Trojí pláč za Fischamend

Trojí pláč za Fischamend

aneb

vídeňské etudy o ztracených lidech, mizejícím Dunaji a zapomenutých básních

(pro padlovani.cz)

Na začátku spletitého příběhu, který mi odhalil zapomenutou podstatu Tomanovy básně Fischamend, stál údiv. Týkal se recenze Milana Blahynky ‚Díky Dunaji‘. Říkám-li však, že je příběh spletitý, představte si nejdřív, jak složitě se zaplétají vlákna, žíly a prameny třeba u konopného lana. Stejně tak bych totiž mohl začít větou: „Na začátku mého příběhu básně Fischamend stála fascinace Dunajem.“ I to by byla pravda, navíc o půl roku starší. Ale upletete silné lano jen ze dvou pramenů? Sotva. Proto musím ještě dodat, že na začátku příběhu Fischamend stála také potřeba suchozemcova zůstávat s řekami i na souši. Abych se jim neodcizil ani ve všední dny, toulám se aspoň literaturou „psanou řekami“. A odtud, z této třetí, tak usilovně vyhledávané, a tak těžce nalézané literární žíly vyvěrá rok od roku citelnější trýzeň. Jak málo znají lidé pera povahu řek a jak málo, díky tomu, soudím nesměle, lid prostý o řeky dbá.

První pláč, vězte nejprve, padl na dávné osudy nejčastěji mladých žen a mužů, jež v ledových vodách Dunaje hledali během uplynulých desetiletí rozřešení svých těžkých, k nežití nesnesitelných situací, jakož i těch, které do vln veletoku vehnala nešťastná náhoda, nuzné povolání nebo i snaha o pomoc druhým, zkrátka osud. Ti všichni utopení spočinuli ve hrobech prostých, hned na břehu Dunaje, na samém okraji metropole valčíku. A to díky pokorné péči nepočetné hrstky křesťanů. Jejich starobylou víru v jedinečnost každého z nás, nejenže zapomínáme a ztrácíme, ale my ji v době masivní anonymizace díky digitálním technologiím nepochopitelně lehce odhazujeme. Ta víra je mimo jiné vyjádřena zastaralým přesvědčením, že Kristus nás při svém druhém příchodu bude volat jménem, to jest oním na hrobě vytesaným. Tím se první pláč stává po výtce symbolickým. Padá totiž i na osud unikátního hřbitova, který se jako jediný na světě jmenuje paradoxně: Hřbitov bezejmenných. Mizí z tohoto světa pod tíhou bezohledné komerce a prvoplánové užitečnosti. Protože nám zůstaly jen profánní cíle, pozbyli jsme nejen posvátných řek, ale ztrácíme úctu i vůči zesnulým našeho vlastního druhu, vůči našim bližním.

Druhý pláč, vězte dále, padá právě na kdysi půvabnou, majestátní řeku, jež byla spoutána a zničena, doslova zkanalizována. Podle inženýrského pravítka byla nejprve na papíře srovnána „do latě“, a v zemské skutečnosti potom velkorypadly „napravena“ do přímky. Zůstala tak zbavena své říční přirozenosti spočívající v mnohosti koryt a řečišť, odřezána od desítek svých ostrovů, odcizena svým širokým luhům a nivám, odetnuta od starých ramen a tůní. Už není domovem tak vznešených ryb jako byly vyzy a jeseteři, několik metrů dlouzí obři starší než módní dinosauři. Zůstala nám díky vzývané „moudrosti předků“ jen moderní a efektivní „dopravní cesta“. Dnes na ní potkáte nejčastěji řepkové pokrutiny a železný šrot.

