Labe – Elbe z Děčína za Míšeň


Jelikož se nám Minule líbil úsek údolí z Děčína  do Hřenska,, začali jsme s Lenkou další týden naproti Děčínskému zámku  a s tím údolím si dali repete.  Labe mělo pořád slušný průtok, asi 150 kubíků.

Německé společnosti s menšími parníky místo nadávání na neexistenci jezů prostě jezdí. Ikdyž bylo vidět, jak se parník sune proti proudu jen pomalu.

Zato nám to do Hřenska pěkně odsýpalo. Tady není problém jet vycházkou 10km/h. Trochu i díky nové dálnici D8 je provoz aut na březích celkem malý a vlaky tady moc neruší. Krásné údolí.

Tohle je zajímavé místo. Na levém břehu tu je hranice s Německem. Na pravém nřehu asi až o tři kilometry dál. Hranice odtud vede prostředkem řeky. Takže tu lze jet trochu ve stylu Dobytí severního pólu. „Pluju v Německu – a v Čechách. A v Německu – a v Čechách…“ Nebo mít konce lodi v různých státech. A hlavně tu začínají německé kilometrovníky, které nás budou provázet dál. Česká kilometráž, která je v souladu s mezinárodními standardy je počítaná od moře nahoru a končí pod Hřenskem na pravém břehu kilometrem 726,6. Německá je počítaná od údolí Klopotského potoka/Gelobtbach. Tady u mlýna napájeného kdysi tímto potokem začíná Německo. A dál jsou kilometrovníky počítané sestupně odtud.

Ještěže nás nebrzdí ani hranice, ani karanténa a můžeme plout dál Hned za první zatáčkou pod Hřenskem jsou jedny z nejhezčích skal na březích.

Pak se po nějaké době vyloupne na obzoru taková trochu „Marlboro“ silueta kopce Lillienstein. Ta nás bude provázet celkem dlouho. Akorát přímo pod kopcem, když se připlouvá ke Königsteinu, tak není z toho podhledu znát.

Příhradová konstrukce výtahu  z roku 1905 je pěknou dominantou údolí na začátku městečka Bad Schandau. Dá se jím vyvézt nahoru na procházku po skalách. Využijí zejména suchozemci, nebo milovníci fakultativních výletů.

Bad Schandau – Krásné domy v lesnatém údolí, spousta lodí a přívozů zůzných velikostí. A taky dva supermarkety těsně u vody, kdyby bylo potřeba něco dokoupit.
Dál voda pořád pěkně rychle teče ke Königsteinu. O pár kilometrů dál jsou na levém břehu dva kempy, ale na můj vkus trochu moc plné a rušné. Nicméně kdo je na takové zvyklý bude spokojen.

Königstein mně fascinuje vždycky, když okolo něj pluju. Hradby pevnosti jsou nástavbou kolmých skal, které se tyčí přímo nad Labem. Kdybych se někdy nechal ukecat na výlet od vody pryč, tak asi tady. Akorát to bude na dlouho aby to stálo za to.

Kus pod Königsteinem na pravém břehu jsou dva kempy přírodnéjšího typu, takováta vodácká tábořiště. Nicméně my si našli svoje místo ještě o fous dál, jsme zvyklí přespávat o samotě. Záměrně nepíšu tábořit, ono to vytahnutí spacáku z loďáku a složení hlavy do brzkého rány žádné táboření není. Samozřejmě usadit se na místě pro spaní až se soumrakem je předpoklad nenápadnosti. Ráno bylo všechno fest mokré od rosy.  Ale to jsou ta krásná srpnová rána.

Na všech řekách se vyplatí občas ohlédnout a podívat se na panoramata z druhé strany. Ale na Labi obvzlášť. některé skály jsou vidět jen z určitých úhlů. Nebo tady opět Lillienstein v pohledu od Kurort-Rathen. Nedaleko ve skalách je přírodní amfiteátr, kde přes léto hrají hry zejména na Motivy Karla Maye, který za svého působení v okolo čerpal inspiraci pro popisy „americké“ divočiny.

Tady na fotce je Obervogelgesang, neboli „Zpěv horního ptáka“, restaurace a kemp, kde nás loni při multiday maratonu neměli rádi pro rušení nočního klidu čistým, leč hlasitým zpěvem a hrou v hudební nástroje. Nu vzpomenul jsem na nebohého Jurgena, jak nás přišel v pyžamu prosit, abychom už nezpívali… 🙂

Tohle si Lenka původně chtěla vyfotit velký hrad na břehu řeky, ale ona je to jen továrna…  🙂

Kdo si myslí, že soulodit, nebo jen tak driftovat jen na Vltavě pod Vyšákem, je na omylu. My na to driftování věříme, krajina opravdu ubíhá, Frištenský a kilometry se jen sypou.  Jen to chce držet hlídku, abychom se nepromísili se břehy, nebo nějakou větší lodí.

