Praha – Mělník na seakayakách 17.11.2019
Tradiční akce seakajakářů. Již … po … hodněkráté, jak odpověděl na otázku ročníku jeho organizátor Stanďoch z HG Sportu. Tradiční splutí po Vltavě. Nebo spíš pádlování, protože samo to do Mělníka trvá fakt dlouho a ujet to za jeden krátký listopadový den po Vltavě je docela slušný výkon. Pravda bez použití plavebních komor zdymadel by to šlo klidně i za světla, ale zase posezení ve zdymadlech je pěkný společenský počin a příjezd do Mělníka za tmy, kdy se vyloupne z lesa a zatáčky slavnostně nasvětlený zámek, je ikonický. Má to koule. Jak akce sama, tak ten příjezd do cíle.
Akce začala jako obvykle v sobotu večer večírkem u ohně u kanálu v Tróji v HG sportu. Hudebníci hráli na kytary bendžo a flétnu sobě i ostatním pro radost. Vedly se vodácké řeči, pilo se s mírou i přes a vůbec to byl fajn večer. V noci zlehka zapršelo a ráno nás čekalo pošmourné, ale oproti ročníkům minulým ( prý) celkem suché a teplé. Háček mi přifrčel na koloběžce včas a dobře naladěn, debl kajak zapůjčený HG sportem jsme nafasovali a šli na vodu.
Kanál okolo deváté, kdy jsme startovali ještě netekl a tak přítomní kanoisti (=Chobotnice) neblbli a nic nepředvedli.
Cesta ubíhala fajn, jen tempo bych tedy, jet sám bez společnosti dalších, volil asi pomalejší. Celý den se nesl v duchu jedem! Ať nejsme poslední! A tak jsme hrabali a hrabali a hrabali. První pauza byla ve zdymadle Roztoky, další u Libčického přívozu. Děkuji za vynikající zázvorový čaj neznámému kolegovi na kajaku a chlebík se sádlem salámem a cibulí Hadově babičce 🙂
Zdýmalo i zdymadlo Dolany a tak jsme v něm zase proklábosili řádný čas čekáním na všechny lodě.
Postupně se objevilo i slunce a cesta ubíhala stále ve stejné duchu „Ať nejsme poslední“. Při startu z komory v Dolánkách jsme potkali konvoj tří lodí různé velikosti, kde kapitán první z nich, cca šedesátistopého parníčku vylezl na palubu a volal: „Čekal jsem nějaký parník a ono hejno 100 kajaků, máte tu nějaký rojení?“ No počet tak třikrát přestřelil 🙂
Nejdelší čekání nás čekalo v komoře zdymadla v Miřejovicích (to jsou Veltrusy). I odtud jsme vystřelili hladce a cesta ubíhala už za sluníčka až před Vraňanský jez, kde odbočuje plavební kanál a jede se dál po starém korytě tekoucí řeky a kde začalo fest foukat proti.
A funělo až do tmy a v podstatě až do Mělníka. Přenášení jezu respektive z kanálu pod jez roztrhalo pole a do poslední lehce peřejnaté (jsou tam tři pěkné jedničkové peřeje) jsme nastupovali už v zadní části skupiny. A proti větru se propadali a popadali skoro až na úplný konec. Funělo velmi nepříjemně třeba 6 m/s.
Vítr zmizel s příjezdem do lesa, za poslední vsí, kde jakoby začalo vzdutí. Tedy vypadalo to tam tak, voda se uklidnila a postávala (možná to jen byl kontrast k větru a peřejím) až do Mělníka. Ten se vyloupl ve velkém stylu po levé ruce za vrcholky stromů jako světélka, ze kterých se vyklubal slavnostně v barvách české vlajky nasvícený Mělnický zámek. Dorazili jsme na nábřeží vpravo pod mostem a šťastní a promrzlí se vysoukali z kajaku.
Děkuji mé skvělé ženě, že ráno přijela na koloběžce z Klecan za mnou na start a upádlovala to se mnou. Poprvé v životě a prý moc ráda :-). Děkuju HG sportu za loď a Stanďochovi, že to organizuje a děkuji Chobotnici, který mě v akci vyprovokoval. V cíli jsem se zimou a únavou celý rozklepal, ráno jsem totiž šel rovnou do mokrého neoprenu, protože Chobotnice vymyslel plán víkendu složitější a v sobotu jsme nezačali večírkem v Tróji, ale ráno v Mělníce pádlováním do Tróji. O tom ale už tady: Jak Chobotnice jezdí Praha Mělník.
Autor: Láďa Bláha z teamů Velorama, Jezdci Apokalypsy a Líný Nutrie 
Sis nakonec tu kameru pořídil?