Třetí pláč, vězte nakonec, padne na stále živé básně Karla Tomana, na které literární kritika navalila tlustý příkrov pojednání šustících papírem. Najdou se mezi nimi pronikavé poukazy, ale je vysilující najít je v nepřeberném množství opakujících se banalit. Mnoho opisují, a tak málo osvětlují. Spíš umrtvují, než aby oživovaly. A hlavně: nestojí na rozcestích jako užiteční ukazatelé, ale jsou bez rozlišení rozesety v nekonečném labyrintu, dnes virtuálním. Připadal jsem si při jejich studiu jako v obrovské knihovně bez knihovníka, bez katalogu, bez jednotlivých knižních oddílů. Všechno je k dispozici! Ale na jediné kupě. Po uplynutí jistého času jsem proto hledal spíš únikovou cestu, než další kdesi zasutý corpus delicti, jež by mi posloužil pro důkaz či vyvrácení laických domněnek. Díky změti slov, a obávám se, že jde o znak doby, se ale ztrácí povědomí nás, pěšců a běžců životním shonem, povědomí o naší národní minulosti, o společné historii. I díky tomu se jako společnost, jak dnes říkají mnozí, rozpadáme tak snadno. Chybí nám společné vědomí společných příběhů. Už zkrátka nesedáme u jeskynních ohňů poslouchajíce historii lidstva z úst bardů a kmenových stařešinů, už si nehrajeme pod stolem, kolem něhož babky z vesnice derouce peří vyprávěly historie rodin. Už jenom voyeursky hltáme globální banality, aniž bychom s mluvčím promluvili nebo se ho byť rukou dotkli. Toto chybění vnímám dnes obzvláště trpce skrze báseň Fischamend. Karel Toman na nuzné lidi nikdy nezapomněl! Dopřál jim nejen peněz, ale i sluchu a hlavně účastenství. Vždycky stál na jejich straně. Proto bychom neměli zapomenout na utrpení, které ho dovedlo před Fischamend.

Nuže, začněme rozplétat příběh básně, příběh, kde se údiv střídá s fascinací a trýzní, příběh o ztracených lidech, zapomenutém Dunaji a znovuobjevených básních a knihách.

Než jsem v prosinci roku 2022 našel na internetu onu Blahynkovu recenzi, setkal jsem se s názvem Fischamend třikrát, ale nedocvaklo mi nic. Trojí minutí. Poprvé jsem zvláštní jméno četl na straně devět, v útlé knížečce vzaté na listopadovou plavbu z Regensburgu do Bratislavy. Byla to onoho roku už třetí a tehdy nejdelší výprava po Dunaji. O Dušičkách skýtaly dlouhé večery naději na čtení u ohně, přesto jsem poslední stránky novely Vrby od Algernona Blackwooda hltal až v Metropolitanu, na zpáteční cestě do Prahy. Sto patnáct let stará povídka, a tak strhující! Díky uhrančivému příběhu mi během plavby za mlhavých dnů před očima vyvstala detailní podoba dnes nenávratně zničeného ráje, vnitrozemské delty pod Prešpurkem. Jeho obrazy mě i po sto letech lekaly stejně děsivě, jako když se ve Wachau z mlhy přede mnou náhle vynořila skála nebo když se šepotavé klokotání vln za mnou nečekaně proměnilo v nákladní šíf Xando. I takové zkušenosti mi Dunaj vepsal do mozolů. Jsem rád, že žiju.

Předposlední den plavby, v sobotu 12. listopadu 2022, jsem se potřeboval přiblížit na dosah Bratislavě, abych nazítří stihnul za světla přístav a chytil poslední nedělní vlak. Černá tma na mne padla uprostřed Vídně, když jsem frčel kolem Uranie. Kdyby se neschylovalo k dešti, nevzal bych s povděkem hned první dostatečně vysoký náplav štěrku a kamení jen kousek za městem, čímž bych si ušetřil „romantickou“ noc naproti letišti Wien-Schwechat! Abych se vyhnul aspoň odpudivě smradlavým vodám městské čistírny, zakotvil jsem na opačném levém břehu. Ale jen díky těmto okolnostem jsem si ráno, když se z mlhy vynořila obří ocelová lávka, mohl namalovat do mapy přesnou značku tábořiště. Jen kousíček před Fischamend! Podruhé.

Ve středu 17. listopadu jsem spěchal vrátit Blackwooda a půjčit Macháta. Katalogizační lístek sliboval perlu z roku 1935. Narazil jsem však na zavřené dveře knihovny. Státní svátek. Zašil jsem se tedy do Národní galerie a pokochán Brueghelovým říčním cyklem ‚Pramen – potok – řeka – ústí‘ a pár dalšími „vodními“ obrazy usedl jsem ke stolku a pod dojmem nádhery právě viděné i nedávno prožité, znovu jsem zalistoval Vrbami. Vypsal jsem si tehdy do deníku klíčové pasáže, včetně této: „str. 9: Posnídali jsme pod městečkem Fischamend v březovém háji zmítaném větrem, než jsme vypluli po zběsilém proudu.“ Dokonce jsem si podtrhnul název obce, abych ji později snáze našel. A stále nic. Druhý den jsem v oddělení Pragensií zjistil, že devadesátiletou a vetchostí se rozpadající brožuru Dunaj bohužel domů nepůjčují. Musel jsem sehnat foťák. Dny letěly, vzal jsem v mezičase aspoň Hollara, Vernea a Ďuríčkovou. Dunaj, Dunaj, Dunaj. Chyběl mi, bral jsem cokoliv. „Ale ta řeka přece někde musí mít svůj epos! Nějakou Oddyseu?! Vždyť je to veletok!“ stýskal jsem si do deníku. Netušil jsem o Hölderlinovi, ani Magrisovi a německé jméno znějící po rybách se mi začalo vytrácet z paměti. Absenci „říční“ poezie mi v nouzi zasuplovali Jezerní básníci. Aspoň něco s vodou! Byla to šťastná volba. Ve skladu měli jen výbor od Jarmily Urbánkové ‚Tři stálice‘. Náhodou, samozřejmě. V úvodu jsem našel klíčovou větu profesora Chudoby, vyřknutou kdysi jako radu začínající překladatelce: jeho „báseň nikdy ‚nešustí papírem‘“, Karel Toman „své verše vytvářel v chůzi, přitom si je polohlasně říkal a teprve nakonec zapisoval.“

Běžel jsem proto na druhý den do oddělení poezie. TULÁK, výbor, Justl. To bude ono! Zklamán však řídkostí výběru a rozhněván naprostou absencí poznámek, vrátil jsem se s vírou v Chudobovo poučení znovu do knihovny a tentokrát vzal národního umělce „lopatou“. Zkrátka jsem z regálu shrábnul všechno, co tam od něj měli. Hned mě zaujala hezká vazba nově vydané trojice sbírek: Sluneční hodiny, Měsíce, Hlas ticha. Tím jsem díky vyšehradskému vydání z roku 2017 padl na diadém! „A zleva dýše chladem slavný proud,\ zelený Dunaj.“ Tomanova báseň byla oním třetím setkáním se jménem Fischamend. Ocílka, pazourek a koudel, všechno bylo na svém místě. Stačila jiskra!

Nesl jsem si útlý svazek domů jako svátost a v duchu se znovu plavil těch devět set kilometrů z Donaueschingen, abych pochopil, kde asi tak může být ta „bílá silnice“. No dobře, „červnový den“, to stačí posunout zapadající slunce trochu víc k severozápadu, ale kde u toho dostat Dunaj na levobok a mířit plochou krajinou přímo na východ, aby mě „běl zdí hřbitova“ mohla náhle oslnit?! Neměl jsem v drncající tramvaji ponětí o okřídleném výroku, že „Toman jako básník je fanatik skutečnosti,“ natož tušení, že jeho autorem je Josef Hora. Dva a půl roku mi chybělo do zjištění, že Hora nebyl jen básník z čítanek, ale i kritik, o čtrnáct let mladší než Toman a jeho věrný pokračovatel v posvátném umění básnickém. Daleko přede mnou bylo zjištění, že to byl dokonce on, kdo napsal o Tomanovi vůbec první monografii. Jenom jedním jsem si byl jist, že musím rychle k atlasu.

