Dunaj

Dunaj
z Dubu nad Moravou do Černého moře
na plachetnicokánoi

Jurij Orlov
a
Káťa

Léto 2014

Proč jsme stavěli plachetnicokánoi

Frčíme na motýlka

Představím se: nejsem kutil, ve skutečnosti mě uráží, když mě tak někdo nazve, ale mám zvláštní potřebu jednou za čas postavit něco, na čem mi bude záviset život (teď jsem zvýšil nároky a už svými produkty ohrožuji i jiné lidi). Proto jsem postavil tuto plachetnicokánoi. Už jsem jednu postavil, jenže ta se potopila, z čehož jsem došel k závěru, že jsem lepší dobrodruh než stavitel lodí a proto jsem si předsevzal, že už žádnou loď stavět nebudu.
Jenže osud (nebo to čemu čtenář věří) to tak nechtěl. S mou krásnou a skvělou přítelkyní Káťou jsme chtěli splout Dunaj, takže jsme koupili na aukru za 8500 nádhernou téměř hotovou plachetnicokánoi, jenže o kánoi jsme přišli, poněvadž jsem šel s kámošem v noci sjíždět lehce rozvodněné meandry Odry a stala se nehoda, vrazili jsme do stromu trčícího z řeky, který jsme neviděli, protože byla noc, udělali jsme se, nechali jsme kánoi na břehu a šli domů, protože byla kromě noci také zima a byli jsme mokří, kánoe sice byla na skrytém místě, vidět šla jen z řeky, ale hasiči zrovna někoho pohřešovali, takže posbírali všechny důkazy co našli včetně naší lodi, což jsme se dozvěděli až za půl roku, když Káťa poslouchala v autě rádio, kde říkali: „kuriozitou je, že máme v bohumínských ztrátách a nálezech dokonce i laminátovou kánoi.“Takže se k nám po půl roce vrátila.Stejnou kánoi, na kterou by pasovala naše takeláž, jsme nesehnali, tak jsem se rozhodl postavit co nejjednodušeji novou spolehlivou Loď, kterou nám navrhnu na míru.

Naše požadavky
1) plavbyschopnost i v mořských vlnách (posledně jsem postavil kánoi vysokou 26cm, takže jsem se nyní poučil a postavil ji 60cm vysokou, z extrému do extrému, řekl by někdo, ale hned na Hrušově, při silném větru a půlmetrových vlnách, jsme vyzkoušeli, že její výška vůbec není přehnaná)
2) spolehlivost, tzn. v jednoduchosti je genialita
3) dostatečný úložný prostor – plná polní + nářadí + můj velký NB
4) přenositelnost ve dvou
5) rychlá a jednoduchá stavba

Stavba
Rozhodl jsem se pro stavbu z překližky metodou „sešroubuj a slep“.
Sešroubuj“ mi přijde stejně časově náročné jako „sešij“ (v případě našeho jednoduchého tvaru), zato však pevnější.
Borovico-gabonovou překližku jsem koupil v JAFHOLZ, obchod můžu doporučit – rychlá komunikace a překližka dorazila z Rakouska do ostravského skladu za 8 dní. Možná byla trochu ošizená tl. gabonových vrstev, ale za tuto cenu asi víc chtít nemůžu…
Nařezání překližek a sešroubování k lištám bylo za den hotové.
Poté jsme laminovali známou poctivou pryskyřicí „Epoxy 1200“, ale nedařilo se nám, něco bylo špatně, pryskyřice rychle tuhla a výsledek nebyl dokonalý. Hrany jsme vyztužili skelnou tkaninou, ale na vyztužení ostatních spojů jsme neměli morál a příště bych se na tkaninu úplně vykašlal. Zvenku byla tedy kánoe celá natřená laminátem, zevnitř bez úpravy.
Pryskyřice vytvrdla přesně podle návodu, takže vznikl velmi kvalitní kompozit, na který nedám dopustit. Akorát nebyl všude úplně transparentní a na místech s tkaninou vznikly nerovnosti.

Nepříjemné lepení plováku

Po vyzkoušení do kánoe na pár místech trochu teklo, to jsme vyřešili zalepením spár zevnitř mezi hranami lepidlem Soudal A66, které se osvědčilo jako velmi kvalitní. Toto lepidlo jsem zvolil díky tomuto návodu: http://www.seakayaker.cz/vyroba-a-pouzivani-gronskeho-padla/ návod doporučuji, podle něj jsem si vyřezal krásné eskymácké pádlo, se kterým jsem rok předtím doplul z Ostravy do Baltu. Můj jediný opravdu povedený kousek vyrobený ze dřeva za mou fušerskou kariéru… Lepidlo bych tedy doporučil, i když určitě existuje něco lepšího… lepí se na vlhký podklad, zatuhne za hodinu, za hodinu a půl jsme pluli, vytvrzení trvá tři hodiny. Je agresivní na ruce, doporučuji rukavice.

Náš sladký domov

Lepení plováku ani nebudu popisovat, abych se nezdiskreditoval.
Kánoe samotná se ukázala jako velmi kvalitní.

Odolnost Lodě
Po měsíci plavby se zdálo, že do ní teče, ale ve skutečnosti do ní v noci často pršelo a následně se nenatřené dřevo a naše výbava začaly chovat jako močál a pomalu z nich vytékala voda. Za deset týdnů zažila kruté zacházení, 10 přenášení v nepříjemných podmínkách, nespočet nárazů do často ostrých kamenů (překližko-laminátový kompozit se opravdu povedl, měli dohromady i s lodí a výbavou odhadem 400 kg…) dále několik nocí skákala na kamenech ve vlnách z lodí na Dunaji – tuto prasárnu jsme přestali dělat až po jedné noci, kdy klesla hladina vody, kánoe si sedla na špičatý kámen a celou noc na něm skákala ve vlnách. V překližce vznikla prasklinka, ale když jsem ji sundal z kamene, tak zmizela. Od té doby se dno lehce prohýbalo, přesto do lodi neteklo až do Černého moře.
Posledně jsem strávil stavbou kánoe měsíc a půl, teď jsem chtěl strávit stavbou 3 dny. Všiml jsem si soucitných pohledů mých přátel, kteří znali mou poslední Odysseu. Nicméně tentokrát to vyšlo, také díky vám, které jsem unesl na chalupu v horách a museli jste stavět se mnou. Díky!

