SUP11-CityTour 2026

„Závodníků jak na NON-STOP, tak na 5ti denní je málo, proto rušíme všechny PrizeMoney. Vracíme se ke kořenům a pojedete o čest“

Těmito slovy zahájil ředitel závodu informační meeting. Ke spojení s jeho slovy se dostaneme později.

V první řadě je to závod viděn mým pohledem a v mém podání letos určitě nešlo o sportovní výkon.

Měl to být jeden z vrcholů této sezóny, který se ale rozplynul loni v říjnu, kdy nekompromisní verdikt ortopeda „musím to rameno otevřít a dát ho dohromady“ ukončil sezónu 2026 dřív než začala. S vidinou mnoha měsíční rehabilitace šla i sportovní morálka na bod mrazu. Naštěstí dokázal rameno opravit s minimální devastací a z měsíců byly jen týdny a rehabilitace v podobě pracovních úkonů se taky dařila (ikdyž byl návrat do procesu prý moc rychlý… nevím prostě Táhni a srůstej). No nicméně to zabralo celou část myšlené zimní přípravy a pak se rozjel kolotoč práce-rehabilitace-pivo při pokusech o trénink bohužel ruka vypovídala službu, čímž sem celosezoní trénink zminimalizoval na 2 vyjížďky z celkovým nájezdem 9km. Pro mě je 11City něčím ….?!?! Takže když na mě 14 srpna vyjela upoutávka tak sem věděl, že tam musím být. Až na Marka nikomu nic neříkám, všichni by se mi vysmáli co tam chci tvořit a oprávněně. Marka sem poznal před 7 lety právě na tomhle závodě a je česká ultra jednička tak mu nabízím můj support tým s tím že už se všichni známe a já věděl, že jestli to může vyhrát Čech tak je to právě letos Marek.

No nic, je pátek 4.9.2026 a já tlustej, udejchanej sedám do auta a jedem směr Holandsko. Jedeme tam po páté, takže nepředpokládám, že by nás mělo něco překvapit. Já sem v tomhle trochu profesorskej. Mám připraveno kam jedem, kde budem bivakovat, připravovat věci, co kdo má na starost prostě vyladěno. Hodinu do cíle se z FB dozvídám, že kvůli silnému větru přesouvají start o 88km jinam. COOO??? Žádné bližší info. Celé odpoledne kdy jsme měli chystat věci čekáme na meeting, kde nám oznamují, že by nás nepustili na otevřené vodní plochy a posunutím startu se na ně dostaneme až v neděli při rozbřesku, kdy už vítr nebude. Do startovního města to máme další hodinu cesty. Místo je nám to velmi dobře známe. Je to místo, kde normílně nasazujeme světla a vjíždíme do tmy. Tentokrát tu budeme startovat. Je 20:00 a my teprve začínáme vybalovat. Snaží se o mě první neklid ale s panem Millerem sme v Zenu. Cca ve 23:00 vše hotovo a jde se ležet.

Slibovaný vítr na sebe nenechal dlouho čekat a stan přivázaný ke kolům auta s sebou zmítá jako prvnička. Budík na 6:00.

S Márou se od večera už jen tak míjíme, každý ve své bublině a Tomáš s Martinem (parťáci na břehu) nám dávají prostor, protože už nás znají. Dáváme jim poslední instrukce co kde nachystat a připravit. Já mám ještě rozhovor s panem Millerem a je 8:45 a my máme 15min do startu. Startuje se ve dvouch vlnách dle předpokládaného času dojezdu. Štafety a 3 borci startují v druhé vlně. Mě to nechává klidným, já sem tu do počtu. Hovno, zazněl startovní výstřel a někde vzadu v hlavě se to probralo a od startu se jede kudla. Marek vylítl a jedeme 10km po větru.

Přirovnám ho k 6ti litrovému dieselu. Dlouhý silový záběry a já za ním jak přeturbovanej litrovej benzíňák jedu o třetinu větší frekvencí a poloviční délku záběru. Držím si ho tak na 20metrů a využívám každého poryvu a možnosti se svést a zatím to vychází. Rychle sme si udělali poměrně slušný náskok, až přišel 11. kilometr a za ním dalších 14 čistě proti větru. Marek nehnul brvou a strojovými záběry to hrnul proti větru že snad ani nespomalil (neuvěřitelná síla) za to můj jednoválec pochopil kde je jeho místo z dosavadních 7:30min/km to nemůzu stlačit pod 9:00min/km a když se to na 25. kilometru konečně stočí do závětří zjišťuju že sem to sice ustál, ale stálo mě to většinu sil. Mára mi nadělil asi 15min a s ledovým klidem to hrne dál.

Postupně to ukrajujeme. Normalně tenhle úsek jezdíme v noci, takže je to pro nás něco neobvyklého. První point na 43km rychlé doplnění vody a jídla a jede se. Nic zajímavého, po 8 hodinách začne bolet asi úplně všechno, ale je to jen prvotní informace od těla (co jako děláš??? rok nic a teď to chceš strhat???) ale jako obvykle, když to tak 2 hodiny ignorujete tak to tělu dojde, že jeho signály neřešíte a bolest ustoupí.