Doma jsem s novou vlnou napětí otevřel Evropu na stránce severně od Alp a s přimhouřenýma očima projížděl prstem německý a rakouský Dunaj. Několikrát jsem v čerstvých vzpomínkách vystoupil na pravý břeh, „A zleva dýše chladem slavný proud“, abych počkal, až mě zastihne červenavý západ. Snažil jsem se představit si co nejvěrněji, kde mohla být ta krásná báseň napsána. Znovu a pomalu jsem plul čtrnácti dny do Bratislavy a pátral po březích. Německy znějící název nadále tajemně mlčel.

Definoval jsem si problém přesněji. Musím najít dlouhý rovný úsek tekoucí k východu, „a za mnou … slunce zapadá“. Že by v Pöchlarn? U Niebelungů? To je moc krátký úsek a navíc, co by tam dělal? Že by si zašel na cestě z Budějic do Lince? Taková díra … sotva. Musím víc po proudu dolů, asi za Wachau, někam do roviny, „a za mnou, v dálce, slunce zapadá“. Hledal jsem v paměti, kdepak silnice běžela těsně podél vody, „Bílá silnice,\ po březích bídná uprášená tráva“. A co třeba v Tullnu? To by šlo! Jenže ta krásná Kriemhilda se s bronzovým Etzelem potkává v parku teprve od roku 2005. Každopádně to muselo být na dosah od hladiny, když na něj ten chlad dýchal. To nemohlo být půl kilometru kdesi od vody! U Greifensteinu jsem to vzdal, otevřel notebook a zapnul internet. Do vyhledávače mě nenapadlo napsat nic jiného, než F I S C H A M E N D. Enter. Při pohledu na obec pod Vídní jsem ustrnul. Vždyť tam jsem spal! Já spal přímo naproti místu, kde Toman složil svoji báseň o Dunaji! Sáhl jsem bleskurychle po deníku a horečnatě listoval: „17/XI ‚Posnídali jsme pod městečkem Fischamend …‘“ Vždyť on tam snídal se Švédem!!! Blackwood, Toman, Fiala! Jiskra a záblesk jako hrom! A teď ať mi někdo vykládá o náhodě, materialisti naivní!

Jo, tak takhle já čtu knihy, abyste věděli. Čtu, co v nich stojí. Já se nekochám nekonečností fantazie, já se kochám nekonečností přírodních krás. Naprosto realisticky. Poznám už po čuchu, že si Verne v Donaueschingen banálně vymýšlí, i když to vypadá strašně věrohodně, i kde Ďuríčková mistrně vystihuje podstatu košavy, i když píše pohádku pro děti!

Jenže s tímhle nadšením jsem zároveň došel k ponurému poznání. Jestli opravdu chci najít další básně o Dunaji, musím na internet. Knihovní katalogy evidentně nestačí. Pár dní nato mi v síti uvízl kapitální kus ‚Antológia poezie klasikov národných literatúr podunajských štátov‘, resp. šipka k němu, tedy text již zmiňované recenze Milana Blahynky ‚Díky Dunaji‘. Jenže uprostřed opojné představy, jak vydatný pramen budu mít, až knihu doběhám, jsem zůstal udiven: „Kollár, Bezruč, Nezval, Kainar, Suchý … hrome, jak je možné, že člověk od fochu v zevrubném výčtu českých básníků, kteří se kdy byť jedním veršem či pouhým slovem vztáhli k Dunaji, vynechá tu jedinou báseň, která se celá odehrává na jeho břehu, která je s ním tak hluboce spjata? Navíc jediná, kterou znám já, laik a ignorant?!“ Tento údiv nad recenzí ve mně zasel pochybnost nad oborem zcela vzdáleným.

Ale blížily se vánoce, a tak jsem si dodal odvahy a napsal do redakce L.U.K. kratičké poděkování za objevený zlatý grál, ačkoli slovenská kniha nebyla v českých obchodech k mání. Do e-mailu z 21. prosince 2022 jsem po chvíli váhání a na vysvětlenou předeslal i trochu nejapné a sebejisté upozornění nad tou drobnou vynechávkou, že přeci k Dunaji se z českých básníků vyjádřil Karel Toman jednou z nejhezčích svých básní, Fischamend. Báseň jsem do e-mailu přepsal podle nalezeného autografu, přiložil i starou mapu z roku 1912 a vlastní mlhavou fotku z noclehu na protějším břehu.

