Když trampové vítězili na olympiádě

Spousta vodáků byla a je zároveň i trampy a naopak. Obliba vodáctví – bohužel i ta komerční dělající z našich řek celou řadu vodních D1 – k nám nespadla jen tak najednou z čistého nebe. Předcházela jí totiž dlouhá, náročná a slavná historie, kdy vodní trampové vítězili na Mistrovstvích světa a Olympiádách.

—————————–

    V kaňonu Sázavy, partie u Arroya, rok 1930


Nejstarším naším známým rekreačním vodákem byl renesanční šlechtic Petr Vok z Rožmberka, který si jednou usmyslil, že na lehké loďce, speciálně pro něj postavené, spluje Vltavu z Českého Krumlova až do Prahy. Na této plavbě se málem za bouře utopil, ale byl na poslední chvíli – podle záznamů v písemnostech Vyšebrodského kláštera – zázračně zachráněn. O něco později se na českých řekách a rybnících proháněl na podivném plavidle rytíř Zachař z Pašiněvsi. Na svých cestách po světě se dostal až mezi Eskymáky, u nichž se seznámil s kajakem. Plavidlo ho natolik zaujalo, že si po návratu do Čech kajak postavil. Vzbudil tím náležitou pozornost a obrázek rytíře pádlujícího v kajaku se stal dokonce i náplní znaku, který mu udělil král.
Na další rekreační vodácké plavby si naše řeky musely počkat dlouhá léta. Teprve v roce 1881 pluje po Vltavě z Českých Budějovic do Prahy veslice s posádkou čtyř anglických sportovců. Jeden z nich, jakýsi W. A. Green napsal do časopisu Richmond and Twickenham Times reportáž z této cesty, kterou zakončil větou, později hojně citovanou v českých turistických průvodcích: Ačkoliv jsme poznali v Evropě mnoho horských a údolních krajin, všichni jsme se shodli, že tato daleko předčí všechno, co jsme z toho druhu kdy viděli.

První kánoe na české řece

O tři roky později nastává významný den v historii našeho vodáctví. Opět v tom „měli pádla“ Angličané, přesněji dva obchodníci se závodními koňmi Stewens a Bradley. Pokračovat ve čtení „Když trampové vítězili na olympiádě“

Mrazivý Orlík

Tak jsem se tak zmínil na těch internetech, jestli by někdo nechtěl narychlo na takový zkrácený víkend na Orlík. V sobotu po obědě vyrazit a v neděli se okolo oběda vrátit. No my partu měli vmžiku fit a tak jsme mohli vyrazit.

Sešli jsme se na smluveném místě u přehrady a v vyrazili podle plánu na sever, s větrem v zádech.  Jirka na bajdarce s dřevěnou konstrukcí potaženou plátnem, já, na mojí věrný Cedrofce a Láďa  a Buchťák na kanoích z papundeklu, co se mu říká Royalex. (Skvělý kánoe, světová technologická špička)
Pokračovat ve čtení „Mrazivý Orlík“

Košátecký potok

50 dní … před takovou dobou, jsem se naposledy sklouznul na vlnách. Posledních pár dní už to svědění prstů bylo snesitelné čím dál míň, a tak při plánování jarního vyvezení části našeho přístavu vodních skautů v Brandýse nad Labem, padlo oko na vody, které jsem naposledy jel před neskutečnými sedmi lety. Společně s bandou Neratovických skautů, tehdy v rámci jejich předvánoční plavby. Košátecký potok. Termín pro plavbu s oddílem je 19. březen, ale to je až za měsíc… No a co?! Co bych to byl kapitána přístavu, abych bral mladé na nevyzkoušený tok – sedm let je dost dlouhá doba.

Celý pátek 18. února se po Messengeru domlouvám s Honzou, kolegou z vedení, že by vlastně bylo fajn sjet si to dřív, a ne až s celou skupinou. Jenže na zítra je předpověď taková všelijaká. Má být sice slunečno a poměrně teplo, ale zároveň je výstraha před silným větrem – v nárazech až 70km/h. Na odpolední oddílové schůzce ještě domlouváme detaily zítřejší akce. No nic, slovo dalo slovo a s dohodou sejít se v sobotu ráno na loděnici a tam se rozhodnout, se v pátek večer rozcházíme.

