Delší dobu jsem se nedostal na nějakou větší sólo výpravu vyvětrat si hlavu. Až konečně byla jednou všechna práce hotová, jak praví pořekadlo z knihy Dva divoši. Tak jsem jenom by ještě počkal dva dny, anštok předpověď počasí hlásila na sobotu velké srážky. No a v neděli jsem se vyskytnul na Šumavě u Nové Pece na horním konci vzdutí přehrady Lipno. Přehrada byla trochu upuštěná, na březích kusy ledu a sněhu, na vodě labutě.
Akorát ejhle, ledva jsem projel zatáčkou osady Hory, hned za železničním mostem, tak se objevil led na všechny strany a průjezd byl čím dál horší, až jsem najednou musel prorážet skrz led. Pokračovat ve čtení „Když Lipno zamrzalo“

Karel Alois Vinařický (24. ledna 1803 Slaný – 1869 Praha-Vyšehrad) byl český vlastenecký kněz, básník, spisovatel a překladatel, jedna z nejvýznamnějších osobností českého národního obrození a (spolu s Františkem Douchou) spoluzakladatel české literatury pro děti. Účastnil se také debat o reformě českého pravopisu (byl zastáncem progresivních úprav, především se zasazoval o tzv. úpravu skladnou

K. Vinařický: Plavba po Vltavě z Týna do Prahy v květnu r. 1854.

Pověsti o proudech Vltavských již dávno vzbudily ve mně žádost, abych jednou také po vodě zkusil jízdu do Prahy. V podvečer 11. května přijela z Budějovic do Týna nová šedesátiloketní loď pana Lanny. Maje nejednu pilnou příčinu k cestě do hlavního města, rozhodnul jsem se milerád k zítřejší plavbě. Jitro 12. května bylo vzdor svému obyčeji velmi teplé. Mlha se časně zdvihla a po vyjasněné obloze bloudil jen ledakde bělavý oblak. O šesté hodině byly již jemčiny vyhraženy a loď stála k odplutí hotova. Měla náklad soli a kupecké zboží as 700 centů. Dno se potápělo 19 palců z předu a 20 palců zadu. Výška vody byla žádaná. V boudě našel jsem pohodlné sezení a stolek, ihned jsem uzavřel pro ukrácení chvíle zapisovati, co bych na vodě a po břehách spatřil. Pokračovat ve čtení „K. Vinařický: Plavba po Vltavě z Týna do Prahy v květnu r. 1854.“

Warta v úseku Čenstochová (ř.km. 730) – ústí Liswarty (ř.km. 640,5),
pět dní na těžko v laminátové Kocábě s pětiletým synem,
12. – 16. října 2021

S přicházejícím podzimem se mně a Petrovi, kamarádovi a kolegovi z práce, nechce ještě zazimovávat, a rozhlížíme se, jakou lumpárnu nad rámec běžného víkendového sjíždění českých toků bychom ještě stihli v končící sezóně natropit. Nadšeně horuju za Rumunsko, po dlouhém pátrání v bahně rumunského internetu ale vychází najevo, že je málo vody. Přesměrováváme se tedy na blízké Polsko, kde jsou sjízdné střední a dolní úseky řek, a volíme řeku Wartu, jednu z delších polských řek, na které jsme ještě nebyli a kterou jsme dostali od mnohých kamarádů doporučenu.

Nížinnou, mírně tekoucí a líně meandrující řeku nechci jet na Vydře ani na Sambě z půjčovny. Jsem beznadějný milovník starých a nepraktických věcí a okamžitě začínám pátrat na inzerci po starší směrové laminátové kanoi. Ve čtvrtek nacházím na Bazoši starou Kocábu, v pátek si beru volno a metelím pro ni. Kocába zjevně pamatuje hodně, vše je ale ještě přikryto milosrdným povlakem řas, mechu a lišejníku – loď poslední roky odpočívala na zahradě otočená dnem vzhůru. Majitel slibuje, že loď je plavbyschopná, koupil ji kdysi i s chalupou a jezdil s ní jen rybařit na Labe. Protože už ji nedostane sám na auto, pořídil si nafukovačku. Hned je mi jasné, že mám to správné plavidlo. Odjíždím těžší o loď a lehčí o patnáct stovek.
Pokračovat ve čtení „Warta 2021“

Tak jsme zase jeli krumlovský vodácký maraton. Maraton samotný podle mého dojmu se vydařil, už i skoro nebyl ulitý start, pěkně to jelo, závodniku hodně, spousta kamarádů, pokec ve Vyšším Brodě i v cíli. Ze závodu fotky nemám, na to byl moc fofr.
Ale jak už se stalo mým zvykem, Vltava nekončí v Českém Krumlově, ba ani ve Zlaté Koruně a už vůbec ne v Boršově. Takže po převléknutí z neoprenu a výměně závodního vybavení za tábornické u auta, které jsme měli připravené v Krumlově jsme jeli s Láďou Bláhou a Alešem dál. Pokračovat ve čtení „Krumlovský vodácký maraton + prodloužená do Týna“

