Východočeský vodácký maraton

5. září proběhl 51. ročník Výhodočeskýho vodáckýho maratonu.
Vyjímečně jsem nikoho nevezl, ba naopak. Vyzvednul mně doma Karel  a cesta na východ uběhla v družný debatě natotata. Karel má rád důkladnou přípravu a že VVM ještě nikdy nejel, cestou jsme se stavili v Hradci kouknout na trasu přeběhu. Sice už bylo tma, ale nějak to omrknout šlo. Pak už jsme dorazili do loděnice v Pardubicích na Chrudimce, kde je cíl závodu. V pohodě jsme se zaregistrovali, navázali naše lodě na vlek  a připojili k pohodovýmu večírku. Hejno kytar a basu jsem doplnil svym vrzánim na banjo a byla to solidní sestava a příjemný hraní. Večírek se protáhnul do prvních hodin soboty.
No ráno mi přišlo, že jsem nespal moc dlouho, ale skvělej logistickej servis pořadatelů je vykoupenej brzkym vstávánim na odjezd autobusu v 7 hodin. No nějak jsme to všichni zvládli a v různý míře ranní pomuchlanosti se shromáždili v autobusu směr Týniště nad Orlicí. Tam nás čekalo poučení o trati, trocha zevlování A pak už start. V První vlně startujou všechny dvojmístný kánoe, o minutu pozdějc pak všechny zbylý plavidla. Průtok jsme měli tentokrát pěknej, asi 12 kubíků na Orlici. Vystartováno a startovní pole se začlo rozprostírat podle různejch rychlostí. Zprvu mi to pro mně připadalo nadějný, že se mi povede dodržet strategii první čtvrtku jet na pohodu a pak na volejích do toho šlápnout. Zklamání přišlo hned v prvních meandrech. Jel jsem na papírový kánoi Dobrodružství, která je všechno možný, jenom ne točivá. Takže loď měla tendenci přejet meandry napříč, hnát někam do vrbiček s proudem a vůbec se chovat nemravně..  Výsledkem čehož jsem už u Blešna byl vorvanej jak borůvka z toho všeho šílenýho kormidlování a hlavně docela bez elánu. Takže na mně přišla krize a ta se držela přes přeběh a daleko za Opaťák. Teda podepsalo se na tom i to, že mi nějak blblo rádio, co jsem si vybral že mi bude hrát do sluchátek po cestě. Pak asi deset kilometrů před cílem jsem se nějak sebral, přehodil muziku na vlastní zásoby v telefonu a zbytek dojel už v solidnim tempu. Zajímavý byly poslední dva kiláky proti proudu Chrudimky, která měla v úterý před závodem průtok 30 kubíků a do soboty to ještě uplně nekleslo. Takže tam, kde jindy voda sotva teče byla teď fuška vyjet ten kus od soutoku k loděnici. To se nakonec podařilo. V cíli bylo pro závodníky přichystaný solidní občerstvení a taky buchty ze soutěže o nejlepší buchtu (pečenou, k jídlu). Vyhlášení výsledků přerušil lokální mrak, ale i to jsme nakonec přečkali. Pak nastoupila na pódium skupina Apalucha s parádnim bluegrassem. Akorát skupinka nás, rebelů muzikantů jsme se domluvili a šli si hrát do klubovny loděnice svoje písničky.
Ráno už jsme jen posnídali výborný smažený vajíčka od kamarádů do zajišťovali skvělej catering po celej víkend a rozprchli se do svejch domovů.
Nezbejvá, než poděkovat pořadatelum, který zorganizovali jako vždycky parádní závod se skvělou atmosférou a vstřícnym přístupem k závodnikum. A to i v nelehký době covídový, kdy je těžký rozhodnutí včas rozlouknout, zda do pořádání akce jít, nebo ji stornovat.
Výsledky závodu najdete TADY.
No a tady je nějaký moje Relive vídeo z trati.

Sázavský Samba maraton

Dva tedny po VVM, teda 19. září se jel kvůli covidu z jara odloženej Samba maraton. Na jaře nikdo nemoh tušit, že v záři budou čísla nakaženejch desetkrát horší, ale akce zakázaný nebudou. Tož dobře to dopadlo. V Pátek pozdě večer jsem dojel do kempu Kormorán ve Zlenicích a vyhledal největší voheň v domění, že tam budou se tužit v přípravě závodníci. Leč později se ukázalo, že to byli obyčejný vodáci, nicméně moc milý mladý lidi, který hráli spousty písniček co jsem buď neznal, nebo je nikdy nehrál. Tak jsem nechal banjo většinou odpočívat, ale i tak si večírek užil.
Ráno začala registrace na trávníku u vody.

Všichni dostali kartičku na potvrzování kontrol a nafasovali loď, případně další proprietky.  Mnozí si potunili loď podle potřeby, něčim měkkym na sedačky, nebo nalepenim jídla poslední záchrany. Já si dal na sedačku den předem ušitej podesdák s tkanicema na přivázání a k výztuze na dně lodi přidělal držák na telefon, kde mám GPS ke sledování trati a rychlosti a nějakou tu motivační muziku do sluchátek.