Opilý koráb
Křtění lodě jménem Loď byla velká sláva. Napnuli jsme s Káťou plachtu a rychle nás to odfouklo doprostřed Bašky, což bylo efektní, ale když jsme se chtěli otočit, tak to nešlo. Loď měla velmi nevyvážený laterát a kormidlo bylo slabé. Snad 5 minut jsme usilovně pádlovali, abychom ji otočili, což naštěstí ze břehu nešlo moc vidět. Nakonec jsme jakýmsi zázrakem dokřižovali zpátky na břeh, odkud jsme vypluli. Nebyl jsem si svými jachtařskými schopnostmi vůbec jistý – Káťa je dobrá, že v nás přesto věřila.
Na velkolepou party přišlo třicet lidí a slavilo se do rána, já jsem však usnul tvrdým vínovým spánkem v osm večer.
Za zmínku stojí i druhá zkouška Lodi na Olešné. Naštěstí druhá, jinak by to bylo špatné znamení. Nikoho nás nenapadlo, že loď neumíme ovládat, takže jsme hned u břehu napnuli plachty, odvázali se a vítr nás pomalu začal unášet do zaparkovaných vodních skútrů. Nevěděl jsem jak zatočit (kormidlo ještě nebylo vychytané) ani jak rychle smotat plachtu, takže jsme do jednoho vrazili a Káťa skočila z lodi, aby zpomalila náraz. Já jsem se zejména díval, jestli nehodu nikdo neviděl a odrážel jsem nás od skútrů, které naštěstí něco vydrží.

plachetnicokánoe
Původní nedokončená plachetnicokánoe z aukra

Tolik k našim jachtařských začátkům.
Při samostudiu jsem čerpal např. ze skvělé (pro mě amatéra) knihy
Plachetnice (aut. Guláš Štefan), dá se půjčit v knihovně.
Dále z fóra www.yachting.info

Nekonečná Morava

První kilometry na Moravě

Vypluli jsme z Dubu nad Moravou a začali jsme vychutnávat 20km dynamické řeky bez splavů, nádherné přírody a vůbec čisté radosti, že naše dílo pluje. To jsou ty romantické okamžiky jako z dobrodružných knih, které jsem hltal v dětství.
Na pár místech nás překvapily mělčiny, museli jsme pohotově seskakovat a odlehčovat loď, jindy nás málem strhl nečekaně silný proud do spadlých stromů v řece…
V Kroměříži nás čekal první a nejnáročnější jez. Celá Morava i se splavy je hezky popsaná zde: http://www.raft.cz/Clanek-Spluti-cele-Moravy.aspx?ID_clanku=1169.
Větu z tohoto článku „Od Kroměříže je Morava splavná pro větší lodě“ jsem ve svém optimismu pochopil jako „splavná až do Dunaje pro větší lodě“ a ve spěchu, kdy jsme už co nejdříve toužili vyplout, jsme se o splavy více nezajímali. Ve skutečnosti jsme přenášeli 8x, což byla skutečná zkouška našeho vztahu.

Mělčina mezi Olomoucem a Kroměříží

Rozebrat plachetnicokánoi, přenést přes často náročný terén a zase složit byla práce na tři hodiny. Několik kilometrů před splavem nebýval proud, takže jsme hodně pádlovali, což byla dřina pekelná – náš těžký koráb plul dvakrát pomaleji než běžná kánoe, i když jsme makali jako blázen.

Vítr nebyl na naší straně, občas vál slabý proměnlivý protivítr – ten jediný je úplně k ničemu a jen nás brzdil. Přesto jsme se jej pokusili využít a tímto jsme asi jediní lidé na světě, kteří křižovali proti větru na 10m široké Moravě. Do toho jsme museli být připraveni rychle sundat plachtu a stěžeň, když jsme viděli rybářský vlasec natažený přes řeku.

Vražedné jezy
Přesto jsme měli dostatek elánu a radost z lidí, kteří nám fandili ze břehů a smáli se, když zjistili, kam máme namířeno. Nebyli jsme však sami – týden před námi zde plula ocelová loď také do Černého moře. Ze splavů ji spouštěli po lanech – to si nedovedu představit, některé byly divoké a nebezpečné a často jsme slyšeli, že v nich několik lidí zůstalo.
Jsem šťastný, že nestuduji vodohospodářské stavby, jak jsem kdysi uvažoval, takovými stavbami bych si ruce zašpinit opravdu nechtěl. Ironií je, že předposlední jez, co nám stál v cestě, mají každou chvíli bourat. Stále nechápu, k čemu jsou vůbec dobré – snad k vytvoření další zbytečné a otrocké práce a ke stimulování ekonomiky. Omlouvám se, nechal jsem se unést.

Zdymadlo na Baťově kanále

Baťův kanál a meandry Osypané břehy s námi pádlovala i má skvělá sestra. Měla tu čest jachtit s námi poprvé v historii na silnější zadní vítr, který bohužel vydržel jen pár minut – jediný příznivý vítr za dva týdny na Moravě. Přesto způsobil velkou euforii.
Na zdymadle před Osypanými břehy je krásný kemp, kde nocleh stojí okolo 30Kč, pivo mají rovněž za lidovou cenu a potkali jsme zde skvělé lidi.
Meandry byly krásné, poflakující se nebo proplouvající vodáci v nich přátelští a veselí.
Pravda, vzácné ptáky jsme viděli všude na Moravě, jen ne ve slavných meandrech – zřejmě proto jsou zde tak vzácní.

Nebezpečný most pod hodonínským jezem

U Hodonína jsme přetáhli velký jez s elektrárnou a pokračovali ještě pár stovek metrů níže. Řeka vypadala normálně a v normálním stavu, tak jsme loď normálně povytáhli na břeh a utábořili se. Ráno visela Loď celá ve svahu, tak tak že se nepřevrátila do řeky a neuplula nám. Přes noc klesla hladina snad o půl metru, což bylo neuvěřitelné. Od té doby jsme Loď pořádně přivazovali.
Po vyplutí náš čekalo další překvapení. U jezu nám místní říkali, ať si dáme pozor pod mostem na trčící roxory schované ve vodě, přesto jsme asi 50m před mostem narazili na dřevěný kůl. Doslova jsme najeli dnem na jeho špičku. Rychle jsme skočili do vody, abychom Loď odlehčili, uvolnili a dotlačili na břeh. Všichni jsme přežili. Pod mostem jsou v řece poházené velké kusy betonu, z některých trčí výztuž, tak jsme loď s pomocí místních chlapíků raději rozebrali a přenesli – tímto jim děkujeme.
Za pár kilometrů jsme se rozloučili se sestrou a pokračovali dál a dál v jakémsi stereotypu – pokaždé jsme doufali, že ten jez, který přenášíme, je poslední nebo předposlední a vždy se objevil další. Tak jsme pádlovali a přenášeli a zase pádlovali a přenášeli.

