5 důvodů proč vodáci nenávidí voleje

1) Nikdy nejeli na lodi, která jede.

Ultimátní lodí českého vodáka je Vydra. Nebo Samba. Nebo dokonce Pálava. Mrchy, co vodu nekrájí, ale hrnou. Lodě vyvinuté původně z prehistorické slalomky. Tedy lodě na voleje zcela nevhodné.  Byly vymyšlené na snadné manévrování a ne na jízdu vpřed. Nejedou. Dobrá loď na klidnou vodu jede. Má ušlechtilý tvar špičky, který vodu hladce krájí. Pádlovat na ní je radost a ne dřina.

2) Mají příšerně těžká a zbytečně veiká pádla.

Typické vodácké pádlo je obrovský placatý kus houževnatého plastu na masivní kovové trubce. Slalomový a Sprinterský velikostí a Kyjovitý váhou. Dobré pádlo váží polovinu a je o třetinu menší. Pádluje se s ním lehce a vydržíte to celý den. Druhý den znovu a třetí zas.

3) Jezdit voleje není oceňováno.

To umí přece každý. Narozdíl od tzv. Vody divoké. Řekněte v partě jel sem Orlík. Poklepou si na čelo, proč takovou blbost děláš. Jel jsem Stvořidla?  No nepovídej! Super! Jenže on to každý s hladkou vodou neumí.

4) Neumí pádlovat.

Zkuste si spočítat někde u řeky kolik lidí umí Rychlostní záběr tj. v originále J-stroke, pitch stroke, prostě nějaký efektivnější záběr než u nás nejčastěji používané zabrat-odlomit (a tím zabrzdit, což platí zejména u singlovaných kanoí).  Skoro nikdo. Pak jim má volej odsejpat.

5) Přeci jen to chce fyzickou aktivitu.

Na voleji se nedá soulodit od báru k báru, zejména pokud fouká proti.  Někam se dostat vyžaduje systematickou fyzickou aktivitu. Ale jsou posádky, které s minimem viditelné námahy zdolávají překvapivé vzdálenosti. Třeba tahle německá rodinka.   https://www.padlovani.cz/courani-po-orliku-a-indianska-babicka/

Pádlování na klidné vodě je na dobré lodi s dobrým pádlem a zažitým rychlostním záběrem radost. Čistá radost. Cíl se přibližuje každým záběrem a kilometry letí.

Kajak Kačenka

Stitch and glue kajak
Dnes jsem se vydal vyzkoušet překližkový kajak, který jsem sám nevyráběl, ale řekněme získal od kolegy z Německa, který je i autorem designu.  Je to kajak s kormidlem a hned na úvod můžu říct – nedávejte se za pedály koláčky, ať si je nerozňahňáte při prvním pokusu ostře zatočit pomocí kormidla.
 Kajak je vyrobený technologií Stitch and glue, tedy olaminovaná překližka. Je to taková kačenka, celkem rychlá, ale s důrazem na větší pohodlí a stabilitu než seakajak. Prostě se to hodí k těto stránkám. Loďka pro klidé pádlování na klidné vodě. Svižným vycházkovým tempem mi to jelo 6km/h, maximum jsem z toho dostal něco přes 8km/h, ale přiznám se, že nejsem kdovíjaký kajakář.

Je to taková letní lodička bez šprajdy, na putování po Berounce, po přehradě, zajet si přes přehradu na limonádu a podobně.

Sám bych posunul límec i sedačku víc dopředu, takhle byl kajak dost těžký na zadek, u  pádlerů kteří mají ještě více těžké tělo vůči nohám by to bylo ještě výraznější. Případně dát něco víc za záda.

Při plném vyšlápnutí pedálu kormidla loďka ochotně a rychle točí ikdyž se pořád pádluje symetricky na obou stranách.

Během testu mi začlo pršet víc, než málo, takže plánovaný delší výlet jsem odložil.

Ke kajaku jsem dostal skládací dvoupádlo se lžícovitými listy a stavitelným úhlem na nula, nebo 90° levá nebo pravá. Na můj vkus je hodně masivní. Je i dost dlouhé, možná aby se zamezilo typickému kajakářskému cákání si na hlavu, nebo v tomto případě i na nekrytá kolena.

Krásný prošívaný polštářek dává nejen extra komfort, ale je i ozdobou lodi.

Kormidlo je ovládané pedály.  Kam se šlápne, na tu stranu se jede. Chvílemi jsem zapomínal, že mám kormidlo někam otočené a snažil se to klasicky srovnat pádlem a divil se, že to nejde. Ale to je asi věc krátkého zvyku.
Pedály jsou stavitelné dopředu dozadu v otvorech hliníkových L lišt připevněných do dna. (sám bych to asi řešil víc ve dřevě) Za nimi je dekl předního zavazadlového prostoru.

Stejný dekl je i za sedačkou dozadu. Do zavazadlových prostor by se dalo v pohodě sbalit i na týden na těžko a přitom nemít v lodi žádný viditelný herberk. Od předního zavazadelníku se vejde i rozložené dlouhé dvojpádlo.

Kormidlo… Vrchní trojúhelník byl trochu subtilně konstrukčně řešený a před jízdou mi prskl. Tak jsem to provizorně vyztužil dřívkem a tavným lepidlem.

Křivky lodi jsou ladné a i jízda odpovídá heslu „Když to dobře vypadá, bude to i dobře lítat.“

Tenhle pohled mi přišel dost sexy, tak jsem ho ještě blejsknul.

Takže krom drobných řešitelných detailů s lodičkou jsem na příslušné použití spokojen. Pro mne je navíc výhoda, že se vejde těšně dovnitř auta (Transit L2H2) a nemusím ho rvát na zahrádku.
Samozřejmě vám mohu takový kajak vyrobit. Cena k doptání.

 

Chobotnice

Dřevěná deblovka na klidnou vodu aneb Ashes still water canoes Tandem Trip recenze