Nejapnost spočívala v tom, když jsem automaticky předpokládal, že internetový časopis produkuje parta nadšených mladíků. Tomu odpovídal i jazyk. Sebejistá byla výtka proto, že jsem měl pochyby pouze o detailu, který ze dvou fischamendských hřbitovů měl básník před očima v roce 1913, kdy vydal sbírku Sluneční hodiny. Vesnice za Vídní má totiž hřbitovy dva: jeden u kostela sv. Quirinia a druhý u sv. Petra. Sv. Michala jsem vyloučil rovnou, protože ani na současné, ani na historické mapě u něj žádný hřbitov nebyl. Že ta „bílá silnice“ je ona říšská, mířící z Vídně do Prešpurku, o tom jsem nepochyboval ani vteřinu.

Jenže všeho do času. Tou dobou jsem měl už doma nafocenou knihu ‚Dunaj‘ z roku 1935, kde na mě čekalo nemilé překvapení, jež srazilo můj pátrací talent hezky na zem, k faktům. Antonín Machát (1880 – 1967), organizátor Čechů ve Vídni, tiskař založivší edici ‚Lidová knihovna vídeňská‘ a pozdější poslanec Prozatímního Národního shromáždění za ČSSD (1945-6), věnoval z 90-ti stránkové brožury o veškerém Dunaji jednomu jedinému hřbitovu celé čtyři strany (sic!). Poučné a velmi smutné čtení. O českých a slovenských děvčatech, která přišla „za chlebem a za štěstím nebo na ‚vechsl‘“, aby pak hledala v ledových vodách řešení nenadálého problému. Protože je kniha prakticky nedostupná, ocituji delší pasáž (s. 61): „… nejprve je přivábil Prátr se svými tančírnami a fešáky. Domnívaly se býti v desátém nebi … Práterské poblouznění končilo často v porodnicích, odkudž posílán domovským obcím pozdrav v podobě Vídeňátek. Horší bylo, koukala-li z ‚lásky‘ nemocnice nebo vídeňská dlažba. Mnohá srdce tohoto ponížení nesnesla a raději hledala smrt ve vlnách Dunaje … Dunaj má také místa, kde proud teče líněji a teprve tam mrtvé vydává. Takové místo je na příklad u Kaiser Ebersdorfu, u hřbitova bezejmenných.“ Pro pochopení lokality, jež během staletí prošla zásadní přestavbou, dodám ještě specifikující úryvek: „Nedaleko těchto míst ústí do Dunaje vídeňské stoky. U smrdutých výtoků zaměstnává se mnoho lidí lovením odpadků, které, prodělavše cestu podzemím, vrací očištěny znovu do města …“ Málo co z metropole předěláte obtížněji než kanalizaci. V Pompejích slouží dodnes. A přestože ebersdorfský zámek už dávno neleží na břehu, tak kanalizačním stokám přibyla „jen“ čistírna. Mimochodem, v Bělehradě ji nemají dodnes a třem miliónům lidí asi zásadně nechybí. Jenom se nechodí koupat za město. Vídeňané mohou, přesto jsem onehdá spát na pravém břehu vskutku neráčil.

Machátův text doprovázejí dvě kresby. Na druhé jsou tři řady čerstvých hrobů, při jejichž spatření mi na mysli vytanul Tomanův verš „kde není křížův, ani kamenů“. A na první kresbě? Tam stojí branka ke hřbitovu a nad ní nápis: FRIEDHOF DER NAMENLOSEN. Z lidského odcizení mi běhal mráz po zádech, ale z přespřílišných detailů, kterých jsem Vás, ctěný čtenáři, ušetřil, se mi řinuly slzy nezadržitelně. Kdo jednou v životě zahlédne růžové rty lapající po posledním doušku vzduchu, když hlava i s očima už zmizela pod rosolovitou kaší černočerných fekálií Rokytky, ten už nikdy nepotřebuje Machátovy detaily, byť se 2. července před pěti lety pod Elsnicovým náměstím jednalo o posledního bezdomovce. Nebo právě proto. O Tomanově inspiraci jsem byl tímto zdrcujícím obrazem podloženým vlastní zkušeností hluboce přesvědčen.