Minulý roky jsem na stošestku nějak neměl napádlováno, nebo se na ni necejtil, případně do účasti na krátký verzi kde už jsem byl přihlášenej vlezla práce…
Letos jsem pro samou výrobu lodí neměl napádlováno skoro nic, ale prve jsem se přihlásil za můj domovskej klub Jezdci Apokalypsy na dlouhou trasu Budějovice – Praha, protože krátkou už jsem měl nějak okoukanou. 🙂  Začal jsem trochu trénovat. A ve čtvrtek před startem závodu Pádluj o 106 mi připadalo, že mi to docela jede. Tak jsem se v euforii přihlásil. Sehnal jsem odvoz na start, kam mně vzal dlouholetý kolega a kamarád Standa (vše pod podmínkou, že ho v závodě nepředjedu). Manželka mi napekla buchtu, do košíčku, kterej pořád někde vyvolává mně nepochopitelnej rozruch jsem krom toho přihodil pár energy gelů, sluchátka a powerbanku. Takovej košík…  Sáhnu doň a mám co chci, přitom se nikde nekutálej flašky, krabice s buchtou pro doplňování sacharidů po celou trasu je po ruce…

Já nemívám problém vyjet na vodu v sedum ráno, ale v šest už mi to přijde trochu kruťárna a nedělá mi to dobře na pajšl. Ale zas pravda je to akorát spočitaný, abychom my pomalejší stihli za světla dojet do cíle.
Tak jsem svěsil ze stromů hamaku, ostatní sbalili stany a podobně, každý se snažil nějak snídat.  Pokračovat ve čtení „Pádluj o 106“

Před delší dobou jsem na facebooku založil skupinu pro tvůrce dřevěných lodí. Sice tam bývá mnoho hodnotných prezentací a odborných diskuzí, ale pořád to je jen virtuálno. Navíc ne každý je na FB. Fyzicky jsme se jako dřevní loďaři potkávali jen náhodně na různých závodech, vodáckých společenských a podobně. A tak vznikla někdy v lednu a jak jinak než při nějaké stavbě lodě s kolegou myšlenka uspořádat akci pod názvem Dřevolodní sympozium. Akce byla neprodleně vyhlášena a zpropagována mezi zainteresovanými. Postupně někteří zájemci o účast podléhali skepsi ohledně covidové situace, ale jak prorokoval kolega Karel „Tou dobou budem už všichni promořený, nebo mrtvý.“.   A na to tak nějak taky došlo a sešli jsme se tedy podle původního plánu poslední květnový víkend na ostrově v Brandýse nad Labem.  Tedy asi jen metr nad Labem.

Rozprava nad rozeschlou žebrovou Orlicí

Když jsem dorazil na místo, někteří účastníci už tu byli a rokovali nad loděmi kolegy Libora. Nejdřív nad krásnou cedrovkou deblovkou s motivem šípu vykládaným tmavším dřevem na dně lodi a potom nad Orlicí, ve které závodil jeho tatínek, ale která je dnes děravá jak ústa staré ženy. Rozebírali jsme možnosti alespoň zastavení rozpadu památky. Libor z lodi důmyslným mechanickým způsobem sejmul žebrorys a aktuálně vyrábí její tvarovou kopii z cedrových štráfků. Pokračovat ve čtení „I. Dřevolodní sympozium“

Ahoj,
Tak dnes konečně vyšlo na Youtube vídeo, které jsme natáčeli loni na podzim pro Hornbach.

A jako bonus nějaké foto z natáčení od Ládi Bláhy:
Pokračovat ve čtení „Hornbach machr stories – o cedrové kánoi…“

Dunaj
z Dubu nad Moravou do Černého moře
na plachetnicokánoi

Jurij Orlov
a
Káťa

Léto 2014

Proč jsme stavěli plachetnicokánoi

Představím se: nejsem kutil, ve skutečnosti mě uráží, když mě tak někdo nazve, ale mám zvláštní potřebu jednou za čas postavit něco, na čem mi bude záviset život (teď jsem zvýšil nároky a už svými produkty ohrožuji i jiné lidi). Proto jsem postavil tuto plachetnicokánoi. Už jsem jednu postavil, jenže ta se potopila, z čehož jsem došel k závěru, že jsem lepší dobrodruh než stavitel lodí a proto jsem si předsevzal, že už žádnou loď stavět nebudu.
Jenže osud (nebo to čemu čtenář věří) to tak nechtěl. S mou krásnou a skvělou přítelkyní Káťou jsme chtěli splout Dunaj, takže jsme koupili na aukru za 8500 nádhernou téměř hotovou plachetnicokánoi, jenže o kánoi jsme přišli, poněvadž jsem šel s kámošem v noci sjíždět lehce rozvodněné meandry Odry a stala se nehoda, Pokračovat ve čtení „Dunaj“