Dřevěná deblovka na klidnou vodu aneb Ashes still water canoes Tandem Trip recenze
Dřevěná lehká cedrová kánoe
První setkání s lodí Honzy Chobotnice Bašty proběhlo před víc než rokem v jeho dílně, kde jsme se pustili do výroby jiné canoe a svěrky si kradli z vedle na kozách stojícího rozpracovaného trupu budoucí štráfkové canoe. Vypadala turističtěji než jeho předchozí lodě, ale pořád v sobě měla (a má) duši závodnice. Její dokončení mu zabralo sice pár dní, ale rozložil je do cca jednoho roku, aby byla hotova v sobotu v noci přesně na předávku v neděli večer zákazníkovi, co si ji mezitím objednal a chtěl s ní jet v pondělí na vodu. Takže na její vyzkoušení byla pouze neděle respektive nedělní odpoledne.
Sešli jsme se na obvyklém startu našich zimních plaveb po přehradách v Třebenicích na Štěchovické přehradě těsně pod hrází Slap. Štěchovice se vyznačují menším množstvím lodí (a tedy vln od „borců“ s motoráky), minimem koupajících se lidí (jsou dost studené) a hlavně minimem chat a dalšího vizuálního smogu obvyklého na českých přehradách. prostě super místo na pádlování v hezké přírodě.
Dřevěná lehká cedrová kánoe
Už při sundávání ze střechy loď potěšila lehkostí. To je klíčová vlastnost cedrovek – oproti běžným laminátovým Vydrám je to loď opravdu lehká, lehčí i než Royalexové debly, o běžných plastovkách typu Samba už vůbec nemluvě. „Z“ a „na“ střechu auta je krásně naložitelná v jednom a přenášení jezů (portážování, jak by řekli milci kanadských kanoí) je fakt snadné. Taky díky nejlepší yoke, kterou jsem měl možnost zkusit. To je prostřední velice fikaně profilovaný šprajc. Český překlad yoke je „jho“ tedy ta věc co mají za krkem koně či voli používaní v zápřahu. Yoke slouží k nošení lodě na ramenou a vykrojená je proto, aby kopírovala tvar krku a loď ležela právě na ramenou a ne na krku. Běžná yoke je placatý kus jasanu vykrojený na pile a zaoblený. Tahle yoke je z pečlivě vybraného kusu dřeva (ve středu oblouku byl původně suk) a léta dřeva kopírují její zaoblení. Je vybroušená do „vybrání“ a je opravdu pohodlná.
Dřevěná lehká cedrová kánoe
Shodili jsme loď na chvíli do trávy na nezbytné focení detailů a pak už šli na vodu.

Jeden ze série otvorů ve vnitřním bortu pro lepší vylévání, ale i pro uvazování všeho možného

S dřevěnou lodí je třeba si počínat trochu pečlivěji než s plasťákem a rozumný pádler s ní prostě alpinstart nikdy neudělá. Krásku opatrně položí na hladinu a nastoupí tak, aby nedřel špičky zbytečně o beton. Nastoupili jsme a vyrazili.
První dojem lehkosti pokračoval i na vodě. Loď je to hbitá a poslušná. Lehce krájí vodu a kilometry s ní pěkně utíkají i když je třeba zmínit, že nezanedbatelný vliv na vnímané lehkosti lodě měly pádla, která jsme používali. Pochází také z Chobotničí dílny a háček měl dřevěný ottertail a já většinu plavby dřevěný beavertail. To jsou pádla klasických kanadských tvarů pojmenovaná podle tvaru ocasu vydry a bobra. Ottertail se směrem dolů zužuje a beavertail rozšiřuje. Obě pádla lehounká, vážící míň než polovinu obvyklé váhy plastového pádla. Nejde s nimi píchat do dna a odrážet se od kamenů (koneckonců je to Pádlo a ne Bidlo), ale na klidné vodě jsou k nezaplacení. Lehké pádlo totiž ocení každý. (Zmiňovaná pádla jsou na fotce ta dvě prostřední)

Přejeli jsme s Cedrovou (pardon Pawlovniovou) kráskou Štěchovice tam a zpět. Většina štráfkových lodí je z cedru a tak mám tendenci jí říkat cedrová ostatně podle vzoru Chobotničího singlu, který opravdu je z cedru, ale na tuhle si honza našel dostupnější dřevo Pawlovnie. Levnější a dostupnější protože z Bauhausu nebo Hornbachu, kde jej měli jako spárovku na kuchyňské linky. Proč cedr a pawlovnie? protože jsou lehké a mají minimum suků.
Loď se vyrábí slepením tenkých proužků dřeva na formě postavené z překližkových žeber. Potřebujete na to čas a hromadu truhlářských svěrek (když chcete loď hezkou) anebo sponkovačku (když vám jde spíš o čas a nevadí vám pravidelné řady malých dírek na každém žebru). Po slepení proužků se trup lodi musí pečlivě obrousit, srovnat do hladka, doplnit a zatmelit případné nedostatky a pak olaminovat skelnou tkaninou zvenku i zevnitř. Jde tedy o sendvič dřeva a laminátu. Skelná tkanina nízké gramáže ovšem opticky zmizí a loď vypadá jako by byla jen a jen ze dřeva.
Dřevěná lehká cedrová kánoe
Svezení na Štěchovicích bylo fajn strávené odpoledne. Relativně úzká a lehká loď je radost na voleji pádlovat. Při prvním svezení jsem já celou dobu klečel (dřevěná plaňková sedačka vypletená popruhy byla velmi pohodlná i při klečení), partnerka na háčku byla odvážnější a normálně seděla na lavičce.
Dřevěná lehká cedrová kánoe
Myslím, že být více příležitostí, tak budu také sedět, ale při zkoušení nového stroje vždy raději klečím, dává mi to jistotu pro vedení i vratších plavidel :-).
Co se užití na více tekoucích vodách týká, bude je tahle obratná loď s plochým dnem zvládat dobře taky. Třeba až do peřejek stupně 1. Pak bude samozřejmě už silně zálévaná přes nikterak vysoké špice. Na stupeň 2. bych si s ní patrně také troufnul, ale už s pořádně vyvakovanými špičkami. Tedy se vzduchovými vaky vyplňujícími příď a záď prošněrovanou napříč repšňůrou. Její pravé místo ale jsou českými vodáky nenáviděné oleje. Tam se uplatní její štíhlý tvar, špička krájející vody a ušlechtilá „entryline“. Věc, kterou neumím pořádně přeložit a kterou se odlišuje pomalá bárka od rychlé lodi :-). Tvar pření části, který u rychlé lodi vodu krájí a ne hrne :-).