Plán je následující – sraz v 9:30 v Brandýse na loděnici. Honza se synem na jedné a já v singlu na druhé kanoi. Start pod silničním mostem v Přívorech, cíl pod železničním mostem přes Labe v Neratovicích. Délka plavby 6km. Odhadovaný čas plavby 2,5h. No prostě pohodové jarní projetí a protažení. Doma ještě vymyslím záložní plán s manželkou – kdyby to fakt nešlo, zavoláme od prvního místa někde u silnice a necháme se odvézt autem.
Košátecký potok kanoe splutí
Pokračovat ve čtení „Košátecký potok“

Na septembrovej Dráve

Na septembrovej Dráve

Popoludní sa v diaľke zjaví železničný most. Napínam zrak: polovica rieky je zatarasená zemným násypom a tristo kubíkov vody za sekundu sa tlačí zúženým miestom. Horúčkovito dopádlujem ku brehu, chytím sa lomového kameňa a špekulujem, čo teraz. Za mostom rozoznávam len spenenú vodu. Nakoniec sa odrazím do prúdu a pádlujem ostošesť, aby som prešiel pomedzi prostredné piliere. Veď je to len rýchlejšia voda, upokojujem sám seba. Vtom počujem krik. Na násype sa objaví chlap v montérkach a niečo volá. Pribehnú k nemu ďalší dvaja a dívajú sa na kanoe uháňajúce ku pilierom ovenčeným rozbúrenou vodou, ale ja už nemám na výber; zostáva mi držať sa špičkou napred. Voda ma unáša rýchlosťou aspoň 8 uzlov a ja dúfam, že neskončím napichnutý na starej železnej konštrukcii, v konároch ponorených stromov alebo plávajúc o život s výstrojom roztrúseným po celej Dráve.

~ ~ ~

Vo štvrtok ráno kľučkujem bratislavskou rannou špičkou s kanoe na streche smer juh. V aute mám zbalené potraviny na 4 dni, stan dvojku, 10 litrov vody v bandaskách a 3 pádla. Predpoveď počasia je na koniec septembra ideálna, babie leto a bezvetrie. Dúfam, že komáre už skončili sezónu a rozmýšľam, čo značí stav -300 cm na vodomernej stanici Terezino Polje.
O tri hodiny zastavujem v dedine Donja Dubrava, 20 kilometrov za maďarsko-chorvátskou hranicou. Mám pocit déjà vu, keďže miesto už poznám z Google Street View a teraz som tu, na brehu Drávy. Vybehnem z auta a odľahne mi: rieka je plná čistej zelenej vody, plynúcej príjemným tempom. 10 kilometrov povyše je priehrada a cez deň púšťajú nahromadenú vodu cez turbíny. Zložím z auta kanoe a vybalím veci, naložím loď a keď mi rybár spraví fotku zo štartu, odrazím sa do prúdu. Dúfam, že fordku nájdem o štyri dni na rovnakom mieste, ale už prechádzam popod most a civilizáciu po oboch stranách rieky vystriedajú lesy.
Pokračovat ve čtení „Na septembrovej Dráve“

Záchrana života v canoe 1923

 Dnešní příspěvek je z knížky Plování a vodní sporty z roku 1923, věnované plavání, ale je tam i kapitola o bezpečnosti v canoe. Knížku napsal Lewis W. Riess, toho času ředitel tělesné výchovy YMCA. Tedy mládežnické organizace, která v uplynulém roce slavila 100 let působení u nás a která měla zásadní vliv na rozvoj u nás nových sportů jako basketball, nebo kanoistika. Text nelze brát po sto letech jako doslovný návod, na druhou stranu zejména pro pádlování na přehradách a hlubších vodách by byl nácvik techniky zpětného nastoupení do lodi k zamyšlení. Možná by to byl dobrý námět k činnosti na akcích typu OCmania, nebo na srazu stavitelů dřevěných plavidel. Tehdejší popis se samozřejmě vztahoval na žebrové canoe klasického tvaru, do kterých se dobře nastupuje a které díky konstrukci ze dřeva pořád trochu plavou. Nicméně za pokus by to stálo i v soudobých lodích. Před sto lety krysa nemusela znamenat nutnost dostat se ke břehu, nebo na mělčinu a nastupovat klasicky. Tak proč by to nešlo i dnes….