Překvapen uznalou odpovědí pana Blahynky z 27/XII s veršovaným PéeFkem jsem rychle zareagoval a ještě před Silvestrem jsem mu nečekaný „literární objev“ popsal. Na konci dopisu jsem shrnul: „Přikláním se teď k názoru, že to [Hřbitov bezejmenných] byl fenomén, nejen efemérní banalita zachycená náhodně kolemjdoucím básníkem.“

Tím jsem celou věc pro sebe uzavřel a tím bych také mohl skončit vyprávění spletitého příběhu. Další pátrání, natož výpravu na místo, jsem v duchu delegoval povolanějším. Literárním vědcům přece. Toman v mých očích tehdy vyrostl ve vzácného tuláka máchovského typu, který dokáže s neuvěřitelnou věrností zachytit detaily krajiny. Činí tak navíc čirým poetickým jazykem, geniální zkratkou, až srdce zaplesá. Spolu s Blackwoodem mi po uplynuvším století znovustvořili obraz říční krajiny, kterou já už neuvidím. Jen oni a staré mapy jsou pamětí na zničený ráj plný ostrovů a bočních ramen. A to mi stačilo. Bylo mi v tu chvíli lhostejno, vyhraje-li sv. Quirinius nebo sv. Petr. Ale že je to jeden z nich, tak o tom jsem nepochyboval ani v nejmenším. Když jsem si po silvestru a během zimy pečlivě pročítal ‚Antológiu poézie klasikov‘, balíček ze Slovenska dorazil ještě před vánocemi 2022, našel jsem mezi německými, rakouskými a slovenskými básníky samozřejmě slavné básně Hölderlina a Gernertha, ale pravou nirvánu jsem prožil na straně 76, kde je báseň jakéhosi Alberta (!) Graf von Wickenburg začínající verši „Tief im Schatten alter Rüstern\ Starren Kreuze hier am düstern\ Uferrand.“ Na posledním řádku stojí totiž jasně v uvozovkách „‚Namenlos‘“. Byl bych v tu chvíli i přísahal, že jsem s Tomanem i Wickenburgem ve shodě. Vůbec mě nenapadlo prohledávat mapy, abych ztotožnil text s místem a nic na skálopevném přesvědčení nezměnila ani o pár stránek dál se nalézající báseň od Christine Busta ‚Friedhof der Namenlosen bei Albern‘. Zazdil jsem se zkrátka ve Fischamendu a losovačku mezi dvěma kostely nechal povolaným.

A už vůbec mě nerozptylovalo, že je v Machátově textu (s. 63) přeložena jakási anonymní básnička s úvodní informací: „Na plechové tabulce neznámý německý básník vyjadřuje náladu tohoto místa rýmovačkou, jak ji v překladu uvádíme“. Stejně tak jsem byl docela slepý k Tomanovým veršům „Jdu, sním a polohlasně skanduji\ ty prosté verše posvátné.“ Takové banality by mě tehdy nenapadlo pitvat. Vždyť já chtěl jenom pochopit, KDE ty verše vznikly! Šlo mi prvoplánově pouze o DUNAJ a návdavkem jsem dostal od básníka tvrdou lekci ze soucitu, byť umocněnou Machátovou doslovností i vlastním zážitkem z Rokytky.

Ano, ano, všeho do času. Od vánoční korespondence uplynulo 2 a ½ roku. Přišly Velikonoce a v suchém roce 2025 dilema, kam se na čtyři dny vydat, když se v našich řekách za pádlem skoro práší. Pár týdnů nazpět jsem doporučoval kolegovi několik vídeňských fontán s motivy Dunaje pro zpestření jeho konferenční cesty. Tím jsem měl v čerstvé paměti kulturní motiv. Teď se přede mnou otevřelo časové okno, a tak jsem skočil bez váhání. Vyrazím na posvátný mě Dunaj, byť jenom „za humna“ a jen „na kousíček“, tedy na 280 kilometrů mezi Vídní a Budapeští. Mrknu cestou na fontány a … A konečně se zastavím na tom hřbitůvku. Pan Blahynka se s žádnými podrobnostmi už neozval, kdoví, jestli se tam vydal.