Láďa Bláha

Doplnění stavitele lodi
Kánoe je největší model – Tandem Trip od designérské firmy Ashes still water boats.  Je dostatečně stabilní pro běžnou jízdu a s bagáží bude ještě stabilnější. Je rychlejší než kterákoliv turistická kánoe, kterou můžete běžně v Čechách vyzkoušet a přitom se do ní dá sbalit na vícedenní jízdu natěžko včetně zásob. Design je kombinací toho nejlepšího z dědictví tvarů kánoí po věky užívaných Indiány v kombinaci s moderním komplexním tvarováním.
Pár poznámek k designu:
„Hollow entry line“ – jak psal Láďa, blbě se to překládá, ale v zásadě jde o to, že vodu krájí ostrá příď, která se konkávním obloukem teprve rozšiřuje do výtlačné části trupu a tak rozhrnuje vodu postupně a hladce narozdíl od výtlačných parníků, které mají tupou příď a celý tvar ve vodorysce konkávní. Ve vodorysce znamená v rovině, kde je obvykle hladina vody (vně lodi) během plavby. Půdorysný tvar botů nemá na hydrodynamické vlastnosti lodi až takový vliv.  Dutá příď (Hollow entry line) vodu postupně krájí a optimální křivkou teprve přechází k rozhrnutí vody do stran. je rychlá, trochu méně točivá, na naše řeky ale stále ještě bohatě dost. Nemá moc velký výtlak, ale  příď stejně výtlak lodi nezachrání, od toho je střed trupu. Podobnou příď můžeme vidět u některých starých laminátových „indiánek“. Rovná příď je takový kompromis, ještě celkem slušně rychlá, běžně je třeba u oblíbené maratonské Orlice. Tupá příď hrne vodu, částečně i pod sebe a spotřebovává spoustu energie na vytváření mohutné příďové vlny. Krom toho, že se do přídě před háčkovy nohy vejde vzrostlý bernardýn nedává turistickým lodím moc předností, spíš je důvodem, proč u nás málo lidí jezdí klidnější vodu.
Přídě kanoí
„Yoke“, tedy jho. Označení sedí na kus dřeva optimalizovaný buď k zapřahání dobytků (ne chomout), nebo třeba k nošení dvou věder s vodou přes rameno. V našem případě jde o kus jasanového dřeva optimálně vyřezaný k nošení kánoe na ramenou. Pokud je opravdu dobře a hluboce tvarovaný, jako u této kánoe, tak se váha lodi rozloží na velkou plochu ramenou a je možné s ní absolvovat i delší trasu, třeba tam, kde není možné dojet autem až k vodě.  Podstatný je i drobný detail – malé vybrání ve středu yoke, které chrání před nepříjemným tlakem nebo i poškozením příslušný krční obratel. Běžně fyzicky zdatný vodák si pak může dát na záda loďák s popruhy, zvednout  na ramena loď, do jedné ruky pádlo a v klidu vyjít za dobrodružstvím k vodě.
Dřevěná lehká cedrová kánoe
Borty – u cedrových kánoí se používají vnitřní borty s otvory, které hlavně slouží k lepšímu vylévání vody z lodi, ale i vázání předmětů, šněrování šňůr přes vzduchové vaky chránící loď před zatopením na divočejší vodě, nebo šňůr takeláže – tedy vystrojení lodi více či méně sofistikovanými plachtami.  Jen je potřeba mít na paměti, že v lodi by mělo být vždy co nejméně volných šňůr a provazů a měl by v nich být pořádek.  Protože takové šňůry mohou být nebezpečné třeba při převrhnutí lodi, ale i uváznutí nohy v chrchlu zmuchlaného špagátu při vystupování může mít nepříjemné následky.
„Tumblehome“ – zcela nepřeložitelné slovo označující lodě, kde šířka v bortech je výrazně menší, než šířka ve vodorysce. Krom vizuální ladnosti je výhodou že se dá pádlovat blíže ose lodi a teedy méňě loď roztáčet při záběru, zejména při singlování.  Neplést Tumblehome s loděmi typu Vydra, které v dobách obecného nedostatku vznikly prokrojením veliké díry s bortem do původní pravěké dvouďourové slalomky.

Infocena lodi je 50.000Kč.

Chobotnice

Po Labi na seakajaku

Po Labi na seakajaku
Jeli jsme loni tradiční podzimní seakajákářskou jízdu Praha Mělník pořádanou HG Sportem respektive Stanďochem z HG Sportu, vodáckého obchodu sídlícího u slalomového kanálu v Praze Tróji. Jeli znamená já a moje paní v půjčeném seakajakovém double Prijon. Byli jsme mile překvapeni kouzlem řeky, Vltava, ač v očích vodáků původem turistů (Klára) a divokovodních (já), samý volej byla prostě kouzelná a příjezd noční řekou k slavnostně barevně nasvícenému Mělnickému zámku byl prostě boží. Nadchlo nás to. Stejně jako předtím tři dny na téže lodi na ostrůvcích v okolí chorvatské Vodice. V zimě jsem ulovil na ebay skoro stejný double za fajn cenu. A tak jsme na letošní prázdniny, které díky koronovému šílenství nepřály výletům do zahraničí (a tedy ani cestě podél baltského pobřeží) naplánovali pokračovaní cesty po Vltavě. Chtěli jsme pokračovat po Labi kam to půjde. Kdo ví?  Třeba jednou
dojedeme do Hamburku.

Nové zaměstnání mi nedává moc dovolené a tak se plán scvrknul na třídenní víkend. Vezmu auto, loď a Kláru vysadím v Mělníce a odvezu auto někam, kam dojedeme, vrátím se vlakem zpět a druhý den ráno vyrazíme. 40km jsme na podzim ujeli mezi 9 a cca 17, se sezením v každé komoře a čekáním na celý peloton. V létě je dýl vidět, pojedeme sami, řeka teď zdá se dost teče … prostě cíl byl určen na Bad Schandau. Tedy na ty tři dny cca 40km na každý. A začaly hlodat pochybnosti. Kde budeme spát ten první den? Jak se dostanu vlakem do Mělníka? Fakt jsme se nezbláznili? 40 každý den?! Výsledek byl kompromis. Start Roudnice, až v pátek a ne ve čtvrtek v noci. Na vodu hned, auto nechat tam na kanále a kam dojedeme, tam dojedeme. Vlak je celou cestu a do Roudnice se vrací v pohodě a přímo. Kdybychom dorazili skutečně do Bad Schandau, tak zpátky je to na jeden jediný přestup.

Skutečně jsme v pátek vyrazili a už po cca třetí 😊 hodině byli na vodě.
Řeka pod Roudnicí je překvapivě krásná, průmyslové Labe nikde, na březích příjemné trávníky a lesíky, ptáci, voda voní a jedinou vadou jsou všudypřítomní rybáři. Říká se, že prý jsou to taky lidi, ale: Čudlobijci do Čudlobijska! Počasí přálo, řeka se rozšířila, vítr skoro nebyl a voda jakoby utíkala pod lodí. No,  vítr nebyl. Byl! A úsek Libotovice Kopisty si určitě někdy dáme i na plachetnicích. První zdymadlo jsme hladce přetáhli přes hráz kanálu pod jez a jeli dál.
Přál jsem si na večer rybí restauraci a cesta ubíhala. Překvapením byly Litoměřice. Znám je a vím, že na levém břehu nemají skoro nic nebo vůbec nic. Máme je rádi a byly pravidelným objektem našich „rodičovských víkendů“. Jestli nevíte co to je, tak: Děti dát k babičce a odjet pryč z domu někam do ubytování s bílými postelemi, nedělat nic, brouzdat městem a toulat se sami  po okolí. Litoměřice jsou moc pěkné, docela veliké, středověké město na pravé břehu, ze kterého z vody uvidíte … nic. Pardon, uvidíte jednu věž bůhví čeho, vykukující za siluetou parníku Porta Bohemica.

