podél silnice se táhnoucí barabizny Ústí nejsou z vody vidět a z vody je příjezd do Ústí a ke Střekovu fajn. Kotví tu Tajemství, přirážíme ke břehu u skluzu pod ním a jdeme na oběd do řecké restaurace. Řekové umí. Suvlaki se salátem a pitou jsou super.
Po zkušenosti z Lovosic, googlíme telefon na komoru a ohlašujeme se tam. Milí lidé nám připraví vodu a jedeme zdymadlem. Krása a hrůza zároveň. Mokrá výtahová šachta nás vyplivne dole bez vystupování.

Jedeme dál a za cíl si stanovujeme Ďečín, kde jsme před týdnem z auta z mostu viděli pěkně vypadající kemp. Těsně pod Střekovem předjíždíme podobný dvojakajak jako máme my. Pár si do něj a na něj skládá a navazuje mraky věcí a chystá se vyrazit. Jedeme mělčinami podstřekovskými a přeju si na odpoledne kávičku a zákusek asi tak za hodinu. Asi tak za hodinu si říkám, že by mi asi stačila i jenom zmrzka. To se blíží „mercedes most“ a u něj Občerstvení u bunkru. Dle google široko daleko jediné místo, kde si lze něco dát. Mají kofolu a zmrzlinu. A taky šílenou obíhačku pro personál, který běhá s objednávkami kolem ohrady a přízemím do okénka a zpět. Záchody jsou Toitoika za ohradou z drátu s nápisem „Soukromý pozemek vstup povolen jen na záchod“. Abyste se tam dostali, musíte posunout drátěný zátaras a pak jej zase vrátit na místo.
Během přestávky nás míjí pár v seakajaku. Sedáme zase do lodě a potkáváme partu Moraváků se sambami jedoucí na penzion kousek před Děčín. Dojíždíme pár se seakajakem. Jsou to Němci na cestě dolů, kam to půjde a na palubě mají přivázané nejen loďáky a maličkatá kolejda, ale i dvě kempingová křesílka takové té normální plné velikosti 😊

Jedeme v podstatě s nimi až do kempu, kde také plánují být. A to je super, protože kemp je cca o dvě terasy výš než řeka, výstup z řeky má mizerný a loď je třeba dostat nahoru za plot. Což se nám daří s pomocí německých kolejd celkem hladce.
Kemp je umístěný pod točící se nájezdy dálničního mostu a je SUPER. Fakt SUPER. Čisté nové záchody a sprchy ve funglových kontejnerech. Dostatek papíru … SUPER. Kuchyňka s rychlovarkami, půjčovna lodí, pronájem stanů v Glamp camping stylu i obyč duhové hrady, chatky zase funglové dřevem obkládané kontejnery a bar. Se super jídly a řemeslným pivem na čepu. Bomba. Prý loni dostali nějaké ocenění Kemp roku. Nedivím se a fandím. Jedinou pihou na kráse je, že bar je miniaturní, hraje tu zrovna kapela Tyjátr a holky za barem ač se točí jako fretky, tak sotva stíhají. Mají frontu jak na fesťáku. Dáváme si postupně Burger s trhaným masem, Tortilu, salát z červené řepy, makový koláč a Falknstein devítku a Pragrovu limonádu. Kemp snů. Protože vyučeni Krumlovským maratonem máme sebou špunty do uší a dálnice nad námi je nám tedy fuk 😊 Napádlováno 42km Malé Žernoseky ř.km 783 – Děčín Tyršův most ř.km 741
Ráno vyspaní do růžova sedáme (za vynikající pomoci německých kolejd) zpátky do lodi a jedeme vstříc restauraci v Dolním Žlebu a Bad Schandau. Voda teče nejvíc za celé tři dny. Stačí sedět a nic nedělat a valí to skoro 6kmh. Přistáváme u přívozu v Dolním Žlebu, obědváme a pak plujeme dolů do Němec. Tohle je nejkrásnější část řeky. Míjíme Hřensko, obvyklý cíl lodí z půjčoven a nelitujeme, že jedeme ještě dál, protože otevírající se údolí nabízí nádherné výhledy na pískovcové skály nahoře.

Jedeme a Klára si přeje tu pobýt déle. Což se jí záhy splnilo. Nejsem nijak plánovací typ. Většinou řeším věci jak přijdou a improvizuju. Ne tak moje žena. Já bych přijel do cíle, přebalil se, došel na nádraží a vidělo by se. Klára má přehled, kdy co jede a až do Schandau se jí vlastně už nechce. Aniž bychom to tušili, schyluje se k dobrodružství.