Záchrana života V canoe.

Je mnoho osob, které se domnívají, že když umějí plovati, že by se 1 lehce zachránili při převrhnutí canoe. Jistě, že kdo již zkusil tuto „„příjemnost“ s převrhnutým canoem, dá mně za pravdu, že není tak snadno dostati se do bezpečí, hlavně je-li člověk oblečen. Není snad jen jednoduchým případem zachrániti sama sebe, když se člun převrhne, ale je důležité věděti, jak zachrániti člun neb canoe, hlavně stane-li se taková nehoda v řece, kde je silný proud. Jste-li v canoi a cítíte, že se naklání, kolébá silně, svezte se na dno lodi a ve většině případů canoe se samo narovná. Pokračovat ve čtení „Záchrana života v canoe 1923“

Z Prahy do Doveru na kanoi

Olympijská medaile za překonání Kanálu
před 90 léty!

Našel jsem při svých bádáních zmínku o vyjímečné plavbě Václava Locha v roce 1928.  Vyprávění o této cestě zaznamenal ve své knize Sám ve víru zdymadel plavec Václav Židek. Zde přinášíme úryvek z jeho knihy. 

Ve štěchovické zátoce Vltavy byl již skutečně zakotvený celý můj doprovod – tři motorové lodi. Mimo nich ještě jedna navíc, která patřila Václavu Lochovi.

Setkání se všemi bylo upřímné a radostné. V několika minutách jsem byl představen celému doprovodu a seznamuji se s třetí lodí, Aquaarius PA-907, i s její posádkou – Erikem Bornhorstem. Lodivodu Erikovi mohlo být podle mého odhadu něco kolem pětatřiceti let. Jeho vysoká postava, která stála rozkročmo na špici Aquariusu, mi trochu připomínala rozhlednu na Petříně. Snad i svou loď měl ušitou na míru – byla o hodně vyšší než ostatní. Když mi byl představen Vašek Loch, využil jsem jeho veselé nálady a s určitou dávkou drzosti požádal, aby mi vyprávěl, jak to vlastně bylo tenkrát v roce 1928 s jeho cestou na kánoi do Doveru. Sedli jsme si k tomu do trávy na břehu Vltavy.

Bylo mi tehdy jednadvacet let a byl jsem ještě student. Když jsem se rozhodl pro dálkovou plavbu tisíc pět set kilometrů dlouhou, nikdo z přátel ani žádná redakce nevěřili tomu, že bych byl schopen celou trať uveslovat na kánoi sám. Na tehdejší dobu to byl nepředstavitelný výkon. Vzhledem k mým chybějícím zkušenostem s mořem se pochybovalo hlavně o mých možnostech překonat průliv La Manche. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes… Pokračovat ve čtení „Z Prahy do Doveru na kanoi“

Vánoční Berounka

Vánoční Berounka pádlování kanoe Mokropsy Černošice Radotín

Domluvili jsme se s Láďou na vánoční Berounku místo vánoční Sázavy, která neměla moc vody. V Berounce teklo pěkných 16 kubíků výpravu jsme pojali jako pohodovou se startem v poledne, abychom nemuseli brzy vstávat a navíc dětem tak dlouhá trasa stačí. Doma jsem zjistil, že dcerunka sepisuje z výpravy pro sebe na papír reportáž, tak jsem ji s jejím dovolením použil. Zprvu jsem váhal, ale ano, dávám to sem, protože pádlování na klidné vodě nemusí být jen maratony, nebo drsná výprava ve vichru a chumelenici, ale i kousek pohody s dětmi na sluníčku. A tento úsek Berounky je pro mnohé z nás za rohem a přitom neprávem opomíjený. 