Nekonající se výhledy na Litoměřice vynahradil Radobýl zrcadlící se v klidné hladině řeky. Zato „krásy“ Lovosic si člověk užije dosyta. Nekonečné překladiště, haly, komíny, kam oko dohlédne. Chybí jen čpavkový semafor známý ze silnice. Píšou u něj něco jako Pozor únik čpavku, použijte jinou trasu! A děsí mě odjakživa prostě svou existencí, chemie ve vzduchu zřejmě je v Lovosicích tak častá, že na ni mají semafor. Na konci téhle krásy čekal další vysoký jez. Bylo už kolem sedmé večer, byli jsme líní zjišťovat do kolika zdýmá komora a tak jsme se rozhodli přetáhnout loď okolo rybího prostupu vpravo. Těsně před jezem přistáváme u čudlobijce a ptáme se kde se to tu přetahuje. Odpověď nepřekvapí: „Neví, ale ví, že tady u něj, to je za támhletěmi žlutými sloupky nemáme co pohledávat.“ Děkujeme, nemáme zač, to jsme fakt netušili 😊. Vytahujeme loď na břeh, zjišťujeme, že ji plnou fakt nezvedneme a táhneme ji potupně za sebou po trávě cestičkou dolů. Pohled do mapy ujasňuje, že na Jezero a restauraci u něj máme zapomenout, je přes kopeček a na tu těžkou mrchu fakt daleko. Pojedeme tedy dál.

Hned kousek za Jezem jsou skutečné Lovosice respektive jejich přívoz s už teď zavřenou kavárnou a jakýmsi stánbem v parku juchajícím ruskou popmusic. Začíná pršet a tak zalézáme do lodi s vírou, že snad bude časem líp a jedeme dál. Už je 19 hodin. A jedeme a hledáme místo bez čudlobijců vhodné na spaní. Takhle dojedeme až do Žernosek. Ne že by žádné místo nebylo, ale google říká, že by tam mohl být u přívozu (a cyklostezky) stánek s občerstvením. V žernosekách u pravého břehu kotví Tajemství – loď bratří Formanů a line se zní milá hudba. Lehce prší a stánek na levém břehu skutečně je a je otevřen. Přivazujeme loď k nějaké pramici u přívozu, necháváme ji pod dozorem dvou čudlobijců a jdeme na večeři. A máme rybu. Nejlepšího pstruha mého života. Úplně obyčejně naplněného bylinkami, upečeného na grilu, servírovaného na salátu a famózního. Když je ryba dobrá, tak je ryba dobrá. 😊
Už neprší, je krásná duha a řešíme, kde tedy budeme spát. Ptáme se sympatického hostinského na možnosti obecních trávníků okolo a končíme u převozníka za boudou u jeho ohniště. Mizí domů a když my zmizíme ráno do dáli a nebudeme tu kempovat, tak pohoda. Stavíme stan a jdeme spát. Napádlováno 26km Roudnice nad Labem ř.km 809 – Malé Žernoseky ř.km 783.

Ráno je slunce, Žernoseky připomínají dunajské Wachau, balíme a jedeme dál. Čeká nás nejtěžší část plavby, proslulá svou téměř trvalou přítomností silného protivětru a množstvím provozu malých motoráků. Jedeme a hrabeme. Jde to překvapivě dobře. Přeci jen kajak vymysleli Eskymáci na lov na moři jako loď , kterou vítr moc nerozhodí, protože pak by eskymáka rozhodil hlad. Náš double má kormidýlko, my máme dvě pádla a jedeme svižně vpřed i když se na hladině proti nám dělají bílí koně (zalamuje se vršek vln do bílé pěny). Má to kajakářské cákalství něco do sebe. Jediné, co mi vadí je, že vodní kapky z pádla háčka mi vítr posílá rovnou do obličeje. Potkáváme několik plachetnic valících si to na motory přímo proti nám a tedy přímo po větru. Jedna dokonce s podivně vyvlátou napnutou plachtou. Nechápu. Co by tedy mělo být ještě lépe, aby skutečně mohli plachtit?
Z dopolední kávičky je miňonka a kapučíno u stánku. Během téhle přestávky nás předjíždí Tajemství.
Dorážíme na Střekov. Tady je situace zcela opačná od Litoměřic. Města je tu dost, ale nevlídné podél silnice se táhnoucí barabizny Ústí nejsou z vody vidět a z vody je příjezd do Ústí a ke Střekovu fajn. Kotví tu Tajemství, přirážíme ke břehu u skluzu pod ním a jdeme na oběd do řecké restaurace. Řekové umí. Suvlaki se salátem a pitou jsou super.
Po zkušenosti z Lovosic, googlíme telefon na komoru a ohlašujeme se tam. Milí lidé nám připraví vodu a jedeme zdymadlem. Krása a hrůza zároveň. Mokrá výtahová šachta nás vyplivne dole bez vystupování.

Jedeme dál a za cíl si stanovujeme Ďečín, kde jsme před týdnem z auta z mostu viděli pěkně vypadající kemp. Těsně pod Střekovem předjíždíme podobný dvojakajak jako máme my. Pár si do něj a na něj skládá a navazuje mraky věcí a chystá se vyrazit. Jedeme mělčinami podstřekovskými a přeju si na odpoledne kávičku a zákusek asi tak za hodinu. Asi tak za hodinu si říkám, že by mi asi stačila i jenom zmrzka. To se blíží „mercedes most“ a u něj Občerstvení u bunkru. Dle google široko daleko jediné místo, kde si lze něco dát. Mají kofolu a zmrzlinu. A taky šílenou obíhačku pro personál, který běhá s objednávkami kolem ohrady a přízemím do okénka a zpět. Záchody jsou Toitoika za ohradou z drátu s nápisem „Soukromý pozemek vstup povolen jen na záchod“. Abyste se tam dostali, musíte posunout drátěný zátaras a pak jej zase vrátit na místo.
Během přestávky nás míjí pár v seakajaku. Sedáme zase do lodě a potkáváme partu Moraváků se sambami jedoucí na penzion kousek před Děčín. Dojíždíme pár se seakajakem. Jsou to Němci na cestě dolů, kam to půjde a na palubě mají přivázané nejen loďáky a maličkatá kolejda, ale i dvě kempingová křesílka takové té normální plné velikosti 😊

Jedeme v podstatě s nimi až do kempu, kde také plánují být. A to je super, protože kemp je cca o dvě terasy výš než řeka, výstup z řeky má mizerný a loď je třeba dostat nahoru za plot. Což se nám daří s pomocí německých kolejd celkem hladce.
Kemp je umístěný pod točící se nájezdy dálničního mostu a je SUPER. Fakt SUPER. Čisté nové záchody a sprchy ve funglových kontejnerech. Dostatek papíru … SUPER. Kuchyňka s rychlovarkami, půjčovna lodí, pronájem stanů v Glamp camping stylu i obyč duhové hrady, chatky zase funglové dřevem obkládané kontejnery a bar. Se super jídly a řemeslným pivem na čepu. Bomba. Prý loni dostali nějaké ocenění Kemp roku. Nedivím se a fandím. Jedinou pihou na kráse je, že bar je miniaturní, hraje tu zrovna kapela Tyjátr a holky za barem ač se točí jako fretky, tak sotva stíhají. Mají frontu jak na fesťáku. Dáváme si postupně Burger s trhaným masem, Tortilu, salát z červené řepy, makový koláč a Falknstein devítku a Pragrovu limonádu. Kemp snů. Protože vyučeni Krumlovským maratonem máme sebou špunty do uší a dálnice nad námi je nám tedy fuk 😊 Napádlováno 42km Malé Žernoseky ř.km 783 – Děčín Tyršův most ř.km 741
Ráno vyspaní do růžova sedáme (za vynikající pomoci německých kolejd) zpátky do lodi a jedeme vstříc restauraci v Dolním Žlebu a Bad Schandau. Voda teče nejvíc za celé tři dny. Stačí sedět a nic nedělat a valí to skoro 6kmh. Přistáváme u přívozu v Dolním Žlebu, obědváme a pak plujeme dolů do Němec. Tohle je nejkrásnější část řeky. Míjíme Hřensko, obvyklý cíl lodí z půjčoven a nelitujeme, že jedeme ještě dál, protože otevírající se údolí nabízí nádherné výhledy na pískovcové skály nahoře.