O sjíždění rozvodněného Dunaje
Viděli jsme hejno čápů, hnízdící ve vysokých stromech, bobra, hady… Morava protéká i v této vodáky zapomenuté části krásnou přírodou.
V hospůdce u jednoho ze splavů jsme potkali dědu, který vyprávěl, jak kdysi na kajaku sjížděl rozvodněný Dunaj:
Tenkrát byl tak silný proud a nebezpečné víry, že se i velké lodě držely co nejvíce při břehu. Já jsem plul na kajaku a najednou vidím, že mám celou špičku zabodnutou do víru a táhne mě to dolů. Potom špička proplula vírem a vystřelila mě nahoru. Nebo tak pluju a najednou cítím, že jsem nějak vysoko. To se Dunaj valil přes zaplavený ostrov. Mládí je nezodpovědné, já to znám, buďte opatrní!“ říkal a díval se na nás jako by viděl sebe za starých časů.

Přenášení u Kroměříže

 Chodil tam o berlích pořád dokola a vysvětloval nám: „Mně už nohy moc neslouží, ale já říkám, že sice už slouží jen na 50%, ale i těch 50% je třeba cvičit!“
Poslední jez byl úplně podemletý, vypadal pochmurně a nebezpečně – taky v něm někdo zůstal, tvrdil místní rybář – a navíc se dalo přirazit ke břehu až těsně u hučící vody. Manévr jsme zvládli, loď přenesli a potom nás čekala nádherná svobodná plavba až do přehrady Hrušov.

Konečně divoký Dunaj
První a pořádný adrenalin jsme zažili na soutoku Moravy a Dunaje. Morava je pomalá a Dunaj nad Bratislavou mohl mít rychlost i 10km/h, takže zde vznikají silné víry. Hezky s námi mávaly a zákeřně nás tlačily na břeh, což by v té rychlosti nebylo hladké přistání. Propádlovali jsme jimi a Dunaj nás vyděsil.
Káťa si v tento jediný okamžik říkala, že to možná nedáme. Já jsem se modlil, aby nepovolil náš vachrlatý plovák, který jsme před pár dny zalepili, takže do něj konečně neteklo, a který byl provizorně přivázaný tkaničkami od bot a Danovými provázky na stahování palet (ty vydržely všechno, zatímco tkaničky jsou dobré tak akorát na boty).

Plovák byl naše Achilova pata po celou plavbu.

Dunaj jsme tak divoký jako před Bratislavou už nezažili, pokud nepočítám vichřice. Z velkých lodí, větru a členitého dna byly velké vlny a víry a my jsme po pár kilometrech taktak prokličkovali mezi nákladními kolosy a plovoucími hotely a zastavili v jakési laguně. Pořádně jsme převázali plovák zbytkem špagátů a odhodlali se pokračovat.
Na začátku Bratislavy jsme zajeli do dolního ústí Karloveského ramene – tedy ne úplně zajeli, nejdříve jsme přistáli u břehu a chtěli přivázat loď a vzápětí přišly od proplouvajícího hotelu takové vlny, že jsme ji taktak udrželi.
Kousek dál v rameni už bylo bezpečno. Usadili jsme se v příjemné vodácké hospodě a pan hospodský nám hlídal loď, tak jsme si mohli udělat výlet do města. Spali jsme na protějším ostrově a celou noc poslouchali romantický hukot a šplouchání lodí.
Další nocleh byl klidný – spali jsme u zatopené bažiny mezi Bratislavou a Hrušovem. Vody v bažině bylo tak akorát pro náš ponor, tak jsme mohli pozorovat hejna ptáků posedávající na pahýlech stromů.

První jachting ve vichřici
Ráno jsem – snad díky silnému větru – konečně chytil stavitelskou múzu. Stáhl jsem plovák ráčnami a dvěma pořádnými klacky k duralovým tyčím, takže už byl spolehlivý a vydržel takhle až do moře. Improvizace byla nutná i proto, že jsme v Bratislavě nesehnali ruční vrtačku.
Čekal nás šok z Dunaje číslo dva. Vítr zvedl přes půl metru vysoké vlny (dlouhá vodní plocha Gabčíkova a Hrušova plus nížina jsou ideální podmínky pro takové vlny) a my v nich křižovali od břehu ke břehu. Tomu říkám rychlokurz jachtingu. Káťa seděla v přídi a vychutnávala si divokou jízdu a já jsem se tentokrát modlil, ať se nerozsype celá loď, zejména však kormidlo a plachtoví. Loď to zvládla a dokonce byla i ovladatelná, jen jsem při obratu musel vždy několikrát zapádlovat, abych ji otočil. Tuto mouchu jsme nikdy nevychytali.
Na levém břehu přehrady jsme pozorovali několik windsurfistů a kiterů, tak jsme za nimi zamířili a přirazili k molu. Hned k nám přišel nějaký týpek a jen tak nám dal 10euro, prý ať máme na oběd a že se mu líbí naše loď.
Tak jsme tam dál seděli, kam bychom spěchali, a po chvíli jsme se dali do řeči s dědou zvaným Dědko. Dvakrát splul Dunaj, jednou na motorové loďce a jednou na velké plachetnici – katamaránu. Dal nám spoustu užitečných rad, vypsali jsme si z jeho mapy důležité říční kilometry, a v neposlední řadě mi půjčil vrtačku, takže jsme měli Loď konečně v dobrém stavu, připravenou na další vichřice.

V 17 postřelen a dvakrát splul Dunaj
Vyprávěl nám svůj zajímavý životní příběh: „V 17 jsem nechtěl žít v komunismu, tak jsem skočil do Dunaje a plaval do Rakouska, ale střelili mě do ramene a potom jsem 4 roky seděl.“

S Dědkom na molu na přehradě Hrušov

Proč jsi neutekl přes Jugoslávii?“ ptal jsem se.
V 17 jsem byl mladý a hloupý.“
Jo, já bych byl taky hloupý, řekl jsem si v duchu.
Svezl jsem jej na naší plachetnici.
Umí to řídit, můžeš s ním plout,“ řekl Káti.
Abych neměl velké sebevědomí, tak se mi až na třetí pokus podařilo hodit lano Dědkovi stojícímu na své motorové jachtě, kam nás pozval na nocleh.
Chtěl jsem koupit chatu, ale koupil jsem loď. Stojí stejně, ale na přehradě nemusím sekat trávník,“ povídal.
Mě ale napadá výhoda chaty – dá se v ní vyspat, protože se nehoupe. Snad si na to časem zvyknu, musím trénovat.
Ráno bylo bezvětří, tak jsme pádlovali přes celou přehradu k hrázi, kde nás čekala poslední překážka. Na Gabčíkovu sice zdymadlo je, ale jen pro velké lodě.