V rámci horečnatých příprav jsem se před odjezdem musel naučit zpaměti trasu z ‚Hauptbahnhof Ost‘ kolem ‚Pallas-Athene-Brunnen‘ až ke dvěma lvům do Nüßdorfu. A taky najít nějakou solidní, ale hlavně z vody dobře nalezitelnou cestu do Fischamendu. Abych napočítal pravobřežní přítoky a ramena, otevřel jsem na internetu mapu, najel na konec vídeňského kanálu a nazoomoval na detail. Při měřítku 1:24 000 najednou vyskočila značka kaple, kterou jsem tam nikdy předtím neviděl. Navíc v divném místě, kousek od Albernu. Reflexivně jsem najel na absolutní detail 1:700, když se mi pod kurzorem zjevil černý symbol hřbitova. Seděl jsem jak opařený, pod myší naskočil titulek ‚Friedhof der Namenlosen, Vienna – Simmering‘. Vytřeštěně jsem zíral na fotky, jakoby právě vypadlé z Machátova Dunaje. Celou dobu tam byl a ani jednou se mi neukázal! Čekal na mě? Na další klikání ale nebyl čas. Kilometr pod ústím kanálu zahnout vpravo, přístav Albern, první díra do břehu. To nemohu minout. Ještě nakoupit jídlo, zabalit, pár hodin špatného spánku na podlaze a z práce rovnou na první vlak.

Na Velký pátek 18. dubna 2025 jsem vyrazil ranní Vindobonou směr Vídeň. Chtěl jsem vidět jarní aspekt na již známém úseku Dunaje a v rámci velikonočního postu trochu obměnit tradiční Křížovou cestu, namísto Golgoty navštívit jiné místo zavržených.

Nevím, co mě tam táhlo víc. Snad podvědomý pocit dluhu, že jsem cosi kdysi ledabyle přehodil na neznámého člověka. Snad Dunaj sám. Během těch uplynulých dvou a půl let mi přirostl k srdci. To, co v červnu 2022 začalo ohromeným údivem pod Devínským hradem, si v říjnu našlo cestu pod Černý les a zmíněným listopadem pokračovalo přes Řezno do Bratislavy, aby následujícího roku nenadále vystřelilo až do Černého moře. Za dva roky dva měsíce na Dunaji. To promění snad každého. Ale tu poslední část, dva tisíce kilometrů svatováclavské pouti ze Sulimova do Suliny, mohu s klidným svědomím označit za osudovou. Bylo už jen pochopitelné, že jsem o Velikonocích považoval poznání pietního místa za svoji věc, otázku věrnosti a vnitřní poctivosti.¹

Dva měsíce od návratu z Budapešti, když „den červnový“ mi před očima stál, přemítal jsem na rozpáleném Slavíně u hrobu Karla Tomana o zvláštním významu zvukomalebné repetice prvního verše. To ani on sám přece nemohl tušit, vždyť neznáme dne ani hodiny … v podvečerním slunci zlatě zářila na černé desce vyrytá data: 18 77 – 19 46. Josef Hora, autor první monografie, spočinul hned vedle. V duchu a s rozpaky jsem se zamyslel nad štosem nakopírovaných stránek. Přes dvě stě novinových článků, recenzí, kritik, slovníkových hesel, odborných studií, kapitol a knih, včetně nekrologů a matričních zápisů. Proč to všechno? Vždyť jsem se na začátku chtěl jenom stručně informovat u povolaných, proč a kdy přesně Antonín Bernášek Hřbitov bezejmenných navštívil. Nic víc! Vlastně mi po Velikonocích přišlo podle veršů trochu zvláštní, že se tam vrátil podruhé. Vlastně jsem to místo chtěl před dvěma měsíci navštívit jen kvůli památce těch utonulých … našel jsem před dvěma a půl lety Fischamend opravdu jen náhodou? Vskutku jsem na začátku JEN plul po Dunaji?