18. prosince jsme jeli na Berounku. Celkem jsme ujeli asi 8 km. Přijeli jsme do Radotína na parkoviště, kde čekal Láďa Bláha se svojí lodí. Tu jsme dali na naše auto a potom jsme všichni naším autem jeli do Černošic a do Mokropes. Tam jsme dali lodě na vodu. Honzík jel s tátou na Cedrofce, já jela na seakayaku a Láďa na kánoi.  Pokračovat ve čtení „Vánoční Berounka“

Vodní tura

Vodní tura

Vodní tura
Z Českých Budějovic do Prahy

 

Je jedna z prvních vodáckých  kilometráží. Rok vydání 1932. Je tam jen Vltava z Českých Budějovic do Prahy. Protože dnes tak oblíbená trasa z Vyššího Brodu se doporučovala i s ohledem na odolnost tehdejších plavidel zkušenějším jezdcům. A nebyl tehdy průtok nadlepšován z přehrady Lipno.   Narozdíl od kilometréže od Vratislava Teklého z roku 1936 je to krom suchého výčtu trochu víc popisu.   Třeba „Při projíždění vjeti do vrat na pravé straně. Nad jezem kůly, pozor!“ Pokračovat ve čtení „Vodní tura“

Když Lipno zamrzalo

Delší dobu jsem se nedostal na nějakou větší sólo výpravu vyvětrat si hlavu. Až konečně byla jednou všechna práce hotová, jak praví pořekadlo z knihy Dva divoši. Tak jsem jenom by ještě počkal dva dny, anštok předpověď počasí hlásila na sobotu velké srážky. No a v neděli jsem se vyskytnul na Šumavě u Nové Pece na horním konci vzdutí přehrady Lipno. Přehrada byla trochu upuštěná, na březích kusy ledu a sněhu, na vodě labutě.Lipno kanoe
Akorát ejhle, ledva jsem projel zatáčkou osady Hory, hned za železničním mostem, tak se objevil led na všechny strany a průjezd byl čím dál horší, až jsem najednou musel prorážet skrz led. Pokračovat ve čtení „Když Lipno zamrzalo“

Ve Vlnách Dunajce – FEUILLETON.

Na Dunajci jezdil dost specifický druh plavidel. Byly to v podstatě trimarány až kvatromarány svázané z dlabaných monoxylů. Ovládané byly křížencem bidla a pádla, používaným na obojí působ podle potřeby.
Grégrův text byl  otištěn  14.-15. května 1915 v Národních listech

FEUILLETON.
Ve vlnách Dunajce …

Krvavé bitevní drama, odehravší se od
2. května (1862) na skalnatých březích Dunajce,
obrátilo zřetel světa k této dosud málo u nás
známé řece haličské, která prameníc v hor-
stvu karpatském, klikatou drahhou bystře na
sever od Visly proudí. Nám však jméno Du-
najce vybavilo vzpomínku na hroznou hodinu,
již zažili v proudech a peřejích horního Du-
najce v druhém létě po založení „Národních
Listů“ jich zakladatel, náš dr. Julius Grégr
a přítel jeho, básník náš Vítězslav Hálek.
Oba tehda mladiství a svobodní, podnikli
spolu výlet přes Krakov na Tatry, z něhož
vraceli se 12. července 1862 opět do Haliče
a sice do horského městyse Czorštýna, kamž
byli sobě smluvili dostaveníčko s krajanem
drem. Slavíkem z Krakova, a ještě několika
polskými přáteli jeho, aby podnikli pospolu
vysoce zajímavou plavbu vyhlášenými „Pieni-
nami“, peřejemi to horního Dunajce, připomí-
najícími divokoromantickou krásou krajiny,
jakož i prudkostí pěnicích se vln naše „Svato-
janské proudy“. Pokračovat ve čtení „Ve Vlnách Dunajce – FEUILLETON.“