Jedeme a Klára si přeje tu pobýt déle. Což se jí záhy splnilo. Nejsem nijak plánovací typ. Většinou řeším věci jak přijdou a improvizuju. Ne tak moje žena. Já bych přijel do cíle, přebalil se, došel na nádraží a vidělo by se. Klára má přehled, kdy co jede a až do Schandau se jí vlastně už nechce. Aniž bychom to tušili, schyluje se k dobrodružství.

Řešíme tedy přistání v Krippen. Zastavíme u mola, já se skoro převleču, abychom ale zjistili, že zastávka Krippen je o pěkný kus dál. Zároveň Schandau už moc daleko na stihnutí vlaku, co z něj jede ve 12:54. Skáčeme zpět do lodi a jedeme o 800 metrů níž k jinému molu. Vystupuju, oblékám si čistší oblečení, beru peníze, telefon a lahev s vodou a jdu na vlak. Nějaký, co jede o něco dřív, mi ujíždí, když jsem asi 400 metrů od nádraží. Kupuju si lístek v automatu, platím ho kartou a čekám na 13:07 vlak do Ďěčína. Ten přijíždí a já nastupuju do úplně prázdného vlaku. Rozjíždíme se a přichází průvodčí a německy mi vysvětluje, že vlak končil v Krippen, protože výluka a ať v klidu sedím, že mě za chvíli zase vrátí do Krippen a tam si počkám na další vlak, co pojede v 15:03. Hmm, no to si počkám. Klimbám tedy na lavičce na nádraží až mi zhruba v půl třetí píše Klára už pohodlně usazená v restauraci na druhém břehu a ptá se: „Máš klíčky od auta?“.

Odpověď je lakonická a vyrazí jí dech. „Ne“ „ Jdu zpět“. Kajakářka začátečnice, která právě úspěšně překonala sama ve dvojkajaku valící se Labe a oddychla si, že už je konec, tedy jde k vodě a veze mi přes řeku klíče od auta. Beru si je a kráčím se skoro deseti minutovou rezervou na vlak. Ten ale už stojí ve stanici. Dobíhám ho akorát, křiknu na strojvedoucího vyloženého z okna zda „Děčín?“ dostávám odpověď „Ja“, nasedám a jedu. Vyšlo to! Uff. Ještě nasadit roušku, jako všichni německy mluvící a jedeme.

Zbytek už byl banálně jednoduchý. Dojel jsem do Děčína, přestoupil na rychlík s příhodným  jménem Labe, v Roudnici vzal auto a jel pro Kláru a loď. V Roudnici se kamarádky, co tam byly cvičit na kanále ptaly „Co ten slejvák?“ Nevím o čem mluvily. Klára mezitím chytila ten slejvák, nenechala se sbalit příliš přátelským Helmutem a seznámila se postupně s celou rodinou provozující hotýlek s terasou, kde Helmut bydlel a ona čekala na terase až přijedu.

Ukázalo se, že zase máme loď o dvě patra níž než auto a na cyklostezku na břehu nic autem průjezdného nevede. Kajak jsme nakonec přivezli k autu na rudlíku půjčeném z restaurace a se zastávkou na večeři v SUPER kempu jeli vyhlídkovou trasou přes hory okolo Sedla, Levína a výhledů na Úštěk domů. Napádlováno 20km Děčín Tyršův most 741 – Krippen 721
Potřebuju kolejda 😊

Láďa Bláha

Kanoe Tandem Trip

Tak jsem se po delší době dokopal (a malinko jsem bylo došťouchán) dokončit cedrovou kánoe podle plánů věhlasné designérské dílny Ashes still water boats. Cedrová kánoe, cedrofka, dřevěná kánoe, Chobotnice

Je to model Tandem Trip, tedy dvoumístná kánoe pro výlety natěžko. (samozřejmě lze i nalehko) Je 17 stop dlouhá, což je takový vyšší průměr mezi deblovkami. Šířka je 33 palců, což v kombinaci s tumblehome, tedy tím užším okrajem k bortům z ní dělá docela štíhlou loď.

Na stavbu této kánoe byly použity dřeva z pěti kontinentů. Cedr z Ameriky, Paulownie z Asie, Abachi z Afriky, jasan a bezinka z Evropy(na borty, sedačky a jho), červený cedr z Austrálie(na nosicí madla).  Obě strany dřevěného jádra jsou olaminované kvalitním epoxidovým laminátem, který při běžném pohledu vypadá jako silný lak.  Laminát dodá konstrukci  velikou tuhost a pevnost.
Tady na fotce se loď poprvé dotkla vody.

A taky má za sebou ujetých prvních pár stop.

Fotili jsme v osvědčeném ateliéru zvaném Štěchovická přehrada. Počasí nám přálo.

Tady jsem zkoušel co stabilita a extrémní náklony a jak by v té lodi šel provozovat lodní balet – tzv canoe freestyle.

A takhle se ta loď nosí za z jasanu vyřezávané jho – Yoke.
A po této testovací jízdě si už kánoe přebral zákazník, který pak za pár dní hlásil, že je s lodí moc spokojený.

Podle mého je loď velmi rychlá a přitom dost točivá, měla by i závodní ambice, zejména na závody kde se nejezdí jezy, třeba Východočeský maraton.  Protože na takovéhle lodi si fakt nechcete omlátit povrchovku  o beton a šutry.
Kdyby někdo měl zájem také takovou loď mít, tak si ji může postavit podle plánů z odkazu u designéra, nebo si ji nechat vyrobit ode mne. Infocena hotové kánoe je 50.000Kč.

Chobotnice

Skeg Vertex

Ahoj, jen taková v podstatě krátká poznámka. Setkávám se často s tím, že lidi jezdí turistiku na starých kajacích Vertex a jim podobných. Lodě jsou to celkem rychlé, ale mají jednu nectnost. Jsou dost přetáčivé. Jakmile to člověk rozjede, tak se loď začne přetáčet do hodin, musí se to pořád hlídat a zejména pro děti je to otrava. Toto jsem vyřešil úspěšně už u asi pěti lodí mých, nebo mých kamarádů. Řešení je celkem jednoduché. Buď na pevno přilaminovat (hodnota těchto lodí už je jen užitná, není co ztratit, jen získat) , nebo vytvořit „futro“, s držákem kormidla na zádi, neboli skegu. U většiny modelů jsem řešil zajištění ve sklopené a vyklopené poloze gumou od trenýrek. I s takovou malou ploutvičkou najednou kajak jede krásně rovně bez zlobení. Pokud je potřeba zase točivost, skeg se vyklopí nahoru. Toto řešení je i odolné vůči přejíždění překážek, držák je nahoře a skeg se vyhne. Zatím všichni uživatelé byli spokojení a mnohem lépe se jim jelo takováta běžná turistika. Výrobu takového skegu zvládne i průměrný kutil. Zkusím o víkendu vyfotit ještě lépe jiné mnou vyrobené skegy.