Ať tak či onak, poháněn spletencem údivu a fascinace² dospěl jsem po několika týdnech jara do vod mě zcela neznámých. Tam nepomáhaly ani znalosti hydrobiologického vzdělání, ani dovednost praktického pádlování. Vyměnil jsem pádlo za pero a nechal se vést citem. Jestliže jsem chtěl pochopit, kde se v českých literárních kruzích během jediného století ztratila triviální znalost o malém zapadlém hřbitůvku, musel jsem se ponořit do literární historie a literární kritiky. Jestliže jsem chtěl pochopit, co vedlo třicetiletého Karla Tomana na břeh Dunaje, musel jsem trochu nahlédnout také jeho dobu. Musel jsem se stoletou látkou prokousat, což v době digitalizovaných zdrojů znamenalo úmorně proklikat.³

A tehdy mě poznenáhlu začala obklopovat trýzeň. Nejprve z toho, jak jsem víc a víc zabředal do nesrozumitelného ptydepe nepřehledné kritiky vydestilované z kavárenských kouřů, jež pozbyly významu už v momentě vypuštění. Potom z mučivé atmosféry, kterou mladí lidé před sto lety v bezradnosti procházeli a kterou jsme tak pohrdlivě zapomněli. Proč dodnes nikdo nepochopil Tomanův Fischamend? Nakonec mě až jímala hrůza z tolika podobností, jimiž dnešní doba přímo přetéká. Najde se druhý Masaryk, který mladým lidem v klíčový moment podá pomocnou ruku, či dokonce vyrazí narcistní zrcadlo z ruky, aby namísto svých odulých tváří utopených v síti nalezly pevný vztah ke světu a k lidem? Či aby se rozhodli k tvůrčímu životu jako Karel Toman? Nebo dokonce aby zahlédli Druhého? Aby snad zachránily řeky? Snad zase nezvítězí univerzitní profesoři exaktních věd, jež nás vystraší k smrti a spolu s geniálními programátory nás izolací v precizním a spolehlivě predikovatelném světě „s láskou“ zbaví lidskosti.

Bez mučení přiznávám, že mi chvílemi začal docházet kyslík. A když na konci června 2025 opět „pochcípala“ Dyje, dolehla na mě lidská lhostejnost ke zničeným řekám obzvlášť tísnivě. Na vlny Dunaje nebylo ani pomyšlení, a tak jsem se utíkal ke Staré řece. Tiše plyne Čechami. V létě ji zaplavily bělostné lakušníky, na podzim mě vítala neuvěřitelně křišťálovou vodou a v zimě jiskřivou jinovatkou. Prosil jsem ji o pomoc a děkoval za krásu, kterou oplývá, když rozvlní hladinu. Naslouchala, objímala, chladila a tišila.

Dnes, když Vltava v Praze po mnoha letech zamrzá, nechávám po ní odplout Trojí pláč za Fischamend a doufám, že ho jako vzkaz v láhvi se špetkou zlatinek na dně najde jednou podobně dychtivý pátrač, byť na hladině jiných řek či událostí. Bojím se ale současně, aby neplaval kdesi bez užitku, nadmutý jako leklá ryba na přehřáté hladině internetu banalit. Ve fyzické realitě takový kadaver po neopatrném dotyku rozptýlí svůj živinami bohatý obsah útrob po okolí. Nechci vzbudit čtvrtý pláč, natož zanechat nechutný odér v literárních salonech, ani mezi kolegy vodohospodáři, natož u milovníků proudných řek! Ať je rozpletený příběh plný údivu, fascinace a trýzně poděkováním, vysvětlením a omluvou panu Blahynkovi, o kterém jsem se mj. doklikal, že je devadesátiletým literárním teoretikem. Díky Dunaji.

V Praze 10. ledna 2026