Romantická pláž pod Štúrovem

Na celém Dunaji platí mezinárodní dohoda, že jej nikdo nesmí přehradit, aniž by umožnil proplout všem plavidlům. Nicméně Gabčíkovo to porušilo, jim je to jedno, oni jsou páni Dunaje,“ říkal Dědko.
Pádlovali jsme několik hodin v takovém vedru, že jsme co 10 minut museli skočit do přehrady. Poslední přenášení bylo dlouhé a vysilující, ale pocit, že loď kompletujeme naposledy, byl skvělý.
Starý Dunaj připomínal spíše Moravu než divoký veletok, který nás vyděsil nad Bratislavou. Káťa chudák nevěřila, že už žádné splavy nebudou a nervózně kontrolovala rychlost proudu, jestli nezpomaluje a poslouchala hučení typické pro umělou překážku na řece.
Svobodně jsme byli unášeni proudem rychlostí 6-3km/h, který bude přerušen až přehradou Iron Gate v Karpatech.
Každou chvíli jsme na březích pozorovali pláže vhodné pro pohodlný nocleh – tento luxus vydržel až do Srbska, potom pláže zatopila zvýšená voda.

Dobrodruh na vratkém kajaku
Ve Starém Dunaji jsme potkali prvního dobrodruha – Němce na malém a ještě starším doma vyrobeném kajaku. Výbavu měl svrchu přivázanou gumami a v řece působil zranitelně. Namířeno měl do Rumunska, za měsíc tam má domluvený odvoz lodi.
Ptali jsme se, zda se už udělal: „Ne, a nebylo by to dobré.“
Chvíli po té, co nás předjel, se zvedl vítr, takže jsme napnuli plachtu a chvíli frčeli, potom ale vítr přešel v silné poryvy a za další chvíli přišla průtrž mračen. Vzhledem k našim nezkušenostem jsme měli z Dunaje strach. Taktak jsme smotali plachtu a dopluli k našemu dobrodruhovi, který čekal na břehu schovaný pod igelitem – praktická věc. My jsme si opřeli hlavní plachtu o spadlý strom – stylovější věc.
Průtrž trvala chvíli, poté jsme si vzájemně pochválili lodě a pokračovali každý svým tempem. Už jsme se nepotkali.
Další déšť nás potkal na hlavním Dunaji, útočiště nám poskytl silniční most. Loď jsme přivázali u obrovských balvanů, po nich jsme vyšplhali na velkou terasu a udělali si oheň ze suchého dřeva, které jako by nám někdo nachystal. Spali jsme ve stanu, který nám půjčila babička a který s ní zažil 20 let cestování po celé Evropě, a který koupila v akci v nějakém supermarketu, protože kupuje jen výhodně, a proto může tolik cestovat. Tento skvělý stan, nechť je mu země lehká, byl na konci naší expedice celý roztrhaný a pršelo do něj, i když byla svrchu přivázaná pláštěnka a pohromadě jej držel tkaničkový systém. Babička je mnohem drsnější než my. Vždy jsme se snažili najít přístřeší, pod kterým stan postavit.

Budapešť

 Ve Štúrovu jsem konečně sehnal ruční vrtačku, dokonce za výhodnou cenu, pravda, na úkor kvality, takže jsem ji musel později vylepšit vhodným klackem a svázat paletovými provázky.
Loď jsem hodně zfušoval, takže po každém silnějším větru bylo třeba něco opravit. Až poslední dva týdny před mořem jsme vychytali všechny mouchy.
Budapeštěm jsme profrčeli. Po soutoku ramene Szentendrei-Dunaág a hlavního Dunaje nebylo kde zastavit – na betonových březích byla naše loď ve vlnách příliš zranitelná. Zastavit se dalo až u poloostrova Kopaszi gát plného turistických restaurací.

Ilegálně v Srbsku
Zajímavý byl vstup do Srbska. Na Maďarské celnici (velký, reprezentativní dům, těžko přehlédnutelný, stojí hned u řeky) jsme se zdrželi asi půl hodiny. Vyplnili jsme formulář a obešli s ním několik kanceláří a v každé dostali razítko. Připomínalo to počítačovou hru – misi jsme zvládli.

Náš sladký domov

Srbská celnice je schovaná, takže doporučuji ji neřešit a plout dál.
Viděli jsme u břehu kotvit několik nákladních lodí a jeden z námořníků nám řekl, ať se přivážeme k té jeho. Žádný port pro malá plavidla tu není.
Vešli jsme do staré komunistické budovy a cítili se jako o 50 let zpátky. Řekli nám, ať čekáme, tak jsme půl hodiny čekali. Potom po nás paní úřednice chtěla 150 euro.
To nemáme,“ říkám.
Dovedli nás do další kanceláře za přátelštějšími úředníky.
Je to stupidní zákon a já se za něj stydím, ale musíme jej vyžadovat. Pokud peníze nemáte, tak je ještě druhá možnost…“ a vysvětlil nám, kde můžeme plout a kde musíme přetahovat loď přes nějaký most atd., „a potom platit nemusíte. Tak to před vámi udělalo hodně kajakářů. Pokud vás nezastaví policie, tak jste v pohodě.“
Tak jsme nic neplatili a prostě pluli. Žádná hlídka nás za celé Srbsko nekontrolovala.

První noční plavba
V této zemi jsme narazili jen na skvělé a přátelské lidi. Několikrát nás pozvali přespat do rybářské chaty nebo loděnice a nejradši by nám rozdali i to co nemají. Jednou k nám připluli rybáři doprostřed řeky a byli z naší lodi tak nadšení, že nám začali dovnitř házet rajčata a salám a já jsem aspoň chleba ze zdvořilosti odmítl, tak jej zahodili do řeky.

Noční Novi Sad

Vítr nám celý první měsíc skoro nefoukal, tak jsme hodně četli a jen se nechali unášet proudem. Káťa zrovna dočetla životopis Nikoly Tesly a zjistila, že je v Beogradu jeho muzeum. Chtěli jsme jej stihnout před víkendem. Byl čtvrtek večer a byli jsme v Novém Sadu. Zastavili jsme na městské pláži, kde to žilo jako o prázdninách, zašli do města pro víno a chleba a rozhodli se, že to hecnem a 80km do hlavního města doplujeme v noci.
Nejhorší bylo dostat se z města. Jedna nákladní loď vůbec nešla vidět – to bílé světlo, kterým mívají osvětlenou příď, se ztratilo v záplavě světel ze břehů, a kdyby na nás netroubila, tak do ní snad vrazíme. Pod jedním z mostů v průmyslové části pod městem jsme vpluli do peřejí, které jsme samozřejmě vůbec neviděli a v hluku z města ani neslyšeli – další děsivá zkušenost. Divím se, že potom Káťa zbytek noci prospala v jejím „pokojíčku“ na přídi.
Snažil jsem se držet v plavební dráze, označené blikajícími bójkami a nevrazit do těch neosvětlených a zbytek noční plavby už proběhl hladce. Nicméně proud byl pomalý a bylo jasné, že Beograd nestihneme. Asi ve 4 ráno jsem nás přivázal k rybářskému molu a schrupnul si na prknech. Totálně nás sežrali komáři a za svítání převzala řízení Káťa a já šel spád do kajuty v přídi.

Dálniční most pod Novim Sadem – svítání

Skládka v marině
Beogradem jsme nakonec propluli. Jediné místo, kde by šlo zastavit – marina v zátoce – byla beznadějně zaplněná odpadky a větvemi. Celý Dunaj se po soutoku s rozvodněnou řekou Sava změnil na smetiště plující hnědou vodou. Týden, než voda začala opadávat, jsme se neměli kde mýt.
Kilometry se ve vedru vlekly, někdy jsme udělali jen 20-30km za den. Často foukal slabý protivítr, to nás potom předjížděli i racci sedící na plovoucích kusech dřeva. Jejich smích jsme si časem brali osobně.
Pořádný zadní vítr jsme chytli až před začátkem Rumunska.
Při silnější vichřici se jednou pokazilo kormidlo, že jsme taktak přistáli na Srbském břehu. Oprava se mi nedařila a ještě jsem pokazil spoj ráhna a vratipně. Neměli jsme jídlo a blížila se noc, tak jsme přepluli do vesnice na Rumunské straně, tak akorát před tím než se naše takeláž úplně rozsypala.
Druhý den zase foukal vítr, tak mě konečně chytla múza (vítr měl na mě blahodárný vliv) a za jízdy jsem vše opravil superpevnými paletovými provázky od Dana.
Nocleh v této řekněme tradiční vesnici byl zajímavý. Loď jsme nechali u volného mola, které bylo jako jedno z mála veřejně přístupné. Na břeh jsme se dostali přes hromadu odpadků mezi molem a pevninou. Šli jsme do města pro něco k snědku a pro zásuvku a wifi – měl jsem volno jen měsíc, poté jsem pracoval na baterce nebo po hospodách cca 4 hodiny denně. Zpátky k lodi jsme přišli za tmy. Stan jsme si postavili mezi domky na cestě vedoucí k molu, nikde jinde nebylo místo. Zrovna se domů vracela velká cikánská rodinka s přibližně 10 dětmi. Celou noc měli párty, hrála hudba, všichni křičeli a startovali a popojížděli s auty.

Cikánská pohostinnost
Ráno nás viděl fotr – typický cikánský fotr s velkým pupkem, ze kterého jde respekt – a říká nám (uměl trochu anglicky): „Pojďte na kafe!“
Nejdříve jsem odmítal, ale byl neodbytný, tak jsme souhlasili. Pozval nás do stavení v tradičním stylu, do krásné čisté světnice. Fotřík zrovna přijel z Rakouska, kde pracuje, zřejmě živí celou rodinu a teď všichni oslavovali. Byl opilý a občas vytáhl z peněženky 20eurovku a pomalu ji dával na stůl. Ostatní členové rodiny se bavili, popíjeli, jedli, smáli se a pořád mi nalévali decovky rumu nebo rakije nebo co to bylo. Otevřeli skříň a měli tam vykoupený snad celý supermarket a nabízeli nám, co chceme. Dostali jsme čokolády, spoustu sušenek, ovoce… Raději jsme rychle vypili kafe a odešli, byli by schopní dát nám vše, co mají.

Marina v Beogradu

Policejní řeka
Celnici jsme moc neřešili, poté co jsme bez problémů propluli Srbskem. Potřeboval jsem loď trochu sešroubovat, aby se nerozpadla, tak jsme zastavili na rumunském břehu a za chvíli k nám přišla policie. Nevěděli co s námi, správně jsme měli ještě ten den doplout 20km po proudu a proclít se ve městě, ale nemáme motor – což Rumuni často nedokázali pochopit – tak za námi přijel sám náčelník a za pár hodin (mezitím jsem opravil loď) jsme zašli na nedalekou stanici a dostali papír, že jsme v Rumunsku legálně. Jen měli policisté  problém pochopit jméno naší lodi.
Jak se jmenuje?“
Loď. Prostě Loď.“ (Říkal jsem anglicky boat.)
Nakonec to vyřešili jménem: „Boat – Jiri Zavodny“. Policisté zřejmě nemají rozvinuté abstraktní myšlení.
Papír se hodil. Rumuni nás kontrolovali dohromady desetkrát.
Oni si myslí, že všichni chtějí utéct do Rumunska,“ říkal nám jeden hodný týpek z Banátu, co nás zavezl do obchodu a nechal u sebe přespat.
Jejich aktivita je neuvěřitelná, kontrolovali nás např. když jsme stáli u břehu několik kilometrů od nejbližší vesnice a policista byl pěšky.
Jindy šla okolo hlídka v 11 v noci a prověřovali nás ve stanu 20 minut. Já jsem spal, obdivuji trpělivost Káti.
Snažil jsem se být v rámci možností drzý, tak jednou, když nás kontrolovali a měli jsme dobrý vítr a řekli, ať zastavíme, jsem odvětil: „Nemůžeme!“ a ukázal jsem na napnutou plachtu. Nakonec jsem pustil otěž, ale aspoň jsem jim podřel loď duralovými tyčemi.
Nejostřejší byla bulharská policie, kontrolovali nás sice jen jednou, zato připluli na velké lodi a policisté na palubě vypadali jako nabouchaní borci z amerického filmu. Hlavně je zajímalo, jestli jsme nebyli v Bulharsku, protože tam jsme být nesměli.
Káťa na poslední chvíli schovala mapu bulharského Rusé, ve kterém jsme před chvílí byli.
Kde jste koupili ty věci?“ ukázali na náš bulharský nákup.
To je dar, lidé nám to dali,“ naštěstí jsem zaimprovizoval.