Chobotnice

skeg vertex

Sundavací a zastamdací skeg na dětském kajaku

Papírová kánoe Dobrodružství

 

Po úspěšném projektu Cedrofky II., která se ukázala být tím, co jsem si u designéra zadal, tedy rychlým singlem, schopným vézt vybavení na týden, ale i rychle jet v závodech jsem si říkal, zda nenastal čas posunout se ve vratkosti a rychlosti. Cedrofka je dlouhá 17´6“ a široká 26“. Úpravou jejího tvaru nakreslil jsem si v počítači model, který při délce 19´7“ má šířku 23,5“. Hmotnost lodě nakonec vyšla na 28 kilo.

Cedrových lodí už jsem udělal několik a chtěl jsem zkusit něco nového. Léta mne zajímaly informace o starých kajakách s papírovým potahem. To ale byly spíš lodě s dřevěnou kostrou a papírovým potahem místo plátěného. Nakonec jsem k tomu ale přistoupil po svém, s využitím tradičních technologií využívaných v divadle. Dávno před nástupem laminátu se dělaly samonosné skořepiny menších kulis a rekvizit vrstvením papíru a lepidla, dříve nějakého klihu nebo škrobu.

Vyplotroval jsem si tedy polotovary na polystyrenové kopyto, navlékl je na silnou rovnou fošnu, aby kopyto drželo tvar a opracoval ho do podoby budoucí lodě. V oblasti okrajů, budoucích bortů jsem formu o centimetr protáhnul aby se pak dal roztřepený okraj skořepiny oříznout.

papírová kánoe, Paper canoe, mold
Materiál na apolystyrenové kopyto – glued sections for styrofoam mold

Hotové kopyto jsem odseparoval, aby se na něj skořepina lodě nepřilepila. Použil jsem izolepu a polepil s ní kopyto proužek po proužku. Kopytu s jednodušším tvarem by šlo i omotat úzkou strečovou folií. Současně jsem řešil, jaký papír na stavbu použít. Je potřeba nějaký papír většího formátu, silný a čím méně hlazený, tím lepší. Což je dnes trochu problém. Chvilku mi napadlo sehnat staré výtisky pověstného Rudého práva, ale pak jsem se hluboce zastyděl, trochu si vnitřně nafackoval, že na takovém materiálu se nedá plout a pátral dál. Nakonec jsem objednal z antikvariátu štosy a štosy rodokapsů z devadesátých let. A taky všechnu zásadní dobrodružnou literaturu, v co nejodrbanějších a nejlevějších exemplářích. Seton, Verne, May, Foglar, Štorch… A v těch knihách ilustrace od Zdeňka Buriana i jiných. Z knih i rodokapsů jsem pečlivě vystříhal ilustrace. Zde bych chtěl podotknout, že jsem před akcí měl s tím značné dilema, vztáhnout ruku na knihu je samozřejmě svatokrádež, na druhou stranu použil jsem tituly a vydání kterými jsou antikvariáty zavaleny a které přes svou zásadnost jsou prakticky neprodejné. Beru to jako pomník dobrodružné literatuře, zásadním dílům která formují dobrodružného ducha.

papírová kánoe, Paper canoe
Vybírání obrázků – choosing pictures

Lepení papírových vrstev. Na lepení papíru jsem vyzkoušel na vzorkách několik různých lepidel a došel na to, že i vodovzdornými disperzními lepidly třídy D3 jsou značné rozdíly. levnější značky po namočení sice držely, ale zbělaly. Nakonec jsem objednal galonovou konev lepidla Titebond III, které vypadalo z testů nejslibněji. První vrstvu jsem lepil z ilustrací, ale obrázkem dolů, aby později byly pohledové na vnitřku lodi. Pak nastal čas pro rodokapsy. Na jednu vrstvu padly dva. Natřel jsem si vždycky štos listů, nechal zvláčnět a nasáknout lepidlem a po chvíli lepil a přihlazoval na kopyto. Maximálně dvě vrstvy denně, aby vše stíhalo prosychat. Poslední, sedmnáctou vrstvu jsem lepil zase z ilustrací, tentokrát pohledovou zvenku. Na bocích a koncích je 17 vrstev, na dně asi dvacet. Skořepina 17ti vrstev má sílu asi 2,5mm, tedy zhruba 0,15mm na jednu vrstvu. Jedna vrstva nalepit a pořádně přihladit trvala asi hodinu. Po dolepení papíru  nastala pauza na prosychání, která se skrze zvraty osudu protáhla na víc, jak rok.

papírová kánoe, Paper canoe
lepení vrstev rodokapsů – gluing paper layers
papírová kánoe, Paper canoe
Lepení vrstev rodokapsů – gluing paper layers
papírová kánoe, Paper canoe
Polsytrenová forma s dřevěným nosníkem – styrofoam mold with wooden beam
papírová kánoe, Paper canoe
Lepení… – gluing…
papírová kánoe, Paper canoe
Obálky rodokapsů na zpevňující vrstvě dna – novel covers for extra layer on the bottom
papírová kánoe, Paper canoe
Lepení obrázků na poslední pohledovou vrstvu – gluing the last layer with pictures

Když nastala konečně vhodná konstelace, zlehka jsem trup obrousil, očistil a přelaminoval stejně jako Cedrofku tenkou vrstvou epoxidového laminátu. Původně jsem si říkal, že by to mohl vydržet papír samotný, leč nakonec jsem mu takovou důvěru na našich řekách nedal. Možná kdyby se plulo opravdu jen po přehradě bez kontaktu se dnem.

papírová kánoe, Paper canoe
Laminování vnějšku – glassing outer side

Použil jsem tkaninu gramáže 180g/m2, jeden velký kus přes celou loď a pak ještě jednu vrstvu na dno. Když pryskyřice dost vytvrdla, vyjmul jsem postupně segmenty formy.

papírová kánoe, Paper canoe
Vyndavání segmentů formy – removing the mold sections
Ilustrace po přelaminování a další vrstvě pryskyřice. – pictures after glassing and one more layer of the resin

Během tvrdnutí laminátu jsem si slepil Vnější borty. Vnitřní vrstva je z bílého topolu, co jsem zrekvíroval a doma nařezal na prkna minulou zimu z úplňku a vnější je z mnoho let vzduchosuchého jasanu. Ani jedno nemělo šest metrů, tak jsem musel použít šikmé přeplátování a slepit to z dílů.

papírová kánoe, Paper canoe
Lepení vnějších botů – gluing outer gunwales. Ash and white poplar wood

Borty jsem nalepil na epoxid a přisponkoval čalounickou sponkovačkou na široké sponky.  Loď tím dost získala na pevnosti a konkrétním tvaru

Sponkování vnějšího bortu – I used staples to attach the outer gunwales and to fix them till the epoxy cured.