Druhej úsek za námi, 90km a 12hodin. Jde se na noční úsek. Je to úsek, kterým by se normálně končilo, takže ho známe a jsem zvědav jaký bude v noci Leeuwarden. Mám noc rád, většinou mám noc nejrychlejší. Za prvé toho moc nevidíte a hlavně se v noci hrozně bojím. Mám velkou představivost a mám rád Céčkový americký horory. Tak ať to bylo v horách nebo na vodě, tak mám pocit, že za každým rákosím čeká zdegenerovanej psychouš kterej se narodil svý vlastní ségře. Takže se neohlížím a jedu. Dva roky jsem ladil světlo a držák. Po loňsku kdy se osvědčil jsem byl klidný, že budu vidět všechny řasy a trsy trávy. No, po kilometru však slyším zvláštní cvaknutí a světlo z pro mě nepochopitelných důvodů odlétává z držáku a mizí pod hladinou. Totální rezerva je čelovka, kterou samozřejmě mám s sebou, ale z tou opravdu pádlovat nechcete. Proč? Zkuste to a uvidíte. Od vody se zvedá mlha, takže jakékoli posvícení čelovkou je jako pustit dálkové světla v mlze. Pouštím jí jen ve městech kvůli bezpečí. Jinak jedu celou noc po tmě. Odraz měsíce na vodní hladině se dá přečíst lépe. Jsme asi na 115. kilometru je něco kolem půlnoci a nás čeká úsek 43km kterým se normálně začíná. Takže si ho moc nevybavuju protože tim většinou člověk tak profrčel. Vůbec mi nedošlo že prvních 20km je čistě v polích. Prostě nic. Dlouhé roviny, bez jakéhokoli rozptýlení. Nekonečné úseky bez ničeho a já mám pocit, jako když jedu v medu. S pocitem stejného úsilí nejsem schopný se dostat pod 10min/km. Na hodinky koukám asi každých 50metrů. Nějakým zázrakem se dostávám do města Snek. Je to 135kilometr a asi 3 hodiny ráno. Teď už bolí zas všechno a už to není jen výkřik těla o pokus o klid. Je to jiný než jindy, hlubší. Ono unavený tělo které je trénované se chová uplně jinak než unavené tělo netrénované. Je mi zima, na hodinky raději nekoukám. Sedám si na molíčko, zkouším se najíst. Je mi zima, chci spát, chci domu. Poprvé mám v ruce telefon s tím, že zavolám Tomášovi aby mě stáhli… zalezu do spacáku a budu mít klid, nikdo mi to nebude mít za zlí…. HOVNO!!! – a proč by taky měl, každýmu je to jedno. Tohle je ta chvíle, pro kterou jsem si sem přišel. Tohle je to čemu dnešní různí koučové říkají „vystoupit z komfortní zóny“ během toho dohadování se sebou zjišťuju, že už zase jedu a ukrajuju metr za metrem. Únava si vybírá další daň a to jsou vidiny. Není to nic divného u mnoho závodníků ale letos se to s únavou vystupňovalo a v kombinaci mlhy, lamp přede mnou buď mosty vyrostou a mizí, dvakrát se otáčím protože nevidím díru pod mostem kde odraz zadního zábradlí vypadá jak blok který tvoří neprůjezdnou bariéru. Vlastně ani nevím co je reálné a co ne…

Je 6 hodin a vím, že potřebuju vydržet do východu slunce.

Je tady, ta oranžovožlutá věc, která se klube za rákosím znamená novou energii. Na 150kilometru chytám dech ale pořád v zadu v hlavě je to, že 3 jezera nás teprve čekají a já sem prošitej jak pytel od brambor. První největší je až divně milosrdné. Vítr z východu je na tomto úseku výhodou. Bohužel totální nevýhodou je na třetím jezeře, kde si to vybíráme se vším všudy. 2kilometry sprotivětrem z leva. 25min pádlóvání na jedné straně v totálním bordelu který dokreslují vlny od motorových jachet které v tomto úseku mají koridor k vratům na oceán.

Každý závodník má v tomhle úseku doprovod člunu. Je to nekonečný ale stálím tempem 5km/hod stylem želva zajíc krájím vlnu za vlnou a vím, že když se dostanu do města je vyhráno. To se po nějaké době daří a ted 15km podél hráze úzkým kanálem s větrem v zádech a totálním klidem. Jen pole a šustící rákosí.

Posledních 20km by si člověk řekl, že už je vlastně doma ale oni to jsou ještě 3hodiny pádlování… příjdemi že už tam pádlo jen namáčím a zabrat už není čím. Pak mi dojde, že mě vlastně nikdo z té rychlejší vlny ještě nepředjel. Zjišťuju že jeden z favoritů to v noci zabalil. Další je 20min za mnou (v tu chvíli mi dochází že Mára je první) a třetí hodně ztratil na jezeře a mám na něj půl hodiny náskok, takže sem třetí…! Na pár chvil se od někud zas probral závodní duch a já věděl, že tohle už pustit nemůžu. Posledních 10km je ukrutně nekonečných. Už vidíte cílové město, už máte pocit že je to za rohem a metry utíkají tak pomalu.

Nakonec projíždím cílem v čase 31hodin 24min. 3. místo vlastně ani moc neřeším. Důležitý je pro mě ten blbej kousek plechu v podobě kříže, který dostávám na vodě. To je to, jet pro čest.

Vím, že se na sebe po tomhle roce můžu podívat do zrcadla. A jen mi to podtrhuje můj názor, že tělo vydrží obrovské věci. Pokud se nestane něco mechanického, tak je to pořád jen v hlavě, ale odvykáme si dřině a diskomfortu. Možná je to přirozený vývoj, ale nebojte se občas jít do něčeho o čem si myslíte že na to nemáte. Budete mile překvapeni. Protože těžké podmínky tvoří silné lidi. Silní lidé tvoří lehké podmínky a lehké podmínky tvoří slabé lidi.

Tak takový byl letos 11City. Obrovské díky Tomášovi s Martinem. Sehraná dvojka bez které by jsme toho moc neodjeli a obrovská gratulace Markovi k vítězství….

Text:  Richard Wiesner