Iron Gate
Ráno foukal silný protivítr, později boční a zadní vítr. Ten den jsme udělali 80km. Propluli jsme 7km širokým místem Dunaje, který se poté zužuje na několik stovek metrů do soutěsky Iron Gate. Dnes je již veletok přehradou zkrocený, přesto šel z objevujících se vírů a proudů respekt. Tento den byl, co se týče jachtingu, úchvatné přírody a Dunaje, nepřekonán.
Byl jsem tak nadšený, že jsem nikde nechtěl zastavit, ačkoli jsme neměli žádné jídlo. Káťa měla jiný názor, který neprosadila. Odpoledne přestalo foukat a vesnice s obchodem daleko. Vypadalo to beznadějně, dokud jsme nenarazili na skvělé lidi rybařící před domem.
Potřebujeme jídlo, je tu někde obchod?“
Není. My máme jídlo, ale nesmíte nám platit!“
OK!“
Tak jsme přijali pohoštění, vysprchovali se v teplé vodě a přespali v jejich velkém domě. Skvěle jsme pokecali, měli jsme pocit, jako bychom se vrátili domů. Dali jsme jim alespoň bazalku v květináči, která s námi plula až z ČR.

Iron gate

V banátské nemocnici
Za soutěskou v Dubové se Káti rozjel zánět močového měchýře a bylo to s ní nahnuté. Potřebovala nemocnici. Nechali jsme loď přivázanou před hospodou a šli jsme stopovat. V běžném Rumunsku je stopování spolehlivý způsob dopravy, jen se za něj musí platit, stejně jako se platí za bus. Tady jsme však byli evidentně ve zkažené turistické oblasti, takže nám nikdo nezastavil. Naštěstí jsem se domluvil s místními a  ti nás nakonec zdarma hodili do Orsovy přímo k nemocnici.
Pan doktor Voňavka mluvil česky, poskytl Káti na naše poměry nadstandardní ošetření a nechtěl ani peníze ani kartičku pojišťovny. Ještě nám zdarma zajistil ubytování a zaplatil taxi až k hotelu. Tímto mu velmi děkujeme.

Zdymadlo Iron Gate I

Zpátky do Dubové jsme druhý den těch 20km došli skoro pěšky. Nikdo nám nezastavil, ať jsem mával penězi nebo stopoval zdviženým palcem. Místní, kterých jsem se ptal, se třeba vymlouvali, že už pili a nemůžou řídit…
Poslední tři kilometry nás svezl Turek, který jel sice opačným směrem, ale viděl naši cedulku „Dub“, kterou přečetl jako „dur“, což je turecky „stůj“, tak nám zastavil.
Káti bylo lépe a chtěli jsme se pohnout z místa.
Proud byl téměř neznatelný, tak jsme pádlovali, tedy většinou já, Káťa odpočívala po nemoci. Okolo nás frčel jeden člun plný turistů za druhým. Jezdili blízko, dělali vlny a fotili si nás bez dovolení jako atrakci. Přemýšlel jsem, jaký nápis na plachtě by byl nejlepší: „Fuck you and fuck your camera!“ byl jeden z favoritů.
Když jsme připluli k jedné turistické restauraci u řeky, kdosi se nás zeptal: „Problem?“
Došlo mi, že nechápe, že nemáme motor. Tady mají všichni motor. Kajakáře ani kanoistu tu člověk neuvidí.
Nocovali jsme pod širákem (v Karpatech nebyli komáři) na kousku pláže, který jako zázrakem nebyl oplocený. V noci se na nás přihnala smečka zuřivě štěkajících psů. Zařval jsem na ně, psi utekli a zbytek noci kroužili po okolí a pořád štěkali. Nepříjemný pocit.
Viděli jsme v Rumunsku hodně psů. Vypadali nebezpečně nebo měli strach a stažené ocasy… Lidé se k nim chovají špatně. Jednou jsme slyšeli, jak do štěkajícího psa týpek střelil vzduchovkou…
Zajímavé a smutné je, že tuto atraktivní část Dunaje okupují jen Rumuni. Srbové jako by se k řece nesměli ani přiblížit, natož tam mít restaurace. Nostalgicky jsme vzpomínali na srbský Dunaj, kde lidé veletokem žijí a ne jen z něj tahají prachy…

Nová motivace
Na přehradě před hrází Iron Gate I jsme potkali anglický pár plující na krásné doma vyrobené překližkové kánoi.
Kam plujete?“
Do moře.“
My taky. Máte krásnou kánoi. Kolik váží?“ ptal jsem se.
25kg.“
Wow, krása. Jak ji povezete zpátky?“
Možná letadlem, to je možné, když je tak lehká, není to ani moc drahé.“
Můžete mi poslat její plány?“
Jasně!“
Za jak dlouho chcete být v moři?“
Dáváme 40-50 km denně, tak budeme v moři za cca měsíc. Nespěcháme.“
Když jsem jejich kánoi viděl, přiznám se, že jsem zapochyboval o svých stavitelských dovednostech. Stačilo jim lehce zapádlovat a byli dvakrát rychlejší, než my, ačkoli jsme těžce pádlovali. Foukal zrovna trochu silnější protivítr a naše křižování bylo zoufale neefektivní. Pravda, naše loď byla komfortní a mohli jsme plachtit za každého počasí, ale byli  jsme závislí na větru a pádlování bylo utrpení.
Rychle nám ujeli. Dohnali jsme je ve zdymadle, tak akorát před zavřením vrat. Velká nákladní loď (tlačič plus 3×3 vagony) zabrala skoro celý přes 300m dlouhý prostor a my jsme se krčili vzadu. Je neuvěřitelné, jak se mezi úzké stěny takový kolos pomalu po centimetrech vmanévruje. Vír z lodního šroubu se zastavil metr od nás.
Angličáci nás motivovali. Uvědomili jsme si, jaká je to do moře ještě štreka a jak se vlečeme. Od té doby jsme pluli často i v noci, jednou dokonce pod plachtami. Když foukalo, tak jsme nezastavovali, i když jsme neměli co jíst. Výjimečně si Káťa prosadila nákupní zastávku – to jsem potom trpěl jako zvíře. Pokud foukalo a my jsme nebyli na vodě, byl jsem nepříčetný.

Nonstop na lodi

Kajuta v přídi

Skončili jsme s komfortem jako je zastavování na velkou potřebu (i ve vlnách) a na lodi jsme už dělali opravdu všechno.
Bydlení na 1,2m2 (plocha dvou kajut a plocha dvou prken) má něco do sebe. Všechno je při ruce – chci kartáček, stačí natáhnout ruku doleva. Chci chleba – mám jej pod sebou. Chci si odskočit – stačí se postavit, přikrčit nebo posadit.
Později jsme obytnou plochu zvětšili přemístěním věcí do přední kajuty a v prostřední kajutě jsme se mohli oba téměř natáhnout. Ve dvou v ní však bylo takové vedro, že jsem raději spal na prknech. Tato dispozice měla nevýhodu při silném předním nebo bočním větru, kdy loď nebyla ideálně vyvážená. To potom Káťa musela sedět na duralové tyčce, prakticky ve vzduchu a vyvažovat nás. Často tak proseděla celé hodiny, mokrá od stříkající vody, zatímco já jsem byl v transu z nádherného, divokého jachtingu.
K přehradě Iron Gate II nás vítr, když jsme jej nejvíc potřebovali, nechal tvrdě dopádlovat.
Od té doby jsme jeli jako o závod. Několikrát jsme dali i více než 100km za den. Často foukal příznivý vítr. S lodí jsme se úplně sžili.
Od Karpat byla příroda okolo Dunaje až do moře dynamická a pro nás exotická – veletok protékal mezi skalami, viděli jsme i na rozlehlé louky (do té doby bylo na březích vidět hlavně stromy a křoví)…

Nebezpečné noční plavby
Za krásným městečkem Silistra jsme se rozloučili s přátelským Bulharskem a za tmy zamířili do levého ramene. Nevěděli jsme, že vplouváme do průmyslové oblasti. Vyhýbali jsme se spoustě zakotvených vagonů, které ve tmě jdou vidět na vzdálenost méně než 10m. Vypadají jako temné přízraky a spíše než vidět šlo slyšet jejich typické šplouchání. Do toho na řece plula každou chvíli nákladní loď. Po dramatické půlhodině se nám podařilo zastavit na osvětleném břehu před rušnou továrnou. Stanovali vedle nás sfetovaně vypadající mladíci. I toto dobrodružství jsme přežili bez úhony.
To je naposledy, co jsme pluli v noci!“ tvrdil jsem. Samozřejmě jsem lhal.
Ještě musím zmínit, že jsme za celou expedici měli v čelovce a ruční svítilně jen jedny baterky, dobré tak na osvětlení lodi. Vždycky jsme zapomněli nové baterky koupit, ve dne na to člověk prostě nemyslí.
Jinou noční plavbu jsem už od půlnoci chtěl ukončit, chtělo se mi spát a slabý zadní vítr ustal, ale až do 4 hodin jsem nemohl nikde zastavit, protože zrovna začal dlouhý úsek Dunaje, kde u břehů trčely z vody pahýly mrtvých stromů.
Jindy jsme v noci pluli dlouhým ramenem, kde nepluly vůbec žádné lodě. Proud byl pomalý a řeka bezpečná, tak jsem řídil tzv. mikrospánkovou metodou – seděl
jsem a co chvíli mě vzbudila má padající hlava. Bylo už nad ránem, když jsem si uvědomil, že skálu na pravém břehu vidím po několikáté. Vznikal tam vír, který nás pokaždé vrátil zpět.

Řekl jsem si: „To je znamení, že mám zastavit, aby takovou krásnou skálu viděla i Káťa, až se probudí.“
Přivázal jsem Loď ke kameni a šel spát na prkna.

Halucinace
Pluli jsme od rána do večera, někdy i v noci a spali vždy s výhledem na loď a řeku, což nám způsobilo slušné halucinace. Často jsem se ve stanu vzbudil, fyzicky cítil, že plujeme, posadil se a říkal: „Vrazíme do křoví, pozor!“ nebo: „Na druhém břehu je krásná oplachtěná kánoe!“
Mikrospánková metoda řízení lodi způsobila, že jsem se párkrát za noc posadil, dlouhé minuty zíral do tmy a hlídal, abychom nevrazili do bójky nebo jiné překážky.
Dokonce i při cestě domů jsem se v autobuse probudil a varoval Káťu: „Plujeme hrozně rychle!“

Nejsilnější vichřice
Na Ukrajinsko-Rumunském Dunaji nás potkala nejsilnější vichřice, silný protivítr nebo předoboční vítr. Dunaj je zde opravdu široký a vlny byly vysoké. Přistáli jsme na levém břehu v bahně a křoví, zrefovali plachtu a zamířili na pravý břeh. Pár obratů jsme zvládli, ale potom vítr ještě zesílil. Sundali jsme hlavní plachtu a na kosatku jsme dosvištěli na pevninu. Vítr kosatku málem roztrhal, když jsme povolili otěž. Po chvíli jsem chtěl pokračovat, ale Káťa byla rozumnější a taky byla z cákající vody celá promočená. Příboj z vln vypadal jako u moře.
Co se týče ovladatelnosti lodi v silném větru, měli jsme pár limitů. Mohli jsme plout na silný zadní vítr, ale jen s hlavní plachtou (staženou kickingem) vpravo a s kosatkou vlevo na motýlka – potom jsme byli i s odporem plováku vyvážení. Problém byl, když se vítr stočil na pravoboční – to kormidlo neutáhlo a šli jsme proti větru. Nezbývalo než sundat hlavní plachtu a plout na kosatku. Při pravém zadobočním větru jsem co nejvíce povoloval otěž hlavní plachty a doufal, že nepřijde pravoboční poryv a nepřevrhne nás – v takovém případě jsem mohl jedině pustit kormidlo a vyvažovat loď svojí vahou, protože puštěním otěže bych shodil Káťu do vody.
Na silný protivítr se nám plulo poměrně dobře se zrefovano u plachtou a kosatkou. Jen to nebylo moc efektivní. Nejlepší byl silný levoboční nebo zadní a zadoboční vítr.
Musím pokorně uznat, že Káťa je borec a naučila mě křižovat – neplula tak ostře proti větru jako já, což bylo mnohem efektivnější a zábavnější. Nejostřeji a stále ještě efektivně jsme pluli odhadem 50-60° vůči větru (včetně splouvání), což považuji za uspokojivé.
Na ukrajinském břehu jsme nestanuli. Ne že bychom se báli války, která zuřila stovky kilometrů daleko, ale nebyl důvod a z řeky vypadala chudák země šedivě, jakoby celá zaprášená od zločinů, které na ni pácháme…

Odtaženi policií těsně před mořem
Za pár dní jsme se rozloučili s velkým Dunajem a pokračovali jedním z ramen delty – Bratul Sfantu Gheorghe.
Opět jsme se dostali do turistické oblasti, ve které se nám tak těžko žije. Bez motoru jsme si nemohli dovolit plout do opuštěných ramen – na to jsme neměli sílu ani morál. Chtěli jsme do moře. Profrčeli jsme hlavním ramenem, ze zvířat jsme viděli jen prase domácí, pobíhající na jednom z ostrovů.
Poslední den naší expedice foukal silnější zadní nebo boční vítr, takže jsme svištěli v nejlepším stylu do cíle.
Moře, vidím moře!“ křičeli jsme.
Dovedete si představit naše nadšení.
Mořské vlny šly vidět i z naší vzdálenosti několika set metrů. Zastavil jsem na opuštěném pravém břehu, abychom zrefovali plachtu, než vplujeme do moře.
Než jsem to stihl, připlula k nám policie: „Tady nesmíte být, tu je rezervace!“
Podíval jsem se na plastové láhve okolo sebe.
Jen zrefujeme plachtu a poplujeme do moře!“
To nesmíte, je to nebezpečné, jsou velké vlny!“
Poplujeme jen na kraji! Plujeme tu z ČR, pluli jsme ve velkých vlnách a v každém větru, chápete, že se teď nezastavíme před cílem!“
Je to nebezpečné, nedávno jsme tu zachraňovali kajakáře několik km v moři, kam jej odnesl proud!“ policista byl neoblomný.
Hádal jsem se s ním bez výsledku. Dokonce mi sebral pas, ale vrátil jej, když jsem řekl, že je to ilegální. Tak nám sebral papír od Lodi, přivázali nás k policejnímu člunu a odtáhli do portu ve Sfantu Gheorghe.
Co teď, to nás zatknete?“
Ne, teď můžete jít do obchodu.“
Nechci do obchodu, chci do moře!“
Tak běžte, ale nebudeme vás zachraňovat.“
OK,“ souhlasili jsme a odpluli.
Měli jsme z moře samozřejmě respekt a navíc přestalo foukat, tak jsme dopluli jen na pláž na levém břehu Dunaje, sto metrů od skutečného moře.
Jasně, policisté měli pravdu, ale nemuseli nás odtáhnout zpátky do města, mohli nás odtáhnout na protější pláž, kam jsme nakonec stejně sami dopluli. Nebo nás tam mohli doprovodit, zvládli bychom to na vítr, i když jsme nerozumní dobrodruzi a nemáme motor = máme problém. Nevadí, hádka s veřejným činitelem je skvělá zkušenost. Jiní na jejich místě by nás rovnou zatkli, jak později poznamenal George… což by bylo mnohem větší vzrůšo.

Seznámení s Georgem
Na pláži jsme se dali do řeči s rodinkou Rumunů, co kotvili s motorovým člunem u pláže.
Viděli jsme vás na začátku delty, ptali jsme se, jestli si vás můžeme vyfotit!“ říkal týpek jménem George.
Jo, jasně!“
Co budete dělat s lodí?“
To nevíme, teď půjdeme ochutnat moře, jestli je slané!“
Pozvali nás na večeři. Domluvili jsme se, že nás za pár hodin hodí svým člunem do města.
Večeře byla úžasná, větší hostinu jsem snad nikdy nezažil. Několik chodů, jídlo jsme si nabírali z mís, co hrdlo ráčilo.
Přijďte zítra, když tu budete, tak bude speciální polévka ze čtyř druhů ryb!“
Samozřejmě jsme přišli.
S Georgem jsme vymysleli plán, jak loď na rok uskladnit, ale to shodou nešťastných náhod nevyšlo.

Sfantu Gheorghe
Sfantu Gheorghe je nepříjemné město žíjící z turistů, kteří jsou dobří jen proto, že mají prachy. To nejlépe vystihuje fakt, že se odtud nedá dostat jinak než lodí, která jezdí dvakrát týdně. Není lehké zjistit, které dny to jsou, to se mění. O dvojích cenách za loďobus nemluvě. Druhá možnost je, že vás svezou místní, kteří mají jednotnou cenu 200 euro za cestu do Tulcei.
Musím také zmínit, že zde mají novou budovu turistických informací velikosti menšího rodinného domu, s krásnou rákosovou střechou a vlajkou EU, která je však otevřená jen pár dní v roce. A potom nemám být euroskeptik.
Po několika dnech v téhle díře jsme byli rádi, že jsme odtud vypadli. Kánoi jsme nechali na pláži (nejdříve jsme ji schovali do křoví, ale potom jsme chtěli raději jít 30km podél pobřeží do Suliny, než tu čekat, barely jsme vezli v kánoi, ale toto bylo nad naše síly…), duralové tyče jsme zakopali na těchto GPS souřadnicích: 44.890068,29.620471 – tímto je darujeme komukoli. Z lodě jsme si donesli do ČR jen plachty a stopper.
Cesta autobusem z Bukureště do Prahy by stála za další kapitolu. Společnost Orlan doporučujeme dobrodruhům a investigativním novinářům.

Závěrem
Za 2500 km a 10 týdnů jsme propluli 8 zeměmi a poznali spoustu skvělých a pár horších lidí. Díky těmto zkušenostem jsem se ještě více utvrdil v pacifismu – dokonce i bombardování Rumunska by přece bylo neobhajitelné!

Zažít dokonalý den na špatném světě je lepší než zažít špatný den v dokonalém světě. Doufám!
Vypadá to, že má každý pravdu a všichni ostatní jsou mimo.

Černé moře a černé krávy

Text a foto: Jiří Závodný

3 odpovědi na “Dunaj”

  1. Fantastický článek o úžasném dobrodružství. Gratuluji Jirkovi k jeho odvaze a schopnosti si poradit. A taky ke Kátě. Vypadá to, že to je záviděníhodná a nádherná žena, jakou by chtěl každý opravdový chlap. Doufám, že jsou stále spolu 🙂

Napsat komentář: Jana E. Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..