Pak jsem zarovnal přebytečný papír nejdřív přímočarou pilou a pak napřesno frézkou.

Zarovnávání přečnívající skořepiny. – Trimming remaining paper shell

Protože mám stále málo svěrek, lepil jsem vnitřní borty (na epoxid) postupně, jednu stranu a druhou. Vnitřní borty jsou z jasanu.

Lepení vnitřního bortu na epoxid – Epoxy guling the inner gunwale. Ash wood

Zatím co tuhlo lepidlo na bortech tak jsem polepil obrázky polotovary na přední a zadní palubu. Základ je topolová překližka 4mm.

lepení obrázků na paluby – gluing pictures onto the decks.

Přilepené borty bylo potřeba obrousit, ofrézovat a kam se nedostala frézKa, tak ohoblovat.

Hoblování hrany na vnitřním bortu – Planning the edge on the inner gunwale

Poté přišlo na řadu broušení vnější strany lodě. Laminát byl přetřený ještě jednou vrstvou pryskyřice. Je potřeba dávat pozor, aby se člověk neprobrousil zkrz tenkou vrstvu skla. Taková místa by neměla pevnost. Po broušení následovaly dvě vrstvy epoxidového laku.

Broušení laminátu – sanging the fibrglass

Na některé prvky jsem použil magické dřevo bezinky – Bezu černého. Mimo jiné vlastnosti má i zajímavou kresbu.

Kresba bezinky – interesting grain of the Elderberry wood used for the seat and thwart

Dodělal jsem tu spoustu drobností jako šprajc, sedačku včetně uložení,  vlepil paluby, obrousil a nalakoval vnitřek a mohlo se jít na zkušební jízdu.

papírová kánoe, Paper canoe
Poprvé na vodu – the first touch of water

No nebudu vám lhát, že je ta loď kdovíjak stabilní. Jo, když je užší o dva palce než Cedrofka II., tak je logicky i vratší. Ale dá se to usedět normálně.

papírová kánoe, Paper canoe
Loď neni uplně stabilní, ale dá se to. – The canoe is „quite tippy“

papírová kánoe, Paper canoe

Když jsem začal přemejšlet o jméně pro tu loď, tak jsem došel na to, že se bude jmenoavt Dobrodružství. Jednak je doslova tvořená dobrodružnými příběhy a druhak to má vztah k předpokládaným jízdním vlastnostem, zejména stabilitě.

„Rychlá, stabilní, točivá, výtlačná, hravá“  nenene, tenhle marketingový bullshit mix a mantrů výrobců lodí nebudu k té mé zkoušet psát. OK, je rychlá. Hravá, no řekněme, záleží jaká hra by to měla být. Ale rozhodně není točivá. Na otočení na rozumné ploše je potřeba kombinovat různé záběry. Nejlépe široký záběr okolo lodi a hlavně přitažení vepředu na vnitřní straně zatáčky.
Nicméně kdo by měl zájem o takovou loď, tak můžu vyrobit jakýkoliv tvar nebo rozměry lodě s použitím literatury nebo obrázků na různá témata. Infocena je cca 40.000Kč.

papírová kánoe, Paper canoe papírová kánoe, Paper canoe papírová kánoe, Paper canoe papírová kánoe, Paper canoe

Držáky sedačky jsou z bílého topolu a bezinky, sedačka z bezinky a trošky jasanu.

papírová kánoe, Paper canoe

Lem paluby a zároveň madlo na nošení je z bílého topolu.

Následuje ukázka některých  obrázků z lodě. Jako první obrázek který předchází jedné z nejzásadnějších a nejcitovanějších vodáckých scén literatury.

Tady vlevo  vedle kolegy Livingstona je vidět skladby na bortu lodě. jasan 6mm, bílý topol 8mm, papír 2,5mm, jasan 6mm.

Takže loď mám hotovou a můžu s ní vyrazit na vodu a zažít pořádné Dobrodružství.
Krom hodnoty příběhu obsaženém v použitém materiálu z románů Setona, Maye, Vernea, Štorcha a dalších jsem si ověřil tuto technologii. Teoreticky jsem ušetřil za cedrové dřevo, kdybych použil nějaký papír zadarmo a neutratil za knížky a rodokapsy z antikvariátu, tak by to vycházelo ještě líp. Zbytel lodi, tedy laminování, borty a další vystrojení už je stejné jako u cedrové kánoe.
Já vím, bylo těch obrázků fakt hodně, ale je to jednou obrázková loď.
Na závěr trocha hejbacích obrázků.

It´s made from woody paper, ash, white poplar, and elderberry wood… Some novels and cheap western magazines etc.
First I made the styrofoam mold. Then I separated it by a scotch tape. I glued 17 layers of paper (first pictures upside down, then core, some novels, and the last layer pictures again.) When it was perfectly dry, I covered it with fiberglass and finished it just like some cedar strip canoe. Two 6oz layers outside, one layer inside. The only change is, that instead of the cedar there is paper. Paper itself is good some cheap one, like paperback novels, etc. Thick, rough paper. Smoothed paper with a lot of chalk is not good for gluing. I used Titebond III. glue watered 1:1. Poured the glue onto the paper, then next and next, since I got a pile of papers soaked with glue. Soaked paper softened and it was easier to glue it onto the mold and smooth it by my hands. 

Chobotnice

Květnová pohoda okolo Zvíkova

Po prací vynucené delší pauze jsme s Lenkou vyrazili na menší vyjížďku po Orlíku. Na vodu jsme dali poblíž Zvíkova. Prve jsme se projeli kus do Zákoky Otavy, abychom si prohlédli hrad ze všech stran.

Orlík zvíkov kajak kanoe pádlování
Zátoka Otavy

Poloha hradu na ostrohu zatopeném přehradou umožňuje objet ho téměř dokola. krom úzké šíje s přístupovým mostem ke známé typické hradní věži s břitem.

Orlík zvíkov kajak kanoe pádlování
Zvíkov od východu

Pod hradem u přístaviště jsme se vyhnuli s parníkem Krumlov, který přistál zcela bez pasažérů a pokračovali jižně „proti proudu“Vltavy.

Orlík zvíkov kajak kanoe pádlování
Příprava na oběd

Že ještě nebyla přehrada úplně napuštěná, mohli jsme se zastavit na oběd na strmém kamenitém svahu, který je normálně pod hladinou. Výhled na hrad byl celkem optimální

Orlík zvíkov kajak kanoe pádlování
Příprava oběda
Orlík zvíkov kajak kanoe pádlování
Dál na cestu

Dopádlovali jsme někam k Vůsí a tam se otočili zpátky, protože předpověď srážek na radaru věstila blížízí se déšť od západu.