Řešíme tedy přistání v Krippen. Zastavíme u mola, já se skoro převleču, abychom ale zjistili, že zastávka Krippen je o pěkný kus dál. Zároveň Schandau už moc daleko na stihnutí vlaku, co z něj jede ve 12:54. Skáčeme zpět do lodi a jedeme o 800 metrů níž k jinému molu. Vystupuju, oblékám si čistší oblečení, beru peníze, telefon a lahev s vodou a jdu na vlak. Nějaký, co jede o něco dřív, mi ujíždí, když jsem asi 400 metrů od nádraží. Kupuju si lístek v automatu, platím ho kartou a čekám na 13:07 vlak do Ďěčína. Ten přijíždí a já nastupuju do úplně prázdného vlaku. Rozjíždíme se a přichází průvodčí a německy mi vysvětluje, že vlak končil v Krippen, protože výluka a ať v klidu sedím, že mě za chvíli zase vrátí do Krippen a tam si počkám na další vlak, co pojede v 15:03. Hmm, no to si počkám. Klimbám tedy na lavičce na nádraží až mi zhruba v půl třetí píše Klára už pohodlně usazená v restauraci na druhém břehu a ptá se: „Máš klíčky od auta?“.

Odpověď je lakonická a vyrazí jí dech. „Ne“ „ Jdu zpět“. Kajakářka začátečnice, která právě úspěšně překonala sama ve dvojkajaku valící se Labe a oddychla si, že už je konec, tedy jde k vodě a veze mi přes řeku klíče od auta. Beru si je a kráčím se skoro deseti minutovou rezervou na vlak. Ten ale už stojí ve stanici. Dobíhám ho akorát, křiknu na strojvedoucího vyloženého z okna zda „Děčín?“ dostávám odpověď „Ja“, nasedám a jedu. Vyšlo to! Uff. Ještě nasadit roušku, jako všichni německy mluvící a jedeme.

Zbytek už byl banálně jednoduchý. Dojel jsem do Děčína, přestoupil na rychlík s příhodným  jménem Labe, v Roudnici vzal auto a jel pro Kláru a loď. V Roudnici se kamarádky, co tam byly cvičit na kanále ptaly „Co ten slejvák?“ Nevím o čem mluvily. Klára mezitím chytila ten slejvák, nenechala se sbalit příliš přátelským Helmutem a seznámila se postupně s celou rodinou provozující hotýlek s terasou, kde Helmut bydlel a ona čekala na terase až přijedu.

Ukázalo se, že zase máme loď o dvě patra níž než auto a na cyklostezku na břehu nic autem průjezdného nevede. Kajak jsme nakonec přivezli k autu na rudlíku půjčeném z restaurace a se zastávkou na večeři v SUPER kempu jeli vyhlídkovou trasou přes hory okolo Sedla, Levína a výhledů na Úštěk domů. Napádlováno 20km Děčín Tyršův most 741 – Krippen 721
Potřebuju kolejda 😊

Láďa Bláha

4 odpovědi na “Po Labi na seakajaku”

  1. Krásná cesta jeli jsme to s kamarády z Lovosic do Děčína a druhý den do Pirny před 14 dny ,skvělý, ranní sprcha v horké vodě v děčínským kempu byla skvělá záležitost

  2. Inspirativní čtení;) Bohužel čudlobijecký „sport“ svojí jednoduchostí a pohodlností přitahuje masy lidí kteří vyměnili křeslo u televize za to u vody. S tím přichází ve velké většině případů i pěkně „upravený“ břeh, nezřídka okupovaný celý víkend se vším „nezbytným“ vybavením. Z vlastní zkušenosti z kajaku a plachet z českých vod můžu potvrdit to, že jejich nakyslí a brunátný obličeje jsou pomalu na každým volným místě. S rybářským lístkem by mohl svaz rybáře učit alespoň elementárním základům slušnosti a tolerance k přírodě a okolí.

    1. My jsme potkali vesměs fajn exempláře. Namotali jsme vlasec na pádlo jednou a ok. Jen v jedný zatáčce nad ústím na nás pokřikoval, že máme jet někam za bójky. Asi myslel ty dva kousky odpadu vpravo, ke kterým jsem se fakt nevracel. Nahodit do proudnice a myslet si, že se všichni další uživatelé vodní cesty zblázní z kousku poliše v proudu je zvláštní nápad, ale nešť. Jen je jich fakt moc a jsou všude.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *