Rubrika: zápisky z plaveb

Potisnem kanoe na hlbokú vodu, nastúpim bosou nohou a druhou odrazím od brehu. Chopím sa čerešňového pádla, vyrobeného podľa indiánskeho vzoru kmeňov z východného pobrežia a uspokojene rozbehnem naloženú loď po hladine. Tradičný stres pred výpravou sa za niekoľko sekúnd rozplynie: či som nezabudol hrnček, powerbanku, dva zapaľovače, zubnú kefku či sieťku na hlavu proti komárom, je už fuk. Ďalšie tri dni na Dunaji platí pravidlo, čo nemáš, to nepotrebuješ.

Pocit uspokojenia znásobuje, že je piatok poobede, predpoveď na víkend je májových 23 stupňov a bezvetrie. Hladina Dunaja v Bratislave má cez 4 metre, takže budem mať slušný prúd; kým Dunaj cez mesto prúdi aj 15 km/h, na Podunajskej nížine spomaľuje a najhoršie je, ak sa o kanoe oprie východný vietor. Vtedy sa „splav“, v predstavách civilného obyvateľstva bezprácne spúšťanie sa po Malom Dunaji s dvoma promile, mení na úpornú drinu. Na mojom splave nie je nič civilné: do rebier ma štuchá hrozivý čierny nôž, model MACV SOG (Military Assistance Command, Vietnam – Studies and Observations Group), na večer mám zbalené maskovacie nohavice vo vzore ERDL, vlnený britský pulóver a púštne bojové boty (keď vás dohryzú komáre na členkoch medzi nohavicami a teniskami, tiež si vezmete). Skrytým tromfom sú tri lepenkové krabice, obsahujúce armádne potravinové dávky Bundeswehru. Za tri dni plánujem byť v Ostrihome, kde ma vyzdvihne brat.

Cédrové kanoe v tvare indiánskych kôrových lodí z doby kamennej reže ligotavé vlnky. Za mnou sa vzďaľuje hrušovská zdrž, ktorá rozdeľuje časť vody Dunaja do starého koryta a zvyšok do plavebného kanálu gabčíkovskej priehrady. Široký lán vody po priamke pretína nížinu, aby sa po 40 kilometroch opätovne spojili do jedného toku. Megastavba Gabčíkovo-Nagymaros mala pozostávať ešte z druhej priehrady pod Ostrihomom, kde Dunaj robí medzi vrchmi veľké S. Keď Maďari z projektu vycúvali, oklieštený variant C posunul plánovanú zdrž z úrovne Dunakiliti ku Čunovu, čím ušetril kus maďarských lužných lesov po pravej strane.

Pokračovat ve čtení „Tam za riekou je Ostrihom“

Tak tedy proběhnul letošní ročník Yukon River Quest. No a nebo tak částečně vlastně. Ale po pořádku…

O příletu a tréningu před startem jsem už napsal zde.

Čím delší závod, tím důležitější je příprava. A podle mě na takové cestě nejde jíst jenom nějaké energetické tyčinky a podobně. To chce nějaký solidní přísun polysacharidů a zase něco, co se ve závodní lodi a uzobává lépe, než pizza. Takže jsme šli s mou zlatou závodní podporou Monikou do obchodu nakoupit den před závodem pytel těstovin a konzervu kuřecího ve vlastní šťávě. Akorát u nás běžná konzerva tady neexistuje, takže jsme museli přeměnit plán na čerstvé kuřecí a v kempu na ohni pěkně uvařit alespoň to bylo víc domácí. No a během toho vaření jsem si chystal a kontroloval všechno povinné vybavení, které mi už jednou zkontrolovali při registraci, ale mezitím jsem toho většinu znova používal, tak to dobře sbalit a naopak vytřídit věci, co jsem s sebou při závodě v lodi nepotřeboval mít a mohly jet v doprovodném vozidle. Plán byl jít spát co nejdřív, to se úplně nepovedlo, ale s mírným dopingem trošky rumu a nějakého spánkového hormonu jsem ulehnul před závodem naposledy. Pokračovat ve čtení „Yukon River Quest 2024“

Tak se vám hlásím živě ze země zaslíbené a vytoužené – z Yukonu. Přicestovali jsme před pár dny, mám od půjčovny převzatou loď a za sebou několik tréninků na řece Yukon a na přehradě Schvatka Lake, která je tady nad městem Whitehorse.

Na závod Yukon River Quest mám půjčenou tuhle karbonovou kánoe s textilní šprajdou. Je to model Slingshot od firmy H2O. V lodi se dá nakonec i rozumně klečet, i když má sedačku pro sezení s nohama před sebou. Kormidlo nepoužívám.

Každý závodník musí mít sebou podobně jako zlatokopové z bezpečnostních důvodů předepsané minimum vybavení na táboření, jako stan, spacák, dvoje rezervní teplé oblečení, jídlo, pití, lékárničku, lopatku na hovno… Vybavení prochází kontrolou při registraci na místě.

Závod bude odstartován 26. června v 9 ráno místního času. To by mělo být 5 hodin odpoledne středoevropského. Vývoj závodu včetně postupu všech jednotlivých plavidel a detailů o časech můžete sledovat v reálném čase na mapě v tomto odkazu.  Tady se lze i probírat výsledky průběžnými i konečnými a to na úrovni různě podrobného rozlišení kategorií.