Orlík zvíkov kajak kanoe pádlování
Cesta zpátky

 U Zvíkova jsme se pozdravili s další partou seakajakářů a dopádlovali zpátky k autu. Celkem to hodilo asi dvanáct kilometrů, tedy taková pohodová lenošivá plavba s piknikem. Vyšlo to akorát, sotva jsem navázal lodě na střechu a rozjeli jsme se, tak začalo krápat. Nahoře na kopci a cestou Do Čimelic už to byl liják že stěrače nestíhaly.

Chobotnice

Tekoucí Vltava takhle v únoru…

Nalákáni skvělou předpovědí počasí jsme vyrazili opět směr Upper Orlík. Při nasedání bylo 12°C, z přehrady Kořensko nám pouštěli 30 kubíků vody za vteřinu, tedy asi dvakrát víc, než minule. Sešlo se nás nakonec asi 15 lodí.

V Kořensku

Prohábka mezi Karlovkou a Kořenskem viditelně pokračuje.

u ústí Karlovky

Při průtoku 30kb voda šlajsnou Nového mlýna mírně protéká, ale na sjetí lodí to není. V týdnu pustili i šplouch 50kb, to už muselo šlajsnou valit slušné množství vody.

Mírně tekoucí šlajsna na Novém mlýně

Naši kajakáři (a jeden kanoista) si projeli nezahrazenou štěrkovou propustí. Dokonce i krysa se urodila…

Nový mlýn
Pod Novým mlýnem

Za slunného počasí měla plavba úplně jinou náladu než minule, kdy bylo pod mrakem. Při vyšším průtoku plavba rychleji ubíhala, ale zas byly zalité některé peřejky a i šlajsna na jezu Rejzíkov byla zalitá a mnohem krotší.

Skalní kaplička Rejzíkov

Horní Lipovsko – tady někde byl následující jez za Rejzíkovem. Tady někde se topil Vojtěch Lanna a další lidé, když se nepodařil průjezd šífu šlajsnou. Nedaleko je na památku této události na skále vztyčený litinový kříž.  Více o této historii ztřeba ZDE. 

Horní Lipovsko

Pak už jsme jen se svižným proudem který i tady tekl až 6km/h dojeli k Podolsku. Teklo to prakticky až k mostu. Přistáli jsme a výletu byl konec. Trasa z Kořenska do Podolska má 18km a dá se v pohodě ujet za 4 hodiny, když se člověk nikde nefláká.

Podolák

No a konečně tady je takové video shrnutí, od startu v Kořensku přes sjezdy jezů po Podolák.

Chobotnice

Tekoucí Vltava takhle v lednu

Byvše dobře naladěn z koncertu světoznámé hudební skupiny Vltava jsem vyrazil s Láďou na lednový, tichý a klidný Orlík.

Vltava

Začali jsme obhlídkou v Červené – našem zamýšleném cíli. Hladina byla zhruba z půlky šířky zamrzlá.

Červená nad Vltavou vltava orlík
Červená

Pak jsme se přesunuli na start do Kořenska. Od minule se tu vyvrbila nová cedule. Naštěstí jsem pracovník a navíc vím, že případné regulace plavby se značí Plavebními znaky v souladu s Pravidly plavebního provozu. Pokud už tam chce někdo dělat oficiality, docela bych se rád dočetl, kdo tam provádí stavbu a kdo je odpovědná osoba.

Kořensko

Pod Kořenskem probíhá prohrábka koryta. U hráze samotné to skoro nebylo znát, práce jsou teď zejména mezi Neznašovem a Újezdem. Je dobré dávat pozor na případné stroje a na roxory, kterými je vyznačena trasa plavební dráhy pro bagrování. Je znát i budování tzv. Výhonů – tedy laicky kamenných hrázek, které ženou proud vody do plavební dráhy a tím brání jejímu zanášení sedimenty. Taková opatření jsou běžně vidět na Labi v Německu nebo Dunaji v Rakousku a dále.

nad Újezdem
nad Újezdem

I při průtoku 14 kubíků to tu pěkně teče.

První Řopík

Tady krom řopíku jsou vidět i původní kamenné hráze.

Druhý Řopík

Když jsme dojeli k Novému mlýnu, Láďa, jsa povahou dobrodruh se hned hotovil ku sjetí propusti u bývalé elektrárny. Já podle hesla „Prve filmovat, potom zachraňovat“ Jsem to jistil ze břehu.  Každý druhý by se tu cvaknul, ale Láďa coby zkušený jezdec ošlenaný peřejemi mnoha řek to dal výborně, ani neškytnul.

Nad Novým mlýnem

Na jezu Rejzíkov bylo znát že je vyšší než minule.  Došlo k tomu, co se dalo předpokládat, a tedy že vymíláním bahna se řeka zahloubí a jez vyspoupí víc z vody. Minule bylo sjetí jen tak, malé zhoupnutí a dnes už to houplo pořádně. Ba i to šplouchlo do lodě.

Jez Rejzíkov

Pod Rejsíkovem jsem byl zvědav, jestli nebude už aspoň trochu znát jez Horní Lipovsko, který by měl být kousek na Lannovým křížem. Nicméně ne, ještě je tam příliš mnoho bahna.

Lannův kříž

Ale o kousek níž, zhruba na úrovni Dolního Lipovska bylo znát že bahno se odplavuje. Pokud jednou bude vyšší průtok, tak to půjde třeba i rychleji.

Dolní Lipovsko

Povrch na vymletém bahně připomínal povodní poškozenou asfaltovou silnici.

Dolní Lipovsko

Okolo Dolního Lipovska byla vody zařízlá do bahna zkruba o metr. Byly tam vidět i různé vrstvy bahna nebo naplavených klacíků. Při troše trpělivosti z toho bude jednou uhlí.

Dolní Lipovsko

S přibývajícím šerem mi došla baterka ve foťáku a musel jsem začít fotit čím se dalo. Okolí Podoláku jsem nefotil, to už je pravděpodobně zdokumentované dost.

Nad Podolskem

Pod Temešvárem jsem si říkal, kdo to řádí s diskotékou na pláži, ale při bližším pohledu to vypadalo na úklid pláže od odpadků. Tedy chválihodné.

Temešvár

Se šerem jsme skončili v Červené a vydali se na cestu domů. Nakonec vás zvu ke skouknutí hejbacích vobrázků co jsme natočili cestou.

My jsme jeli 25. ledna 2020 za průtoku 13,6kb z Kořenska a hladiny 335,6mnm. Teklo to skoro k Podolsku.
O jízdě po obvykle přehradou zatopeném úseku Otavy se dočtete tady.
Pokud byste chtěli jet taky doporučuji zkontrolovat nejen výšku hladiny nádrže Orlík, ale i objem odtoku z nádrže Kořensko, někdy se taky stává že to zejména přes den zavřou úplně a trasa je na suchu. Důležité je taky dodržovat bezpečnost pohybu na vodě, nosit vhodné oblečení a plovací vestu. Vhledem k vrstvě bahna i pod stávajícím tokem by záchrana po převržení lodě byla přinejmenším obtížná. Jezy je bezpečnější přenést, zejména za vyšších průtoků.

 

Chobotnice