Na devátou hodinu jsme se zhromáždili před startovní čárou  –  kabelem visícím napříč nad vodou. Pak zazněl startovní zvuk a jelo se . Na startu tady bejvá tlačenice o průjezd jízkem ze šutrů, ale obešlo se to bez nehod. Na následujícim voleji se hned startovní pole roztahlo a bylo už tušit rozložení sil posádek. Vpředu hodně jely lodě barvy jiný, než oranžový. V těch jely posádky, který už někdy braly medaili na Samba maratonu. Kvalitní volej začal prověřovat prověřovat naše kondice…
První jez ve čtyřkolech jde sešoupnout přes korunu a pod jezem to dokonce nějakou dobu trochu teče. Jez v Čerčanech je potřeba přehodit šlajsnou. Tady jsem dokonce viděl nějakou dočista koupající se posádku…  Po čtyřech kilákách voleje je další jez Poříčí. Tady je vlevo pěkná nová retardérka. V ní mi GPSka naměřila asi top speed závodu, 12,8km/h. 🙂 Co se mi pak pokoušela nakukat, že nejrychlejc jsem jel v klidnym úseku mezi Žampachem a Třebsínem, to byla chybička ve výpočtu. První hodinu jsem jel tak jako na udržovačku a ladil výkon a styl pohonný soustavy na pro mně zcela nezvyklou loď.

Postupně jsem jel už jen s několika málo posádkama, s kterejma jsme si  poměřovali síly.  Takhle jsme dojeli ke Zbořenýmu Kostelci. kde bylo takový potkávací kolečko. Což obnášelo minout občerstvovačku, dojet asi půl kiláku za ni, vystoupit z lodi na břeh, nechat si dát razítko a kontrolní kartičku a pak vypádlovat zpátky na občerstvovačku. Tady mohl člověk zprvu potkat posádky rychlejší než on, posléze ty pomalejší.  Výběh pro další kontrolní razítko nahoru na hrad je extra kruťárna. No, příště budu víc trénovat i běh… Po seběhnutí z hradu jsem něco málo zobnul a vypil a hajdy zpátky do lodě. Protože celou dobu od startu mi dejchal na záda jeden kolega v kategorii a náskok jsem neměl kdovíjakej.
Od občerstvovačky asi po první jez v Týnci jsem měl krizi, asi mně dostalo to běhání (narozdíl od pádlování nepřirozenej druh pohybu pro člověka). Tady je na šlajsně klapka co si člověk sklopí sám vlastní lodí. No dobrý. V Týnci jsem se uhnul pár čudlobijcum a už tu byl jez u kempu a pod nim první šutroviště. Nebylo dost vody na loď a občas bylo mezi odráženim se o kameny potřeby vystoupit z lodi a tahnout ji. Naštěstí jen asi sto metrů.  Za jezem Podělusy s pěknou retardérkou se voda konečně trochu rozjela, což ale při nízkym stavu vody (asi 6,5 kubíku nám teklo) znamená, že tý vody je malá vrstva. Ale s hledánim stopy to nějak šlo vykličkovat. Teda až k Lesnímu jezu. Pod nim až do Kameňáku to byla šutrovačka že se to nedalo nazvat jízdou. Po kulatejch oslizlejch kamenech se blbě běží, tak jsme všichni různě kombinovali tahnutí lodě a jízdu, když to zase trochu šlo. Pod jezem v Kameňáku to bylo až po ústí přepadu z nový elektrárny na levym břehu jen o trochu lepší. Dál obligátní úsek přes Žampach do Pikovic byl trochu o pádlování a dost o hledání proudnice, nebo dostatku vody pro loď a pádlo.
Do Pikovic jsem dojel zhruba hodinu po první posádce. Na to, že to byla kratší trasa než VVM a většinu cesty jsem si připadal celej bujarej, tak skrze nejdřív voleje a pak ty šutrovačky jsem měl průměrnou rychlost o 0,9km/h nižší, než na VVM, kterej byl pro mně veliká krize.


V cíli čekalo na závodníky spousta občerstvení včetně buřtů k opejkání. Tak jsme tam odpočívali, debužírovali, klábosili  a pozorovali další dojíždějící posádky.
Po uzavření závodu a zároveň dojetí skoro všech posádek nastalo vyhlášení.

Kategorie C2 dopadla celkem klasicky. první místo Honza Pazourek a Roman Mornštern, na druhym Otakar Venta a Standa Hamák a na třetim Honza Šámal a Martin Kadlec.
V mojí kategorii C1 se mi povedlo doplazit se do cíle prvnímu s časem 5:04, ale rozhodně to nebylo samozřejmý, protože Marek Kovařík byl za mnou asi jen o 7 minut, takže stačilo nějaký zaváhání, nebo krysa a mohlo bejt všechno jinak. Na třetim místě se umístil Markův syn Kuba, kterej po desíti ročníkách ježdění s tátou ho vyzval k zápolení v kategorii C1. Kategorie „nejdrsnější z nejdrsnějších“, jak zaznělo při vyhlašování.  No mně teda přijde drsnější kategorie „Dítě a šílenec“, jak to nazývaj na Berounka maratonu, tedy většinou rodič s dítětem.  Nicméně jsem zvědavej na další ročníky, s těmahle klukama bude to závodění zajímavý.
Tady můžete kouknout na video ze sázavský trati.

I tady bych chtěl poděkovat organizátorum ze Samby za jejich práci a přípravu krásnýho závodu v době nelehký pro pořadatele. A doufám, že se sejdeme v hojnym počtu na další ročník zase v obvyklym jarnim termínu.
Výsledky zbylejch kategorií najdete časem na webu pořadatele.

Chobotnice