Prvních asi 36 kilometrů tratě je mírně tekoucí řeka, která se zastaví na vzdutí známého jezera Laberge. Zhruba vpravo od tohoto kopce.

Tady na místě zvaném Policeman‚s point je potřeba projet kontrolou do 4 hodin od startu. Což je na 36 km nějak tekoucí řeky celkem benevolentní limit. Ale taky se třeba nemusejí podařit procedury při startu.
Zato další kontrola na konci jezera Laberge, na 88. kilometru, má limit na průjezd 13 hodin. Tam už se bude oddělovat zrno od plev a kdo to nestihne (málokdo), nebude moct pokračovat v závodu.
Kontrol je povícero, většinou jen průjezdné, kde musí závodník jen zavolat na rozhodčí startovní číslo. Jen v osadě Carmacs, asi 300 km od startu, je povinná pauza 10 hodin pro každou posádku a do kempu je potřeba dorazit nejpozději 34 hodin od startu.

První dva ročníky závodu začínaly u moře a posádky musely přeběhnout přes legendární Chilcootský průsmyk. V roce 1998 už závod absolvovali naši borci. O tom a o závodě je tady v tom filmu od šesté minuty, nicméně celý film stojí za to zkouknout.
Od roku 1999 se startuje ve Whitehorse, nicméně celý závod stále zůstává jako cesta po stopách zlatokopů. Cíl je tedy logicky v Mecce zlatokopů – Dawson City. Těch asi 715 km je potřeba po odečtení pauzy v Carmacs potřeba uplout nejdéle za 81 hodin. Zlatokopové po rozmrznutí řeky taky spěchali, šlo o závod o zábor zlatých polí (tou dobou z nejlepšího už rozebraných).

Chobotnice

Před časem mně oslovil pořadatel kutilského festivalu Maker Fair, jestli bych nechtěl vystavovat dřevěné lodě.  No, sám bych se do toho nehnal, ale oslovil jsem kamarády a ve finále z toho vznikla expozice přezdívaná „Stánek facebookové skupiny Dřevěné kanoe a kajaky a pádla„. A vlastně ano, šlo o stánek party lidí, kteří se poznali díky moderním, informačním technologiím, ať už na Facebooku, nebo jinak.  A krom sdílení rad na stavbu plavidel vznikla i komunita reálná, jejích vzorek se po akci Dřevolodní mrcasení, kde jsme účast na Maker fair domlouvali a ladili sešel i zde.

Pokračovat ve čtení „Maker fair 2024“

Výlet na vodu

V sobotu 2. března jsme vyjeli na vodu, protože na horách nezbývalo moc sněhu, takže toto byl lepší program na jarňáky.

Při cestě na Slovensko jsme se zastavili sjet jižní část řeky Svratky. Když jsme vyjeli z Židlochovic, viděli jsme víc odpadků, než čehokoliv jiného.

Po jejich skončení následoval velikánský jez, který jsme přenesli a potom řeka podle pravítka. Takže nic zajímavého. Pokračovat ve čtení „Vody mezi Brnem a mořem“

Znáte to pořekadlo „Dejte si pozor, co si přejete, mohlo by se vám to splnit!“? Já si takhle udělal sen, v podstatě recesi o výrobě dřevěnejch lodí. A pak najednou mně tahle práce zcela pohltila na dva měsíce, že jsem nestíhal ani pádlovat – a to je co říct.
Když zcela zmožen jsem s tou prací skončil, bylo potřeba trochu pročistit hlavu. A jak jinak, než na vodě. Pohled na vodočty odhalil, že teče kde co. Na sobotu se nenašli parťáci. V hledáčku byla Vltava se slibně upuštěnou hladinou Orlíka. Z Kořenska k Podoláku je to ale zbytečně krátký a navíc se tam blbě hledá pendl. Z Týna je to jen o fous lepší. Pak mně ale zaujala na mapě varianta jet po Lužnici z Bechyně a skončit až v Červené na Vltavě, odkud se dá vlakem s jedním přestupem vrátit pro auto do Bechyně.
A tak jsem dával dopoledne na vodu pod elektrárnou a horním jezem v Bechyni. Sluníčko svítilo, průtok asi 30 kubíků, no super. Po průjezdu pod klášterem a zámkem následovala přenáška dolního jezu, prakticky na soutok Lužnice se Smutnou.
Bechyně od soutoku Lužnice a Smutné

Pokračovat ve čtení „Zimní jihočeské řekobraní“

Plavba okolo Rujány mě napadla už loni, když jsem ji zčásti obeplouval při plavbě z Ribnitz-Damgarten do Lubminu.
Je to vlastně další postupný krok v mém přibližování se plavbě na kajaku po moři.
Při přípravě plavby jsem se díval na příspěvky jiných kajakářů a kupodivu jich moc nenašel. Konkrétně jsem objevil jen 1 český a pár německých. Nevím, zdali je důvodem to, že člověk potřebuje pár dní volna, dobré počasí, anebo je to naopak tak triviální, že to opravdovým kajakářům nestojí ani za námahu za pádlem natož pak za klávesnicí.
Já žádný opravdický kajakář nejsem, plavím se na nafukovacím člunu, který je spíše pro srandu, takže mě taková plavba nemůže urazit. A tak jsem se na ni vydal.
Pokračovat ve čtení „Na nafukovacím kajaku okolo Rujány“