V Německu je mnohem větší provoz malých lodí než u nás. V Stadt Wehlen operuje slušně veliká půjčovna a i níž je docela provoz. Ale řeka je tu tak veliká, že se všichni v pohodě vejdou. Hodně se tu jezdí v dederónských skládacích debl-kajakách, často natěžko s chcrlem přebývající bagáže na zadní palubě.

Na začátku Drážďan jsem dali oběd v Pizzerii, která je hned na břehu, pár metrů nad řekou. Provozují ji Italové, tak jsem měl dilema, jestli se domlouvat anglicky, nebo mojí parodií na němčinu, případně mojí parodií na italštinu… 🙂 Pak následovala siesta na oblázkové pláži s výhledem na parníky a údolí, než jsem se posunuli zas kus po proudu propláchnout krky lokálním radlerem.

Trochu mně pozitivně fascinují ty německé složeniny slov. Ano, na Augustově mostě se opravdu pracuje.

Drážďany… Nedají se moc vtěsnat do objektivu, zejména při pohledu z lodě. Ale zážitek je to krásný. Nicméně v Drážďanech řeka ani proud nekončí. Labe si valí pořád dál. Ono to tak nevypadá, na první pohled z lodi působí jako volej… Ale ledva je potřeba přistát, vodák pozná rychlost proudu, který ho snáší a jak musí nasměrovat  příď hodně proti proudu, aby se dostal tam, kam chtěl.

I při pohledu ze břehu voda pořád rychle teče. Poznat je to hodně i jak valí přes bóje. Místo na spaní jsme našli v místě kde byl na břehu liduprázdný prales s opravdu špatným přístupem ze břehu. Celkem ideální místo. Dali jsme večeři, se soumrakem pověsili hamaky a šli spát.  Ten den jsme s různými zastávkami, driftováním a lenošením ujeli 52 kilometrů.

Na této cestě jsem pro urychlení i bezpečnost upustil od obvyklého vaření na ohýnku, ale vzali jsme plynový vařič. Snídaní jsem vařil zase brzo ráno, abychom vypadli z místa přespání, pochopitelně beze stop.

Takže celkem brzy dopoledně už jsme proplouvali Míšní. Ta se z vody fotí o dost lépe, než Drážďany. Jen to chce načasovat s mosty, voda tu teče pěkně rychle.

V Míšni hned u vody je veliké parkoviště se spoustou karavanů i obydlených dodávek.

Často se mně lidi ptají, jak to vypadá na Labi dál. Tak pod Míšní to kousek vypadá skoro jak na Vltavě v Praze – Podbabě. Nepříliš vysoké skály, nějaká niva dole… Nahoře na těch skalách jsou vesnice se zvláštními jmény Zadel, Kleinzadel, Diera…

Ze Zadele jsme se úspěšně dokopali ke strohému zámku na ostrohu nad řekou – Neuhirschstein…  Pak Lenku napadlo připomenout, že vzhledem k nastávajícímu konci zájezdu bych měl kouknout jak mi jede vlak ze zvolené konečné destinace  – Nünchritz. No vycházelo to na tři kilometry po vodě  plus přesun přes město třičtvrtě hodiny. Jak jsem tak sprintoval tou dlouhou rovinou, vzpomínal jsem, jak před dvěma lety jsem se tu probíjel o každý metr proti větru. Letos oba zájezdy jsme měli štěstí a foukalo nám krom vyjímek do zad.

Do cíle jsem dojel zplavený jak kůň, trochu si ocáknul obličej vodou z řeky a vydal se na orientační běh městem. Vyšlo to akorát, doběhl jsem na perón zároveň s vlakem. Další by jel za dvě hodiny.  Ledva jsem nastoupil, byl u mne člověk s papíry a psací podložkou a že prý se mnou může udělat survey – průzkum pro dráhy. Různé dotazy, jak dlouho jsem pobyl, jakou mám jízdenku, co se mi líbilo atd. Ke konci dotazníku se ovšem objevila mezera v metodologii pro našince nezvykle precizních Deutsche bahn. U kolonky „jak jste se dostal do místa nástupu na vlak“ totiž nebyla možnost že jsem tam připlul na kánoi. Tak snad to do příště doplní.  S přestupem v Drážďanech jsem dojel do Děčína pro auto a pak autem zas dolů pro lodě. Navigace nás sice hnala oklikou po dálnici, ale vydali jsem se domů přes Dieru a Míšeň, abychom ještě koukli na řeku.  Plavbu jsme skončili na německém kilometru 102, podle výpočtu nám do moře zbývá 628 kilometrů. To už nějak na etapy dojedeme.

Chobotnice

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *